Téma: 

parmička siamská


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

PARMIČKA

Parmička siamská (= parmička černopruhá)

Tento druh pochází z Jihovýchodní Asie (Borneo, Sumatra). Poznáte ji podle černého pruhu, který se táhne od oka k ocasu. Bříško má bílé, hřbet mřížkovaný a ploutve bezbarvé, průhledné. Dožívá se až 10 let. Vzhledem k tomu, že dorůstá délky až 15 cm, potřebuje akvárium minimálně 100 litrů. Ideální teplota vody se pohybuje mezi 22-24 stupňů Celsia. Vzhledem k tomu, že je i „skokan“, musí být akvárium zakryté. Alespoň v části nádrže vyžaduje husté osázení rostlinami a dostatek dekorací. Parmička siamská je společenský tvor. Je nutné ji chovat ve skupině min. 4 jedinců, jinak strádá a hyne. Mladé parmičky se živí výhradně řasami, převážně zelenými. Jsou proto výbornou alternativou pro odstraňování řas přírodní cestou bez chemických přípravků. Později již dávejte normální potravu (sušené krmivo). Pokud se potřebujete zbavit černé štětičkové řasy, přestaňte na nějakou dobu parmičku siamskou krmit. Jako jedna z mála rybek začne totiž tuto řasu požírat.

Zdroj: Parmička
Zveřejněno: 22.8.2016

PARMIČKA

Parmička čtyřpruhá

Pochází ze stejné domoviny jako parmička siamská tj. Jihovýchodní Asie (Sumatra, Borneo, také Thajsko). Její tělo je ale vysoké, oválného tvaru typického pro kaprovité ryby. Dorůstá délky 6-7 cm a výšky až 3 cm. Tyto parmičky mají žlutavé zbarvení se čtyřmi typickými svislými černými pruhy. Barevnější jsou samci, kteří mají výrazně červené prsní ploutve. Červený nádech pak mají i jejich ploutve hřbetní a ocasní. Tato rybka není určena úplným začátečníkům. Vyžaduje stále čistou vodu, dostatečný prostor na plavání - akvárium min. 60 l, dobře osázené pevnějšími a tužšími rostlinami. Charakteristickou vlastností parmiček čtyřpruhých je jejich způsob odpočinku. Pokud je naleznete v akváriu otočené hlavou dolu, neznamená to, že jsou nemocné. Ale jen to, že se jim právě „nechce“ plavat. Je nutné chovat je v hejnu nejlépe 10 rybek. Pokud pro ně budete kupovat do akvária nějaké společníky, měly by to být stejně aktivní a rychlé rybky. Rozhodně se nehodí do společnosti pomalejších dlouhoploutvých ryb (skaláry, terčovci, závojnatky...). S radostí by jim totiž okusovaly ploutve.

Šlechtěním parmiček čtyřpruhých postupně vznikaly od 50. let minulého století různé barevné formy. Počátkem 80. let byla vyšlechtěna forma zelená, které se také říká „mechová“. U tohoto druhu se pruhy jakoby slévají a celé tělo tak dostává právě ten typický tmavý nachovězelený odstín. Tyto parmičky (ostatně i všechny další vyšlechtěné druhy) jsou teplomilnější a celkově choulostivější.

Zdroj: Parmička
Zveřejněno: 22.8.2016

PARMIČKA

Parmička červenoploutvá (= parmička thajská)

Známá je také pod českým názvem Labeo červenoploutvé. Její původní domovinou je Thajsko, Čína a Kambodža – hlavně povodí řeky Mekong. Jedná se o teritoriální rybku, která vyžaduje svůj prostor a samotu. To platí hlavně vůči jedincům vlastního druhu. Tyto parmičky bývají mezi sebou agresivní a ve vzájemných soubojích si mohou vážně poškodit ploutve. Pokud ale máte akvárium velikosti minimálně 120 l, hustě osázené a s dostatkem úkrytů a jeskyněk, kam se může schovat a vytvořit své teritorium, můžete mít v jednom akváriu i více kusů. V takovémto akváriu se také dobře snese s ostatními rybkami jiného druhu. Dožívá se 10 – 12 let a také tato parmička je neúnavným konzumentem zelených řas.

