Všichni živí tvorové na tomto světě stárnou, výjimkou není ani nejlepší přítel člověka… pes. Staří lidé trpí řadou různých onemocnění, které více či méně ovlivňují kvalitu jejich života, a nejinak je tomu i u psů. I ti se musí vyrovnávat s fyziologickými změnami spojenými s jejich vyšším věkem. Nevýhodou pro psa je to, že on si nedokáže sám dojít k lékaři a říct mu, co ho trápí, na rozdíl od lidských seniorů. Musí se tedy spoléhat na svého páníčka, že vypozoruje, že jeho psí miláček již není stejný jako dřív a pokusí se mu zajistit důstojné stáří. Řada lidí se ale se stárnutím svých psů neumí (nebo nechce) vyrovnat, i proto jsou útulky pro zvířata plné opuštěných starých psů, o které moc lidí zájem nemá, přestože ti by zajisté uvítali šanci dožít svůj psí život v prostředí milující rodiny.
Jaké problémy má starý pes
Kdy u psů nastává stáří, se nedá přesně určit, někteří lidé při srovnání psího a lidského věku, násobí psí věk číslem sedm, to ale pravděpodobně není přesné. Některé odborné zdroje uvádějí, že je lepší počítat, že první psí rok života se rovná šestnácti letům toho lidského, druhý věk pak zhruba osmi, a všechny následující roky se rovnají již čtyřem.
Stejně jako u lidí vyšší věk může i u psů způsobit řadu zdravotních problémů, typu zhoršení zraku, sluchu, problémy s chrupem, artrózu, onemocnění srdce, ledvin, jater a další zdravotní komplikace. U lidí i u psů jsou projevy stáří individuální, u každého psa se mohou objevit v jiném věku a stejně tak nemusí mít stejné zdravotní problémy. U některého psa bude stáří probíhat poklidně, u jiného bude problematické, je to stejné jako u lidí. Individuální je také to, kdy psy vstupují do stáří, obecně platí, že čím menší rasa psa, tím je stáří pozdější. U vlčáka přijde tedy stáří pravděpodobně dříve než u malého jezevčíka. Kvalitu života psa ve vyšším věku může majitel svému psímu mazlíčkovi zlepšit tím, že se o něj bude dobře starat, dopřeje mu kvalitní krmení, dostatek pohybu, nebude ho přejídat, ale ani ho nenechá hladovět.
Psího miláčka může postihnout řada různých chorob a zdravotních problémů různých stupňů závažnosti. Patří sem například:
Kdo měl někdy staršího psa, tak ví, že s věkem se psovi více kazí zuby a zároveň se mu zhorší dech. Horší se mu také dásně, u nichž hrozí velké množství zánětů. Plak, který se usazuje psovi na zubech, je plný bakterií, které následně ovlivňují kvalitu psího chrupu. Bakterie se také šíří pod zuby, a tak mohou na dásních způsobit bolesti otoky. Vrcholem může být, když se dásně odtrhnou od zubů. Tento problém se dá poznat tím, že psovi krvácí dásně, nebo obsahují červené otoky. Pokud majitel psovi zuby nijak nečistí, může dojít také k tomu, že bakterie, které se v psí tlamě nachází, se dostanou do krve a způsobí poté srdeční nebo ledvinové problémy.
Lipom je nerakovinný tukový nádor vyplněný měkkou tkání, který je extrémně častý u psů středního a staršího věku, i když se může objevit i u mladších psů.
Nádory jsou vyplněny tukovými buňkami, které se obvykle objevují těsně pod kůží. Mohou se však rozvíjet i vnitřně. Lipomy u psů mají obecně měkkou a hladkou texturu a jsou zaobleného vzhledu. Mohou mít velikost vlašského ořechu až po velikost softballového míčku.
Typy lipomů
Existují tři typy lipomů, které typicky postihují psy:
Běžný lipom je nejběžnějším typem psího lipomu. Tyto benigní (nezhoubné) tukové nádory se obvykle tvoří ve vrstvě tukové tkáně těsně pod kůží. Nejčastěji se vyvíjejí na nohou, v podpaží a na hrudi a břiše. Mohou ale růst i na vnitřních orgánech a ve sliznici žaludku. Na těchto místech nejdou dlouhou dobu nahmatat a při zjištění již mají značné rozměry. Takto velké lipomy uvnitř psího těla mohou negativně ovlivnit funkci dotčeného orgánu nebo okolních tkání, které utlačují. Zde můžete vidět fotografie typických projevů běžných lipomů na psech: tukové boule u psa foto.
