Téma: 

staford


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

VÝCVIK ŠTĚNĚTE

Výcvik štěněte staforda

Předpokladem úspěšného výcviku staforda je dodržení některých důležitých zásad. K výcviku staforda je třeba velké a nekonečné množství trpělivosti a lásky. I když se vám zdá, že pes zrovna nesplnil dokonale to, co jste od něj žádali, nesmíte ho kárat. Naopak, za sebemenší snahu jej musíte pochválit a odměnit pamlskem nebo hrou. Jen tak lze udržet jeho zájem o různé cviky a motivovat ho k jejich plnění.

Staford je povahově velmi odlišný od německého ovčáka (jako ideálního zástupce služebních plemen), a proto není schopen intenzivního výcviku, který se u ovčáků s úspěchem používá. Veškeré činnosti musí staford vykonávat z lásky ke svému pánu-psovodovi. Je-li k některým cvikům donucen násilím, buď je úplně odmítne dělat, nebo pracuje s neochotou a chybně. Staford, který nemá svého psovoda hluboce rád a poslouchá jen z donucení či strachu, je nevyzpytatelný a může být i velmi nebezpečný.

Staford se hůře učí a není schopen napoprvé splnit to, co od něj psovod při výcviku chce. Potřebuje více času a několikeré opakování každého cviku, aby pochopil, co má udělat. Na rozdíl od německých ovčáků si ale to, co se dobře naučil, pamatuje a je schopen cvik i po delší přestávce bezchybně zopakovat.

Staforda je třeba cvičit v kratších, zhruba patnáctiminutových sériích, a pak si s ním pohrát a dát mu volno. Série cviků je žádoucí opakovat s odstupem nejméně dvou hodin. Výcvik touto metodou je sice pomalý, ale pro staforda vhodný. Jsou-li série cviků delší nebo jdou-li příliš rychle za sebou, pes se unaví, práce ho přestane bavit, nevnímá psovoda a neučí se.

Stavbou těla je staford plemeno cvalové. Je to sprinter, který vkládá do své činnosti mnohdy zbytečně mnoho energie. Vyhovuje mu tedy více krátký a silový výkon než pomalejší a vytrvalecká práce. Jeho fyzický fond mu neumožňuje nasazení po takovou dobu jako klusáckým plemenům (například již zmíněným německým ovčákům). Nelze s ním dělat několikahodinové stopy nebo dlouhodobé pátrací akce, ale výborně se hodí pro ochranu majetku, auta, zadržení útočníka nebo vyhledávání drog či zbraní. Obranářské disciplíny ho vyloženě baví.

Cvičit staforda v poslušnosti či pachových pracích lze s úspěchem i doma, není na to třeba speciálních obranářských disciplín. Výhodnější však je, aby výcvik probíhal na kynologickém cvičišti. Pro výcvik staforda lze použít zkušenosti získané s boxery, rotvajlery a dobrmany, aplikované s ještě větší láskou, trpělivostí a pochopením. Cvičený staford je plně srovnatelný s klasickými služebními plemeny a v mnohém je i předčí. Staford je v práci spolehlivý a poctivý – snaží se daný povel splnit s umíněností sobě vlastní, často za každou cenu. Proto i psovod musí být ke svému psu poctivý a nedávat mu takové úkoly, které pes nemůže splnit, nebo matoucími a nejasnými povely navozovat nejasné situace. Příkazy a povely musí být vždy stejné, jasné a jednoznačné.

Výcvik je možné zhlédnout na internetu, tady je malý útržek videonávodu výcviku.