Zdroj: Parmička
Zveřejněno: 22.8.2016

PARMIČKA

Parmička duhová (= parmička hořavková)

Je drobnější rybka dorůstající velikosti 5 cm a pocházející z ostrova Srí Lanka. Je to mírumilovná, klidná, někdy až plachá rybička, kterou je dobré chovat alespoň v páru. V akváriu vám pěkně vynikne i menší skupinka cca 6 parmiček, ve které by měli být zastoupeni alespoň 3 samečci. Ty se pak vzájemně prohánějí se svým jasně červeným zbarvením těla i ploutví, které je pro ně typické především v době tření, kdy nabývá na ještě větší intenzitě. Kombinovat je s jinými druhy rybek lze, ale pozor na příliš zarybněnou nádrž. Parmičkám duhovým postačí akvárium o velikosti 60 l. Musí být ale dobře osázené, doplněné i plovoucími rostlinami a s místy nepříliš prosvětlenými, která jim navozují pocit bezpečí.

Zdroj: Parmička
Zveřejněno: 22.8.2016

PARMIČKA

Parmička červenoocasá

Českými synonymy jsou Labeo červenoocasé nebo Labeo dvoubarevné. Pochází z potoků Thajska, v zajetí dorůstá až 12 cm a dožívá se cca 7 let. Celé její tělo je černé s výjimkou zadní ploutve, která má jasnou červenou barvu. Před nosními otvory má umístěn pár malých vousků, které slouží jako chuťový orgán. Bedlivě si střeží své teritorium a je poměrně nesnášenlivá vůči ostatním jedincům svého druhu. Dalším rybkám ve společném akváriu proto musíte zajistit dostatek úkrytů, aby se před ní mohly případně schovat. Ideální je nádrž hustě zarostlá rostlinami, s kameny a kořeny, které právě tyto úkryty poskytují a jednotlivé rybky si tak mohou vytvářet svá teritoria. V poslední době je parmička červenoocasá na našem trhu vzácná a zřídka kdy na ni narazíme.

Zdroj: Parmička
Zveřejněno: 22.8.2016

PARMIČKA

Parmička krásnoploutvá

Je to jedna z nejoblíbenějších akvarijních rybek. Má charakteristické podlouhlé tělo s plochým bříškem. Od očí k ocasu se jí po něm táhne hnědočerný pruh, který má ve vrchní části zlatavý proužek. Svým vzhledem se velmi podobá parmičce siamské, za kterou je v akvaristikách často zaměňována. Liší se od ní ale vzhledem – má barevné ploutve (ostatně odtud i její název), na kterých je tmavý pás s bílým okrajem – a za druhé parmička krásnoploutvá není tak důkladný „požírač“ černé štětičkové řasy. Dorůstá délky až 15 cm, dožívá se i 10 let a patří k druhům, které je dobré chovat ve více jedincích (ať už ve dvou nebo menším hejnu čtyř a více kusů). Ideálním prostředím pro chov je akvárium o objemu alespoň 100 l s povrchem z jemného štěrku, s mnoha úkryty, hustě zarostlé především rostlinami se širokými listy, na kterých ji často vidíme odpočívat.

Zdroj: Parmička
Zveřejněno: 22.8.2016

OBLÍBENÉ DRUHY KOČEK

Siamská kočka

Podle některých pramenů vzniklo toto plemeno v 17. století v Siamu, podle jiných je starší více než 600 let. Každopádně se předpokládá, že jeho přímým předchůdcem byla bengálská kočka. Siamské kočky byly velmi ceněné a chovaly se pouze na panovnických dvorech. První zmínka o siamské kočce v Evropě je z roku 1884, kdy ji přivezl do Londýna anglický konzul v Bangkoku. Tehdy se ovšem vzhledově značně lišily od dnešního standardu. Byly zavalitější, měly deformovaný ocas a často šilhaly. Standard byl ustaven v roce 1902 v Anglii. Postupně se začala siamská kočka chovat i v jiných částech světa, ale v důsledku jejího křížení s místními plemeny se začala ztrácet čistota rasy. To se nyní řada chovatelů, zastřešených v Asociaci ochrany divokých koček Thajska, snaží napravit. V současnosti existuje asi dvacet barevných variant.

