Malamut je společenský, přátelský, dobrosrdečný a laskavý pes. Je velmi hravý a v dospělosti důstojný. Dokáže být také poměrně tvrdohlavý. Je to krásný pes, který je věrný svému majiteli. Snáší se dobře s dětmi. Vyznačuje se svou odolností a spolehlivostí. Je to pes jednoho pána. Od mládí je dobré ho navykat na kontakt s jinými psy, je totiž dominantní a může vyvolávat rvačky. Pro svou přátelskou povahu je malamut ideálním společníkem dětí. K jejich divočejším hrám bývá trpělivý a tolerantní.
Toto plemeno pochází ze severozápadní Aljašky. Bylo chováno původními obyvateli Mahlemuty. Malamut byl jimi používán k lovu a tahání nákladů. Na konci 19. století, s příchodem osadníků a nástupem zlaté horečky, nastal pro toto plemeno počátek zániku. Zlatokopové si našli zálibu v závodech psích spřežení a místní psi byli příliš pomalí. Z tohoto důvodu zájem o malamuty upadal. Naštěstí ve 30. letech 20. století začali příznivci této rasy s čistokrevným chovem. V současnosti je plemeno malamut velmi oblíbeno v USA a Kanadě jako rodinný společník, saňový pes a partner pro sportování.
Malamut je pes společenský, má rád svobodu, vzduch a celoroční ubytování venku. Kotec nemusí být zateplený. Nesnáší suchý vzduch. Může se pohybovat i v domě, ale jen v chladnějších prostorech.
Tento pes potřebuje opravdu hodně pohybu. Jeho majitel by měl být sportovně založený. Malamut je skvělý společník při jízdě na kole, joggingu, ale také plavání je mu vlastní. Nejpřirozenější je pro něho práce v zápřahu. Malamut vyniká vytrvalostí, nikoliv rychlostí. Nejlépe mu vyhovují závody na dlouhé tratě.
Výška psa v kohoutku je 63 cm, u fen je to 58 cm. Váha psů se pohybuje od 39 do 40 kg, u fen od 30 do 34 kg. Srst má malamut středně dlouhou a hustou a ta ho ochraňuje v jakémkoliv počasí. Tento pes má silnou kostru s mohutnou skladbou svalstva. Jeho tělo je prodloužené, má silný krk, hlubokou hruď a rovná záda. Končetiny jsou silné a pevné. Hlava široká, velká, čumák protažený a objemný. Oči malamuta jsou tmavé, mandlového tvaru. Uši má stojaté, trojúhelníkové. Čenich je většinou černý. Ocas je položený vysoko a v klidovém stavu se otáčí se na záda. Barva srsti je našedlá až do barvy černé, někdy může být zlatavá až hnědá. Břicho a spodní část končetin jsou bílé. Pro souvislé zabarvení je povolena pouze bílá barva. Průměrný věk malamuta činí 13 let.
Srst malamuta je třeba pravidelně pročesávat. Mimo dobu línání stačí 1x týdně kartáčovat. Při ušpinění stačí srst vykartáčovat. Jestliže budete svého psa koupat, tak pomocí kvalitního šamponu pro psy. Srst se nestříhá ani netrimuje, pouze se odstraňují přerostlé chlupy mezi polštářky na tlapkách. Dále je nutné udržovat drápky ve správné délce, kontrolovat tlapky, čistotu uší a zdraví zubů. Zvýšenou péči věnujte i očím, tmavé skvrny po slzách, se odstraňují speciálními přípravky. Také je nutné sledovat změny v hybnosti psa, malamuti jsou náchylní na dysplazii kyčelních kloubů.
Historie plemen tažných psů je úzce spjata především se severskými národy, které byly již od počátku na své psy v mnohém odkázány. Sloužili jim převážně jako nosiči, pomocníci při lovu a také jako tažná zvířata před sáněmi. Saně tažené psím spřežením byly po dlouhou dobu nejdůležitějším dopravním prostředkem pro různé severské, ale i indiánské národy. Náročné přírodní podmínky a na první pohled krutý, přesto však racionální přístup původních obyvatel k chovu psů formovaly plemena v jednotlivých oblastech. Náročné klimatické podmínky měly také zásadní vliv na vývoj exteriéru psů. Vysoké nohy umožňovaly lepší pohyb v hlubokém sněhu, malé, masité, dobře prokrvené a osrstěné uši zabraňovaly jejich omrznutí, dobře osrstěný, na záď překlopený ocas chránil bedra a ledviny před nízkými teplotami. Tito severští psi jsou považováni za předchůdce dnešních severských psích plemen.
Aljašský malamut je jedním z nejznámějších saňových psů. Je to nejbližší příbuzný sibiřského husky. Jsou si tak podobní, že neodborník je od sebe jen velmi těžko rozliší. Již více než 200 let obě plemena chová jeden ze severských národů – Čukčové. Původní vlastí plemene byla severozápadní Aljaška, pobřeží zálivu Cocebu v Beringově moři. Aljašský malamut je domácí pes kmene Mahlemutů. Byl chován k lovu, pasení, hlídání, k tahání a nošení nákladů. Největšího rozmachu tohoto plemene došlo v dobách zlaté horečky, kdy tito hledači potřebovali velké množství tažných psů. Od těchto dob zájem o toto plemeno jen a jen vzrůstá. Od roku 1926 se chovem a šlechtěním zabývali profesionální kynologové. Hlavní důraz byl kladen především na zachování vynikajících pracovních vlastností plemene. Až dodnes se aljašský malamut využívá jako tažný pes, který je schopen utáhnout těžké saně ve psích spřeženích, a to i na velmi dlouhé vzdálenosti. Zvláště je ceněn vůdčí pes těchto spřežení. Je velice chytrý a dokáže propočítat síly ostatních tažných psů a dělat odpočinkové přestávky přesně ve chvíli jejich potřeby.
Malamut vyžaduje dostatek prostoru a pohybu. Je vhodný k celoročnímu pobytu venku, potřebuje však častý kontakt se svou lidskou smečkou. Má hustou, odolnou srst, kterou je nutné pravidelně česat, a to zvláště v době línání. Potřebuje klidnou a velmi důslednou výchovu.
O hubení vší je vhodné se poradit s veterinárním lékařem. Je totiž nutno použít prostředky účinné, ale takové, které psu neublíží, když budou aplikovány na hlavě, v okolí očí a úst. Nejvhodnější přípravek doporučí majiteli psa veterinární lékař.
