Téma: 

rozmnožování

KRUNÝŘOVEC

Rozmnožování a odchov

Pro úspěšný odchov je dobré již od mládí v jednom akváriu chovat nejlépe jednoho samce a dvě samičky. Dospělý sameček totiž obhajuje své teritorium. Samečka poznáte podle velkých a silnějších výrůstků (vousků) na tlamičce a na čele. Oproti samičce je celkově větší a v břišní partii štíhlejší. Když je samička připravená na kladení jiker, sameček vybere vhodnou skrýš, předem ji vyčistí a připraví. Jakmile jsou jantarově žluté jikry nakladené, samička ihned skrýš opouští. Sameček jikry oplodní, hlídá je až do vykulení (trvá 5 dní) a následně se o potěr stará sám. Po dalších cca 5 dnech se vstřebá žloutkový váček, malý potěr začne mít hnědou barvu, vyplave do volné vody a vy můžete začít s krmením. Na začátek úplně stačí suché tablety s vyšším obsahem rostlinné složky. Později můžete přidávat i spařený mražený špenát a sekané nitěnky. Krmte častěji a v menších dávkách. Samec pečuje o mladé až do jejich rozplavání a pak si jich již nevšímá. Ve věku 3 měsíců mají mladí krunýřovci délku cca 3 cm.

Zdroj: Krunýřovec
Zveřejněno dne: 22.10.2015

FYZIOLOGIE ZAKRSLÝCH KRÁLÍČKŮ

Rozmnožování

Co se týká rozmnožování, je důležitá pohlavní zralost, která nastává zhruba v období 4-6 měsíce věku, ale to neznamená, že je toto období ideální pro páření. Hlavně pro samičku je lepší s tím ještě nějakou dobu počkat. Co se týká říje samice, tak ta nastává při a po páření se samcem. Březost u ní trvá asi měsíc. Obvykle také platí, čím delší je doba do porodu (třeba o dva dny), tak je větší pravděpodobnost, že mláďat bude méně. Samec dospívá pohlavně už ve třech měsících.

Zdroj: Fyziologie zakrslých králíčků
Zveřejněno dne: 28.3.2017

PAGEKON ŘASNATÝ

Rozmnožování

Samice klade dvě kožovitá vejce, vejce se inkubují v pokojové teplotě kolem 23 °C, mláďata se líhnou po 60 až 70 dnech.

Zdroj: Pagekon řasnatý
Zveřejněno dne: 12.5.2017

MÝVAL SEVERNÍ

Rozmnožování

Páří se v zimě, doba březosti trvá okolo 63 dní a ve vrhu mívá 4–5 (3–7) mláďat. Oči otevírají po 3 týdnech, sají 7 týdnů a osamostatňují se asi po půl roce života.

Zdroj: Mýval severní
Zveřejněno dne: 20.5.2017

KRÁLÍK DOMÁCÍ

Rozmnožování

Pro králíka je také typická jeho časná pohlavní dospělost, protože pohlavně dospělým se králík stává už zhruba ve 3 měsíci života. V tuto dobu se ale stále ještě nedoporučuje březost samic, protože by je to mohlo ohrozit. Obvykle je vhodnější s rozmnožováním králíků počkat až na 6 měsíc jejich života. Zajímavé je, že samice králíka ovuluje v okamžiku páření (není to tedy jako u lidí), naopak ovulace se díky tomu může vyvolat několikrát do roka vždy, když dochází k rozmnožování. Samice je březí zhruba 30 dní. Tento cyklus může být kratší, ale i delší, odvíjí se od něj počet a velikost mláďat. V době březosti by neměla být samice králíka vystavována žádnému stresu, který by u ní mohl vést k předčasnému porodu. Samice mláďata porodí do hnízda, které si připravuje sama.

Zdroj: Králík domácí
Zveřejněno dne: 27.4.2017

PÁV MODRÝ

Rozmnožování

Tok pávů je notoricky známý – samec doširoka roztahuje své ocasní krovky, naparuje se před slepicemi a většinou hlasitě křičí. O hnízdění se samec nijak nestará a každá ze slepic si buduje vlastní hnízdo, kterým je mělký dolík v zemi, ukrytý v trávě nebo mezi keři. Samice snáší 4 až 8 vajec, která jsou žlutobílá, nepravidelně jemně tmavě tečkovaná. Na snůšce sedí samice 28 dní a o kuřata se stará rovněž sama, vodí je za potravou a ochraňuje je. Po skončení toku samcům vypadávají ozdobná ocasní pera.

Zdroj: Páv modrý
Zveřejněno dne: 2.2.2016

BETA BOJOVNICE

Jak na rozmnožování

Před třením postaví samec pěnové hnízdo a láká pod něj samičku. Pro kvalitnější pěnové hnízdo je vhodné, aby v akváriu byly umístěny plovoucí rostliny a bylo v něm nejlépe žádné nebo jen velmi jemné vzduchování. Pod tímto hnízdem se pak odehrává vlastní tření rybek. Pěnové hnízdo tvoří vzduchové bublinky, které samec nabírá a v ústech obaluje sekretem. Sekret je podobného složení jako sliz, který pokrývá tělo rybky.

Páření probíhá tak, že sameček připluje k samičce, obejme ji jako prstýnek a společně se otočí bříšky k hladině. Samička vypustí jikry a sameček je oplodní, jikry vypuštěné samičkou jsou těžší než voda a klesají ke dnu. Sameček samičku pustí a jikry posbírá, obalí bublinkou a vloží do pěnového hnízda. Poté se vrací a celý akt se opakuje tak dlouho, dokud má samička jikry. Následně samiček samičku odežene a hnízdo hlídá. Během zrání jiker samec hnízdo hlídá, opravuje bublinkami a odstraňuje neoplozené jikry.

