PAGEKON ŘASNATÝ POHLAVNÍ DOSPĚLOST, nejen o tom se dočtete v tomto článku. Correlophus ciliatus, česky pagekon řasnatý, se řadí do čeledi ještěrů. Jde o druh velmi podobný naší ještěrce.
Jak vypadá pagekonřasnatý
Pagekonřasnatý obývá ve volné přírodě Novou Kaledonii a předsunuté ostrovy. Už jednou byl tento druh považován za zcela vyhynulý, ovšem v roce 1994 byl znovuobjeven.
Dospělí jedinci se vyznačují délkou těla až 22 cm. Na těle má od očí až po zátylí velké jednořadové ostnaté šupiny, které probíhají i po každé straně hřbetu až k ocasu. Tento pagekon se vyskytuje v různých barvách. Popsáni jsou jedinci jak rezavě červení, tak zelení, ale i bledě žlutí a hnědí.
Ocas je v koncové části oploštělý a ovíjivý. V nebezpečí může být část ocasu odlomena. Odlomená část už pak nikdy nedoroste do původní velikosti. Pagekonřasnatý obývá deštné pralesy, kde šplhá po stromech až do výšky 15 m.
Pro jeden pár pagekonů řasnatých potřebujeme terárium o rozměrech alespoň 60 x 60 x 100 cm. Na dno položíme rašelinu, kterou udržujeme stále vlhkou. K lezení a k úkrytu rozložíme v teráriu tenké větve, korkové roury, kořeny a vysadíme vhodné rostliny (například fíkus nebo filodendron). Zařízení terária doplňuje mělká miska s vodou.
Pagekonřasnatý požírá běžný hmyz, v obchodě zakoupený hmyz; občas ovocnou drť.
Vzhledem k přirozenému prostředí, kde pagekoni žijí, by se měla v teráriu udržovat teplota přes den v rozmezí 22–27 °C, přes noc může klesnout až na 20 °C (zkrátka v obou případech pokojová teplota). Terárium zařizujeme jako tropické, teplota by se měla pochybovat kolem 25 až 30°C, s nočním poklesem na pokojovou teplotu (čili zdroj tepla vypínáme).
V teráriu by neměly být ostré předměty (špičaté kameny), protože pagekonci rádi skáčou a mohli by se o ně poranit.
Základním předpokladem úspěšného páření je fyzická blízkost dvou dospělých pavouků stejného druhu, určitá dávka vzájemných sympatií, vhodné prostředí a klid. Velice časté jsou pře, zda dávat samce do terária k samici či naopak, ale logická úvaha, která tento postup podporuje, je následující: ve volné přírodě samci po dosažení pohlavnídospělosti opouštějí svá obydlí a vydávají se pátrat po samicích, které zatím sedí doma a čekají, až si pro ně někdo přijde.
Samotné páření může mít velice rozdílný průběh. U některých druhů je to od začátku boj o život, kdy jen tak mezi řečí samec samici oplodní. Jindy je to pohodová akce bez jakýchkoliv známek násilí. Jsou případy, kdy k onomu okamžiku dojde doslova po pětiminutové známosti, ale fáze námluv může trvat i půl roku.
Po umístění do terária samec většinou chvíli zůstává v klidu a vyčkává, co se bude dít. Pokud je klid, začíná opatrně prozkoumávat okolí a zjišťovat, kam se to vlastně dostal a kdo je pánem domu. Pokud mu jeho citlivé chloupky a instinkt řeknou, že tam bydlí dospělá samice stejného druhu, většinou začne třást končetinami, případně makadly jemně klepat do podkladu a tím samici oznamovat svou přítomnost. Běžné jsou i drnčivé zvuky vydávané pomocí stridulačních plošek. Až si samec dodá dost odvahy a přesvědčí se, že ona samice je opravdu dospělá a svolná k páření, troufne si k ní velice opatrně přiblížit, případně ji jakoby jemně hladí po těle a uklidňuje ji.
Samotné páření probíhá tak, že samec samici pomocí tibiálních háků, které zachytí za její chelicery, nadzvedne natolik, že se svými bulby dostane k jejím spermatékám a oplodní ji. Poté se většinou snaží svou pozici bez výraznějších projevů opustit a zachránit si tak život.