Infiltrativní lipom, i když je stále benigní, může napadnout okolní tkáň. Tento typ lipomu se může objevit mezi svalovými vrstvami. Zde můžete vidět fotografie typických projevů infiltrativních lipomů u psů: infiltrativní lipom u psa foto.
Myelolipom není tvořen pouze čistou tukovou tkání, ale obsahuje i hematopoetické buňky – buňky, které produkují červené a bílé krvinky. Jedná se o vnitřní lipom, který se vyskytuje na slezině, játrech nebo nadledvinkách. Zde můžete vidět fotografie myelolipomů u psů.
Lipomy neohrožují psa na životě, i když v závislosti na jejich velikosti a umístění mohou psovi způsobit mnoho bolesti a nepohodlí a ovlivnit pohyblivost. Lipomy lokalizované na srdci nebo vnitřních orgánech mohou způsobit orgánovou dysfunkci a další komplikace.
Lipom versus liposarkom
Liposarkomy jsou rakovinné tukové nádory, které se velmi podobají lipomům. Nevyvíjejí se z existujících lipomů. Obvykle se nešíří tělem, i když ve vzácných případech mohou metastázovat a obvykle je lze chirurgicky odstranit. Prognóza liposarkomu je obecně považována za dobrou, přičemž většina psů žije dva až tři roky po operaci.
Lipom versus lymfom
Ačkoli to zní podobně, lipom by se neměl zaměňovat s lymfomem, což je rakovinový nádor, který se vyvíjí v lymfatických uzlinách psa.
Lipom versus cysta
Vzhledově lze lipomy také zaměnit s cystami, což jsou membrány, které se plní tekutinou vylučovanou tělem nebo pevným materiálem, jako je keratin nebo odumřelé kožní buňky.
Onemocnění dolních močových cest jsou nejčastějším problémem v urologické praxi koček. Obvykle se vyskytuje urolitiáza, tedy tvorba močových kamenů a močového písku, vytvoření uretrální zátky nebo vznik močové infekce. Onemocnění dolních močových cest mohou být způsobena i neurogenními nebo anatomickými abnormalitami, nádory či traumatem. Více než polovinu klinických případů tvoří idiopatická onemocnění, u nichž je příčina nejasná.
Onemocnění močových cest se mohou projevovat zvýšenou frekvencí močení, bolestivým močením nebo úplnou zástavou močení. Kočky močí na neobvyklá místa, mimo toalety, může se objevit krev v moči. Těžké případy jsou charakteristické apatií, odmítáním krmiva až zvracením.
Urolitiáza je onemocnění dolních močových cest způsobené krystalizací minerálů, které vede ke vzniku močového písku a kamenů. Urolity se obvykle odstraňují chirurgicky. Močový písek je možné částečně vypláchnout urohydropropulzí. Po mineralogické analýze získaných urolitů se stanoví účinná prevence. Ta většinou spočívá v podávání speciálně vyvinutých veterinárních diet, jejichž složení pomáhá předcházet vzniku kamenů, některé diety dokonce kameny přímo rozpouštějí.
Uretrální zátky se vyskytují u koček častěji než urolitiáza a jsou – na rozdíl od kamenů – tvořené převážně nekrystalickou hmotou. V drtivé většině bývají vinou anatomické predispozice postiženi kocouři, u nichž dojde k obstrukci močových cest v oblasti penisu, kde je močová trubice přirozeně zúžená. Terapie spočívá v mechanickém odstranění překážky masáží penisu, v manuální kompresi močového měchýře, v cystocentéze a urohydropropulzi. V těžkých případech je nutná chirurgická terapie.
Zánět močových cest u koček se také někdy nazývá kočičí urologický syndrom. Principem onemocnění je vznik zánětu vývodných cest močových, provázeného často zásaditou a koncentrovanou močí se vznikem struvitových močových kamínků. Ty jsou u koček ve formě jemného „písečku“ dráždícího při své cestě sliznici, která se brání iritaci zvýšenou produkcí hlenu. Hlen pak spolu s odloupanými buňkami a krví vytváří jakousi zátku konečných úseků močové trubice. Při dlouhodobém dráždění a nedostatečném odtoku moči může vzniknout i bakteriální zánět močových cest.
