Dermatitida se může vyskytnout i u psů, jedná se o dědičně podmíněné kožní onemocnění, při kterém se v těle zvířete vytváří IgE protilátky vůči vnějším alergenům. Důsledkem je potom vznik alergického onemocnění. Nejběžnějšími alergeny v našich podmínkách jsou domácí roztoči nebo pyly trav a stromů. Nejčastějším typem alergie je alergie na bleší kousnutí. Psi bývají často alergičtí na krmivo. Klinické příznaky jsou primárně kožní nebo gastrointestinální (zažívací). Svědění se projevuje zejména na obličejové části, na zevním zvukovodu, v meziprstí, na karpech, hleznech, břiše. Pocit svědění nutí psa k neustálému drbání a tím dochází k poškození kůže, do které se pak snadno dostane infekce, ať už bakteriálního, nebo kvasinkového původu.
Atopická dermatitida
Atopická dermatitida je chronická svědivost a morfologie kožních změn typicky umístěná v oblasti natahovačů a ohybačů končetin. Reakce na kožní test u tohoto onemocnění je okamžitá. U psa lze při této dermatitidě pozorovat změny buněčně zprostředkované imunity. Navíc jsou u něj zvýšeny sérové koncentrace pro alergii specifických IgE a některých typů IgG (imunoglobulinů). U přecitlivělosti na bleší pokousání není imunologické zázemí tak detailně známé.
Atopie je druhá nejčastější alergická kožní choroba u psů. Výskyt tohoto onemocnění ve psí populaci není přesně znám, ale odhaduje se v rozmezí 3–15 %. Atopické onemocnění se může objevit u jakéhokoli plemene i jakéhokoli jedince.
Detailní anamnéza je jediným a nejdůležitějším faktorem v diagnostice a léčbě atopie. Poskytuje zásadní informace o tom, zda jsou symptomy pacienta alergického původu, a pokud ano, co může být vyvolávajícím alergenem. Trvání problému, věk při nástupu problému, průběh onemocnění, jeho sezónnost, informace o sourozencích, vzhled a šíření příznaků a reakce pacienta na provedenou léčbu jsou důležité body, které veterinář zjišťuje při rozhovoru s majitelem zvířete. Dotazy by se měly zaměřit také na přítomnost jiných zvířat, dietetický režim, venkovní i domácí životní prostředí, místo ke spánku, prevenci zevních parazitů a rovněž na předešlé léčby a jejich účinnost.
U 70 % psů jsou první příznaky pozorovány před dosažením tří let věku. Přecitlivělost na bleší pokousání je nejčastějším alergickým onemocněním u psů. Přestože nástup onemocnění může být pozorován v jakémkoliv věku, nejčastěji se první příznaky objevují mezi 1. a 3. rokem. Bylo prokázáno, že u jedinců trvale zablešených již od raného věku je reakce na bleší pokousání pozdější a že v některých případech jsou projevy alergie méně závažné.
Psům s pruritem alergického původu je vždy přisuzována atopická dermatitis, jestliže dochází k rozlízání končetin a oděrkám na nose a hlavě. Pokud není pozorován vznik prvotních kožních příznaků, může to být způsobeno tím, že jsou kožní změny sekundárně vzniklé rozškrábáním v důsledku svědivosti. Vznik povrchového hnisavého zánětu kůže a kvasinkových infekcí je prokazatelně vyšší u psů s rychlou reakcí na kožní test než u psů s klinickými příznaky a negativním kožním testem. Až 80 % atopiků trpí zánětem zevního zvukovodu a u 45 % psů je to prvotní problém, kvůli kterému jsou přivedeni k ošetření.
Bolest vzniká podrážděním určitého zakončení v těle (receptoru pro bolest), po něm následuje vyslání nervového signálu do centra pro bolest v mozku, kde si jedinec bolest uvědomí. Pak mozek vyšle signál zpět do cílového orgánu (kost, sval, kůže a podobně), který patřičně zareaguje. Čím větší koncentrace bolestivých zakončení anebo čím větší intenzita podráždění, tím obvykle větší a déle trvající bolest. Podle trvání můžeme bolest dělit na akutní a chronickou (ta je zvláště nepříznivá). Nejbolestivější bývají obvykle ortopedické zákroky, výkony v oblasti hrudníku či na močovém aparátu, problémy v oblasti páteře (zlomeniny, výhřez meziobratlového disku). Potrápit ale dokáže i takový zánět mléčné žlázy u fen či některé rány od pokousání. Je jasné, že vnímání bolesti je značně individuální (každý má jiný práh pro vnímání bolesti) a rozdíly jsou i mezi jednotlivými plemeny (například rotvajler versus pudl).
Z výše uvedeného vyplývá, že je vhodné (a někdy i nutné) umět bolest rozpoznat a léčit. Jak lze tedy poznat, že mého psa něco bolí? Bohužel to na rozdíl od lidí vůbec není snadné. Existují určité klasifikační stupnice používané ve veterinární praxi (stupeň 1–5), ale ty pro majitele nejsou příliš použitelné. Případů, že by zvíře bolestí naříkalo, není mnoho (většinou jde o akutní bolest zlomeniny, poranění kloubních struktur, vyhřeznutí meziobratlového disku, uskřinutí střev). Spíše se bolest projevuje méně nápadně, například jako apatie, nechuť k příjmu potravy, neochota k pohybu, abnormální postoj, různě intenzivní kulhání, obrané reakce při pokusu o dotyk určitých oblastí těla, tlačení hlavy do kouta spolu s poklesem krku a podobně. Příznaky souvisí s tím, která část těla bolí, a většinou jde o chronickou bolest. Jako doprovodný příznak se někdy objevuje zvýšená teplota a zrychlené dýchání.