V průběhu páření jsou sklípkani velice ostražití a na sebemenší vyrušení mohou reagovat podrážděně, což může vést k napadení kterékoliv zúčastněné strany, včetně chovatele.
Pavoučí vývoj začíná v kokonu, do něhož samice naklade vajíčka (přáním každého chovatele samozřejmě je, aby byla vajíčka oplodněná). Pro samotnou snůšku není nutné páření, někdy se stává, že dobře živená samice vytvoří kokon, aniž by o samce jen chloupkem na noze zavadila. Po uplynutí inkubační doby samice kokon roztrhne a vypustí na svět mláďata ve stáří prvního svleku (1. instar). Po dalších pár dnech se maličký pavouček svléká znovu a už konečně připomíná pavouka.
Koloběh potrava, svlékání, chvilkový růst, potrava bude vašeho chovance doprovázet až do smrti. Fáze pavoučího dospívání může být různě dlouhá. Obecně to je od několika měsíců po několik dlouhých let. Intervaly mezi jednotlivými svlékáními jsou ovlivněny množstvím krmení, věkem pavouka, ročním obdobím, teplotou,
Naštěstí stejně jako u lidí, ani u králíčků netrvá puberta věčně a zhruba v období 7. měsíce až 1 roku života králíčka přichází dospělost. Až v tuto dobu je vhodné samičky připouštět. V tomto období se králíčkovi vrací zpět jeho naučené návyky a také se zklidňuje. Pokud by i nadále ale byl králíček buď agresivní, nebo silně nečistotný při svém značkování území, je vhodné zvážit kastraci. Nejlepší léta života králíčka jsou zhruba od jednoho do čtvrtého roku života. V tu dobu je králíček nejaktivnější a nejspokojenější. V tomto období se tedy kromě připouštění králíčka, doporučuje pořídit králíčkovi kamaráda (v pozdějším věku se s ním již nesžije a může být vůči němu velmi agresivní a považovat ho za narušitele jeho teritoria). V tomto období se také nejvíce ukazuje králíčkova osobnost, zároveň si pomalu navyká na nějaký řád, který bude v pozdějších letech vyžadovat.
Tento gekon patří mezi poměrně nenáročné druhy ještěrů, jejichž chov mohou zvládnout i teraristi začátečníci. Jako u všech ostatních plazů je však nutné nastudovat si a poskytnout mu odpovídající životní podmínky.
Nejedná se o náročný druh, v dobrých podmínkách a s vhodnou stravou se může dožít až 10 let. Gekona nechytejte za ocas, v nebezpečí totiž ocas pouští a ten už jim nikdy nenaroste.
Pagekony je možné chovat v párech (samec + samice), ještě lépe ve skupinách jednoho samce s několika samicemi. Samec pak rozdělí svou pozornost mezi jednotlivé partnerky a neobtěžuje je tolik jako samotnou samici. Pokud nechcete odchovávat mláďata, lze samozřejmě zvířata držet individuálně nebo pouze skupinu samic. Dospělí samci se však k sobě chovají agresivně. Není vhodné ani dávat dohromady zvířata s větším velikostním rozdílem, ta menší by mohla posloužit jako snadná kořist.
Pohlaví lze dobře rozpoznat zhruba od pěti měsíců věku, kdy se u samců při kořeni ocasu vyvinou hemipenální kapsy. Dalším znakem jsou preanální póry u samců, které je možno pozorovat lupou a určit tak pohlaví ještě před vyvinutím hemipenálních kapes.
Mláďata pagekonů jsou velice pohyblivá a dobře skáčou. Manipulaci s těmi nejmenšími je vhodné omezit na minimum, aby nedošlo k jejich poranění. Starší mláďata je možné přivykat na kontakt s člověkem – snažíme se je nechytat pevně, spíš je nechat přelézat z ruky na ruku, dáváme ale pozor, aby při náhlém skoku nespadla z větší výšky. Dospělí gekoni bývají už klidnější, jsou většinou neagresivní a manipuluje se s nimi poměrně dobře.
