Jako okrasný pták je chován již více než 3 000 let, je národním ptákem Indie. Ocas pávů ve skutečnosti není pravý ocas, ale jde o prodloužené ocasní krovky rostoucí již ze zad a tvořící takzvanou vlečku. V některých oblastech Indie se pávi jedí. Páv má nezastupitelné místo v mnoha mytologiích a legendách světa, například v sánskrtu je nazýván Mayura (cosi jako zabiják hadů); pro budhisty je symbolem moudrosti (jako u nás sova); Melek Taus – hlavní postava jezídismu (kurdské náboženství) má podobu páva a bývá nazývána paví anděl; paví pera byla i ve vikingských hrobech. V Indii se živí mladými kobrami.
Pávové se dokonce rozšířili i ve volné přírodě, například v Praze budili pohoršení svým křikem, čemuž učinila svým dekretem ze dne 12. 9. 1740 konec až Marie Terezie.
Jedná se o onemocnění oční čočky. Původcem této choroby je metacerkárie motolice oční Diplostomum spathaceum a další druhy rodu diplostomum. Tyto motolice se v chovech i ve volné přírodě vyskytují zcela běžně a při masivní invazi mohou rybám způsobit závažné poškození zraku, vedoucí až k oslepnutí.
Metacerkárie jsou malí červíci nepřesahující 0,5 mm délky – v jedné oční čočce jich může být až několik desítek. U těchto parazitů hraje ryba roli druhého mezihostitele. V tomto případě bývá prvním mezihostitelem plovatka bahenní, konečným hostitelem je pak rybožravý pták (racek nebo volavka). Cílovým orgánem u ryb je oční čočka, v níž probíhá další vývoj v metacerkárie. Rybu pak musí pozřít rybožravý pták, v jehož střevě se vývojový cyklus uzavírá – parazit dospívá a začíná produkovat vajíčka.
Metacerkárie lokalizované v oční čočce poškozují její tkáň. První příznaky jsou drobné bílé čárky na čočce. Při masivním výskytu desítek metacerkárií pak dochází k zakalení čočky a postupnému oslepnutí. Nakonec dochází až k prasknutí čočky a jejímu vypadnutí z oční bulvy. Příroda se nám může zdát být krutá, ale je přitom fascinující a neuvěřitelně vynalézavá – i tento handicap mezihostitele přesně splní svůj účel. Slepé ryby totiž většinou přestanou přijímat potravu, pohybují se u hladiny a stávají se tak snadnou potravou pro rybožravé ptáky, v nichž se životní cyklus parazita završuje.
Léčba motolice je zdlouhavá, ale účinná, a to medikací přípravku s podílem látky praziquantelu. Praziquantel je širokospektré antiparazitikum. Doporučuje se k tlumení monogeneí, larev digeneí a tasemnic. Ve formě léčebných koupelí (2 až 10 mg/l po dobu 3 až 48 hodin v závislosti na druhu ryb a druhu parazitů) se používá k tlumení různých monogeneóz (daktylogyróz, gyrodaktylóz). Praziquantel se tak jeví jako perspektivní antiparazitikum.
Neoféma ozdobná (Neophema elegant) – i tohoto druhu jsou samice a samci téměř k nerozeznání. Dospělí ptáci mají temeno a svrchní partie zlatoolivové, samice spíše tmavě olivové. Pásek na čele nad zobákem je tmavomodrý, nahoře lemovaný světlemodrým proužkem, přesahujícím až přes oko. Spodní partie jsou zelenožluté na prsou až žluté směrem k ocasu. Střední křídelní krovky jsou světle zelenomodré, ostatní krovky křídelní modré. Spodní křídelní krovky tmavě modré. Ocas je modrý s olivovým přelivem směrem k tělu, vnější rýdovací pera mají žluté lemy. Pásek pod křídlem chybí, u některých samic je slabě naznačen. Zobák šedočerný, duhovka hnědá, končetiny šedohnědé. Mladí ptáci se podobají samicím, čelní modrá páska chybí nebo je jen slabě vyznačena, páska na spodu křídel chybí nebo je jen slabá u některých samic. Dorůstá délky 22 cm a hmotnosti do 51 g.
Neoféma ozdobná se vyskytuje v jihozápadní a jihovýchodní Austrálii, Tasmánii a na ostrově Kangaroo. Nalezneme ji v otevřené krajině včetně pobřežních písečných dun, na travnatých plochách i kulturní krajině v suchých křovinách. Žije v párech nebo malých skupinkách, běžně se ale spojuje do hejn čítajících dvacet, někdy však i sto ptáků.