Jedná se o velmi nepříjemný, lokalizovaný (ohraničený) zánět kůže. Nejčastěji se objevuje v teplých měsících v létě a na podzim. Příznaky se rozvíjejí velmi rychle, změny na kůži se objevují do několika hodin a jsou velmi bolestivé a svědivé. Pes si místo intenzivně škrábe a vylizuje. Prvotní příčinou je zpravidla štípnutí od komára, blechy či klíštěte, drobné poranění, zplstnatělá srst nebo podráždění kůže po koupeli ve vodě se sinicemi.
Změny na kůži jsou obvykle velmi svědivé a zároveň bolestivé, většinou mají kruhový tvar a velikost okolo 5 až 15 cm. Zánět vypadá nejprve jako začervenalé místo na kůži, jakmile se pes škrábe, postupně si kůži poškozuje a ta ho svědí a bolí ještě více. Na postiženém místě se přemnoží bakterie, na což začne reagovat imunitní systém a na kůži se tvoří hnisavý sekret (žluto-zelený). Chlupy jsou pak slepené tímto sekretem a na povrchu se často formují tuhé krusty (velké pevné strupy). Často dochází na postiženém místě i ke ztrátě srsti a v okolí se mohou nacházet hnisavé pupínky (pustuly). Změny se nejčastěji objevují na tvářích, seshora na krku nebo bradě, méně často na stehnech nebo bedrech. Čím více se pes škrábe, tím jsou projevy intenzivnější a změny větší. Častěji se tento problém vyskytuje u psů s hustým osrstěním, u labradora, labradorského retrievera, rotvajlera, molossoidních plemen. Obvykle se objevuje u mladších psů, tedy ve věku do 4 let.
Mezi vyvolávající příčiny těchto nepříjemných pocitů patří alergie na bleší kousnutí, reakce na jiný bodavý hmyz, zevní parazité (například klíšťata), problémy s paraanálními váčky, cizí tělesa (trny, osiny, semena...), povrchová poranění (pokousání), zplstnatělá srst, drobné nečistoty, povrchová poranění, zánět zevního zvukovodu, koupání psa, kontaktní dráždivé látky. V důsledku až maniakální traumatizace postiženého místa dochází během několika minut až hodin k tvorbě zarudlého, mokvavého ložiska bez srsti, které je silně svědivé.
Onemocnění většinou vzniká v teplém a vlhkém letním počasí, kdy nedochází ke správné ventilaci kůže. Komplikujícím faktorem je špatně udržovaná zplstnatělá srst. Pokud není léčba rychle zahájena, proces se rychle šíří a onemocnění se může dostat i do chlupových folikulů, případně ještě hlouběji.
Tělo pavouka můžeme již při zběžném pohledu rozdělit na dvě základní části: hlavohruď, na níž zřetelně rozlišíme šest párů končetin, a zadeček, který u sklípkanů není článkovaný. Obě tyto části jsou spojeny tenkou stopkou.
Hlavohruď nese na hřbetní straně kompaktní štít. Ten si můžeme nejlépe prohlédnout na sklípkaní svlečce. Nápadným útvarem je jamka neboli vtisk, který vbíhá dovnitř těla pevným trnem, sloužícím pro úpon mohutných svalů savého žaludku. Dále si můžeme v přední části karapaxu všimnout drobné vyvýšeniny, na níž jsou uloženy čtyři páry jednoduchých očí. Jejich zorná pole se překrývají a pavouk tak registruje zrakové podněty ve značně širokém úhlu. Na spodní straně hlavohrudi najdeme mezi kyčlemi nečlánkovanou pevnou destičku zvanou prsní štít.
Sklípkany odlišujeme od ostatních pavoukovitých podle postavení chelicer. U labidognátních pavouků se chelicery při zakousnutí pohybují k sobě, u ortognátních se chelicery zakusují paralelně dozadu.
Klepítka neboli chelicery vznikly z prvního páru končetin. Jsou dvoučlánkové, a jak již bylo řečeno, otevírají se rovnoběžně s podélnou osou těla. V bazálním článku chelicery je umístěna jedová žláza, jejíž vývod ústí těsně pod špičkou druhého článku.
Druhý pár končetin se přeměnil v makadla (pedipalpy). Ty mohou mít u pavoukovců nejrůznější tvar, ale u sklípkanů mají podobu kráčivých nohou. Jsou ovšem o jeden článek kratší. Kyčelní články pedipalp (gnathocoxy) ohraničují spolu s horním (labrum) a dolním pyskem (labium) ústní otvor, kterým začíná trávicí trubice. Rozšířená představa, kterak pavouci vysávají kořist chelicerami, je tedy mylná. U dospělých samců mají pedipalpy také významnou úlohu při páření. V dospělosti se u nich mění poslední článek makadel v kopulační orgán, složený ze dvou základních částí. Vlastní zásobárna spermatu (bulbus) vybíhá ve špičatý útvar (embolus). Ten je při kopulaci zaváděn do spermaték samice. Celý orgán je v klidu sklopen, takže je na první pohled špatně viditelný.
