Mezi akvaristy nejběžnější sladkovodní nádrž slouží jako místo, kde spolu můžeme chovat nejrůznější druhy ryb. V současnosti jsou běžně dostupné akvarijní ryby – byť pocházejí z geograficky rozličných oblastí – snadno chovatelné ve společenské nádrži, a to jednak díky své určité domestikaci, jednak díky svým podobným nárokům na prostředí. V níže uvedených popisech uvádíme nejběžnější druhy ryb dostupné obvykle ve většině našich akvarijních prodejen.
Od každého druhu si pořizujeme vždy více kusů, neboť většina rybek se cítí lépe ve společnosti několika jedinců svého druhu, či alespoň v páru.
Krunýřovec
Tato ryba má latinský název Ancistrus sp., její velikost je 10 až 15 cm, teplotu vody potřebuje v rozmezí 20 až 27 °C. Jde o všežravce (nutná rostlinná potrava, řasy, živé krmivo a tablety na dno).
Jedná se o nejčastěji chované krunýřovce v našich akváriích. Přesné druhové určení je nejisté a možné je také mezidruhové křížení. Nejčastěji uváděné druhy jsou si navzájem velmi podobné.
Krunýřovec mnohoostný je tmavošedě zbarvený s jednotlivými světlými body, ocasní ploutev světle lemovaná. Krunýřovec modrý má tmavě hnědé až šedé tělo s modročerným nádechem. Krunýřovec skvrnitý ja hnědě až tmavohnědě zbarvený se světlými nepravidelnými skvrnami, ploutve hnědavé s tmavě kulatými skvrnami, vpředu na hřbetní ploutvi je sytě černá skvrna.
Tito krunýřovci jsou velmi nenároční, klidní, mírumilovní. V akváriu jim zajistíme dostatek skrýší, tmavých míst, štěrbin mezi kameny a kořeny. Svými přísavnými ústy spásají porosty zelených řas. I když rostlinná složka tvoří podstatnou část jejich potravy, neměla by chybět ani živočišná složka. Důležitý je také dostatek balastních látek, který jim snadno zajistíme umístěním kořenu, jehož povrch pak krunýřovci ožírají. Dospělí jedinci mají v oblibě listy velkých rostlin, hlavně šípatkovců, které doslova ostrouhají. Zabránit jim v tom můžeme dostatečným krmením rostlinou potravou – plátky zeleniny, spařené listy salátu, kopřiv, špenátu.
Dospělé samce snadno rozpoznáme podle kožovitých, rozvětvených výrůstků na rypci a čelu, které u samic chybějí nebo jsou jen částečně vyvinuty. Samice i samci mají pod očima vztyčitelné zkostnatělé trny. Nabízí se také závojová a albinotická forma.
Predisponovaná jsou dlouhosrstá plemena s bohatým a hustým osrstěním – svatobernardský pes, novofundlandský pes, německý ovčák, čau-čau, bernský salašnický pes, zlatý retrívr, ale i některá krátkosrstá (rotvajler).
Když se začne pes drbat nebo kousat, dobře ho prohlédněte. V případě, že naleznete ranku, místo vydezinfikujte (Betadine, Alfadin), a pokud se pes stále poranění věnuje, nasaďte do druhého dne límec. Jestliže neztratí o postižené místo zájem ani do druhého dne, vyhledejte odbornou pomoc.
Mokvavou skvrnu, která se nesmírně rychle šíří, co nejdříve veterinář ostříhá, pokud možno ještě kousek do zdravé kůže. Důležité je, aby se k ní dostal vzduch, neboť se musí dále sušit. Jestliže nestihnete skvrnu objevit brzy, může se u psa objevit i horečka, malátnost, nežravost.
Zapařeniny se dají léčit použitím přípravku Tea Tree Oil od Dr. Müllera. Zapařeninu je třeba několikrát denně pokapat. Hlavní výhodou je, že se kůže čištěním nenamočí, nevýhodou pak, že přípravek pálí.
