Naše domácí mazlíčky napadá škrkavka psí (Toxocara canis) a škrkavka kočičí (Toxocara cati). Dospělci parazitů měří od 6 cm do 18 cm, mají bílou až nažloutlou barvu a nacházejí se v tenkém střevě. Jejich vajíčka mají kulovitý tvar a silnou stěnu.
Zdroj: článek Škrkavka
BIOMEC 10 mg/ml injekční roztok je injekční antiparazitikum s obsahem ivermektinu.
TYP PŘÍPRAVKU: Antiparazitika, repelenty
CÍLOVÉ DRUHY ZVÍŘAT: Ovce, Prase, Skot
Léková forma: injekční roztok.
Čirá, bezbarvá nebo nažloutlá kapalina.
Zdroj: článek BIOMEC - injekční antiparazitikum s obsahem Ivermektinu
Škrkavka dětská (Ascaris lumbricoides) způsobující askariózu postihuje více než miliardu lidí po celém světě.
Oplozená vajíčka škrkavek se do vnějšího prostředí dostanou s trusem, do 3 týdnů se v zevním prostředí stanou infekční. Následuje pozření člověkem – přes žaludek migrují larvičky do krevního oběhu – odtud do plic, kde dráždí. Jsou tedy vykašlány a opět polknuty. Dostávají se tedy znovu do žaludku a poté finálně do tenkého střeva, kde pohlavně dospívají.
Příznaky onemocnění se odvíjejí od fáze cyklu škrkavek. U migrujících se vyskytuje horečka, kašel, vykašlávání krve, škrkavky mohou postihovat ledviny, oko,atd. Postižení střeva má kolikové projevy, zánětlivé stavy v dutině břišní až velmi vážnou obstrukci střeva škrkavkami.
Onemocnění se diagnostikuje koprologicky, k terapií se využívá řada preparátů, konkrétní doporučí Váš lékař.
Zdroj informací: Nemoci psa a kočky, II.díl, autor: Miroslav Svoboda, David F. Senior, Jaroslav Doubek, Jiří Klimeš
Zdroj: článek Škrkavka
Askaridóza je poměrně častým parazitárním onemocněním prasat s největšími ztrátami u selat do 4 měsíců. Původcem je škrkavka prasečí (Ascaris suis) dosahující délky až 40 cm a šířky 6 mm.
K nakažení prasat dojde krmivem či vodou, selátka se mohou infikovat také díky sání na znečištěném vemeni matky. Vajíčka přenáší i hmyz (např. moucha) či znečištěné boty ošetřovatelů.
Po pozření vajíček se v tenkém střevě líhnou infekční larvičky, které se pak krví dostanou do jater, odtud přes srdce do plic. V plicích dráždí, nutí ke kašli - jsou tedy vykašlány a opět polknuty, čímž se finálně vrací do trávícího ústrojí.
Klinické příznaky u dospělých zvířat často nejsou příliš zjevné. Selátka pomalu rostou a nepřibírají, kašlou, mají horečku. V důsledku toxinů se mohou objevit i křeče a nervové příznaky. Patologicky jsou typické světlé, tzv. mléčné skvrny na játrech.
Onemocnění se diagnostikuje koprologickým vyšetřením či nálezem dospělců v trusu. K terapii se používají odčervovací prostředky podávané v krmivu či vodě.
Zdroj: článek Škrkavka
Jatečné tělo zvířete lze rozdělit na tři části: masité, tučné a méněcenné.
Do první skupiny, tedy masité části, patří pečeně, krkovice, kýta a plec. Ve skupině druhé jsou části jako hřbetní a ledvinový tuk a bok. A do poslední skupiny se řadí hlava, lalok, nožičky a kolínka.
Celková jatečná výtěžnost se liší věkem. Čím menší a tím pádem lehčí zvíře se porazí, tím menší celkovou výtěžnost má v porovnání s prasetem o několik desítek kilogramů těžším. Výtěžnost se u prasete v průměru drží kolem osmdesáti procent. U duroca je podíl hlavních masitých částí zhruba padesát čtyři procent, z toho dvaadvacet procent tvoří kýta. Výška hřbetního tuku není vysoká – cca okolo jednoho a tři čtvrtě centimetru.