Zdroj: Výcvik štěněte
Zveřejněno dne: 13.10.2016

PES PITBULL

Americký stafordšírský teriér

Také toto plemeno není příliš vhodné pro lidi, kteří nemají žádné zkušenosti se psy. Nevychovaný a dominantní pes může být velmi nebezpečný a mívá sklon k agresivitě, někdy může reagovat i na malé podněty útokem. Pokud je vydrážděn, zaútočí velmi tvrdě. Při správné výchově je svému pánovi oddaným společníkem, a pokud je k němu důsledná, respektuje i celou jeho rodinu. K cizím lidem je poněkud nedůvěřivý, ke známým návštěvám se chová přátelsky. Problémy mohou nastat při setkání s jinými psy, vůči nimž se tento pes chová dominantně a bojovně. Americký stafordšírský teriér se k dětem chová většinou mile a kamarádsky, při styku s malými dětmi je však nutný dohled. Při správné výchově se může mnohému naučit a stává se psem přítulným a poslušným.

Toto plemeno je vhodné chovat v bytě, kde je mu umožněn neustálý kontakt s jeho pánem. Pokud je celoročně umístěn venku v kotci, potřebuje zateplenou, nejlépe mírně vyhřívanou boudu, protože poměrně špatně snáší umístění v chladných prostorách. Americký stafordšírský teriér není klasickým služebním plemenem. Vyhovují mu krátké, silové výkony.

Ačkoli se to na první pohled nemusí zdát, je to pes vhodný k dětem i do bytu. Je to totiž typický ochranitel a obranář. Přestože je příslovečně odvážný, pokud je správně vychován, není nikdy agresivní. Pokud však byl vychován nedůsledně, může být agresivní vůči jiným psům a nedůvěřivý k cizím lidem. Přeci jen jsou v jeho krvi geny zápasníků. Někdy je poněkud tvrdohlavý, a proto vyžaduje opravdu disciplínu. Je velmi pohyblivý a čilý a neobyčejně zvídavý ke svému okolí. Je to dobrý krysař, ale i osobní strážce. Ve vypjatých situacích se umí rychle a správně rozhodnout, jinak je ale klidný a mírný.

Americký stafordšírský teriér má stejné předky s americkým pitbulteriérem, jsou jimi angličtí bulteriéři, v podstatě jde o dvě linie jednoho plemene. Spolu s anglickými přistěhovalci přišla do Ameriky i jejich vášeň psích zápasů a bulteriéři. Nový osadníci používali bulteriéra kromě zápasů i na lov škodné, jako jsou kojoti a červení rysy. Přibližně do roku 1935 se jednalo o čistě pracovního tvrdého psa, u kterého nebyl rozhodující exteriér, ale pracovní vlastnosti, povaha a „game“ (bojovnost). Čím dál častěji se však kladl větší důraz na exteriér. Chovatelé se rozdělili na dva tábory. Jedni upřednostňovali dále pracovní kvality a „game“ a chovali svého pitbula s proměnlivým exteriérem a vysokou bojechtivostí, ti druzí začali klást důraz na líbivý vzhled a jednotnost bez pracovních kvalit. Z těchto psů vznikl americký stafordšírský teriér.

Americký stafordšírský teriér je menší podsaditý až zavalitý pes. Vyzařuje z něho síla a výkonnost. Výška v kohoutku je 43 až 48 cm a váha 18 až 23 kg. Hlava je klínovitá s širokou lebkou, zřetelnými lícemi a kulatou, silnou tlamou. Oči má tmavé, posazené široko od sebe, bez růžových víček. Uši jsou krátké polo- nebo zcela vztyčené, dnes již nekupírované. Silný krk a mohutné svalnaté plece přecházejí v krátký hřbet, mírně se svažující k zádi. Žebra jsou dobře klenutá, ocas je krátký, nízko posazený, kuželovitě se zužující a dnes již také nekupírovaný. Končetiny jsou silné, dobře osvalené, se středně velkými tlapami. Srst má americký staford krátkou a lesklou, drsnou na dotek a hustou. Je buďto jednobarevný, nebo skvrnitý, nikdy by však neměl být zcela bílý. Srst je vhodné pravidelně kartáčovat. Průměrný věk tohoto plemene je 12 let.

