PRASATA DRUHY a nejen to vám přinášíme v tomto článku. Jedná se o druh prasete, který je velmi zmasilý, s vysokou výtěžností masa při porážce, a odolný vůči stresu.
Nároky na chov
Asi tou nejlepší péčí je udržovat dobré podmínky chovu a čistotu. Při přesunu prasat kotec vyčistit a umýt. Po vyschnutí také vydezinfikovat. Podobný postup by se měl provést i při používání přípravků od veterináře, aby se tak zabránilo opětovnému nakažení. Během přesouvání by se měla i prasata zbavit možných parazitů.
Selata denně vypijí lehce nad půl kilogramu vody. Až se odstaví, toto číslo může dosáhnout až pěti kilogramů. Prasata ve výkrmu spotřebují kolem čtyř až devíti kilogramů. Ještě mladé prasnice a kanci spotřebují deset až patnáct kilogramů. A nakonec kanci deset až dvacet kilogramů a prasnice téměř o dvacet kilogramů více vody, tedy dvacet pět až čtyřicet.
Při sestavování krmných dávek se vychází z denní spotřeby všech stravitelných živin. U duroca se na jeden kilogram přírůstku spotřebuje kolem 2,7 kg krmiva.
Krmivo je možné rozdělit na dvě základní skupiny, a to sacharidové a bílkovinné. Mezi vhodná sacharidová krmiva se řadí ječmen, oves, kukuřice, krmná pšenice. Dále tu má své místo krmná a cukrová řepa, brambory a sušené cukrovarské řízky. Krmivo s obsahem bílkovin lze dále rozdělit na živočišné a rostlinné. Živočišné bílkoviny pocházejí z rybí, masové, masokostní i krevní moučky. Do této skupiny dále patří syrovátka spolu s odstředěným mlékem. Ve druhé podskupině se vyskytuje šrot, krmný hrách, koňský bob, krmné kvasnice a pšeničné otruby spolu s obilnými klíčky.
Protože jsou prasata přímo závislá na příjmu aminokyselin, měla by se denní dávka skládat alespoň z dvaceti procent z bílkovinných krmiv s vysokým obsahem dusíkatých látek. Také je potřeba zajistit příjem vitamínu A a B. Vláknina pak v denním příjmu tvoří zajímavou složku – je limitována a slouží k vylepšení celkové stravitelnosti krmiva.
První říje se u duroca vyskytuje zhruba v šesti měsících. Nejvhodnějším věkem pro první zapouštění je zhruba sedm a půl měsíce. Březost trvá asi sto patnáct dnů. Prasnice si udělá zásoby pro období kojení. Tři dny před předpokládaným porodem se snižuje dávka krmiva. Den před porodem a samotným prasením se nekrmí, pouze napájí teplými nápoji. Pak se tři dny po porodu podává krmivo, které je schopna prasnice přijmout, tedy asi 2,4 kg. Od těchto dnů se dávka zvýší, a to tak, že se základní dávka navýší o 350 g za každé sající sele.
Práce chovatele spočívá v dezinfekci vemen a vnějších pohlavních orgánů. Čerstvě narozená selata je nutné otřít buď slámou, nebo osuškou, vytřít nosní a ústní dutinu. Je také potřeba odstranit pupeční šňůru a zbytek po šňůře vydezinfikovat. Pak se selátka uloží do odděleného prostoru v kotci na vyhří
Africký mor prasat je vysoce nakažlivý, infikovaný chov musí být okamžitě utracen a oblast ohniska uzavřena. V České republice se nyní objevil africký mor prasat, který byl potvrzen u dvou uhynulých divokých prasat na Zlínsku.
V Česku se africký mor prasat, který původně přenesla klíšťata od afrických prasat bradavičnatých, nikdy nevyskytoval. Onemocnět mohou prasata domácí i divoká všech věkových kategorií. Africký mor prasat je akutní, vysoce nakažlivé onemocnění prasat podobné klasickému moru prasat. Je charakteristický vysokou, téměř 100% úmrtností. V populaci divokých prasat se virus šíří zejména přímým kontaktem, ale také krmivem, vodou a předměty.