Jde o odolného ptáka, kterého lze chovat v celoročních venkovních voliérách, ale měl by mít možnost chráněného záletu. V době hnízdění je agresivní, proto by měly být jednotlivé páry chovány odděleně.
Jako velmi aktivní pták a dobrý letec potřebuje voliéru alespoň metr až dva dlouhou, pro chov v malé kleci není vhodná. Pokud by tato neoféma neměla možnost proletu, velmi rychle by se na ní projevila obezita a celkově by neprospívala. Nedoporučuje se chovat stejné druhy neofém v sousedících voliérách, protože by se navzájem napadaly a negativně by to ovlivnilo jejich hnízdění. Naopak pokud by na sebe nemohly, ale měly by vizuální či hlasový kontakt, mohlo by je to pozitivně stimulovat. Existuje i několik barevných mutací.
Neofémy jsou velmi citlivé na počasí, nesnáší průvan a vlhko. Pokud jsou chovány ve venkovní voliéře, je dobré je zimovat v temperované místnosti. Stačí místnost, kde teplota neklesne pod 5 °C.
Samička snáší 3 až 7 vajíček. Mláďata se líhnou asi za 18 dnů. Z budky vylétají přibližně po 28 dnech. Rodiče mladé přikrmují ještě asi jeden měsíc. Jestliže chovný pár přikročí k další snůšce, je nutno mladé přemístit do samostatné klece, aby je samec nezranil.
Mladí ptáci se prodávají za cenu okolo 550 korun, a to za přírodně zbarvené ptáky. Barevné mutace mohou být několikanásobně dražší.
Rozela žlutohlavá (Platycercus adscitus) nebývá chována moc často. Temeno a hruď má žluté, přední část hlavy a líce jsou bílé s modrým spodním okrajem. Záda jsou zbarvena černě se žlutobílým lemováním pírek. Břicho, spodina a letky jsou jasně modré. Kostřec je zespodu červený, shora žlutý, ocas shora zelenavě modrý. Dorůstá délky 31 cm a hmotnosti do 120 g.
Ve volné přírodě obývá severozápadní a východní cíp Austrálie, areál jejího výskytu ale nijak výrazně nezasahuje do vnitrozemí. V přírodě je poměrně častá, nepatří mezi ohrožené druhy.
Rozela žlutohlavá patří mezi otužilé ptáky, kterým v zimě nemusíme temperovat ubikaci, neměla by však být vystavena průvanu ani vlhku. Ideálním řešením je kombinovaná voliéra, tím se myslí kryté zimoviště a venkovní výlety s přírodním dnem. Ptáci pak mají možnost se sami podle potřeby zásobovat minerály a zeleným. Na druhé straně se tím ale zvyšuje riziko napadení vnitřními parazity, a proto bychom měli pravidelně odčervovat. Misku na koupání nenabízíme ptákům v zimě, protože pták se většinou ihned po smočení pověsí na pletivo a nohy mu zde mohou přimrznout!
Ptáci se velmi rádi přehrabují v zemi, proto by mělo být dno voliér pokud možno přírodní. Stejně jako všechny ostatní druhy rozel není ani tato vhodná na ochočení jako domácí mazlíček, přítomnost lidí ji spíše znervózňuje a rovněž se nenaučí mluvit. Existuje několik barevných mutací.
Rozela žlutohlavá dospívá ve věku jednoho roku. Samec nesnese v období hnízdění ve svém teritoriu žádné jiné ptačí druhy, proto bychom měli dát pár do samostatné voliéry. Budku o minimálních rozměrech 30 cm (průměr) a 50 cm (výška) umístíme do záletové části. Po velmi výrazném toku samce můžeme očekávat páření. Asi za týden (záleží na stáří samice) začne samička klást obden vajíčka, většinou 5 až 6 kusů. Inkubační doba trvá 21 dní. Mláďata vylétávají asi po 4 až 5 týdnech. Hned po vylétnutí jsou mladé hodně plaché a hrozí prudký náraz do stěn ubikace. Proto musíme protější stranu voliéry potáhnout pytlovinou nebo jiným materiálem, který by náraz ztlumil. Po 14 dnech mladé odstavíme, jelikož rodiče se připravují na další hnízdění a samec začíná být agresivní. Rozely žlutohlavé vyvedou většinou jednu až dvě snůšky za rok.
Cena mladých přírodně zbarvených ptáků se pohybuje okolo 1 000 korun, samice, páry a mutace mohou být dražší.
Neoféma Bourkova (Neopsephotus bourkii) má horní část těla hnědavou se žlutavým lemováním pírek, prsa a břicho růžové, křídelní krovky modré. Na čele a nad očima přechází růžová barva do modré. U samic modravý proužek na čele chybí a jsou celkově matnější. Oko je tmavě hnědé, zobák tmavě šedý, stejně jako běhák. Tento druh dorůstá délky 20 cm a hmotnosti do 50 g.
