Rozela pestrá (Platycercus eximius) je nejpestřeji zbarvený zástupce celého rodu. Odshora až po břicho je červená, u zobáku má bílou lícní skvrnu. Dolní část břicha je žlutá, peří okolo nohou a kostřec jsou žlutavě zelené. Hřbetní letky má černé se zelenožlutým lemováním, lopatky jsou černé a ohbí křídla tmavě modré. Ocasní pera má zelená s modrým lemováním, spodní krovky ocasní jsou červené. Oko je černé, zobák světle šedý a běhák tmavě šedý. Tento druh dorůstá délky 33 cm a hmotnosti do 120 g.
Divoká populace obývá jihovýchodní Austrálii a Tasmánii. Na kontinentu se zdržuje spíše v přímořských oblastech a o biotop se dělí s rozelou Pennantovou. V hlubokém vnitrozemí se nevyskytuje. Jde o velmi hojný druh, existují tři poddruhy: východní, nádherná a tasmánská, která žije výhradně na ostrově Tasmánie. Odlišuje se větší bílou lícní skvrnou a mohutnější hlavou a hrudí.
Jde asi o nejčastěji chovaný druh rozely, respektive chovaných papoušků vůbec. Chovatelé oceňují její pestré zbarvení a odolnost, protože podobně jako většina australských druhů může být chována v celoroční venkovní voliéře bez vytápěných záletů. Jde o aktivního letce, proto vyžaduje prostornější voliéry o délce alespoň tři metry. Velmi dobře odolává mrazu, v zimě se dokonce ráda ve venkovní voliéře koupe.
Rozela pestrá se snadno odchovává, je tedy vhodná i pro začátečníky. Vedle přírodní barvy existuje celá řada barevných mutací. Mezi chovateli se vyskytují prakticky jen poddruhy rosela pestrá východní a rozela pestrá nádherná, ovšem prakticky už ne v čisté formě, protože se v zajetí poměrně často kříží. Vzhledem k tomu, že může být rozela v době hnízdění agresivní, je dobré chovat jednotlivé páry odděleně.
Cena mladých přírodně zbarvených ptáků se pohybuje okolo 600 korun, samice, páry a mutace mohou být dražší.
Kryptokoryna kadeřavá (Cryptocoryne balansae) se vyskytuje v Thajsku, v severním Vietnamu a v čínské provincii Kwangsi, a to většinou na vápenatém podkladě, tedy v poměrně tvrdé vodě v řekách s chladnou vápenatou vodou. V přírodě vytváří husté porosty dosahující výšky 50–75 cm. S potížemi se dá pěstovat emerzně, bez potíží submerzně v akváriu.
Kryptokoryna kadeřavá je nádherná rostlina s dlouhými úzkými zelenými listy, které mají nerovný, vroubkovaný povrch. Hodí se do pozadí hlubších nádrží, kde vypadá velmi dekorativně. Množí se kořenovými odnožemi. Substrát by měl být spíše hrubozrnný, aby umožňoval dostatečný přístup kyslíku ke kořenům. Tato rostlinka se velmi problematicky shání, spíše než v akvaristice ji seženete u jiných akvaristů. Na světlo není příliš náročná, nejlépe však roste ve středně tvrdé a tvrdé alkalické vodě. V přírodě se vyskytuje nejčastěji v řekách vápencových oblastí. Vhodná teplota pro pěstování je 22–28 °C.
V akváriu dosahují listy délky 25–50 cm. Čepele jsou dlouze eliptické, uprostřed s rovnoběžnými okraji. Podél hlavního žebra jsou nápadně puchýřkaté, na okrajích pak skoro rovné. Bývají 10–20 cm dlouhé a až 2,5 cm široké, olivově zelené, nebo načervenalé.
Čepel květenství je žlutá nebo žlutozelená, zdobená vínově červenými čárkami a tečkami.
