Facebook Síť X Pinterest email tisk

Téma

ODCERVOVANI PRASAT


Africký mor prasat

Africký mor prasat je vysoce nakažlivý, infikovaný chov musí být okamžitě utracen a oblast ohniska uzavřena. V České republice se nyní objevil africký mor prasat, který byl potvrzen u dvou uhynulých divokých prasat na Zlínsku.

V Česku se africký mor prasat, který původně přenesla klíšťata od afrických prasat bradavičnatých, nikdy nevyskytoval. Onemocnět mohou prasata domácí i divoká všech věkových kategorií. Africký mor prasat je akutní, vysoce nakažlivé onemocnění prasat podobné klasickému moru prasat. Je charakteristický vysokou, téměř 100% úmrtností. V populaci divokých prasat se virus šíří zejména přímým kontaktem, ale také krmivem, vodou a předměty.

Tato situace představuje vysoké epizootologické riziko pro státy EU, zvláště vzhledem k obtížně kontrolovatelným možným cestám zavlečení viru, jako jsou přirozené migrační trasy divokých prasat, nelegální přesuny zvířat a jejich produktů, ale i pohyb kontaminovaných dopravních prostředků a jiných předmětů či nářadí.

Protože je africký mor prasat nebezpečná nákaza, platí při jejím výskytu na území členského státu EU závazná pravidla. ČR jako každý jiný členský stát bude muset do 90 dní od potvrzení prvního případu zaslat Evropské komisi plán opatření k vymýcení onemocnění v definované infikované oblasti.

Africký mor prasat postihuje domácí i divoká prasata a může infikovat i hmyzího vektora – klíšťáka z rodu Ornithodoros. Tento vektor představuje současně nejvýznamnější rezervoár viru v přenosu nákazy. Zástupci tohoto rodu žijí v Africe, ale i v jiných oblastech a přicházejí do kontaktu jak s divoce žijícími druhy prasat, tak s prasaty domácími. Za přirozeného hostitele v Africe je považováno prase savanové, u něhož probíhá nákaza bez klinických příznaků a druh slouží pouze jako nosič infekce. Úloha dalších tamních druhů prasat divokých v přenosu nákazy nebyla zatím objasněna. V evropských podmínkách jsou k viru afrického moru prasat vnímavé všechny druhy prasat. Jejich vzájemný kontakt nebo kontaminace prostředí pak umožní propuknutí infekce. Velmi často je nákaza přenesena prostřednictvím syrových nebo nedostatečně tepelně upravených výrobků a odpadků obsahujících infikované vepřové maso. Velkým epizootologickým rizikem jsou prasata, která překonala infekci a která se mohou stát trvalými nosiči viru.

Zdroj: článek Mor prasat

Nemoci

Zákon v České republice neudává žádnou očkovací povinnost. Ovšem doporučuje se dvakrát ročně očkovat proti července prasat. Odčervení by mělo být provedeno alespoň jednou ročně.

Onemocnění prasat je celá řada. Velkou roli hraje hygiena chovu, zootechnické podmínky, stres a výživa.

Červenka – původcem je bakterie Erysipelotrix rhusiopathiae. Vyskytuje se i u zdravých prasat, která onemocní při oslabení. Zdrojem nemoci jsou nakažená zvířata, hlodavci i předměty. Výskyt je nejčastější v létě. Typickým příznakem jsou tmavočervené kopřivkové skvrny. U chronické formy dochází ke změnám na srdci, kloubech a kůži. Při bílé formě ke zčervenání kůže nedojde. Léčí se antibiotiky nebo sérem, prevencí je očkování a dezinfekce.

Edémová choroba prasat – jde o nakažlivé onemocnění selat po odstavu. Projevuje se otoky hlavy, krku, víček, otoky stěn vnitřních orgánů, pohybovými poruchami, průjmem, obrnou svalů. Původem jsou hemolytické kmeny bakterie Escherichia coli. K propuknutí přispívají změny a stresy. Úhyn nastává do několika dní. Léčba probíhá pomocí hladovky, hyperimunního séra, antibiotik a sulfonamidů.

Mor prasat – u nás se příliš nevyskytuje. Jde o velmi infekční onemocnění virového původu, které se projevuje krvácením v trávicím a dýchacím aparátu. Šíří se přímo nakaženými prasaty, nebo nepřímo předměty a prostředím. K příznakům patří horečka, kašel, průjem s krví, krváceniny na kůži, zánět spojivek, výtok z nosu. Dochází k úhynu nebo přechodu do chronické formy.