Zbývající čtyři páry končetin slouží k pohybu. Jsou osmičlánkové a poslední dva články zpravidla nesou na spodní straně zvláštní chloupky (scopulae). Právě toto husté ochlupení tvořené kartáčky krátkých, na konci větvených chloupků funguje podobně jako přísavky gekonů a umožňuje sklípkanovi pohyb po hladkém povrchu (sklo, listy rostlin). Nejlépe je toto ochlupení samozřejmě vyvinuto u stromových sklípkanů, kde jsou koncové články končetin (zejména tarsus pedipalp a tarsus i metatarsus předních dvou párů noh) díky němu značně rozšířené a na první pohled upoutají svým duhovým leskem.
Zadeček sklípkanů je vakovitého tvaru, původní článkování lze vysledovat jen podle uložení některých důležitých orgánů.
Tržné rány u psa vznikají velmi často a mohou být i z pokousání od jiných psů. Vlastní ošetření rány provádíme až po zastavení krvácení. Povrchové ranky a odřeniny ošetříme roztokem Betadine. Rány, které se mohou snadno znečistit (na končetinách a podobně), ošetříme a kryjeme obvazem. Při vážnějším poranění je nutné neprodleně zajistit ošetření u veterinárního lékaře.
Pro chovatele může být v praxi velmi těžké poznat rozdíl mezi tím, zda se pes klepe, či u něj nastal svalový třes či svalové chvění. Pokud se pes třese, nemusí být na vině pouze svalová tkáň.
Kromě vrozených onemocnění a jiných příčin svalového třesu může být důvodem i okamžitý pocit psa, například vzrušení, napětí, strach a podobně. Na druhou stranu to může být dlouhodobý svalový třes u starých psů, který bývá neléčitelný. Teoreticky může existovat léčba, obvykle se k ní však nepřistupuje, neboť záleží na individuálním případu a na míře postižení psa. V případě malých a krátkosrstých psů, kteří nejsou fyziologicky přizpůsobeni k nízkým teplotám, může za svalový třes logicky pocit zimy.
Náhlý a stupňující, vytrvalý a na první pohled bezpříčinný svalový třes může být způsoben otravou psa. Ačkoliv si je v dnešní době každý člověk vědom, popřípadě alespoň tuší, že psi nemohou lidskou kořeněnou stravu, někomu nedomluvíte. Je zde i několik potravin, u kterých byste nečekali, že v konečném důsledku mohou psa zabít, přičemž pro člověka mohou být i prospěšná. Pes sice například s potěšením pozře čokoládu, ale ve větším množství pro něj může být fatální.
Otřesy jsou nedobrovolné, rytmické a opakující se pohyby svalů, které se střídají mezi kontrakcí a relaxací, obvykle zahrnují pohyby tam a zpět (záškuby) jedné nebo více částí těla. Otřesy mohou být rychlé, nebo to naopak mohou být pomalé vibrace, a mohou objevit v kterékoli části těla. Syndrom třesu postihuje většinou mladé psy, případně psy ve středním věku.
Záchvat nebo křeč je náhlá nadměrná činnost nervů v mozku, která vede k nekontrolovatelným stahům svalů a k abnormálnímu chování. Může trvat několik minut i několik vteřin. Takovéto záchvaty jsou příznakem nervové poruchy, nejsou samy o sobě nemocí. Původ záchvatů bývá často velmi obtížné diagnostikovat, to ale neznamená, že se pro vašeho pejska nedá nic dělat. Během záchvatu se soustřeďte na pozorování veškerých průvodních příznaků a zároveň zabraňte poranění psa. Nikdy se nesnažte otevřít mu tlamu a manipulovat s jeho jazykem – můžete být pokousáni! Snažte se navodit ticho, náhlé hlasité ostré zvuky mohou záchvat prodlužovat nebo zhoršovat. Po záchvatu poskytněte psovi dostatek času na vzpamatování se. Mluvte na něj, uklidněte ho. Co nejdříve po záchvatu dohodněte návštěvu veterináře. Pokud záchvat trvá déle než 10 minut, měl by ho veterinář vidět okamžitě.
V některých případech je třes projevem hyperaktivity, je dlouhotrvající a častý. V těchto případech je vhodné zamyslet se nad cviky, které psa uklidní.
Rychle se rozvíjející změny mají většinou kruhový tvar o průměru několika centimetrů. Jsou silně červeně zabarvené, tvoří se mokvavé eroze a dochází k lokální ztrátě srsti. Postižené místo na sebe upozorní přítomností chlupů, které jsou slepené raným sekretem a nutkavou snahou zvířete o další traumatizaci léze. Zpravidla se vyskytuje pouze jedno pyotraumatické ložisko s dominantní lokalizací v bederní a křížové krajině, na bocích stehen, v okolí ocasu, na krku či poblíž uší.
Toto onemocnění vznikne během několika minut, hojit se však může i týdny. Jde tedy o rychle se vyvíjející kožní zánět, se kterým se setkáváme velmi často v létě a na podzim. Vzniká často jako komplikace koupání psa nebo po kousnutí hmyzem či klíštětem, ale také po pokousání jiným psem nebo při zánětech zvukovodu.
