PARAZITI VLASOVCI CYKLUS, nejen o tom se dočtete v tomto článku. EQUIVERM je perorální pasta pro koně s obsahem Ivermektinu a Praziquantelu k léčbě parazitóz koní včetně léčby střečkovitosti. V našem článku si přiblížíme seznam parazitů léčených EQUIVERMEM, dále se podíváme na dávkování a na důležitá opatření související s použitím Ivermectinu.
Indikace s upřesněním pro cílový druh zvířat
Léčba parazitóz způsobených uvedenými druhy helmintů. Léčba střečkovitosti.
Níže uvedení paraziti koní jsou vnímaví na antiparazitární účinky perorální pasty EQUIVERM:
Tasemnice (dospělci):
Anoplocephala perfoliata.
Velcí strongylidi:
Strongylus vulgaris (dospělci a arteriální larvální stadia);
Strongylus edentatus (dospělci a tkáňová larvální stadia);
Strongylus equinus (dospělci).
Triodontophorus spp. (dospělci):
Triodontophorus brevicauda;
Triodontophorus serratus;
Craterostomum acuticaudatum (dospělci).
Dospělci a vývojová stadia (intraluminální čtvrté larvální stadium) malých strongylidů nebo cyathostom včetně kmenů rezistentních na benzimidazol:
Coronocyclus spp.:
Coronocyclus coronatus;
Coronocyclus labiatus;
Coronocyclus labratus.
Cyathostomum spp.:
Cyathostomum catinatum;
Cyathostomum pateratum.
Cylicocyclus spp.:
Cylicocyclus ashworthi;
Cylicocyclus elongatus;
Cylicocyclus insigne;
Cylicocyclus leptostomum;
Cylicocyclus nassatus.
Cylicodontophorus spp.:
Cylicodontophorus bicornatus.
Cylicostephanus spp.:
Cylicostephanus calicatus;
Cylicostephanus goldi;
Cylicostephanus longibursatus;
Cylicostephanus minutus;
Parapoteriostomum spp.:
Parapoteriostomum mettami.
Petrovinema spp.:
Petrovinema poculatum;
Poteriostomum spp.
Vlasovci (dospělci):
Trichostrongylus axei.
Roupy (dospělci a čtvrté vývojové stadium):
Oxyuris equi.
Dospělci a třetí a čtvrtá larvální stadia škrkavek:
Had, který pravidelně přijímá potravu a najednou přestane jíst, může být nemocný. Důvody zahrnují stres, parazity, infekci či nevhodné podmínky v teráriu.
2. Problémy s dýcháním
Syčení, pískání, bubliny u nosních dírek, otevřené dýchání nebo časté zvedání hlavy (tzv. „star-gazing“) mohou naznačovat respirační infekci.
3. Změny chování
apatické nebo naopak neobvykle agresivní chování,
schovávání více než obvykle,
dezorientace nebo neobvyklé pohyby.
4. Problémy s kůží
Nedokonalé svlékání, zbytky staré kůže, suchá nebo popraskaná kůže či drobné rány jsou typické příznaky zdravotních potíží nebo nevhodných podmínek.
5. Ztráta hmotnosti
Hadi hubnou velmi pomalu, takže náhlé úbytky hmotnosti jsou vždy varovným signálem.
6. Paraziti
Vnější paraziti (např. roztoči) mohou způsobit podráždění kůže, neklid či změnu chování. Vnitřní paraziti se často projevují ztrátou hmotnosti nebo průjmem.
Plísně a paraziti se mohou v teráriu objevit velmi rychle, zvlášť pokud nejsou vhodně nastavené podmínky prostředí. Nejčastěji vznikají z nadměrné vlhkosti, špatné hygieny nebo nevhodného substrátu. Terarijní živočichové jsou na prostředí citliví, a proto je důležité věnovat prevenci maximální pozornost.
Jak dojde k nákaze aneb zjednodušený cyklus parazita
Do vnějšího prostředí se vajíčka toxokar dostávají s trusem. Po 2-4 týdnech na vzduchu dozrávají a vzniká v nich infekční larvička. Další jedinec se nakazí pozřením zralých vajíček, ze kterých se mu pak ve střevě larvičky uvolní. Tyto poté pronikají do krve.
