RÁMKOVÁ MÍRA a mnoho dalšího se dozvíte v tomto článku. Píštěl (fistula) je jakékoliv kanálkovité propojení mezi orgány, cévami nebo kůží. Zubní píštěl u psa je zdravotní problém, který v podstatě vytváří kanálek mezi ústní dutinou a dutinou nosní.
Příčiny
Píštěl je charakterizována jako abnormální průchod (kanálek) mezi dvěma otvory, dutými orgány, nebo jako dutina. Vyskytuje se v důsledku poranění, infekce nebo nemoci. Vertikální průchod mezi dutinou ústní a nosní dutinou se nazývá oronazální píštěl. Mezi příznaky oronazální píštěle patří chronický výtok z nosu (s nebo bez krvácení), a přetrvávající kýchání. Tento zdravotní problém postihuje častěji štíhlá psí plemena, zejména jezevčíky.
Tyto typy píštělí mohou být způsobeny v podstatě jakýmkoliv nemocným zubem v horní čelisti. Nejběžnější místo pro vznik oronazální píštěle je tam, kde kořen čtvrtého premoláru vstupuje do patra horní čelisti. Oronazální píštěl musí být chirurgicky léčena, aby se zabránilo průniku potravy a vody do nosní dutiny. Není-li problém vyřešen, dochází k podráždění nosu, rýmě, zánětům vedlejších nosních dutin, infekcím, případně k pneumonii.
Píštěl vycházející z dásně bývá často jeden z projevů paradentózy a ukazuje na špatný stav ústní dutiny. Toto onemocnění je velmi nepříjemné a ve většině případů vyžaduje delší léčbu. V podstatě je píštěl jakýmsi odvodňovacím kanálem, jehož prostřednictvím se tělo zbaví hnisu při aktivním zánětlivém procesu. Absence tohoto kanálu může někdy vést k celkové intoxikaci, takže veterinář musí opravdu pečlivě uvážit následující postup léčby.
Zánětlivé onemocnění dásní většinou majitel psa pozná podle zápachu z tlamy. Toto onemocnění však může mít mnohem vážnější následky. Pokud pomineme bolestivost a ztrátu zubů v pokročilých případech, je to zejména riziko vzniku abscesů (zubních váčků), které se mohou provalit píštělí do nosní dutiny, do okolí oka, ven na tvář. Nezanedbatelné je také riziko vzniku zánětu kosti horní i dolní čelisti, které toto onemocnění doprovází. Takovéto vážné hnisavé zánětlivé procesy ohrožují celkové zdraví zvířete, protože bakterie a jejich toxiny se uvolňují do těla a krví mohou být rozneseny do jiných orgánů. Pokud pak na daných místech dojde k zachycení těchto bakterií, mohou se vyvinout stejná zánětlivá ložiska jako v dutině ústní. Zejména jsou ohroženy ledviny, játra, srdce a u samců prostata.
Zubní píštěl se projevuje hnisavým výtokem v místě vzniku píštěle, kýváním zubů, bolestí dásní, zápachem z úst, svěděním dásní, horečkou.
Potvrzení přítomnosti píštěle (otvoru) by mělo zahrnovat standardní zubní vyšetření. Určení stupně poškození dásní a zubu však obecně umožňuje pouze rentgen.
Píštěl vzniká z neléčeného kazu zubu, při chronické parodontitidě, zánětu zubu, nevhodné léčbě zubních onemocnění, po úraze, při nádorovém onemocnění, poleptání a po extrakci zubu (která byla nevhodně provedena).
Choroba se projevuje převážně u starších psů, ale výjimkou nejsou ani psi mladšíh
Obedience aneb „vysoká škola poslušnosti“, jak ji mnozí nazývají, je u nás velmi mladý psí sport. Vždyť teprve v roce 2007 byl v ČR založen klub Obedience ČR, který zastřešuje Český kynologický svaz. První oficiální závody se konaly 1. května 2008, první mistrovství ČR 15. listopadu 2008 při MVP v Praze. I přes mladost tohoto sportu mu pořád propadá víc a víc lidí, respektive lidí a jejich čtyřnohých společníků.
