NELÉČENÝ HYDROCEFALUS a nejen to se dozvíte v tomto článku. Čivava je plemeno psa, které pochází z Mexika. Je to jedno z nejstarších psích plemen na americkém kontinentu a zároveň je to nejmenší pes na světě.
Původ čivavy je ve státě Chihuahua (Čiuaua). Nicméně, na rozdíl od toho, co mnozí věří, to není důvod pro jeho jméno, protože v jazyce lidí Rarámuri to znamená suché a písečné místo. Původní název tohoto psího exempláře je chihuahueño (čiuaueňo) a jeho současná variace byla způsobena manipulací ve Spojených státech.
Péče o čivavy musí vycházet z toho, že jsou v Evropě exotickými zvířaty, která vyžadují své podmínky pro zdravý život. Mezi tyto podmínky patří péče o jejich zdraví, které může ovlivnit několik věcí, které nesmí čivava nikdy sníst. Jak pečovat o zdraví čivavy, a které věci nesmějí čivavy nikdy sníst se podíváme v tomto článku.
Čivava a její zdraví
Čivavy jsou plemeno, které vyžaduje odbornou veterinární péči v situacích, jako je porod a péče o zuby. Čivavy mohou mít genetické abnormality, obvykle neurologické, jako je epilepsie a mrtvice.
Luxace čéšky u čivav
Čivavy, stejně jako ostatní miniaturní psi, jsou také náchylné k některým bolestivým stavům, jako jsou vykloubené nohy.
Voda na mozku
Další genetickou abnormalitou u čivav a dalších miniaturních plemen je hydrocefalus neboli voda na mozku. Tento stav se objevuje u mladých štěňat a obvykle má za následek smrt štěněte v době, kdy dosáhne věku šesti měsíců. Toto onemocnění je považováno za diagnostikované, protože mládě má abnormálně velkou hlavu během prvních několika měsíců života, ale jsou nutné i další příznaky, protože "velká hlava" je příliš vágní popis. Štěňata čivavy vykazující hydrocefalus mají lebky tvořené spíše pláty než pevnou kostí a jsou typicky letargická a nerostou stejnou rychlostí jako jejich sourozenci. Skutečný případ hydrocefalu může diagnostikovat veterinář a prognóza je špatná.
Fontanela u čivav
Některé čivavy však mohou mít to, čemu se říká fontanela na hlavě, což je pro toto plemeno naprosto přirozené a akceptované. Jde o oddělení lebečních kostí.
Čivavy jsou známé pro své fontanely, neškodné měkké místo na jejich lebkách. Čivava je jediné plemeno psa, které se rodí s neúplnou lebkou. Fontanela se s věkem vyplňuje, ale prvních šest měsíců vyžaduje velkou péči, dokud se lebka úplně nevytvaruje. Mnoho veterinářů nezná přesně vývoj čivavy a často zaměňují fontanelu s hydrocefalem.
Oční infekce
Čivavy jsou náchylné k očním infekcím kvůli jejich velkým, kulatým, vypouklým očím a jejich relativní blízkosti k zemi.
Skrnitost = více chorob
Čivavy skvrnité, nebo potomci rodičů s takovým zbarvením, jsou náchylní k řadě dalších zdravotních komplikací. Skvrnité zbarvení je nositelem dalších možných závažných očních onemocnění a slepoty, hluchoty, hemofilie, sterility a dalších zdravotních stavů. Kupující, kteří vlastní nebo chtějí koupit kropenaté čivavy, by si měli udělat průzkum možných zdravotních podmínek pro toto zbarvení.
Jedná se o drobného parazita (zákožka svrabová) kulatého těla, s 8 krátkými kuželovitými nohami. Samičky vyvrtávají chodby v kůži, kde nejen žijí, ale také kladou vajíčka a zanechávají zde svůj trus. Vylíhnuté larvy vylézají na povrch kůže, kde hledají potravu v podobě tkáňového moku. Jedinci obvykle nepřežívají bez hostitele déle než 2 až 3 dny. Nejčastěji se vyskytují na řídce osrstěných místech, jako jsou slabiny. Parazit napadá psy jakéhokoliv plemena a věku, může se přenést i na člověka. Proniká do vrchních vrstev kůže, kde si buduje chodbičky, v nichž žije a klade vajíčka. Onemocnění se projevuje zanícením pokožky, červenou vyrážkou v místech napadení a postupným olysáním.