Důležitá je při držení psa opatrnost a důslednost. Špatně vychovaný americký staford může být nebezpečný pro své okolí. Vyžaduje proto pevnou ruku. Při špatné a zanedbané výchově se může stát velmi nebezpečným pro své okolí, zvláště pak pro psy a v ojedinělých případech i pro jejich majitele. V mládí nemusí být mezi jedinci problémy, ale s dospělostí většinou přicházejí i šarvátky, které mohou končit nejen šitím. Zde opět platí, že výjimka potvrzuje pravidlo. Záleží na každém jedinci a hlavně na majiteli psa, neboť při dobrém vedení se můžeme konfliktům vyhnout. Vše je otázkou správné výchovy a výcviku.

Americký stafordšírský teriér si musí být neustále jist svým postavením, umístěním v žebříčku hierarchie v rodině. Vždy je také připraven vzít „vedení“ rodiny do svých rukou, k čemuž má větší sklony než mnohá jiná plemena. Zajisté by to bylo velmi nebezpečné pro všechny členy rodiny. Majitel mu musí dávat pevně, ale vlídně najevo, kde je jeho místo. V každém případě je nutné si uvědomit, že to není jednoduchý pes. Je znám svou tvrdohlavostí, což je dáno jeho minulostí, kdy se musel rozhodovat sám a být zcela samostatný. Ze strany majitele proto musí být více trpělivosti a odpovědnosti, ale také neústupnosti, než je zvykem u jiných plemen. Přílišný tlak a spěch vedou k zatvrzení psa a majitel s ním jen velmi těžko kdy ještě pohne. Je to pes, který perfektně dovede těžit ze slabosti a nedůslednosti svého vůdce. To je zapotřebí mít neustále na mysli. Toto plemeno tak nelze v žádném případě doporučit začátečníkům nebo starším lidem bez zkušeností se psy. V tomto případě je vhodnější zvolit jiné plemeno, například stafordšírského bulteriéra. Je na místě si vzít štěně od takového chovatele, který má fenu vyrovnanou a na ostatní psy neútočnou, tím lépe, je-li pracovně vedena. To stejné platí o krycím psovi – otci štěňat.

Může se však stát, že i při nejlepší snaze psovoda se po dosažení dospělosti (asi 24 měsíců) stane ze štěněte pes útočný na všechny psy – samce. Tato poměrně nepříjemná věc se může přihodit i v kterémkoli věku po útoku jiného psa. I na tuto skutečnost musí být majitel, nebo potencionální majitel připraven. Feny většinou nejsou tak tvrdohlavé jako psi, i když nemusí tomu tak být vždy. Přesto obecně lze doporučit pro začátečníky s tímto plemenem raději fenku. Jsou většinou poddajnější, přítulnější, s menší tendencí útočit na jiné psy. Také se tolik nesnaží vydobýt si co nejvyšší příčku v hierarchii rodiny.

Rovněž toto plemeno je poměrně dobře známo svou láskou k dětem. Tuto skutečnost by však rodiče neměli podceňovat a při přítomnosti psů s dětmi (jako u všech plemen) dohlédnout na jejich vzájemné chování, tolerování a hry. Každopádně je vhodnější, přijde-li pes do rodiny, kde již děti jsou, a ne naopak.

Dnes jsou využíváni nejen jako psi k ochraně rodiny, domu či majetku, ale také jako psi služební a záchranářští. Mnoho z nich slouží na rozdíl od ostatních plemen bulteriérů díky své poněkud tvrdší a ostřejší povaze i u ozbrojených složek. Stejně jako anglický a stafordšírský bulteriér je vhodný na lov černé zvěře, vyniká rychlostí, tvrdostí a odvahou při kontaktu. Stejně dobře jej lze využít i na dosled postřelené zvěře.