Důležitou součástí cyklu je následná enterohepatopulmonální migrace, kdy se larvičky dostávají do jater, odtud přes srdce do plic a průdušnice. Tam dráždí ke kašli, jsou tedy následně vykašlány a opětovně polknuty, čímž se znovu dostávají do tenkého střeva.
Toxokary jsou schopny i tzv. somatické migrace, kdy larvičky putují ze střeva rovnou do velkého krevního oběhu a následně se usazují v různých orgánech, kde přežívají i několik let.
Migrace larviček souvisí u psů s věkem napadeného jedince – u štěňat převládá enterohepatopulmonální migrace s osídlením tenkého střeva, u dospělých psů migrace somatická, kdy parazita zachytíme ve střevě jen výjimečně. U koček typ migrace s věkem tolik nesouvisí, škrkavky jsou časté ve střevě i v dospělosti.
Dalším typem přenosu specifickým pouze pro psy je transplacentární, kterým se nakazí většina štěňat. Fena onemocní toxokarózou ještě před graviditou a somatické larvy se jí usídlí především v ledvinách. Během gravidity se larvičky vlivem hormonů zaktivizují a ke konci březosti pronikají placentou do plodů. Tam se shlukují v játrech. Po narození cyklus pokračuje a již u několikadenních štěňat jsou larvy v tenkém střevě.
Po porodu se mláďata mohou nakazit i mlékem – galaktogenně. Tento přenos je typický pro štěňata i koťata. Larvy se dostávají do mléčné žlázy a vylučují se mateřským mlékem (s nejvyšší intenzitou ve 2. týdnu laktace).
U koček chytajících myši se lze nakazit ještě pomocí těchto hlodavců, u nichž mohou být somatické larvy ve vnitřních orgánech. Pozřením těchto příležitostných hostitelů propuká rovněž nákaza.
Kůže je bariérou ochraňující vnitřní prostředí organismu od vnějšího světa, zejména proti škodlivým chemikáliím a mikroorganismům. Srst psovi poskytuje tepelně izolační ochranu. V kůži jsou smyslové receptory reagující na změny vnější teploty. Při změnách teploty se chlupy napřimují nebo pokládají; srst tak pomáhá zvýšit nebo snížit ztráty tělesného tepla. Do chlupového váčku v kůži ústí mazová žláz, vylučující tukovou látku, která dává srsti lesk. Je voděodolná a chrání a zvláčňuje pokožku. Kůže nejen chrání organismus proti vnějšímu nebezpečí, ale ovlivňuje také reakci imunitního systému v případě poranění.
Kůže se skládá ze dvou vrstev. Povrchová vrstva (pokožka, epidermis) není příliš silná a průběžným odlupováním odumřelých buněk si udržuje svou ochrannou funkci. Pod pokožkou je silná, elastická a pevná škára (dermis), která zajišťuje krevní zásobení a inervaci pokožkových buněk. Ve škáře se nacházejí kožní žlázy, chlupové váčky (folikuly), cévy a smyslové receptory, které umožňují vnímat hmat, bolest, tlak i teplotu.
Chlupy psa rostou periodicky. První, aktivní fáze růstu je následována přechodnou a poté odpočinkovou fází. Jakmile vyroste nový chlup, starý vypadne; tento proces se nazývá línání. Růstový cyklus srsti je ovlivněn mnoha faktory, například změnou vnější teploty, zvyšováním či snižováním fotoperiody, hormony, výživou, stresem a genetickými vlivy. Chlupy se obměňují především na jaře, kdy líná zimní srst, a znovu na podzim, kdy je krátký letní kožich nahrazován delším a hustším zimním. Změny v produkci hormonů hypofýzy, štítné žlázy, nadledvin a pohlavních žláz dramaticky ovlivňují strukturu a hustotu srsti. Samčí hormony stimulují růst, zatímco samičí mají opačný efekt.
Srst psa je mnohem variabilnější než u jiných domácích zvířat, neboť z jednotlivých chlupových váčků může vyrůstat více chlupů odlišné struktury. Silné primární chlupy, nazývané pesíky, mohou být obklopeny menšími, jemnějšími chlupy, takzvanou podsadou.