Po zjištění místa spotu je dobré houbičkou, vlažnou vodou a salicylovým mýdlem očistit spot a jeho okolí. Poté důkladně vymýt čistou vodou a vysušit nejlépe kuchyňskými papírovými ubrousky. Po vysušení nanést mast, která se jmenuje Cicaderma. Tato mast během okamžiku zklidní místo spotu a pes se přestane vylizovat a drbat. Mast necháme vstřebat a pak na postižené místo naneseme 100% rakytníkový olej. Při včasném podchycení spotu není potřeba srst vystříhávat. Olejem potírejte velmi často, mast používejte vždy po umytí (je-li potřeba) anebo po vysušení ubrouskem, a to asi 2–3x denně. Ve většině případů nedojde k vypadání srsti a za pár dní není nic poznat. Pokud tato léčba nezabere, je třeba vyhledat veterinárního lékaře.
Při zjištění většího ložiska je potřeba místo vystříhat, vysušit pomocí Betadinu, natřít zelenou vodičkou Novikov. Takto postupovat stále dokola, dokud se skvrna nezahojí. Pokud už na ní nejsou strupy, promazávat mastí Framykoin.
V případě, že si na výše uvedené postupy sami netroufáte, obraťte se na veterinárního lékaře, který vám jistě rád pomůže a postižení vyléčí.
Papoušek konžský středoafrický žije ve střední a západní Africe. Velikost papouška je 28 cm, hmotnost se pohybuje od 200 do 250 g. Samice snáší 2–4 ks vajec, inkubační doba je 28–30 dnů. Délka života je až 25 let.
Celkově je zbarven zeleně, peří na hlavě je šedé až šedočerné se zeleným lemováním, takže vypadá kropenatě. Čelo má oranžové až červené, u některých jedinců tato skvrna vede od ozobí až po oči, u jiných není téměř znatelná. Nahé oční okruží je šedé, oko hnědočervené. Peří na křídlech je hnědočerné se zeleným lemováním, hlavní letky jsou černé, na ohbí mají křídla červené skvrny. Břicho je světle zelené, na spodině až téměř žlutavé. Ocas je shora zelený, zdola tmavě hnědý, běhák tmavě šedý.
Ve volné přírodě se papoušek konžský vyskytuje ve střední a západní Africe, počínaje Ghanou, Nigérií, Kamerunem a konče Středoafrickou republikou, severní Angolou, Keňou, severní Tanzanií a Libérií. Obývá spíše vlhké pralesy, a to až do nadmořské výšky 3500 m.
Existují tři poddruhy: papoušek konžský západní (Poicephalus gulielmi fantiensis), papoušek konžský středoafrický (Poicephalus gulielmi gulielmi), papoušek konžský horský (Poicephalus gulielmi massaicus). Je hojný, a i když je často odchytáván a nelegálně vyvážen, na divokou populaci to nemá větší vliv.
Snadno se ochočí, ale obvykle si zvykne na jednoho majitele a ostatní spíše ignoruje, přinejlepším toleruje. Je to klidný pták, který ale potřebuje neustálé podněty a pozornost majitele. Pokud má denně možnost proletu po bytě, spokojí se i s menší klecí.
Chov v páru není tak jednoduchý, obvykle je problém hned napoprvé sestavit harmonizující pár. Papoušek konžský má velmi silný zobák, kterému odolají jen kvalitní a silné materiály, na což by měl chovatel před pořízením těchto ptáků myslet. Chovná voliéra by rozhodně neměla mít dřevěné prvky, a už vůbec ne dřevěnou konstrukci. Také pletivo musí být silnější, a to platí i o materiálu pro hnízdní budku. Papoušek konžský poměrně často trpí přerůstáním zobáku, proto by měl mít neustále k dispozici minerální blok nebo sépiovou kost.
Papoušek se v přirozeném prostředí živí semeny, bobulemi, ořechy, květy, listy a větvičkami stromů, příležitostně i hmyzem.
