Také toto plemeno není příliš vhodné pro lidi, kteří nemají žádné zkušenosti se psy. Nevychovaný a dominantní pes může být velmi nebezpečný a mívá sklon k agresivitě, někdy může reagovat i na malé podněty útokem. Pokud je vydrážděn, zaútočí velmi tvrdě. Při správné výchově je svému pánovi oddaným společníkem, a pokud je k němu důsledná, respektuje i celou jeho rodinu. K cizím lidem je poněkud nedůvěřivý, ke známým návštěvám se chová přátelsky. Problémy mohou nastat při setkání s jinými psy, vůči nimž se tento pes chová dominantně a bojovně. Americký stafordšírský teriér se k dětem chová většinou mile a kamarádsky, při styku s malými dětmi je však nutný dohled. Při správné výchově se může mnohému naučit a stává se psem přítulným a poslušným.
Toto plemeno je vhodné chovat v bytě, kde je mu umožněn neustálý kontakt s jeho pánem. Pokud je celoročně umístěn venku v kotci, potřebuje zateplenou, nejlépe mírně vyhřívanou boudu, protože poměrně špatně snáší umístění v chladných prostorách. Americký stafordšírský teriér není klasickým služebním plemenem. Vyhovují mu krátké, silové výkony.
Ačkoli se to na první pohled nemusí zdát, je to pes vhodný k dětem i do bytu. Je to totiž typický ochranitel a obranář. Přestože je příslovečně odvážný, pokud je správně vychován, není nikdy agresivní. Pokud však byl vychován nedůsledně, může být agresivní vůči jiným psům a nedůvěřivý k cizím lidem. Přeci jen jsou v jeho krvi geny zápasníků. Někdy je poněkud tvrdohlavý, a proto vyžaduje opravdu disciplínu. Je velmi pohyblivý a čilý a neobyčejně zvídavý ke svému okolí. Je to dobrý krysař, ale i osobní strážce. Ve vypjatých situacích se umí rychle a správně rozhodnout, jinak je ale klidný a mírný.
Americký stafordšírský teriér má stejné předky s americkým pitbulteriérem, jsou jimi angličtí bulteriéři, v podstatě jde o dvě linie jednoho plemene. Spolu s anglickými přistěhovalci přišla do Ameriky i jejich vášeň psích zápasů a bulteriéři. Nový osadníci používali bulteriéra kromě zápasů i na lov škodné, jako jsou kojoti a červení rysy. Přibližně do roku 1935 se jednalo o čistě pracovního tvrdého psa, u kterého nebyl rozhodující exteriér, ale pracovní vlastnosti, povaha a „game“ (bojovnost). Čím dál častěji se však kladl větší důraz na exteriér. Chovatelé se rozdělili na dva tábory. Jedni upřednostňovali dále pracovní kvality a „game“ a chovali svého pitbula s proměnlivým exteriérem a vysokou bojechtivostí, ti druzí začali klást důraz na líbivý vzhled a jednotnost bez pracovních kvalit. Z těchto psů vznikl americký stafordšírský teriér.
Při výběru vhodné značky bychom se neměli spoléhat jen na reklamu nebo na osvědčené rady pejskařů, které potkáme v parku (i když někdy je dobrá rada nad zlato), ani na to, že určité granule pejskovi chutnají. Psům totiž mnohdy víc chutnají granule nekvalitní, které jsou dochucené solí a chemickými příchutěmi. Hlavním kritériem při rozhodování by mělo být jednoznačně složení krmiva! Pokud složení zhodnotíme jako kvalitní, vzorek několika značek pak můžeme předložit psovi, aby si sám vybral, které mu budou víc chutnat.
Při výběru bychom neměli hledět pouze na cenu, ale zejména na kvalitu. Mějme na paměti, že zdravý a dobře živený pes navštěvuje veterinárního lékaře pouze při prevenci. Proto není vhodné na výživě šetřit. U běžně aktivních dospělých psů je prvotním úkolem zajištění optimální tělesné hmoty, podpora zdravého zažívání a úprava kondice kůže a srsti.