Ve volné přírodě se vyskytuje v západní a střední části Austrálie. Jedna část její populace pronikla i na východ země. Žije převážně ve vnitrozemí v otevřené krajině, kde se živí travními semeny. Jde o velmi hojný druh papouška, vyskytuje se i v pasteveckých oblastech ve střední části Západní Austrálie. V Novém Jižním Walesu žije v otevřeném písčitém kraji s malými skupinami akácií či menšími křovinami blahovičníků. V severním teritoriu je vzácnější, častěji se objevuje v australském vnitrozemí.
Jde o vynikajícího letce, stejně jako v případě všech neofém. Je to odolný pták, který může být celoročně ve venkovní voliéře, ale měl by mít k dispozici chráněný zálet. V době hnízdění je agresivní, a tak je potřeba, aby byly jednotlivé páry chovány odděleně. Stejně tak by od páru měla být oddělena vyvedená mláďata, pokud se rozhodne znovu zahnízdit. Neoféma bourek dokáže v jedné sezóně hnízdit hned třikrát za sebou.
Neofémy jsou velmi citlivé na počasí, nesnáší průvan a vlhko. Pokud jsou chovány ve venkovní voliéře, je dobré zimovat je v temperované místnosti. Stačí místnost, kde teplota neklesne pod 5 °C.
Samička snáší 3 až 7 vajíček. Mláďata se líhnou asi za 18 dnů. Z budky vylétají přibližně po 28 dnech. Rodiče mladé přikrmují ještě asi jeden měsíc. Pokud chovný pár přikročí k další snůšce, je nutné mladé přemístit do samostatné klece, aby je samec nezranil.
Existují barevné mutace, z nichž běžně dostupné jsou růžová, lososová, žlutá, lutino, rubino. Neofémy jsou citlivé na správné krmení. Také je vhodné je odčervovat, protože trpí parazity. Jako všichni travní papoušci se pohybují hodně po zemi, a proto je potřeba často čistit klec (voliéru).
Pokud nemáte k dispozici prostorné voliéry, dokážou zahnízdit i v kleci o délce jednoho metru, šířce a výšce půl metru. Není to pro ně však ideální chovné zařízení, protože se v něm pořádně neproletí a zhoršuje to jejich kondici. Bourky lze chovat i jako domácí mazlíčky, i když neofémy obecně nepatří mezi učenlivé papoušky, kteří by dokázali dobře mluvit.
Mladí ptáci s přírodním zabarvením se prodávají za cenu okolo 450 korun. Barevné mutace mohou být výrazně a několikanásobně dražší.
Papoušek královský (Alisterus scapularis) bývá v domácnostech často chován jako zcela ochočený mazlíček. V přírodě bývá běžně k vidění v parcích a zahradách na předměstí Austrálie.
Samec má hlavu a spodní partie šarlatově červené, spodní krovky ocasní zelenočerné, široce lemované červeně. Záda a křídla jsou tmavě zelená se světlým pruhem na vnější straně křídel. Na zadní straně krku má úzký modrý pruh, který odděluje červené a tmavě zelené zbarvení. Horní čelist zobáku má červenou s černou špičkou, dolní černou. Samice má tmavě zelenou hlavu, hrdlo a prsa, břicho a dolní část prsou jsou šarlatově červené. Zobák je celý černý. Oko u obou pohlaví je žluté, běhák šedý. Dorůstá délky 40 cm a hmotnosti do 240 g.
Ve volné přírodě obývá celé východní pobřeží Austrálie od severního Queenslandu až po jihovýchodní Viktorii. Papoušek královský je zde běžným druh žijícím v lesích a není bezprostředně ohrožen. V některých lokalitách si ptáci zvykli na dokrmování od lidí a poměrně zkrotli. Existují dva poddruhy – papoušek královský velký a papoušek královský malý. Královští papoušci mají výrazný pohlavní dimorfismus.
Dává předost životu ve stromech, ale spatřen může být i na zemi při sběru potravy. Nejčastěji se vyskytuje v párech nebo hejnech čítajících pár kusů. Navštěvuje zahrady, zalesněné plochy, parky či deštné lesy. Páry hnízdí nejčastěji v dutinách eukalyptových stromů. Jako vystýlka jim slouží hobliny vznikající při úpravě kotliny.
Volně žijící papoušek královský je vcelku plachý, živí se ořechy, semeny, ovocem, bobulemi, nektarem a pupeny.