Srst a pokožka psa potřebují pravidelné čištění a kartáčování, příležitostné stříhání či úpravu srsti (trimování). Pravidelné kartáčování udržuje srst ve výborném stavu a prokrví pokožku. Máte také příležitost všimnout si čehokoli neobvyklého, co může znamenat zdravotní problém. Menším a starším psům musíte pravidelně stříhat drápy a psům jakéhokoli věku prospívá péče o zuby, uši a oči. Psí srst se čistí samovolně, ale většině psů prospěje občasná koupel. Dlouhosrstá plemena vyžadují častější pozornost.
Hladká srst, například u boxera, je na údržbu velmi jednoduchá. Jednou nebo dvakrát týdně mu gumovým kartáčem nebo speciální psí rukavicí přejeďte proti srsti, abyste odstranili lupy, špínu a uvolněné chlupy. Potom ho flanelovou utěrkou utřete, aby&nbs
Veš psí u psa parazituje jako opravdová veš, která saje krev, zato všenka, která má kousací ústní ústrojí, se živí se kůží a chlupy. Jsou to dva různé druhy parazitů s odlišnou životní strategií a u postiženého psa jejich přítomnost způsobuje trochu odlišné klinické příznaky.
Veš psí (Linognathus setosus) je 1–2 mm velký zploštělý bezkřídlý hmyz. Má nápadně malou protáhlou špičatou hlavu, nemá žádné oči a k pohybu v srsti jí slouží šest silných nohou opatřených drápkem. Živí se krví hostitele. Parazituje na psovi i na lišce. Preferovaným místem výskytu je hlava a krk, zvláště převislé uši některých plemen, dále kůže pod zplstnatělou srstí, hromadí se také okolo očí či pod obojkem. Jsou to pomalu se pohybující zvířata, při rozhrnutí srsti jsou zakousnuté vši snadno vidět. Svého hostitele dobrovolně nikdy neopouštějí. Dospělá samička klade jedno vajíčko denně. Hnidu lepí ke kořínkům chlupů. Trvá 10– 15 dní, než se z vajíčka vylíhne nymfa podobná dospělci, jen menší. Nymfa dospívá asi za dva týdny a cyklus se opakuje. Mimo hostitele přežije veš jen 1–2 dny. K přenosu dochází přímým kontaktem mezi psy, štěňata se nakazí od matky, psi získají vši také ležením ve společných peleších či sdílením hřebenů a dek. Na vypadaných chlupech mohou být živé hnidy, na kterých vši přežívají poněkud déle.
Bodání vší způsobuje na psí kůži vznik svědivých pupínků. Malé množství vší a tím pádem i štípanců může uniknout pozornosti, ale při větším počtu si pes štípance rozškrábe do krve, do poškozené kůže se dostane infekce, srst je olámaná, matná, suchá, pocuchaná. Vlhká srst napadených psů je cítit po myšině. Zanícená svědivá kůže na uších může připomínat svrab. Vši mohou navíc sát tolik krve, že u svého hostitele, typicky u štěněte, způsobí chudokrevnost s bledými sliznicemi, nebo dokonce celkovou slabost a oslabení imunity.
Všenka psí
Všenka psí (Trichodectes canis) je 1–2 mm velký bezkřídlý hmyz s krátkou širokou hlavičkou. Všenka je zbarvená do žluta. Stejně jako veš se pohybuje pomocí šesti končetin s drápky. Na rozdíl od vši velmi čile. Neustálým lezením v srsti způsobuje velké svědění. Všenka psí nesaje krev, ale okusuje pokožku a živí se kůží, srstí a organickými nečistotami. Pes domácí je hlavním hostitelem této všenky, ale stejně tak může parazitovat i na vlku, kojotech, šakalech a liškách. Na zamořeném psovi se nachází především na hlavě, krku a na zádech a ocasu. Shromažďuje se kolem tělních otvorů či ran. Drží se u kořínků chlupů, rychle běhá a nemusí být snadné ji spatřit. Životní cyklus je podobný jako u
Vývojový cyklus blechy zahrnuje vajíčko, larvu, kuklu a dospělce. Vajíčka jsou perleťově bílá, oválná a jejich velikost je něco kolem 0,5 mm. Volně vypadávají do okolního prostředí ze srsti zvířete, kam je blecha naklade. Z těchto vajíček obvykle 10 dní, ale klidně i dříve při velmi dobrých podmínkách, vylezou larvy, které jsou velké 2 až 5 mm. Ty se živí především trusem dospělých blech obsahujícím zbytky krve, přičemž přítomnost tohoto trusu je nezbytná pro jejich další vývoj.