Zdroj: článek Prase duroc
Srnčí zvěř se řadí ke spárkaté zvěři (spárky = pazneht těchto zvířat). Kromě srnce obecného se ke spárkaté zvěři řadí také jelen lesní, daněk evropský, jelen sika, jelen běloocasý, los evropský, muflon, kamzík horský, koza bezoárová, a dokonce i prase divoké. Většina těchto zvířat je v České republice lovená pro jejich zvěřinu a případně kůži. Konzumaci jejich masa ale mohou ohrozit nemoci spárkaté zvěře. Mezi něž patří mor prasat (100 % úmrtnost nakaženého jedince), slintavka, sněť slezinná (přenosná na člověka), aktinomykóza (bakteriální onemocnění), motoličnost (motolice, nepřenosná na člověka), střevní červivost, plicní červivost, svalovčitost (černá zvěř), střečkovitost (svalovina se dá jíst po odstranění napadených částí), zevní cizopasníci (komáři, muchničky, atd.).
Zdroj: článek Nemoci u srnek
Plemeno duroc vzniklo v USA. Vyšlechtěno bylo z původních červených prasat křížením s červenými guinejskými, španělskými a portugalskými prasaty. Poprvé se narodilo v roce 1860, a to v New Yorku. V roce 1882 byl tento druh zapsán do plemenné knihy.
Prase duroc má lepší parametry v reprodukci než ostatní otcovská plemena prasat. Vyznačuje se dobrou růstovou schopností a tvorbou svaloviny. U tohoto plemene je možno vykrmovat zvířata do vyšších porážkových hmotností, aniž by došlo k výraznějšímu zhoršení kvality masa (zejména protučnění). Plemeno je velkého tělesného rámce, klidného temperamentu, červenorezavého zbarvení. Výška v kohoutku je kolem osmdesáti pěti centimetrů a hmotnost okolo tři sta padesáti kilogramů.
Duroc je plemeno charakteristické svou odolností vůči stresu a infekcím. Uši jsou poloklopené, kýta a plec jsou dobře osvaleny. Záď zvířat je sražená. U kanců, ke kterým se nepřistupovalo nejlépe, se může projevit agresivita. Prevence je ale jednoduchá – správný přístup.
V podstatě se jedná o masný užitkový typ, který se dále vyznačuje těmito tvarovými vlastnostmi: Hlava je lehká, krátká, s výrazně pigmentovanou sliznicí rypáku. Krk je delší, dobře navazující na hrudník, který je středně dlouhý s mírně klenutými žebry. Hřbet je delší, klenutý, dostatečně široký, dobře osvalený. Záď je plynule navazující, sražená. Plec je dostatečně osvalená, pevně přitažená. Kýta je rovněž dobře osvalená. Končetiny jsou vyšší, suché, pevné, pigmentace spárků sytě černá.
Prase má strmější postoj, a to zvláště u zadních končetin. Kůže je pevná, zbarvení od žluté až po tmavě hnědou, štětiny jsou husté, tvrdé, občas kučeravé. Výrazným plemenným znakem tohoto prasete je jeho zbarvení. Je červené či rezavé spolu se širokou škálou jiných odstínů.
Výhodou je velmi dobrá konverze živin a denní přírůstek. Průměrný denní přírůstek se u tohoto plemene pohybuje kolem 900 gramů. Na 1 kilogram přírůstku se uvádí spotřeba krmiva 2,7 kilogramu. Kvalita masa je velmi dobrá.
Navzdory výrokům typu „ty seš ale prase“ je prase velmi čistotným hospodářským zvířetem. Vyměšuje mimo místo, kde spí, i mimo místo, kde žere. Zpravidla kálí po obvodu kotce, zejména tam, kde není pevná zeď. Souvisí to s vymezováním teritoria a pro chovatele je toto přirozené prasečí chování výhodou – při krmení shrábne výměšky na lopatu a chlívek stačí kydat dle potřeby, zpravidla jednou za týden až dva. Ve výkalech se prase válí, jen když je horko. Nemá totiž potní žlázy a v létě se přehřívá. V přírodě se válí v bahně, v kališti, a po uschnutí krusty na těle si ji odrbává o stromy. Zbavuje se tak staré kůže, komárů či případných kožních parazitů. Domácímu praseti uděláme dobře sprchou, přikrytím namočenou plachtou a drbáním – úplně nejlépe ocelovým kartáčem. A nebojíme se přitlačit.
Zdroj: článek Prase duroc
Onemocnění bylo poprvé popsáno v Maďarsku v roce 1902 profesorem Aujeszkym, od té doby je nemoc prokázána celosvětově. Původcem je herpesvirus suis, jehož jediným rezervoárem je prase divoké i domácí. Příznaky se u prasat projevují různě – selátka trpí na neurologické potíže s vysokou úmrtností, u dospělých a starších zvířat nebývají příznaky příliš zjevné, infekci přežívají a stávají se zdrojem infekce.