Ochrana před zavšivením není příliš obtížná. Stačí nechodit se psem tam, kde je možno se setkat se zdrojem nákazy. Psa češte zásadně pouze vlastním hřebenem, nikdy cizím. Vši se na psa přenášejí zřídka, většinou během styku s druhým psem nebo právě vyčesáváním cizím kartáčem. Abyste se vší zbavili, dodržujte stejný postup jako při odblešování. Psa můžete častěji vyčesávat, abyste jej zbavili hnid, jež jsou pevně uchyceny na psích chlupech.
Preventivní opatření proti vším spočívá v ochraně psa před takto postiženými jinými psi, dále je potřeba udržovat v čistotě zvířecí pelíšky a deky, důkladně vymýt a vydezinfikovat boudy a kotce a ošetřit je vhodnými veterinárními prostředky.
Na výchově pejska začněte pracovat okamžitě, jakmile si ho přivedete domů. Klidně už v 8 týdnech. Práce se štěnětem je mnohem snadnější než s dospívajícím puberťákem, u kterého se na výchovu zapomnělo. Výcvik štěněte však nemusí být vůbec snadný, pokud je neposlušné.
Cvičit pejska neznamená s ním hned trávit 2 hodiny na cvičáku, tak dlouho pozornost neudrží ani dospělý pes. Cvičit můžete 5 minut při každém venčení.
Na každé venčení byste měli mít s sebou následující vybavení (jak na manipulaci s pejskem, tak na jeho výcvik):
obojek a vodítko – obojek bude nosit pejsek po celý život, měl by si na něho zvyknout co nejdřív; snadno ho za něho chytnete nebo připnete k vodítku;
hračku – osvědčený je uzlík na přetahování, upoutáte jím pejskovu pozornost a zabavíte ho;
pamlsky – díky pamlskům pejsci většinou udělají vše, na dobrotu se naláká každý pejsek.
Pejska oslovujeme jménem, voláme na něj a neustále mu jej opakujeme. Zároveň však učíme štěně základům slušného chování a socializaci, to znamená, že mrňouska bereme všude s sebou. Vozíme ho autem, bereme do města mezi lidi (obzvlášť je dobré mezi malé děti, aby si jej chovaly a hrály si s ním). Vyroste vám tak sebevědomý a nebojácný pes. Po jméně můžeme začít učit štěně přivolání, zalehnutí či sednutí, které se učí formou hry, a můžeme použít i pamlsky jako odměny. Je dobré štěněti na obojek připevnit tenkou šňůrku několik metrů dlouhou, která nám bude sloužit jako prodloužená ruka.
Mezi nejčastější chyby při výcviku patří:
Neznalost práce s pejskem – bývá asi nejčastější příčinou všech neposlušných psů. Člověk si pořídí psa a vůbec netuší, jak s pejskem pracovat. Mezitím štěněcí období je to nejdůležitější. Nejdříve si tedy něco nastudujte z knížek, nebo se jděte podívat na cvičák.
Trestání pejska – musíte štěně nejdřív naučit všechny povely, a netrestat ho za to, že neposlouchá, když jste ho to nenaučili, když neví, co se po něm chce.
Negativní přístup – navazuje na předchozí bod. Lidé si myslí, že když budou na pejska křičet, že poslechne. Opak je pravdou. Pejsek se bude bát a povel nesplní.
Nedůslednost – často se volá na psy „ke mně, k noze, čekej“ a další povely zakřičené téměř společně. Jak má pejsek vědět, jaký povel splnit? Nakonec pejsek nesplní ani jeden, dostane vynadáno a páníčkovi je to jedno.
Ignorace – s trendem mít pejska je trend nechat ho dělat cokoli. Při útoku na jiného psa je to majiteli jedno, při nežádoucím skákání na lidi je to majiteli také jedno a pes nedostane žádný signál, že některé věci se prostě nesmí.
Cvičit a pracovat se štěnětem můžete při každém venčení vždycky pár minut. Začít můžete hned po vyčůrání. Velká pochvala pejska a nějaká dobrota slouží jako odměna. Ze začátku byste měli pejska naučit reagovat na tyto základní povely:
reakce na jméno;
přivolání „ke mně“;
povel „k noze“;
povel „čekej“;
povel „sedni“ a „lehni“;
povel „nesmíš“ nebo „fuj“.
Když povely budete opakovat několikrát denně při každé procházce v různém prostředí a pokaždé pejska odměníte nějakou dobrotou, pejsek si postupně uvědomí, že když vykoná povel, dostane dobrotu, a bude vaše povely plnit s nadšením.
Pejska pozitivně motivujte. Když budete cvičit přivolání, nesmíte křičet „ke mně!“ jako byste chtěli pejska zabít, ale dejte do volání pozitivní tón a nadšení. Pokud se ještě budete od pejska vzdalovat, zaujme ho to a poběží za vámi. Hned ho s nadšením chvalte a dejte mu odměnu. Podobné je to s ostatními povely.
Nezapomínejte na to, že musíte chtít po pejskovi vždy jeden povel a nekřičet na něj současně „ke mně“, „k noze“, „sedni“. Pejsek pak neví, co jaký povel znamená, a nebude poslouchat. Nechejte pejska vykonat například „sedni“, pochvalte ho a pak dejte další povel, například „zůstaň“, nebo „k noze“.
Na vykonání povelu trvejte! Musíte být důslední a mít trpělivost, ale jen tak dokážete pejska v budoucnu za jakékoliv situace zvládnout.
Pochvala a radostný tón hlasu je to nejdůležitější! Za vše správně provedené pejska hodně chvalte a mějte pozitivní tón hlasu. Čím více budete přehánět v radosti, tím bude i pejsek veselejší a bude vykonávat povely s radostí.
Opravdu s výcvikem začněte ihned, jakmile si přivedete pejska domů. Nečekejte, až pejsek odroste. Cvičení pak bude náročnější. Pejska cvičte při každém venčení pár minut. Zvykne si, že se po něm něco chce, a bude reagovat v různém prostředí. Chvíle opravdu stačí, aby pejsek pochopil a zároveň aby se mu cvičení neznepříjemnilo, Na důležité povely si nejprve najděte nějaké klidné místo, kde bude mít pejsek minimum rozptýlení. Až bude umět povely, můžete přejít cvičit do rušnějšího prostředí. Pokud odběhne za jiným pejskem, dojděte si pro něho. Z 90 % je pro štěňata psí kamarád zajímavější než vy a stejně na povel nepřiběhne, pokud to již nemá natrénováno.
