Informace od profesionálů
 |
MENU
BETA BOJOVNICE
PES
KOČKA
KRÁLÍK
Srnčí zvěř napadají střečci (dvoukřídlý hmyz). Jejich larvy se pak vyvíjejí v podkoží, nebo v nosních dutinách a hltanu nejen u srnek ale i u dalších zvířat. Právě tyto larvy vyvolávají střečkovitost. Dospělé mouchy jsou již neškodné.
Zdroj: Nemoci u srnek
Rozdíl mezi nimi je ve velikosti, ve způsobu života i v potravě. Jelení zvěř žila původně v bezlesých oblastech, srnčí naopak v hustých lesích. Jelen váží až 200 kg, laň o něco méně, zatímco srnec a srna něco přes 20 kg. Jelení zvěř u nás byla ve volné přírodě vyhubena někdy na počátku 19. století a pak opět vysazena. V její potravě převládá tráva, zatímco srnčí zvěř potřebuje listy keřů a stromů.
Titul vysoká zvěř ale patří pouze zvěři jelení.
Zdroj: Srnka
Jednou z nemocí, která postihuje srnčí zvěř je papilomatóza.
Jedná se o onemocnění způsobené papilomaviry. Toto onemocnění se pozná tak, že papilomaviry v těle srnky způsobují vývin kožních papilomů (= benigní nádor epitelu). Tyto papilomy se nacházejí v podkoží hlavně na končetinách, břiše, podbřišku, někdy ale i na hlavě a na krku zvěře. Těchto „nádorů“ může mít srna na těle i přes stovku a mohou mít různou velikost (maximálně 20 cm). Tyto nádory mohou mít různé zbarvení, mohou být světlé, ale i šedočerné. Novotvary mohou mít podobu boulí, ale i boláků a nádorů. Zvěř tedy vypadá znetvořeně. Toto onemocnění nelze léčit u volně žijících kusů.
Toto onemocnění přenáší hmyz (komár), ale i přímý a nepřímý (skrz předmět – větev, strom) s nakaženou srnou. Tyto papilomaviry nesjou na člověka přenosné.
Že papilomatóza není nic hezkého, dokazují obrázky uvedené zde: papilomatóza foto.
Srnčí maso pocházející od srny nakažené papilomatózou není člověku nebezpečné. Papilomatóza není přenosná na člověka. Vir této nemoci navíc zlikviduje tepelná úprava masa.
Zdroj: Nemoci u srnek
Na rozdíl od jelenů počty srnčí zvěře v minulosti stoupaly. Vyhovuje jim totiž volné prostranství, které vznikalo po kácení lesů. U jelenů je tomu přesně naopak. Srnčí dnes můžeme spatřit po celé České republice i v Evropě, kde obývají nejen nížiny, ale i místa s poměrně vysokou nadmořskou výškou. Dříve se zdržovali na pasekách a v lesnatých porostech. V posledních desetiletích se však přizpůsobili, zejména v zimě, i životu na otevřeném prostranství mimo lesní paseky.
Srnec je co do potravy velmi vybíravý. Vytrvale vyhledává rostliny, které jsou zvláště výživné, tak aby potrava zabírala v žaludku co nejméně místa. Říká se o něm, že je přímo mlsný. Je to zřejmě tím, že jeho poměrně malé tělo vykazuje vysoký poměr povrchu k hmotnosti, a tak ztrácí hodně tepla. Proto potřebuje na jednotku hmotnosti více potravy (než například jelen), a tu lze zaručit pouze výběrem výživných rostlin. O důležitosti potravy pro srnčí zvěř svědčí to, že mladý středoevropský srnec má naději přežít zimu jen tehdy, váží-li alespoň 12–14 kg. Lehčí zvířata jsou schopna přežít zimu pouze s vydatným přikrmováním.
Zdroj: Srnka
Srnčí zvěř se řadí ke spárkaté zvěři (spárky = pazneht těchto zvířat). Kromě srnce obecného se ke spárkaté zvěři řadí také jelen lesní, daněk evropský, jelen sika, jelen běloocasý, los evropský, muflon, kamzík horský, koza bezoárová, a dokonce i prase divoké. Většina těchto zvířat je v České republice lovená pro jejich zvěřinu a případně kůži. Konzumaci jejich masa ale mohou ohrozit nemoci spárkaté zvěře. Mezi něž patří mor prasat (100 % úmrtnost nakaženého jedince), slintavka, sněť slezinná (přenosná na člověka), aktinomykóza (bakteriální onemocnění), motoličnost (motolice, nepřenosná na člověka), střevní červivost, plicní červivost, svalovčitost (černá zvěř), střečkovitost (svalovina se dá jíst po odstranění napadených částí), zevní cizopasníci (komáři, muchničky, atd.).