Tato vodní želva dorůstá velikosti 15 – 30 cm. Sameček bývá menší než samička. Želva nádherná se dá poznat tím, že má po stranách hlavy skvrnu červené barvy. Pokud se jedná o mladou želvu, její karapax září výraznými barvami (jasně zelená, žlutá) a kresbou. Věkem se barvy i kresba vytrácí, barva karapaxu se tak může dostat až k černému odstínu. Plastrón je žlutý s tmavými skvrnami. Želva nádherná patří k těm želvám, které mají plovací blány a drápy.
Latinský název
Trachemys scripta elegans
Nároky na chov
Pokud tuto želvu chováme doma, je vhodné ji umístit do akvaterária. Na zahradě může přebývat v jezírku, bazénku. Při výběru vhodného želvária je důležité mít správné rozměry. Obvykle se jedná o pětinásobek rozměru krunýře želvy. V želváriu musí být dostatečně velká souš, na které se může želva vyhřívat. Nad ní musí být umístěna žárovka, nesmí být ale ani moc vysoko a ani nízko. Ideální výška je taková, aby pod žárovkou bylo asi o 5 – 7 °C víc, než je teplota vody. Svítit by se mělo asi 10 hodin denně. Vhodné jsou žárovky s UVA a UVB zářením. Dno želvária je možné zaplnit pískem, který sice zkomplikuje čištění, ale zabaví želvu, která v něm může pátrat po zbytcích potravy. Další výhodou je, že součástí písku jsou kamínky, které želva polyká a ty jí v žaludku pomáhají zpracovat potravu. Želvárium by mělo být ze shora aspoň částečně skryté, aby nebyl takový teplotní rozdíl mezi vodou a vzduchem, protože želva se nadechuje nad hladinou a mohla by se nachladit.
Voda v želváriu může být běžná vodovodní, je dobré do ní přidat akvaristický přípravek pro úpravu čerstvé vody, který ovlivní tvrdost vody. Dobré je mít filtr a vzduchování, které zabrání rychlému kažení vody. Aby se voda tak rychle nekazila, je důležité i odstraňovat zbytky potravy brzy po krmení. Po výměně vody je dobré pustit želvu zpět, až když má voda asi 22 °C. Pokud by teplota vody klesla pod 10 °C, želva se zazimuje. Zimní spánek je stavem strnulosti, ve kterém želva přežije zimní období. Její metabolismus se zastaví a želva přestane přijímat potravu. Zazimovat by se měli jen silní a zdraví jedinci, ostatní by to nemuseli přežít. Kromě zimního existuje i letní spánek, který je také stavem strnulosti a to v reakci na nějaké nepříznivé období (např. velké horko).
Pokud má želva nádherná dostatek místa, snese ve stejném želváriu i jiné druhy želv. Je ale důležité, aby byly zhruba stejně velké a dávat si pozor při krmení, aby se při snaze urvat si potravu vzájemně neporanily. Navíc v době páření bývají samci agresivní, takže by opět mohlo dojít k poraněním.
Nejčastější onemocnění
Želva stejně jako člověk může trpět mnoha nemocemi.
Jednou z častých nemocí je zánět očí, kdy oči želvy vypadají napuchlé. Dojde k tomu, pokud želvě chybí vitamín A, má jednostrannou stravu, nebo špatnou hygienu.
Nedostatek vitamínů, slunečního záření nebo jednostranné krmení může způsobit i deformaci krunýře. Měknutí krunýře způsobuje také nedostatek slunění, chybějící vitamín D a vápník.
Dalším běžným problémem je napadení bakteriemi, kdy je kůže pokrytá slizem. Často to způsobuje špatné životní prostředí, nebo kožní onemocnění. Kromě bakterií může být želva napadena plísněmi. Místo napadené plísní vypadá jako pokryté vatou. Pomoci by měla koupel v roztoku hypermanganu draselném.
Často se stává, že se želva poraní sama, nebo ji poraní jiná želva. V takovém případě je dobré ránu vydezinfikovat.
Pokud by želva začala vyvrhovat potravu, měla průjem a zmateně plavala, je dost pravděpodobně, že má otravu z rostlinné nebo zkažené stravy.
I želva může být napadená vnitřními parazity, to se projeví trusem neobvyklých tvarů, vzrůstající apatií, někdy zakalenýma očima. Důležitá je izolace zvířete od ostatních a návštěva veterináře. Želvu ale mohou napadnout i vnější parazité, taková želva se často otírá o předměty v teráriu a kouše se, protože trpí svědivostí.