Dnes je jejich přírodní lokalita velkou měrou nahrazena zemědělskou půdou. Farmáři tento druh považují za škůdce, protože dokáže zlikvidovat velké množství obilnin na polích a ovoce v sadech. V minulosti docházelo ke křížení s papoušky horskými či nádhernými.
Mutací je známo pomálu – nejčastější a taky nejkrásnější je mutace žlutá (dilute), méně známá je modrá (parblue) a skořicová. Vyskytují se občas také papoušci královští straky a oranžoví ptáci, ale nejspíš ještě nebylo ověřeno, zda se jedná o mutaci, nebo pouze o modifikaci zbarvení.
Papoušci královští jsou poměrně klidní a také inteligentní ptáci. Jako společníci bývají velmi přítulní a zábavní. Mají však velké nároky na prostor a prostor bytu jim skutečně nepostačuje. Navíc vzhledem k poměrně velké velikosti mohou v bytě při svých leteckých pokusech napáchat škody. Nenaučí se mluvit.
Každý pták, kterého máme v úmyslu ochočit, musí být mladý. Pokud možno co nejmladší, takový, který se právě osamostatnil od rodičů. Nejideálnější je sehnat mládě ručně dokrmené. Takoví ptáci jsou jako mazlíčci velmi vhodní, jsou zvyklí na člověka, a tak nemáme žádnou práci s jejich ochočením.
Amazoňan modročelý patří k nejznámějším a nejčastěji chovaným druhům amazoňanů. Má zelenou barvu, přičemž peříčka jsou lemována tmavě (černě), zejména na krku a zádech. Čelo a přední uzdička jsou modré, přední část temene má barvu žlutou s bílým nádechem. Zadní část temene, okolí očí, příušní a lícní oblast a hrdlo mohou být rovněž žluté. Zjednodušeně řečeno: amazoňan modročelý je jasně zelený pták s modro-žluto-bílou hlavou. Dva stejné jedince byste však hledali velmi obtížně, neboť rozsah žluté a modré barvy je značně variabilní.
Ohbí křídel jsou červená, loketní pajetky tvoří červené zrcátko, vnější letky jsou lemovány modře. Zobák má tmavošedý, oči oranžové (mláďata mají duhovku tmavohnědou), nohy šedé. Dorůstá do délky 35–40 cm a váží až 500 g, jedná se tedy o poměrně velkého ptáka. Samci jsou výrazněji vybarvení a mohutnější než samice, mají také větší hlavu a zobák.
Forma Amazona xanthopteryx (původem z Paraguaye, Bolívie, Argentiny) má žluté tváře a rozsáhlé žluté a červené znaky na křídlech. Mláďata mají oči hnědé, dospělí ptáci oranžovožluté. Mladé kusy poznáme podle méně výrazného zbarvení (ve srovnání s dospělými jedinci). Dospělí ptáci, zvláště samci, snadno přilnou k jedné osobě a mohou ji agresivně bránit před ostatními lidmi. Představují oblíbená domácí zvířata, ale oproti jiným amazoňanům jsou náchylnější k nemocem.
Samice snáší 3–5 vajec, inkubační doba je 24–26 dnů.
Ve volné přírodě žije v severovýchodní Brazílii, Paraguayi a severní Argentině. Jedná se o vůbec nejrozšířenější druh amazoňana, jehož populace se odhaduje na desítky až stovky tisíc jedinců. Hojně se dovážel do Spojených států amerických a Evropy, až musel být odchyt tohoto druhu zakázán. Existují dva poddruhy: amazoňan modročelý severní (Amazona aestiva aestiva) a amazoňan modročelý jižní (Amazona aestiva xanthopteryx). Někteří zoologové uvádějí až šest poddruhů, protože existuje větší množství barevných variací tohoto druhu.
Amazoňan modročelý rád šplhá a má potřebu neustále něco ohryzávat, proto je vhodné opatřit mu roztřepený provaz a pravidelně ho zásobovat čerstvými vrbovými větvemi.
Většina těchto papoušků se naučí poměrně dobře imitovat lidský hlas a jiné zvuky. Tito ptáci bývají také velice hluční, tudíž se nehodí do domácnosti obklopené sousedy.
Papoušci se rádi nechávají „sprchovat“ (hlavně za teplého počasí). K tomu nám poslouží rozprašovač naplněný vlažnou vodou.
Amazoňan chovaný od raného mládí v lidské společnosti se upne na svého ošetřovatele nebo si v rámci rodiny najde svého oblíbence, kterému dovolí všechno.
Amazoňan modročelý se dožívá vysokého věku jako většina papoušků, délka života však samozřejmě závisí na výživě, kvalitě domova a na mnoha jiných faktorech. Při dobré péči se dožívá asi 50 let.