Mláďata krmíme každý večer, dospělce každý druhý nebo třetí večer. Jídelníček tvoří hmyz (například cvrčci), kaše z přezrálého ovoce či dětské přesnídávky. Stravu je nutné doplnit vitamínovými přípravky (Nutri mix a podobně).
Rostliny do tropického terária pro agamu, chameleona, leguána, varana
Při výběru rostlin do terárií pro ještěry se zaměřujeme na to, aby rostliny v teráriu dobře prospívaly (většinou to však nejde, protože si ještěři na rostlinkách smlsnou nebo je pošlapají a zdemolují) a aby se nic nestalo vašemu šupinatému kamarádovi. Volíme proto rostliny nejedovaté.
Agama vousatá – u agamy moc dlouho rostliny nevydrží. Asi nejvhodnější rostlinou jsou aloe a suchomilné tilandsie.
Gekončík noční, scink šestipruhý, scink obecný – vhodné jsou suchomilné tilandsie a kaktusy bez trnů (Astrophytum myriostigma).
Leguán zelený – díky jeho váze vydrží v teráriu pouze rostliny umělé. Pokud máme mládě a chceme mu zkrášlit terárium živými rostlinami, zvolíme rostliny do tropických terárií, tedy stejné jako pro chameleona, agamu kočinčinskou, felsumy, anolise.
Varan stepní – tento varan je rovněž dost těžký, a proto zde rostliny vydrží jen chvíli; vhodné jsou suchomilné tilandsie a tlustice.
Kastrace psů se podobně jako u fen provádí z chovatelských a zdravotních důvodů.
Chovatelské důvody spočívají hlavně v zamezení nežádoucího chování psa, jako je neklid, neposlušnost a toulání v období hárání fen v okolí. Je pravdou, že jsou psi po kastraci klidnější a vyrovnanější, nicméně případná agresivita nebo toulání z jiných důvodů, než jsou háravé feny, se kastrací nevyřeší.
Hodně záleží na tom, v jakém věku se kastrace provádí. Kastrace štěněte ve věku 6 až 12 týdnů před dosažením pohlavnídospělosti způsobí to, že psi nestačí nabýt pohlavní výraz ani povahové vlastnosti jako dominance a agresivita, a tak zůstávají celý život hravým štěnětem. Jsou potom vhodní jako mazlíčci do domácnosti, ale nehodí se pro další výcvik, jako je obrana, hlídání a podobně. U nás se kastrace většinou provádí až po dosažení pohlavní a tělesné dospělosti, což je u malých plemen asi 12 měsíců a u velkých plemen asi 18 měsíců. Pokud se rozhodneme pro kastraci psa z hlediska nápravy nežádoucího chování, tak čím později se provede, tím menší je šance na úspěch. U psa se již toto chování upevní, stane se z něj zlozvyk a kastrace problém nevyřeší.
Zdravotní důvody pro kastraci psů se vyskytují u několika onemocnění. Patří sem hlavně nádory varlat, kryptorchismus a zvětšení prostaty (benigní hyperplazie prostaty).
Nádory varlat jsou u psů poměrně časté a kastrace představuje jediné řešení.
Kryptorchismus je stav, kdy jedno nebo obě varlata nejsou sestouplá v šourku, ale nacházejí se v tříselném kanálu nebo dutině břišní. Zde je pro ně vyšší teplota než v šourku, což znamená o 30 % vyšší riziko nádorového bujení. Jejich odstranění pomocí kastrace je tedy opět nejvhodnějším řešením.
Zvětšení prostaty (benigní hyperplazie prostaty) se vyskytuje téměř u všech starších psů, a pokud nezpůsobuje problémy, není třeba ji řešit. Někdy je však prostata zvětšená natolik, že způsobuje problémy při močení – bolestivé močení, krev v moči a podobně, nebo může dojít k zánětu prostaty – prostatitidě, což jsou stavy, kdy je zapotřebí přistoupit k léčbě a kastrace je metodou volby.