U želvy samice se může stát, že trpí zadržením vajec, taková želva ztrácí chuť k jídlu a je nehybná. Většinou je to způsobeno tím, že samička je v prostředí, kde nemůže vejce naklást, nebo při nadměrném stresu. Řešením je jen návštěva veterináře.
U želvy může dojít k odmítání potravy, často je to způsobeno poklesem teploty. Pokud by hladověla déle než 14 dní, je dobré radši navštívit lékaře.
I želva může trpět nachlazením, dokonce je to u želvy velmi časté onemocnění. Takové želvy obtížně dýchají. Těžším případem je zápal plic, projevuje se tak, že želva má potíže s plaváním, buď se nemůže potopit, nebo plave šikmo. Jako lék mohou sloužit antibiotika, důležité je i zvýšit teplotu a umožnit želvě více slunění.
Dalším častým onemocněním je zánět středního ucha, řešením je jen návštěva veterináře.
Želva zelenavá je o něco menší než želva nádherná, dorůstá 20 cm, pokud se ale želva vyskytuje ve volné přírodě, může být i větší. Samice jsou větší než samci. Samice váží kolem 2 kg, samec kolem půl kila. Kaparax želvy zelenavé má žluto-hnědé, nebo hnědo-černé zabarvení. Barva kaparaxu se mění při dlouhodobém pobytu venku.
Tyto želvy se dožívají až 100 let, v domácím chovu se ale věk může i o 30 let zkrátit.
Latinský název
Testudo hermanni
Nároky na chov
Želva zelenavá je velmi oblíbený druh pro chov, je pro ni typické, že budí dojem, že si vše vychutnává, jídlo, slunění atd. Želva zelenavá se živí rostlinami, nejvíce jí chutná pampeliška, jetel, jitrocel, šťovík. V zimním období je zase vhodné zařadit do stravy čínské zelí.
Kromě správné stravy je důležitý i přísun ultrafialového záření, nejvhodnější je pro ni venkovní chov, kde je přístup ke slunečnímu záření, který želvě poskytne dostatek vitamínu D, který je pro ni velmi důležitý. Pokud želvu zasvěcujeme, je potřeba, aby měla přísun světla aspoň 3 x denně na 1 hodinu. Jakmile se želva dostatečně zahřeje, vydá se za potravou. V teráriu by měla být teplota 25 – 35 °C. Želva má sice ráda teplo, ale neměla by se přehřívat.
V teráriu by kromě tepla měla být i správná vlhkost. V jednom místě terária by mělo být vyšší množství vlhkého substrátu, protože želva se do něj velmi ráda zahrabe. Stejně jako tam má být tento vlhký kout, měl by tam být i kout suchý, který může být tvořený pískem, kamínky, vysušeným substrátem.
I zde platí, že zimování je vhodné jen u zdravých jedinců. Zimování může nahradit klidové období, které by trvalo asi 4 týdny. Ale ani toto období není nutné navozovat. Zimování je ale nutné pro rozmnožování želv. Jejich sexuální aktivita je nejvyšší v době po zimním spánku.
Nejčastější onemocnění
Onemocnění u želvy zelenavé jsou velmi podobná jako u želvy nádherné. I u želvy zelenavé se dají obvykle na jejím chování vypozorovat změny, které ukazují, že želva není v pořádku. Může se jednat o pokles aktivity, apatii, polehávání pod lampou, nepřibírání na váze, měknutí krunýře a jiné.