Papoušek konžský středoafrický žije ve střední a západní Africe. Velikost papouška je 28 cm, hmotnost se pohybuje od 200 do 250 g. Samice snáší 2–4 ks vajec, inkubační doba je 28–30 dnů. Délka života je až 25 let.
Celkově je zbarven zeleně, peří na hlavě je šedé až šedočerné se zeleným lemováním, takže vypadá kropenatě. Čelo má oranžové až červené, u některých jedinců tato skvrna vede od ozobí až po oči, u jiných není téměř znatelná. Nahé oční okruží je šedé, oko hnědočervené. Peří na křídlech je hnědočerné se zeleným lemováním, hlavní letky jsou černé, na ohbí mají křídla červené skvrny. Břicho je světle zelené, na spodině až téměř žlutavé. Ocas je shora zelený, zdola tmavě hnědý, běhák tmavě šedý.
Ve volné přírodě se papoušek konžský vyskytuje ve střední a západní Africe, počínaje Ghanou, Nigérií, Kamerunem a konče Středoafrickou republikou, severní Angolou, Keňou, severní Tanzanií a Libérií. Obývá spíše vlhké pralesy, a to až do nadmořské výšky 3500 m.
Existují tři poddruhy: papoušek konžský západní (Poicephalus gulielmi fantiensis), papoušek konžský středoafrický (Poicephalus gulielmi gulielmi), papoušek konžský horský (Poicephalus gulielmi massaicus). Je hojný, a i když je často odchytáván a nelegálně vyvážen, na divokou populaci to nemá větší vliv.
Snadno se ochočí, ale obvykle si zvykne na jednoho majitele a ostatní spíše ignoruje, přinejlepším toleruje. Je to klidný pták, který ale potřebuje neustálé podněty a pozornost majitele. Pokud má denně možnost proletu po bytě, spokojí se i s menší klecí.
Chov v páru není tak jednoduchý, obvykle je problém hned napoprvé sestavit harmonizující pár. Papoušek konžský má velmi silný zobák, kterému odolají jen kvalitní a silné materiály, na což by měl chovatel před pořízením těchto ptáků myslet. Chovná voliéra by rozhodně neměla mít dřevěné prvky, a už vůbec ne dřevěnou konstrukci. Také pletivo musí být silnější, a to platí i o materiálu pro hnízdní budku. Papoušek konžský poměrně často trpí přerůstáním zobáku, proto by měl mít neustále k dispozici minerální blok nebo sépiovou kost.
Papoušek se v přirozeném prostředí živí semeny, bobulemi, ořechy, květy, listy a větvičkami stromů, příležitostně i hmyzem.
Voliéra pro papouška konžského má mít železnou konstrukci se silnějším pletivem a rozměry minimálně 2 x 1 x 2 m (vnitřní část), s přilehlým výletem 4 x 1 x 2 m (d x š x v). Důležité je dostatečné vybavení bidly, a to i svislými, protože rádi a často šplhají. Budky mají raději vertikální, zavěšené ve vyšší úrovni. Rozměry budek, ve kterých ptáky někteří chovatelé odchovali, se pohybují okolo 60 x 25 cm (výška x průměr), s vletovým otvorem 11 cm. Vzhledem k tomu, že v přírodě papoušci obsazují ještě menší dutiny, je vhodné jim nabídnout i budku s menším vnitřním průměrem. V našich klimatických podmínkách připadá hlavní období hnízdění na listopad–prosinec, proto jim včas vytvořte patřičné podmínky. Nezbytné je včasné přemístění z venkovních voliér do vytápěných prostor, respektive možnost přitápění ve vnitřní chráněné části u celoročních kombinovaných voliér.
Amazoňan modročelý je nejčastěji chovaný amazoňan, a to jak ve světě, tak i u nás. Je nejméně náročný na chov, úspěšně odchovává mláďata i v méně příznivých podmínkách. Cenově patří k nejdostupnějším amazoňanům, navíc nepodléhá povinnosti registrace jako druhy, na které pamatuje mezinárodní úmluva.
První doložený odchov tohoto druhu v České republice proběhl v roce 1963, kdy se podařilo Janu Královi amazoňana rozmnožit. Avšak vzhledem k tomu, že v bývalém Československu se tento druh běžně choval už ve 30. letech 20. století, zřejmě nepůjde o skutečně první odchov na našem území. V současné době jej odchovávají desítky až stovky tuzemských chovatelů. Existují dokonce jeho barevné mutace.