Chřipka prasat – onemocnění způsobené viry a mykoplazmou, postihuje mladší kategorie prasat a vyvolávacím faktorem je i stres. Mezi příznaky patří vysoká teplota, výtok z očí a nosu, kašel, namáhavé a zrychlené dýchání. Selata, která přežijí, bývají oslabená a přenašeči. Chřipka může způsobit i narození mrtvých selat a poruchy plodnosti. Léčba probíhá antibiotiky.

Sípavka – chronické bakteriální onemocnění, které způsobuje deformaci kostí rypáku. Postihuje zejména mladší zvířata, u starších se příznaky neprojeví, ale vylučují zárodky. Projevuje se krvácením z nosu a výtokem z nosu, ztíženým dýcháním. Později postihuje i horní čelist a obličejové kosti. Léčba se neprovádí. Řešením je vyřazování postižených zvířat.

Dyzentérie prasat – bakteriální onemocnění projevující se silným průjmem a nekrózami ve střevě. Terapie probíhá antibiotiky a je nutná dezinfekce.

Enzootická pneumonie – onemocnění dýchacího aparátu způsobené mykoplazmou s přispěním špatných podmínek chovu. Typický je chronický kašel a nižší přírůstky. Terapie probíhá antibiotiky a zlepšením podmínek chovu.

Vnitřní parazité – stejně jako u ostatních druhů zvířat i u prasat s

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Prase duroc

Příznaky

Africký mor prasat se projevuje vysokou horečkou, která může trvat i několik dnů. První příznaky se objevují při poklesnutí teploty. Zvířata jsou malátná, těžce dýchají, nepřijímají potravu, trpí krvavým průjmem, zvrací a mají cyanotickou kůži. Vakcinace proti této nákaze neexistuje.

Africký mor prasat (AMP) je akutní, vysoce nakažlivé onemocnění prasat podobné klasickému moru prasat. Virus se nachází v krvi, tkáňových tekutinách, vnitřních orgánech a sekretech a exkretech nemocných zvířat. Je vysoce rezistentní vůči nízkým teplotám i vysušení. Virus se může vylučovat sekrety a exkrety již 1–2 dny před klinickými příznaky, nejvíce však v době septikémie. Klinické příznaky se podobají klasickému moru prasat (KMP), ale průběh je rychlejší. Patologickoanatomické změny charakterizuje výrazné zvětšení sleziny na rozdíl od KMP, petechie v mízních uzlinách, ledvinách a dalších vnitřních orgánech. Potvrzení diagnózy spočívá v identifikaci viru nebo protilátek. Odebírá se nesražená krev, slezina, játra, plíce, ledviny, gastrohepatické a submandibulární mízní uzliny a tonzily.

Po průniku viru do krevního řečiště dochází k jeho rychlému množení. Původce napadá přednostně retikuloendoteliální tkáň a výstelku krevních a lymfatických cév. Objevují se krváceniny, trombózy a infarkty. Nekrózy buněk v lymfatické tkáni mají za následek snížení počtu leukocytů a lymfocytů.

Prasata ztrácejí chuť přijímat potravu, trpí zažívacími potížemi, zácpou, zvracením a dýchacími poruchami. Objevují se krváceniny v kůži a na vnitřních orgánech. Kůže končetin, uší, hrudníku a břicha je překrvená nebo namodrale zbarvená. Březí prasnice mohou zmetat. Při chronické formě je průběh pozvolnější, což je typické pro endemicky zamořené oblasti. V regionech, kde se nákaza doposud nikdy nevyskytovala, naopak probíhá perakutně nebo akutně.

Zdroj: článek Mor prasat

Původce

Původcem nákazy v ČR jsou divoká prasata. Tato nemoc byla zavlečena do Evropy z afrického kontinentu, kde se vyskytovala u prasat bradavičnatých a pomocí klíšťat byla šířena dále.

Nakažlivá choroba, kterou přenášejí volně žijící zvířata, se do země dostala nejspíš od divokého prasete, které přešlo přes hranice. V roce 2007 propukla nákaza v Gruzii, odkud se postupně rozšířila na západ do Arménie, Ázerbájdžánu a Ruské federace, následně pak do Pobaltí, Ukrajiny a Polska (výskyt zde byl potvrzen v roce 2014). Na polském území byla nákaza značně eliminována a její rozšíření potlačeno. V jižní části Polska nebyla nákaza zjištěna. a proto je trochu záhadou, jakým způsobem se dostala na naše území. Je pravdou, že černá zvěř je velmi migrující a za noc dokáže ujít i desítky kilometrů.