Larvy se vyhýbají přímému slunečnímu světlu a zalézají do koberců, matrací, v přírodě do trávy, pod listí nebo do půdy. Larva blechy se 2x svléká během 5 až 11 dní a poté se zakuklí. Larvální stadia jsou velice citlivá na sucho, k jejich přežívání je nutná dostatečná vlhkost. Délka kukly je 5 mm a na její lepivý povrch se uchytí částice z okolního prostředí. Velké množství těchto kukel můžeme nalézt ve zvířecích pelíšcích, v matracích, čalouněném nábytku, na sedadlech aut a podobně.
Za dobrých podmínek začnou dospělé blechy vylézat z kukel již za 5 dní a stimulem je pro ně teplo a pohyb v okolí. Pokud je vlhko, teplo a dostatek blešího trusu jako potrava pro larvy, jsou nově vylíhlé dospělé blechy v prostředí už za 14 dní. V případě, že optimální podmínky nejsou, blechy si na ně v kuklách počkají až jeden rok!
Ve většině domácností však blechy dokončují svůj vývojový cyklus za 3 až 8 týdnů. Vylíhlá blecha může přežít i několik dní bez napití se krve. Volně žijící zvířata vnikají do zahrad a staví si hnízda v blízkosti domů. Vajíčka blech i trus dospělců se tedy dostávají do našeho blízkého prostředí a vylíhlé blechy čekají na vhodnou příležitost. Jakmile se blecha dostane na svého hostitele, do několika sekund či minut se napije jeho krve. Dospělci se páří do 24 hodin po napití a za dalších 24 až 36 hodin již samička začne klást vajíčka.
Samička blechy je schopna naklást až 50 vajíček denně a celkově vyprodukovat asi 1 300 vajíček. Vajíčka může klást asi 100 dní, ale počet kladených vajíček se postupně snižuje. K vyprodukování takového množství vajíček samičky blechy zkonzumují každý den množství krve, které je 15x větší, než je jejich hmotnost. Dospělé blechy většinou zůstávají na svém hostiteli a jen malý počet jedinců se stěhuje na jiné zvíře. Kočky při čištění srsti pozřou jen nezanedbatelné množství blech.
Tělo pavouka můžeme již při zběžném pohledu rozdělit na dvě základní části: hlavohruď, na níž zřetelně rozlišíme šest párů končetin, a zadeček, který u sklípkanů není článkovaný. Obě tyto části jsou spojeny tenkou stopkou.
Hlavohruď nese na hřbetní straně kompaktní štít. Ten si můžeme nejlépe prohlédnout na sklípkaní svlečce. Nápadným útvarem je jamka neboli vtisk, který vbíhá dovnitř těla pevným trnem, sloužícím pro úpon mohutných svalů savého žaludku. Dále si můžeme v přední části karapaxu všimnout drobné vyvýšeniny, na níž jsou uloženy čtyři páry jednoduchých očí. Jejich zorná pole se překrývají a pavouk tak registruje zrakové podněty ve značně širokém úhlu. Na spodní straně hlavohrudi najdeme mezi kyčlemi nečlánkovanou pevnou destičku zvanou prsní štít.
Sklípkany odlišujeme od ostatních pavoukovitých podle postavení chelicer. U labidognátních pavouků se chelicery při zakousnutí pohybují k sobě, u ortognátních se chelicery zakusují paralelně dozadu.
Klepítka neboli chelicery vznikly z prvního páru končetin. Jsou dvoučlánkové, a jak již bylo řečeno, otevírají se rovnoběžně s podélnou osou těla. V bazálním článku chelicery je umístěna jedová žláza, jejíž vývod ústí těsně pod špičkou druhého článku.
