Ušní kapky Otipax se používají k místní léčbě bolestí středního ucha s neporušeným bubínkem v počátečním stadiu u zánětu středního ucha virového nebo bakteriálního původu.
Kdy je to vhodné
Otipax se používá k místní symptomatické léčbě bolestivých onemocnění středního ucha s neporušeným bubínkem, jako je zánět středního ucha virového nebo bakteriálního původu, a to hlavně v počátečním stadiu, nebo zánět ušního bubínku – barotraumatická otitis (zánět ucha způsobený přetlakem).
Zánět vnějšího zvukovodu (otitis externa) je časté onemocnění psů. Velmi často se vyskytuje u jedinců, kteří jsou pro toto onemocnění predisponováni (tvar ušních boltců, vrozené zúžení zvukovodu, chlupy ve zvukovodu, nebo predispozice pro jiné onemocnění – alergie na krmivo, atopie, jiná kožní onemocnění), a u nich potom velice často dochází k recidivám onemocnění anebo onemocnění přechází do chronického zánětu vnějšího zvukovodu. Nebezpečím neléčeného zánětu vnějšího zvukovodu je rozvoj chronického zánětu zvukovodu a šíření infekce přes porušený bubínek do středního ucha, které má za následek vážné neurologické obtíže (naklánění hlavy na stranu, chůze do kruhu, poruchy rovnováhy...). Na vzniku zánětu zvukovodu se podílí kromě již zmíněných predispozic jako původce cizí těleso (nejčastěji osina), ušní svrab (Otodectes cynotis), ucpání zvukovodu polypem nebo nádorem, zapaření zvukovodu po koupání, infekce bakteriemi nebo kvasinkami a v neposlední řadě se jako příčina může uplatnit trauma po neodborném zásahu do zvukovodu.
Příznaky zánětu zvukovodu jsou především bolestivost v oblasti uší, třepání hlavou, škrábání si uší, zarudnutí boltce a tvorba sekretu ve vnějším zvukovodu. Často je zánět doprovázen nepříjemným zápachem. Výjimkou není agresivní chování, pokud se psovi majitel bolestivého ucha dotkne. U koček je převažujícím příznakem zejména ušního svrabu přítomnost tmavě hnědého sekretu v uších a svědivost. Další příznaky možných souvisejících onemocnění jsou svědivost po celém těle, zejména na hlavě, na packách (olizování pacek), v okolí konečníku, na kůži se vyskytují místa s ulámanými chlupy, místa bez chlupů, šupinatění kůže, puchýřky naplněné hnisem na kůži, zarudnutí kůže, to znamená příznaky zánětu kůže. Jestliže se u vašeho psa objeví některé z těchto příznaků anebo nějaké jiné příznaky, oznamte to veterinárnímu lékaři. Pokud se dostavíte se psem k veterinárnímu lékaři kvůli příznakům, které jsou výše popsány jako typické pro zánět vnějšího zvukovodu, veterinární lékař psovi uši vyšetří speciálním přístrojem – otoskopem, kterým zjistí, zda se v uchu nenachází cizí těleso, posoudí stav kůže ve vnějším zvukovodu, množství a charakter mazu, stav bubínku (pokud je viditelný), případně jiné změny – výrůstky (polypy) nebo nádory. Toto vyšetření je vhodné doplnit o mikroskopické vyšetření ušního sekretu, které napoví, zda se ve zvukovodu na zánětu podílí převážně parazité, bakterie, nebo kvasinky, což je důležité pro volbu léčebných kapek.
Abnormální útvary ve zvukovodu je vhodné po odstranění (pokud je to možné) poslat na histologické vyšetření. To určí, o jaký proces se jedná, zda je útvar původu nádorového (zhoubného, či nezhoubného), anebo zánětlivého.