S pejskem pracujte vždy pozitivně naladěni. Nekřičte na něho, netrestejte ho. Pejsek neví, za co je trestaný. Pozitivně ho motivujte například ukázáním oblíbené hračky nebo pamlskem.
Buďte důslední, nechte pejska zadaný povel vykonat přesně. Jakmile polevíte, bude si to pamatovat a nebude povely v budoucnu plnit.
Povely učte postupně, aby si je pejsek zapamatoval. Jeden den můžete cvičit „sedni“, druhý den povel „zůstaň“. K výcviku je dobré využívat další pomůcky, jako je například psí píšťalka nebo clicker. Mnohdy na píšťalku pejsek reaguje daleko lépe než na lidský hlas. Na přivolání je píšťalka nenahraditelná.
Pejska hodně socializujte. Choďte do psích parků nebo psích školek. Nechte pejska seznámit se s ostatními bez ohledu na rasu věk a velikost. Zbytečně ho neupínejte na vodítko. Jen tak může být v dospělosti klidný a vyrovnaný bez agresivních sklonů.
Věk, kdy pejskovi představíme ovce, je individuální. Dejte svému pejskovi čas a buďte trpěliví. Používáme zásadně hodné, na psa zvyklé a neútočící ovce. Ovce si dáme do malé ohrádky, aby nemohly na psa a pes nemohl na ovce. Chodíme kolem ohrádky a pejska povzbuzujeme různými zvuky jako „ššššš“, „ččččč“ nebo jinými vzrušivými zvuky a chválíme ho. Pejsek nemusí hned napoprvé projevovat zájem, rozhodně to neznamená, že nemá vlohy, každý pes začíná pást v jiném věku. Někteří mohou pást už ve třech měsících a jiní třeba v roce.
V případě, že by ovce v ohrádce byly pro štěně stále málo atraktivní, můžeme za pomoci zkušeného staršího psa vzít ovce na volnou plochu. Starší pes tlačí ovce na nás a my tak můžeme lépe kontrolovat činnost štěněte. Ve chvíli, kdy štěně začne sledovat ovce a chce je obíhat, máte vyhráno a trénink může začít.
Trénink začněte tím, že jsou ovce opět v ohrádce a pejska necháte obíhat okolo ohrádky (ale ne 360°, tělem mu zabráníte oběhnout vás, čímž ho otočíte na druhou stranu). Pomalu obcházejte ohrádku a sledujte chování štěněte, občas se zastavte a čekejte na reakci psa. V ideálním případě by se v tu chvíli pejsek měl také zastavit na druhé straně stáda (tedy přímo naproti vám). Můžete mu pomoci i tím, že ho zkusíte na druhé straně zastavit. Není třeba trvat přesně na „dvanácté hodině“, můžete ho nechat zastavit třeba na „za pět dvanáct“ nebo „pět po dvanácté“. Jakmile pejsek začne „dvanáctku“ držet, vezměte ovečky ven z ohrádky a jen tak choďte, hodně měňte směry, aby pejsek musel pořád hnát ovečky na vás. Jestliže se pejsek již drží na „dvanáctce“ začněte trénovat jiný povel a „dvanáctku“ už trénujte jen okrajově třeba na konci tréninku, mohlo by se jinak stát, že se na přihánění pes „nafixuje“ a potom byste měli velký problém u odhánění („drive“).
Proč si pes vykousává chlupy? Protože má větší ochlupení, respektive kožich a tlustší srst, a je tak pro něj těžké se svrbění zbavit. Velmi důležité je určit správnou diagnózu. U psů je nejčastější příčinou alergická reakce, která je obvykle způsobena jídlem, tedy v praxi suchou stravou (granulemi). V těchto případech pomůže přechod na jiné psí krmivo. Další možností je projev jiného kožního onemocnění – u psů existuje mnoho typů kožních nemocí, ovšem průběh těchto nemocí je velmi podobný, tudíž je vhodnější ponechat určení původce či původu nemoci na veterináři, který má prostředky k určení správné a především jisté diagnózy.
Přestože se může jednat o banální onemocnění psí srsti, respektive kůže, samotným kousáním či škrábáním si pes dokáže povrch kůže nebezpečně narušit. Mohou tak vznikat otevřené rány, do kterých se může zanést infekce. Léčba infekce pak bývá často zdlouhavá a pro psa i jeho majitele velmi stresující. Nevčasná léčba infekce může dokonce způsobit i smrt postiženého jedince.
Další možnou příčinou vykusování je prožitý stres, který nemusí být vždy dlouhodobý. Tento typ psychické nemoci lze vcelku snadno odlišit od ostatních, a to díky tomu, že se na kůži psa nenacházejí žádné jiné defekty než ty, které si sám kousáním způsobil. Na druhou stranu je pravda, že určitá onemocnění kůže psa se nemusí zpočátku projevit, proto je opět namístě navštívit veterináře, který dokáže ostatní eventuality vyloučit.
Pokud jste vyloučili možnost, že je pes stresovaný a že se na kůži nevyskytují pupínky, vyrážka anebo že kůže či srst v postižených místech nezměnila barvu, zkuste lupu pro určení ektoparazitů. Svědění může být způsobené i vnějšími parazity, ale bohužel ne všechny typy těchto psích parazitů jsou viditelné pouhým okem, takže vám teoreticky nemusí stačit ani lupa.
Důvodů k vykusování kožichu či kousků kůže má tedy pes teoreticky mnoho. Pro laika je většina příčin tohoto svědění nerozpoznatelná, respektive nedokáže určit, o jaký typ dermatitidy či jiného onemocnění psí kůže se jedná, proto je vždy vhodné poradit se s veterinářem.
Velikost rostliny je 5 až 10 cm na výšku, má svěže zelené listy. Rostlina ke svému růstu potřebuje pH vody v rozmezí 5,5 až 8; tvrdost vody 2 až 15 °dKH a teplotu v rozmezí 19 až 30 °C.
Rostlina Helanthium tenellum vzhledem ke svému malému růstu vyžaduje dno s jemnou zrnitostí a silné osvětlení, kdy se pak velmi rychle množí pomocí kořenových výběžků. Když prosperuje, tvoří hustý pokryvný koberec. Má několik odrůd a růstových forem. Je velmi přizpůsobivá. Standardní odrůda dorůstá do výšky 10 cm, ale existují větší i menší jedinci. Emerzně rostoucí rostliny vytvářejí bohatá bílá květenství a semena, díky kterým se také množí.