U postižených zvířat pozorujeme vznik takových příznaků, jako je neklid, opakované močení po kapkách nebo s krví. Dále časté hrbení a pokusy o močení bez efektu, mňoukání nebo dlouhé hrabání na venčící misce. Nemocné zvíře si často olizuje genitálie a vykazuje projevy bolesti. Kočka se může schovávat a má napjaté a citlivé břicho. V pokročilejších stadiích (trvá-li obstrukce více než 1,5–2 dny) vzniká nechuť ke žrádlu, zvracení, dehydratace, slabost až deprese. Snižuje se tělesná teplota, zvíře může rychleji a namáhavě dýchat a náhle uhynout.
Prevence onemocnění spočívá v udržování hmotnosti a dobré kondice zvířat. Nutné je udržovat dostatečný příjem tekutin. Vznikne-li u zvířete již klinický problém, doporučujeme konzultovat zdravotní stav s veterinářem.
Jako parodontální označujeme tkáně obklopující zub a zajišťující jeho ukotvení v čelisti. Patří k nim dásně, spojovací epitel, zubní cement, závěsný vazivový aparát zubu. Onemocnění parodontálních tkání patří k nejčastějším onemocněním u malých zvířat vůbec. Statistiky uvádějí, že každý druhý pes je potenciálním stomatologickým pacientem. Onemocnění parodontálních tkání pak postihuje 100 % psů malých a trpasličích plemen, která mají k těmto onemocněním obecně větší předpoklady. Zánětlivá onemocnění parodontálních tkání způsobují výrazné lokální problémy, které se projevují jednak zápachem z dutiny ústní, postupnou destrukcí parodontálních tkání a uvolňováním zubů. U neřešených případů vede až k úplné ztrátě zubů. Mimo ztráty zubu může v důsledku onemocnění dojít k rozsáhlým lokálním infekcím v ústní dutině, tvorbě píštělí a frakturám (zlomeninám) čelistí.
Vedle těchto lokálních projevů má parodontitida významný dopad na organismus jako celek. Je nutno si uvědomit, že se jedná o infekční zánětlivý proces, na kterém se může podílet i více než 200 různých druhů mikroorganismů. Infikovaná plocha tkání může v pokročilých stadiích vývoje onemocnění přesáhnout 10 cm² (v závislosti na plemeni i více) a je přitom dobře ukryta před běžným vyšetřením. Zánětlivý proces dlouhodobě zatěžuje imunitní systém a může vyvolat jeho poruchy. Dále se následkem chronické parodontitidy prokazatelně rozvíjejí onemocnění srdce, ledvin a jater, především v důsledku dlouhodobé infekce u starších psů. Přitom původ těchto onemocnění nebývá v praxi primárně spojován s onemocněním dutiny ústní, chronickou parodontitidou.
Nejčastějším důvodem k návštěvě veterinární ordinace v souvislosti se zuby bývá zubní kámen. Jedná se o mineralizovaný plak (povlak zubu), který však není sám o sobě považován za onemocnění, ale spíše za kosmetickou vadu. Plak, bez ohledu na stupeň mineralizace, je však jednou z příčin rozvoje zánětu parodontálních tkání u psů. Podstatné pro rozvoj onemocnění jsou v tomto případě především bakterie obsažené v plaku a schopnost organismu si s těmito bakteriemi poradit. Odstranění plaku, tedy i zubního kamene, je součástí celkového ošetření, ale nikoli jeho jedinou podstatou.
Za aktivní péči lze označit dentální hygienu (čištění zubů) prováděnou aktivně majitelem psa. K tomuto účelu je vhodný měkký zubní kartáček, velikostí odpovídající psímu pacientovi, a speciální zubní pasta určená pro psy. Frekvence čištění zubů je velice individuální a závisí na rychlosti usazování plaku u konkrétního jedince. Obecně lze doporučit frekvenci čištění 2x týdně a častěji.
