Zajímáte se o téma NÁDHERNÁ? Tak právě pro vás je určen tento článek. „Všechno nejlepší“, věta neodmyslitelně spjatá s dnem, kdy se člověk stává o rok starším. I přesto, že se někteří lidé dožívají i více než úctyhodných sta let, nemohou se v dlouhověkosti rovnat některým želvám. Želvy patří k oblíbeným atrakcím v zoologických zahradách, ale i k vyhledávaným domácím zvířátkům. Na světě existuje asi 300 druhů želv, bohužel některé z nich jsou silně ohrožené a člověk se s nimi již ve volné přírodě téměř nesetká. Tento článek pojednává o želvách známějších, těch které je možné chovat doma nebo se s nimi setkat v nejrůznějších zoologických zahradách.
Želva nádherná
Tato vodní želva dorůstá velikosti 15 – 30 cm. Sameček bývá menší než samička. Želva nádherná se dá poznat tím, že má po stranách hlavy skvrnu červené barvy. Pokud se jedná o mladou želvu, její karapax září výraznými barvami (jasně zelená, žlutá) a kresbou. Věkem se barvy i kresba vytrácí, barva karapaxu se tak může dostat až k černému odstínu. Plastrón je žlutý s tmavými skvrnami. Želva nádherná patří k těm želvám, které mají plovací blány a drápy.
Latinský název
Trachemys scripta elegans
Nároky na chov
Pokud tuto želvu chováme doma, je vhodné ji umístit do akvaterária. Na zahradě může přebývat v jezírku, bazénku. Při výběru vhodného želvária je důležité mít správné rozměry. Obvykle se jedná o pětinásobek rozměru krunýře želvy. V želváriu musí být dostatečně velká souš, na které se může želva vyhřívat. Nad ní musí být umístěna žárovka, nesmí být ale ani moc vysoko a ani nízko. Ideální výška je taková, aby pod žárovkou bylo asi o 5 – 7 °C víc, než je teplota vody. Svítit by se mělo asi 10 hodin denně. Vhodné jsou žárovky s UVA a UVB zářením. Dno želvária je možné zaplnit pískem, který sice zkomplikuje čištění, ale zabaví želvu, která v něm může pátrat po zbytcích potravy. Další výhodou je, že součástí písku jsou kamínky, které želva polyká a ty jí v žaludku pomáhají zpracovat potravu. Želvárium by mělo být ze shora aspoň částečně skryté, aby nebyl takový teplotní rozdíl mezi vodou a vzduchem, protože želva se nadechuje nad hladinou a mohla by se nachladit.
Voda v želváriu může být běžná vodovodní, je dobré do ní přidat akvaristický přípravek pro úpravu čerstvé vody, který ovlivní tvrdost vody. Dobré je mít filtr a vzduchování, které zabrání rychlému kažení vody. Aby se voda tak rychle nekazila, je důležité i odstraňovat zbytky potravy brzy po krmení. Po výměně vody je dobré pustit želvu zpět, až když má voda asi 22 °C. Pokud by teplota vody klesla pod 10 °C, želva se zazimuje. Zimní spánek je stavem strnulosti, ve kterém želva přežije zimní období. Její metabolismus se zastaví a želva přestane přijímat potravu. Zazimovat by se měli jen silní a zdraví jedinci, ostatní by to nemuseli přežít. Kromě zimního existuje i letní spánek, který je také stavem strnulosti a to v reakci na nějaké nepříznivé období (např. velké horko).
Pokud má želva nádherná dostatek místa, snese ve stejném želváriu i jiné druhy želv. Je ale důležité, aby byly zhruba stejně velké a dávat si pozor při krmení, aby se při snaze urvat si potravu vzájemně neporanily. Navíc v době páření bývají samci agresivní, takže by opět mohlo dojít k poraněním.
Rozela pestrá (Platycercus eximius) je nejpestřeji zbarvený zástupce celého rodu. Odshora až po břicho je červená, u zobáku má bílou lícní skvrnu. Dolní část břicha je žlutá, peří okolo nohou a kostřec jsou žlutavě zelené. Hřbetní letky má černé se zelenožlutým lemováním, lopatky jsou černé a ohbí křídla tmavě modré. Ocasní pera má zelená s modrým lemováním, spodní krovky ocasní jsou červené. Oko je černé, zobák světle šedý a běhák tmavě šedý. Tento druh dorůstá délky 33 cm a hmotnosti do 120 g.