Může se pěstovat i ve velmi malých akváriích, stejně je možné ji osázet do předního prostoru ve větších nádržích, kde je však potom nezbytná vyšší intenzita světla. Existují dvě barevné formy tohoto druhu, a to světle zelená s kratšími listy anebo tmavěji zbarvená až nahnědlá s delšími listy. Má-li rostlina dostatek místa, tak se listy ohýbají ke dnu a výška porostu se tím výrazně snižuje.
Při vysazování šípatkovce je základním pravidlem umísťovat rostlinky do skupinek po několika kusech. Tento nízký druh sázíme do předních částí nádrže. Rostliny s kořenovým systémem sázíme do předem vyhloubené jamky tak, že prstem vyhloubíme ve štěrku jamku, vložíme rostlinu, kterou dvěma prsty přidržíme, a opatrně přihrneme písek. Nakonec rostlinu jemně povytáhneme, aby šel vidět kořenový krček. Příliš dlouhé původní kořeny můžeme předtím zkrátit nůžkami nebo ostrým nožem klidně až na polovinu či třetinu původní délky, neboť po přesazení si rostlina vytvoří nový kořenový systém, zatímco původní kořeny postupně ve dně uhnijí. Rostliny do písku nikdy násilím nevtlačujeme, aby nedošlo k jejich poškození.
Nejjednodušším vegetativním množením jsou rostlinami tvořené postranní výhonky a šlahouny rostoucí v substrátu nebo se plazící po jeho povrchu. Na jejich koncích se pak vytváří mladá, samostatně zakořeněná rostlinka a výhonek pak vyráží dále, kde se postupně tvoří další nové rostliny. Je vhodné po čase takový řetězec rostlin přerušit, neboť původní mateční rostlina se příliš vysiluje, až nakonec může odumřít. Nové mladé rostliny můžeme ponechat buď zakořeněné, kdy šlahoun mezi nimi přerušíme, nebo je přesadíme na jiné místo. Příliš husté porosty rostlin pak pravidelně protrháváme. Mladé rostliny však neoddělujeme příliš brzy, měly by dosáhnout alespoň třetinové až poloviční velikosti dospělé rostliny.
Jako zdroj živin pro většinu běžných rostlin postačuje detrit, vznikající v akváriu z výkalů ryb a plžů, ze zbytků potravy a tlejících částí rostlin. Tyto organické zbytky musí být ale nejdříve přeměněny – mineralizovány činností nejrůznějších mikroorganismů a bakterií na látky anorganické. Mineralizace detritu usazeného ve štěrkovém dně může probíhat pouze za přístupu dostatečného množství kyslíku obsaženého ve vodě a při mírném proudění vody. V akvarijní vodě je touto přirozenou cestou obsažen hlavně dostatek dusíku, fosforu a stopových prvků (železo, mangan). Nedostatek nejdůležitějšího stopového prvku železa může způsobit chlorózu, projevující se světle nažloutlými, sklovitými listy. Řešením je v tomto případě začít rostliny přihnojovat tekutým nebo pevným hnojivem s obsahem železa včetně dalších potřebných stopových prvků. Je možné také použít kousky rezavého železa, které zahrabeme na dno.
Aby udrželi vombati svoji srst čistou, lehají si na bok a zasypávají se suchou zeminou a prachem. Samiččin vak se otevírá směrem k zadním nohám, aby se do něj při hrabání nedostala zemina. Vombati umějí plavat. Jejich zuby neustále rostou, takže když si zlomí zub, tak jim znovu doroste. Každý vombatí výkal má svůj nezaměnitelný pach, odlišný od pachu výkalů ostatních vombatů. Výkaly zanechávají vně svých doupat. Když se vombati vracejí ze svých nočních výletů za potravou, pomáhají jim tyto výkaly najít jejich vlastní doupě. Také informují ostatní vombaty, že doupě je obydleno.
Rostliny pěstované v akváriích nejsou jen estetickým doplňkem dotvářejícím celkový výsledný vzhled, ale jsou důležité zejména pro zachování a udržení stabilní biologické rovnováhy v uzavřeném systému akvarijní nádrže. Rostliny pomocí zeleného barviva – chlorofylu a světelné energie přeměňují anorganické sloučeniny na látky organické. Při tomto procesu asimilace – fotosyntéze, kdy rostliny přijímají oxid uhličitý, se uvolňuje jako vedlejší produkt kyslík. Fotosyntéza probíhá pouze přes den, při dostatečně intenzivním přirozeném nebo umělém osvětlení. Rostliny kromě toho také, stejně jako živočichové, neustále ve dne i v noci dýchají, přičemž spotřebovávají kyslík a vydechují oxid uhličitý. Spotřeba kyslíku rostlinami je ale mnohem menší než množství, které díky asimilaci vyprodukují. Další funkcí rostlin v akváriu je schopnost odbourávat odpadní dusíkaté látky, navíc svými kořeny prokysličují akvarijní dno, takže působí v akváriu jako takzvaný živý filtr. Vodní rostliny obsahují dokonce i látky omezující a ničící některé druhy bakterií. Porosty rostlin poskytují dále možnost přirozeného úkrytu rybám a jejich potěru, dalším druhům ryb zase slouží jako třecí substrát a pro některé ryby jsou i potravou.
Kryptokoryny se řadí mezi bahenní neboli obojživelné rostliny, které rostou ve volné přírodě v oblastech, kde během roku v závislosti na ročním období kolísá hladina vody. Při vysokém stavu vody rostou více či méně ponořené pod vodou, tehdy vytváří submerzní formu. Při nízkém stavu vody a v období sucha jsou schopny růst částečně, případně celé mimo vodu v emerzní formě s kořeny ve vlhkém substrátu. Jejich emerzní listy jsou tužší a pevnější než křehké submerzní listy a liší se mnohdy i svým tvarem. Bahenní rostliny přijímají podstatnou část živin i kořenovým systémem a jejich květy vykvétají pouze nad vodou.
Pěstírny akvarijních rostlin využívají schopnosti těchto rostlin vytvářet emerzní formu, protože se snáze pěstují a množí právě emerzně. Do akvarijních prodejen jsou pak většinou dodávány rostliny vypěstované mimo vodu, ve sklenících, při vyšší vlhkosti vzduchu. Tyto rostliny pak po zasazení do akvária nejsou mnohdy schopny beze ztrát přežít takovou náhlou změnu podmínek. Rostlina shazuje původní emerzní listy, které žloutnou a uhnívají. Teprve při dobrých podmínkách postupně vyrůstají nové submerzní listy. Naproti tomu typické vodní rostliny nebo submerzně pěstované bahenní rostliny při přesazení do jiného akvária snáší takovou změnu podmínek bez větších problémů nebo jen s malými ztrátami.
