Téma: 

mýval severní


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

MÝVAL SEVERNÍ

Výskyt

Mýval severní se vyskytuje v zalesněných horských oblastech i v kulturní krajině nížin a pahorkatin. Pohybuje se i v okolí rybníků, například v rákosinách, na březích řek, potoků, zatopených štěrkoven. Jedná se o velmi přizpůsobivý druh. Je aktivní v noci, den tráví v dutinách stromů a skal. Výborně šplhá, dobře plave. Je všežravý, chladné zimy tráví spánkem.

Je to invazivní šelma, která se k nám dostala z farmových chovů. Vzhledem k tomu, že je mýval velmi inteligentní, přizpůsobivý, všežravý a zároveň dobře se rozmnožující aktivní lovec, našel u nás vhodné životní prostředí.

Detail odstavce: Výskyt
Zdroj: Mýval severní
Zveřejněno: 20.5.2017

MÝVAL SEVERNÍ

Rozmnožování

Páří se v zimě, doba březosti trvá okolo 63 dní a ve vrhu mívá 4–5 (3–7) mláďat. Oči otevírají po 3 týdnech, sají 7 týdnů a osamostatňují se asi po půl roce života.

Detail odstavce: Rozmnožování
Zdroj: Mýval severní
Zveřejněno: 20.5.2017

MÝVAL SEVERNÍ

Potrava

Jedná se o všežravce. V potravě je nevybíravý – jeho jídelníček zahrnuje různé plody (bukvice, žaludy), polní plodiny (kukuřici, brambory), drobné zemní i vodní živočichy (mlže, raky, žáby i rybky), vajíčka a mláďata ptáků.

Svoji potravu často namáčí do vody. Ne proto, aby ji umyl, ale proto, aby si ji pořádně ohmatal. Mýval je vybaven vynikajícím hmatem, jehož citlivost se ve vodě mnohonásobně zvyšuje.

Detail odstavce: Potrava
Zdroj: Mýval severní
Zveřejněno: 20.5.2017

MÝVAL SEVERNÍ

Mýval severní – popis

Mýval severní je medvídkovitá šelma pocházející ze Severní Ameriky. Je podsaditý, 23 až 30 cm vysoký, 40 až 70 cm dlouhý, se čtvrtmetrovým huňatým ocasem zdobeným obvykle pěti nebo šesti tmavými kroužky. Jeho hmotnost se pohybuje kolem 5 až 16 kg. V přírodě se mýval severní dožívá 6 let, v zajetí to může být i 17 let.

Na předních tlapách má neuvěřitelně dlouhé, obratné a mimořádně citlivé prsty s miliony smyslových buněk pod každým z nich. Zadní tlapka mývala dosahuje velikosti asi 12 cm, ucho má velké 5,5–6,5 centimetrů. Jeho mozek se vyvinul tak, aby vyhodnocoval dotekové podněty přenášené z prstů. Nezískává tedy důležité informace očima, ale hmatem. Druhým životně důležitým smyslem je pochopitelně čich.

Charakteristická je jeho černá maska přes obličej s kruhy kolem očí. Stále se vrací na místo, kde lehce našel nebo dostal něco k jídlu a dokáže svůj příděl tvrdě vymáhat.

Mývalové žijí někdy ve skupinách (tvořených jedním samečkem a několika samičkami), častěji však žijí jako samotáři.

Detail odstavce: Mýval severní – popis
Zdroj: Mýval severní
Zveřejněno: 20.5.2017

MÝVAL SEVERNÍ

Přenos nemocí na člověka

Jelikož se mýval snadno adaptuje na život v blízkosti člověka, zvyšuje se spolu s tím i pravděpodobnost přenosu nemocí. Za zdravotní riziko spojené s výskytem mývalů u nás je možné považovat zejména v Německu plošně prokázanou mývalí škrkavku Baylisascaris procyonis. Přitom zrovna mývalí škrkavka může být pro člověka i smrtelná.

Tyto šelmy také přenášejí nemoci, jako je leptospiróza a vzteklina, které jsou přenosné i na člověka a ohrožují tak naše zdraví.

Nakažení mývalové trusem vylučují vajíčka, ze kterých v lidském tenkém střevě může vyrůst až 20centimetrová hlístice. Larvičky vajíček se však mohou dostat i do jiných částí těla, mohou skončit pod kůží, v očích, a také v mozku. Podle dostupných zpráv je ovšem onemocnění velmi vzácné. O to více je fatální, většina nakažených buď zemře, nebo skončí s nevratnými neurologickými potížemi. Proti mývalí škrkavce totiž neexistují žádné účinné léky.

Detail odstavce: Přenos nemocí na člověka
Zdroj: Mýval severní
Zveřejněno: 20.5.2017

ALJAŠSKÝ MALAMUT

Kniha o aljašském malamutovi

Na trhu je k dostání i kniha o aljašském malamutovi, představující toto jedinečné a působivé severní plemeno, které pochází z největšího amerického státu. Čtenář ocení kapitoly o historii malamuta, jeho vlastnostech a péči o něj a dozví se, jaké jsou jeho životní nároky. Původně toto plemeno tahalo saně zledovatělou tundrou. Dnes však je mohutný aljašský pes obdivuhodným společníkem a hlídačem, pokud se dostane do rukou správnému chovateli, který je schopen se o něj dobře starat a vycvičit ho. Kniha je opatřena mnoha fotografiemi. Cena knihy se pohybuje kolem 100 korun.

Detail odstavce: Kniha o aljašském malamutovi
Zdroj: Aljašský malamut
Zveřejněno: 5.10.2016

TEJU ČERVENÝ

Teju

Tejovití (Teiidae) jsou rozšířeni především v neotropické oblasti, částečně zasahující i do Severní Ameriky. Jsou to ještěři neobyčejně rozmanitých velikostí i tvarů těla. Většinou mají dlouhý lámavý ocas, dobře vyvinuté končetiny a rozeklaný zatažitelný jazyk. Typická je pro ně mohutná hlava krytá nápadnými štítky. Většinou se jedná o pozemní ještěry, ale najdeme mezi nimi i šplhavé či obojživelné druhy. Větší druhy (zvláště zástupci rodů Tupinambis a Callopistes) se nápadně podobají starosvětským varanům, menší druhy (například rody Cnemidophorus, Ameiva) zase v Jižní Americe zastupují ještěrky. Zástupcem obojživelných druhů je rod Crocodilurus nebo známá dracéna guyanská (Dracaena guianensis), která je zároveň největším druhem čeledi. Dorůstá délky až 130 cm.

Tejové jsou většinou masožraví nebo všežraví. Drobné druhy se živí především hmyzem, který často loví ve spadaném listí. Větší druhy se živí drobnými obratlovci, ptačími vejci a často také ovocem. Zejména velcí tejové rodu Tupinambis jsou známí jako škůdci drůbeže, protože rádi loví domácí kuřata. Dracéna guyanská je potravní specialista, živí se především vodními plži, jejichž ulity drtí silnými čelistmi.

Všichni tejové jsou vejcorodí. Jejich vejce mívají zpravidla kožovitou, méně často vápenitou skořápku. Počet vajec ve snůšce může být různý, od 2 do 80, velké druhy kladou obvykle více vajec.