Při kastraci psa se odstraní samčí pohlavní žlázy – varlata. Kromě tvorby spermií jsou varlata zodpovědná za tvorbu testosteronu, a tedy i za samčí sexuální chování. Před zákrokem je nutná 24hodinová hladovka. Vodu odejmeme 1 až 2 hodiny před zákrokem. Pes je následně uveden do anestezie – buď intravenózní (do žíly), nebo inhalační (napojení na inhalační přístroj). Typ anestezie závisí na zdravotním stavu zvířete a na požadavcích majitele psa. Inhalační narkóza je šetrnější, bezpečnější, ale i
Amazoňan modročelý je nejčastěji chovaný amazoňan, a to jak ve světě, tak i u nás. Je nejméně náročný na chov, úspěšně odchovává mláďata i v méně příznivých podmínkách. Cenově patří k nejdostupnějším amazoňanům, navíc nepodléhá povinnosti registrace jako druhy, na které pamatuje mezinárodní úmluva.
První doložený odchov tohoto druhu v České republice proběhl v roce 1963, kdy se podařilo Janu Královi amazoňana rozmnožit. Avšak vzhledem k tomu, že v bývalém Československu se tento druh běžně choval už ve 30. letech 20. století, zřejmě nepůjde o skutečně první odchov na našem území. V současné době jej odchovávají desítky až stovky tuzemských chovatelů. Existují dokonce jeho barevné mutace.
Amazoňana modročelého krmíme kvalitním krmivem pro papoušky, navíc mu denně dáváme různé druhy čerstvého ovoce (kiwi, jablko, papáju, rozkrojený pomeranč) a zeleniny (například mrkev). Rovněž mu pravidelně podáváme směs vitamínů a minerálů určenou speciálně pro papoušky. Také dbáme na to, aby měl vždy dostatek gritu, dřevěného uhlí a písku na trávení. Papoušci mají rádi vařenou kukuřici, med a cedrové oříšky. Jídelníček musí být pestrý a nesmí obsahovat příliš tuku. Papoušci si totiž vybírají olejnatá semena (slunečnicové semínko, burské oříšky) a ta ve velkém množství ohrožují jejich zdraví. Žádnému papouškovi nesmíme podat avokádo, jelikož je pro něj silně jedovaté. Každý den čistá voda pak představuje samozřejmost.
Při krmení sledujte, zda si pták nevybírá pouze jednu složku. Toto chování může vést k obezitě, k níž bývají amazoňané velmi náchylní. A ptákům, kteří trpí obezitou, už nepomohou žádné vitamíny ani minerály. Opravdu tučné krmivo by mělo mít podobu slunečnice či světlice a mělo by se podávat ve velmi malých dávkách.
Amazoňan se v přírodě živí plody stromů (pomeranč, mango), ořechy, plody keřů, jejich listím a pupeny, semeny palem, bobulemi a mladými výhonky různých dřevin.
Papoušci mají silný zobák, proto nesmíme podcenit výběr mříže klece či pletiva voliéry.
Amazoňan modročelý je od přírody aktivní, v omezeném prostoru může trpět obezitou. Z těchto důvodů by měl mít co největší možnou klec (ideální rozměry: 120 cm šířka, 120 cm výška, 240 cm délka; umístěna by měla být 120 cm nad zemí) a v ní hračky a dřevo nebo větve, jež může okusovat. Dále jim svědčí letní pobyt na čerstvém vzduchu a slunečním světle. Pravidelné koupání nebo sprchování je nutné kvůli udržení dobrého stavu opeření a kůže. Ptáci by měli mít možnost mlžení i v suché místnosti či na slunci.
Pohlavnídospělost nastává ve 3. až 5. roce života. Pro hnízdění můžeme použít umělé budky o velikosti 30 cm x 30 cm x 60 cm. Doba sezení na vejcích se pohybuje mezi 24–26 dny. Mláďata opouštějí budku asi v 10. až 12. týdnu života. Modročelí amazoňané bývají v době hnízdění hluční, tudíž se doporučuje je odchovávat v dostatečné vzdálenosti od sousedů. Amazoňan modročelý se v zajetí odchovává poměrně obtížně.