Nejzávažnější a zároveň život ohrožující komplikací je prasknutí výdutě (ruptura aneuryzmatu), která vzhledem k tomu, že bývá většinou na velké tepně, ohrožuje akutně psa na životě – je zde možnost vykrvácení z prasklého aneuryzmatu, a to buď do dutiny břišní, nebo do mozkové tkáně.
Další možnou komplikací je vznik trombů, tedy krevních sraženin. Krev se obvykle začne srážet v místech, kde je zpomalen její proud. Normální hodnota rychlosti proudu krve brání před vytvořením krevních sraženin. V případě aneuryzmatu nebo disekce se krev dostává do prostor, kde může proudit někdy i svou původní rychlostí, častěji je však zpomalena, v horším případě se úplně zastavuje, to hlavně tehdy, vznikne-li vakovité aneuryzma vyplněné krví, které je s původní cévou spojeno jen tenkou stopkou. V takovém případě se krev vysráží a tromby se mohou dostat do cirkulace, kde jsou příčinou mnohdy i masivní embolie.
Embolie je vmetení krevní sraženiny do jiného místa oběhu, nejčastěji do plic, kde způsobuje ucpání krevního řečiště.
Je důležité ověřit si diagnózu mozkového krvácení na CT, popřípadě na magnetické rezonanci, protože stejné příznaky jako krvácení může mít i „mozková mrtvice“, tedy stav, kdy se nějaká cévka ucpe a vytvoří se ložisko nezásobené kyslíkem a dojde k ischemické cévní mozkové příhodě. Je nutné odlišit příčinu příznaků, protože podle toho se volí léčba. Ještě je nutno zmínit, že takzvaná cévní mozková příhoda je z 80 % ischemické povahy, tedy že se ucpe přívodní céva, a z 20 % se jedná o krvácení.
Onemocnění uší je častým problémem v letním období, a to zejména u psů, kteří mají uši sklopené a dlouhé, takže špatně větrají a jsou příznivým místem k množení bakterií. Častými problémy jsou jednak záněty zvukovodu, jednak kvasinkové infekce, ale i osiny zapadlé do zvukovodu.
Dalším možným onemocněním je například zánět středního ucha. Naklánění hlavy na jednu stranu bývá vyvoláno jednostranným podrážděním ucha, ale může také znamenat, že je zasaženo střední ucho. Zánět středního ucha vyžaduje vždy řádné léčení s použitím antibiotik a protizánětlivých léků. Zánět středního ucha tak patří výhradně do rukou veterinárního lékaře.
Z parazitů je nejčastější ušní svrab. Tento problém se projevuje nejčastěji výskytem černého mazu, který vypadá uchu jako kávová sedlina. Navštivte co nejdříve veterináře.
Problémy s ušními boltci doprovázejí také různá kožní onemocnění. První příznaky kožního svrabu se obvykle objevují na okrajích ušních boltců jako drobné stroupky. Poštípání hmyzem i alergie se projevují zarudnutím a otokem ušních boltců.
Péče o uši, pokud je všechno v pořádku, spočívá výhradně v pravidelných kontrolách. Jestliže je ucho hladké, růžové, bez zápachu a výtoku, nebolestivé, pak je zdravé. Čisté a zdravé ucho nečistěte, mohli byste klidný zvukovod mechanicky podráždit a vyvolat problémy. Mírné zašpinění ucha ušním mazem je běžné.
V případě, že je ucho velmi špinavé, zapáchá, jeho povrch je zarudlý nebo zdrsnělý, pozorujete výtok nebo si pes nezvykle často ucho drbe, třepe hlavou, tře uši o koberec, určitě s návštěvou veterináře neotálejte. Včas zahájená léčba či odhalená osina ušetří vašemu mazlíčkovi mnoho trápení. Domácí pokusy o vyndání osin mohou skončit jejím zasunutím hlouběji do zvukovodu, kde může dojít až k perforaci (proděravění) bubínku. Osina ponechaná ve zvukovodu několik dní zcela jistě způsobí zánět zvukovodu, který může její odhalení zcela znemožnit a celá léčba se tak zkomplikuje. Také samoléčba zánětů zvukovodu může při nesprávné volbě léčiva způsobit rezistenci a přechod problému do chronického stadia, které může ve vážných případech končit i operací zvukovodu.