Obedience vznikla ve Velké Británii jako sport nenáročný na prostory a technické vybavení, zároveň ale divácky atraktivní, aby bylo možné ukázat lidem na výstavách i něco jiného než pouze exteriér psů. První závod obedience se konal roku 1949 v Londýně a již v roce 1950 se závodilo na Cruftově výstavě. Obedience v překladu znamená poslušnost, podrobení se, a tak se vlastně jedná o poslušnost, ale maličko jinou. Tady nejde o to, aby pes slepě a bez duše následoval psovoda, ale je zde důležitá souhra psa a psovoda, žádoucí je radostný a kontaktní projev psa s co největší přesností provedení cviku. Pes musí být maximálně soustředěný na psovoda, aby správně chápal, co se po něm chce. Nejde o to, aby se automaticky naučil několik cviků, ale o to, aby tyto cviky pochopil, a to tím, že mu vysvětlíme, co po něm chceme. Proto je při výcviku obedience nutné trénovat postupně, dopřát psovi čas, aby vše pochopil a aby to i „strávil“. Cvičí se bez vodítka, u vyšších kategorií dokonce bez obojku, takže pes skutečně cvičí, protože chce a práce se psovodem je mu příjemná.
Obedience představuje tedy něco víc než jen obyčejnou poslušnost, spíš můžeme mluvit o sportu, který vyžaduje přemýšlení. I ohebnost a hbitost přitom hrají určitou roli, neboť míra ovládání těla, která se po psovi požaduje, je v tomto případě enormní. Značná část úloh při obedienci zahrnuje chůzi u nohy. Ale ani tato zdánlivě jednoduchá věc není jen tak. Dokonalá chůze u nohy vyžaduje mnoho let tréninku a stále je co pilovat. Velkou roli hraje také ovládání psa na vzdálenost, aportování a kontrola pozic „Sedni“, „Lehni“, „Vstaň“ na dálku. Krásné na této kynologické disciplíně je i to, že se jí může věnovat každý pes, nezáleží na jeho stáří ani plemenu. Vhodná je i pro psy s onemocněním kloubů, protože nepředstavuje – kromě skoku přes překážku – žádnou mimořádnou zátěž. Samozřejmě je jednodušší pracovat s psími plemeny, která jsou pro práci extrémně nadšená, jako jsou například border kolie, australský ovčák, belgický ovčák nebo retrívři. Ale při zkouškách jsou k vidění samozřejmě i jiná plemena, jako důkaz toho, že úspěchu může dosáhnout každý. Možná, že bernardýn nebude nikdy působit tak nadšeně a
Škrábání podporuje vyvolávající zánětlivou příčinu v kůži a tím se stav zhoršuje. Cokoliv, co vyvolává zánět kůže, způsobuje zároveň pruritus.
Jak pruritus ovlivní zdraví vašeho psa, závisí na stupni těchto potíží. Mírné svědění bude mít těžko nějaký výrazný dopad, ale intenzivní svědění vede k intenzivnímu škrábání a to pak vede ke vzniku bolestivých a postupně infikovaných ložisek na kůži. Pes může mít problémy se spaním, kňučet bolestí, pořád se okusovat a drbat.
Každý pes má svůj „práh svědivosti“, to je míra, kdy jakýkoliv vyvolávající podnět způsobí dostatečné podráždění vedoucí k neodolatelné touze po škrábání. Bylo zjištěno, že v nočních hodinách je práh svědivosti nižší, proto se psi úporněji škrábou právě v tuto dobu. Svědění je o to nepříjemnější, má-li pes horečku, nachází-li se v teplém nebo vlhkém, nebo naopak studeném prostředí.
Svědění vyvolávají buď chemické látky, které jsou v organismu přirozeně přítomny a nacházejí se ve větším množství v kůži (histamin, trypsin, prostaglandiny nebo leukotrieny), nebo se ve druhém případě jedná o látky tělu cizí, uvolňované z těl bakterií, plísní, obsažené ve slinách a tělech blech, klíšťat, roztočů a jiných vnějších parazitů.