Podle vzrůstu, stáří a zdatnosti samičky bývá až 800 jiker. Obvykle jich však je značně méně (200–300 ks jiker). Okamžitě po výtěru je třeba samičku odlovit, aby ji samec při hlídání hnízda nezabil.

Plůdek se líhne po 26 až 28 hodinách při teplotě 28 °C. Až do rozplavání hlídá vylíhlá embrya samec. Odchov plůdku je snadný. Nejvhodnější je krmení živou potravou naupliemi (larvami) buchanek, případně žábronožky solné. K vybarvení dochází okolo 3. až 4. měsíce, podle míry a kvality krmiva. Plně vyspělé a schopné rozmnožování jsou okolo 5. až 6. měsíce.

Zdroj: Beta bojovnice
Zveřejněno dne: 27.11.2015

PARMIČKA

Rozmnožování

Pokud budete chtít parmičky sami rozmnožovat, připravte se na to, že jsou druhem, který své jikry požírá. Proto si připravte zvláštní nádrž pro vytírání. Umístěte do ní rostliny nebo kameny, kam se může samička následně schovat. Některé druhy kladou své jikry právě na listy rostlin. V této nádrži zvyšte teplotu na 24 – 25 stupňů Celsia (resp. o 2-3 stupně oproti běžné teplotě). Rybky se vytřou obvykle druhý nebo třetí den. Ihned po vytření pár vylovte, abyste o jikry nepřišli. Potěr se líhne následně za 24 – 36 hodin a v prvních dnech nesnáší náhlou změnu vody. Poměrně rychle roste a po 14 dnech ho můžeme odlovit do rozplavávací nádrže.

Zdroj: Parmička
Zveřejněno dne: 22.8.2016

SLADKOVODNÍ AKVARIJNÍ RYBY

Tetra stříkavá

Tato ryba má latinský název Copella arnoldi, její velikost je 7 cm, teplotu vody potřebuje v rozmezí 23 až 28 °C. Jedná se o všežravce (vločkové, mražené nebo živé krmivo).

Snadno chovatelná, klidná, nenáročná tetra s podlouhlým oblým tělem patří do čeledi Lebiasinidae (štíhlotělovití). Chov se doporučuje v hejnu, v němž by měly převažovat samice, v dobře přikryté nádrži, neboť výborně skáčou. Samečci jsou větší, pestřejší, s delšími ploutvemi.

Velmi zajímavé je jejich rozmnožování a péče o jikry. Tyto tetry vyskakují při tření nad hladinu a lepí jikry na spodní stranu listů rostlin nahnutých nad hladinou (v akváriu i na krycí sklo). Sameček se pak o jikry stará, ostřikuje je občas vodou pomocí ocasní ploutve. Posléze se líhne plůdek, který odpadává do vody.

Zdroj: Sladkovodní akvarijní ryby
Zveřejněno dne: 9.12.2015

UKÁZKOVÉ DRUHY STŘEDNÍCH PLEMEN KRÁLÍKŮ CHOVANÝCH NA MASO

Středně velká plemena králíků na maso

Samici se obvykle rodí zhruba 5 mláďat (samozřejmě jich může být méně). Taková mláďata už na třech měsících váží zhruba kolem 3 kilogramů. Až 65 % z celkové hmotnosti králíka se dokáže zpracovat, zároveň maso těchto plemen patří mezi oblíbené, protože je celkem kvalitní. Pokud se ale rozhodnete tato plemena nechovat jen pro maso, ale i pro další chov, tak k rozmnožování je vhodné využívat králíky starší zhruba 8 měsíců. Pro tyto králíky je také potřeba mít v kotci/kleci dost prostoru. Celkově ale tato skupina nepatří mezi náročná na chov.

Králíci se dají koupit přímo od chovatelů, případně existují různé inzeráty. Cena králíků závisí na plemenu, pohybuje se v rámci několik stovek korun. Záleží také na tom, jestli se jedná o čistokrevné plemeno.

Zdroj: Ukázkové druhy středních plemen králíků chovaných na maso
Zveřejněno dne: 28.4.2017

PÁV

Páv zelený

Páv zelený patří mezi největší druhy pávů na světě. Kohout může měřit 180 až 300 cm a slepice 70 až 100 cm, dospělý kohout váží od 3,8 do 5 kilogramů. Samci jsou mnohem větší než samice, ty váží přes kilo. Peří samce je převážně zelené a modré, ale má i zlaté, šedé, černé a bílé odstíny. Krásným ocasem láká samice v době páření. Tato pera mohou měřit více než jeden metr na délku a mají krásný design ve tvaru očí. Původně tento páv obýval primární a sekundární lesy, louky a pastviny v Asii a v zemích, jako je Jáva, Malajsie, Bangladéš a Indočína. Samci žijí osaměle a tvoří páry pouze v období rozmnožování. Samice žijí v malých rodinných skupinkách. Tento druh pávů je tišší než páv indický a je ho slyšet hlavně ráno a pozdě odpoledne.