Teju jsou velmi zvědaví, je to výhoda, kterou můžete využít při ochočování zvířete. Čím víc s ním však bojujete, tím víc vám to vrací zpátky.

Detail odstavce: Teju
Zdroj: Teju červený
Zveřejněno: 25.1.2017

AMAZOŇAN MODROČELÝ

Povaha

Amazoňan modročelý patří k nejznámějším a nejčastěji chovaným druhům amazoňanů. Má zelenou barvu, přičemž peříčka jsou lemována tmavě (černě), zejména na krku a zádech. Čelo a přední uzdička jsou modré, přední část temene má barvu žlutou s bílým nádechem. Zadní část temene, okolí očí, příušní a lícní oblast a hrdlo mohou být rovněž žluté. Zjednodušeně řečeno: amazoňan modročelý je jasně zelený pták s modro-žluto-bílou hlavou. Dva stejné jedince byste však hledali velmi obtížně, neboť rozsah žluté a modré barvy je značně variabilní.

Ohbí křídel jsou červená, loketní pajetky tvoří červené zrcátko, vnější letky jsou lemovány modře. Zobák má tmavošedý, oči oranžové (mláďata mají duhovku tmavohnědou), nohy šedé. Dorůstá do délky 35–40 cm a váží až 500 g, jedná se tedy o poměrně velkého ptáka. Samci jsou výrazněji vybarvení a mohutnější než samice, mají také větší hlavu a zobák.

Forma Amazona xanthopteryx (původem z Paraguaye, Bolívie, Argentiny) má žluté tváře a rozsáhlé žluté a červené znaky na křídlech. Mláďata mají oči hnědé, dospělí ptáci oranžovožluté. Mladé kusy poznáme podle méně výrazného zbarvení (ve srovnání s dospělými jedinci). Dospělí ptáci, zvláště samci, snadno přilnou k jedné osobě a mohou ji agresivně bránit před ostatními lidmi. Představují oblíbená domácí zvířata, ale oproti jiným amazoňanům jsou náchylnější k nemocem.

Zde je forma Amazona xanthopteryx.

Samice snáší 3–5 vajec, inkubační doba je 24–26 dnů.

Ve volné přírodě žije v severovýchodní Brazílii, Paraguayi a severní Argentině. Jedná se o vůbec nejrozšířenější druh amazoňana, jehož populace se odhaduje na desítky až stovky tisíc jedinců. Hojně se dovážel do Spojených států amerických a Evropy, až musel být odchyt tohoto druhu zakázán. Existují dva poddruhy: amazoňan modročelý severní (Amazona aestiva aestiva) a amazoňan modročelý jižní (Amazona aestiva xanthopteryx). Někteří zoologové uvádějí až šest poddruhů, protože existuje větší množství barevných variací tohoto druhu.

Amazoňan modročelý rád šplhá a má potřebu neustále něco ohryzávat, proto je vhodné opatřit mu roztřepený provaz a pravidelně ho zásobovat čerstvými vrbovými větvemi.

Většina těchto papoušků se naučí poměrně dobře imitovat lidský hlas a jiné zvuky. Tito ptáci bývají také velice hluční, tudíž se nehodí do domácnosti obklopené sousedy.

Papoušci se rádi nechávají „sprchovat“ (hlavně za teplého počasí). K tomu nám poslouží rozprašovač naplněný vlažnou vodou.

Amazoňan chovaný od raného mládí v lidské společnosti se upne na svého ošetřovatele nebo si v rámci rodiny najde svého oblíbence, kterému dovolí všechno.

Amazoňan modročelý se dožívá vysokého věku jako většina papoušků, délka života však samozřejmě závisí na výživě, kvalitě domova a na mnoha jiných faktorech. Při dobré péči se dožívá asi 50 let.

Detail odstavce: Povaha
Zdroj: Amazoňan modročelý
Zveřejněno: 13.9.2016

SURIKATA

Rozdíl mezi psounem a surikatou

Psoun je na rozdíl od surikaty denní hlodavec, jehož domovinou jsou hlavně prérie Severní Ameriky. Velikostí se od surikaty moc neliší, stejně jako ona dokáže stát pouze na zadních nohách (opírá se o ocas), podobou ale více připomíná sysla. Vzhledem k tomu, že je to hlodavec, živí se ve volné přírodě pouze rostlinnou stravou – trávou, pýrem, určitými druhy slézu, v létě některými aromatickými keříky, v zimě pak kaktusy, bodláky, kořeny i podzemními cibulkami. Rostlinám, které psounům příliš nechutnají, ukusují nové výhonky, dokud nezajdou. Tím vytvoří prostor pro růst jejich oblíbených lahůdek.

Stejně jako surikaty, jsou i psouni společenští a vytvářejí rodinné klany. Tvoří je sameček několik samiček a jejich potomci. Tyto klany se pak sdružují do velkých kolonií. Část jedinců, stejně tak jako u surikat, tvoří strážní skupiny, které se starají o bezpečí ostatních, hájí teritorium a obydlí své skupiny. Při nebezpečí vyskakují, štěkají, cení a klapou zuby, naježí svůj ocas a snaží se protivníka zahnat.

Jestliže se rozhodnete psouna chovat doma, pořiďte mu alespoň jednu, nejlépe však čtyři samičky. Pokud bude sám, bude to z hlediska jeho životních potřeb nepřirozené a bude trpět samotou. Pak mu musíte psouní rodinu vynahradit svou téměř neustálou pozorností a láskou, často ho chovat a mazlit se s ním. Pozor ale v době říje. To se z vašeho roztomilého kamaráda může stát agresivní tvor, který vás může i kousnout. Agresivně se může chovat i k vašim návštěvám. Proto se doporučuje v této době umístit ho raději do klece. Po skončení říje je z něho ale opět ten milý zvířecí kamarád. Malé psouňátko může získat buď od soukromého chovatele, nebo ze zoologické zahrady. Na rozdíl od surikaty přijde jeho pořízení levněji – na čtyři až šest tisíc.

Detail odstavce: Rozdíl mezi psounem a surikatou
Zdroj: Surikata
Zveřejněno: 6.10.2015

POICEPHALUS

Poicephalus gulielmi gulielmi

Papoušek konžský středoafrický žije ve střední a západní Africe. Velikost papouška je 28 cm, hmotnost se pohybuje od 200 do 250 g. Samice snáší 2–4 ks vajec, inkubační doba je 28–30 dnů. Délka života je až 25 let.

Celkově je zbarven zeleně, peří na hlavě je šedé až šedočerné se zeleným lemováním, takže vypadá kropenatě. Čelo má oranžové až červené, u některých jedinců tato skvrna vede od ozobí až po oči, u jiných není téměř znatelná. Nahé oční okruží je šedé, oko hnědočervené. Peří na křídlech je hnědočerné se zeleným lemováním, hlavní letky jsou černé, na ohbí mají křídla červené skvrny. Břicho je světle zelené, na spodině až téměř žlutavé. Ocas je shora zelený, zdola tmavě hnědý, běhák tmavě šedý.