Pro králíka je také typická jeho časná pohlavnídospělost, protože pohlavně dospělým se králík stává už zhruba ve 3 měsíci života. V tuto dobu se ale stále ještě nedoporučuje březost samic, protože by je to mohlo ohrozit. Obvykle je vhodnější s rozmnožováním králíků počkat až na 6 měsíc jejich života. Zajímavé je, že samice králíka ovuluje v okamžiku páření (není to tedy jako u lidí), naopak ovulace se díky tomu může vyvolat několikrát do roka vždy, když dochází k rozmnožování. Samice je březí zhruba 30 dní. Tento cyklus může být kratší, ale i delší, odvíjí se od něj počet a velikost mláďat. V době březosti by neměla být samice králíka vystavována žádnému stresu, který by u ní mohl vést k předčasnému porodu. Samice mláďata porodí do hnízda, které si připravuje sama.
Pro každého myslivce je důležité vědět, kdy probíhá srnčí říje. Říje u srnců probíhá zhruba měsíc v období od poloviny července do poloviny srpna. V červenci tedy začínají srnci soupeřit o přízeň samic (pohlavně dospělá srna je od 16. měsíce věku). Přestože je srnec polygamní, tak nepokládá srny najednou. Nejprve honí (srnec v době říje doslova honí srnu po pravidelných trasách) a pokládá jednu srnu, a až když její říjnost skončí, pokládá srnu další. Říjnost srny trvá zhruba 4 – 5 dní. Takže za ten měsíc, kdy probíhá srnčí říje, by srnec mohl stihnout oplodnit zhruba 6 srn (teoreticky). Srnec říjnou srnu pozná snadno, ta se ozývá pískáním, pokud by o stejnou srnu projevili zájem dva srnci, tak dochází k souboji, který samozřejmě vyhraje ten silnější a ten má tu čest srnu oplodnit. Zárodek plodu se pak zhruba 16 týdnu vůbec nemění, což se nazývá jako latentní gravidita = diapauza. Zajímavé je, že diapauza není vůbec nutná, pokud by srna byla oplodněná až v třeba v listopadu, tak diapauza nenastává a březost srny trvá tak jen pět měsíců. S diapauzou totiž březost trvá zhruba 9 měsíců. Srnčata se tak rodí zhruba v květnu, případně na začátku června. Srna může mít maximálně 2 mláďata (výjimečně tři), pro něž je typická barva srsti – hnědá s bílými skvrnami (tyto skvrny pak zmizí zhruba za 2 měsíce). Mláďata se rodí s otevřenýma očima. O mláďata se během prvních dní stará matka, která je chodí několikrát denně krmit, mezitím jsou mláďata schovaná někde v hustých křovích, polích i loukách. Srna srnčata kojí několik týdnů.
Během 16 měsíců od narození srnče dospěje, u srnčat je důležitá pohlavnídospělost, tak se pozná dospělý jedinec. Srny a srnci se ve volné přírodě mohou dožívat kolem 10 let života. Málokdy se to ale podaří, vzhledem k lovům (lov srnců je povolený v období května až září, lov srn a srnčat v období září až prosince) a častým nehodám.
Německý rex není vůbec náročný na údržbu srsti. Úplně stačí hlazení a občasné vykartáčování. Toto plemeno téměř nelíná. Tvrdí se, že je vhodné také pro alergiky, avšak nic není stoprocentní. Kvůli své řidší srsti se může prochladit nebo naopak přehřát, proto dávejte pozor na změny teplot. Tělesná teplota u všech plemen typu rex je vyšší než u ostatních koček, a to přibližně o dva stupně. Vyšší teplota znamená i rychlejší metabolismus. Pozor na přejídání a obezitu.
Pro kočku tohoto plemene je vhodný majitel, který jí může poskytnout společnost a péči po celý den, nehodí se tedy do rodin celodenně zaměstnaných chovatelů, ledaže by měli více koček, které si budou navzájem dělat společnost.
Německý rex je velmi přítulnou a mazlivou kočičkou, společnost člověka je pro něj téměř životní nutností. Není ideální ponechávat jedince tohoto plemene delší dobu o samotě, neboť mohou psychicky strádat. Tito rexové se hodí velmi dobře do bytu, jelikož mají rádi teplé prostředí.
Pokud je budete chovat doma, dopřejte jim hodně překážek a prolézaček, doslova milují zábavu, hru a také předvádějí překvapivé akrobatické kousky. Vedle hravosti jsou tyto kočky také značně inteligentní a vnímavé, takže se dobře učí novým věcem.