Krmí se ovocem, obilím, semeny, pupeny, listy a hmyzem, které najdou na zemi. I když vědí létat, raději chodí pěšky. Ve večerních hodinách, spí v korunách stromů, aby se vyhnuli predátorem. Hnízdí na zemi, kde mají mělkou prohlubeň v písku, skrytou ve vegetaci a mezi skalami. Samice snese čtyři až šest vajec, které inkubují až 28 dní.

Zde můžete vidět, jak vypadá páv zelený.

Tento druh byl kdysi zcela běžný v Asii, ale dnes je druhem ohroženým vyhynutím. V některých zemích (například v Malajsii) již zanikl. Zelený páv byl loven pro své peří na ozdoby a oblečení, i pro maso. V Číně zemědělci tráví tento druh páva, protože jim ničí úrodu.

Zde můžete koupit páva zeleného.

Zdroj: Páv
Zveřejněno dne: 6.11.2015

JEŠTĚRKY FELSUMA

Felsuma zlatoocasá

Latinský název je Phelsuma latituda. Třináct centimetrů dlouhá ještěrka se vyskytuje na Madagaskaru, Komorských ostrovech a Seychelách. Tento druh potřebuje přes den teplotu 25 až 30 °C, v noci 20 až 23 °C, vlhkost vzduchu by měla být v rozmezí 60 až 70 %. Ještěrka je aktivní přes den, potravu tvoří hmyz a ovoce.

Základní zbarvení je zelené, na ocase přecházející do žlutozelena, s třemi červenými skvrnami na zádech. Na hřbetě se vyskytují žluté skvrnky tvořící dva rovnoběžné pruhy, na hlavě tři oranžové proužky a jasně modré kroužky kolem očí.

Samci mají širší ocas a jsou celkově robustnější, samice mají v době rozmnožování po stranách hlavy velké vápníkové kapsy.

Terárium by mělo mít minimální rozměr 40 x 40 x 60 cm (d x h x v). Terárium je dobré mít hustě zarostlé živými rostlinami. Jako substrát se používá rašelina, která se nepravidelně vlhčí. Další vybavení terária tvoří několik bambusových tyčí o průměru asi 2 cm a jedna stěna z polystyrenu posypaného jemným pískem. K osvětlení se používá UV zářivka a obyčejná lineární zářivka. Felsumy se rády sluní zejména pod trubicí s UV, proto je nutné nízko pod zářivku (nebo pod výhřevný zdroj) umístit větev, na kterou si mohou vylézt.

Živí se především různými druhy hmyzu. V zajetí je krmíme především cvrčky, drobným polním hmyzem, octomilkami. Monostrava tučnými cvrčky může způsobovat obezitu, s tím spojenou lenost, pomalost a případně i poruchu plodnosti. Stravu jim můžeme obohacovat nektary či medem, občas i banánem, pokud ho přijímají. Důležité ve výživě jsou také vitamíny. Každý den několikrát postřikujeme terárium vodou, abychom dosáhli požadované vlhkosti. Felsumy olizují ulpělé kapičky na skle či na bambusu.

Pohlavně dospívají kolem 10. až 12. měsíce. Ve věku 6 měsíců již můžeme odlišit pohlaví. Samečci mají výrazněji vyvinuté femorální póry. Mohou mít výraznější barvu, širší hlavu a rozšířený kořen ocasu.

Samičky kladou vajíčka v párech jednou za 4 až 6 týdnů. Při kladení jsou vajíčka měkká, zranitelná, a proto je samička lepí často na nepřístupná místa. Nejčastěji je schovává mezi listy rostlin či do dutého kmene bambusu. Mláďata se líhnou za 60 dní a měří 4 cm.

Ještěrka se dá koupit ve specializovaných prodejnách nebo na internetu. Cena ještěrky se pohybuje okolo 1 300 Kč.

Zdroj: Ještěrky felsuma
Zveřejněno dne: 25.11.2015

PSOUNI

Psoun prériový

Psoun prériový (Cynomys ludovicianus) dodnes žije ve volné přírodě, a jak název napovídá, obývá prérie Severní Ameriky. Je to společenský tvor, který má v genech zakódované žití v sociálním společenství velkých kolonií a samotou velmi trpí. Držet psouna doma samotného, to je z hlediska jeho životních potřeb nepřirozené. Musíme mu pak věnovat mnoho času a nahradit mu smečku svou pozorností a láskou. Rád se chová a mazlí.

Psouny je možné chovat v bytě i ve venkovním výběhu. Potřebují pevnou klec, alespoň o rozměrech 100 x 100 x 150 cm, aby zvíře mělo dostatek pohybu; kukuřičnou podestýlku; domeček na úkryt a spaní, širší bidýlko; zavěšené lano na lezení; kousek dřeva na hlodání.

Pokud nemají psouni příležitost hlodat, vzniká nebezpečí, že se po vypuštění z klece pustí do ohlodávání nábytku, kabelů elektrických spotřebičů nebo zdi. Broušení řezáků je pro ně nutností, s přerostlými zuby by totiž špatně přijímali potravu.

Venkovní chov vyžaduje vybudovat betonové základy celého výběhu v hloubce asi dvou metrů, které zabrání, aby se psouni nepodhrabali a neutekli. Na základy navezeme dostatečně soudržnou zeminu, která propouští vodu. V ní si zvíře vytvoří nory. Tento způsob chovu však neumožňuje stálý kontakt s chovatelem, proto vyžaduje založení psouní rodiny, která se skládá ze samce a jedné až čtyř samic, popřípadě mláďat.