Divoká populace obývá jihovýchodní Austrálii a Tasmánii. Na kontinentu se zdržuje spíše v přímořských oblastech a o biotop se dělí s rozelou Pennantovou. V hlubokém vnitrozemí se nevyskytuje. Jde o velmi hojný druh, existují tři poddruhy: východní, nádherná a tasmánská, která žije výhradně na ostrově Tasmánie. Odlišuje se větší bílou lícní skvrnou a mohutnější hlavou a hrudí.
Jde asi o nejčastěji chovaný druh rozely, respektive chovaných papoušků vůbec. Chovatelé oceňují její pestré zbarvení a odolnost, protože podobně jako většina australských druhů může být chována v celoroční venkovní voliéře bez vytápěných záletů. Jde o aktivního letce, proto vyžaduje prostornější voliéry o délce alespoň tři metry. Velmi dobře odolává mrazu, v zimě se dokonce ráda ve venkovní voliéře koupe.
Rozela pestrá se snadno odchovává, je tedy vhodná i pro začátečníky. Vedle přírodní barvy existuje celá řada barevných mutací. Mezi chovateli se vyskytují prakticky jen poddruhy rosela pestrá východní a rozela pestrá nádherná, ovšem prakticky už ne v čisté formě, protože se v zajetí poměrně často kříží. Vzhledem k tomu, že může být rozela v době hnízdění agresivní, je dobré chovat jednotlivé páry odděleně.
Cena mladých přírodně zbarvených ptáků se pohybuje okolo 600 korun, samice, páry a mutace mohou být dražší.
Želva zelenavá je o něco menší než želva nádherná, dorůstá 20 cm, pokud se ale želva vyskytuje ve volné přírodě, může být i větší. Samice jsou větší než samci. Samice váží kolem 2 kg, samec kolem půl kila. Kaparax želvy zelenavé má žluto-hnědé, nebo hnědo-černé zabarvení. Barva kaparaxu se mění při dlouhodobém pobytu venku.
Tyto želvy se dožívají až 100 let, v domácím chovu se ale věk může i o 30 let zkrátit.
Latinský název
Testudo hermanni
Nároky na chov
Želva zelenavá je velmi oblíbený druh pro chov, je pro ni typické, že budí dojem, že si vše vychutnává, jídlo, slunění atd. Želva zelenavá se živí rostlinami, nejvíce jí chutná pampeliška, jetel, jitrocel, šťovík. V zimním období je zase vhodné zařadit do stravy čínské zelí.
Kromě správné stravy je důležitý i přísun ultrafialového záření, nejvhodnější je pro ni venkovní chov, kde je přístup ke slunečnímu záření, který želvě poskytne dostatek vitamínu D, který je pro ni velmi důležitý. Pokud želvu zasvěcujeme, je potřeba, aby měla přísun světla aspoň 3 x denně na 1 hodinu. Jakmile se želva dostatečně zahřeje, vydá se za potravou. V teráriu by měla být teplota 25 – 35 °C. Želva má sice ráda teplo, ale neměla by se přehřívat.
V teráriu by kromě tepla měla být i správná vlhkost. V jednom místě terária by mělo být vyšší množství vlhkého substrátu, protože želva se do něj velmi ráda zahrabe. Stejně jako tam má být tento vlhký kout, měl by tam být i kout suchý, který může být tvořený pískem, kamínky, vysušeným substrátem.
I zde platí, že zimování je vhodné jen u zdravých jedinců. Zimování může nahradit klidové období, které by trvalo asi 4 týdny. Ale ani toto období není nutné navozovat. Zimování je ale nutné pro rozmnožování želv. Jejich sexuální aktivita je nejvyšší v době po zimním spánku.
Nejčastější onemocnění
Onemocnění u želvy zelenavé jsou velmi podobná jako u želvy nádherné. I u želvy zelenavé se dají obvykle na jejím chování vypozorovat změny, které ukazují, že želva není v pořádku. Může se jednat o pokles aktivity, apatii, polehávání pod lampou, nepřibírání na váze, měknutí krunýře a jiné.
I želva zelenavá může trpět zápalem plic, který je často způsoben špatným zazimováním, nebo průvanem. Častá je i rýma, kterou můžou způsobit roztoči v substrátu, nebo prašnost. I želva může trpět alergií. Řídká rýma často odezní sama, pokud se udržuje správná teplota prostředí. Pokud by ale trvala déle než dva týdny, nebo byla hustá, budou potřeba antibiotické kapky. U suchozemských želv se může stát, že jejich krunýř je propadlý, měkký a v karapaxu dochází k praskání, to je způsobeno nedostatečnou vlhkostí. Suchozemskou želvu mohou ohrožov
Kryptokoryna kadeřavá (Cryptocoryne balansae) se vyskytuje v Thajsku, v severním Vietnamu a v čínské provincii Kwangsi, a to většinou na vápenatém podkladě, tedy v poměrně tvrdé vodě v řekách s chladnou vápenatou vodou. V přírodě vytváří husté porosty dosahující výšky 50–75 cm. S potížemi se dá pěstovat emerzně, bez potíží submerzně v akváriu.