K dětem, ale i k cizím lidem se chová německý rex velmi vstřícně, trochu jinak je tomu ale v případě, že doma chováte další kočky, případně psy. German rex se k nim bude velmi pravděpodobně chovat dominantně a může docházet k častým konfliktům. S touto vlastností souvisí také příslovečná odvaha tohoto plemene.
Velkou výhodou německého rexe je, že téměř nelíná. Proto není péče o srst nijak zvlášť náročná, naopak, téměř nebudete muset používat kartáč, postačí jen hlazení rukou. Již bylo naznačeno, že jsou tyto kočky teplomilné, dodejme ještě, že nemají vůbec rády změny teplot, a tak by měl chovatel zajistit vyvážené klima. Německý rex má navíc dost jemnou srst a kůži, takže může dojít k prochlazení, nebo naopak k přehřátí. Ideální je pokojová teplota kolem 20 °C, tedy podobné podmínky, jaké vyhovují člověku.
O kočkách plemene německý rex se velmi dobře ví, že jejich tělesná teplota je asi o dva stupně vyšší, než je tomu u jiných koček. Díky tomu mají také rychlejší metabolismus a mohou mít tendenci přejídat se. S tímto nešvarem je pak spojena vyšší náklonnost k obezitě.
Většina koček pohlavně dospívá v 7. až 9. měsíci, kočky obvykle dospívají později než kocouři. U některých jedinců může dojít k pohlavnídospělosti už v 6 měsících věku, naopak u některých plemen, zvláště těch větších, dochází k pohlavnídospělosti až po jednom roce věku jedince. Časnější nástup stimuluje styk s již cyklujícími kočkami či kocoury. Protože kočky tělesně dospívají později, než dojde k dospělosti pohlavní, neměly by se nakrývat před dosažením alespoň 12 měsíců věku. Kočky mohou mít dva vrhy ročně, v jednom vrhu může být až deset koťat.
První krátkosrsté kočky se do Ameriky dostaly s evropskými kolonisty koncem 15. století. Lidé byli zvyklí brát si s sebou kočky na cesty, neboť chránily lodě před hlodavci. A tak následně byly kočky všude tam, kde se usídlovali kolonisté. Postupem času a s velkou mírou trpělivosti při křížení se došlo až k dnešnímu známému plemeni americké krátkosrsté kočky. Její tělo je středně velké a poměrně mohutně stavěné. Dobře vyvinutá ramena lemují širokou a prostornou hruď. Stejně jako je osvalené tělo, jsou osvalené i středně dlouhé nohy s poměrně těžkými kostmi. Tlapky kulatého tvaru jsou silné. Středně dlouhý ocas je na základně široký a sbíhá se do zakulacené špičky. Hlava je o něco delší než širší. Má kulatý tvar a poměrně mohutně působící tváře. Nos je mírně prohnutý a pomalu přechází ve čtvercovou tlamu končící mohutnou bradou. Středně velké uši jsou široce posazené od sebe a sbíhají se do kulaté špičky. Oči mají kulatý tvar se stále ostražitým výrazem a rovněž jsou posazeny daleko od sebe.
Tvrdost srsti se může měnit podle druhu ročního období. Krátká srst je poměrně hebká a hustá a na pohled velmi lesklá. V zimě srst získává větší objem než v létě. Americká krátkosrstá kočka se chová pouze v přírodních barvách. Za přírodní barvy jsou považovány barva červená a černá, modrá, želvovinová a krémová, ale i čistě bílá. Mezi těmito zbarveními můžeme najít kombinaci se stříbrnou či s bílými skvrnami.
Barva očí je převážně závislá na barvě srsti, ale nejčastěji můžeme mezi těmito plemeny narazit na zbarvení měděné nebo zelené. Bílým kočkám jsou uznávány oči modré.
Hmotnost kocoura se pohybuje od 3,5 do 4,5 kg a kočky od 3 do 4,5 kg. Délka života je 3–7 let, ale mohou se dožít i více let.