Psouní potravou je tráva, seno, bylinky a ovoce, zvláště jablka. Ze zeleniny mají rádi hlávkový salát, brokolici, mrkev a brambory. Nepohrdnou ani kukuřičnými klasy. Nepodáváme však vojtěšku ani vojtěškové seno, protože je příliš kalorické a psouni po této potravě tloustnou. Jako doplněk stravy jim předkládáme vitaminové granule pro hlodavce. Zvířata v zajetí mají sklony k tloustnutí, a proto potřebují vedle pohybu i správně sestavenou a rozloženou stravu, aby neonemocněla.

Rozmnožování psounů prériových není snadnou záležitostí a vyžaduje od chovatele dostatek zkušeností. Proto se daří odchovávat jen málo mláďat a cena zvířat je poměrně vysoká. Samice rodí zhruba po měsíci březosti obvykle čtyři slepá, hluchá a neosrstěná mláďátka, která po šesti týdnech opouštějí noru. Dospělí jedinci měří až 35 cm a jejich hmotnost se pohybuje mezi 0,9 až 1,6 kg. Dožívají se osmi let, avšak při dobré životosprávě žijí déle. Některé údaje uvádějí i dvanáct let. Hřbet je červenohnědý, pískový, břicho hnědobílé, mají štíhlý a sporadicky osrstěný ocas s černou špičkou.

Kdo by si psouna chtěl pořídit, musí vědět, že bude chovat divoké zvíře, které potřebuje speciální péči a ohled na své přirozené chování. Například v době říje se z milého a roztomilého kamaráda stává agresivní tvoreček, který svého páníčka může i kousnout.

Psouni jsou hodně teritoriální a úporně si chrání své území. Do rodiny nelze přidat cizí zvíře, protože vetřelce okamžitě zabijí. Agresivita bývá mnohdy problémem také u ochočeného a doma chovaného psouna. Ten si také chrání své území a brání je třeba proti návštěvám. Abychom předešli nepříjemnostem, je lepší v té době zavřít našeho miláčka do klece. Po skončení říje se ovšem z psouna opět stává nejlepší zvířecí kamarád, vlastně by se dalo říct domácí mazlíček. K ochočení je nejvhodnější šesti- až sedmitýdenní psouňátko, které lze získat od soukromého chovatele nebo v některé zoologické zahradě, v níž psouny prériové chovají. Svého budoucího kamaráda si pořídíte za čtyři až šest tisíc korun.

Zdroj: Psouni
Zveřejněno dne: 2.2.2016

CHILOBRACHYS FIMBRIATUS

Rozmnožování

Základním předpokladem úspěšného páření je fyzická blízkost dvou dospělých pavouků stejného druhu, určitá dávka vzájemných sympatií, vhodné prostředí a klid. Velice časté jsou pře, zda dávat samce do terária k samici či naopak, ale logická úvaha, která tento postup podporuje, je následující: ve volné přírodě samci po dosažení pohlavní dospělosti opouštějí svá obydlí a vydávají se pátrat po samicích, které zatím sedí doma a čekají, až si pro ně někdo přijde.

Samotné páření může mít velice rozdílný průběh. U některých druhů je to od začátku boj o život, kdy jen tak mezi řečí samec samici oplodní. Jindy je to pohodová akce bez jakýchkoliv známek násilí. Jsou případy, kdy k onomu okamžiku dojde doslova po pětiminutové známosti, ale fáze námluv může trvat i půl roku.

Po umístění do terária samec většinou chvíli zůstává v klidu a vyčkává, co se bude dít. Pokud je klid, začíná opatrně prozkoumávat okolí a zjišťovat, kam se to vlastně dostal a kdo je pánem domu. Pokud mu jeho citlivé chloupky a instinkt řeknou, že tam bydlí dospělá samice stejného druhu, většinou začne třást končetinami, případně makadly jemně klepat do podkladu a tím samici oznamovat svou přítomnost. Běžné jsou i drnčivé zvuky vydávané pomocí stridulačních plošek. Až si samec dodá dost odvahy a přesvědčí se, že ona samice je opravdu dospělá a svolná k páření, troufne si k ní velice opatrně přiblížit, případně ji jakoby jemně hladí po těle a uklidňuje ji.

Samotné páření probíhá tak, že samec samici pomocí tibiálních háků, které zachytí za její chelicery, nadzvedne natolik, že se svými bulby dostane k jejím spermatékám a oplodní ji. Poté se většinou snaží svou pozici bez výraznějších projevů opustit a zachránit si tak život.

V průběhu páření jsou sklípkani velice ostražití a na sebemenší vyrušení mohou reagovat podrážděně, což může vést k napadení kterékoliv zúčastněné strany, včetně chovatele.

Pavoučí vývoj začíná v kokonu, do něhož samice naklade vajíčka (přáním každého chovatele samozřejmě je, aby byla vajíčka oplodněná). Pro samotnou snůšku není nutné páření, někdy se stává, že dobře živená samice vytvoří kokon, aniž by o samce jen chloupkem na noze zavadila. Po uplynutí inkubační doby samice kokon roztrhne a vypustí na svět mláďata ve stáří prvního svleku (1. instar). Po dalších pár dnech se maličký pavouček svléká znovu a už konečně připomíná pavouka.

Koloběh potrava, svlékání, chvilkový růst, potrava bude vašeho chovance doprovázet až do smrti. Fáze pavoučího dospívání může být různě dlouhá. Obecně to je od několika měsíců po několik dlouhých let. Intervaly mezi jednotlivými svlékáními jsou ovlivněny množstvím krmení, věkem pavouka, ročním obdobím, teplotou, vlhkostí. Opět by se dalo obecně říct, že normální je 14 dní až několik let. U dospělé samice samozřejmě nečekejte, že se bude svlékat po dvou měsících.