V okolí nálezu byla okamžitě stanovena ochranná zóna 10 km, ve které se nesmí lovit a krmit divoká prasata, dále musí myslivci aktivně vyhledávat a hlásit uhynulé divočáky. Chovatelé musí nahlásit všechna prasata v hospodářství a ustájit je tak, aby nemohla přijít do kontaktu s divokými prasaty.

Pokud by byl nakažen chov domácích prasat, dojde k jeho úplnému vybití pomocí elektrických kleští u dospělých prasat a selata budou zabita oxidem uhelnatým. Vybité kusy se nebudou vykrvovat, aby se nákaza nemohla šířit dále.

Od roku 2014 je v ČR prováděn monitoring u všech uhynulých divokých prasat. Do konce roku 2016 bylo sérologicky a virologicky vyšetřeno celkem 467 vzorků, všechny s negativním výsledkem.

Zdroj: článek Mor prasat

Výskyt a příčiny

Onemocnění bylo poprvé popsáno v Maďarsku v roce 1902 profesorem Aujeszkym, od té doby je nemoc prokázána celosvětově. Původcem je herpesvirus suis, jehož jediným rezervoárem je prase divoké i domácí. Příznaky se u prasat projevují různě – selátka trpí na neurologické potíže s vysokou úmrtností, u dospělých a starších zvířat nebývají příznaky příliš zjevné, infekci přežívají a stávají se zdrojem infekce.

V chovech domácích prasat se v ČR Aujeszkyho choroba nevyskytuje a na jatkách jsou prasata na tuto nemoc vyšetřována. Česká republika je od roku 1988 „zemí prostou“ této nákazy. Oproti tomu u divočáků byly zjištěny protilátky proti této nemoci u cca. 30% z celkového počtu zvířat na našem území. Znamená to, že třetina divokých prasat se během svého života s onemocněním setkala. Ne všechna z nich ale virus aktivně vylučují.

K onemocnění jsou vnímaví psi, skot, ovce, kozy, králíci, kočky i volně žijící zvířata, člověku riziko nehrozí. Přenos viru se uskutečňuje kontaktem s nemocným zvířetem (slinami, krví) či pozřením syrového prasečího masa a vnitřností.

Zdroj: článek Aujeszkyho choroba

Opatření

Základním opatřením pro ochranu nezamořených území je zákaz dovozu prasat a produktů ze zamořených oblastí. Dodržování zákazu krmení zvířat kuchyňskými odpady. Zamezení vniknutí volně žijících zvířat do hospodářství a pravidelné a důsledné čištění, dezinfekce, dezinsekce a deratizace stájí a jiných prostorů a zařízení. Jedním z přijatých opatření je také omezení exportu prasat do třetích zemí.

Vakcinace je v EU zakázaná a ani ve světě vakcína proti této nákaze v současné době neexistuje.

V případě vzniku nákazy je nutné včasné odhalení ohniska, jeho neprodlená izolace a vytvoření ochranného pásma. Všechna prasata v ohnisku se utratí a neškodně odstraní.

Zdroj: článek Mor prasat

Odčervení psa – postup

Dospělý pes by měl být odčerven alespoň jednou za 3–6 měsíců, a to nejen, když jsou u něj objeveni parazité. Ty lze vypozorovat ve stolici v podobě vajíček či jiných stadií vývoje. Veterinář provádí takzvané koprologické vyšetření, tedy vyšetření trusu, kdy zjistí daného parazita a jak s ním nejlépe bojovat. Nejedná se o povinné vyšetření, ale chovatelé, kteří myslí na prevenci, běžně dodržují alespoň 6měsíční pravidelnost kontrol i bez náznaků potíží.

Frekvenci odčervování určuje veterinární lékař také na základě plemene, velikosti a věku psa, jeho zařazení a využití, rozhodující může být rovněž styk s hospodářskými zvířaty, u nichž se běžně vyvíjí cizopasníci přenosní na psy. Optimální frekvence odčervení psa může být 3x za rok, tedy každé 4 měsíce. Chovná fena by měla být odčervena během krytí a poté až společně se štěňaty. Během březosti bychom se měli odčervování raději vyhnout, některé přípravky mají totiž prokazatelně teratogenní efekt (Drontal). Jediným přípravkem schváleným pro použití během březosti je preparát Stronghold.