Druhý pár končetin se přeměnil v makadla (pedipalpy). Ty mohou mít u pavoukovců nejrůznější tvar, ale u sklípkanů mají podobu kráčivých nohou. Jsou ovšem o jeden článek kratší. Kyčelní články pedipalp (gnathocoxy) ohraničují spolu s horním (labrum) a dolním pyskem (labium) ústní otvor, kterým začíná trávicí trubice. Rozšířená představa, kterak pavouci vysávají kořist chelicerami, je tedy mylná. U dospělých samců mají pedipalpy také významnou úlohu při páření. V dospělosti se u nich mění poslední článek makadel v kopulační orgán, složený ze dvou základních částí. Vlastní zásobárna spermatu (bulbus) vybíhá ve špičatý útvar (embolus). Ten je při kopulaci zaváděn do spermaték samice. Celý orgán je v klidu sklopen, takže je na první pohled špatně viditelný.
Zbývající čtyři páry končetin slouží k pohybu. Jsou osmičlánkové a poslední dva články zpravidla nesou na spodní straně zvláštní chloupky (scopulae). Právě toto husté ochlupení tvořené kartáčky krátkých, na konci větvených chloupků funguje podobně jako přísavky gekonů a umožňuje sklípkanovi pohyb po hladkém povrchu (sklo, listy rostlin). Nejlépe je toto ochlupení samozřejmě vyvinuto u stromových sklípkanů, kde jsou koncové články končetin (zejména tarsus pedipalp a tarsus i metatarsus předních dvou párů noh) díky němu značně rozšířené a na první pohled upoutají svým duhovým leskem.
Zadeček sklípkanů je vakovitého tvaru, původní článkování lze vysledovat jen podle uložení některých důležitých orgánů.
Když majitel vidí podivné pohyblivé „broučky“ v srsti své kočky, nejčastěji jde o vnější parazité koček. Může jít o blechy, všenky, dravčíky nebo jiné paraziti u koček, kteří způsobují svědění, vypadávání srsti a podráždění kůže.
Paraziti v kočičí srsti jsou často patrní pouhým okem – nejčastěji jako malé světlé nebo nažloutlé pohyblivé ploštěnky u kořínků chlupů. U zanedbaných případů je vidět i poškozená srst, strupy nebo zvýšené škrábání.
Nejčastějšími parazity v teráriích jsou roztoči, červi nebo prvoci. Mohou být přineseni s novým zvířetem, substrátem nebo živým krmivem. Parazitární onemocnění oslabují imunitu a mohou být i smrtelná, pokud se neléčí.
Ušní svrab, lidově také prašivina, je onemocnění zevního zvukovodu zvířat způsobené parazitickými roztoči z čeledi Prosoptidae. Původcem ušního svrabu psů a koček je strupovka ušní (Otodectes cynotis), která napadá i fretky, lišky a ostatní šelmy. U králíků může v uších parazitovat jiný roztoč – Prosoptes cuniculi. Nemoc se projevuje intenzivním svěděním a v pokročilých stadiích se může objevit i páchnoucí výtok z uší a hnisavý zánět zvukovodu, který může vést až k proděravění bubínku a rozšíření infekce do středního i vnitřního ucha. U mnoha zvířat, zvláště u koček a lišek, se vyskytuje mírnější forma nemoci, případně onemocnění probíhá bez příznaků.
Strupovka ušní dosahuje velikosti asi 0,5 mm a je možné ji spatřit i pouhým okem. Samička klade vajíčka na kůži hostitele a vývojový cyklus (doba, za kterou samička z nakladeného vajíčka začne klást vlastní) trvá asi tři týdny. Paraziti se živí odloupanými buňkami pokožky, nesají krev. Dospělí roztoči jsou pohybliví a mohou krátkou dobu přežít i bez hostitele.
Jedná se o onemocnění oční čočky. Původcem této choroby je metacerkárie motolice oční Diplostomum spathaceum a další druhy rodu diplostomum. Tyto motolice se v chovech i ve volné přírodě vyskytují zcela běžně a při masivní invazi mohou rybám způsobit závažné poškození zraku, vedoucí až k oslepnutí.