Pohlavní dospělost pro samici není žádná velká změna – nemenstruuje. Naprosto jiné je to však pro samce – na koncích makadel se mu objeví bulby a na třetím článku prvního páru končetin tibiální háky, potřebné k páření

Jak již bylo řečeno, dosažením pohlavní dospělosti se toho v životě samice moc nezmění, ovšem u samce nastupuje krátké období hektické honby za partnerkou a naplněním životního údělu. Dospělí samci totiž žijí většinou maximálně dalších šest měsíců až rok a půl. V případě setkání se samicí se šance na rychlý odchod do věčných lovišť podstatně zvyšuje, protože u řady druhů je po páření běžný kanibalismus.

S nastupujícím stářím se u pavouků setkáváme se stejnými pochody jako u lidí – neschopnost udržet sebe sama v čistotě, stařecký třes, pomalé a nejisté pohyby, apatie, nechuť k jídlu. Celý tento proces ztráty důstojnosti končí pro pavouka vysvobozením – smrtí (s nohama staženýma pod tělo).

Zdroj: Chilobrachys fimbriatus
Zveřejněno dne: 29.12.2015

ŽELVA

Želva zelenavá

Želva zelenavá je o něco menší než želva nádherná, dorůstá 20 cm, pokud se ale želva vyskytuje ve volné přírodě, může být i větší. Samice jsou větší než samci. Samice váží kolem 2 kg, samec kolem půl kila. Kaparax želvy zelenavé má žluto-hnědé, nebo hnědo-černé zabarvení. Barva kaparaxu se mění při dlouhodobém pobytu venku.

Tyto želvy se dožívají až 100 let, v domácím chovu se ale věk může i o 30 let zkrátit.

Latinský název

Testudo hermanni

Nároky na chov

Želva zelenavá je velmi oblíbený druh pro chov, je pro ni typické, že budí dojem, že si vše vychutnává, jídlo, slunění atd. Želva zelenavá se živí rostlinami, nejvíce jí chutná pampeliška, jetel, jitrocel, šťovík. V zimním období je zase vhodné zařadit do stravy čínské zelí.

Kromě správné stravy je důležitý i přísun ultrafialového záření, nejvhodnější je pro ni venkovní chov, kde je přístup ke slunečnímu záření, který želvě poskytne dostatek vitamínu D, který je pro ni velmi důležitý. Pokud želvu zasvěcujeme, je potřeba, aby měla přísun světla aspoň 3 x denně na 1 hodinu. Jakmile se želva dostatečně zahřeje, vydá se za potravou. V teráriu by měla být teplota 25 – 35 °C. Želva má sice ráda teplo, ale neměla by se přehřívat.

V teráriu by kromě tepla měla být i správná vlhkost. V jednom místě terária by mělo být vyšší množství vlhkého substrátu, protože želva se do něj velmi ráda zahrabe. Stejně jako tam má být tento vlhký kout, měl by tam být i kout suchý, který může být tvořený pískem, kamínky, vysušeným substrátem.

I zde platí, že zimování je vhodné jen u zdravých jedinců. Zimování může nahradit klidové období, které by trvalo asi 4 týdny. Ale ani toto období není nutné navozovat. Zimování je ale nutné pro rozmnožování želv. Jejich sexuální aktivita je nejvyšší v době po zimním spánku.

Nejčastější onemocnění

Onemocnění u želvy zelenavé jsou velmi podobná jako u želvy nádherné. I u želvy zelenavé se dají obvykle na jejím chování vypozorovat změny, které ukazují, že želva není v pořádku. Může se jednat o pokles aktivity, apatii, polehávání pod lampou, nepřibírání na váze, měknutí krunýře a jiné.

I želva zelenavá může trpět zápalem plic, který je často způsoben špatným zazimováním, nebo průvanem. Častá je i rýma, kterou můžou způsobit roztoči v substrátu, nebo prašnost. I želva může trpět alergií. Řídká rýma často odezní sama, pokud se udržuje správná teplota prostředí. Pokud by ale trvala déle než dva týdny, nebo byla hustá, budou potřeba antibiotické kapky. U suchozemských želv se může stát, že jejich krunýř je propadlý, měkký a v karapaxu dochází k praskání, to je způsobeno nedostatečnou vlhkostí. Suchozemskou želvu mohou ohrožovat i vnitřní parazité jako roupi a škrkavky. Neškodí nechat jednou ročně udělat želvám vyšetření trusů. Roztoči parazitují na kůži nebo pod šupinami. Želvu mohou ohrozit i plicní červi, v takovém případě želva dýchá s otevřenou tlamou, z ústí hrtanu jí vychází bubliny. Každého chovatele želv, který své želvy nechává zazimovat, děsí posthibernační syndrom, kdy želva trpí dehydratací, nechutenstvím, povolenými svaly. Pokud dojde k výronu krve mezi kostní hmotou a rohovitým pokryvem plastronu, znamená to pro želvu smrt. Pokud se želva pohybuje ve venkovním výběhu, může se stát, že chytne klíště. Takové klíště je třeba vytáhnout stejně jako u člověka. I suchozemské želvy mezi sebou zápasí a přitom může dojít k poranění, stejně jako u vodních želv je potřeba ránu vydezinfikovat. I oči želvy zelenavé mohou trpět záněty. Takové oči jsou napuchlé, slzí. Obvykle se to stává tím, že se zanítí z nečistot substrátu. Želvu může trápit i průjem, který je způsobený špatnou stravou. Pokud trvá déle než tři dny a je velmi řídký, je třeba navštívit veterináře. Přesně opačným problémem je zácpa, nejsnadnější domácí léčbou je koupel v teplé vodě. Častým problémem suchozemské želvy jsou plísňová onemocnění krunýře. Léčba není jednoduchá, ale je úspěšná. Léčba úplně nenapraví poškozený krunýř, ale zastaví postup nemoci. Želvu je třeba omýt ve slabém roztoku hypermanganu a dvakrát týdně opláchnout v heřmánku.