Svědění je hlavním příznakem výskytu alergie nebo přítomnosti vnějších parazitů, ale může být spojováno i s bakteriální nebo kvasinkovou infekcí kůže.
Co se diagnostiky týče, je nezbytné zachovat určitý logický sled jednotlivých vyšetření.
Důležitým faktem je věk, při kterém se onemocnění vyskytlo, dále místa na těle, která nejvíce svědí, případná sezónnost příznaků, současné postižení trávicího aparátu, charakter a rozložení kožních změn a podobně. Nepostradatelné je důkladné celkové klinické vyšetření, následně pak zevrubnější dermatologické vyšetření.
V první řadě je u všech pruritických onemocnění potřeba vyloučit ektoparazity (kožním seškrabem, vyšetřením chlupů, testem s lepicí páskou, antiparazitární prevencí – Advantage, Advantix, ...). Pokud je vše negativní a svědění přetrvává, je nutné zhodnotit úlohu bakteriální, případně kvasinkové dermatitidy (cytologickým vyšetřením nebo diagnostickou terapií). V případě, že se předchozí onemocnění nepotvrdí, přistoupí se k diagnostice alergických kožních nemocí, a to pomocí hypoalergenní diety, kožního alergického testu anebo vyšetření krve na specifické IgE protilátky, samozřejmě v kontextu s anamnestickými údaji a výsledky klinického vyšetření.
Pokud škrábání a kousání se trvá déle než 1 den a vede ke vzniku lézí s vypadávající srstí, zarudnutí kůže a očividné bolestivosti a nepohodlí, měli byste navštívit vašeho veterináře. Chronické olizování tlapek je také projevem pruritu.
Svrab je silně intenzivní postižení kůže způsobené zákožkou svrabovou. Je to infekční postižení, přenosné mezi zvířaty. Nejčastější léze bývají na uších, loktech, kotnících.
Demodikóza patří také mezi svrabová onemocnění, je vyvolávaná parazitem Demodex canis. Primárně svědivá není, až po následné infekci kůže se projevuje svědivost. Základním projevem bývá vypadávání srsti v malých místech, která se postupně rozšiřují.
Blechy způsobují svědění i u psů bez alergie, ale míra svědění je zde daleko menší.
Kožní parazitózy jsou svrab, demodikóza a blechy. Svrab je silně intenzivní postižení kůže způsobené zákožkou svrabovou. Je to infekční postižení přenosné mezi zvířaty. Demodikóza patří také mezi svrabová onemocnění a je vyvolávaná parazitem Demodex canis. Primárně svědivá není, až po následné infekci kůže se projevuje svědivost. Primárním projevem bývá vypadávání srsti v malých místech, která se postupně rozšiřují. Blechy způsobují svědění i u psů bez alergie, ale míra svědění je zde daleko menší.
Pokud váš pes tráví většinu času škrábáním a kousáním se, jedná se nejspíše o pruritus – extrémní svědivost pokožky. Svědění je vyvoláno chemickou reakcí probíhající v kůži. Ta stimuluje nervy, které informují mozek a ten pak cítí svědění. Následné škrábání pak podporuje vyvolávající zánětlivou příčinu v kůži a tím se stav zhoršuje. Cokoliv, co vyvolává zánět kůže, způsobuje zároveň pruritus. Jak pruritus ovlivní zdraví vašeho psa, závisí na stupni pruritu. Mírné svědění bude mít těžko nějaký výrazný dopad, ale intenzivní svědění vede k intenzivnímu škrábání, a to pak vede ke vzniku bolestivých a postupně infikovaných ložisek na kůži. Pes může mít problémy se spaním, kňučet bolestí, pořád se okusovat a drbat. Každý pes má svůj práh svědivosti – to je míra svědivosti, kdy jakýkoliv vyvolávající podnět způsobí dostatečné podráždění vedoucí k neodolatelné touze po škrábání. Svědění je hlavním příznakem výskytu alergie nebo přítomnosti vnějších parazitů, ale může být spojován i s bakteriální nebo kvasinkovou infekcí kůže.