Ve volné přírodě se papoušek konžský vyskytuje ve střední a západní Africe, počínaje Ghanou, Nigérií, Kamerunem a konče Středoafrickou republikou, severní Angolou, Keňou, severní Tanzanií a Libérií. Obývá spíše vlhké pralesy, a to až do nadmořské výšky 3500 m.

Existují tři poddruhy: papoušek konžský západní (Poicephalus gulielmi fantiensis), papoušek konžský středoafrický (Poicephalus gulielmi gulielmi), papoušek konžský horský (Poicephalus gulielmi massaicus). Je hojný, a i když je často odchytáván a nelegálně vyvážen, na divokou populaci to nemá větší vliv.

Snadno se ochočí, ale obvykle si zvykne na jednoho majitele a ostatní spíše ignoruje, přinejlepším toleruje. Je to klidný pták, který ale potřebuje neustálé podněty a pozornost majitele. Pokud má denně možnost proletu po bytě, spokojí se i s menší klecí.

Chov v páru není tak jednoduchý, obvykle je problém hned napoprvé sestavit harmonizující pár. Papoušek konžský má velmi silný zobák, kterému odolají jen kvalitní a silné materiály, na což by měl chovatel před pořízením těchto ptáků myslet. Chovná voliéra by rozhodně neměla mít dřevěné prvky, a už vůbec ne dřevěnou konstrukci. Také pletivo musí být silnější, a to platí i o materiálu pro hnízdní budku. Papoušek konžský poměrně často trpí přerůstáním zobáku, proto by měl mít neustále k dispozici minerální blok nebo sépiovou kost.

Papoušek se v přirozeném prostředí živí semeny, bobulemi, ořechy, květy, listy a větvičkami stromů, příležitostně i hmyzem.

Voliéra pro papouška konžského má mít železnou konstrukci se silnějším pletivem a rozměry minimálně 2 x 1 x 2 m (vnitřní část), s přilehlým výletem 4 x 1 x 2 m (d x š x v). Důležité je dostatečné vybavení bidly, a to i svislými, protože rádi a často šplhají. Budky mají raději vertikální, zavěšené ve vyšší úrovni. Rozměry budek, ve kterých ptáky někteří chovatelé odchovali, se pohybují okolo 60 x 25 cm (výška x průměr), s vletovým otvorem 11 cm. Vzhledem k tomu, že v přírodě papoušci obsazují ještě menší dutiny, je vhodné jim nabídnout i budku s menším vnitřním průměrem. V našich klimatických podmínkách připadá hlavní období hnízdění na listopad–prosinec, proto jim včas vytvořte patřičné podmínky. Nezbytné je včasné přemístění z venkovních voliér do vytápěných prostor, respektive možnost přitápění ve vnitřní chráněné části u celoročních kombinovaných voliér.

Detail odstavce: Poicephalus gulielmi gulielmi
Zdroj: Poicephalus
Zveřejněno: 30.12.2015

POICEPHALUS

Poicephalus gilielmi fantiensis

Papoušek konžský západní žije v deštných lesích střední Afriky. Velikost papouška je 26 cm, hmotnost se pohybuje mezi 200 a 230 g. Samice snáší 2–4 ks vajec, inkubační doba je 28 dnů. Délka života je až 25 let.

Areál přirozeného výskytu zasahuje na území států Kamerun, Středoafrická republika, severní Angola, Keňa, severní Tanzanie a Libérie. Obývá především vlhké deštné lesy do výšky až 3500 m. Z toho vyplývá, že je to papoušek odolný, přesto však musíme v našich podmínkách ubikaci temperovat na minimálních 5 °C, při hnízdění 10–15 °C. Ve volné přírodě se živí různými semeny, bobulemi, ořechy z olejové palmy, ovocem, zeleninou, často také zalétávají na plantáže. Hnízdění se řídí stejně jako u ostatních ptáků obdobím dešťů.

Samec je sytě zelený; čelo, temeno, ohbí křídel a peří na nohách má červenooranžové až červené. Rozsah zbarvení čela je silně variabilní a některým jedincům téměř úplně chybí. Příuší je břidlicově šedé, uzdička černá, strany hlavy s černým nádechem; peří na zádech a křídelní krovky jsou hnědočerné s úzkým zeleným lemováním; spodní strana těla zelená s černým středem per, břicho má někdy namodralý nádech; letky hnědé až černé se širokým zeleným lemováním; kostřec olivový; ocasní pera hnědočerná; duhovka oka červenohnědá; nohy tmavě šedé. Samice je zbarvena stejně jako samec. Nápadné je holé oční okruží, u obou pohlaví tohoto poddruhu špinavě bílé. Významným rozlišovacím znakem pohlaví je zbarvení očí adultních jedinců. Oční duhovka samců je světlejší (červeno- až žlutohnědá) než u samic, které ji mají tmavě hnědou. Mladí ptáci jsou bez červeně na hlavě, ohbí křídel a nohou, tváře mají více zelené, zobák světlý – černé partie šedé, peří na zádech a křídlech má úzký lem, spodní strana těla je bez modrého nádechu.

Tento druh je náročný na chov. Ptáci pohlavně dospívají ve třech až čtyřech letech, celkem velkým problémem je sestavení harmonizujícího páru, ptáci si na sebe a na okolní prostředí musí nejprve zvyknout, což trvá někdy i několik let. Pokud usilujeme o odchov, umístíme pár do samostatného výletu. Voliéra musí být celokovová se silným pletivem (minimální síla drátu 1,8 mm). Někdo odchovává papoušky konžské i v klecích o délce jednoho metru. Stejně tak budka musí být zhotovena z velmi silného materiálu, buď ze silné překližky, nebo z dubového kmenu. Minimální rozměry: šíře 30 cm (ve volné přírodě mají tito ptáci velice úzké, ale zato vysoké hnízdní dutiny) a výška od 60 cm do dvou metrů, záleží na uvážení chovatele. Po páření klade samička 2–4 vejce, na kterých sedí 28 dní, mláďata opouštějí hnízdo ve věku kolem 11 týdnů. Ručně dokrmené mládě papouška konžského může být také vhodným domácím mazlíčkem. Naučí se imitovat i lidský hlas.

Základem krmení je směs pro střední a velké papoušky obohacena o různé multivitamínové přípravky. Nesmí chybět ani ovoce, zelenina, okus (hodně důležitý pro dobrou kondici ptáků pod kůrou vrbových větviček je hodně tříslovin a vitamínů, které působí pozitivně na zažívací trakt ptáka) a grit nebo písek na trávení, samozřejmostí je sépiová kost a každodenní čistá voda.

Detail odstavce: Poicephalus gilielmi fantiensis
Zdroj: Poicephalus
Zveřejněno: 30.12.2015

ČERNÁ ŠTĚTIČKOVÁ ŘASA

Jak se zbavit těchto řas v akváriu

K odstranění obou druhů řas je zapotřebí přizpůsobit osvětlení, dodávat do akvária adekvátní množství CO2, nastavit optimální proudění vody a dostatečné filtrování kvalitním filtrem.