Fotografie

Zde se můžete podívat jak vypadá želva zelenavá.

Zdroj: Želva
Zveřejněno dne: 28.9.2015

PSOUNI

Psoun běloocasý

Psoun běloocasý (Cynomys gunnisoni) žije dodnes ve volné přírodě, a jak název napovídá, má konec ocásku bílý. Je to společenský tvor, který má v genech zakódované žití v sociálním společenství velkých kolonií a samotou velmi trpí. Držet psouna doma samotného je z hlediska jeho životních potřeb nepřirozené. Musíme mu věnovat mnoho času a nahradit mu smečku svou pozorností a láskou. Rád se chová a mazlí.

Všechny druhy psounů jsou si podobné. Běloocasí psouni mají kratší délku ocasu, cca kolem 30–65 mm. Dalším rozdílem je počet struků samic. Běloocasé samičky mají 10 struků. Tento druh psouna v zimě hibernuje ve své noře.

Psoun je denní savec a své aktivity mimo doupě přizpůsobuje počasí. V chladném počasí odpočívá nebo spí, ale nezimuje. Na jaře se páří, po měsíci se rodí 3 až 5 slepých, hluchých a neosrstěných mláďat. Ty opustí podzemní doupě po šesti týdnech. Rodina se skládá z jednoho samce, jedné až čtyř samic a mláďat do dvou let. Psouni se chovají sociálně, často několik jedinců tvoří obrovská společenstva. Jsou zde ovšem rodinná teritoria a ta jsou obhajována. Velmi přísně respektována jsou především v době páření. Právě v tuto dobu se projevuje i asociální chování psounů.

V období kojení nehlídaná mláďata zabíjejí samice ze sousedních rodin. Toto chování se dá vysvětlit dvojím způsobem, buď se u kojících matek projevuje nedostatek energetických látek (hlavně bílkovin), nebo samičky svým kanibalismem tlumí býložravost. Jakmile samičky přestanou kojit, začnou být zase přátelské.

Když se potkávají dva psouni z různých rodin, pozdraví se letmým polibkem a očichají si navzájem řitní žlázy. Pokud se neznají, půjde každý svou cestou. Jestliže ovšem patří do rodiny, políbí se s otevřenou tlamičkou a vzájemně si pročistí srst. Společně pak i konzumují potravu.

V létě se živí trávou, a jelikož mají velice jemné jazýčky, opečovávají také vegetaci svého teritoria. Když jsou jejich oblíbené druhy trav spaseny, nechají toto území ležet ladem, dokud tráva opět nenaroste. A naopak jsou natolik chytří, že se snaží vyhubit druhy rostlin, které jim zrovna příliš nechutnají. Vždy ukousnou jejich výhonky a tím získají prostor pro žádané druhy rostlin.

Kolonii psounů prozradí pískové valy kolem jednotlivých vchodů do nor. Při stavbě nového obydlí kypří psouni nejprve půdu předními končetinami. Teprve poté začnou hloubit 3–5 m hluboké nory, záleží na kvalitě půdy. Přibližně v poloviční hloubce si vytvoří boční mezipatro, do kterého se uchýlí při pronásledování nepřítelem. Tam se také pokoušejí nezvaného hosta zastavit před proniknutím dále do obydlí. Právě při nebezpečí vydává psoun charakteristický varovný štěk, který na blížícího se nepřítele upozorní. Vzdálenost vchodů jednotlivých rodin je přibližně 5–6 m. Vstupní chodby ústí buď do obytného prostoru, nebo se ohýbají vzhůru. V ohybech vznikají vzduchové bubliny, ve kterých se psouni zachraňují při záplavách. V chodbách zajišťuje výměnu vzduchu „klimatizační jednotka“ – stavitelé chodeb dbají na to, aby vstupní vchody nikdy neústily ve stejné rovině. V období zimního odpočinku jsou dutiny vystýlány trávou a senem. Spojovací chodby zajišťují i kontakt s ostatními rodinami.

Psouny je možné chovat v bytě i ve venkovním výběhu. Potřebují pevnou klec, alespoň o rozměrech 100 x 100 x 150 cm, aby měli dostatek pohybu; kukuřičnou podestýlku; domeček na úkryt a spaní, širší bidýlko; zavěšené lano na lezení; kousek dřeva na hlodání. Když nemají psouni příležitost hlodat, hrozí nebezpečí, že se po vypuštění z klece pustí do ohlodávání nábytku, kabelů elektrických spotřebičů nebo zdi. Broušení řezáků je pro ně nutností, s přerostlými zuby by totiž špatně přijímali potravu.