Krváceniny a hematomy jsou vyvolány únikem krve z cévního systému. Krváceniny jsou viditelné na různých orgánech, serózních membránách, kůži, podkoží i ve svalovině. Krváceniny lze podle velikosti rozdělit na drobné tečkovité krváceniny, nazývané petechie (1 až 2 mm), na větší krváceniny, takzvané ekchymózy (2 až 3 mm), které mohou doprovázet některá závažná onemocnění, až po velké krevní výlevy způsobené rupturami velkých cév.
Hematom je krevní výron viditelný na povrchu těla, projevující se ohraničenou barevnou změnou, která je způsobena sraženou krví. Krevní barvivo se postupně odbourává, podle toho se také mění barva hematomu z původní tmavě červené, fialové přes zelenou do žluté. Hematomy jsou způsobeny tupým nárazem, tlakem nebo doprovázejí jiné zranění. Hematom není příčina, ale vždy důsledek.
U psů se nejčastěji objevují hematomy (othematom) v uchu, oku, ale i na jiných částech těla psa.
Hematomy v oku vznikají prasknutím žilky nebo jsou způsobeny nějakým úrazem. Může jít o udeření se do oka, vniknutí nějakého předmětu. Otok bývá teplejší, mírně bolestivý, někdy s výraznou známkou přítomnosti tekutiny (fluktuací). V každém případě psa zneklidňuje jak zatížením oka, tak tlakem obsahu a znemožňuje vidění.
Hematom v uchu, odborně zvaný othematom, psa na životě neohrožuje. Bývá však obtížný, zdlouhavý, recidivující (obnovující nebo vracející se) a při podcenění nebo nevhodném postupu může zanechat trvalé následky v podobě deformace ušního boltce. Ušní boltec psa je orgán velmi dobře prokrvený a cévy v něm procházejí především na vnitřní ploše, velmi mělce pod kůží, kde jsou dobře viditelné a také snadno zranitelné. Poškozením cévní stěny dochází ke krvácení mezi vnitřní kožní list a ušní chrupavku. Náhle vzniklé zduření, zpočátku velikosti hrášku nebo fazole, se rychle zvětšuje, až otok může vyplnit celou vnitřní plochu ucha. Otok bývá teplejší, mírně bolestivý, na pohmat měkký, někdy s výraznou známkou přítomnosti tekutiny (fluktuací). V každém případě psa zneklidňuje jak zatížením ušního boltce, tak tlakem obsahu. Postižené ucho visí dolů, pes kňučí, je neklidný, potřásá hlavou, snaží se ucho opatrně škrábat nebo je otírá o předměty. Zpravidla nosí hlavu šikmo. Příčiny vzniku krevního výronu mohou být rozličné, zpravidla se však soustřeďují ve dvou okruzích: úrazech a onemocněních vnějšího zvukovodu. Poškození ušního boltce si může pes způsobit sám, například nárazem na překážku, kdy je ucho prudce přiraženo ke kostěnému podkladu hlavy, nebo k němu může dojít i úderem či přivřením dveřmi. Při rvačce mezi psy může být ucho poraněno stiskem zubů protivníka.
Pyotraumatická dermatitida je akutní mokvavá dermatitida (Hot spot), která vzniká nejvíce v teplém a vlhkém letním počasí, kdy nedochází k dostatečné ventilaci kůže, a postihuje hlavně bohatě osrstěná zvířata. Nejčastější vyvolávající příčinou je zapaření mokré srsti, ale problém může vzniknout po jakémkoli poranění kůže nebo i po kousnutí blechou či klíštětem.
Zvíře si v důsledku pocitu svědění nebo lokální bolestivosti začne místo intenzivně drbat, kousat a lízat. V důsledku traumatizace postiženého místa dochází během několika minut až hodin k tvorbě zarudlého lysého a mokvavého ložiska, které silně svědí. Rychle vznikne rozsáhlá bolestivá a infikovaná rána. Bez včasné léčby se infekce šíří do okolí a do hlubších vrstev kůže, až dojde k hlubokému zánětu kůže.
Pyotraumatickou dermatitidu je nutné řešit co nejdříve – ihned zabránit další traumatizaci kůže nasazením límce, vystříhat postižené místo i jeho okolí a vydezinfikovat. Často je také nutné nasadit léky proti bolesti, zmírnění svědění a antibiotika. Není vhodné nechat psa koupat ve vodě, do které byste sami nevlezli. Znečištěná voda dráždí kůži a snadno dojde k zapaření. Psa je potřeba po plavání v přírodě doma vykoupat a hlavně na závěr důkladně opláchnout čistou vodou.
Pokud se začne pes drbat nebo kousat, dobře ho prohlédněte. V případě, že naleznete ranku, místo vydezinfikujte (Betadine, Alfadin), a pokud se pes stále poranění věnuje, nasaďte do druhého dne límec. Jestliže neztratí o postižené místo zájem ani do druhého dne, vyhledejte odbornou pomoc.
Toto onemocnění vznikne během několika minut, ovšem hojit se může i týdny. Nejčastěji se s ním setkáváme v létě a na podzim. Vzniká jako komplikace koupání psa, po kousnutí hmyzem nebo klíštětem, pokousání jiným psem nebo při zánětech zvukovodu.