Tato situace představuje vysoké epizootologické riziko pro státy EU, zvláště vzhledem k obtížně kontrolovatelným možným cestám zavlečení viru, jako jsou přirozené migrační trasy divokých prasat, nelegální přesuny zvířat a jejich produktů, ale i pohyb kontaminovaných dopravních prostředků a jiných předmětů či nářadí.
Protože je africký mor prasat nebezpečná nákaza, platí při jejím výskytu na území členského státu EU závazná pravidla. ČR jako každý jiný členský stát bude muset do 90 dní od potvrzení prvního případu zaslat Evropské komisi plán opatření k vymýcení onemocnění v definované infikované oblasti.
Africký mor prasat postihuje domácí i divoká prasata a může infikovat i hmyzího vektora – klíšťáka z rodu Ornithodoros. Tento vektor představuje současně nejvýznamnější rezervoár viru v přenosu nákazy. Zástupci tohoto rodu žijí v Africe, ale i v jiných oblastech a přicházejí do kontaktu jak s divoce žijícími druhy prasat, tak s prasaty domácími. Za přirozeného hostitele v Africe je považováno prase savanové, u něhož probíhá nákaza bez klinických příznaků a druh slouží pouze jako nosič infekce. Úloha dalších tamních druhů prasat divokých v přenosu nákazy nebyla zatím objasněna. V evropských podmínkách jsou k viru afrického moru prasat vnímavé všechny druhy prasat. Jejich vzájemný kontakt nebo kontaminace prostředí pak umožní propuknutí infekce. Velmi často je nákaza přenesena prostřednictvím syrových nebo nedostatečně tepelně upravených výrobků a odpadků obsahujících infikované vepřové maso. Velkým epizootologickým rizikem jsou prasata, která překonala infekci a která se mohou stát trvalými nosiči viru.
Původcem nákazy v ČR jsou divoká prasata. Tato nemoc byla zavlečena do Evropy z afrického kontinentu, kde se vyskytovala u prasat bradavičnatých a pomocí klíšťat byla šířena dále.
Nakažlivá choroba, kterou přenášejí volně žijící zvířata, se do země dostala nejspíš od divokého prasete, které přešlo přes hranice. V roce 2007 propukla nákaza v Gruzii, odkud se postupně rozšířila na západ do Arménie, Ázerbájdžánu a Ruské federace, následně pak do Pobaltí, Ukrajiny a Polska (výskyt zde byl potvrzen v roce 2014). Na polském území byla nákaza značně eliminována a její rozšíření potlačeno. V jižní části Polska nebyla nákaza zjištěna. a proto je trochu záhadou, jakým způsobem se dostala na naše území. Je pravdou, že černá zvěř je velmi migrující a za noc dokáže ujít i desítky kilometrů.
V okolí nálezu byla okamžitě stanovena ochranná zóna 10 km, ve které se nesmí lovit a krmit divoká prasata, dále musí myslivci aktivně vyhledávat a hlásit uhynulé divočáky. Chovatelé musí nahlásit všechna prasata v hospodářství a ustájit je tak, aby nemohla přijít do kontaktu s divokými prasaty.
Pokud by byl nakažen chov domácích prasat, dojde k jeho úplnému vybití pomocí elektrických kleští u dospělých prasat a selata budou zabita oxidem uhelnatým. Vybité kusy se nebudou vykrvovat, aby se nákaza nemohla šířit dále.
Od roku 2014 je v ČR prováděn monitoring u všech uhynulých divokých prasat. Do konce roku 2016 bylo sérologicky a virologicky vyšetřeno celkem 467 vzorků, všechny s negativním výsledkem.
Virus se množí v mandlích, poté je lymfou zanesen k mízním uzlinám a hlavovým nervům, odkud se dostává k nervovému systému, kde útočí a poškozuje nervové buňky. Inkubační doba je nejčastěji 3-6 dnů. Zvíře náhle přestane žrát, je apatické nebo naopak podrážděné, vrčí, mňouká, může zuřit, útočit na věci kolem sebe, ale nikdy - na rozdíl od vztekliny - neútočí na člověka. Nejvýraznějším příznakem je úporné svědění – především na hlavě, krku, hrudníku. Zvíře se úporně škrábe, často se rozedře do krve. U koček svědivost nemusí být zjevná. Postupně se ztrácí schopnost polykat, a proto dochází výraznému slinění. Zvířata hynou v důsledku úplné paralýzy.