Amazoňana modročelého krmíme kvalitním krmivem pro papoušky, navíc mu denně dáváme různé druhy čerstvého ovoce (kiwi, jablko, papáju, rozkrojený pomeranč) a zeleniny (například mrkev). Rovněž mu pravidelně podáváme směs vitamínů a minerálů určenou speciálně pro papoušky. Také dbáme na to, aby měl vždy dostatek gritu, dřevěného uhlí a písku na trávení. Papoušci mají rádi vařenou kukuřici, med a cedrové oříšky. Jídelníček musí být pestrý a nesmí obsahovat příliš tuku. Papoušci si totiž vybírají olejnatá semena (slunečnicové semínko, burské oříšky) a ta ve velkém množství ohrožují jejich zdraví. Žádnému papouškovi nesmíme podat avokádo, jelikož je pro něj silně jedovaté. Každý den čistá voda pak představuje samozřejmost.
Při krmení sledujte, zda si pták nevybírá pouze jednu složku. Toto chování může vést k obezitě, k níž bývají amazoňané velmi náchylní. A ptákům, kteří trpí obezitou, už nepomohou žádné vitamíny ani minerály. Opravdu tučné krmivo by mělo mít podobu slunečnice či světlice a mělo by se podávat ve velmi malých dávkách.
Amazoňan se v přírodě živí plody stromů (pomeranč, mango), ořechy, plody keřů, jejich listím a pupeny, semeny palem, bobulemi a mladými výhonky různých dřevin.
Papoušci mají silný zobák, proto nesmíme podcenit výběr mříže klece či pletiva voliéry.
Amazoňan modročelý je od přírody aktivní, v omezeném prostoru může trpět obezitou. Z těchto důvodů by měl mít co největší možnou klec (ideální rozměry: 120 cm šířka, 120 cm výška, 240 cm délka; umístěna by měla být 120 cm nad zemí) a v ní hračky a dřevo nebo větve, jež může okusovat. Dále jim svědčí letní pobyt na čerstvém vzduchu a slunečním světle. Pravidelné koupání nebo sprchování je nutné kvůli udržení dobrého stavu opeření a kůže. Ptáci by měli mít možnost mlžení i v suché místnosti či na slunci.
Pohlavní dospělost nastává ve 3. až 5. roce života. Pro hnízdění můžeme použít umělé budky o velikosti 30 cm x 30 cm x 60 cm. Doba sezení na vejcích se pohybuje mezi 24–26 dny. Mláďata opouštějí budku asi v 10. až 12. týdnu života. Modročelí amazoňané bývají v době hnízdění hluční, tudíž se doporučuje je odchovávat v dostatečné vzdálenosti od sousedů. Amazoňan modročelý se v zajetí odchovává poměrně obtížně.
V přírodě můžeme tohoto papouška nalézt na území států Bolívie, Brazílie a Peru. V důsledku nepřetržitého kácení tropických pralesů je amazónek bělobřichý (Pionites leucogaster) na pokraji vyhubení, a proto je pořádáno mnoho akcí, které mají za cíl reintrodukci druhu do klidnějších oblastí Jižní Ameriky.
Jelikož je to pták žijící v deštném pralese v povodí řeky Amazonky, kde roste mnoho pestrobarevných rostlin, tak tomu odpovídá i jeho kontrastní zbarvení. Na temeni, týle, zadní části krku a příuší je oranžový, uzdičku, hrdlo a strany hlavy jsou žluté, záda, křídla, kostřec a vrchní krovky ocasní zelené. Prsa a břicho má krémově bílé, boky a holenní peří zelené, spodní krovky ocasní žluté. Ocas shora zelený, zespodu špinavě žlutý. Zobák má bledě rohové barvy, oko červené, běhák světle růžový. Dorůstá délky 23 cm a hmotnosti do 170 g.
Většinu času tráví v přírodě amazónci bělobřiší v korunách stromů, kde si také zakládají hnízdo. To využívají i v mimohnízdním období. Proto je pro zdárný odchov zapotřebí zajistit ptákům v budce pocit bezpečí a pohody. I když se to nezdá, má tento malý papoušek dost velikou spotřebu krmení. Důležité je, že nemá sklony k tloustnutí. Amazónci se krmí směsí obsahující několik druhů prosa, slunečnici, lesknici, niger, oves, semenec a lněné semeno. Tuto směs lze podávat jak suchou, tak i naklíčenou. Vhodné je i zelené krmení, kokoška pastuší tobolka, smetánka lékařská, kopřiva dvoudomá a podobně. Ovoce a zeleninu amazónci velmi rádi pojídají také přidanou do vaječných míchanic. Pro zajištění dobré kondice je důležité dostatečné množství ovocné šťávy, kterou si z různých druhů ovoce (citrusy, angrešt, rybíz, blumy, broskve, nektarinky) sami vymačkávají. V krmném programu amazónků se vyplatí (zdravě) experimentovat, podávat stravu pestrou a různorodou, jelikož za ni ptáci budou svému chovateli velmi vděčni a dokážou se odvděčit. Jako u všech ptáků je i zde nepostradatelný grit nebo písek na trávení, sépiová kost a každodenní čistá voda na koupání. S červy většinou tito papoušci problémy nemají, ovšem nebude na škodu, když je dvakrát do roka odčervíte.