Siamská kočka má dost komplikovanou povahu. Je velmi energická, hravá, zvídavá a inteligentní. Vyžaduje stále pozornost, je přítomna všemu, co se v domácnosti děje. Říká se, že je drzá, panovačná, dotěrná, pyšná a hlučná (ozývá se velmi zvučným hlasem, který nepřeslechnete). Na druhou stranu umí být toto nesmírně okouzlující stvoření také velmi oddané, někdy až do té míry, že nesnese přítomnost nikoho jiného než svého nejbližšího člověka. Má až psí povahu. Snadno se také naučí chodit na vodítku na procházku se svými pány. Je poměrně hlučná a dokáže dobře komunikovat s člověkem. Je zvídavá, u všeho musí být a někdy dokáže být značně tvrdohlavá. Hodí se výborně jako společnice i pro začínajícího chovatele. Rychle dosahuje dospělosti a mívá početný vrh.

Je to středně velká kočka s hmotností od 2,5 do 5,5 kg. Siamská kočka má klínovitou, středně velkou hlavu s dlouhým a rovným nosem, delšíma velkýma ušima a zešikmenýma očima mandlového tvaru, které jsou vždy modré a dodávají jí orientálního vzhledu. Siamská kočka je tím kvalitnější, čím tmavší odstín modré barvy její oči mají. Má extrémně štíhlé protáhlé tělo, které je však dobře osvalené a přitom pružné a elegantní. Ramena a bedra jsou stejně široká, záda silná, zadní nohy delší než přední. Tlapky má siamská kočka malé a oválné, ocas tenký, na konci zašpičatělý. Srst je krátká, hustá, lesklá, bez podsady a dobře přiléhající. Po narození je srst světlá, postupně tmavne. Siamské kočky mají takzvané akromelaninové zbarvení, tedy různou barvu základní srsti na koncových částech těla (uši, nos, končetiny, ocas). Typickým a ideálním zbarvením je bílá. Ohledně barvy siamských koček je zajímavý fakt, že koťata se rodí vždy čistě bílá a teprve časem jim konečky ztmavnou.

Siamská kočka je krátkosrsté plemeno, takže o její srst není třeba nijak zvlášť pečovat, pouze jednou týdně kartáčovat. V potravě by měla dostávat zvýšený podíl bílkovin – kvůli štíhlé postavě. Samota ji stresuje, proto by neměla být často sama. Hlasitě projevuje svoje nálady – kocour v říji až tak hlasitě, že o tom ví široké okolí.

Zdroj: Oblíbené druhy koček
Zveřejněno: 12.5.2017

ČERNÁ ŠTĚTIČKOVÁ ŘASA

Živočichové spásající ruduchy

Velkým pomocníkem je „řasožravá“ ryba parmička černopruhá (Crossocheilus siamensis). V mládí se živí převážně zelenými řasami (ale jako jedna z opravdu mála živočichů konzumuje i černou řasu), v dospělosti se z ní stává všežravec (byť stále konzumující i řasu).

Dalším pomocníkem je sladkovodní kreveta japonská (Caridina japonica). I když je všežravá, konzumuje i řasy (včetně těch černých).

Zdroj: Černá štětičková řasa
Zveřejněno: 19.6.2017

PARMIČKA

Parmičky

Parmičky jsou čilé hejnové ryby, které dorůstají velikosti 5-15 cm. Nejlépe je chovat je s jinými druhy parmiček nebo teter, které mají stejné nároky a velikost. Vyžadují větší akvária s dostatkem volného místa na plavání. Na složení vody nemají žádné zvláštní požadavky, teplota jim vyhovuje kolem 22 stupňů. Jsou to většinou všežravci, kteří vyžadují občas i rostlinnou stravu. Velmi se proto hodí na „pojídání“ řas a přispívají tak k očistě vašeho akvária.