Klíčem k výběru správného krmiva je vědět, jak číst údaje a etikety na obalu. Nejdůležitějším údajem je takzvané složení krmiva, které je povinné a kontrolovatelné. Bývá označováno jako „nejpravdivější údaj na pytli granulí“, protože výrobce musí v sestupné řadě podle hmotnosti deklarovat suroviny, které byly zpracovány při výrobě krmiva. Mnoho lidí se při výběru granulí řídí cenou, ale cena nemusí být vždy úměrná kvalitě. Nejdražší krmivo tak nemusí být to nejlepší. Spíše než cenou se tedy řiďte složením! Jistotou ale zůstává, že krmiva zakoupená v supermarketech či hypermarketech nebo takzvané ekonomické řady nemají s kvalitním krmením nic společného. Nekvalitní složení (hodně obilovin a soli, málo masa, chemická konzervace a podobně) je totiž jedním z hlavních znaků těchto granulí. V reklamách jsou mnohá krmiva prezentována jako vyvážená strava, ale prostudujeme-li si jejich složení, tak rychle pochopíme, jak na tom jsou doopravdy.
Při výběru krmiva bychom kromě kvality a ceny měli brát v potaz i dávkování krmiva. Dávkování totiž může výrazně ovlivnit výslednou cenu krmné dávky na den. U krmiv vyšší kvality obvykle stačí menší dávka krmiva, protože je výživnější. V konečném důsledku pak dražší granule mohou vyjít na stejnou částku, nebo dokonce levněji než granule levnější, ale s vyšším dávkováním. Nižší objemová dávka granulí spojená s krmením dvakrát denně také představuje nižší potenciální riziko torze žaludku (přetočení žaludku).
Suroviny, které byly použity pro výrobu krmiva, by měly být přesně pojmenované. Například „rýže“ místo „obiloviny“, „kuřecí tuk“ místo „živočišný tuk“, „kuřecí moučka“ místo „masová moučka“. Jinak nemůžete vědět jistě, co vlastně granule obsahují. Obecné názvy jednotlivých surovin místo konkrétního pojmenování vypovídají o nízké kvalitě produktu.
Další složkou jídelníčku zakrslých králíčků se stávají různé větvičky dřevin, které mají pro králíčky několik významů. V první řadě i větvičky obsahují různé rostlinné a minerální látky, které králíčci potřebují ke svému zdravému vývoji. Zároveň ohlodávání větviček je pro králíčky vítanou kratochvílí. Řada králíčků se okusování různých větviček vydrží věnovat i několik hodin, jen tak je to neunaví a nepřestane bavit. Zároveň je okusování větviček zdravé pro králíčky, pomáhá jim to s jejich zoubky. Dá se také říct, že látky v kůře mají pro králíčkovy zuby stejný účinek jako zubní pasta pro lidské zuby. Zároveň je okusování větví tím nejlepším prostředkem pro broušení zoubků (králíček si ale brousí zoubky třeba také i o kořenovou zeleninu a kořeny bylinek).
Mezi vhodné dřeviny pro králičí okusovaní určitě patří planika, borovice (není vhodná příliš často, protože obsahuje éterické oleje), borůvka, bříza (u břízy zase listy působí velmi močopudně, proto je lepší tyto větve také nepoužívat ve větším množství), buk (zde je zase nevýhodou vysoký obsah kyseliny šťavelové), granátovník, habr (zde je zase vysoký obsah kyseliny tříslové, zároveň tento strom mívá problémy s plísní, proto je třeba vždy pořádně větev zkontrolovat), hloh (výhodný pro srdeční činnost králíčka), hrušeň, jabloň, jasan (zde je třeba vědět druh jasanu, některé typy jsou zcela nevhodné, zároveň se nikdy králíčkovi nepodávají plody a pupeny jasanu!), javor (i zde je důležité, aby větev neměla na sobě žádné pupeny a květy, a i tak je vhodnější dávat králíčkovi takovou větev v malém množství), jilm (zde je třeba dát si pozor na plody), jedle (obsahuje velké množství éterických olejů, proto je lepší ji dopřát králíčkovi jen občas a v malém množství), líska, lípa (lípa působí na králíčka močopudně, a proto je také lepší ji využívat málokdy), maliník, olivovník, olše (jen malé množství), ostružník, třešeň a švestka (jádra obsahují vysoké množství kyseliny kyanovodíkové, a proto jsou jedovatá, kůru a listy ale králíček zvládne, i přesto se velké množství nedoporučuje), platan, rybíz, smrk (i smrk obsahuje vysoké množství éterických olejů, a tak je velké množství pro králíčky nevhodné), topol (lepší podávat v malém množství), vrba (obsahuje kyselinu tříselnou a léčivé látky, a proto je opět lepší podávat menší množství).