Ruduchy nemají rády čistotu. Jinými slovy, černá řasa neprosperuje v dobře udržovaných nádržích se systematickou údržbou. Nezbytná je pravidelná výměna části vody, odkalování dna a péče o filtrační systém. Čerpat je možné i ze zkušeností jiných akvaristů, kteří často uvádějí, že ruducha v jejich nádrži omezila své bujení po důsledné očistě celé nádrže včetně pročištění techniky.

Jedním z mála prostředků jak předejít řasám je přístroj Twinstar Nano. S tímto chytrým přístrojem se můžete vyhnout mnoha typům řas. Samozřejmě Twinstar není kouzelný přístroj typu, že jej vložíte do akvária a ihned máte magicky problém s řasami vyřešen. Lze samozřejmě použít i do zaběhlých akvárií, ale nejúčinnější je, pokud jej máme od založení akvária. Zejména ze začátku se po 2–3 týdnech začnou v akváriu tvořit řasy (přirozený cyklus) a s Twinstarem tento problém nezaznamenáte. Na řasy funguje, a jestli máte správnou intenzitu světla a sílu filtrace, tak se akváriu řasy vyhnou.

Společnost Twinstar si svou technologii nechala v Severní Americe a Evropě patentovat. Původem je to společnost z Japonska, tedy z Mekky akvaristiky. Přístroj se skládá z kontroléru, krabičky uchycené na vnější straně akvária (ale lze vložit i do skřínky pod akváriem), a disku, který je umístěn v akváriu (jako difuzor nebo vzduchovací kamínek). Z kontroléru vede kabel do disku a ten se v intervalech (podle toho, jak na něm nastavíme velikost akvária) spouští. Z disku poté stoupá mlha, která je způsobená elektrolýzou vody, bojující proti řasám, a po zhruba 10 sekundách se vypne. Takto se spustí několikrát za hodinu.

Dalším způsobem, jak odstranit řasu, je použít přípravek Tekutý uhlík (Flourish Excel), který řasu jednoduše zničí.

V akváriích s menším osvětlením pomohou parmičky siamské, které jsou známé jako konzumenti této řasy.

Vždy je potřeba se zaměřit na odstranění příčiny vzniku, protože pokud nebude odstraněna, tak se řasa bude stále objevovat.

Detail odstavce: Jak se zbavit těchto řas v akváriu
Zdroj: Černá štětičková řasa
Zveřejněno: 19.6.2017

EXOTICKÉ NEMOCI PSŮ A KOČEK

Babesióza

Babesie jsou původcem této nemoci – jsou to parazité napadající červené krvinky. V Americe, Africe, Asii a jižní Evropě se u psů vyskytuje Babesia canis, v Indii a jižní Africe Babesia gibsoni, kočky napadá Babesia felis v zemích severní Afriky, v Indii, USA a jižní Evropě. Přenašeči jsou tropická a subtropická klíšťata rodu Haemaphysalis, Rhipicephalus a v mírném klimatu Dermacentor. Zvířata poškozují destrukcí erytrocytů- dochází u nich k akutní hemolytické anémii za příznaků vysoké horečky provázené hubnutím, žloutenkou, ascitem, postupně přibývají poruchy dýchacích a trávících cest, poškození očí, může být zasažen i nervový systém s následnými poruchami hybnosti, ochrnutím a záchvaty připomínajícími epileptické. U Babesie felis je průběh mírnější, kočky se uzdraví často spontánně.

Terapie musí být intenzivní, na psí babesiózu se podává např. imidokarb, u koček trypanová modř. Akutní infekce psů mají prognózu poměrně nepříznivou, v rámci prevence jsou proto důležité přípravky chránící zvířata před napadením klíšťaty. Pokud už je klíště přisáté, co nejrychleji jej odstraňte.

V naší zemi se vyskytuje r. Dermacentor v okolí dolního toku Dyje a Moravy, na Slovensku žije rovněž v některých částech, proto riziko babeziózy je i u nás v mírném pásmu.

Výčet nemocí hrozících v exotických krajích je samozřejmě mnohem rozsáhlejší. Plicní motoličnatost, motoličnatost jater či pankreatu, mnoho dalších parazitárních původců gastrointestinálních potíží, postižení očí Telaziózou či řada helmintodermatóz aj. trápí více či méně často zvířata i člověka v různých oblastech světa.

V rámci zachování zdraví tedy v cizích končinách nenechejte svého chlupatého přítele volně běhat, lovit či žrát mršiny, nekrmte jej syrovým masem, podávejte pouze pitnou vodu. Bezpodmínečně nutné je používání repelentů, obojků či spot onů a dalších přípravků dle konkrétních cílových destinací.

Před cestou vždy zvažte, zda není pro Vašeho psa po dobu dovolené lepší chalupa u tchýně v Beskydech či kupříkladu pro Vaši kočku známý hlídající ji u Vás v bytě. Kočičky se hůř adaptují na změny prostředí, roli hraje u obou zvířat i vedro, dlouhá cesta letadlem aj., které zvlášť ve starším věku chlupáčkům neprospějí.

Detail odstavce: Babesióza
Zdroj: Exotické nemoci psů a koček
Zveřejněno: 20.2.2016

TEJU ČERVENÝ

Teju žakruarú

Teju žakruarú (Tupinambis teguixin) obývá ve volné přírodě severní část Jižní Ameriky, Střední Ameriku a také karibské ostrovy. Obývá deštné pralesy, savany a otevřenou travnatou krajinu, kde si s oblibou vyhrabává obytné dutiny.

Dospělí jedinci tohoto druhu dorůstají délky až 1,35 metru, z toho ovšem tvoří celý jeden metr ocas. Tento druh je zbarven černožlutým mramorováním, v němž na hřbetě převládá černá a na břiše naopak žlutá barva. Může být naznačeno podélné i příčné pruhování. Rozmístění a tvar skvrn a skvrnek je přísně individuální a může sloužit jako určovací znak jednotlivce, něco jako otisky prstů u lidí. Zadní polovina ocasu je světle a tmavě příčně pruhovaná. S přibývajícím věkem zbarvení těla tmavne. Teritoriální samečci jsou větší než samičky. Mláďata umí v nebezpečí běžet po zadních končetinách. Hmotnost dorostlých jedinců se pohybuje kolem 4 kilogramů. Samečci mají dobře vyvinuté preanální a stehenní póry.

Pro jeden dospělý pár ještěrů těchto plazů potřebujete terárium o minimálních rozměrech 250 x 100 x 100 cm. Pro každého dalšího jedince musíte plochu terária zvětšit o 20 %. Na dno položte 20–30 cm vysokou vrstvu směsi písku a jílu, kterou udržujte stále mírně vlhkou. Podrost, ve kterém se teju žakruarú pohybuje ve volné přírodě, simulujte silnějšími kořeny, větvemi a kusy korku. Zařízení by měly tvořit především silné větve a různé dřevěné police určené ke šplhání. Nezbytná je miska s vodou k napájení.

Teplota uvnitř celé ubikace může být běžnou teplotou pokojovou, kolísající v závislosti na ročním období mezi 22–28 °C ve dne a 18–26 °C v noci. Důležité je však lokální vytápění, které dovoluje zvířatům vyhřát se na několika exponovaných místech, a to až na 45 °C. Vlhkost je nutné regulovat večerním rosením, klidně přímo na těla živočichů.