Zdroj: Parmička
Zveřejněno: 22.8.2016

SLADKOVODNÍ AKVARIJNÍ RYBY

Parmička čtyřpruhá

Tato ryba má latinský název Capoeta tetrazona, její velikost je 6 cm, teplotu vody potřebuje v rozmezí 20 až 26 °C. Jde o všežravce (vločkové, mražené nebo živé krmivo).

Jedná se o velmi čilou rybku, kterou je nezbytné chovat v hejnu o větším počtu kusů. S oblibou zaujímá v klidu polohu hlavou dolů. Nesnáší starou, pravidelně částečně nevyměňovanou vodu, kde pak trpí a často bez příznaků hyne. Rybky jsou citlivé na zvýšené hodnoty dusitanů, nehodí se tedy do čerstvě založených nádrží.

Samečky rozpoznáme podle více červeně na tlamce a ploutvích.

Zdroj: Sladkovodní akvarijní ryby
Zveřejněno: 9.12.2015

PARMIČKA

Rozmnožování

Pokud budete chtít parmičky sami rozmnožovat, připravte se na to, že jsou druhem, který své jikry požírá. Proto si připravte zvláštní nádrž pro vytírání. Umístěte do ní rostliny nebo kameny, kam se může samička následně schovat. Některé druhy kladou své jikry právě na listy rostlin. V této nádrži zvyšte teplotu na 24 – 25 stupňů Celsia (resp. o 2-3 stupně oproti běžné teplotě). Rybky se vytřou obvykle druhý nebo třetí den. Ihned po vytření pár vylovte, abyste o jikry nepřišli. Potěr se líhne následně za 24 – 36 hodin a v prvních dnech nesnáší náhlou změnu vody. Poměrně rychle roste a po 14 dnech ho můžeme odlovit do rozplavávací nádrže.

Zdroj: Parmička
Zveřejněno: 22.8.2016

BENGÁLSKÁ KOČKA

Charakteristika

K prvnímu pokusu o vyšlechtění dnešní bengálské kočky došlo v šedesátých letech 20. století, a to ve Spojených státech. Cílem bylo vyšlechtění přátelské a plně domestikované domácí kočky s alespoň částečným zachováním podoby a fyzických vlastností kočky divoké, což bylo snem mnoha chovatelů. První křížení však neiniciovali chovatelé, ale američtí genetikové, neboť u divokých bengálských koček byla zjištěna nepřítomnost genu kočičí leukémie, vůči níž tak byla tato kočka imunní. I přes snahu genetických vědců se však křížení nedařilo a další chov narážel na problém neplodnosti kocourů a těžké ochočitelnosti koťat první generace, což další pokusy téměř zastavilo.

Další pokus o zkřížení se tak opakoval až o několik desítek let později, kdy se o něj pokusila Američanka Jean Millová, která byla již dopředu obeznámena s možnými úskalími a problémy, které by případně mohly nastat. Chovatelka tak počítala s divokostí původního plemene i s možnou neplodností kocourů první generace. Tu vyřešila šlechtěním pouze samičích koťat s domestikovanými kocoury, čímž byla plodnost zaručena, neboť neplodnost se objevovala pouze u samců. I přesto však byl chov značně problematický a všeobecně byla přijata až čtvrtá generace původních koček, kterou ale uznaly jen některé z chovatelských asociací. Evropská FIFE uznala bengálské kočky teprve v roce 1998.

I když vyšlechtění bengálské kočky patří k největším chovatelským úspěchům, její šlechtění není ještě zcela ukončeno, neboť v některých chovných programech se dodnes používají divoké bengálské kočky.

Bengálská kočka má dlouhé a svalnaté tělo. Ocas bývá střední délky a na konci je vždy černě zbarvený. Hlava je vzhledem k tělu malá protáhlá. Toto plemeno má velmi hustou srst a můžeme se setkat s celou řadou provedení s hnědou barvou v odstínech žluté či zlaté. Méně časté bývá provedení bílé, stříbrné, modré a vzácně se objevuje černé zbarvení celého těla.