V praxi se psi většinou odčervují preventivně bez koprologického vyšetření, a to v rozmezí 3 až 6 měsíců. Pokud jsou přímo v trusu viditelní parazité nebo jejich články, je nutné po 14 dnech odčervení zopakovat. Při stanovení frekvence odčervování je nutné přihlédnout k využití psa (pracovní, lovečtí psi), zda je trvale doma či venku, v blízkosti hospodářských či jiných zvířat, jaký je počet psů v domácnosti, zda je v domácnosti malé dítě a podobně.

Bohužel přežívá mylná představa, že odčervení chrání zvíře proti vnitřním parazitům po dobu několika týdnů, nebo dokonce měsíců. Mnoho chovatelů nechává dospělého pejska odčervit jednou za půl roku, udělá si poznámku v kalendáři a dalších šest měsíců si s pocitem čistého svědomí užívá klid. Jenže díky nedostatečnému poučení se zatím scénář souboje s parazity může vyvíjet ve prospěch škodné škrkavky. Jejími vajíčky, kterých denně vyprodukuje několik set tisíc, jsou následně zamořeny prakticky všechny lokality, kde domácí mazlíčci kálejí. Stačí vzít psa vyvenčit do nejbližšího parku a vzhledem ke zvyku očichávat či olizovat pachové stopy máte slušnou šanci, že se již pár hodin po podání antiparazitik pozřením vajíček přítomných v kontaminované trávě znovu nakazí. Jelikož škrkavky ve střevě dospívají čtyři týdny, zbývá jim do dalšího termínu dehelmintizace spokojených pět měsíců přiživování.

Odčervování je ve skutečnosti jednorázový úkon a s očkováním, za které jej mnoho lidí zaměňuje, nemá absolutně nic společného. Zatímco očkovací látka působí jako prevence chránící psa dlouhodobě proti infekcím, konkrétním virům a bakteriím na

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Odčervení psa

Škrkavka prasečí

Askaridóza je poměrně častým parazitárním onemocněním prasat s největšími ztrátami u selat do 4 měsíců. Původcem je škrkavka prasečí (Ascaris suis) dosahující délky až 40 cm a šířky 6 mm.

K nakažení prasat dojde krmivem či vodou, selátka se mohou infikovat také díky sání na znečištěném vemeni matky. Vajíčka přenáší i hmyz (např. moucha) či znečištěné boty ošetřovatelů.

Po pozření vajíček se v tenkém střevě líhnou infekční larvičky, které se pak krví dostanou do jater, odtud přes srdce do plic. V plicích dráždí, nutí ke kašli - jsou tedy vykašlány a opět polknuty, čímž se finálně vrací do trávícího ústrojí.

Klinické příznaky u dospělých zvířat často nejsou příliš zjevné. Selátka pomalu rostou a nepřibírají, kašlou, mají horečku. V důsledku toxinů se mohou objevit i křeče a nervové příznaky. Patologicky jsou typické světlé, tzv. mléčné skvrny na játrech.

Onemocnění se diagnostikuje koprologickým vyšetřením či nálezem dospělců v trusu. K terapii se používají odčervovací prostředky podávané v krmivu či vodě.

Zdroj: článek Škrkavka

Plemeno duroc

Plemeno duroc vzniklo v USA. Vyšlechtěno bylo z původních červených prasat křížením s červenými guinejskými, španělskými a portugalskými prasaty. Poprvé se narodilo v roce 1860, a to v New Yorku. V roce 1882 byl tento druh zapsán do plemenné knihy.

Prase duroc má lepší parametry v reprodukci než ostatní otcovská plemena prasat. Vyznačuje se dobrou růstovou schopností a tvorbou svaloviny. U tohoto plemene je možno vykrmovat zvířata do vyšších porážkových hmotností, aniž by došlo k výraznějšímu zhoršení kvality masa (zejména protučnění). Plemeno je velkého tělesného rámce, klidného temperamentu, červenorezavého zbarvení. Výška v kohoutku je kolem osmdesáti pěti centimetrů a hmotnost okolo tři sta padesáti kilogramů.