Teju žakruarú požírá z 60–80 % hmyz, zbytek tvoří drobní hlodavci, vejce, kuřata a také ovoce. Hovoří se o něm jako o druhu vysloveně nebezpečném, který napadá člověka takřka bez výstrahy, je nervózní, útočný.

K páření dochází zpravidla po skončeném zimním klidu. Samec se při námluvách přibližuje k samičce a s pocukáváním celého těla se ji snaží olizovat a něžně okusovat směrem od ocasu k hlavě. Samička zprvu uniká a nechává se přemlouvat, dokud ji nakonec sameček neuchopí za kůži v zátylku. Pak ji zadními končetinami dráždí v pánevní oblasti, načež samička zvedá ocas a dochází ke spojení.

Zhruba 6 týdnů po páření klade samice 4–10, ale také až 30 vajec. Ne každé pozorované páření však vede k následné snůšce vajec. Inkubace trvá kolem 160 dní a mláďata měří po vylíhnutí přibližně 22 cm.

Detail odstavce: Teju žakruarú
Zdroj: Teju červený
Zveřejněno: 25.1.2017

PIONITES

Amazónek šupinkový

Amazónek šupinkový (Pionus maximiliani) je téměř celý tmavě zelený, jen na spodní části těla bledý a více do bronzovohnědé barvy. Čelo a uzdičku má černé, líce zelené s modrošedým lemováním konců pírek, hlava je modrozelená s tmavě šedým lemováním peří. Bradu a proužek přes spodní část hrdla má tmavě modré, záda, křídla, kostřec, prsa a břicho s olivově hnědým lemováním. Ocas je na středu zelený, krajní ocasní pera modrá, u kořene červená. Zobák je žlutavě rohový, horní čelist u kořene tmavě šedá, oko tmavě hnědé, běhák šedý. Dorůstá délky 29 cm a hmotnosti do 290 g.

Obývá oblast od Kostariky až po střední Brazílii a severní Bolívii. Jedná se o velmi společenského ptáka, který ve velkých hejnech protahuje pralesem při hledání plodů, bobulí, semen a výhonků, zalétává i do kukuřičných plantáží a způsobuje zde značné škody.

V době hnízdění se jednotlivé páry oddělují a budují si hnízdní dutiny v odumřelých kmenech pralesních velikánů nebo ve stromech s měkkým dřevem.

Většinou jsou dováženi mladí, dosud zelení ptáci. Ti bývají poněkud citliví vůči našemu podnebí. Proto bychom je měli aklimatizovat ve vnitřní voliéře nebo v bytě. Jednotlivě držený amazónek se může velmi ochočit, a dokonce se většinou vzdává i hlasitého vřeštění, které je jinak pro tento druh typické.

Amazónek šupinkový vyžaduje nejen během hnízdění výbornou kondici. Kromě poskytnutí dostatečného prostoru k létání a různým hrátkám je nutné věnovat pozornost také správnému složení krmiva. Podávaná strava nesmí být příliš tučná! Vyvarujte se tak podávání semen s vysokým obsahem tuku. Podávejte spíše sušší granulované krmivo, které obsahuje tuku méně, nejlépe v kombinaci s dostatkem ovoce a zeleniny. Zrniny podávejte spíše jako doplněk stravy nebo za odměnu. Vodu udržujte vždy čerstvou, protože amazónek modrohlavý se v ní často a rád koupe. Občasným rosením zabráníte nejen případným dýchacím problémům, ale také tím napomůžete výborné kondici amazónkova opeření.

Patří mezi nejčastěji chované druhy amazónků u nás. Není náročný ani tak hlučný jako amazoňané, navíc se spokojí i s menším prostorem (boxové klece v místnosti). Odchovy bývají bezproblémové, ale potřebují dostatečný prostor. Samice snáší 3 až 5 vajec, které zahřívá 26 dní. Mláďata vylézají z budky za 60 až 65 dní, rodiče je pak ještě několik týdnů krmí, než jsou zcela samostatná.

Tito amazónci jsou relativně nenároční na prostor a hnízdní budku. Ideální rozměry klecí pro chov amazónků jsou 0,6 x 1,1 x 1,4 m (hloubka, výška, délka). Někteří chovatelé jim dopřávají větší prostory. Zimovat by měli ve vytápěných místnostech, kde se teploty pohybují neustále okolo 18–20 °C.

Jde o zcela běžný druh papouška, vlastně je to jeden z nejčastěji nabízených amazónku. Cena za jednoho ptáka se pohybuje okolo 5 000 korun. Samice a starší, pohlavně dospělí ptáci, nemluvě o harmonizujících párech a párech s úspěšnými odchovy, jsou dražší.

Detail odstavce: Amazónek šupinkový
Zdroj: Pionites
Zveřejněno: 25.1.2017

TEJU ČERVENÝ

Teju červený (červenavý)

Tupinambis rufescensteju červený dorůstá až 120cm výšky a výskytem je vázán na listnaté a křovinaté lesy severní Argentiny. Jeho kůže má barevný nádech do červena. Tělesná teplota jedince je okolo 38 °C. Pro teju červenavého je typická výrazná pohlavní dvojtvárnost – samci jsou větší než samice a mají mohutnější hlavu a silnější ocas.

Vyskytuje se v rozličných biotopech Brazílie, Bolívie a Paraguaye. Jeho životní prostor není vyhraněný, proto může být nalézán od savan po deštné lesy.

Pro chov tohoto druhu jsou vhodná terária 200 x 150 x 100–200 cm, jejichž substrátem je písek. Vnitřní zařízení tvoří pevně ukotvené kmeny a kořeny a větší nádoba na vodu, alespoň 30 x 40 cm. Důležité jsou denní teploty v rozpětí 25–30 °C s lokálním ohřevem na 40–45 °C, v noci pokles na 20–22 °C za současného zvýšení vlhkosti porosením. Nutná je vyšší intenzita osvětlení až 12 hodin denně a UV ozařování lampou Osram – Ultravitalux 20 minut z 1 metru.

K páření dochází zpravidla po skončeném zimním klidu. Samec se při námluvách přibližuje k samičce a s pocukáváním celého těla se ji snaží olizovat a něžně okusovat směrem od ocasu k hlavě. Samička zprvu uniká a nechává se zas a znovu přemlouvat, až ji nakonec sameček uchopí za kůži v zátylku. Pak ji zadními končetinami dráždí v pánevní oblasti, což vypadá, jako by právě startoval motocykl, načež samička zvedá ocas a dochází ke spojení.

Samičky snáší 4 až 32, obvykle 8 až 12 vajec o velikosti asi 5 x 3 cm. V přírodě je umisťují do termitiště, v zajetí zahrabávají nebo kladou do úkrytu. Při 30 °C a vysoké vlhkosti se mláďata líhnou za 152 až 171 dní ve velikosti 22 až 24 cm. Do roka dorůstají do celkové délky 40 cm. Tejové žijí kolem 10 let.