Přestože kožní postižení u psa může mít různé druhy původců (od virů přes bakterie až po alergické reakce), příznaky jsou vesměs shodné. Ať už se jedná o alergickou reakci, nebo vnější parazity, v naprosté většině se na kůži objeví vyrážka či jiné viditelné defekty, které lze identifikovat pouhým okem. Místa, která jsou na psím těle postižena, psa svědí, což vyvolá logickou reakci: škrábání, kousání či lízání. Ovšem tato reakce v pozdějším stadiu onemocnění může vyvolat další problémy, jako jsou otevřené rány, do kterých se snadno dostane infekce, a namísto pouhé alergické reakce můžete mít se svým psem zaděláno na větší problémy. Proto je důležité se při prvních příznacích kožního onemocnění vizuálně přesvědčit o rozšíření, následně situaci vyhodnotit a případně navštívit veterinárního lékaře. Pokud se například vyrážka vyskytuje jen na jednom místě o malém průměru, může se jednat o reakci na včelí bodnutí, případně také může být původcem i jiný hmyz či toxická látka, což v praxi nemusejí doprovázet další příznaky. Pokud se tedy jedná pouze o malý defekt psí srsti, respektive kůže, vyčkejte 24 hodin, jestliže se stav zhorší anebo pes stále věnuje pozornost danému místu na svém těle, vyhledejte lékařskou pomoc.
Zatím bylo objeveno více než 160 typů kožních chorob u psů, a tak nelze určit obecnou medikaci na tento typ onemocnění.
Kožní nemoci psů lze v zásadě rozdělit do dvou skupin, a to na vyléčitelné a nevyléčitelné. Mezi vyléčitelné patří alergie a všechny nemoci, které byly způsobeny vnějšími vlivy. Nevyléčitelná psí onemocnění kůže jsou způsobena hormony. Obvykle se jedná o hormony nadledvin anebo štítné žlázy. Mezi nejčastější typ hormonální dysbalance, která způsobuje u psů kožní vyrážky, patří hypotyreóza. V případě tohoto onemocnění jsou na vině folikulární buňky štítné žlázy, přičemž dochází k nízké produkci tyroxinu (růstový hormon), popřípadě jiného hormonu štítné žlázy. Při velmi nízké produkci tyroxinu dochází nejen u lidí, ale i u psů ke kretenismu, nízkému vzrůstu či k sexuálním poruchám. Při této diagnóze naštěstí existuje léčba, tím je podání medikamentu Euthyroxu, což je de facto uměle syntetizovaný tyroxin.
Mezi další nevyléčitelná onemocnění se řadí alergie, které se mohou časem vytratit. U alergií obecně nemá smysl psovi podávat léky, obvykle stačí změnit značku psího krmiva.
Mezi původce kožních onemocnění psů patří alergie, infekce, folikulitida, impetigo, seborea, trichofycie, alopecie, roztoči, blechy, klíšťata, granuloma, nádory, dermatitida a lupus.
Stav akné může zhoršit nejen činnost bakterií a kvasinek, ale také přítomnost roztoče.
(latinsky keratitis) se klasifikuje dle hloubky postižení, dle etiologie či topografie. Povrchový zánět rohovky (latinsky keratitis superficialis), respektive povrchové eroze jsou nejčastěji následkem traumatizace rohovky a po odstranění příčiny dochází k jejich rychlému zahojení. Klinicky je patrný zvýšený výtok z mediálního očního koutku. Proces je bolestivý, pozorujeme fotofobii. Terapie je závislá na intenzitě a délce trvání onemocnění. Používáme lokální anestetika kombinovaná s antibiotiky.
Povrchový zánět rohovky s pigmentací
(latinsky keratitissuperficialis pigmentosa) se vyskytuje s predispozicí u pekinézů, lhasa-apso, ši-tzu, mopsů a bostonských teriérů. Nejčastější příčinou je chronická iritace očního bulbu při víčkové štěrbině u brachycefalických plemen. Mezi vyvolávající faktory patří districhiáza (řasa vyrůstající z hrany víčka), nosní záhyby, velká víčková štěrbina v kombinaci s prominující oční koulí a tím ztížené mrkání. To způsobuje nedostatečnou distribuci slzného filmu na povrchu rohovky. Pigment je ukládán do epitelu na centrální části rohovky. Vaskularizace je pouze v případě dlouhotrvající iritace. Terapeuticky je nezbytné odstranění etiologického činitele. V indikovaných případech, pokud uložený pigment vede k poruchám vidění, se může provést superficiální keratotomie. Ta vyžaduje opatrnost zejména u brachycefalických plemen. U nich je chronicky iritovaná rohovka slabší než v místě neiritovaném. Protože tím však neodstraníme vyvolávající příčinu, je nutno počítat s recidivami. Nejlepším krokem k omezení depozice pigmentu v rohovce je odstranění chronické iritace, případně využití antiflogistického účinku kortikosteroidů.