V chovech domácích prasat se v ČR Aujeszkyho choroba nevyskytuje a na jatkách jsou prasata na tuto nemoc vyšetřována. Česká republika je od roku 1988 „zemí prostou“ této nákazy. Oproti tomu u divočáků byly zjištěny protilátky proti této nemoci u cca. 30% z celkového počtu zvířat na našem území. Znamená to, že třetina divokých prasat se během svého života s onemocněním setkala. Ne všechna z nich ale virus aktivně vylučují.
K onemocnění jsou vnímaví psi, skot, ovce, kozy, králíci, kočky i volně žijící zvířata, člověku riziko nehrozí. Přenos viru se uskutečňuje kontaktem s nemocným zvířetem (slinami, krví) či pozřením syrového prasečího masa a vnitřností.
Zdroj: článek Aujeszkyho choroba
Škrkavky psů a koček mohou postihnout i člověka, který může být příležitostným hostitelem. Nakazit se lze z prostředí nebo po konzumaci nedostatečně tepelně opracovaného masa (hospodářská zvířata mohou být rovněž příležitostnými hostiteli). Riziko po přímém kontaktu se psem a kočkou je minimální. Infekce se označuje jako larvální toxokaróza. U malých dětí do 5 let se vyskytuje jako viscerální forma, u dospělých a starších dětí hrozí oční forma onemocnění.
Zdroj: článek Škrkavka
Má několik vývojových stadií, kterými musí projít, aby se finálně usídlila v trávicím traktu hostitele. Nejprve musí být vajíčko tasemnice pozřeno mezihostitelem – tím může být třeba blecha, všenka i savci, jako například prase, zajíc, nebo dokonce člověk. V této fázi vajíčko proniká do těla mezihostitele a vznikne larva. Larva tasemnice proniká do různých tělních soustav a vytvoří boubel. Boubel je malý váček obsahující hlavičku budoucí tasemnice čekající na pozření finálním hostitelem. Když se tak stane, hlavička projde až do trávicího traktu, kde se rozbalí a svými háčky se přichytí ke stěně střeva psa.
Nejčastější tasemnicí psů je tasemnice psí (Dipylidium caninum). Její larva se vyvíjí v těle blechy. Když pes blechu rozkousne, larva tasemnice se uvolní a putuje přes žaludek až do střeva zvířete. Ve střevě se larva tasemnice svojí hlavičkou zachytí ve sliznici. Tady se začne larvální stadium vyvíjet v dospělce. Dospělá tasemnice se skládá z hlavičky, která je potřebná pro uchycení se ve střevě, a krčku, po kterém následuje řetěz postupně se tvořících článků. Každý článek je nezávislou jednotkou obsahující několik stovek vajíček.
Zralé články tasemnice, napěchované vajíčky, jsou odlučovány po jednom a vylučovány trusem. Někdy tyto články zpozorujete jako malé, plazící se útvary, podobné okurkovým semínkům nebo zrnkům rýže. Ve vnějším prostředí články vyschnou, puknou a uvolní vajíčka tasemnice. Vajíčka spolknou larvy blech. Zatímco se larva proměňuje v dospělou blechu, z vajíčka se vyvine larva tasemnice a celý cyklus začíná znova.
Zdroj: článek Tasemnice u psa
Jelikož se mýval snadno adaptuje na život v blízkosti člověka, zvyšuje se spolu s tím i pravděpodobnost přenosu nemocí. Za zdravotní riziko spojené s výskytem mývalů u nás je možné považovat zejména v Německu plošně prokázanou mývalí škrkavku Baylisascaris procyonis. Přitom zrovna mývalí škrkavka může být pro člověka i smrtelná.
Tyto šelmy také přenášejí nemoci, jako je leptospiróza a vzteklina, které jsou přenosné i na člověka a ohrožují tak naše zdraví.
Nakažení mývalové trusem vylučují vajíčka, ze kterých v lidském tenkém střevě může vyrůst až 20centimetrová hlístice. Larvičky vajíček se však mohou dostat i do jiných částí těla, mohou skončit pod kůží, v očích, a také v mozku. Podle dostupných zpráv je ovšem onemocnění velmi vzácné. O to více je fatální, většina nakažených buď zemře, nebo skončí s nevratnými neurologickými potížemi. Proti mývalí škrkavce totiž neexistují žádné účinné léky.