Opticky se sice tato kočka podobá malému africkému leopardovi, ocelotovi nebo tygrovi, ale navzdory svému divokému vzhledu má velmi přítulnou povahu a s hlasitým předením se ráda nechává rozmazlovat od svého člověka.

Bengálská kočka má dosti dlouhé, svalnaté a dobře vyvinuté tělo s těžkými kostmi. Zadní nohy jsou o něco delší než přední a tlapky jsou relativně velké a kulaté. Ocas je střední délky, pevný na dotek, má zakulacený koneček, který je vždy černě zbarvený. Klínovitá hlava je v poměru k tělu malá a je o něco delší než širší. Malé uši jsou namířeny trochu dopředu, široce nasazené a nesmějí mít žádné štětinky. Nos je dlouhý a široký s lehkým prohnutím v místě, kde přechází v horní část lebky. Oči jsou velké, mají mandlovitý až kulatý tvar, bývají v barvě zlaté, zelené, oříškové nebo modré. Velmi žádoucí jsou výrazné polštářky hmatových chlupů. Typická bengálská kočka má krátkou až středně dlouhou srst. Koťata smějí mít srst trochu delší. Textura srsti je hustá, bohatá a měkká, je neobyčejně jemná a hedvábná. Hmotnost těchto koček se pohybuje v rozmezí 0,5–3,5 kg, délka těla je 44–107 cm, výška 41 cm, délka ocasu je 15–44 cm.

Barevné variace bengálské kočky:

  • hnědá – kočka má žlutavou až tmavě oranžovo-červenou základní barvu. Kresba je v barvě černé, hnědé, čokoládové nebo skořicové. Žádoucí je opět zřetelný kontrast mezi kresbou a podkladem. Barva očí je žlutá až zelená.
  • seal lynx point – tato barevná varianta byla získána tím, že se ke křížení přidala kočka siamská. Tlama, nohy a uši jsou vždy tmavší barvy než zbytek barvy těla. Přesto není cílem, aby byly odznaky příliš nápadné: je žádoucí, aby mezi odznaky a zbytkem těla byl co nejmenší barevný kontrast. Barva očí je modrá.
  • sepia seal mink tabby – tato barevná varieta se získala přikřížením koček barmských a siamských. Sepia mink tabby je relativně málo se vyskytující barva. Základní barva je slonovinová, krémová nebo světle hnědavá. Barva kresby kolísá od červenavé po tmavě hnědou. Barva očí kolísá od zelené po modrozelenou.
  • seal lynx point a sepia seal mink tabby – sněžné bengálské kočky. Koťata sněžných „bengálek“ se obvykle rodí se světlým zbarvením srsti. Neurčité kresby se stanou zřetelnými po několika týdnech. Než srst dosáhne své konečné barvy, může to trvat rok a půl.
Kresby srsti bengálské kočky jsou:

  • tečkovaná – tečky musí zřetelně kontrastovat s barvou podkladu. Srst by měla vykazovat vždy tečky na břiše, zřetelné M na čele a kroužky kolem ocasu.
  • rozeta – je otevřená dvoubarevná skvrna se zřetelným kontrastním okrajem, jedná se momentálně o nejvíce žádanou nejvyšlechtěnější kresbu.
  • mramorovaná – kresba je v hrubých rysech srovnatelná s mramorovanou kresbou orientální kočky, ale místo kulatých vzorů musí být naopak protažená do délky. Na břiše jsou také malé kulaté skvrnky, žádoucí je zřetelný kontrast a skvělá kresba.
Pro původní divokou bengálskou kočku se v zahraničí používá název Asian Leopard Cat, což často vede k chybným překladům a k tomu, že se pak můžeme v různých časopisech či publikacích setkat s tvrzením, že bengálská kočka byla vyšlechtěna z leoparda, či dokonce tygra.

Zdroj: Bengálská kočka
Zveřejněno: 30.10.2016