Venkovní chov vyžaduje vybudovat betonové základy celého výběhu v hloubce asi dvou metrů, které zabrání, aby se psouni nepodhrabali a neutekli. Na základy se naveze dostatečně soudržná zemina, která propouští vodu. V ní si zvíře vytvoří nory. Tento způsob chovu však neumožňuje stálý kontakt s chovatelem, takže je nutné založení psouní rodiny, která se skládá ze samce a jedné až čtyř samic, popřípadě mláďat.

Rozmnožování psounů běloocasých není snadnou záležitostí a vyžaduje od chovatele dostatek zkušeností. Často se daří odchovávat jen málo mláďat a cena zvířat je tak poměrně vysoká – pohybuje se okolo 6000 korun. Samice rodí zhruba po měsíci březosti obvykle čtyři slepá, hluchá a neosrstěná mláďátka, která po šesti týdnech opouštějí noru. Dospělí jedinci měří až 35 cm a jejich hmotnost se pohybuje mezi 0,9 až 1,6 kg. Dožívají se osmi let, avšak při dobré životosprávě žijí déle. Některé údaje uvádějí i dvanáct let. Hřbet je červenohnědý, pískový, břicho hnědobílé, jsou štíhlí, mají sporadicky osrstěný a výrazně krátký ocas s bílou špičkou.

Kdo by si psouna chtěl pořídit, musí vědět, že jde o divoké zvíře, které potřebuje speciální péči a ohled na své přirozené chování. Například v době říje se z milého a roztomilého kamaráda stává agresivní tvoreček, který svého páníčka může i kousnout.

Zdroj: Psouni
Zveřejněno dne: 2.2.2016

BLECHY

Blechy na člověku

Navzdory názvu žije a saje tento parazit nejenom na člověku, ale bez větších problémů cizopasí i na domácích zvířatech, zejména na psech, kočkách a vepřích. Příležitostně se může objevit i na jiných hostitelích. Blecha lidská byla nejhojněji rozmnožena v domácnostech od 14. do 19. století. Na přelomu 20. století ji vystřídala blecha psí, která převažovala až do 50. let, kdy začala být vytlačována blechou kočičí. Momentálně je blecha lidská zcela na ústupu. K jejímu potlačení přispěl vývoj a vliv hygienické úrovně obyvatelstva. Nicméně ještě i dnes je možné se s ní setkat. Od ostatních blech se velmi výrazně liší především absencí hřebenu na těle.

Blecha si dělá většinou takové cestičky, kde vás pokouše. To znamená, že se ráno vzbudíte a máte třeba 5 štípanců skoro v řadě nebo vedle sebe. Špatné je, že kousnutí není cítit. Kdyby ano, tak blechu prostě chytnete a utopíte.

Blecha obecná (Pulex irritans) je v Evropě nejčastější cizopasník člověka z řádu blech. Žije i na domácích zvířatech a na divoce žijících šelmách. Blecha je drobný bezkřídlý hmyz s tělem bočně zploštělým, s mohutně vyvinutým bodavě savým ústním ústrojím a s jednoduchou stavbou oka. Nohy jsou uzpůsobeny ke skákání. Blechy prodělávají proměnu dokonalou a dospělci cizopasí sáním krve na teplokrevných obratlovcích. Ve vztahu k člověku představuje blecha obecná přímého cizopasníka a přenašeče nemocí.

Tělo blech se skládá z hlavy, hrudi a zadečku. Dospělé blechy mají jednoduché oči a tělo vejčité, bočně zploštěné. Tělní obal je sklerotizovaný (ztvrdlý), porostlý nazad směřujícími štětinami, což usnadňuje pohyb srstí hostitele. Blecha obecná je 2–8 mm dlouhá. Její tělo je zbarvené od hnědé do černé (dle složení potravy). Hlava s charakteristickým zubem je zaoblená a těsně spojená s předohrudí, tu střechovitě překrývá límcem. Po obou stranách hlavy jsou hluboké žlábky, v nichž jsou v klidu ukryta kyjovitá tykadla, která nejsou symetrická. Před tykadlovým žlábkem leží jednoduché velké pigmentované oko. Oční štětina sedí vždy pod spodním okrajem oka. V zadní tykadlové části hlavy je další a jediná velká štětina. Předohrudní hřeben není vyvinut. Ústní ústrojí je bodací a sací. Oproti původnímu tvaru je značně pozměněno. K bodání a sání slouží bodec, na jehož zadní stěně je hluboký žlábek. Za účasti páru maxil (horních čelistí) blecha saje krev. U ústního ústrojí jsou nápadná čelistní a pysková makadla (čtyřčlenná), která chrání bodec. Pysková makadla zasahují asi do tří čtvrtin délky přední kyčle. Hruď (thorax) blechy je rozdělena na tři stejné části. Prostřední břišní část je přizpůsobena funkci skákání. Nohy blech mají mohutné kyčle, jsou porostlé štětinami a na konci vybaveny dvěma drápky. Chodidlo blech je pětičlenné. Blecha je schopna skákat až 30 cm daleko. Zadeček blech je složen z 10 článků: 7 je plně vyvinuto a 3 koncové jsou pozměněny k rozmnožování. U samečků je vytvořen přilnavý orgán, důležitý při klasifikaci blech.