Specifická léčba neexistuje, úmrtnost u této nemoci je téměř 100%. V minulosti se v chovech používaly vakcíny specifické pro prasata aplikované v rámci ozdravovacích programů. Po jejich úspěšném ukončení v roce 1987 byla vakcinace prasat zakázána. Vakcína pro psy a kočky není dosud na trhu, z legislativního hlediska by však použita být mohla (zákaz se vztahuje pouze na prasata).
Diagnostika onemocnění se opírá o důkladnou anamnézu, klinické vyšetření, patohistologické nálezy a především laboratorní vyšetření.
Jedná se o nejčastější zákonem povolený lov jelenů. Takovýmto způsobem je možné lovit společně i samostatně. Jelen je vždy loven kulovnicí. Jak by měl probíhat společný lov jelena je dáno zákonem.
Osamělý lov
Čekaná
Pod pojmem čekaná je myšlen způsob lovu, při němž si myslivec vyhlédne vhodné místo, a na něm čeká, až se zvěř objeví. V místech, kam zvěř chodí nejčastěji, si myslivci staví kazatelny a posedy, z nichž mohou zvěř pohodlně pozorovat, mají lepší rozhled po okolních houštinách, zároveň je pak střelba bezpečnější a jistější. Je také menší pravděpodobnost, že zvěř myslivce navětří, když bude na posedu, než kdyby se skrýval někde na zemi v houští.
Obvykle se volí místo u houštin, odkud zvěř vytahuje nebo kam zatahuje, blízko u ochozů, kudy zvěř přichází, na okrajích luk, polí, kam zvěř vychází za potravou, blízko kališť i říjišť.
K úspěšné čekané je zapotřebí mít dobrý úkryt, příznivý vítr (musí foukat od zvěře k lovci, v opačném případě by zvěř lovce ucítila a nepřišla by na dostřel). Důležité je také správné chování lovce, který musí být co nejvíce potichu (oblečení musí být z nešustivého materiálu, neměl by mluvit, pokud má s sebou psa, ten nesmí štěkat), nesmí si nijak svítit (i světlo z mobilu by ho mohlo prozradit). Stejně tak může lovce prozradit i kouř, kuřáci si tedy v době čekané musí cigaretu odpustit.
Na čekanou chodí myslivci nejčastěji ráno a večer. Je důležité přijít o něco dříve, než se k místu přiblíží zvěř. A už při příchodu je třeba být co nejtišší a nebudit nijak pozornost.
Tímto způsobem lovu se loví nejen jeleni, ale veškerá spárkatá zvěř. Má totiž řadu výhod, v honitbě působí nejméně rušivě a zároveň poskytuje lovci dostatek času, aby si zvěř před výstřelem pořádně prohlédl a zhodnotil ji z hlediska chovnosti a odstřelu. Pokud je v místě navíc vybudovaná kazatelna, jedná se o velmi pohodlný způsob lovu.
Šoulačka
I tento způsob lovu je v honitbách velmi častý. Jde o to, že myslivec se pohybuje honitbou (= šoulá se), snaží se zvěř vyhledat, přiblížit se k ní a pak ji ulovit. K vyhledávání zvěře mu při tomto způsobu lovu mohou hodně pomoci jeho znalosti o chování zvěře, jejich zvycích, stopách, ložích, důležité je, aby také lovec poznal trus zvířete, které loví, aby nakonec nepronásledoval jinou zvěř. Stejně jako při čekané, i při šoulačce se musí lovec snažit pohybovat co nejvíce potichu. Při cestě lesem se lovec snaží co nejvíce se skrývat, a přitom pozorně sledovat své okolí a zároveň naslouchat zvukům lesa, protože i hlasy ptáků mu mohou napovědět, kde se zvěř ukrývá. I zde musí neustále kontrolovat směr vět
Ve střední Evropě žije okolo 80 druhů blech, v našich podmínkách se setkáváme asi s deseti druhy.
Blecha u koček: V posledních desetiletích, kdy se rozrostl počet chovatelů psů a koček, je nejrozšířenější blecha kočičí. Zvlášť dobře se jí daří tam, kde jsou zvířata chována v ústředně vytápěných bytech vybavených střiženými koberci. Kočičím blechám se dobře daří i ve starých bytech. Vyskytují se nejen na kočkách, ale i na psech, zejména na městských zvířatech. Na člověku sají také ochotně, stejně tak jako na celé řadě hostitelů.