Pro prevenci onemocnění uší postačí ušní kapky, které šetrně rozpouštějí ušní maz. Toto ošetření by se mělo provádět dvakrát do měsíce.
Psí uši přímo přitahují bakterie a nečistoty. Nejvíce náchylní jsou hlavně psi s převislými boltci (kokršpanělé, pudlové nebo baseti). U těchto plemen je vhodné čistit uši až dvakrát týdně. Důležitý je však způsob, jakým to provádíte. Na mechanické čištění nebo vatové tampony zapomeňte a raději volte šetrný přípravek, který je k tomu určen. U pejsků s převislými boltci jsou uši často nepříjemně cítit, proto je důležité pravidelné ošetření čisticími kapkami, aby nedošlo k vzniku zánětu. Kapky brání uchycení zárodků ve zvukovodu, tlumí přirozeným způsobem zánět a ucho zklidňují. Pokud však vypukne zánět, měla by se léčba primárně konzultovat s veterinářem! Zvířeti nikdy bez konzultace s veterinářem sami neordinujte lidské léky, kapky či mastičky! Čistění uší by mělo probíhat podle množství mazu v uších, zpravidla však jedenkrát za čtrnáct dnů.
Psí ucho uchopte mezi prsty a natáhněte ho nahoru tak, aby se ušní kanál napřímil. Do otvoru zvukovodu opatrně vsuňte nástavec od speciálního ušního spreje nebo kapek a lahvičku stiskněte (dodržujte dávkování, které uvádí výrobce), aby se ušní kanál naplnil tekutinou. Pokud vás trápí obavy, že poraníte bubínek, je to zbytečné. Psi mají ušní kanálek zalomený a dostat se k bubínku je při běžném čištění téměř nemožné. Ucho byste měli stále držet, aby tekutina natekla dovnitř.
Velmi důležitou součástí samotného čištění je správná masáž, která slouží k mechanickému odstranění nečistot. Po stříknutí tekutiny ucho promněte v místě, kde vyrůstá z hlavy. Při masáži musíte vnitřní strany ušního kanálu třít o sebe, aby se špína uvolnila. Měli byste slyšet mlaskavý zvuk (jestliže ucho nemlaská, je buď málo naplněné čisticím přípravkem, nebo ho masírujete špatně). Mechanické rozrušení usazeného kalu je opravdu důležité, pouhé vykapání boltce, byť z vnitřní strany, řádné vyčištění nezaručí! Jakmile zvíře propustíte, obvykle se otřepe, čímž se uvolní kapky i s rozpuštěnou špínou (ideální je, když uši čistíte na zahradě). Zapomeňte na dočišťování uší vatou, uvolněná vlákna by mohla ucho podráždit! Ucho můžete na závěr lehce otřít papírovým kapesníkem.
Zvířeti se čištění uší většinou moc nelíbí, proto z toho nedělejte žádnou velkou vědu a pracujte pokud možno rychle (natáhnout ucho, aplikovat přípravek, promasírovat a propustit). Nakonec nezapomeňte svého psa odměnit nějakým pamlskem, aby pro něj pravidelná péče o uši byla aspoň trochu příjemná.
Pokoušet se zjistit teplotu kočky podle studených uší či čumáku opravdu není spolehlivá metoda. Je vždy zapotřebí zjistit vnitřní teplotu, abyste ji mohli správně posoudit. Tu můžete měřit buď v konečníku běžným teploměrem, nebo v uchu speciálním teploměrem (infračerveným).