Výběr chovatele je velmi důležitý. Zdraví vašeho budoucího štěňátka do jisté míry závisí právě na něm. To, jak chovatel pečoval o fenu štěňátek – její správné krmení, dostatek vitamínů, pohybu a hlavně lásky. To vše se v budoucnu na štěněti projeví. Amerického stafordšírského teriéra je nejlépe koupit z chovných stanic, je vhodné si chovnou stanici ověřit a zjistit si na ni recenze. Cena štěněte se pohybuje od 3 000 do 20 000 korun. Cenu ovlivňuje, zda má štěně průkaz původu, kredit chovné stanice, původ rodičů.

Zdroj: Pes pitbull
Zveřejněno dne: 19.4.2016

CANE CORSO - VÝCVIK

Výchova za účelem obrany

Cane corso je ostražitý a schopný bleskurychle reagovat na vnější podněty. Je neustále bdělý, což je dáno i jeho vysoce vyvinutým teritoriálním instinktem. Citlivě se zajímá o to, co se děje s vámi (registruje pocity pána, změny jeho nálad) i kolem vás (registruje přítomnost cizích osob, zachytí signály hrozícího nebezpečí).

Cane corso se nikdy nedá vetřelcem zaskočit, i když přijde tiše a nečekaně. Jestliže vetřelec zůstane stát (sedne si, lehne) a rezignuje, pes nezaútočí, pouze varuje. Pes štěkotem přivolává vůdce smečky – pána, aby o osudu vetřelce rozhodl sám. Cane corso je vynikající hlídač a strážce díky tomu, že dostal do vínku hlubokou nedůvěru k cizím lidem. Výchovou jeho přirozenou nedůvěřivost k cizím lidem neotupíte. Navíc pes přesně vycítí váš vztah k jednotlivým lidem a podle toho se k nim bude i chovat.

Cane corso je na molossa poměrně smířlivý pes, než začne konat, přemýšlí a zvažuje. Vycítí, kdo to s ním myslí dobře a kdo ne, takže neútočí veterináře a figuranty. Cizí lidé s ním mohou v přítomnosti pána manipulovat, ale jen do jisté míry, takže se například na canisterapii nehodí.

Cane corso chrání své lidi a střeží své teritorium bez ohledu na vlastní bezpečnost či život. Je-li jeho člověk napaden, probudí se v něm pastevecký pes: brání do poslední kapky krve, bojuje na život a na smrt, pud sebezáchovy je obrovskou dávkou adrenalinu potlačen. Jediným zájmem psa je ubránit člověka a teritorium, to ostatní je pro něj vedlejší. Cane corso bojuje se stejným nasazením, s jakým bojuje středoasijec, kavkazan, anatol a další pastevci s vlky, se stejnou houževnatostí, s jakou bojuje staford či pitbul se psy. Reakce psa vždy odpovídá míře ohrožení, u psychicky zdravého psa se za žádných okolností neprojeví extrémní, tedy slepá agresivita. Cane corso není pes člověku nebezpečný. Je to typicky pracovní pes, který vždy pracoval pro člověka a s člověkem.

Cane corso je snadno vychovatelný a vycvičitelný pes. V přátelském prostředí to bude pes přátelský, nikoli však vtíravý, v cizím neutrálním prostředí bude klidný a zároveň pozorný, v cizím nepřátelském prostředí bude pozorný, ale zároveň klidný. V případě ohrožení pána pak bleskurychle přejde z klidového režimu do režimu bojového a zaútočí. Majitelé psů-obranářů nesmějí dopustit, aby se dostali do situace, kdy bude pes nucen zasáhnout.

U mnoha jedinců služebních plemen se musí vynaložit jisté úsilí, aby zaútočili na figuranta „ohrožujícího“ jej či psovoda. Odměna a trest jsou při výchově psa klíčové pomůcky, ale musí být vždy spravedlivé, přiměřené a vykonané hned.