Charakterem se americká krátkosrstá kočka podobá evropské krátkosrsté kočce, ale i přesto se mezi nimi najdou rozdíly. Toto plemeno je velmi hravé, a to od útlého věku až po dospělost, a proto bude kočka nesmírně šťastná, pokud jí dopřejete dostatek místa a prostředků na hraní. Vděčná vám bude, pokud ji vezmete na procházku na kšírkách a dovolíte jí, aby si mohla vylézt na strom. Díky své chytrosti vycházejí dobře s ostatními kočkami, a dokonce i se psy.
Srst tohoto plemene je možno udržovat poměrně dobře. Postačí, když ji jednou týdně vykartáčujete kartáčem z prasečích štětin a poté ji přetřete semišovým hadříkem, abyste zdůraznili lesk srsti. Pokud je kočka v období línání, je dobré použít masážní rukavici nebo gumový hřeben k vyčesávání mrtvých chlupů, ale pozor, abyste na gumový hřeben či rukavici moc netlačili, mohli byste poškodit srst a možná i kůži kočky.
Navzdory názvu žije a saje tento parazit nejenom na člověku, ale bez větších problémů cizopasí i na domácích zvířatech, zejména na psech, kočkách a vepřích. Příležitostně se může objevit i na jiných hostitelích. Blecha lidská byla nejhojněji rozmnožena v domácnostech od 14. do 19. století. Na přelomu 20. století ji vystřídala blecha psí, která převažovala až do 50. let, kdy začala být vytlačována blechou kočičí. Momentálně je blecha lidská zcela na ústupu. K jejímu potlačení přispěl vývoj a vliv hygienické úrovně obyvatelstva. Nicméně ještě i dnes je možné se s ní setkat. Od ostatních blech se velmi výrazně liší především absencí hřebenu na těle.
Blecha si dělá většinou takové cestičky, kde vás pokouše. To znamená, že se ráno vzbudíte a máte třeba 5 štípanců skoro v řadě nebo vedle sebe. Špatné je, že kousnutí není cítit. Kdyby ano, tak blechu prostě chytnete a utopíte.
Blecha obecná (Pulex irritans) je v Evropě nejčastější cizopasník člověka z řádu blech. Žije i na domácích zvířatech a na divoce žijících šelmách. Blecha je drobný bezkřídlý hmyz s tělem bočně zploštělým, s mohutně vyvinutým bodavě savým ústním ústrojím a s jednoduchou stavbou oka. Nohy jsou uzpůsobeny ke skákání. Blechy prodělávají proměnu dokonalou a dospělci cizopasí sáním krve na teplokrevných obratlovcích. Ve vztahu k člověku představuje blecha obecná přímého cizopasníka a přenašeče nemocí.
Tělo blech se skládá z hlavy, hrudi a zadečku. Dospělé blechy mají jednoduché oči a tělo vejčité, bočně zploštěné. Tělní obal je sklerotizovaný (ztvrdlý), porostlý nazad směřujícími štětinami, což usnadňuje pohyb srstí hostitele. Blecha obecná je 2–8 mm dlouhá. Její tělo je zbarvené od hnědé do černé (dle složení potravy). Hlava s charakteristickým zubem je zaoblená a těsně spojená s předohrudí, tu střechovitě překrývá límcem. Po obou stranách hlavy jsou hluboké žlábky, v nichž jsou v klidu ukryta kyjovitá tykadla, která nejsou symetrická. Před tykadlovým žlábkem leží jednoduché velké pigmentované oko. Oční štětina sedí vždy pod spodním okrajem oka. V zadní tykadlové části hlavy je další a jediná velká štětina. Předohrudní hřeben není vyvinut. Ústní ústrojí je bodací a sací. Oproti původnímu tvaru je značně pozměněno. K bodání a sání slouží bodec, na jehož zadní stěně je hluboký žlábek. Za účasti páru maxil (horních čelistí) blecha saje krev. U ústního ústrojí jsou nápadná čelistní a pysková makadla (čtyřčlenná), která chrání bodec. Pysková makadla zasahují asi do tří čtvrtin délky přední kyčle. Hruď (thorax) blechy je rozdělena na tři stejné části. Prostřední břišní část je přizpůsobena funkci skákání. Nohy blech mají mohutné kyčle, jsou porostlé