Likvidace: V případě výskytu je nutné zamořené prostory ošetřit insekticidem na lezoucí hmyz, zásah je nutné opakovat po čtyřech až šesti týdnech, aby byly zlikvidovány i blechy, které se vylíhnou z nakladených vajíček. U koček rozhodně nepoužívejte přípravky s obsahem permetrinu, ten patří mezi pyretroidy a je toxický nejen pro kočky, ale i pro rybičky! Také se vyhněte přípravkům s účinnou látkou amitraz – u psů jej použít můžete, ale kočku byste jím zabili!
Pro kočky můžete použít účinné látky fipronil a imidacloprid. Většina přípravků proti blechám je ve formě spot-onů, šamponů nebo obojků (mohou se objevit alergické reakce na kůži v místě aplikace nebo v místě kontaktu obojku s kůží). V případě pozření přípravku se mohou objevit nežádoucí účinky, jako je zvracení, nadměrné slinění a svalový třes. Pokud uvedené příznaky zaregistrujete a víte, že jste prováděli antiparazitní kúru, raději navštivte veterinárního lékaře.
Blecha psí: Blechy psí se vyskytují v domácnosti řidčeji. Ovšem i tento druh je schopen sát na člověku krev. Častěji se vyskytuje na psech chovaných mimo obydlí.
Likvidace: Kromě psí srsti nezapomeňte na ošetření pejskova pelíšku a dalších míst, kde by se mohlo blechám líbit. Ošetření prostředí, ve kterém pejsek žije, je jedna z fází, kterou nelze podcenit a bez níž k dokonalému odblešení nedojde. K tomuto jsou určeny antiparazitní spreje, kterých je na trhu také velké množství. Nakonec si rozmyslete, zda by nebylo vhodné pejskovi pořídit také obojek proti blechám. Existují i žvýkací tablety pro psy a kočky s účinnou látkou spinosadum. Tato účinná látka je na trhu kratší dobu, takže blechy si ještě nestihly vytvořit rezistenci. Přípravky s touto látkou jsou však k dostání pouze u veterinárních lékařů, a to ještě ne v každé ambulanci.
Blecha lidská: Blecha lidská se vyskytuje v našich podmínkách nejméně. V případě blechy lidské bývá obyčejně zablešena jen ložnice. Blecha lidská vzdor svému názvu žije nejen na člověku, ale cizopasí i na některých domácích zvířatech, jako jsou psi, kočky ne
Terárium je prosklené nebo jinak kryté zařízení, v němž se chovají živočichové různých, především však exotických druhů. Cílem teraristy je chovat živočicha v co nejpřirozenějších podmínkách, které simulují jeho původní biotop (stanoviště, životní prostor).
Podobným zařízením je akvaterárium, známější pod názvem paludárium, které se od terária liší pouze stálou vodní plochou, jak samotný název napovídá. Například při chovu pouštního terarijního živočicha použijete suchý písek, kameny a pouštní rostliny, při chovu obojživelníka v paludáriu zasadíte bujnou vlhkomilnou zeleň, přidáte vodní rostliny, zeminu, kameny a podobně.
Rostliny do terárií volíme podle vlhkosti a teploty, které konkrétní druh živočicha v chovném zařízení potřebuje.
Podle teploty dělíme terária na pouštní (jsou suchá a velmi teplá, s teplotou kolem 40 °C); tropická (vytápí se na 30 °C); subtropická (s teplotou kolem 25 °C) a terária mírného pásma (teplota se většinou udržuje přes 20 °C).
Při výběru terarijních rostlin je nutné přihlédnout k jejich nárokům. Ne každý druh patřící do biotopu vámi chovaného živočicha snese omezené podmínky, i kdyby se co nejvíce podobaly těm přírodním. Největším problémem je nedostatek světla, proto dobrou volbou vhodného osvětlení zvýšíte možnost širšího výběru rostlinných druhů.
Poté, co si novou rostlinu přinesete domů, osprchujte ji – může být totiž postříkána nějakým ošetřujícím chemickým přípravkem.