Voliéra pro papouška konžského má mít železnou konstrukci se silnějším pletivem a rozměry minimálně 2 x 1 x 2 m (vnitřní část), s přilehlým výletem 4 x 1 x 2 m (d x š x v). Důležité je dostatečné vybavení bidly, a to i svislými, protože rádi a často šplhají. Budky mají raději vertikální, zavěšené ve vyšší úrovni. Rozměry budek, ve kterých ptáky někteří chovatelé odchovali, se pohybují okolo 60 x 25 cm (výška
Bišonek je společenský pes, který potřebuje být mezi lidmi. Je to jeho základní potřeba, potom je to veselý, temperamentní a hravý pes. Jeho povaha je vyrovnaná, přítulná, bez známek agresivity, přestože je bišonek nebojácný pes. Vyniká svou přirozenou inteligencí, díky níž se velice rychle učí to, co je od něj žádáno. Jeho vztah k dalším možným zvířatům v rodině je bezproblémový, k dětem se chová stejně přítulně jako k dospělým, pokud mu samozřejmě neubližují. Vzhledem k jeho velikosti je to nenáročný pejsek, vhodný i do toho nejmenšího bytu.
Předchůdce tohoto plemene je možné zcela prokazatelně hledat již ve starověku. Tehdy patřili ke skupině takzvaných bílých „dámských“ psíků. Jejich obliba pokračovala a dále stoupala i ve středověku, kdy se chovali především na francouzském a italském královském dvoře. Postupným dalším šlechtěním vznikla v období mezi dvěma světovými válkami současná podoba a standard plemene bišonek.
Bišonek je malý pes s kadeřavou srstí a veselým výrazem očí. Srst má hedvábně jemnou, visící dolů ve spirálách dlouhých nejméně 7 cm. Barva srsti je u bišonka vždy pouze bílá, někdy s možnými bledě béžovými znaky.
Minimální přípustná výška psů je 27 a fen 25 cm. Váha bišonka se pohybuje od 4 do 6 kg. Tělo je dobře stavěné s výrazně vyvinutým hrudníkem a silně vtaženou částí slabin. Hřbet se směrem k ocasu svažuje, ocas je nasazený ve hřbetní rovině a stáčí se zpět přes záď. Není ale zatočený. Nohy bišonka jsou rovné, navzájem rovnoběžné a mají jemné kosti. Vzhledem k celé velikosti je krk poměrně dlouhý. Hlava působí kulatým dojmem díky střihu, ale tvar lebky je spíše plochý. Uši má bišonek svěšené dolů, sahají zhruba do poloviny délky tlamy. Oči mají kulatý tvar a jsou velké a vždy tmavé.
Největší díl péče a starostlivosti se u bišonka zcela přirozeně váže k jeho srsti. Ta vyžaduje skutečně každodenní pročesávání až na kůži a pravidelné přistřihování. V ideálním případě by se srst bišonka měla stříhat alespoň jednou za dva až tři měsíce, ale v případě výstav je to nutné i častěji. Střih je nejlépe ponechat odborníkům v psím salonu, vycházet se musí i z oblastních tradic, které jsou ve světě i v rámci Evropy různé. Srst je rovněž nutné pravidelně umývat kvalitním psím šamponem, aby se udržela krásně sněhově bílá.
Protože má bišonek velice hustou a dlouhou srst, je důležité stále kontrolovat okolí očí, aby zde bujně rostoucí chlupy nedráždily oči nebo nepřekážely vidění. Na spodní části tlapek mezi jednotlivými polštářky někdy vyrůstají přebytečné, dlouhé chlupy, které je také třeba vystříhávat, aby psu nepů
Srnčí je naše nejrozšířenější spárkatá zvěř. Tělo má dlouhé nejvíce 140 centimetrů, výšku v kohoutku až 90 centimetrů a dosahuje hmotnosti až 35 kg. Srny jsou menší než srnci. Letní srst je narezle červenohnědá, zimní šedohnědá až šedá. Typická je bílá skvrna na zadku, takzvaný obřitek. Srnec má na hlavě na pučnicích rostoucích z čelní kosti málo členité parůžky. Podle věku parůžky shazuje většinou od konce září až do prosince a poté mu začnou růst nové.