Duroc je plemeno charakteristické svou odolností vůči stresu a infekcím. Uši jsou poloklopené, kýta a plec jsou dobře osvaleny. Záď zvířat je sražená. U kanců, ke kterým se nepřistupovalo nejlépe, se může projevit agresivita. Prevence je ale jednoduchá – správný přístup.

V podstatě se jedná o masný užitkový typ, který se dále vyznačuje těmito tvarovými vlastnostmi: Hlava je lehká, krátká, s výrazně pigmentovanou sliznicí rypáku. Krk je delší, dobře navazující na hrudník, který je středně dlouhý s mírně klenutými žebry. Hřbet je delší, klenutý, dostatečně široký, dobře osvalený. Záď je plynule navazující, sražená. Plec je dostatečně osvalená, pevně přitažená. Kýta je rovněž dobře osvalená. Končetiny jsou vyšší, suché, pevné, pigmentace spárků sytě černá.

Prase má strmější postoj, a to zvláště u zadních končetin. Kůže je pevná, zbarvení od žluté až po tmavě hnědou, štětiny jsou husté, tvrdé, občas kučeravé. Výrazným plemenným znakem tohoto prasete je jeho zbarvení. Je červené či rezavé spolu se širokou škálou jiných odstínů.

Výhodou je velmi dobrá konverze živin a denní přírůstek. Průměrný denní přírůstek se u tohoto plemene pohybuje kolem 900 gramů. Na 1 kilogram přírůstku se uvádí spotřeba krmiva 2,7 kilogramu. Kvalita masa je velmi dobrá.

Navzdory výrokům typu „ty seš ale prase“ je prase velmi čistotným hospodářským zvířetem. Vyměšuje mimo místo, kde spí, i mimo místo, kde žere. Zpravidla kálí po obvodu kotce, zejména tam, kde není pevná zeď. Souvisí to s vymezováním teritoria a pro chovatele je toto přirozené prasečí chování výhodou – při krmení shrábne výměšky na lopatu a chlívek stačí kydat dle potřeby, zpravidla jednou za týden až dva. Ve výkalech se prase válí, jen když je horko. Nemá totiž potní žlázy a v létě se přehřívá. V přírodě se válí v bahně, v kališti, a po uschnutí krusty na těle si ji odrbává o stromy. Zbavuje se tak staré kůže, komárů či případných kožních parazitů. Domácímu praseti uděláme dobře sprchou, přikrytím namočenou plachtou a drbáním – úplně nejlépe ocelovým kartáčem. A nebojíme se přitlačit.

Zdroj: článek Prase duroc

Odčervovací tablety pro kočky

Tablety mají široké spektrum působení proti mnoha vnitřním parazitům. Dá se říci, že u dospělých zvířat se používají nejčastěji. Opět jako u pasty působí pouze jednorázově, a tak se odčervování musí v pravidelných intervalech opakovat. Mezi jeho hlavní přednosti také patří nízká cena.

Odčervení kočky tabletkou není nic jednoduchého a vyžaduje spoustu trpělivosti. Nejprve kočce zkuste podat lék po dobrém s něčím, co jí chutná. Pokud vaši lest prohlédne, vhoďte jí prášek přímo do krku. To je ideální dělat ve dvou lidech, kdy jeden otevře kočce tlamu a druhý prášek zatlačí do krku. Pozor ale, kočka může začít slintat. Je tedy potřeba vhodit prášek dostatečně hluboko a také držet tlamu zavřenou. Počítejte s tím, že se vaše kočka bude bránit, jak jen to půjde, a pravděpodobně vás i poškrábe. Nakonec můžete odčervení svěřit svému veterináři, který k podání prášku použije speciální nástroj.

Co se intervalu odčervování týče, záleží na konkrétním jedinci a jeho způsobu života. Doporučuje se 1/4letní nebo 1/2roční interval. Základním pravidlem je odčervovat všechna zvířata v domácnosti zároveň. Pokud máte v domácnosti psy a kočky, tak tablety na odčervení psů pro kočky nepoužívejte. Vždy volte vhodnou variantu podle druhu zvířete.

Zdroj: článek Odčervování koček

Video

V pořadu 90' ČT 24 proběhla podrobná diskuze o africkém prasečím moru, kde se vyjádřili přední odborníci a poskytli tak ucelený podrobný výklad. Video můžete shlédnout zde: africký prasečí mor video.