Nejčastěji užívané terarijní rostliny jsou šplhavník (Epipremnum aureum), lopatkovec (Spathiphyllum floribundum), monstera (Monstera), fíkus (Ficus) a různé mechy.
Je problém osadit rostlinami terárium, které se vytápí na vyšší teploty kolem 30 °C, protože dochází hlavně v zimních měsících k velké nerovnováze světla a tepla. Čím vyšší máme teplotu, tím více světla rostliny potřebují a naopak. Při vyšších teplotách rostliny vyčerpávají rychle zásobní látky, které načerpaly během jarních a letních měsíců. Žijí vlastně na dluh, neboť mají málo světla a nedovedou si fotosyntézou vytvořit látky potřebné k životu. Další problém spočívá v tom, že málokdo má terárium u okna. V zimních měsících je intenzita světla tak malá, že i venku je světla nedostatek. Z toho mála nám ještě něco ubere okenní tabule a v místnosti pak světlo ubývá do čtverce tak, že například jeden metr od okna je již jen asi 25 % světla. Vypadá to sice, že těsně u okna a třeba 2–3 m od okna je světla stejně, není to však bohužel pravda, neboť lidské oko je přizpůsobivé množství světla a nedokáže to posoudit. Pokud tedy máme terárium hned vedle okna, je také intenzita světla nevyhovující, toto se však dá vyřešit umělým přisvětlováním. Nestačí
Onemocnění bylo poprvé popsáno v Maďarsku v roce 1902 profesorem Aujeszkym, od té doby je nemoc prokázána celosvětově. Původcem je herpesvirus suis, jehož jediným rezervoárem je prase divoké i domácí. Příznaky se u prasat projevují různě – selátka trpí na neurologické potíže s vysokou úmrtností, u dospělých a starších zvířat nebývají příznaky příliš zjevné, infekci přežívají a stávají se zdrojem infekce.
V chovech domácích prasat se v ČR Aujeszkyho choroba nevyskytuje a na jatkách jsou prasata na tuto nemoc vyšetřována. Česká republika je od roku 1988 „zemí prostou“ této nákazy. Oproti tomu u divočáků byly zjištěny protilátky proti této nemoci u cca. 30% z celkového počtu zvířat na našem území. Znamená to, že třetina divokých prasat se během svého života s onemocněním setkala. Ne všechna z nich ale virus aktivně vylučují.
K onemocnění jsou vnímaví psi, skot, ovce, kozy, králíci, kočky i volně žijící zvířata, člověku riziko nehrozí. Přenos viru se uskutečňuje kontaktem s nemocným zvířetem (slinami, krví) či pozřením syrového prasečího masa a vnitřností.
Základním opatřením pro ochranu nezamořených území je zákaz dovozu prasat a produktů ze zamořených oblastí. Dodržování zákazu krmení zvířat kuchyňskými odpady. Zamezení vniknutí volně žijících zvířat do hospodářství a pravidelné a důsledné čištění, dezinfekce, dezinsekce a deratizace stájí a jiných prostorů a zařízení. Jedním z přijatých opatření je také omezení exportu prasat do třetích zemí.
Vakcinace je v EU zakázaná a ani ve světě vakcína proti této nákaze v současné době neexistuje.
V případě vzniku nákazy je nutné včasné odhalení ohniska, jeho neprodlená izolace a vytvoření ochranného pásma. Všechna prasata v ohnisku se utratí a neškodně odstraní.
Africký mor prasat se projevuje vysokou horečkou, která může trvat i několik dnů. První příznaky se objevují při poklesnutí teploty. Zvířata jsou malátná, těžce dýchají, nepřijímají potravu, trpí krvavým průjmem, zvrací a mají cyanotickou kůži. Vakcinace proti této nákaze neexistuje.
Africký mor prasat (AMP) je akutní, vysoce nakažlivé onemocnění prasat podobné klasickému moru prasat. Virus se nachází v krvi, tkáňových tekutinách, vnitřních orgánech a sekretech a exkretech nemocných zvířat. Je vysoce rezistentní vůči nízkým teplotám i vysušení. Virus se může vylučovat sekrety a exkrety již 1–2 dny před klinickými příznaky, nejvíce však v době septikémie. Klinické příznaky se podobají klasickému moru prasat (KMP), ale průběh je rychlejší. Patologickoanatomické změny charakterizuje výrazné zvětšení sleziny na rozdíl od KMP, petechie v mízních uzlinách, ledvinách a dalších vnitřních orgánech. Potvrzení diagnózy spočívá v identifikaci viru nebo protilátek. Odebírá se nesražená krev, slezina, játra, plíce, ledviny, gastrohepatické a submandibulární mízní uzliny a tonzily.