Zdroj: Nemoci u srnek
Toto onemocnění je také nazýváno jako fibromatóza.
Fibropapilomatóza je také nezhoubným nádorovým onemocnění, které je vysoce infekční stejně jako papilomatóza. Projevuje se stejně – vznikem různých podkožních a kožních nádorů, které mohou být různých barev, velikostí a na nemocném zvířeti jich může být i přes stovku. Část „fibro“ v názvu onemocnění značí, že u takto nakažené srny nemusí být zasažená jen epitelová část, ale onemocnění zasahuje i do vaziva. I toto onemocnění je přenosné přímým kontaktem, nebo bodnutím hmyzu (komár, muchnička). Léčba se u volně žijících zvířat neprovádí.
Srnčí maso pocházející ze srnčí zvěře nakažené fibropapilomatózou není pro člověka nakažlivé, virus této nemoci se přenáší pouze mezi srnami a nepřenáší se na člověka. Takováto zvěřina by se neměla konzumovat, pokud byly patologickými změnami zasaženy i vnitřní orgány, po stažení kůže jsou viditelné smyslové změny v podkoží (například zápach, maso je vodnaté, nádory jsou i v mase).
Zdroj: Nemoci u srnek
Procházka lesem při východu slunce bývá myslivci považována za jednu z nejkrásnějších denních chvil. Bývá pro ně potěšením pozorovat probouzející se les. Přestože spousta zvěře je aktivní hlavně v noci, i při východu slunce má pro myslivce význam vydat se na lov. Kolem doby východu slunce totiž srnčí a jelení zvěř vytahuje na pastvu, což je pro myslivce vhodná příležitost, jak k jejímu pozorování, tak i případnému odstřelu. V této době je také možné lovit i pernatou zvěř.
Zdroj: Východy a západy slunce
Zvěřina je v České republice velmi oblíbeným pokrmem, obzvláště na podzim, kdy je lovecká sezóna na vrcholu. Vždy je ale dobré znát původ zvěře, kterou konzumujeme. Ne totiž každý lovec nechá skolenou zvěřinou vyšetřit a konzumace masa z nakažené srny/srnce, může člověku způsobit řadu zdravotních problémů. Pokud chceme zabránit konzumaci nemocného srnčího masa a nejsme myslivci, je vhodné zvěřinu kupovat ze speciálních jatek, od majitelů honiteb (pokud nechal zvěřinu zkontrolovat).
Zdroj: Nemoci u srnek
Živí se listy a větvičkami dřevin, různými trávami a bylinami a zemědělskými plodinami. V zimě je srnčí dokrmováno senem. Na pastvu vychází hlavně večer. Můžeme je vidět buď jednotlivě, v páru, nebo jako rodinu. Tak je tomu spíše ve vyšších nadmořských výškách, kde je stále ještě poměrně dost lesů. V dnešní urbanizované a intenzivně obhospodařované krajině v nížinách můžeme vidět i větší skupiny srnčí zvěře, která se přizpůsobila životu ve volné krajině. Na tom, kde žijí, závisí i velikost jejich teritorií. V lesním prostředí je to pouze několik málo hektarů, kdežto na polích může být toto území velké až 150 hektarů.
Nejzranitelnější je srnčí zvěř v období vrhu mláďat, což je v květnu až červnu. V této době i myslivci nechávají své pušky doma a chodí se dívat, jak srny krmí své mladé. Nebezpečí hrozí mláďatům hlavně od kombajnů, které sečou obilí a trávu, ve které se mláďata schovávají.
Druhým obdobím, kdy nejen srnčí, ale i ostatní zvěř hodně strádá, je zima. V tomto období odvádí nejen myslivci, ale i pouzí návštěvníci lesa záslužnou práci při jejich dokrmování.