Otodektový svrab (krupovka ušní) se projevuje škrábáním uší a třepáním hlavy. Parazit také stimuluje tvorbu ušního mazu, který je tmavý. Na ušních boltcích živočicha se tvoří strupy. Živí roztoči jsou patrní na strupech a v mazu. Tento svrab není přenosný na člověka. Neléčený svrab může vést k těžkým hnisavým zánětům zvukovodu, které mohou trvale poškodit sluch.
S léčbou je nutné začít včas, aby si pes nákazu nerozšířil olizováním a škrábáním. Léčba se skládá z mastí a koupelí, do nichž se přidávají speciální léky a šampony proti cizopasným členovcům. Koupele se opakují po 5 dnech, a to po dobu nejméně 4 týdnů, protože larvy se líhnou za 3 týdny od nakladení vajíček.
U psů se tedy můžeme setkat s parazitem Sarcoptes canis čili zákožkou svrabovou, nebo s parazitem Otodectes cynotis, který je znám pod českým názvem krupovka ušní.
Strupovka kočičí je drobný parazit kulatého těla, s 8 krátkými kuželovitými nohami. Samičky vyvrtávají chodby v kůži, kde nejen žijí, ale také kladou vajíčka a zanechávají zde svůj trus. Vylíhnuté larvy vylézají na povrch kůže, kde hledají potravu v podobě tkáňového moku. Jedinci obvykle nepřežívají bez hostitele déle než 2 až 3 dny. Nejčastěji se začíná vyskytovat na okraji ušních boltců, odkud se rozšíří na krk, hlavu a poté na zbytek těla. Parazit napadá kočky jakéhokoliv plemene a věku, může se přenést i na člověka. Proniká do vrchních vrstev kůže, kde si buduje chodbičky, v nichž žije a klade vajíčka. Onemocnění se projevuje zanícením pokožky, červenou vyrážkou v místech napadení a postupným olysáním.
Strupovka ušní se projevuje škrábáním uší a třepáním hlavy. Parazit také stimuluje tvorbu ušního mazu, který je tmavý. Na ušních boltcích živočicha se tvoří strupy. Živí roztoči jsou patrní na strupech i v mazu. Tento svrab není přenosný na člověka. Neléčený svrab může vést k těžkým hnisavým zánětům zvukovodu, které mohou trvale poškodit sluch.
S léčbou je nutné začít včas, aby si kočka nákazu nerozšířila olizováním a škrábáním. Léčba se skládá z mastí a koupelí, do nichž se přidávají speciální léky a šampony proti cizopasným členovcům. Koupele se opakují po 5 dnech, a to po dobu nejméně 4 týdnů, protože larvy se líhnou za 3 týdny od nakladení vajíček.
U koček se tedy můžeme setkat s parazitem Notoedres cati čili strupovkou kožní, nebo s parazitem Otodectes cynotis, který je znám pod českým názvem strupovka ušní.
Úspěšnost léčby je vysoká, když je psu diagnostikován ušní svrab včas a nasadí se patřičná medikace. V některých případech je potřeba medikovat antibiotika. Pozor, neléčený svrab může způsobit až uhynutí psa, proto neváhejte v případě zpozorování výše popsaných příznaků tohoto onemocnění vyhledat veterinárního lékaře, který u vašeho psa stanoví diagnózu a zvolí správnou léčbu.
Ušní svrab (Otodectes cynotis) je nejčastějším roztočem napadajícím zvukovod psů. Toto vysoce přenosné onemocnění se rozšiřuje přímým kontaktem. Významným příznakem je svědivost a tvorba tmavě hnědého až černého mazu, jelikož sliny přítomných roztočů způsobují alergické svědivé reakce ve zvukovodu. Diagnózu potvrdí mikroskopické zjištění roztočů v ušním výtěru.
U psů je ušní svrab příčinou jen asi 5 % všech zánětů zvukovodu, na rozdíl od koček se ale u psů objevují příznaky dříve. Zdá se, že svědění, které u některých zvířat provází infekci otodektovým svrabem, je způsobeno alergickou reakcí na přítomnost roztočů spíše než parazitem samotným. U některých zvířat mohou příznaky vyvolat už dva roztoči, u jiných se objeví až při těžkém napadení nebo vůbec. Svědění se u zvířat projevuje třepáním hlavou a intenzivním škrábáním, které může vést až k poraněním.