Mezi nevhodné a i jedovaté dřeviny beze sporu patří: bez černý a bez hroznatý (je možné ale dát králíčkovi květy této dřeviny, jen ale v malé množství), bez chebdí (jedovatý), cedr (éterické oleje), všechny citrusové dřeviny (éterické oleje), dub (jedovatá tříslovina), durman (jedovatý), fíkovník smokvoň (jedovatý), jalovec (jedovatý), jírovec maďal zvaný kaštan (látky dráždící střeva), oleandr (jedovatý), ořešák královský, pámelník bílý, pižmovka mošusová, ptačí zob obecný, rododendron (jedovatý), svída (plody a listy jsou nejedlé), škumpa, šeřík, tis černý, trnovník akát, tůje, zimolez, zimostráz obecný, zlatý déšť.
U dřevin tedy platí stejné pravidlo jako u bylin, pokud si nejste jistí, že dřevina není pro králíčka škodlivá, je vhodnější ji zcela vynechat. Zároveň i u dřevin platí, že je lepší používat dřeviny, které nepocházejí z míst blízko silnic.
Onemocnění způsobené parazity se nazývá parazitóza. Podle původců onemocnění dělíme parazitózy na dvě základní skupiny, a to na ektoparazitózy (způsobené zevními parazity) a endoparazitózy (způsobené parazity vnitřními). Základní rozdíl mezi endoparazity a ektoparazity je následující: vnitřní parazité (endoparazité) pronikají do hostitelského organismu a žijí v něm po celou dobu svého života nebo v určité časové periodě svého vývoje (tasemnice, motolice, oblí červi, prvoci a podobně). Vnější parazité (endoparazité) zůstávají na povrchu organismu (blechy, klíšťata, trudníci, svrab, dravčíci, sametky, vši, jiný hmyz).
Jako parazitizmus je označován vztah dvou organismů, z nichž jeden organismus (parazit) má zisk a druhý na tento vztah doplácí (hostitel). Parazit se přitom může živit tkáněmi hostitele nebo se přiživovat na jeho potravě, případně může mít z hostitelova organismu i jiný prospěch. Pro vztah parazit–hostitel je typické, že parazit hostitelský organismus nezabíjí. Svou činností ale působí hostitelskému organismu nepříjemné komplikace, které se týkají zejména jeho zdravotní stavu: průjmy, svědění, vznik druhotné infekce pro průniku parazita do organismu, přenos virového nebo bakteriálního onemocnění a podobně. Některá z těchto onemocnění jsou přenosná ze zvířat na člověka, v tomto případě poté hovoříme o zoonózách a tento parazit je nazýván zoonotickým.
Lék proti parazitům se nazývá antiparazitikum. Mezi antiparazitika náleží i anthelmintika (přípravky proti červům).
Kategorie endoparazitóz náleží k posouzení veterinárním lékařům, a to včetně aplikace léčiva. Ve volném prodeji, respektive v prodeji mimo lékárny a u oprávněných prodejců, se můžete ale běžně setkat s antiparazitiky působícími proti ektoparazitózám.