Zvyšování počtu srnčí zvěře je mimo jiné i důsledkem odchodu velkých šelem, které stav této zvěře regulovaly. Vysoký počet jedinců tohoto druhu má pak za následek poškození zejména mladých stromků, které okusují a strouhají z nich svými parůžky kůru. Značkují si tak své teritorium. Myslivec, který v letním období, těsně před říjí, zastřelí statného srnce, který je „králem“ určitého území, udělá velkou chybu. O toto území jsou pak vedeny mezi samci boje a vítěz si pak své nové území samozřejmě musí označkovat – jak jinak než strouháním kůry mladých stromků svými parůžky.
Protože jsou srnci tak přizpůsobiví, je těžko podat obecně platný popis jejich životního stylu. Nelze je považovat za noční zvířata, i když jsou často aktivní právě za tmy, protože jsou přes den vyrušována. Většinou tráví denní dobu střídavou pastvou a odpočinkem. Hlavní fáze pastvy nastává obvykle za večerního soumraku a za úsvitu. Srnčí zvěř se snaží pást krátce a častěji, protože její žaludek je menší a nepojme tolik potravy, aby mohla zvířata celý den přežvykovat. Kromě toho je zřejmě výhodnější přijímat potravu častěji, protože se důkladněji zpracuje. Pochopitelně je pravidelný denní rytmus často narušen přítomností člověka nebo šelem, a tak je výhodnější nemít příliš plný žaludek při úprku. Důležitým obdobím je vrcholné léto, kdy si srnci vytvářejí zásoby tuku pro zimu. Často je to dostupnost potravy v létě, která rozhoduje o tom, zda srnec přežije zimu, nebo ne. Jak ubývá zelené potravy, omezují srnci svoji aktivitu a v zimě odpočívají, jak dlouho je to jen možné, buď v úkrytu, nebo prostě na otevřeném prostranství, což snižuje potřebu energie v těchto na potravu chudých časech. Výraznou potřebu energie pak přináší jaro, kdy srnci dokončují výstavbu svého paroží a srny jsou před vrhem mláďat. Tehdy věnují srnci i srny většinu času pastvě a mění se jejich společenská organizace. Zatímco v zimě byla zvířata snášenlivá a často ve větších nebo menších skupinách pohromadě, na jaře se tato volná seskupení rozpadnou. Srnci i srny získají pocit územní příslušnosti a snaží se nalézt a bránit co nejvýhodnější území. Pachovými žlázami značkují revír, a to srnci sekretem žlázy na čele, což se jim zvláště daří při otloukání lýčí. Srnci mají dobře vyvinutý čich, který jim slouží nejen při ostraze, ale i při rozeznávání vnitrodruhovém. Na jaře a v létě je srnčí zvěř zvláště citlivá. Díky dobrému sluchu reaguje na každý podezřelý šramot. Občas se ozývá jakoby drsným štěkáním či bekáním.
Zdroj: Srnka
Pro každého myslivce je důležité vědět, kdy probíhá srnčí říje. Říje u srnců probíhá zhruba měsíc v období od poloviny července do poloviny srpna. V červenci tedy začínají srnci soupeřit o přízeň samic (pohlavně dospělá srna je od 16. měsíce věku). Přestože je srnec polygamní, tak nepokládá srny najednou. Nejprve honí (srnec v době říje doslova honí srnu po pravidelných trasách) a pokládá jednu srnu, a až když její říjnost skončí, pokládá srnu další. Říjnost srny trvá zhruba 4 – 5 dní. Takže za ten měsíc, kdy probíhá srnčí říje, by srnec mohl stihnout oplodnit zhruba 6 srn (teoreticky). Srnec říjnou srnu pozná snadno, ta se ozývá pískáním, pokud by o stejnou srnu projevili zájem dva srnci, tak dochází k souboji, který samozřejmě vyhraje ten silnější a ten má tu čest srnu oplodnit. Zárodek plodu se pak zhruba 16 týdnu vůbec nemění, což se nazývá jako latentní gravidita = diapauza. Zajímavé je, že diapauza není vůbec nutná, pokud by srna byla oplodněná až v třeba v listopadu, tak diapauza nenastává a březost srny trvá tak jen pět měsíců. S diapauzou totiž březost trvá zhruba 9 měsíců. Srnčata se tak rodí zhruba v květnu, případně na začátku června. Srna může mít maximálně 2 mláďata (výjimečně tři), pro něž je typická barva srsti – hnědá s bílými skvrnami (tyto skvrny pak zmizí zhruba za 2 měsíce). Mláďata se rodí s otevřenýma očima. O mláďata se během prvních dní stará matka, která je chodí několikrát denně krmit, mezitím jsou mláďata schovaná někde v hustých křovích, polích i loukách. Srna srnčata kojí několik týdnů.