Přítomnost parazitů také stimuluje tvorbu ušního mazu, který je nápadně tmavý a připomíná kávovou sedlinu. Strupy a maz obsahují živé roztoče a jsou proto infekční pro ostatní vnímavá zvířata. Na člověka toto onemocnění není přenosné. Neléčený svrab může vést k těžkým hnisavým zánětům zvukovodu, které mohou postihnout i bubínek nebo se šířit dále do středního ucha. Objeví-li se u domácího zvířete svědění nebo výtok ze zvukovodu, je nutné navštívit veterináře. Výše popisované příznaky mohou být způsobeny i jinými druhy roztočů, kvasinkami nebo plísněmi.
Zánět se projevuje zarudnutím, otokem, bolestí a sekrecí. Neléčený zánět se může rozšířit do středního nebo vnitřního ucha, což může ovlivnit rovnováhu kočky. Veterinář obvykle provede cytologii a na základě výsledků nasadí antibiotika nebo antimykotika.
Neléčený zubní kámen může způsobit poškození spodní části zubů a má za následek ztrátu zubů, známou jako parodontóza. Tím, jak dáseň v důsledku zánětu otéká, se prohlubuje kapsa zubu. Bakteriální vrstva se roztírá dolů do kapsy zubu a rozpouští na dně kapsy pojivovou tkáň. V důsledku toho se kapsa zubu prohlubuje a vrstva bakterií může prorůst až do kořene zubu. Vrstva bakteriálního plaku mineralizuje za vzniku zubního kamene, čímž se zánětlivý proces akceleruje.
Vlákna kořenové membrány se vinou zánětu začnou poškozovat a čelistní kost eroduje. Prohlubování kapsy zubu pokračuje stejně rychle jako nárůst plaku a rozpouštění kořenové membrány a čelistní kosti. Nakonec zub vypadne.
Parodontóza je posledním symptomem této nemoci. Znaky akutní parodontózy mohou zahrnovat viklání nebo vypadávání zubů, spontánní krvácení dásní, tvorbu hnisu, vřídků, píštělí a zápach z tlamy. Parodontóza může být definována jako chronické onemocnění, které nastupuje pozvolně a může být přítomno dlouhou dobu, aniž by vyvolalo jakékoli viditelné příznaky.
Ideální je, pokud jsou prostředky k čištění zubů aplikovány preventivně, dříve než se onemocnění parodontu vůbec rozvine. Nejlepší klinické výsledky jsou pak zaznamenávány u psů, u nichž byla kombinována vhodná potrava s pravidelnou ústní hygienou (čištěním zubů) a podáváním prostředků podporujících samočištění, tedy různých hraček či pamlsků.
Základem péče o dutinu ústní je pravidelné čištění zubů (minimálně 2x týdně) vhodnými prostředky. U veterinárních lékařů jsou k dostání speciálně ochucené zubní pasty s obsahem enzymů, které efektivně rozpouštějí zubní plak, případně speciální dentální sety, které obsahují i různé typy zubních kartáčků (například silikonové kartáčky na prst). K čištění zubů u zvířat používejte výhradně zubní pasty určené zvířatům. Zubní pasty určené k lidské spotřebě jsou pro zvířata absolutně nevhodné a nebezpečné. Ideální je navykat zvíře na čištění zubů již od raného věku. U predisponovaných plemen však samotné čištění zubů nestačí a je nutné použít i další účinné prostředky dentální hygieny (různé přípravky nebo granulované krmivo). Velmi dobrým pomocníkem v udržování zdravého chrupu a dásní jsou speciální dentální hračky vyrobené z netoxické pryže a obohacené mátovou silicí, které zároveň příjemně provoní dech zvířete.
Svrab je velmi nakažlivý a jeho prvním příznakem je intenzivní škrábání. Život parazita není vázán na roční období, proto je důležité před ním chránit kočky po celý rok. Svrab, který způsobuje parazit Notoedres cati, se vyskytuje u koček, ale je přenosný i na lidi. Toto parazitární onemocnění se nedoporučuje podceňovat, při pozdní nebo špatné diagnóze se následně léčí o to hůře a zdlouhavěji.