Při vysazování rostlin je základním pravidlem umísťovat rostliny stejného druhu do skupinek po více kusech. Výjimku tvoří solitérní, samostatně zasazené velké druhy, které kolem sebe vyžadují dostatek volného prostoru. Vysoké, dlouholisté rostliny umísťujeme do zadních nebo bočních míst, menší a středně velké druhy pak doprostřed a nízké druhy do předních částí nádrže.
Rostliny s kořenovým systémem sázíme do předem vyhloubené jamky tak, že prstem vytvoříme ve štěrku jamku, vložíme do ní rostlinu, kterou dvěma prsty přidržíme, a opatrně přihrneme písek. Nakonec rostlinu jemně povytáhneme tak, aby šel vidět kořenový krček. Příliš dlouhé původní kořeny můžeme předtím zkrátit nůžkami nebo ostrým nožem klidně až na polovinu či třetinu původní délky, protože po přesazení si rostlina vytvoří nový kořenový systém, zatímco původní kořeny postupně ve dně uhnijí.
Rostliny s olistěnými lodyhami (takzvané stonkové rostliny) se sází do skupin, kdy se buď umístí každá rostlina do vlastní jamky, anebo lze do společné jamky zasadit několik kusů současně. Tyto rostliny se sází většinou jako řízky, kdy se ze spodní části stonku odstraní ze dvou až čtyř pater listy, v místě uzlin zasazených do dna dostatečně hluboko se pak vytvářejí nové kořeny. Rostliny se do písku nikdy násilím nevtlačují, aby nedošlo k jejich poškození.
Nejjednodušší způsob vegetativního množení představují rostlinami tvořené postranní výhonky a šlahouny rostoucí v substrátu nebo se plazící po jeho povrchu. Na jejich koncích se pak vytváří mladá, samostatně zakořeněná rostlinka a výhonek pak vyráží dále, kde se postupně tvoří další nové rostliny. Je vhodné po čase takový řetězec rostlin přerušit, neboť původní mateční rostlina se příliš vysiluje, až nakonec může odumřít. Nové mladé rostliny můžeme ponechat buď zakořeněné, přičemž šlahoun mezi nimi přerušíme, nebo je přesadíme na jiné místo. Příliš husté porosty rostlin pak pravidelně protrháváme. Mladé rostliny však neoddělujeme příliš brzy, měly by dosáhnout alespoň třetinové až poloviční velikosti dospělé rostliny. Mezi takto se množící rostliny patří i kryptokoryny.
Pro zdravé a bujně rostoucí rostliny, které jsou pak základem biologické rovnováhy v akváriu, je nezbytné zajistit dostatek světla, živin, vhodné dno, přiměřenou teplotu a potřebné parametry vody. Jako zdroj živin pro většinu běžných rostlin postačuje detrit vznikající v akváriu z výkalů ryb a plžů, ze zbytků potravy a tlejících částí rostlin. Tyto organické zbytky však musí být nejdříve přeměněny – mineralizovány činností nejrůznějších mikroorganismů a bakterií na látky anorganické. Mineralizace detritu usazeného ve štěrkovém dně může probíhat pouze za přístupu dostatečného množství kyslíku obsaženého ve vodě a při mírném proudění vody. V akvarijní vodě je touto přirozenou cestou zajištěn zejména dostatek dusíku a fosforu. Dusík (N) přijímají vodní rostliny jako amonium (NH4+), vznikající činností bakterií. Fosfor přijímají rostliny ve formě fosfátů a stejně jako u dusíku platí, že v akvarijní vodě je jeho obsah zajištěn v dostatečném množství a spíše pravidelnou výměnou části vody musíme udržovat přijatelný obsah obou těchto živin tak, aby nedocházelo k jejich nadbytku a hromadění. Rostliny dále vyžadují ke své výživě i stopové prvky, jako jsou železo, mangan a mnohé další. Nedostatek nejdůležitějšího stopového prvku – železa způsobuje chlorózu, projevující se světle nažloutlými, sklovitými listy. Řešením je v tomto případě začít rostliny přihnojovat tekutým nebo pevným hnojivem s obsahem železa včetně dalších potřebných stopových prvků.
Jednou z nejdůležitějších živin pro rostliny je oxid uhličitý (CO2). V akváriu vzniká přirozenou cestou jako odpadní produkt při dýchání ryb a dalších živočichů, ale i všech mikroorganismů či bakterií včetně samotných rostlin. V přírodě i v akváriu může někdy nastat určitý nedostatek oxidu uhličitého. V takovém případě, pokud jsou ve vodě rozpuštěné hydrogenuhličitany, je některé druhy rostlin využijí jako zdroje CO2, kdy se pak nerozpustný uhličitan vápenatý (CaCO3) vysráží na osvětlených částech listů rostlin ve formě drsného bílého povlaku, prášku. Tento jev se nazývá „biogenní odvápnění“.
Psi kašlou a zvrací z různých důvodů, ale u psů to není nic neobvyklého. V některých případech může jít o něco vážného, ale na druhou stranu to nemusí znamenat nic, co by vás mělo znepokojovat. Psi mají v mozku velmi dobře vyvinuté centrum zvracení, a tak zvrací častěji než ostatní zvířata. Nejčastějším důvodem, proč psi kašlou a zvrací, je ten, že snědli něco nepoživatelného, co dráždí jejich žaludek. Pes to vyzvrátí a potom většinou opět sní. Psi, zejména štěňata, mohou zvracet v případech přejedení nebo při pocitech vzrušení, rozrušení nebo nevolnosti.
Zvracení krve, červů, výkalů, nezvyklý typ zvratků, tmavé zvracení, zvracení spojené s průjmem – všechny tyto aspekty vyžadují návštěvu veterináře. Občasné zvracení, většinou po jídle, by nemělo představovat problém.
Kašlání a zvracení je u psů běžné, může ale signalizovat i nebezpečné ohrožení psího zdraví. Může být příznakem vážnějších problémů, jako je zánětlivé střevní onemocnění, Cushingova nemoc, selhání jater a ledvin nebo diabetu. Také může poukazovat na akutní infekční onemocnění, zvláště pokud je provázeno horečkou nebo průjmem. Časté zvracení může vést k dehydrataci, která může ohrozit život zvířete. Pokud si nejste jisti, nechte psa vyšetřit veterinářem.