I želva zelenavá může trpět zápalem plic, který je často způsoben špatným zazimováním, nebo průvanem. Častá je i rýma, kterou můžou způsobit roztoči v substrátu, nebo prašnost. I želva může trpět alergií. Řídká rýma často odezní sama, pokud se udržuje správná teplota prostředí. Pokud by ale trvala déle než dva týdny, nebo byla hustá, budou potřeba antibiotické kapky. U suchozemských želv se může stát, že jejich krunýř je propadlý, měkký a v karapaxu dochází k praskání, to je způsobeno nedostatečnou vlhkostí. Suchozemskou želvu mohou ohrožovat i vnitřní parazité jako roupi a škrkavky. Neškodí nechat jednou ročně udělat želvám vyšetření trusů. Roztoči parazitují na kůži nebo pod šupinami. Želvu mohou ohrozit i plicní červi, v takovém případě želva dýchá s otevřenou tlamou, z ústí hrtanu jí vychází bubliny. Každého chovatele želv, který své želvy nechává zazimovat, děsí posthibernační syndrom, kdy želva trpí dehydratací, nechutenstvím, povolenými svaly. Pokud dojde k výronu krve mezi kostní hmotou a rohovitým pokryvem plastronu, znamená to pro želvu smrt. Pokud se želva pohybuje ve venkovním výběhu, může se stát, že chytne klíště. Takové klíště je třeba vytáhnout stejně jako u člověka. I suchozemské želvy mezi sebou zápasí a přitom může dojít k poranění, stejně jako u vodních želv je potřeba ránu vydezinfikovat. I oči želvy zelenavé mohou trpět záněty. Takové oči jsou napuchlé, slzí. Obvykle se to stává tím, že se zanítí z nečistot substrátu. Želvu může trápit i průjem, který je způsobený špatnou stravou. Pokud trvá déle než tři dny a je velmi řídký, je třeba navštívit veterináře. Přesně opačným problémem je zácpa, nejsnadnější domácí léčbou je koupel v teplé vodě. Častým problémem suchozemské želvy jsou plísňová onemocnění krunýře. Léčba není jednoduchá, ale je úspěšná. Léčba úplně nenapraví poškozený krunýř, ale zastaví postup nemoci. Želvu je třeba omýt ve slabém roztoku hypermanganu a dvakrát týdně opláchnout v heřmánku.
Tento pes je vynikajícím přítelem svého pána i jeho rodiny a současně i odvážným hlídačem, který ale v nikom nebudí hrůzu. Bernský salašnický pes má zcela vyrovnanou a naprosto klidnou povahu. Je neobyčejně přátelský a miluje děti, ke kterým zaujímá vztah „starší sestry“ a bedlivě je střeží před každým nebezpečím. Je to také nadprůměrně bystrý a inteligentní pes, který svou rodinu neustále po očku střeží. Miluje pohyb a skotačení a je to stále dobře naladěný pes. Bernský salašnický pes patří mezi vyšší střední psy, jeho postava je spíše obdélníkového formátu, má poměrně velkou hlavu s neustále veselým výrazem. Jeho tělo bezpochyby zdobí nádherná tříbarevná srst. Bernský salašnický pes má zcela typickou polodlouhou srst s hustou podsadou. Tělo působí mohutným a silným dojmem s rovným hřbetem. Ocas má bernský salašnický pes dlouhý nejméně k hlezenním kloubům a při chůzi je nesen nad zemí. Končetiny jsou silné a dobře zaúhlené. Na silný, masivní krk navazuje velká hlava s plochou lebkou – oči musí být mandlového tvaru, tmavé barvy a s dobře přiléhajícími očními víčky. Uši jsou vysoko nasazené a spuštěné.
Srst u tohoto druhu je dlouhá, rovně splývavá nebo lehce zvlněná. Základní barva je černá, se sytým hnědočerveným pálením na tvářích, nad očima, na všech nohách a na hrudi, s bílými znaky na hlavě, na hrdle a na hrudi. Bílá lysina na hlavě se oboustranně rozšiřuje v bílé zbarvení mordy a nesmí zasahovat k hnědočerveným skvrnám nad očima, od těch musí být oddělena proužkem černé srsti. Žádoucí jsou také bílé tlapky a bílá špička ocasu. Přestože jde o dlouhosrsté plemeno, péče o jeho srst není nijak náročná. Nezbytné je pročesávání a kartáčování, postačí však jedenkrát do týdne. V období línání by se měl pes pročesávat denně. Koupání postačí 3–4krát do roka, ovšem je nutné použít kvalitní šampon určený speciálně pro psy. V případě zablácení postačí osprchování tlapek a břicha čistou vodou bez použití šamponu. Srst nepotřebuje žádné úpravy stříháním. Občas prohlédněte psovi zuby, jestli se na nich netvoří zubní kámen, který by bylo třeba odstranit, a zkontrolujte čistotu uší. Okolí očí udržujte také v čistotě. Pokud si pes neobrušuje drápky pohybem venku, například v zimě, je potřeba je zastřihnout.