Dospělé zákožky žijí ve spodní vrstvě kůže, kde vrtají chodbičky a kladou vajíčka. Jedná se o roztoče velkého cca 3 mm. Celý vývojový cyklus zákožek trvá zhruba tři týdny. Inkubační doba je velmi variabilní, může trvat několik dní až týdnů a závisí na množství přenesených roztočů. Onemocnění začíná malými, velmi svědivými lézemi na ušních boltcích, které se v důsledku neustálého drbání a lízání rychle rozšiřují a mění se na hluboký zánět kůže s druhotnou bakteriální infekcí. Kůže může na těchto místech zesílit a skládat se do záhybů. Mezi projevy napadení svrabem patří ztráta srsti a výskyt bezsrstých míst na těle, zarudnutí pokožky. Vlivem škrábání vznikají na kůži takové druhotné změny, jako jsou povrchové krváceniny, prasklá kůže a bakteriální kontaminace; ta může zastřít příznaky samotného svrabu a kočka je pak mylně léčena na jiné onemocnění kůže. V pokročilejších stadiích se na kůži mohou vyskytnout zaschlé krusty po prasklinách kůže a srst se nachází pouze na ojedinělých místech. Vedle kožních změn kočky trpí zánětem kůže po sekundární infekci, jsou vyčerpané a malátné, málo se pohybují, nemohou přijímat krmivo. Pokud nejsou léčeny, hynou pro celkové vyčerpání a sepsi. Diagnostika tohoto onemocnění není zrovna jednoduchá, zvláště v počátečním stadiu. Je nutno navštívit veterináře, který provede rozbor z kůže.
U koček se vyskytují dva základní druhy svrabu: strupovka kočičí (kožní), ta se projevuje na kůži, a strupovka ušní (ušní), která se objevuje v uších.
Svrab se přenáší velmi snadno přímým kontaktem, je často považován za nemoc ze špíny, ale mohou jím onemocnět i zvířata ve velmi dobré péči. Rizikem přenosu totiž mohou být veterinární ordinace, salony a další prostředí, ve kterých se zvířata mohou s ostatními nakaženými potkat, nebo sdílený kočičí pelech. Takže i když chováte svou kočku v hygienicky čistém prostředí, může i ona chytnout svrab.
Parazit se obvykle začíná vyskytovat na okraji ušních boltců, odkud se rozšíří na krk, hlavu a poté na zbytek těla. Svrab napadá kočky jakéhokoliv plemena a věku, může se přenést i na člověka. Proniká do vrchních vrstev kůže, kde si buduje chodbičky, v nichž žije a klade vajíčka. Onemocnění se
Normální hodnota erytrocytů je 5,5–8,4 T/l (= terra na litr), leukocytů 5–17 G/l (= giga na litr), trombocytů 200–500 G/l, hemoglobinu 120–180 g/l, hematokritu 40–55 % neboli 0,4–0,55 l/l, ALT 0–1 µkat/l (= mikrokatal na litr), AST 0–1 µkat/l.
Mnohá poškození jater, ať už virového, bakteriálního, nebo chemického původu, vedou k zánětu zvanému „hepatitida“. Dlouho neléčený závažný zánět může vést k tomu, že jsou zdravé jaterní buňky nahrazeny jizvovou tkání a tím ztrácí svou funkci.
Ušní svrab je parazitním onemocněním králíků. Svrab se často rychle rozšiřuje, protože roztoči mají velkou schopnost se rychle rozmnožovat.
Projevy
Ušní svrab má na první pohled zřetelné příznaky. Kolem uší (někdy i nosu) se u králíka objeví strupy, které si králík neustále škrábe (to způsobuje to nepříjemné svědění), králík je také neklidný a může působit apaticky, nebo agresivně. Neléčený svrab může způsobit i zánět zvukovodu, narušení středního nebo vnitřního ucha. Pokud by svrab způsobil hluchotu králíka (i dočasnou), je možné u něj pak pozorovat ztrátu koordinace.
Nákaza
Toto onemocnění způsobují roztoči, kteří se mohou objevovat ve všech králíkárnách. Roztoči, kteří „dopadají“ na kůži králíka, se do ní zavrtají a způsobují ušní svrab (také nazývaný prašivina). Králík se také může nakazit od již infikovaných králíků buď přímým kontaktem, nebo nepřímým, prostřednictvím stejného steliva, krmiva, pomůcek, ale roztoče k němu může přenést i chovatel.
Léčba
Léčba ušního svrabu není náročná, je třeba dané místo potírat. Někdy veterináři doporučí léčbu v podobě injekcí. Důležité je také odstranit z dosahu králíka vše, co by mohlo být roztoči prolezlé a jeho klec vyčistit (ideálně vydezinfikovat). Pokud si chovatel ušního svrabu nevšimne, ten se může rozšířit i do uší a způsobit i hluchotu králíka. Je nutné králíka také umístit do karantény.
Prevence
Pokud se objeví roztoči, chovatel si toho nemá šanci všimnout, dokud se neobjeví příznaky této prašiviny, je proto třeba králíky pravidelně kontrolovat, aby se nemoc podchytila včas.