Dospělé kočky se odčervují podle toho, zda jsou chovány pouze v domě, nebo mají možnost chodit ven. Nejčastěji dochází k nakažení koček požíráním ulovených myší nebo po bleším kousnutí. Kočka chovaná pouze v domácnosti však může být infikována z vajíček přinesených z venku například na obuvi. Kočka žijící v domácnosti byste se měla odčervit každých 6 měsíců a venkovní kočky nejméně každé 3 měsíce.
Koprologické vyšetření je mikroskopické vyšetření trusu zvířat. Pomocí mikroskopu je možné vidět vajíčka potencionálních parazitů, které pouhým okem nelze vidět. K nakažení ať už zvířat, nebo posléze lidí dochází obvykle orální cestou, a to pozřením infekčního stadia. U lidí se proto nejčastěji s parazitózami pocházejícími od zvířat setkáváme u malých dětí, kde není míra hygieny ještě dostatečně vysoká. Děti se plazí po zemi, strkají si ručičky do úst, „pusinkují“ se se zvířátky a podobně. Další rizikovou skupinou jsou samozřejmě těhotné ženy. Nepropadejte panice, pokud se vyšetřením trusu zjistí, že vaše zvířátko infekční stadia vylučuje, přeléčí se vhodnými léky. Odčervovací tablety mívají obvykle sice širokospektrální účinek, což znamená, že se snaží „pokrýt“ většinu často se vyskytujících parazitů, jako jsou škrkavky, tasemnice a další oblí nebo ploší červi, nicméně se často setkáváme i s nálezy parazitárních prvoků, jako jsou Giardie, Cryptosporidie, Toxoplasmy a podobně, na které tyto běžná odčervovadla nezabírají. Dalším problémem dnešní doby je vznik rezistence, odolnosti, neúčinnosti léčiva parazitů proti odčervovadlům, která vzniká především častým poddávkováním léčiva.
Příčiny selhání jater u psů mohou být různé, vrozené, infekční, parazitární, otravy, ztučnění u obézních zvířat, nádory a další.
Projevy onemocnění
Majitel většinou začne pozorovat u svého psa s jaterním selháním zvýšenou žíznivost, unavitelnost, zvíře začne obtížně vstávat, může se objevovat zvracení a průjmy. Toxiny, které nemocná játra nedokážou z krve odstranit, mohou atakovat centrální nervovou soustavu a pak dochází k neurologickým příznakům. Ty zahrnují například také křečové a záchvatovité stavy, které se někdy mylně pokládají za epilepsii a mohou způsobit smrt psa.
Diagnostika se většinou provádí pomocí vyšetření krve, v níž lze najít ve zvýšené míře jaterní enzymy, které se za normálních okolností nacházejí pouze uvnitř zdravých jaterních buněk a jejich hladina v krvi je tudíž nízká. Podle výše hladin těchto enzymů se pak určuje míra poškození jater. Dále je možné provést ultrazvukové vyšetření, které odhalí většinou nádorové změny.
Léčba
V případě náhlého selhání jaterních funkcí se zvířeti podává dle stavu nejprve infuzní terapie. Po stabilizaci pacienta se přistupuje k dlouhodobé léčbě, stejně jako u pozvolného selhávání jater. Při léčbě záleží na zjištění příčiny onemocnění. To není v mnoha případech možné, a tak se přistupuje k ochranné léčbě jater. Ta spočívá v podávání takzvaných hepatoprotektiv, což jsou léky s příznivými účinky na jaterní buňky, a v dlouhodobém používání jaterních diet v podobě suchých nebo konzervovaných krmiv určených přímo k tomuto účelu. Pokud majitel přijde včas k veterinárnímu lékaři, může pes trpící zhoršením jaterních funkcí prožít ještě dlouhá léta.