Metacerkárie jsou malí červíci nepřesahující 0,5 mm délky – v jedné oční čočce jich může být až několik desítek. U těchto parazitů hraje ryba roli druhého mezihostitele. V tomto případě bývá prvním mezihostitelem plovatka bahenní, konečným hostitelem je pak rybožravý pták (racek nebo volavka). Cílovým orgánem u ryb je oční čočka, v níž probíhá další vývoj v metacerkárie. Rybu pak musí pozřít rybožravý pták, v jehož střevě se vývojový cyklus uzavírá – parazit dospívá a začíná produkovat vajíčka.
Metacerkárie lokalizované v oční čočce poškozují její tkáň. První příznaky jsou drobné bílé čárky na čočce. Při masivním výskytu desítek metacerkárií pak dochází k zakalení čočky a postupnému oslepnutí. Nakonec dochází až k prasknutí čočky a jejímu vypadnutí z oční bulvy. Příroda se nám může zdát být krutá, ale je přitom fascinující a neuvěřitelně vynalézavá – i tento handicap mezihostitele přesně splní svůj účel. Slepé ryby totiž většinou přestanou přijímat potravu, pohybují se u hladiny a stávají se tak snadnou potravou pro rybožravé ptáky, v nichž se životní cyklus parazita završuje.
Léčba motolice je zdlouhavá, ale účinná, a to medikací přípravku s podílem látky praziquantelu. Praziquantel je širokospektré antiparazitikum. Doporučuje se k tlumení monogeneí, larev digeneí a tasemnic. Ve formě léčebných koupelí (2 až 10 mg/l po dobu 3 až 48 hodin v závislosti na druhu ryb a druhu parazitů) se používá k tlumení různých monogeneóz (daktylogyróz, gyrodaktylóz). Praziquantel se tak jeví jako perspektivní antiparazitikum.
Tito šneci obývají širokou škálu ekosystémů od bažin, příkopů a rybníků do jezer a řek. Vyskytují se převážně v Asii a Jižní Americe, jedná se o vodní druh. V dobách horka a sucha se zahrabávají do substrátu, přičemž se sníží jejich metabolismus a vstupují do období letního spánku. Šneci mají zelenou barvu a jablkovité provedení ulity. Velikost šneků se pohybuje kolem 2 cm x 1,4 cm, váha od 2 do 2,5 g.
Dýchání není jedinou funkcí plic, umožňuje šnekům také nastavení úrovně vztlaku (plovoucí úroveň). Bez naplněné plíce umožňuje pohyb hlemýžďů pod vodou.
Green apple snails nejsou selektivní a jedí téměř vše, co mají k dispozici ve svém prostředí. Obecně dávají přednost měkké a lehce stravitelné vegetaci. Tvrdší rostliny a řasy konzumují, pokud jsou schopny uchopit je svou radulou. Živí se i různými druhy mrtvých zvířat, jako jsou mrtvé ryby, žáby, korýši či hmyz, a také vajíčky (ryb, žab, šneků).
Životní cyklus je ovlivněn dostupností potravy a teplotou vody. Při vysokých teplotách a hojnosti potravy mohou vykazovat velmi krátkou životnost (kratší než tři měsíce) a jsou reprodukční po celý rok. V podmínkách, kde se potýkají s nedostatkem potravin, nebo dokonce s obdobím sucha, mají delší životní cyklus, ale pouze jedno reprodukční období, a to na jaře a počátkem léta. Rovněž jejich růst je závislý na okolní teplotě. Pokud je teplota vysoká, šneci rostou rychle, jejich růst se zastaví v době reprodukce a po jejím skončení opět začnou růst.
Šneci mohou zůstat aktivní po celý rok, nebo mají určitou dobu letní spánek – v závislosti na okolních podmínkách. Hlavními faktory, které určují činnost, jsou teplota, množství srážek a dostupnost potravin. Během letního spánku se šneci zavrtají v blátě a jejich metabolismus se zpomaluje snížením spotřeby kyslíku – šneci částečně „přepnou“ z normálního aerobního dýchání na anaerobní dýchání (anaerobní glykolýza).
Tyto šneky je možné chovat v akváriu, ve kterém by měla být teplota okolo 25 °C. Ve vodě je nutná dostatečná vegetace.