Zablešení – je asi nejrozšířenější u psů, koček, ale i člověka. Parazitem je blecha kočičí (Ctenocephalides felis), zoonotický parazit. V domácnosti nebo v prostředí s výskytem blechy se setkáváme se všemi jejími vývojovými stadii – od vajíček přes larvy, kukly i dospělce. Na hostiteli se vyskytuje dospělec, který saje krev. Typickým příznakem zablešení zvířete je vysoká svědivost kožíšku, výskyt drobných tmavých částeček v srsti – blešího trusu. Blechu lze při důkladné prohlídce srsti také zahlédnout. Poměrně častým kožním problémem při zablešení citlivých jedinců jsou zarudlá místa, která si zvíře rozškrábe z důvodu vysoké svědivosti až do krve. Výskyt podobných příznaků se označuje jako „alergie na bleší kousnutí“. Vajíčka, larvy a kukly nalezneme v místě odpočinku zvířat, jedná se o takzvaná místa „horkého výskytu“ označována jako „HOT SPOTS“. Blecha kočičí je přenašečem tasemnice psí a&nb
Pokud váš pes trpí onemocněním jater, poohlédněte se po vhodných doplňcích stravy a zároveň mu upravte jídelníček. Jestliže krmíte granulemi, sáhněte po osvědčených jaterních dietách. V případě, že krmíte klasicky, upravte složení krmné dávky.
Játra jsou pro fungování organismu nesmírně důležitá, jejich hlavní úlohou je odstraňování jedovatých a škodlivých látek z těla. Podílejí se na metabolismu sacharidů, látkové přeměně tuků a syntetizují látky důležité pro srážení krve. Navíc se také podílejí na trávení potravy v tenkém střevě, tvoří hormony, které zajišťují hospodaření s vodou a také solemi, rovněž uchovávají vitamíny a minerály. Pokud selhávají, pak se objevují hormonální poruchy metabolismu, poruchy srážení krve, vodnatelnost břicha a v důsledku hromadění toxinů v těle selhávají ledvin a objevují se poruchy funkce mozku, jež vedou k jaternímu kómatu a smrti. Ovšem stejně jako ledviny mají i játra velkou schopnost kompenzace – pro plnění základních funkcí stačí i pouhá pětina funkční tkáně. Mají také velkou schopnost regenerace, takže i když jsou rozsáhle poškozena, mohou se po správné léčbě bez následků obnovit. Pokud váš pes trpí nějakým onemocněním jater, je velmi důležité dodržovat speciální dietu, aby se játra mohla zregenerovat a obnovit svou funkci. Jestliže nejsou poškozena trvale, po upravení jejich funkce můžete dietu vysadit, v opačném případě je nutné dodržovat šetřící dietu do konce psího života.
Mezi příznaky poškození jater patří únava, nechutenství, průjem, zvracení, svalové křeče, kožní potíže, skvrny na kůži, vypadávání srsti, nafouklé břicho, nažloutlé sliznice.
Příčinami poškození jater jsou obezita, nedostatek pohybu, otrava léky, případně pesticidy či herbicidy, infekční onemocnění, vrozené vady.
Některá plemena jsou k poškození jater náchylnější, například bedlingtonský teriér, jorkšírský teriér a kokršpaněl.
Vzhledem k tomu, že játra mají při nemoci sníženou schopnost odbourávat z těla toxické látky, které vznikají při trávení tuků a bílkovin, je potřeba v dietě omezit hlavně příjem těchto dvou látek. Tuky můžeme omezit opravdu výrazně, příjem bílkovin snižte jen částečně a zaměřte se především na kvalitní a dobře stravitelné bílkoviny, které tolik nezatěžují trávení. Z jídelníčku vyřaďte zejména tučná masa – kachní, zvěřinu, tučné vepřové, některé vnitřnosti (slezina, játra, srdce) a živočišné oleje. Psovi také nedávejte tučné mléčné výrobky a sýry, ze zeleniny květák, zelí, kapustu, papriku, ředkvičky a okurku. Rovněž mu nepředkládejte tučná semena a ořechy, jako jsou mandle, slunečnicová semínka nebo mák.
Mezi vhodné potraviny, které lze podávat při onemocnění jater, patří maso kuřecí, krůtí, jehněčí, telecí, netučné