V potravě není tento druh vybíravý. Přijímá větší hmyz, ryby a především myši všech velikostí. Nepohrdne ani rostlinnou potravou v podobě ovoce či klíčených semen.

Šupiny na povrchu těla jsou spíše drobné a oválné, kdežto z břišní strany větší a čtyřhranné. Nápadný je dlouhý, růžový až červený, silně rozeklaný jazyk, který je zatažitelný do pochvy.

Ocas, který zabírá o něco více než polovinu celkové délky, je odlomitelný. Regeneruje poměrně dobře, zvláště u mladších jedinců, ale trvá to delší dobu, a ačkoliv je jeho tvar přirozený, přesto nedosahuje délky ocasu původního a zároveň postrádá i původní zbarvení.

V přírodě se dokáže při vyrušení pohybovat jen po zadních končetinách rychlostí kolem 20 km/h, v zajetí však tuto schopnost neuplatňuje vzhledem ke ztrátě plachosti i zmenšení životního prostoru. Přesto jde o zvířata nesmírně zajímavá a do určité míry i ochočitelná.

V teráriu všechno zařízení dobře upevníme vzhledem k váze zvířat kolem 5 kg a častému hrabání. Zvlášť je třeba dát pozor na neupevněné kameny a oblázky, které mohou při hrabání zvířat způsobit rozbití skla nádrže. Nesmíme opomenout včlenit do ubikace větší misku s vodou nebo mělký bazének, protože tejové s oblibou vyhledávají vlažnou vodu k odpočinku.

Detail odstavce: Teju červený (červenavý)
Zdroj: Teju červený
Zveřejněno: 25.1.2017

VOMBAT

Vombat obecný

Vombati jsou vačnatci, ostatně jako většina původních australských savců. V dospělosti dorůstají až do délky 70 cm, hmotnosti až 40 kg, jsou zavalití a připomínají chlupaté a roztomilé medvědy. Způsobem obživy jsou však nejblíže hlodavcům. Jejich potravu tvoří tráva, kořínky, výhonky a hlízy.

Vombat obecný je vynikající „zákopník“ – vyhrabává si prostorné chodby dlouhé až 200 metrů. Vombat obecný si hloubí noru sám pro sebe, chluponosí a severní vombati žijí po skupinách do deseti jedinců (samců i samic) v jedné noře.

Venku se objevuje v noci, aby se pásl na svazích podél potoků a v údolích, v zimě se sluní za soumraku nebo za svítání. Mohutné tělo, široká hlava, zavalité končetiny a zploštělé drápy mu usnadňují hrabání. Je jedním ze tří druhů čeledi vombatovitých.

Vombat obecný má délku těla kolem 70 centimetrů, hmotnost se pak pohybuje v rozmezí 25–40 kilogramů. Ve volné přírodě obývá vombat obecný východní Austrálii a Tasmánii; kde se tento druh objevuje v lesích, pobřežních houštinách a na horských vřesovištích. Vombat obecný přes den většinou odpočívá a za potravou se vydává převážně v noci. Jeho potrava je převážně vegetariánská a tvoří ji tráva, ostřice, kořínky a hlízy. Před přímým sluncem se chrání, ale pokud není sluneční žár silný, rád se vyhřívá na slunci.

Samice před porodem důkladně vystele jednu komoru své nory suchou trávou a listím. Na svět přivádí jediné mládě, které ve vaku zůstává po dobu 6–7 měsíců. Během následujících tří měsíců se občas do vaku stále vrací kvůli potravě a úkrytu. Matku opouští ve věku dvanácti až patnácti měsíců, tudíž ve věku jednoho roku, a v přírodě se dožívá zhruba 18 let.

Tito vačnatci mají vzhledem k nízkoenergetické stravě, kterou se živí, velmi pomalý metabolismus. Trávení potravy jim trvá až jeden týden. S vodou se vombat také naučil skvěle hospodařit – většinu jí získá z potravy a močí jen velice málo. Velice zajímavé jsou také vombatí exkrementy: jsou velmi suché (obsahují maximálně 40 % vody) a jsou hranaté – původ jejich tvaru dosud nebyl přesně objasněn. Vombatí výkaly pravděpodobně slouží i k vzájemné komunikaci. Vombati je umísťují na vyvýšená místa, aby je případný další vombat mohl prozkoumat a zjistit, kdy tam jejich původce byl, co jedl a zda by neměl chuť se pářit.

Nory vombatům slouží v první řadě jako úkryt v době teplotních výkyvů. Ať už je venku kolem nuly, nebo vysoko přes 30 °C, v noře je útulných 16–26 °C. Doupata jsou však také jejich úkrytem před predátory, kterými jsou zejména psi dingo a také původní ďáblové medvědovití. Ulovit takového vombata ale není nijak jednoduché: Přestože se obvykle pohybuje velice pomalu, je schopen díky silným končetinám vyvinout rychlost až 40 km/h.

Pokud jej útočník následuje do nory, nastaví mu svou mohutnou zadní část vybavenou velice silnou kůží, kterou není vůbec snadné prokousnout. Ani vombatí ocas nenabízí mnoho možností k zachycení predátorem – je velice krátký. Dravci také hrozí poranění od samotného vačnatce – vombat ho natlačí na stěnu nebo strop nory a predátora tak díky své síle často i rozdrtí.

Detail odstavce: Vombat obecný
Zdroj: Vombat
Zveřejněno: 5.9.2016

PLEMENO FENEK

Fenek chov

Fenek – fenek berberský (Vulpes zerde) – je nejmenší ze všech lišek a snadno se pozná podle obrovských boltců.

Ve vzácných případech se sdružuje do skupin až po deseti, ale vztahy mezi jejich členy nejsou jasné. Každý si vyhrabává vlastní doupě několik metrů hluboké. Samci si značkují území močí a v době páření jsou velmi agresivní. Páření probíhá uprostřed nebo koncem zimy, a pokud je vrh ztracen, páří se znovu. Samice se o potomky starají samy, brání hnízdo, kde mláďata zůstávají dva měsíce pod jejich ochranou. Po celou tu dobu samec nesmí do hnízda vstoupit.

Areál fenků leží v pouštních oblastech severní Afriky, Sinajského a Arabského poloostrova. Vyskytují se v Maroku, Tunisku, Libyi, Alžírsku, Egyptě i Saúdské Arábii a také v Mali, Mauretánii, Čadu, Nigeru a Súdánu až do 15–35° severní šířky. Fenek je zvíře dokonale přizpůsobené životu na Sahaře, preferuje písčitou poušť, kde obývá stabilní písečné duny. Zároveň potřebuje stanoviště, kde rostou trávy nebo keře.

Fenci se často chytají a prodávají jako mazlíčci, ale příležitostně se loví i pro kožešinu. Naštěstí žijí skrytě v nepřístupných oblastech, takže ztráty způsobené lovem nejsou velké. Navíc se fenek v zajetí dobře množí.