Rektální teplota – Některé kočky s měřením teploty nemají problém, jiné to opravdu nemají rády. U takových je lepší, pokud máte po ruce člověka, který vám může pomoct. Postup je následující: používáte-li rtuťový teploměr, nezapomeňte jej před měřením setřepat. Namočte ho do jakéhokoliv lubrikačního gelu. Poproste pomocníka, aby přidržel vaši kočičku pevně ve stoje. Buď může její hlavu přidržet v ohybu ruky, nebo celou kočku zabalit do ručníku a nechat volnou pouze zadní část těla.
Poté zvedněte kočce ocas a opatrně zaveďte teploměr do konečníku, zhruba 1–2,5 cm. Teplotu odečítejte u rtuťového teploměru po zhruba 2 minutách, u digitálních po zvukovém signálu. Vyjměte teploměr a odečtěte teplotu.
Teplota v uchu – Normální teplota v uchu kočky je mezi 37,8 a 39,4 °C. Ušní teploměr pracuje tak, že posuzuje infračervené teplotní vlny vyzařované z okolí ušního bubínku. Ušní bubínek se považuje za velmi dobrý indikátor tělesné teploty, neboť přímo reaguje na teplotu krve v mozku. Je důležité umístit teploměr dostatečně hluboko do horizontální části zevního zvukovodu, aby měřená teplota byla skutečná. Pokud se teprve učíte s ušním teploměrem zacházet, vždy nejdříve měřte ušní i rektální teplotu a výsledky porovnejte. Měly by být téměř stejné, pokud postupujete při měření správně.
Většina majitelů teplotu svému zvířeti neměří, ačkoliv to není nijak složité. Vezmete teploměr (například digitální) a zavedete jej zvířeti do zadečku. Jinde není možné teplotu správně změřit. Před měřením by měl být pes v klidu, rozhodně ne venku na sluníčku ani krátce po pohybové aktivitě. Teplota se během dne může měnit. Jestliže tedy naměříte zvýšenou, zkuste měření po pár hodinách zopakovat. Teploměr zavádějte vždy opatrně, nikdy ne násilím. Pokud zvíře klade odpor, buďte maximálně šetrní. Teploměr si můžete pomazat olejem, díky kterému půjde snáze zasunout. Teploměr vsunujte maximálně 1,5 cm hluboko.
Někteří psi s měřením rektální teploty nemají problém, jiní to opravdu nemají rádi. U takových je lepší, pokud máte po ruce člověka, který vám může pomoct. Postup je následující: Používáte-li rtuťový teploměr, nezapomeňte jej před měřením setřepat. Namočte ho do jakéhokoliv lubrikačního gelu. Poproste svého pomocníka, aby přidržel psa ve stoje a pevně mu držel hlavu a přední část těla v objetí. Zvedněte psovi ocas, opatrně zaveďte teploměr do konečníku, podle velikosti psa zhruba 1–2,5 cm. Teplotu odečtěte u rtuťového teploměru zhruba po 2 minutách, u digitálních po zvukovém signálu. Vyjměte teploměr a odečtěte teplotu.
Normální teplota v uchu psa je mezi 37,8 a 39,4°C. Ušní teploměr pracuje tak, že posuzuje infračervené teplotní vlny vyzařované z okolí ušního bubínku. Ušní bubínek je považován za velmi dobrý indikátor tělesné teploty, neboť přímo reaguje na teplotu krve v mozku. Je důležité umístit teploměr dostatečně hluboko do horizontální části zevního zvukovodu, aby měřená teplota byla skutečná. Pokud se teprve učíte s ušním teploměrem zacházet, vždy nejdříve měřte ušní i rektální teplotu a výsledky porovnejte. Měly by být téměř stejné, pokud postupujete při měření správně.
Pokud má váš pes teplotu nižší než 36,5 °C nebo vyšší než 39,7 °C, okamžitě kontaktujte veterináře nebo místní pohotovost. Vysoká teplota může být známkou přehřátí nebo počínajícího infekčního onemocnění. Velmi nízká teplota může být stejně závažná – může být známkou šoku.