Jednou možností je, že králík bude vychováván hlavně na seně (není krmen tedy čerstvou trávou). Seno je pro králíka důležitou součástí stravy, dává mu nutné živiny. Je vhodné seno umisťovat do nějakých jesliček, protože když se hodí králíkovi jen tak na zem, tak se stává, že králík po seně dupe. A seno využívané jako podestýlka není vhodné jako králičí potrava. Seno je pro králíka domácího důležité proto, že obsahuje velké množství vlákniny. Vláknina je pro něj důležitá, protože mu pomáhá, aby se mu ve střevech udržela správná rovnováha. Zároveň díky senu králík obrušuje své zoubky, což jak bylo napsáno, je pro něj důležité. Řada chovatelů používá jakékoliv seno, ale často se pak stává, že tím způsobí u králíka řadu nemocí. Seno může u králíků způsobit třeba zánět očí, když je velmi prašné. Někdy chovatelé dávají králíkovi seno dříve, než je dostatečně suché, tak si ale také zahrávají s králičím zdravím. Vlhké seno totiž plesniví a plíseň u králíka může způsobit řadu nemocí, které mu pak poškodí třeba játra a ledviny. I králík domácí, který je chovaný pro maso, může být ale zmlsaný, a tak se nemusí spokojit s každým senem, které mu chovatel „předhodí“. Na takového králíka se dá vyzrát, tak, že se do něj přidají některé byliny, které králíkovi voní (například jetel a pampelišku). Samozřejmě není seno jako seno, a pokud si chovatel suší seno sám, tak se klidně může stát, že omylem usuší něco, co je pro králíčka škodlivé, a tím králíkovi může velmi ublížit, případně i způsobit jeho smrt. Nevhodné je pro králíky také seno z míst blízko silnic, nebo psích parků. Takové seno může být různě infikováno, a tak opět může u králíčka vyvolat řadu zdravotních problémů.
Nejsou! Naši kočičí přátelé jsou striktní masožravci, a tak jejich živinové nároky jsou jiné – více bílkovin, méně sacharidů než bývá obsaženo v psích granulích. Rozhodně tedy není vhodné dlouhodobě krmit kočku psím krmivem a naopak. Samozřejmě pokud si náhodně ochutnají z misky toho druhého, nic se nestane.
Těmto blonďáčkům koluje v těle lovecká krev, která se uplatňovala v přinášení vodního ptactva z vody. Nemyslivci mohou tuto vlastnost využít např. u aportování. Psi jsou pro svou povahu v dnešní době využíváni častěji jako asistenční - vodící, canisterapeutičtí, záchranářští aj. pomocníci. Těžko v nich hledejte hlídacího či ochranářského psa. Výjimky se sice najdou, nicméně většina retrívrů by případného zloděje spíše přátelsky přivítala. V případě funkce rodinného psa je nutné odpovídající množství pohybu a minimálně základní výcvik poslušnosti. V současnosti je kromě klasických psích cvičišť stále častěji výcvik metodou pozitivního posilování, kde kromě přirozenějších a mnohdy lepších výsledků navíc vybudujete se psem silný vztah.
Francouzský buldoček, jak již název napovídá, pochází z Francie a byl vyšlechtěn v 19. století. Existují dvě teorie jeho vzniku. První říká, že francouzský buldoček má mezi svými předky psy z arén, kteří zápasili s býky. Druhá praví, že si v 60. letech 19. století dovezli francouzští chovatelé malé buldoky z Velké Británie a ty později křížili s francouzskými plemeny a také s teriéry. Původním posláním tohoto psa byl lov krys, ale velmi brzy se z něj stal společník rodin a dnes tomu není jinak.
Francouzský buldoček je extrovertní, veselý a inteligentní pes. Dokáže být i tvrdohlavý a umí si jít za svým, když si něco umíní. Přestože je to odvážný a tělesně tvrdý pes, duši má velmi citlivou a tvrdá slova a přístup ho dokážou hluboce zasáhnout. Velmi rád pobývá ve společnosti své rodiny, nerad zůstává sám doma. Vyžaduje jistou dávku pozornosti a může i značně žárlit, pokud se jeho pán nevěnuje právě jemu. Francouzský buldoček štěká velmi málo, proto jeho štěkot neberte na lehkou váhu, může totiž znamenat nějaké nebezpečí. Většina jedinců má kladný vztah jak k malým dětem, tak dokáže být veselým společníkem pro děti starší. Někteří psi se mohou chovat dominantně vůči jiným psům, ale rozhodně to není pravidlem. S ostatními zvířaty nemají žádný problém, pokud jsou na ně zvyklá. Francouzský buldoček má potlačený lovecký instinkt a nemá sklony vydávat se někam na vlastní pěst.
Francouzský buldoček je úžasné, milé, přítulné a osobité plemeno, které je velmi vhodné k dětem a potřebuje přímý kontakt s člověkem a jeho lásku. Je to takový „kašpárek“, který je přístupný k jakékoliv hře, která ho baví. I přes některé své dané handicapy, jako je krátký čumák, který je spojen s horším dýcháním zejména v horkém, ale i v mrazivém počasí, se buldočci krátkodobě mohou zúčastňovat některých psích sportů. Jsou schopni chodit delší procházky, ale je potřeba mít s sebou dostatek vody. Horké nebo hodně mrazivé počasí je pro ně nevhodné – postačí jen velmi krátké ranní a večerní procházky.
Povahu mají milou, hravou, ale přitom někdy hodně tvrdohlavou. Když si něco vezmou do hlavy, že to dělat nebudou, nikdo s nimi nehne. Snadno si dokážou získat lásku člověka svým chováním a klaunovstvím. Francouzský buldoček je společenský pes, který oplývá bystrostí, energičností, mazlivostí a hravostí. Pro tohoto psa veselé povahy je těsný kontakt s pánem a jeho rodinou nadmíru důležitý, citlivý francouzský buldoček vyžaduje dostatek pozornosti. Velmi miluje děti. Dobře obstojí také v roli ostražitého hlídače, ačkoliv není zbytečně uštěkaný.