(latinsky keratitis superficialis chronica), známý též jako Oberreiterův syndrom německých ovčáků neboli Pannus, se nejčastěji vyskytuj mezi 1. až 6. rokem života. Onemocnění bylo popsáno i u belgických ovčáků, pudlů, jezevčíků, border kolií, greyhoundů, sibiřských husky a dalmatinů. Je to progresivní zánětlivé oboustranné onemocnění rohovky s nepříliš jasnou etiologií. Přisuzována je velká důležitost autoimunitním pochodům a ultrafialovému záření, protože byla prokázána korelace mezi nadmořskou výškou, teplejším ročním obdobím a výskytem onemocnění. Majitel si onemocnění všimne většinou v pokročilém stadiu, kdy jsou epitel a přední vrstva stromatu rohovky již silně pigmentovány a vaskularizovány. Vaskularizace a pigmentace postupně zachvacují celou rohovku. Jaká je prognóza? V případě postižení mladších zvířat (mezi 1. až 2. rokem života) lze očekávat výskyt závažnějších lézí.
Pokud si pes kouče packy, tak se chce zbavit svědění, které způsobuje například alergie, parazitární onemocnění nebo třeba zánět nehtového lůžka. Velmi často se však jedná o obsedantně-kompulzivní chování. Chronické olizování a kousání tlapek je projevem pruritu anebo plísňového onemocnění.
Psi si ohryzávají a olizují tlapky také proto, že tato činnost vyvolává zvýšenou produkci endorfinů, které vyvolávají pocit slasti. Nicméně z olizování tlapek se může stát nezdravý začarovaný kruh. Váš mazlíček si začne tlapky ohryzávat proto, že ho svědí, jenže tím si způsobí podráždění kůže, což ho nutí k ještě intenzivnějšímu olizování, což vyvolá ještě větší podráždění... Vlhké meziprstí pak podporuje růst kvasinek, které po čase způsobí klinické příznaky. Jde o červenohnědý maz a zarudlé, případně rozmokvané meziprstí. Je nutné podotknout, že kvasinky se likvidují zdlouhavě a dost obtížně. Existuje řada veterinárních přípravků, které obsahují složku proti kvasinkám, jedná se většinou o přípravky do uší. Proto neváhejte navštívit veterináře, který naordinuje odpovídající léčbu.
Léčba
Jestliže si všimnete, že si pes delší dobu olizuje tlapky, v první řadě je prohlídněte, abyste zjistili, zda v nich nemá zapíchnuté bodláky, trny nebo jiné cizí předměty. Následně navštivte veterináře, který by měl vyloučit parazitární onemocnění. Provede vyšetření kožního seškrabu a případně přeléčí infekci, kterou si pes do kůže lízáním navíc zanesl. Psa budete muset vykoupat v dezinfekčním veterinárním šamponu (například Lactaderm, Vétoquinol), veterinář vám pravděpodobně doporučí také nějaký přípravek s dezinfekčním a protisvědivým účinkem, případně nasadí antibiotika.
Další možnou příčinou může být hormonální onemocnění (například snížená funkce štítné žlázy) nebo alergické onemocnění. Psovi můžete nechat udělat testy na alergeny. Alergenem může být nějaká součást stravy nebo také pyl. Někdy se stává, že stále olizování tlapek vzniká kvůli narušené psychice psa. Příčinou může být nuda nebo stres způsobený novým členem domácnosti a podobně. V tomto případě je nutné vyhledat pomoc odborníka – ideálně psího psychologa.
Intenzivní lokální léčba spočívá v potírání lézí nepálivou dezinfekcí (Betadine) a zabránění dalšímu sebepoškozování (automutilaci) ochranným límcem. Ochrana před dalším škrábáním je jedním z klíčových kroků pro úspěšné zvládnutí svědivých dermatóz.