Bernský salašnický pes se vůči všem důvěrně známým osobám chová velmi přítulně a mírumilovně a je dobře ovladatelný. K cizím lidem je zpočátku nedůvěřivý a udržuje si od nich odstup, nikdy se však neprojevuje agresivně. Ve společnosti ostatních psů je klidný a přátelský, nevyvolává rvačky. K dalším domácím zvířatům je velmi tolerantní a nemá žádné sklony je lovit. Toto plemeno je vhodným společníkem dětí. Má je velmi rád a je jim dobrým kamarádem. Pro jeho velikost, sílu a ochranitelské pudy však není vhodné, aby jej malé dítě samo vedlo na vodítku.
Výchova musí být vyrovnaná, důsledná a opravdu láskyplná. Tento pes se velmi rychle učí a je velice citlivý na hlas svého pana, jakýkoliv dril či nevhodné zacházení by tohoto psa mohly negativně poznamenat. Možný je i speciální výcvik, mnoho příslušníků tohoto plemene má složeno různé pracovní zkoušky, ať už jde o klasický kynologický výcvik, či například výcvik záchranářský. Psa ve vývinu nikdy nenechte chodit do schodů ani jej jinak nezatěžujte, aby veškerá energie směřovala na stavbu silných kostí, šlach a svalů. Bernský salašnický pes může být celoročně držen venku s podmínkou, že bude mít k dispozici zateplenou boudu. Pro toto plemeno je také velmi důležitá společnost člověka, ke svému zdárnému vývoji potřebuje vaši blízkost. Bouda pro psa by měla být tak velká, aby se v ní dospělý pes mohl postavit, otočit a pohodlně natáhnout. Podle plemenného standardu dosahuje bernský salašnický pes v dospělosti až 70 cm v kohoutku. Bouda by měla být zateplená, v zimních měsících navíc kryjte vchod například dekou. Deku nebo matraci umístěte také dovnitř boudy, popřípadě můžete vnitřek vystlat slámou, slámu je vhodné přidat hlavně v zimních měsících. Bouda by měla mít odnímatelnou střechu, aby se dala pohodlně vyčistit, a měla by být postavena na nožkách, což zabrání styku podlahy se zemí, který může zapříčinit hnití dřeva. Kotec velikostí přizpůsobte velikosti psa. Měl by stát na stinném místě a být bezpečně oplocen. Většinou je krytý ze tří stran stěnami, přední stranu tvoří oplocení s vchodem. Podlaha bývá dřevěná. Bouda uvnitř kotce odpovídá popisu výše.
Bernský salašnický pes je mnohostranný pracovní pes. Pracuje rád, rád plní zadané úkoly a velmi dobře se učí. V dnešních podmínkách se uplatní například jako záchranářský pes či při mnoha psích sportech. Navzdory své přátelské a mírumilovné povaze má přirozený hlídací instinkt, a pokud je potřeba, umí i tvrdě zasáhnout. Podmínkou však je, aby měl vytvořenou silnou citovou vazbu na svůj domov a své lidi. Pokud si tohoto psa pořídíte jako hlídače, kterého zavřete na zahradě a nebudete se mu věnovat, pravděpodobně hlídat nebude, má totiž silný sklon chránit majetek jen osobám jemu velmi blízkým. S tímto psem musíte často ven, protože miluje hodně pohybu – i když je chován na zahradě, potřebuje pravidelné vycházky. Nechte jej, pokud je to možné, volně běhat a hrát si. Postarejte se o to, aby měl mladý pes dostatek klidu a spánku. Bernský salašnický pes neutíká, protože má silně vyvinutý cit pro hranice svého teritoria. Většina příslušníků tohoto plemene miluje vodu a ráda plave.