Fenek je aktivní převážně v noci, přes den se schovává před pouštním žárem v hlubokých norách vyhrabaných pod kameny a kořeny rostlin. Fenci jsou velmi aktivní, hraví a neuvěřitelně pohybliví – dospělý fenek dokáže z místa vyskočit 70 cm do výšky a přes jeden metr do dálky, což činí téměř čtyřnásobek jejich délky. Cítí-li se ohroženi, zahrabou se tak rychle, že doslova „zmizí v písku“. Fenci jsou velmi společenská zvířata a odpovídá tomu i množství různých zvuků, které slouží ke komunikaci s ostatními členy skupiny. Zřejmě i ocasní žláza slouží nějakým způsobem k posílení sociálních pout ve skupině.

Nory mívají několik vchodů a jedinou noru může obývat množství fenků, výsledkem je pak složité bludiště podzemních chodeb. Doupata jsou vystlána listy, trávou, peřím a srstí.

Žijí v rodinných skupinách složených z jednoho nebo několika dospělých párů, jejich letošních mláďat a možná i některých starších potomků. Občas může v jediné noře žít i víc takových rodin. Jediná rodina se může skládat i z 10 jedinců.

Na lov se vydávají v noci, a přestože žijí ve skupinách, potravu shánějí sami. Jsou to všežraví oportunisté a využívají jakýkoliv možný zdroj potravy. Výborně vidí a jejich citlivý sluch jim umožňuje slyšet kořist z velké dálky. Jejich potravou se stávají ještěři (paještěrka, gekon, scink), ptáci a jejich vejce, sarančata, brouci, štíři, pavouci i jiní bezobratlí a také hlodavci. Pojídají rovněž kořínky, hlízy a cibule rostlin, ale i datle. Fenci zpravidla nežijí v blízkosti zdrojů povrchové vody, takže veškerou potřebu této tekutiny kryjí pojídáním rostlin a prostřednictvím ulovených živočichů. Potravu si schovávají na horší časy a polohu všech svých skrýší si velmi dobře pamatují.

Období páření přichází v lednu nebo v únoru, kdy u samic nastává říje. Během této doby jsou lišáci agresivní a odhánějí ostatní samce. Březost trvá 50 až 53 dní, poté samice ve vystlaném doupěti vrhá 2 až 4 altriciální (krmivá), slepá mláďata. Matka se o ně první dva týdny nepřetržitě stará, zatímco samec rodině přináší potravu. Při obraně mláďat jsou fenci velmi agresivní. Po dvou týdnech otevírají mláďata oči a po dalších dvou si již začínají hrát uvnitř nory. Ven se odvažují až v pěti týdnech věku. Odstavena jsou teprve ve 3 měsících a na rodičích jsou dále závislá do doby, než se naučí lovit a dorostou plné velikosti. Pohlavně dospívají v 6–9 měsících a v zajetí se mohou dožít až 12 let.

Fenek je považován za jediný druh lišky, který se dá chovat v domácnosti jako domácí zvíře. V zemích na západ od Česka se občas chová jako „exotický mazlíček“. Fenci mohou žít volně v bytě, zvyknou si na člověka a údajně se naučí i na kočičí záchod. Jde však o finančně náročného živočicha (ubikace, udržování klimatických podmínek, speciální krmení, povolení), který je vhodný jen pro zkušené chovatele. V žádném případě to není mazlíček, není domestikován a ochočit jej lze velmi obtížně, musíte ho mít od mláděte. Potřebuje vytápěnou ubikaci, přes léto například dobře zabezpečený výběh. Navíc silně zapáchá.

Pokud se rozhodneme pro chov, chováme fenky ve vnitřních vytápěných ubikacích. Pro pár postačuje ubikace o rozměru 3 x 2 metry. Výborný je venkovní výběh s vrstvou písku na hrabání. Vnitřní ubikaci vybavíme menšími budkami nebo dutými kmeny, ve kterých se budou ukrývat, kameny a dřevěnými špalky. Udržujeme zde teplotu okolo 25 °C. Zvířata pocházející z přírody jsou velmi choulostivá a naše chladné a vlhké podnebí snáší s velkými potížemi. Aklimatizovaným zvířatům chladnější počasí nevadí a lze je na kratší dobu vypouštět ven.

Tato šelma se dá pořídit přímo od chovatelů, cena mláďat se pohybuje od 4 do 7 tisíc korun.

Detail odstavce: Fenek chov
Zdroj: Plemeno fenek
Zveřejněno: 20.1.2016

PSOUNI

Psoun prériový

Psoun prériový (Cynomys ludovicianus) dodnes žije ve volné přírodě, a jak název napovídá, obývá prérie Severní Ameriky. Je to společenský tvor, který má v genech zakódované žití v sociálním společenství velkých kolonií a samotou velmi trpí. Držet psouna doma samotného, to je z hlediska jeho životních potřeb nepřirozené. Musíme mu pak věnovat mnoho času a nahradit mu smečku svou pozorností a láskou. Rád se chová a mazlí.

Psouny je možné chovat v bytě i ve venkovním výběhu. Potřebují pevnou klec, alespoň o rozměrech 100 x 100 x 150 cm, aby zvíře mělo dostatek pohybu; kukuřičnou podestýlku; domeček na úkryt a spaní, širší bidýlko; zavěšené lano na lezení; kousek dřeva na hlodání.

Pokud nemají psouni příležitost hlodat, vzniká nebezpečí, že se po vypuštění z klece pustí do ohlodávání nábytku, kabelů elektrických spotřebičů nebo zdi. Broušení řezáků je pro ně nutností, s přerostlými zuby by totiž špatně přijímali potravu.

Venkovní chov vyžaduje vybudovat betonové základy celého výběhu v hloubce asi dvou metrů, které zabrání, aby se psouni nepodhrabali a neutekli. Na základy navezeme dostatečně soudržnou zeminu, která propouští vodu. V ní si zvíře vytvoří nory. Tento způsob chovu však neumožňuje stálý kontakt s chovatelem, proto vyžaduje založení psouní rodiny, která se skládá ze samce a jedné až čtyř samic, popřípadě mláďat.

Psouní potravou je tráva, seno, bylinky a ovoce, zvláště jablka. Ze zeleniny mají rádi hlávkový salát, brokolici, mrkev a brambory. Nepohrdnou ani kukuřičnými klasy. Nepodáváme však vojtěšku ani vojtěškové seno, protože je příliš kalorické a psouni po této potravě tloustnou. Jako doplněk stravy jim předkládáme vitaminové granule pro hlodavce. Zvířata v zajetí mají sklony k tloustnutí, a proto potřebují vedle pohybu i správně sestavenou a rozloženou stravu, aby neonemocněla.

Rozmnožování psounů prériových není snadnou záležitostí a vyžaduje od chovatele dostatek zkušeností. Proto se daří odchovávat jen málo mláďat a cena zvířat je poměrně vysoká. Samice rodí zhruba po měsíci březosti obvykle čtyři slepá, hluchá a neosrstěná mláďátka, která po šesti týdnech opouštějí noru. Dospělí jedinci měří až 35 cm a jejich hmotnost se pohybuje mezi 0,9 až 1,6 kg. Dožívají se osmi let, avšak při dobré životosprávě žijí déle. Některé údaje uvádějí i dvanáct let. Hřbet je červenohnědý, pískový, břicho hnědobílé, mají štíhlý a sporadicky osrstěný ocas s černou špičkou.