Amazónek bělobřichý přímo hýří svojí aktivitou, je to neuvěřitelně kreativní živočich, který objevuje pořád něco nového. Dokáže se spřátelit i s jinými členy rodiny, kteří jsou také zvířecího původu. Naučí se imitovat váš hlas. Ovšem podmínkou je vaše každodenní péče, amazónek bělobřichý totiž špatně snáší nudu, a tak musí být jeho ubikace vybavena spoustou hraček, provazů a větví na okus. Papoušek se také může naučit hodně pohybových triků, které na požádání provede. Ptáci se vyznačují pronikavým křikem převážně v ranních a večerních hodinách.
Amazónci bělobřiší se stávají pohlavně dospělými ve věku tří let. Po uplynutí oněch tří let se stávají chovu schopnými a jsou připraveni na hnízdění. Tito amazónci nejsou mimo dobu hnízdění nijak agresivní.
Amazónci jsou relativně nenároční na prostor a hnízdní budku. Většina chovatelů je chová a úspěšně odchovává mláďata pouze v klecích. Ideální rozměry klecí pro chov amazónků jsou 1,1 x 1,1 x 1,4 m (hloubka, výška, délka). Někteří chovatelé jim dopřávají větší prostory. Tito ptáci jsou svými chovateli posuzováni jako celkově nenároční, co se do výběru hnízdní budky týče. Říká se, že amazónci přijmou jakoukoliv předloženou budku s dostačujícími rozměry. Ta by měla mít základnu přibližně 30 x 30 cm a 60cm výšku, s vletovým otvorem minimálně o průměru 7,5 cm. Zimovat by amazónci měli ve vytápěných místnostech, kde se teploty stále pohybují okolo 18–20 °C.
Samice obvykle snese obden do budky 3 až 4 vejce, které pak následujících 25 dní zahřívá. Poté dochází k líhnutí. Po deseti týdnech od líhnutí jsou mláďata připravena postupně opustit budku a začít prozkoumávat její okolí. Často se stává, že nejmladší mládě uhyne v důsledku umačkání nebo nenakrmení, jelikož ho starší sourozenci odstrkují. Po dalších 3 týdnech od opuštění budky se stávají mláďata zcela samostatnými. U amazónků často dochází k odebírání snůšek či mláďat k umístění do líhní a následnému ručnímu dokrmení, protože se pak stávají krotkými a bývají často vyhledáváni jako domácí mazlíčci.
Papoušky je možné zakoupit přímo u některých chovatelů, kdy se cena pohybuje od 7 000 korun za samečka, samičky jsou dražší. Harmonické páry je možné zakoupit okolo 30 000 korun.
Rozela nebo rosela (rozšířenější název, avšak encyklopedicky nepoužívaný) je rod ptáků z čeledi papouškovitých. Latinský název zní Platycercus, což znamená plochý (široký) ocas. Rozely jsou převážně semenožravé a žijí v pobřežních oblastech Austrálie a na blízkých ostrovech, vyhýbají se aridnímu australskému vnitrozemí. Obývají lesy, buš, farmy, parky a zahrady. Rozely byly vysazeny také na Novém Zélandu a ostrově Norfolk.
Rozela je papoušek střední velikosti, pestře zbarvený (dle mutace), dobře se množící, tudíž většinou lehce odchovatelný, proto je oblíbený u chovatelů začátečníků. Pro chov je doporučována venkovní voliéra s co nejdelším proletem (to proto, že rozely jsou vynikající letci) a závětřím, místem, kam se rozely mohou schovat před nepřízní počasí.
Jsou to odolní ptáci, kteří vydrží venku i naši zimu, ale jsou nesnášenliví vůči ostatním ptákům svého i jiného druhu. Proto se musí chovat odděleně – jen jeden pár na jednu voliéru. Jsou známy i případy, které tuto teorii vyvracejí. Ale raději to nezkoušejte, může to vést ke zmrzačení nebo zabití papouška.
Krmíme směsí zrnin, kterou lze zakoupit v obchodech nebo na specializovaných burzách. Aby krmení bylo pestré, podáváme ovoce, zeleninu, různé trávy a větvičky stromů (ty velmi dobře poslouží k okusu, při kterém si papoušek zabrousí zobák, avšak záleží na druhu předkládaných větví, jejich tvrdosti, která má na tuto skutečnost vliv).