Dýchací soustava dospělce (imaga) představuje vzdušnicový systém tvořený dvěma páry hrudních a osmi páry zadečkových otvorů. Trávicí ústrojí je vybaveno mohutným svalstvem v jícnu, žaludku a konečníku. Žvýkací žaludek je vyplněn dozadu směrujícími chitinovými bodlinami, které filtrují nasátou krev a rozrušují v ní přítomná fibrinová vlákna. Žaludek se po nasátí krve rozšíří a vyplní většinu zadečku. Nálevkovitě navazuje na pytlovitě rozšířený úsek střeva. Imago blech se živí výhradně krví hostitelů. Krev sají obě pohlaví velmi dychtivě a současně vypouštějí řitním otvorem kapičky právě nasáté krve. Sají několikrát denně. V ideálních podmínkách vydrží blechy na živu asi 6 let. Blechy jako zevní cizopasníci snadno přecházejí z jednoho hostitele na druhého. Lehkost přechodu a snadné střídání hostitelů je jednou z příčin velkého rizika přenosu nemocí. Pohlavní ústrojí samiček tvoří vaječníky. Skládají se z trubic a vejcovodů, které ústí do nepárové dělohy. Pohlavní ústrojí samečků je tvořeno jedním párem varlat a typickou chámovou schránkou s phalusem, který je z hlediska klasifikace blech velmi důležitý. Samci a samičky se vyhledávají pomocí čichu a páří se v srsti hostitele. Krevní oběh zajišťuje pulsující trubice v hrudní části, která tvoří primitivní srdce. Nervová soustava je žebříčková, zkrácená. V hlavě je umístěna nad- a podjícnová uzlina, v hrudi tři uzliny a v břiše sedm až osm uzlin. Zrakový orgán tvoří jednoduché (nefasetované) oko. Thigmotaxe (vnímání pachu) se u blechy předpokládá, ale není známý orgán. Předpokládá se také schopnost vnímání proudění vzduchu.

Larva je beznohá. Má pevnou tělní schránku, porostlou štětinami, které reagují na dotek. Tato schránka se skládá z hlavy, tří hrudních a deseti zadečkových částí. Hlava je vybavena kousavým ústrojím (ne sacím). Toto ústrojí tvoří dvě maxilární (horní) makadla a dvě labiální (dolní) makadla. Oči nejsou přítomny. Smyslové vnímání je negativně fototaxické (vyhledávají tmu), thigmotaxické (pachy) a hydrotaxické (vlhko).

Po oplození klade samička blechy asi 400 vajíček po 4 až 8 kusech v mnoha etapách. Z vajíčka se líhne po 4–12 dnech bílá beznohá slepá larva porostlá štětinami. Na rozdíl od imag mají larvy ústní ústrojí žvýkacího typu s krátkými tykadly. Larvy se 3x svlékají a k vývoji potřebují teploty mezi 18–27 stupni Celsia a 70–90% relativní vlhkost. Larvy se živí organickými odpadky hostitele a výkaly blech, v nichž zůstává nestrávená krev. Po několika dnech se larva přemění v nepohyblivou kuklu uloženou v kokonu spleteném larvou. Trvání stadia kukly je dle podmínek prostředí různé. Kukly blech často přezimují a vylézají až na mechanické podráždění pohybem hostitele. Tehdy blechy skoro současně opouštějí kokony a vrhají se na kořist. Z popsaného vývoje vyplývá, že proměna u blech je dokonalá. Nejkratší pozorovací doba vývoje od vajíčka do imaga u blech žijících společně byla 7 dní. Obvykle je však třeba počítat s dobou vývoje 4–6 týdnů. Každé snůšce vajíček musí u samičky předcházet sání krve.

Blecha obecná není původním cizopasníkem člověka. Předpokládá se, že se jím stala po ochočení psa člověkem. Tuto hypotézu podporuje hojný výskyt této blechy na psovitých šelmách. Blecha obecná je rozšířena kosmopolitně (po celé zeměkouli), kromě některých oblastí tropických pralesů. V Čechách se nachází rovnoměrně po celém území. Se stoupající životní úrovní četnost jejího výskytu klesá.

Blechy zvládnete odstranit z domácnosti i sami. Jen budete muset pořádně uklízet. Nesmíte zapomenout ani na kousek bytu, zejména se zaměřte na místa, kde jsou textilie – sedačka, koberec, postel, špinavé prádlo. Vysávejte, perte, vytírejte... Například koberce je dobré vysávat několikrát denně, stejně tak i podlahy, protože blechy se mohou ukrývat i ve spárách mezi parketami. Pomoci si můžete rovněž chemickými přípravky speciálně určenými na hubení blech, které najdete v drogerii. Těmi pak vystříkejte vše, co můžete. Po vyvětrání nebo zaschnutí jsou spreje zdravotně nezávadné, a to i pro zvířata a malé děti.

Člověk bývá blechami napaden pouze výjimečně, a to především v návaznosti na kontakt se zablešeným zvířetem. Lidská medicína nepovažuje púlicosis (latinský termín pro zablešení člověka) díky téměř neexistujícímu výskytu blech u lidí za velký problém. Lékařské repetitorium nemá ve svém obsáhlém rejstříku heslo púlicosis vůbec uvedené. Nepříjemné je snad jen bleší kousnutí. Na kůži poštípaného člověka se objeví typický svědivý či pálivý zarudlý pupenec, který však za několik hodin samovolně mizí. Citlivější lidé mohou na bleší poštípání zareagovat bouřlivější alergickou reakcí kůže, podobně jako při kousnutí kterýmkoliv jiným bodavě savým hmyzem. Nedisciplinovaní pacienti si další problém přivodí nadměrným škrábáním a následným infekčním zánětem kůže svědivého místa. Zde by měly pomoci časté koupele.

Zdroj: Blechy
Zveřejněno dne: 4.1.2016