Zdroj: článek Mýval severní
Africký mor prasat je vysoce nakažlivý, infikovaný chov musí být okamžitě utracen a oblast ohniska uzavřena. V České republice se nyní objevil africký mor prasat, který byl potvrzen u dvou uhynulých divokých prasat na Zlínsku.
V Česku se africký mor prasat, který původně přenesla klíšťata od afrických prasat bradavičnatých, nikdy nevyskytoval. Onemocnět mohou prasata domácí i divoká všech věkových kategorií. Africký mor prasat je akutní, vysoce nakažlivé onemocnění prasat podobné klasickému moru prasat. Je charakteristický vysokou, téměř 100% úmrtností. V populaci divokých prasat se virus šíří zejména přímým kontaktem, ale také krmivem, vodou a předměty.
Tato situace představuje vysoké epizootologické riziko pro státy EU, zvláště vzhledem k obtížně kontrolovatelným možným cestám zavlečení viru, jako jsou přirozené migrační trasy divokých prasat, nelegální přesuny zvířat a jejich produktů, ale i pohyb kontaminovaných dopravních prostředků a jiných předmětů či nářadí.
Protože je africký mor prasat nebezpečná nákaza, platí při jejím výskytu na území členského státu EU závazná pravidla. ČR jako každý jiný členský stát bude muset do 90 dní od potvrzení prvního případu zaslat Evropské komisi plán opatření k vymýcení onemocnění v definované infikované oblasti.
Africký mor prasat postihuje domácí i divoká prasata a může infikovat i hmyzího vektora – klíšťáka z rodu Ornithodoros. Tento vektor představuje současně nejvýznamnější rezervoár viru v přenosu nákazy. Zástupci tohoto rodu žijí v Africe, ale i v jiných oblastech a přicházejí do kontaktu jak s divoce žijícími druhy prasat, tak s prasaty domácími. Za přirozeného hostitele v Africe je považováno prase savanové, u něhož probíhá nákaza bez klinických příznaků a druh slouží pouze jako nosič infekce. Úloha dalších tamních druhů prasat divokých v přenosu nákazy nebyla zatím objasněna. V evropských podmínkách jsou k viru afrického moru prasat vnímavé všechny druhy prasat. Jejich vzájemný kontakt nebo kontaminace prostředí pak umožní propuknutí infekce. Velmi často je nákaza přenesena prostřednictvím syrových nebo nedostatečně tepelně upravených výrobků a odpadků obsahujících infikované vepřové maso. Velkým epizootologickým rizikem jsou prasata, která překonala infekci a která se mohou stát trvalými nosiči viru.
Zdroj: článek Mor prasat
Na trhu je řada účinných antiparazitik, jak ve formě pasty, tak různých spot - onů k nakapání na kůži, tablet či dnes již méně doporučovaných injekčních aplikací. Konkrétní preparát v patřičné dávce a interval jeho podávání doporučí Váš veterinární lékař.
Preventivně se koťata a štěňata odčervují od 14. dne po narození (u štěňat lze již od 10. dne). Aplikace se opakuje každé dva týdny až do tří měsíců věku. Následně každé tři měsíce do jednoho roku věku. Současně s mláďaty je nutné odčervovat i feny a kočky.
U dospělých psů je nejvhodnější 2-4x ročně vyšetřit trus. V případě, kdy je chováno mnoho psů pohromadě, se přípravky preventivně 2x ročně aplikují. Z důvodu rizika vzniku rezistence je ale vhodné účinné látky obměňovat.
Kočkám chovaným výhradně v bytě postačí 1x ročně vyšetření trusu. Jiná situace je u koček, které chodí neomezeně ven. Takovým se přípravky dávají preventivně 4x ročně.
V prostředí jsou vajíčka velmi odolná, běžná dezinfekce na ně nepůsobí. Likviduje je vyschnutí – nejlepší je tedy pravidelně sbírat trus na zahradě a následně na trávu nechat působit sluneční záření.
Zdroj: článek Škrkavka
Zdravotní problémy škrkavek se týkají především mláďat, u kterých (při zanedbání) je prognóza často až nepříznivá. U dospělých psů je prognóza příznivá.
Typickým, již velmi vážným, příznakem toxokarózy je tzv. škrkavkové břicho – zvětšené, bolestivé břicho vzniklé v důsledku ucpání střeva škrkavkami. Stav může doprovázet zvracení, průjmy, mláďata jsou smutná, hubená, nemají chuť k jídlu. Zhoršuje se také stav srsti - je matná, lomivá.