Příslušníci plemene Cane corso se mohou věnovat nejen základnímu výcviku poslušnosti, ale díky své inteligenci a dobré cvičitelnosti i všestrannému, případně speciálnímu výcviku. Ovladatelnost je u tohoto plemene v každém případě nezbytná. Kvůli své velikosti a silně vyvinutému obrannému instinktu může neovladatelný pes způsobit svému majiteli velké problémy. Správně socializovaný a vychovaný jedinec, který zvládá alespoň základní poslušnost, je skvělým společníkem a nevyvolává žádné konflikty. Ovladatelnost svého psa si můžeme prověřit zkouškou z výkonu, například zkouškou ZZO (Zkouška základní ovladatelnosti) nebo ZOP (Základní ovladatelnost psa).

Na výcvik obran mají lidé často zkreslené a mylné názory pramenící z neznalosti principů, na kterých je tento výcvik založen. Je třeba si uvědomit skutečnost, že správně vedený trénink obran (zvláště je-li při nácviku využíváno loveckého pudu) přispívá k duševnímu a fyzickému rozvoji psa, ne k podpoře a rozvíjení jeho agresivity.

Psi, kteří se věnují sportovním obranám, nemají potřebu napadat lidi a mají to v hlavě srovnané na rozdíl od psů v tomto směru nepolíbených. Vycvičení psi vědí, že kousat se může pouze do ochranného rukávu, peška či hadru a že figurant není nepřítel, ale partner při hře, který rozpohybuje kořist (hračku) a pak se se psem o ni přetahuje (bojuje). Tato hra je v podstatě simulováním lovu kořisti. Lov je pro psa přirozená činnost, jíž si tato šelma v minulosti obstarávala obživu, a vlohy (pudy) pro lovení ve psech zůstaly. Pokud psům nedopřejeme zábavu podobnou lovu nebo lov samotný (myslivost, coursing, dostihy, dogfrisbee, flyball, sportovní obrany a podobně), mohou nejen strádat, ale z nudy vymyslet i nějakou lumpárnu, jako je lov koček, cyklistů a tak dále.

Vzhledem k fyzickým a duševním vlohám plemene cane corso se doporučuje majitelům těchto psů, věnovat se právě výcviku obran. Samozřejmě se musí jednat o majitele, kteří se se svými psy cvičí i poslušnost a stačí na ně fyzicky! Bohužel ne každý člověk si před pořízením štěněte cane corso řádně promyslí, zda bude schopen zvládnout dospělého psa a má-li duševní a fyzické předpoklady pro výchovu a výcvik daného plemene (to platí i pro jiná plemena).

Kromě loveckého pudu se při obraně může (v některých případech dokonce musí) uplatnit i pud obranný. Jde o přirozenou schopnost psa bránit sebe a svou smečku před útokem. Pokud pes reaguje na útok aktivně a snaží se útočníka zahnat či kousnout, hovoříme o takzvané aktivní obranné reakci. Pokud pes před útočníkem uteče nebo se snaží střetu s ním vyhnout, jde o takzvanou pasivní obranou reakci. Každému musí být jasné, že pes, který má sloužit nejen jako skvělý společník, ale i jako ochránce svého pána, by měl v případě napadení vykázat aktivní obrannou reakci. Pes, který nikoho bezdůvodně nenapadá, je schopen se klidně pohybovat mezi cizími lidmi a zvířaty, přičemž je schopen kdykoli zakročit, je-li jeho pán ohrožen. Není nutné při výcviku obran u cane corso rozvíjet zlobu na člověka, ale spíše se zaměřit na rozvíjení kořistnického pudu. Lov kořisti (ochranného rukávu) je pro ně skvělá zábava. Ochranu rodiny se moc učit nemusí, tu mají v sobě zakódovanou po svých předcích, kteří byli pro tuto vlastnost v Itálii po staletí chováni.

Zdroj: Cane corso - výcvik
Zveřejněno dne: 4.5.2018