Kryptokoryna kadeřavá je nádherná rostlina s dlouhými úzkými zelenými listy, které mají nerovný, vroubkovaný povrch. Hodí se do pozadí hlubších nádrží, kde vypadá velmi dekorativně. Množí se kořenovými odnožemi. Substrát by měl být spíše hrubozrnný, aby umožňoval dostatečný přístup kyslíku ke kořenům. Tato rostlinka se velmi problematicky shání, spíše než v akvaristice ji seženete u jiných akvaristů. Na světlo není příliš náročná, nejlépe však roste ve středně tvrdé a tvrdé alkalické vodě. V přírodě se vyskytuje nejčastěji v řekách vápencových oblastí. Vhodná teplota pro pěstování je 22–28 °C.
V akváriu dosahují listy délky 25–50 cm. Čepele jsou dlouze eliptické, uprostřed s rovnoběžnými okraji. Podél hlavního žebra jsou nápadně puchýřkaté, na okrajích pak skoro rovné. Bývají 10–20 cm dlouhé a až 2,5 cm široké, olivově zelené, nebo načervenalé.
Čepel květenství je žlutá nebo žlutozelená, zdobená vínově červenými čárkami a tečkami.
Tento pes je vynikajícím přítelem svého pána i jeho rodiny a současně i odvážným hlídačem, který ale v nikom nebudí hrůzu. Bernský salašnický pes má zcela vyrovnanou a naprosto klidnou povahu. Je neobyčejně přátelský a miluje děti, ke kterým zaujímá vztah „starší sestry“ a bedlivě je střeží před každým nebezpečím. Je to také nadprůměrně bystrý a inteligentní pes, který svou rodinu neustále po očku střeží. Miluje pohyb a skotačení a je to stále dobře naladěný pes. Bernský salašnický pes patří mezi vyšší střední psy, jeho postava je spíše obdélníkového formátu, má poměrně velkou hlavu s neustále veselým výrazem. Jeho tělo bezpochyby zdobí nádherná tříbarevná srst. Bernský salašnický pes má zcela typickou polodlouhou srst s hustou podsadou. Tělo působí mohutným a silným dojmem s rovným hřbetem. Ocas má bernský salašnický pes dlouhý nejméně k hlezenním kloubům a při chůzi je nesen nad zemí. Končetiny jsou silné a dobře zaúhlené. Na silný, masivní krk navazuje velká hlava s plochou lebkou – oči musí být mandlového tvaru, tmavé barvy a s dobře přiléhajícími očními víčky. Uši jsou vysoko nasazené a spuštěné.
Srst u tohoto druhu je dlouhá, rovně splývavá nebo lehce zvlněná. Základní barva je černá, se sytým hnědočerveným pálením na tvářích, nad očima, na všech nohách a na hrudi, s bílými znaky na hlavě, na hrdle a na hrudi. Bílá lysina na hlavě se oboustranně rozšiřuje v bílé zbarvení mordy a nesmí zasahovat k hnědočerveným skvrnám nad očima, od těch musí být oddělena proužkem černé srsti. Žádoucí jsou také bílé tlapky a bílá špička ocasu. Přestože jde o dlouhosrsté plemeno, péče o jeho srst není nijak náročná. Nezbytné je pročesávání a kartáčování, postačí však jedenkrát do týdne. V období línání by se měl pes pročesávat denně. Koupání postačí 3–4krát do roka, ovšem je nutné použít kvalitní šampon určený speciálně pro psy. V případě zablácení postačí osprchování tlapek a břicha čistou vodou bez použití šamponu. Srst nepotřebuje žádné úpravy stříháním. Občas prohlédněte psovi zuby, jestli se na nich netvoří zubní kámen, který by bylo třeba odstranit, a zkontrolujte čistotu uší. Okolí očí udržujte také v čistotě. Pokud si pes neobrušuje drápky pohybem venku, například v zimě, je potřeba je zastřihnout.
Bernský salašnický pes se vůči všem důvěrně známým osobám chová velmi přítulně a mírumilovně a je dobře ovladatelný. K cizím lidem je zpočátku nedůvěřivý a udržuje si od nich odstup, nikdy se však neprojevuje agresivně. Ve společnosti ostatních psů je klidný a přátelský, nevyvolává rvačky. K dalším domácím zvířatům je velmi tolerantní a nemá žádné sklony je lovit. Toto plemeno je vhodným společ