V teplém a vlhkém počasí jsou ideální podmínky pro rychlé rozmnožení bakterií a kvasinek. Během velmi krátké doby začne poraněné místo hnisat, mokvat a svědit. Pes si nenechá na zanícenou kůži sáhnout a ošetření je pro něj velmi bolestivé. Majitel může před návštěvou veterináře dané místo ostříhat, ošetřit dezinfekcí a aplikovat antibiotickou mast. Je vhodné zabránit psovi v dalším lízání či škrábání. Při léčbě se používají antiseptické a antibakteriální šampóny, masti s obsahem antibiotik a kortikoidů. Bohužel se v pokročilých stavech nelze mnohdy vyhnout celkové léčbě antibiotiky.
Hot spot neboli pyotraumatická dermatitida (acute moist dermatitis) je rychle se vyvíjející kožní zánět, se kterým se setkáváme velmi často v létě a na podzim. Vzniká jako komplikace například po koupání psa, po kousnutí hmyzem nebo klíštětem, pokousání jiným psem nebo při zánětech zvukovodu.
V teplém a vlhkém počasí jsou ideální podmínky pro rychlé rozmnožení bakterií a kvasinek. Během velmi krátké doby začne poraněné místo hnisat, mokvat a svědit. Pes si nenechá na zanícenou kůži sáhnout a ošetření je pro něj velmi bolestivé. Majitel může před návštěvou veterináře dané místo ostříhat, ošetřit dezinfekcí (Betadine) a popřípadě aplikovat antibiotickou mast (Betadine).
Je vhodné zabránit psovi v dalším lízání či škrábání. Při léčbě používáme antiseptické a antibakteriální šampony, masti s obsahem antibiotik a kortikoidů.
V důsledku až maniakální traumatizace postiženého místa dochází během několika minut až hodin k tvorbě zarudlého, mokvavého ložiska bez srsti, které je silně svědivé. Takové „horké místo“ se nachází zpravidla v blízkosti prvotního problému. Predisponovaná jsou dlouhosrstá plemena s bohatým a hustým osrstěním, jako například svatobernardský pes, leonberger, novofundlanský pes, německý ovčák, čau-čau, bernský salašnický pes, zlatý retrívr, ale i některá krátkosrstá (rotvajler).
Komplikujícím faktorem je špatně udržovaná zplstnatělá srst. Pokud není léčba rychle zahájena, proces se rychle šíří a onemocnění se může šířit i do chlupových folikulů, případně ještě hlouběji. Rychle se rozvíjející změny mají většinou kruhový tvar o průměru několika centimetrů. Jsou silně červeně zabarvené, tvoří se mokvavé eroze a dochází k lokální ztrátě srsti. Postižené místo na sebe upozorní přítomností chlupů, které jsou slepené raným sekretem a nutkavou snahou zvířete o další traumatizaci léze. Nacházíme zpravidla pouze jedno pyotraumatické ložisko s dominantní lokalizací v bederní a křížové krajině, na bocích stehen, v okolí ocasu, na krku a poblíž uší.
Pokud nebyl pes ošetřen antiparazitárním přípravkem, je nutné mu preventivně aplikovat přípravky proti blechám a klíšťatům. Postižené místo okamžitě po zjištění ostříháme. Je důležité ostříhat je nejen na mokvavém místě, ale v daleko větším rozsahu, protože se zánět velmi rychle rozšiřuje. Je nezbytné, aby se k postiženému místu a jeho okolí dostal vzduch. Dále je potřeba zamezit pejskovi v poraňování a infikování rány škrábáním nebo lízáním. Není v našich silách psa uhlídat, proto je nejvhodnější nasadit mu ochranný límec. Ránu je nutné pravidelně kontrolovat. Způsob léčby je závislý na závažnosti postižení.
Annamaet krmivo pro psy se vyrábí ve dvou variantách, a to Original a Grain free.
Original
Na výrobu těchto krmiv je využívána holistická receptura, jsou přirozeně konzervována, vyrobena bez kukuřice a pšenice. Všechny použité suroviny jsou přírodní a krmiva Annamaet neobsahují žádné umělé konzervanty, barviva nebo ochucovadla. Každá receptura je založena na velmi kvalitních živočišných bílkovinách s vysokou stravitelností. V řadě Original výrobce nabízí 5 různých druhů, které se mezi sebou liší především obsahem bílkovin a tuků, tj. svou energetickou hodnotou. Všechna krmiva Annamaet splňují požadavky na výživu psů ve všech životních stadiích, jsou tedy vhodná jak pro štěňata, tak pro dospělé psy. Při výběru vhodné receptury se rozhodujte podle aktuálních energetických potřeb svého psa nebo dle jeho chuťových preferencí.
Annamaet Adult 23%
Annamaet Adult je receptura vytvořená pro starší psy nebo psy s pomalejším metabolismem. Velmi oblíbená je také ve větších chovech psů. Jako doplněk omega-3 mastných kyselin obsahuje tento produkt i řasy.
Doporučená denní dávka záleží na hmotnosti psa. Pro psa ve velikosti do 6 kg je vhodná denní dávka 74–124 g; pro psa od 7 do 13 kg se doporučuje denní dávka 124–173 g. Doporučené dávkování je uvedeno vždy na obalu výrobku.