Zdroj: článek Mor prasat

Projevy nemoci

Virus se množí v mandlích, poté je lymfou zanesen k mízním uzlinám a hlavovým nervům, odkud se dostává k nervovému systému, kde útočí a poškozuje nervové buňky. Inkubační doba je nejčastěji 3-6 dnů. Zvíře náhle přestane žrát, je apatické nebo naopak podrážděné, vrčí, mňouká, může zuřit, útočit na věci kolem sebe, ale nikdy - na rozdíl od vztekliny - neútočí na člověka. Nejvýraznějším příznakem je úporné svědění – především na hlavě, krku, hrudníku. Zvíře se úporně škrábe, často se rozedře do krve. U koček svědivost nemusí být zjevná. Postupně se ztrácí schopnost polykat, a proto dochází výraznému slinění. Zvířata hynou v důsledku úplné paralýzy.

Specifická léčba neexistuje, úmrtnost u této nemoci je téměř 100%. V minulosti se v chovech používaly vakcíny specifické pro prasata aplikované v rámci ozdravovacích programů. Po jejich úspěšném ukončení v roce 1987 byla vakcinace prasat zakázána. Vakcína pro psy a kočky není dosud na trhu, z legislativního hlediska by však použita být mohla (zákaz se vztahuje pouze na prasata).

Diagnostika onemocnění se opírá o důkladnou anamnézu, klinické vyšetření, patohistologické nálezy a především laboratorní vyšetření.

Zdroj: článek Aujeszkyho choroba

Panacur pro papoušky

Pravidlem je, že antiparazitikum se nemá aplikovat v době snůšky a v době přepeřování. Rovněž musí být chovatel opatrný při odčervování nemocných papoušků, kteří jsou zesláblí (mají se volit nižší dávky a co nejméně toxické). Univerzální způsob odčervování, který by platil pro všechny chovy, nelze doporučit, odvíjí se to totiž od množství faktorů (způsob chovu, podmínky, období, stav papouška).

Doporučený způsob podání závisí i na druhu podané látky. U jedinců, kde hrozí riziko předávkování, je vhodná aplikace přímo do volete, jindy lze zase přistoupit na podávání do pitné vody.

Doporučuje se podávat fenbendazol (helmigal, panacur) v množství 20–30 mg na 1 kg váhy do zobáku 3–5 dní po sobě (nepoužívat v době přepeřování), nebo 125 mg/l pitné vody 5 dní po sobě, nebo 20 mg/kg do zobáku zopakovat za 14 dní, 100 mg/kg do krmiva 5 dní po sobě.

U papoušků chovaných v Evropě se nejčastěji vyskytují dva druhy oblých červů, a to škrkavky (Ascaridia spp.) a kapilárie (Capillaria spp.). Pokud je v chovu zaveden dobrý protiparazitární program a jsou dodržována hygienická opatření, nemusejí červi způsobovat vážnější potíže. Základem prevence parazitóz je preventivní vyšetření či odčervení ptáka při vstupu do chovu a zamezení kontaktu papoušků s vlastním trusem.

Pro úspěšný boj s červy je třeba brát v úvahu prepatentní periodu (tedy dobu, která uběhne od vylíhnutí larvy červa do okamžiku, kdy dospěje a začne klást vajíčka nové generace červů). U škrkavek činí tato prepatentní perioda 45–60 dní, u kapilárií 2–3 týdny. V některých rizikových chovech nemusí vůbec dostačovat odčervení dvakrát ročně, ale je třeba jej praktikovat zhruba čtyřikrát do roka i vícekrát.

Zdroj: článek Panacur

Nároky na chov

Asi tou nejlepší péčí je udržovat dobré podmínky chovu a čistotu. Při přesunu prasat kotec vyčistit a umýt. Po vyschnutí také vydezinfikovat. Podobný postup by se měl provést i při používání přípravků od veterináře, aby se tak zabránilo opětovnému nakažení. Během přesouvání by se měla i prasata zbavit možných parazitů.

Selata denně vypijí lehce nad půl kilogramu vody. Až se odstaví, toto číslo může dosáhnout až pěti kilogramů. Prasata ve výkrmu spotřebují kolem čtyř až devíti kilogramů. Ještě mladé prasnice a kanci spotřebují deset až patnáct kilogramů. A nakonec kanci deset až dvacet kilogramů a prasnice téměř o dvacet kilogramů více vody, tedy dvacet pět až čtyřicet.

Při sestavování krmných dávek se vychází z denní spotřeby všech stravitelných živin. U duroca se na jeden kilogram přírůstku spotřebuje kolem 2,7 kg krmiva.