Rozela pestrá je relativně dlouhověký papoušek. V dobrých podmínkách se může dožít až 20 let. Tito ptáci jsou velice smělí, zvědaví a neustále aktivní. Zvuky, které vydávají, jsou na poslech líbivé – nejde o nepříjemné křiklouny. Jako téměř všichni papoušci se i tyto rozely dají jako mladí jedinci dobře ochočit. Při nedostatku ptačích společníků však vyžadují od svého chovatele mnoho pozornosti.
Mladý pták má matné barvy, je postavou menší. Čerstvě vylétlé mladé rozely mají oproti starším jedincům kratší letky a ocasní pera, oranžový zobák. Dospělí jedinci mají zobák šedý, syté barvy peří a vylétané robustní postavy. Ocasní pera a letky jsou delší. Zobák větší a silnější. Rozdíl mezi mladým a dospělým ptákem je tedy na první pohled značný.
U rozel není pohlavní dimorfismus nikterak výrazný. Zkušený chovatel rozezná od pohledu samici od samce, začátečníkovi by to však mohlo činit potíže. Samec je oproti samici větší, robustnější. Jeho peří má sytější barvy. Temeno je větší, stejně jako celá hlava a zobák. Samice je menší, matněji zbarvená. Zobák a hlava by měly být u samce vždy větší než u samice. Rozely dospívají ve stáří jednoho roku.
Na jaře, obvykle koncem dubna, začíná tok. Ten můžeme vyvolat také tím, že zpestříme krmení a začneme zkrmovat vaječnou míchanici. Tok rozel chovaných ve venkovních nevytápěných voliérách je závislý na teplotě. U samice se tok nijak výrazně neprojevuje. Zato samec bude nahánět samici po voliéře, někdy se ji snaží nahnat do budky. Vzdouváním hrudníku, pokyvováním hlavou, roztahováním ocasních per do vějíře a krčením křídly v ramenou se projevuje tok u samce. Při tomto divadle vydává samec tokavé zvuky, kterými vábí samičku. Tu bude stále intenzivněji krmit. Po čase budete moci sledovat páření, které probíhá i několikrát denně. Později se začne samice zdržovat v budce čím dál tím častěji. Pak už lze jen čekat na první vejce. Rozely snášejí vejce v celkem pravidelných intervalech. Zpravidla jedno vejce denně, popřípadě obden. V jedné snůšce může být 6 až 9 vajec. Většinou je oplodněno kolem 6 vajec. Inkubační doba je 19 až 21 dní. Po tuto dobu se samice zdržuje v budce skoro celý den a zahřívá snůšku. Mimo budku samici uvidíte, když se půjde napít, najíst, popřípadě vyprázdnit. Ale ani to není jisté – u některých párů chodí do budky samici krmit samec, takže samice budku opouští jen k nutnému vyprázdnění se. Po dalších přibližně 23 dnech se v budce objeví první holátko. Další se budou líhnout v intervalech, ve kterých byla vejce snášena. Za dalších 4 až 5 týdnů budou mláďata opeřená a postupně budou zvídavě vylézat z budky. V tuto dobu nejsou ještě samostatná, jsou stále závislá na rodičích, kteří je nadále krmí. Časem mláďata od rodičů odkoukají způsob, jakým se stravují, a budou se pokoušet je napodobovat. Potrvá ještě aspoň 5 týdnů, než přijdou na to, jak správně rozlousknout různé druhy zrnin. Lépe jim ze začátku půjde okusování měkké dužiny jablka. Proto se doporučuje hodně ovoce, kterým se budou mladí zprvu živit. Asi po 6 týdnech od vylétnutí budou mláďata samostatná. Jestliže se první snůška vydaří brzy, bude chtít samec pářit ještě jednou. Je proto lepší mláďata odstavit (pokud již jsou samostatná) do samostatné voliéry a nechat páru klid a volnost pro další páření. Znovu pářit začne samec takřka okamžitě. A brzy se budete těšit z dalšího odchovu. Jeho průběh se od prvního nebude nijak lišit. Dva odchovy za sezónu však nejsou pravidlem.
Ztráta ocasních per je většinou způsobena steresem. Je to obranný mechanismus ptáka podobný jako u ještěrky. Když je v nebezpečí vypudí ocasní pera. Ve volné přírodě se jim to stává po útoku dravce, který je chytí za ocas. V zajetí je příčinou odchyt člověkem nebo souboj s ostatními ptáky. Pokud je pták zdravý, tak mu ocasní peří zase doroste. Rozela bez ocasu může létat a manévrovat stejně dobře jako s ocasem. Bez ocasu vypadá trochu směšně, jako na fotografii níže.