Krmivo je možné objednat v některých internetových obchodech za celkem příznivou cenu ve srovnání s kvalitou výrobku.
Annamaet Option 24%
Annamaet Option představuje alternativní variantu k drůbežím recepturám, je vyrobená z divokých tichomořských lososů a zvěřiny. Jde o velmi oblíbenou recepturu, vhodnou například při řadě potravinových alergií. Jako doplněk omega-3 mastných kyselin obsahuje tento produkt i řasy. Krmivo je vhodné pro psy ve všech životních stadiích – štěňata, březí i kojící feny a dospělé psy.
Francouzský buldoček, jak již název napovídá, pochází z Francie a byl vyšlechtěn v 19. století. Existují dvě teorie jeho vzniku. První říká, že francouzský buldoček má mezi svými předky psy z arén, kteří zápasili s býky. Druhá praví, že si v 60. letech 19. století dovezli francouzští chovatelé malé buldoky z Velké Británie a ty později křížili s francouzskými plemeny a také s teriéry. Původním posláním tohoto psa byl lov krys, ale velmi brzy se z něj stal společník rodin a dnes tomu není jinak.
Francouzský buldoček je extrovertní, veselý a inteligentní pes. Dokáže být i tvrdohlavý a umí si jít za svým, když si něco umíní. Přestože je to odvážný a tělesně tvrdý pes, duši má velmi citlivou a tvrdá slova a přístup ho dokážou hluboce zasáhnout. Velmi rád pobývá ve společnosti své rodiny, nerad zůstává sám doma. Vyžaduje jistou dávku pozornosti a může i značně žárlit, pokud se jeho pán nevěnuje právě jemu. Francouzský buldoček štěká velmi málo, proto jeho štěkot neberte na lehkou váhu, může totiž znamenat nějaké nebezpečí. Většina jedinců má kladný vztah jak k malým dětem, tak dokáže být veselým společníkem pro děti starší. Někteří psi se mohou chovat dominantně vůči jiným psům, ale rozhodně to není pravidlem. S ostatními zvířaty nemají žádný problém, pokud jsou na ně zvyklá. Francouzský buldoček má potlačený lovecký instinkt a nemá sklony vydávat se někam na vlastní pěst.
Francouzský buldoček je úžasné, milé, přítulné a osobité plemeno, které je velmi vhodné k dětem a potřebuje přímý kontakt s člověkem a jeho lásku. Je to takový „kašpárek“, který je přístupný k jakékoliv hře, která ho baví. I přes některé své dané handicapy, jako je krátký čumák, který je spojen s horším dýcháním zejména v horkém, ale i v mrazivém počasí, se buldočci krátkodobě mohou zúčastňovat některých psích sportů. Jsou schopni chodit delší procházky, ale je potřeba mít s sebou dostatek vody. Horké nebo hodně mrazivé počasí je pro ně nevhodné – postačí jen velmi krátké ranní a večerní procházky.
Povahu mají milou, hravou, ale přitom někdy hodně tvrdohlavou. Když si něco vezmou do hlavy, že to dělat nebudou, nikdo s nimi nehne. Snadno si dokážou získat lásku člověka svým chováním a klaunovstvím. Francouzský buldoček je společenský pes, který oplývá bystrostí, energičností, mazlivostí a hravostí. Pro tohoto psa veselé povahy je těsný kontakt s pánem a jeho rodinou nadmíru důležitý, citlivý francouzský buldoček vyžaduje dostatek pozornosti. Velmi miluje děti. Dobře obstojí také v roli ostražitého hlídače, ačkoliv není zbytečně uštěkaný.
Francouzský buldoček dorůstá do výšky okolo 30 cm v kohoutku a dosahuje váhy 14 kg.
Malamut je společenský, přátelský, dobrosrdečný a laskavý pes. Je velmi hravý a v dospělosti důstojný. Dokáže být také poměrně tvrdohlavý. Je to krásný pes, který je věrný svému majiteli. Snáší se dobře s dětmi. Vyznačuje se svou odolností a spolehlivostí. Je to pes jednoho pána. Od mládí je dobré ho navykat na kontakt s jinými psy, je totiž dominantní a může vyvolávat rvačky. Pro svou přátelskou povahu je malamut ideálním společníkem dětí. K jejich divočejším hrám bývá trpělivý a tolerantní.
Toto plemeno pochází ze severozápadní Aljašky. Bylo chováno původními obyvateli Mahlemuty. Malamut byl jimi používán k lovu a tahání nákladů. Na konci 19. století, s příchodem osadníků a nástupem zlaté horečky, nastal pro toto plemeno počátek zániku. Zlatokopové si našli zálibu v závodech psích spřežení a místní psi byli příliš pomalí. Z tohoto důvodu zájem o malamuty upadal. Naštěstí ve 30. letech 20. století začali příznivci této rasy s čistokrevným chovem. V současnosti je plemeno malamut velmi oblíbeno v USA a Kanadě jako rodinný společník, saňový pes a partner pro sportování.
Malamut je pes společenský, má rád svobodu, vzduch a celoroční ubytování venku. Kotec nemusí být zateplený. Nesnáší suchý vzduch. Může se pohybovat i v domě, ale jen v chladnějších prostorech.