Francouzský buldoček dorůstá do výšky okolo 30 cm v kohoutku a dosahuje váhy 14 kg. Výška psa v kohoutku je 27–35 cm, feny 24–32 cm. Váha psa je 9–14 kg, feny 8–13 kg. Průměrná délka života činí 10–13let. Buldoček má širokou hlavu čtvercového formátu. Široká lebka je téměř plochá, stop má silně vyjádřený. Krátký široký čenich je ohnutý vzhůru, silné pysky visí přes hranaté široké čelisti. Plemeno má předkus. Nosní houba je vždy černá. Středně velké netopýří uši jsou umístěny vysoko na hlavě a dost daleko od sebe. Oči jsou kulaté, nízko položené a poměrně daleko od sebe, barvu mají tmavou. Tělo francouzského buldočka je podsaditého vzhledu. Je to typický malý molossoidní pes. Přes svou malou velikost je silný, ve všech proporcích krátký, podsaditý, kompaktní, krátkosrstý, s krátkým čenichem, vztyčenýma ušima a přirozeně krátkým ocasem. Musí působit dojmem živého, bystrého, velmi svalnatého zvířete kompaktní stavby těla a pevné kostry. Žádný znak nemá být ve srovnání s ostatními tak přehnaný, aby rušil celkovou harmonii psa ve vzhledu a pohybu. Krk je krátký a mírně klenutý. Linie svalnatého hřbetu stoupá směrem od kohoutku k širokým bedrům. Od beder k nasazení ocasu naopak klesá. Krátký sukovitý ocas je nošen nízko. Hruď je široká, hluboká a soudkovitého tvaru. Přední končetiny jsou daleko od sebe a jsou kratší než zadní. Srst francouzského buldočka je měkká, krátká, lesklá a těsně přiléhá k tělu. Základní zbarvení je plavé (od barvy bílé kávy po červenou), další barvou je barva žíhaná, což jsou tmavé chlupy v barvě plavé. Dále následuje strakoš, kde je základní barva bílá s žíhanými nebo plavými plotnami. Také mohou být jedinci čistě bílí.
Vady, které může toto plemeno mít, jsou silně tečkovaná bílá srst u žíhaných strakošů, silně žlutě tečkovaná bílá srst u plavých s bílou, u plavého zbarvení výrazný černý „úhoří“ pruh podél páteře, bílé ponožky u žíhaného a plavého zbarvení, světlé drápy.
Těžké výstavní vady jsou: přehnaný typ, přehnané plemenné znaky; čenich příliš dlouhý nebo příliš krátký; jazyk viditelný při zavřené tlamě; světlé, dravčí oči; vodorovná horní linie od kohoutku po bedra; přílišná ztráta pigmentu pysků, nosní houby a očních víček, jejichž okraje by nikdy neměly být zcela nepigmentované; klešťový skus.
Vady vylučující z výstavy jsou: agresivita nebo bázlivost (každý jedinec jasně vykazující fyzické nebo povahové abnormality musí být diskvalifikován); nedostatek charakteristických znaků, který má za následek, že pes celkově nevypadá jako ostatní jedinci téhož plemene; zcela uzavřené nosní dírky; zkřivení nebo boční vychýlení čelisti, což má za následek trvale viditelný jazyk; dolní řezáky postavené za horními řezáky; při zavřené tlamě trvale viditelné špičáky; různobarevné oči; nosní houba jiné barvy než černé; uši nejsou neseny vzpřímeně; bezocasost nebo ocas zanořený do zádi; paspárky na pánevních končetinách; obrácená hlezna; dlouhá, hrubá, nebo příliš měkká „vlněná“ srst; zbarvení srsti, které není v souladu s tím, co předepisuje standard, zvláště černé, černé se žlutými znaky a všechny zředěné (dilutované) odstíny černé, s nebo bez bílých skvrn; velikost a váha mimo rozmezí dané standardem; dýchací obtíže; hluchota.
Buldočka lze doporučit především lidem žijícím ve městech v bytě, ale i na venkově v rodinném domě. Absolutně se však nehodí pro stálý pobyt venku v kotci, kde naopak mohou být jiná plemena docela spokojená. Vzhledem k jeho velké vázanosti na „lidskou smečku“ a velké potřebě sociálního kontaktu by osamělý buldoček někde v izolaci na zahradě velice trpěl. Také fyzicky není takovému ustájení uzpůsoben (krátká srst, holé bříško). Buldoček je ideální „městský pes“. Díky své přizpůsobivosti a skromnosti se spokojí i s malým prostorem ve vašem bytě, nebude sousedy obtěžovat zbytečným štěkotem, nehrozí od něj agresivní útok pro cizí příchozí. Není třeba, aby prošel náročným výcvikem, nácvik základních povelů s ním snadno zvládne i začátečník. V dnešní době je buldoček výborným společenským psem, nic víc, nic míň. Nemůžete od něho čekat pracovní nebo snad lovecké výkony.
Ani údržba jeho exteriéru není pro zaměstnaného a pracovně vytíženého člověka nijak náročná. Krátká srst vypadá stále dobře, jen výjimečně je třeba jednou za čas psa vykoupat. Srst francouzského buldočka není náročná na údržbu. Stačí jednou týdně vykartáčovat tvrdším kartáčem. V období línání odstraňujte vypadané chlupy gumovou masážní rukavicí.
Jelikož žádný pes není dokonalý, má i buldoček své slabiny. Jedná se o takzvané krátkolebé plemeno (stejně jako například německý boxer nebo doga). Jeho krátký čenich pak způsobuje, že je citlivý na přehřátí a v letních měsících při horkém počasí je mu nejlépe v chládku bytu nebo zahrady. V takovém počasí je nutno na delší procházky nebo túry zapomenout. Krátký čenich často způsobuje i problémy s dýcháním, psi takzvaně „chrochtají“, a tak téměř každý buldoček ve spánku chrápe.
Výchova není nijak složitá. Pes je to inteligentní a učí se rychle. Důslednost je však na místě. Plemeno velmi citlivě reaguje na změnu intonace hlasu. Francouzský buldoček si rád hraje a dovádí, není to ovšem vhodný společník na dlouhé procházky. Většina jedinců se spokojí s krátkými procházkami nebo dováděním na zahradě.
Pokud je pes zdravý, nepotřebuje ani žádný zvláštní přístup a péči, ani zvláštní krmení – jen kvalitní granule nebo vařenou stravu. V horkých dnech je třeba, aby měl dostatek vody, popřípadě bazének s vodou na chlazení a chládek k odpočinku. Hlavně potřebuje lásku, trpělivost a přátelský přístup. Na buldočka neplatí dril, ale pouze trpělivost a důslednost. Buldoček nemá rád hrubé zacházení, stačí na něj zvýšit hlas, a on už ví, že něco udělal špatně. Dá se snadno vychovat, a to i přes svoji tvrdohlavost. Výchova však musí být láskyplná, citlivá, leč důsledná.