Během 16 měsíců od narození srnče dospěje, u srnčat je důležitá pohlavní dospělost, tak se pozná dospělý jedinec. Srny a srnci se ve volné přírodě mohou dožívat kolem 10 let života. Málokdy se to ale podaří, vzhledem k lovům (lov srnců je povolený v období května až září, lov srn a srnčat v období září až prosince) a častým nehodám.
Zdroj: Nemoci u srnek
Srnčí zvěř může nakazit několik druhů střečků: střeček podkožní, střeček nosní a hltanový.
U člověka je potvrzený výskyt i střečka lidského. Střeček lidský se rovněž objevuje u koček, prasat a krav. Jeho larva se obvykle zavrtá pod kůži, kde žije 12 týdnů. S tímto parazitem se často setkávají cestovatelé do Střední a Jižní Ameriky.
Oplozené samičky střečků podkožních nalétávají od května do srpna na pasoucí zvěř a kladou do spodní části těla vajíčka (až 800 kusů!). Z těchto vajíček se během několika dní vylíhnou larvy, které pronikají pod kůži a migrují podkožím směrem k páteři. Toto jejich cestování trvá zhruba 7 měsíců. Koncem zimy se pak vrací do podkoží ale v oblasti hřbetu a beder, kde se začínají dělat typické střečkové boule. Zralé larvy pak naruší kůži a opouští hostitele. Kůže je v době, kdy se střečci dostávají z těla zvířete plná malých děr, otvory se pak zajizví. Vývoj larev zde v podkoží vyvolává zánět a právě jeho výpotkem se larvy živí. Svaly a svalovina by ale neměly být přítomnosti larev nijak poškozeny.
U nosních a hltanových střečků samičky nekladou vajíčka ale již larvy, které se pomocí háčků uchytí na sliznici. Larvy pak migrují do nosních dutin hostitele, kde také přečkají zimu a neustále díky parazitování na zvířeti rostou. Během své migrace se mohou dostat i do hltanu, nosních dutin, hlavových dutin a mohou poškodit i mozkový obal. Tyto larvy se živí hlenem.
Nebezpečí hltanových střečků spočívá v tom, že vývoj střečků probíhá v hltanu, a tak narušuje příjem potravy zvířete, díky čemuž je zvíře unavené a pohyb mu činí problém. Někdy také mohou střečci způsobit dýchací potíže.
Pokud je srnčí maso napadené střečky jen mírně, dá se odblanit a po správné tepelné úpravě i sníst. Pokud je ale napadení střečky rozsáhlé, je maso nepoživatelné. U této nemoci je tedy důležitý rozsah napadení cizopasnými mouchami.
Zdroj: Nemoci u srnek
Jde o nejmenšího evropského zástupce jelenovitých. Vyznačuje se mírně klenutým hřbetem, nízko nasazeným krkem a zakrnělým ocasem, zcela ukrytým v srsti. Nemá předoční žlázu jako jeleni a jeho paroží je krátké a jednoduché, nanejvýš se 3 výsadami (existují i výjimky). V létě převládá ve zbarvení rezavě červený odstín, zimní srst bývá nažloutle šedá až šedohnědá s tmavším hřbetem a šíjí. Bílá skvrna na zadku má u samců oválný tvar, zatímco u samic je okrouhlejší až srdčitá. Mláďata jsou hnědá nebo žlutohnědá s řadami bílých a nažloutlých skvrn, které mizí ve stáří 1–2 měsíců.
Srnčí zvěř je intenzivně lovena, ale přesto její stavy v Evropě dosahují několika milionů. I když mnoho kusů hyne díky kontaktu s technickou civilizací, péče myslivců jim stále zajišťuje přežití. V ČR se ročně loví kolem 100 000 kusů a představují tak nejdůležitější druh kuchyňské zvěřiny.