V důsledku postižení plic vzniká až zápal plic doprovázený ztíženým dýcháním, kašlem, výtoky z očí a nosu.
Nervový systém napadají škrkavky díky produkci nervového toxinu askaridinu, mohou vyvolat křeče až záchvaty připomínající epilepsii.
U koťat je časté překrytí očí třetím víčkem. Tento příznak ale není příliš specifický.
Vajíčka se prokazují mikroskopickým vyšetřením trusu, někdy lze pozorovat dospělce i ve zvratcích a trusu. U novorozených mláďat se diagnostika opírá o anamnézu a klinické příznaky (samice škrkavek ještě nekladou vajíčka).
Zdroj: článek Škrkavka
U sibiřské kočky se mohou projevit stejné nemoci, které postihují i jiná kočičí plemena, jako je vzteklina, borelióza (očkování koček proti tomuto onemocnění bývá zbytečné, málokdy mají klinické příznaky), panleukopénie (= kočičí mor), virová rhinotracheitis (= projevuje se kýcháním, rýmou, zánětem spojivek a horečkou), kaliciviróza (= virové onemocnění způsobující rýmu, nebo chřipku), infekční peritonitida (= zánět pobřišnice), FIV (= kočičí AIDS), kočičí leukóza (= kočičí leukémie), campylobakterióza (= připomíná salmonelózu, projevuje se zánětem tenkého a tlustého střeva), salmonelóza (= průjmové bakteriální onemocnění), tuberkulóza (= souchotiny), dermatofytóza (= kožní plíseň), motolice (= endoparaziti postihují plíce, játra, žlučovody), tasemnice (= střevní onemocnění způsobené parazity), hlístice (= spadají sem škrkavky kočičí postihují střeva, škrkavka šelmí, škrkavky způsobující plicní červivost, dále tenkohlavec liščí způsobující záněty slepého a tlustého střeva i paraziti napadající plíce), klíšťata, ušní svrab, notoedrový svrab (nejprve postihuje ušní boltce, pak hlavu a nakonec i celé tělo kočky), cheyletielóza (= dravčíkovitost, kožní nemoc), všenky, blechy.
Zdroj: článek Sibiřská kočka
Asi tou nejlepší péčí je udržovat dobré podmínky chovu a čistotu. Při přesunu prasat kotec vyčistit a umýt. Po vyschnutí také vydezinfikovat. Podobný postup by se měl provést i při používání přípravků od veterináře, aby se tak zabránilo opětovnému nakažení. Během přesouvání by se měla i prasata zbavit možných parazitů.
Selata denně vypijí lehce nad půl kilogramu vody. Až se odstaví, toto číslo může dosáhnout až pěti kilogramů. Prasata ve výkrmu spotřebují kolem čtyř až devíti kilogramů. Ještě mladé prasnice a kanci spotřebují deset až patnáct kilogramů. A nakonec kanci deset až dvacet kilogramů a prasnice téměř o dvacet kilogramů více vody, tedy dvacet pět až čtyřicet.
Při sestavování krmných dávek se vychází z denní spotřeby všech stravitelných živin. U duroca se na jeden kilogram přírůstku spotřebuje kolem 2,7 kg krmiva.
Krmivo je možné rozdělit na dvě základní skupiny, a to sacharidové a bílkovinné. Mezi vhodná sacharidová krmiva se řadí ječmen, oves, kukuřice, krmná pšenice. Dále tu má své místo krmná a cukrová řepa, brambory a sušené cukrovarské řízky. Krmivo s obsahem bílkovin lze dále rozdělit na živočišné a rostlinné. Živočišné bílkoviny pocházejí z rybí, masové, masokostní i krevní moučky. Do této skupiny dále patří syrovátka spolu s odstředěným mlékem. Ve druhé podskupině se vyskytuje šrot, krmný hrách, koňský bob, krmné kvasnice a pšeničné otruby spolu s obilnými klíčky.
Protože jsou prasata přímo závislá na příjmu aminokyselin, měla by se denní dávka skládat alespoň z dvaceti procent z bílkovinných krmiv s vysokým obsahem dusíkatých látek. Také je potřeba zajistit příjem vitamínu A a B. Vláknina pak v denním příjmu tvoří zajímavou složku – je limitována a slouží k vylepšení celkové stravitelnosti krmiva.