Dají se i dobře cvičit – vhodná je pro ně poslušnost, obedience, ale jsou schopni třeba i výcviku obran. Ze psích sportů zvládají bez problémů coursing a agility. Je možný i dogtrekking, ale jen v omezené formě a podle počasí. Vše hlavně záleží na majitelích a jejich přístupu. Jestli jsou tyto sporty pro buldočka vhodné, to musí posoudit majitel psa. Přece jen buldoček patří mezi malá molossoidní plemena psů (viz výše) a na své malé tělo je poměrně dost těžký. To má za následek velký nápor na klouby a páteř.
Francouzskému buldočkovi koluje v žilách krev buldoka a teriéra, což s sebou nese jistou dávku umíněnosti. Během výcviku je třeba s tím počítat a přistupovat k psovi jemně a zároveň důsledně. Při dodržení tohoto základního pravidla zvládne naučit stěžejní povely francouzského buldočka i chovatel bez velkých zkušeností.
Zástupci tohoto plemene se hodí pro život v městské zástavbě. Rozhodně nepatří do studeného kotce někde v zadním koutě zahrady. Při trvalém umístění venku by pes výrazně strádal na fyzické i psychické rovině. Francouzský buldoček si vystačí s malým životním prostorem. Zároveň ovšem velmi miluje pohodlí, a tak se může lehce stát, že se bude pokoušet osídlit vaši nejlepší pohovku v obýváku.
Součástí stravy králíků jsou i byliny (v nevelkém množství). Pokud se chovatel rozhodne ozvláštnit jídelníček králíků právě bylinkami, musí mít jistotu, že ví, o jakou bylinu se jedná. Nesmí dojít k žádné záměně. Důležitý je také původ bylin. Byliny pocházející z blízkosti silnic a psích parků jsou často znečištěné výfukovými plyny nebo psími výkaly, oboje může u králíka vyvolat vážné zdravotní komplikace. Chovatel může podávat králíkům byliny sušené i čerstvé. Výhodou bylinek je nejen to, že králíkům chutnají a obvykle dobře voní, ale také často mají různé léčivé účinky. Pro podporu trávení králíka je výhodný třeba anýz, heřmánek, jitrocel kopinatý, jitrocel větší, kopr, máta peprná, meduňka, oregano, řeřicha. Vhodné jsou také bazalka, borůvkové listí, brutnák lékařský, echinacea, hluchavka, chrpa, jahodníkové listí, jetel, kokoška pastuší tobolka, kontryhel, kopretina, kopřiva, koriandr, kostival lékařský, levandule, libeček, lískové listy, majoránka, malinové listy, mateřídouška, měsíček, oregano, ostružinové listí, pampeliška, pelyněk, petržel, podběl, rozmarýna, růže, rybízové listí, řebříček, sedmikráska, slunečnice, šťavel kyselý, šťovík, třezalka tečkovaná, tymián a vojtěška. Některé byliny jsou ale ve větším množství jedovaté, případně není vhodné užívat celé byliny, například u chrpy jí králík jen květy, stejně tak je to i u měsíčku. Větší množství jetele zase může vyvolat nadýmání a průjem, kokoška pastuší tobolka se zase v žádném případě nesmí podat březím samicím, mohla by u nich vyvolat potrat, stejně tak je to i u libečku a petržele. Kopřiva se zase musí používat zvadlá nebo usušená, nepodává se čerstvá. Ostružinové listí se zase podává jen usušené, pokud jsou na něm i trny. Z pampelišky se zase využívá jak kořen, tak i listy a květ. Stejně tak pelyněk se podává jen v malé množství, protože obsahuje thujon, který je jedovatý. Ze slunečnic králík nesmí zase nikdy dostat slunečnicová semínka.
Jedovaté jsou i další byliny, které se nesmí králíkovi nikdy podávat, například: bažanka vytrvalá, blatouch bahenní, bledule jarní, bolehlav, česnek medvědí, halucha, hrachory, jmelí bíle, kapraď samec, konvalinka vonná, lilek černý, lýkovec jedovatý, mák, náprstník červený, ocún jesenní, oměj šalamounek, prvosenka jarní, pryskyřník prudký, přeslička, rulík zlomocný, sasanka hajní, sněženka předjarní, starček přímětník, vlaštovičník větší, vratič obecný.
Toto onemocnění se projevuje hůře spíše u větších psích plemen (ale i malá plemena tímto onemocněním trpí!), u nichž je zátěž kloubů a chrupavek mnohem vyšší. Stav psa se navíc zhoršuje, pokud pobývá hodně v zimě a ve vlhku. Majitel toto onemocnění u psa snadno pozná, ten totiž mění své návyky, náhle se nechce příliš hýbat, pohyb mu činí problém, stejně jako vstávání, skočení do auta i z něj. Problém mu dělá hlavně chůze do schodů, dlouhé stání i delší chůze. Pokud psa bolí konkrétní kloub, často si to místo olizuje. Pes trpící artritidou může být také podrážděný a agresivní, je proto nutné vyhledat lékaře, který psu může pomoci různými léky. Proti artritidě se dá bojovat tím, že pes bude mít správnou váhu (obezita onemocnění výrazně zhoršuje) a bude s ním chodit na pravidelné kontroly k veterináři.
Obezita je u starších psů velmi častým problémem. Může být způsobený řadou faktorů, nejčastější příčinou ale je, že staří psi mají pomalejší metabolismus, a tak rychleji přibírají. Majitel by měl na to myslet, a u staršího psa změnit krmivo na to, které je určené pro psy seniory. Psí obezita může být také způsobená tím, že řada majitelů svým psům dopřává jídlo, které pro mě není určené (lidské), mladší metabolismus se s ním zvládá vyrovnat, ten starší už ale ne. Obezita může být také důsledkem psí osteoporózy, protože pes, který se méně hýbe, ale dostává velké množství krmiva, rychleji přibírá. Obezita může navíc u psa vyvolat další zdravotní problémy: zhoršené dýchání, zhoršený stav kloubů a chrupavek atd.
Naopak výraznější ztráta tělesné hmotnosti je jedním ze symptomů psích zdravotních problémů. Pokud pes náhle bez příčiny hubne, obvykle ho trápí nějaké onemocnění. U starých psů může být příčinou i zhoršení chrupu, a jeho bolestivost, která způsobuje, že pes se nedokáže pořádně najíst, a proto hubne.