Tento pes potřebuje opravdu hodně pohybu. Jeho majitel by měl být sportovně založený. Malamut je skvělý společník při jízdě na kole, joggingu, ale také plavání je mu vlastní. Nejpřirozenější je pro něho práce v zápřahu. Malamut vyniká vytrvalostí, nikoliv rychlostí. Nejlépe mu vyhovují závody na dlouhé tratě.
Výška psa v kohoutku je 63 cm, u fen je to 58 cm. Váha psů se pohybuje od 39 do 40 kg, u fen od 30 do 34 kg. Srst má malamut středně dlouhou a hustou a ta ho ochraňuje v jakémkoliv počasí. Tento pes má silnou kostru s mohutnou skladbou svalstva. Jeho tělo je prodloužené, má silný krk, hlubokou hruď a rovná záda. Končetiny jsou silné a pevné. Hlava široká, velká, čumák protažený a objemný. Oči malamuta jsou tmavé, mandlového tvaru. Uši má stojaté, trojúhelníkové. Čenich je většinou černý. Ocas je položený vysoko a v klidovém stavu se otáčí se na záda. Barva srsti je našedlá až do barvy černé, někdy může být zlatavá až hnědá. Břicho a spodní část končetin jsou bílé. Pro souvislé zabarvení je povolena pouze bílá barva. Průměrný věk malamuta činí 13 let.
Srst malamuta je třeba pravidelně pročesávat. Mimo dobu línání stačí 1x týdně kartáčovat. Při ušpinění stačí srst vykartáčovat. Jestliže budete svého psa koupat, tak pomocí kvalitního šamponu pro psy.
Americký pitbulteriér je mírumilovný k lidem a zcela oddaný své rodině. Dokáže ji bránit i za cenu ztráty života. Také velmi těžce nese, když rodinu někdo opustí. Má vyrovnanou povahu, je kamarádský a hodí se i k dětem. Je to opravdu společenský pes, který má rád každou návštěvu, třebaže je vůči cizím lidem trochu rezervovaný. Je výjimečně odolný vůči fyzické a psychické zátěži, dokáže vytrvale a tvrdě pracovat a potřebuje být stále něčím zaměstnán. Při styku s jinými psy dává najevo svou nadřazenost, kterou má geneticky zakódovanou. Při správné výchově s ním však nejsou problémy a svou trochu pošramocenou pověst si určitě nezaslouží. Ve špatných rukou může být ovšem „pitbul nebezpečný, a to především proto, že se vždy chce svému pánovi zavděčit, což je snadno zneužitelné.
Po celá staletí chovateli podporovaná vlastnost pitbulů z něj tedy dnes činí problémového psa ve vztahu k jiným psům. Oproti tomu pitbulteriéry, kteří se v ringu pod tlakem zranění a bolesti obrátili proti člověku, „pitmani“ bez milosti utratili. Díky této tvrdé selekci je dnešní americký pitbulteriér pes pevné, vyrovnané, spolehlivé a bezmezně statečné povahy s vřelým vztahem k člověku.
Povaha pitbula je k lidem přátelská, svému pánovi a jeho rodině je bezmezně oddaný, je povahově velmi vyrovnaný a inteligentní. Je společenský, radostně vítá všechny návštěvy, a i když je k cizím lidem rezervovaný, není agresivní. Toto však platí pouze pro psy z dobrého chovu. Bohužel mnoho pitbulů u nás chovaných, jsou psi ze špatných spojení nebo kříženci. Extrémní vlastnosti, jako je game, se velice rychle ztrácí při nesprávné volbě chovného páru, a současně se bohužel ztrácí také další vlastnosti, jako je loajalita vůči lidem a vyrovnaná povaha. Proto je nutné krýt feny liniově odpovídajícími psy. Pro správnou volbu chovného páru je tedy nutné znát rodokmen obou rodičů a vědět, co s čím můžeme kombinovat.
Někteří „chovatelé“ kryjí cokoliv čímkoliv pouze za účelem zisku a výsledkem jsou psi, kteří mají s pitbulem společný pouze vzhled. Často u nich chybí typické vlastnosti plemene a objevuje se dokonce agresivita vůči lidem. Jsou to zkrátka bastardi vypadající jako pitbulové. Bohužel tito jedinci dělají pak ostudu celému plemenu a problémy jeho chovatelům.
Pitbul rozhodně není pes pro každého. Jeho fyzický fond a zděděné vlastnosti ho sice předurčují být dobrým společníkem do rodiny a ochráncem majetku, jeho výchova však vyžaduje mnohem více trpělivosti a důslednosti než výchova jiných plemen. Americký pitbulteriér si musí být neustále jist svým postavením, umístěním a žebříčku hierarchie v rodině.
Říje probíhá od poloviny července do první poloviny srpna. Říjné srny se ozývají tenkým pískáním. Srna je březí 40 až 41 týdnů a koncem května a v červnu vrhá jedno až tři srnčata.
Srnčí zvěři nejlépe vyhovuje otevřená krajina s menšími lesíky, křovinami, loukami a poli. Během léta žije většinou jednotlivě na nevelkém území v okruhu 1–3 km.
Nejvíce času věnuje odpočinku a přežvykování, vychází na pastvu v podvečer a v noci, není-li rušena, tak i ve dne. Pouze necelé tři hodiny denně prospí. V potravě převládají různé druhy bylin a trav, dále se v ní objevují větve a listy keřů, houby, spadané plody a polní plodiny.