Krmivo je možné rozdělit na dvě základní skupiny, a to sacharidové a bílkovinné. Mezi vhodná sacharidová krmiva se řadí ječmen, oves, kukuřice, krmná pšenice. Dále tu má své místo krmná a cukrová řepa, brambory a sušené cukrovarské řízky. Krmivo s obsahem bílkovin lze dále rozdělit na živočišné a rostlinné. Živočišné bílkoviny pocházejí z rybí, masové, masokostní i krevní moučky. Do této skupiny dále patří syrovátka spolu s odstředěným mlékem. Ve druhé podskupině se vyskytuje šrot, krmný hrách, koňský bob, krmné kvasnice a pšeničné otruby spolu s obilnými klíčky.

Protože jsou prasata přímo závislá na příjmu aminokyselin, měla by se denní dávka skládat alespoň z dvaceti procent z bílkovinných krmiv s vysokým obsahem dusíkatých látek. Také je potřeba zajistit příjem vitamínu A a B. Vláknina pak v denním příjmu tvoří zajímavou složku – je limitována a slouží k vylepšení celkové stravitelnosti krmiva.

První říje se u duroca vyskytuje zhruba v šesti měsících. Nejvhodnějším věkem pro první zapouštění je zhruba sedm a půl měsíce. Březost trvá asi sto patnáct dnů. Prasnice si udělá zásoby pro období kojení. Tři dny před předpokládaným porodem se snižuje dávka krmiva. Den před porodem a samotným prasením se nekrmí, pouze napájí teplými nápoji. Pak se tři dny po porodu podává krmivo, které je schopna prasnice přijmout, tedy asi 2,4 kg. Od těchto dnů se dávka zvýší, a to tak, že se základní dávka navýší o 350 g za každé sající sele.

Práce chovatele spočívá v dezinfekci vemen a vnějších pohlavních orgánů. Čerstvě narozená selata je nutné otřít buď slámou, nebo osuškou, vytřít nosní a ústní dutinu. Je také potřeba odstranit pupeční šňůru a zbytek po šňůře vydezinfikovat. Pak se selátka uloží do odděleného prostoru v kotci na vyhří

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Prase duroc

Odčervování štěňat

U štěňat se provede odčervení nejčastěji kolem věku 14 dní za pomocí šetrné odčervovací pasty. Dále se odčervuje ve 14denních intervalech až do věku 3 měsíců (tedy 4., 6., 8., 10. a 12. týden věku štěňat). Opakované odčervování je velmi důležité, aby se postupně zachytily všechny dozrávající škrkavky z transplacentárního a galaktogenního přenosu. Od 3. měsíce věku štěňat se odčervuje každé 3 měsíce, tedy 3., 6., 9. a 12. měsíc věku štěňat.

Zdroj: článek Odčervení psa

Pasta na odčervení koček

Odčervovací pasta pro kočky se používá především u štěňat a koťat, neboť je u ní velmi snadná aplikace. Většinou působí pouze proti škrkavkám, nikoliv proti tasemnicím, což je dostačující u mláďat, nikoliv však u dospělců. Působí pouze jednorázově, proto se musí odčervování v pravidelných intervalech opakovat.

Caniverm perorální pasta je antiparazitární přípravek proti nejčastějším helmintům psů a koček – škrkavkám, tenkohlavcům, měchovcům, tasemnicím a měchožilům. Jde o ochucenou pastu určenou pro přímou aplikaci do dutiny ústní nebo v krmivu. Mláďata i dospělá zvířata Caniverm pastu velmi dobře tolerují. Aplikace přípravku je možná u březích a kojících zvířat, u štěňat a koťat ve věku od 3 týdnů.

Složení v 1 ml: Fenbendazolum 75 mg, Pyranteli embonas 72 mg, Praziquantelum 25 mg

Zdroj: článek Odčervování koček

Autoři uvedeného obsahu

 Mgr. Michal Vinš

 Mgr. Světluše Vinšová

 MVDr. Michaela Hrachová Čupová


odčervování pávů
<< PŘEDCHOZÍ PŘÍSPĚVEK
odčervování psa
NÁSLEDUJÍCÍ PŘÍSPĚVEK >>
novinky a zajímavosti

Chcete odebírat naše novinky?


Dokažte, že jste člověk a napište sem číslicemi číslo tři.