Kdo by si psouna chtěl pořídit, musí vědět, že bude chovat divoké zvíře, které potřebuje speciální péči a ohled na své přirozené chování. Například v době říje se z milého a roztomilého kamaráda stává agresivní tvoreček, který svého páníčka může i kousnout.

Psouni jsou hodně teritoriální a úporně si chrání své území. Do rodiny nelze přidat cizí zvíře, protože vetřelce okamžitě zabijí. Agresivita bývá mnohdy problémem také u ochočeného a doma chovaného psouna. Ten si také chrání své území a brání je třeba proti návštěvám. Abychom předešli nepříjemnostem, je lepší v té době zavřít našeho miláčka do klece. Po skončení říje se ovšem z psouna opět stává nejlepší zvířecí kamarád, vlastně by se dalo říct domácí mazlíček. K ochočení je nejvhodnější šesti- až sedmitýdenní psouňátko, které lze získat od soukromého chovatele nebo v některé zoologické zahradě, v níž psouny prériové chovají. Svého budoucího kamaráda si pořídíte za čtyři až šest tisíc korun.

Detail odstavce: Psoun prériový
Zdroj: Psouni
Zveřejněno: 2.2.2016

PIONITES

Amazónek modrohlavý

Amazónek modrohlavý (Pionus menstruus) je od ostatních druhů papoušků dobře rozeznatelný díky svému výrazně modře zbarvenému opeření hlavy, podle něhož také získal jméno. Toto opeření se však objevuje až v dospělosti, a proto se často stane, že je tento druh při nákupu dosti opomíjen a místo něj dostanou přednost papoušci, kteří mají nádherné zbarvení již v útlém věku. Tento papoušek vám může díky své oddané povaze, roztomilému chování a vysokému věku, kterého se dožívá (průměrně okolo 25 let, někteří jedinci až 40 let), být dobrým společníkem po podstatnou část vašeho života.

Řadí se mezi středně velké papoušky – dorůstá do délky okolo 27,5 cm a váží průměrně 245 gramů. Pohlaví nelze s jistotou vizuálně rozeznat. Celkově je zelený, hlavu a krk má modré, hrdlo růžově červené, příuší tmavě červené. Horní psa jsou zelená s olivově hnědým nádechem a modravým lemem konců pírek. Spodní krovky ocasní má červené, na konci modravě zelené. Ocas je zelený, u kořene na vnitřní straně červený, po stranách a na špici modrý. Zobák tmavě šedý, u kořene a po stranách červenější, oko tmavě hnědé, běhák zelenavě šedý. Mláďata mají celkově mdlejší barvy. Hlava je převážně zelená s několika modrými pírky.

V přírodě je amazonek modrohlavý široce rozšířen. Obývá téměř celou tropickou část a většinu severní části Jižní Ameriky kromě vysokých oblastí v Andách. Dále se vyskytuje také v zemích centrální Ameriky. Tráví čas ve větších hejnech, pouze v období páření a hnízdění jej můžeme spatřit v párech. Hejna se zdržují na otevřených zemědělských oblastech.

Do chovu je tento papoušek velmi vhodný. Jeho hlasové projevy nejsou nikterak nepříjemné ani tolik hlasité jako u některých jiných druhů papoušků. Pohlavní dospělosti dosahuje ve věku 3 let.

Úspěšný odchov je možný jen v dosti prostorné kleci, kde bude mít pár dostatek prostoru pro létání. Ptáci musí být totiž pro hnízdění v dobré kondici. Rovněž výběr partnera a soudružnost páru je pro úspěch chovu rozhodující. Hnízdní období začíná většinou v březnu až květnu, ale důležitým faktorem je i prostředí, kde jsou papoušci umístěni. Po páření samička snese obvykle 3 až 4 vajíčka. Po snesení prvního nebo druhého ihned nasedá. Doba inkubace trvá 26 dní. V budce mláďata rostou a opeřují se po dalších přibližně 70 dnů. Amazónek modrohlavý obvykle hnízdí dvakrát za sezónu. Jako hnízdní budka je nejvhodnější přírodní dutý kmen s průměrem 30 cm a výškou 50–70 cm. Budku je nutné vybavit vletovým otvorem o průměru 10 cm. Na dno budky se dává asi 15centimetrová vrstva dřevěných pilin.

Nejen během hnízdění vyžadují amazónci modrohlaví výbornou kondici. Kromě poskytnutí dostatečného prostoru k létání a různým hrátkám je nutné věnovat pozornost také správnému složení krmiva. Podávaná strava nesmí být hlavně příliš tučná! Vyvarujte se tedy podávání semen s vysokým obsahem tuku. Podávejte spíše sušší granulované krmivo, které obsahuje tuku méně, a to v kombinaci s dostatkem ovoce a zeleniny. Zrniny podávejte spíše jako doplněk stravy nebo za odměnu. Vodu udržujte vždy čerstvou, protože amazónek modrohlavý se v ní často a rád koupe. Občasným rosením zabráníte nejen případným dýchacím problémům, ale také napomůžete k výborné kondici amazónkova opeření.

Tito amazónci jsou relativně nenároční na prostor a hnízdní budku. Většina chovatelů je chová a následně úspěšně odchovává mláďata pouze v klecích. Ideální rozměry klecí pro chov amazónků jsou 1,1 x 1,1 x 1,4 m (hloubka, výška, délka). Vhodnější jsou však větší prostory. Zimovat by měli ve vytápěných místnostech, kde se teploty pohybují stále okolo 18–20 °C.

Amazónek modrohlavý je vhodný také na ochočení. Zkušenosti ukazují, že je to velmi talentovaný druh. Je překvapivě oddaný svému majiteli a snadno se naučí několik jednoduchých kousků. Pokud si tento druh pořídíte jako ručně dokrmené mládě a umístíte ho do pokojové klece, je nutné jej několik dní nechat, aby si zvykl na svůj nový domov. Jakmile se trochu rozkouká, ihned stanovte určitá pravidla. Dejte mu jasně najevo, co si smí a co nesmí dovolit. Na svých požadavcích opakovaně trvejte tak dlouho, dokud je amazónek nepochopí a nezačne je akceptovat. Poté můžete přestoupit k tréninku. K úspěchu dost pomůže, když budete papouškovi podávat za odměnu nějaký pamlsek, který si oblíbil.

Amazónek modrohlavý je schopný naučit se také pár slov. Jeho výslovnost však není příliš zřetelná a kapacita slovní zásoby, kterou je schopen se naučit, se obvykle pohybuje asi okolo 10 slov. Samozřejmě dost záleží na konkrétním kusu. Někteří jedinci se bez problémů naučí i několik desítek slov.

Jde o běžně dostupný druh papouška, ale na to, že jde o jednoho z nejběžněji chovaných amazónků, není zrovna nejlevnější. Mladí ptáci se prodávají za 10 000 korun, starší a pohlavně dospělí pak výrazně dráž.

Detail odstavce: Amazónek modrohlavý
Zdroj: Pionites
Zveřejněno: 25.1.2017