V otevřené krajině se začátkem podzimu obě pohlaví shlukují do různě početných tlup (10–100 jedinců), která se potulují po polích s ozimy, pícninami a zbytky okopanin či kukuřice. V nížinách leckde přivykl tomuto stádovému způsobu života celoročně, jinde se společenstva rozpadají až zjara, kdy samci začínají s vytloukáním paroží a osamostatňují se.
Vedoucím zvířetem bývá nejčastěji některá ze starších samic. Hrubým bekavým hlasem varuje před nebezpečím a zároveň i soka před vstupem do teritoria, jehož hranice značí výměškem několika typů pachových žláz.
K vlastní říji dochází až uprostřed léta a od října do listopadu samci paroží shazují. Z utajené březosti v trvání 40–41 týdnů připadá na vlastní vývoj zárodku jen asi polovina doby. Někdy ovšem dochází i k náhradní podzimní říji v listopadu a prosinci, a pak klidové stadium odpadá.
Samice mívají 1–2 mláďata (vzácně i 3–4), která rodí na přelomu května a června. Zpočátku zůstávají v úkrytu ve vysokém podrostu a matku následují až po 2 týdnech. Navzájem se dorozumívají jemným pískáním. Od 3. týdne přecházejí postupně na zelenou potravu, ale mateřským mlékem se přikrmují až do zimy. Pohlavně dospívají ve 2. roce života a v zajetí se dožívají až 18 let.
Srnec u nás patří k nejběžnější lovné zvěři (doba lovu je od 16. 8. do 30. 9., samice a mláďata se loví od 1. 9. do 31. 12.), počet úlovků rok od roku kolísá, v nejlepších letech se pohybuje i nad 110 000 kusy.
Z řady civilizačních vlivů (nedostatek úkrytů, ruch v přírodě, ztráty způsobené automobily a zemědělskou mechanizací) se na populační dynamice srnců negativně projevuje i zvýšení osevních ploch řepky olejky, jejíž spásání srncům působí značné zažívací potíže, končící mnohdy až úhynem.
Rozela nebo rosela (rozšířenější název, avšak encyklopedicky nepoužívaný) je rod ptáků z čeledi papouškovitých. Latinský název zní Platycercus, což znamená plochý (široký) ocas. Rozely jsou převážně semenožravé a žijí v pobřežních oblastech Austrálie a na blízkých ostrovech, vyhýbají se aridnímu australskému vnitrozemí. Obývají lesy, buš, farmy, parky a zahrady. Rozely byly vysazeny také na Novém Zélandu a ostrově Norfolk.
Rozela je papoušek střední velikosti, pestře zbarvený (dle mutace), dobře se množící, tudíž většinou lehce odchovatelný, proto je oblíbený u chovatelů začátečníků. Pro chov je doporučována venkovní voliéra s co nejdelším proletem (to proto, že rozely jsou vynikající letci) a závětřím, místem, kam se rozely mohou schovat před nepřízní počasí.
Jsou to odolní ptáci, kteří vydrží venku i naši zimu, ale jsou nesnášenliví vůči ostatním ptákům svého i jiného druhu. Proto se musí chovat odděleně – jen jeden pár na jednu voliéru. Jsou známy i případy, které tuto teorii vyvracejí. Ale raději to nezkoušejte, může to vést ke zmrzačení nebo zabití papouška.
Krmíme směsí zrnin, kterou lze zakoupit v obchodech nebo na specializovaných burzách. Aby krmení bylo pestré, podáváme ovoce, zeleninu, různé trávy a větvičky stromů (ty velmi dobře poslouží k okusu, při kterém si papoušek zabrousí zobák, avšak záleží na druhu předkládaných větví, jejich tvrdosti, která má na tuto skutečnost vliv).
Rozela pestrá je relativně dlouhověký papoušek. V dobrých podmínkách se může dožít až 20 let. Tito ptáci jsou velice smělí, zvědaví a neustále aktivní. Zvuky, které vydávají, jsou na poslech líbivé – nejde o nepříjemné křiklouny. Jako téměř všichni papoušci se i tyto rozely dají jako mladí jedinci dobře ochočit. Při nedostatku ptačích společníků však vyžadují od svého chovatele mnoho pozornosti.
Mladý pták má matné barvy, je postavou menší. Čerstvě vylétlé mladé rozely mají oproti starším jedincům kratší letky a ocasní pera, oranžový zobák. Dospělí jedinci mají zobák šedý, syté barvy peří a vylétané robustní postavy. Ocasní pera a letky jsou delší. Zobák větší a silnější. Rozdíl mezi mladým a dospělým ptákem je tedy na první pohled značný.
U rozel není pohlavní dimorfismus nikterak výrazný. Zkušený chovatel rozezná od pohledu samici od samce, začátečníkovi by to však mohlo činit potíže. Samec je oproti samici větší, robustnější. Jeho peří má sytější barvy. Temeno je větší, stejně jako celá hlava a zobák. Samice je menší, matněji zbarvená. Zobák a hlava by měly být u samce vždy větší než u samice. Rozely dospívají ve stáří jednoho roku.
Na jaře, obvykle koncem dubna, začíná tok. Ten můžeme vyvolat také tím, že zpestříme krmení a začneme zkrmovat vaječnou míchanici.