Zdroj: Srnka
Srnčí je naše nejrozšířenější spárkatá zvěř. Tělo má dlouhé nejvíce 140 centimetrů, výšku v kohoutku až 90 centimetrů a dosahuje hmotnosti až 35 kg. Srny jsou menší než srnci. Letní srst je narezle červenohnědá, zimní šedohnědá až šedá. Typická je bílá skvrna na zadku, takzvaný obřitek. Srnec má na hlavě na pučnicích rostoucích z čelní kosti málo členité parůžky. Podle věku parůžky shazuje většinou od konce září až do prosince a poté mu začnou růst nové.
Srnčí zvěř je nejhojnější především v polních honitbách prostoupených remízky a menšími skupinami lesa. Je velmi přizpůsobivá a adaptovala se na různá stanoviště od otevřené zemědělské krajiny po souvislé horské lesy. Během léta žije srnčí zvěř většinou jednotlivě, v zimním období se sdružuje do různě početných tlup. Živí se bylinami, trávami, listy, pupeny, letorosty různých dřevin a také zemědělskými plodinami. Je vybíravější než například zvěř vysoká a trpí často poruchami trávení.
Říje probíhá od poloviny července do první poloviny srpna. Říjné srny se ozývají tenkým pískáním. Srna je březí 40 až 41 týdnů a koncem května a v červnu vrhá jedno až tři srnčata.
Srnčí zvěři nejlépe vyhovuje otevřená krajina s menšími lesíky, křovinami, loukami a poli. Během léta žije většinou jednotlivě na nevelkém území v okruhu 1–3 km. Nejvíce času věnuje odpočinku a přežvykování, vychází na pastvu v podvečer a v noci, není-li rušena, tak i ve dne. Pouze necelé tři hodiny denně prospí. V potravě převládají různé druhy bylin a trav, dále se v ní objevují větve a listy keřů, houby, spadané plody a polní plodiny. V otevřené krajině se začátkem podzimu obě pohlaví shlukují do různě početných tlup (10–100 jedinců), která se potulují po polích s ozimy, pícninami a zbytky okopanin či kukuřice. V nížinách leckde přivykl tomuto stádovému způsobu života celoročně, jinde se společenstva rozpadají až zjara, kdy samci začínají s vytloukáním paroží a osamostatňují se. Vedoucím zvířetem bývá nejčastěji některá ze starších samic. Hrubým bekavým hlasem varuje před nebezpečím a zároveň i soka před vstupem do teritoria, jehož hranice značí výměškem několika typů pachových žláz. K vlastní říji dochází až uprostřed léta a od října do listopadu samci paroží shazují. Z utajené březosti v trvání 40–41 týdnů připadá na vlastní vývoj zárodku jen asi polovina doby. Někdy ovšem dochází i k náhradní podzimní říji v listopadu a prosinci, a pak klidové stadium odpadá. Samice mívají 1–2 mláďata (vzácně i 3–4), která rodí na přelomu května a června. Zpočátku zůstávají v úkrytu ve vysokém podrostu a matku následují až po 2 týdnech. Navzájem se dorozumívají jemným pískáním. Od 3. týdne přecházejí postupně na zelenou potravu, ale mateřským mlékem se přikrmují až do zimy. Pohlavně dospívají ve 2. roce života a v zajetí se dožívají až 18 let. Srnec u nás patří k nejběžnější lovné zvěři (doba lovu je od 16. 8. do 30. 9., samice a mláďata se loví od 1. 9. do 31. 12.), počet úlovků rok od roku kolísá, v nejlepších letech se pohybuje i nad 110 000 kusy. Z řady civilizačních vlivů (nedostatek úkrytů, ruch v přírodě, ztráty způsobené automobily a zemědělskou mechanizací) se na populační dynamice srnců negativně projevuje i zvýšení osevních ploch řepky olejky, jejíž spásání srncům působí značné zažívací potíže, končící mnohdy až úhynem.
Zdroj: Srnka
Barvu stolice určují žlučová barviva, která vznikají v játrech, a to jako důsledek rozkladu červeného krevního barviva. Také tady má vliv krmivo – velké množství masa způsobuje tmavší barvu stolice, stejně tak jako borůvky, pokud je pes konzumuje. Jestliže psovi podáváme více zelené zeleniny, mohou mít výkaly nazelenalou barvu. Mrkev nebo červená řepa mívají za následek zbarvení stolice do červena, mléčné produkty nebo vejce spíše do žluta. Nezávisle na tom existují i zbarvení, která vás upozorní na chorobné procesy, viz níže.
Copyright © 2012 - 2024 NetConsulting Praha s.r.o.