Po průniku viru do krevního řečiště dochází k jeho rychlému množení. Původce napadá přednostně retikuloendoteliální tkáň a výstelku krevních a lymfatických cév. Objevují se krváceniny, trombózy a infarkty. Nekrózy buněk v lymfatické tkáni mají za následek snížení počtu leukocytů a lymfocytů.
Prasata ztrácejí chuť přijímat potravu, trpí zažívacími potížemi, zácpou, zvracením a dýchacími poruchami. Objevují se krváceniny v kůži a na vnitřních orgánech. Kůže končetin, uší, hrudníku a břicha je překrvená nebo namodrale zbarvená. Březí prasnice mohou zmetat. Při chronické formě je průběh pozvolnější, což je typické pro endemicky zamořené oblasti. V regionech, kde se nákaza doposud nikdy nevyskytovala, naopak probíhá perakutně nebo akutně.
Řada plemen se na lov černé zvěře hodí lépe, ale vesměs platí, že každý pes je originál a každému vyhovuje něco jiného. Každý myslivec pak doporučuje něco jiného, například basseta, jagteriéra, slovenského kopova, border teriéra, argentinskou dogu a další plemena uvedená v tomto článku.
Řada zvěře je aktivní hlavně po západu slunce, i přesto že v této době myslivci většinu zvěře nesmí lovit. Mezi zvěř aktivní v noci patří například divoká prasata, lišky, jezevci, jeleni i zajíci. Pokud se myslivec vydá večer do lesa, je lepší dorazit na posed / kazatelnu, ještě před západem slunce, aby nepřišel zrovna v době, kdy zvěř vychází. Zajíci například vychází na pastvu hlavně za soumraku. Na lov se ve večerních hodinách vydává také liška, kterou právě v těchto hodinách mohou nachytat hospodáři, jak se jim „dobývá“ na jejich drobnou domácí zvěř. Je třeba si uvědomit, že to, že zvěř je aktivní v noci, neznamená, že přes den se s ní myslivec nepotká. Zvěř je samozřejmě k vidění, ale častěji jen někde odpočívá, obživu si pak obstarává právě večer a v noci.
Výška (v kohoutku): pes = 47 – 53 cm, fena = 45 – 51 cm
Zbarvení: červené a světle žluté
Lov: vysoká zvěř (divoká prasata, jeleni)
Schopnosti:
vysoce vyvinuté lovecké pudy
lze ho chovat ve smečce ale pracuje sám
sleduje stopu hlasitě
Povaha: pracovitý, klidný, při lovu vášnivý, loajální rodině, inteligentní, bystrý, rychle se učí, není dominantní ani tvrdohlavý, dobrý hlídač, obranář
Vztah:
k lidem: je zcela oddaný svému pánovi, ale dobrý vztah má i k ostatním členům rodiny, vychází i s dětmi, ale může mít problém s některými dětskými hrami
ke zvířatům: dobře vychází s ostatními psy, naopak špatné vztahy má s ostatními zvířaty, má sklon je lovit
Jedna dávka 4,0 mg ivermektinu na kg (dvacetinásobek používané hladiny) podaná subkutánně má za následek ataxii a depresi.
Ovce
Ivermektin podaný subkutánně prokázal odpovídající bezpečnost v doporučené hladině dávky. Při perorální dávce obchodního složení pro orální podávání do 4 mg ivermektinu na kg (dvacetinásobek doporučené dávky), podané žaludeční sondou, nezpůsobilo nežádoucí toxické reakce.
Prasata
Dávka 30 mg ivermektinu na kg (stonásobek doporučené dávky 0,3 mg na kg) aplikované prasatům subkutánně způsobila letargii, ataxii, bilaterální mydriázu, intermitentní tremor, ztížené dýchání a laterální ulehnutí.
Nebyla definována žádná antidota; doporučuje se symptomatická léčba.