První říje se u duroca vyskytuje zhruba v šesti měsících. Nejvhodnějším věkem pro první zapouštění je zhruba sedm a půl měsíce. Březost trvá asi sto patnáct dnů. Prasnice si udělá zásoby pro období kojení. Tři dny před předpokládaným porodem se snižuje dávka krmiva. Den před porodem a samotným prasením se nekrmí, pouze napájí teplými nápoji. Pak se tři dny po porodu podává krmivo, které je schopna prasnice přijmout, tedy asi 2,4 kg. Od těchto dnů se dávka zvýší, a to tak, že se základní dávka navýší o 350 g za každé sající sele.
Práce chovatele spočívá v dezinfekci vemen a vnějších pohlavních orgánů. Čerstvě narozená selata je nutné otřít buď slámou, nebo osuškou, vytřít nosní a ústní dutinu. Je také potřeba odstranit pupeční šňůru a zbytek po šňůře vydezinfikovat. Pak se selátka uloží do odděleného prostoru v kotci na vyhřívanou palandu či do slámou vystlané bedýnky. Po ukončení prasení se přiloží ke strukům. Je vhodné, aby se první dny dávala bokem a zabránilo se tak jejich zalehnutí. Prasení trvá dvě až osm hodin, někdy ještě více. Lůžko z dělohy odejde celé po jedné až dvou hodinách po oprasení.
Po porodu je matka asi o dvacet kilogramů lehčí (samotný vrh tvoří tři čtvrtiny tohoto čísla, zbytek jsou plodové tekutiny, lůžko a ostatní), avšak i přesto je o třicet až padesát kilogramů těžší než normálně právě kvůli zásobám pro kojení.
Čerstvě narozené sele váží sotva 1,5 kg. Avšak duroc roste docela rychle, kolem 900 g za den. To znamená, že ve věku tří týdnů zvýší skoro třináctkrát svoji váhu. Denní přírůstky se postupně snižují.
Teplota ve stájích by se měla udržovat kolem dvaceti stupňů. Malá selata ovšem vyžadují teplotu kolem třiceti stupňů. Toto poměrně vysoké číslo se sníží na dvaadvacet stupňů, až selata dosáhnou věku tří až čtyř týdnů. Relativní vlhkost by se měla pohybovat okolo šedesáti procent. Průvan selatům nesvědčí, vyžaduje se malá rychlost proudícího vzduchu.
Selata se dají chovat buď v kotcích s podestýlkou, nebo v kotcích s kalištěm. Asi nejvhodnějším způsobem, aby selata nebyla zatěžována přílišným stresem, je odchov v „porodně“. Velikost kotců pro odstavená selata se pohybuje kolem půlky jednoho čtverečního metru. Půdorys kotce, ve kterém tráví čas kojící prasnice, by se měla pohybovat okolo čtyř metrů čtverečných. Když se jí dopřává volný pohyb, číslo je ještě o dva metry čtvereční větší. Kanec se pohybuje v individuálním kotci o velikosti zhruba šest metrů čtverečných. Pokud se zde budou zapouštět i prasnice, kotec je ještě o dva metry větší. Výše uvedené rozměry jsou uvedeny pro jedno zvíře.
Kotec by měl být rozdělen na vlhkou a suchou část. Vlhká část slouží ke kálení, druhá k odpočinku. Plocha k odpočinku by měla být dostatečně velká, aby mohla prasata společně odpočívat.
Doporučuje se i udělat kotec s podestýlkou. Sláma zvyšuje pohodlí, slouží jako izolace a částečně také jako krmivo. Navíc se zde prasata rychleji zabydlí a je možnost dalšího využití exkrementů. Nevýhodou tohoto řešení je však větší práce při odstraňování hnoje a dodávání podestýlky čisté. Navíc musí být tyto prostory o něco větší v porovnání s kotci bez přistýlky.
Vykrmované prase lze chovat volně v ohradě, ale zde by prase pomalu přibývalo a svalovina by byla tužší. Ohrada musí být pevná s přístřeškem, ve kterém nesmí chybět sláma. I venkovní výběh se musí pravidelně čistit od exkrementů.
Zdroj: článek Prase duroc
BIOMEC 10 mg/ml je injekční roztok, antiparazitikum s obsahem ivermektinu pro cílové druhy zvířat: ovce, prase a skot. K dostání je pouze na veterinární předpis a nelze ho objednat přes internet.
Zdraví Cempírek!
Počet odpovědí: 0 | Stálý odkaz | Odpovědět