Srnčí zvěř je nejhojnější především v polních honitbách prostoupených remízky a menšími skupinami lesa. Je velmi přizpůsobivá a adaptovala se na různá stanoviště od otevřené zemědělské krajiny po souvislé horské lesy. Během léta žije srnčí zvěř většinou jednotlivě, v zimním období se sdružuje do různě početných tlup. Živí se bylinami, trávami, listy, pupeny, letorosty různých dřevin a také zemědělskými plodinami. Je vybíravější než například zvěř vysoká a trpí často poruchami trávení.
Říje probíhá od poloviny července do první poloviny srpna. Říjné srny se ozývají tenkým pískáním. Srna je březí 40 až 41 týdnů a koncem května a v červnu vrhá jedno až tři srnčata.
Srnčí zvěři nejlépe vyhovuje otevřená krajina s menšími lesíky, křovinami, loukami a poli. Během léta žije většinou jednotlivě na nevelkém území v okruhu 1–3 km. Nejvíce času věnuje odpočinku a přežvykování, vychází na pastvu v podvečer a v noci, není-li rušena, tak i ve dne. Pouze necelé tři hodiny denně prospí. V potravě převládají různé druhy bylin a trav, dále se v ní objevují větve a listy keřů, houby, spadané plody a polní plodiny. V otevřené krajině se začátkem podzimu obě pohlaví shlukují do různě početných tlup (10–100 jedinců), která se potulují po polích s ozimy, pícninami a zbytky okopanin či kukuřice. V nížinách leckde přivykl tomuto stádovému způsobu života celoročně, jinde se společenstva rozpadají až zjara, kdy samci začínají s vytloukáním paroží a osamostatňují se. Vedoucím zvířetem bývá nejčastěji některá ze starších samic. Hrubým bekavým hlasem varuje před nebezpečím a zároveň i soka před vstupem do teritoria, jehož hranice značí výměškem několika typů pachových žláz. K vlastní říji dochází až uprostřed léta a od října do listopadu samci paroží shazují. Z utajené březosti v trvání 40–41 týdnů připadá na vlastní vývoj zárodku jen asi polovina doby. Někdy ovšem dochází i k náhradní podzimní říji v listopadu a prosinci, a pak klidové stadium odpadá. Samice mívají 1–2 mláďata (vzácně i 3–4), která rodí na přelomu května a června. Zpočátku zůstávají v úkrytu ve vysokém podrostu a matku následují až p
Jde o nejmenšího evropského zástupce jelenovitých. Vyznačuje se mírně klenutým hřbetem, nízko nasazeným krkem a zakrnělým ocasem, zcela ukrytým v srsti. Nemá předoční žlázu jako jeleni a jeho paroží je krátké a jednoduché, nanejvýš se 3 výsadami (existují i výjimky). V létě převládá ve zbarvení rezavě červený odstín, zimní srst bývá nažloutle šedá až šedohnědá s tmavším hřbetem a šíjí. Bílá skvrna na zadku má u samců oválný tvar, zatímco u samic je okrouhlejší až srdčitá. Mláďata jsou hnědá nebo žlutohnědá s řadami bílých a nažloutlých skvrn, které mizí ve stáří 1–2 měsíců.
Srnčí zvěř je intenzivně lovena, ale přesto její stavy v Evropě dosahují několika milionů. I když mnoho kusů hyne díky kontaktu s technickou civilizací, péče myslivců jim stále zajišťuje přežití. V ČR se ročně loví kolem 100 000 kusů a představují tak nejdůležitější druh kuchyňské zvěřiny.
