Informace od profesionálů

MENU

  

BETA BOJOVNICE

  

PES

  

KOČKA

  

KRÁLÍK

  
Téma

MÝVAL SEVERNÍ

OBSAH

Výskyt

Mýval severní se vyskytuje v zalesněných horských oblastech i v kulturní krajině nížin a pahorkatin. Pohybuje se i v okolí rybníků, například v rákosinách, na březích řek, potoků, zatopených štěrkoven. Jedná se o velmi přizpůsobivý druh. Je aktivní v noci, den tráví v dutinách stromů a skal. Výborně šplhá, dobře plave. Je všežravý, chladné zimy tráví spánkem.

Je to invazivní šelma, která se k nám dostala z farmových chovů. Vzhledem k tomu, že je mýval velmi inteligentní, přizpůsobivý, všežravý a zároveň dobře se rozmnožující aktivní lovec, našel u nás vhodné životní prostředí.

Zdroj: Mýval severní

Rozmnožování

Páří se v zimě, doba březosti trvá okolo 63 dní a ve vrhu mívá 4–5 (3–7) mláďat. Oči otevírají po 3 týdnech, sají 7 týdnů a osamostatňují se asi po půl roce života.

Zdroj: Mýval severní

Potrava

Jedná se o všežravce. V potravě je nevybíravý – jeho jídelníček zahrnuje různé plody (bukvice, žaludy), polní plodiny (kukuřici, brambory), drobné zemní i vodní živočichy (mlže, raky, žáby i rybky), vajíčka a mláďata ptáků.

Svoji potravu často namáčí do vody. Ne proto, aby ji umyl, ale proto, aby si ji pořádně ohmatal. Mýval je vybaven vynikajícím hmatem, jehož citlivost se ve vodě mnohonásobně zvyšuje.

Zdroj: Mýval severní

Mýval severní – popis

Mýval severní je medvídkovitá šelma pocházející ze Severní Ameriky. Je podsaditý, 23 až 30 cm vysoký, 40 až 70 cm dlouhý, se čtvrtmetrovým huňatým ocasem zdobeným obvykle pěti nebo šesti tmavými kroužky. Jeho hmotnost se pohybuje kolem 5 až 16 kg. V přírodě se mýval severní dožívá 6 let, v zajetí to může být i 17 let.

Na předních tlapách má neuvěřitelně dlouhé, obratné a mimořádně citlivé prsty s miliony smyslových buněk pod každým z nich. Zadní tlapka mývala dosahuje velikosti asi 12 cm, ucho má velké 5,5–6,5 centimetrů. Jeho mozek se vyvinul tak, aby vyhodnocoval dotekové podněty přenášené z prstů. Nezískává tedy důležité informace očima, ale hmatem. Druhým životně důležitým smyslem je pochopitelně čich.

Charakteristická je jeho černá maska přes obličej s kruhy kolem očí. Stále se vrací na místo, kde lehce našel nebo dostal něco k jídlu a dokáže svůj příděl tvrdě vymáhat.

Mývalové žijí někdy ve skupinách (tvořených jedním samečkem a několika samičkami), častěji však žijí jako samotáři.

Zdroj: Mýval severní

Přenos nemocí na člověka

Jelikož se mýval snadno adaptuje na život v blízkosti člověka, zvyšuje se spolu s tím i pravděpodobnost přenosu nemocí. Za zdravotní riziko spojené s výskytem mývalů u nás je možné považovat zejména v Německu plošně prokázanou mývalí škrkavku Baylisascaris procyonis. Přitom zrovna mývalí škrkavka může být pro člověka i smrtelná.

Tyto šelmy také přenášejí nemoci, jako je leptospiróza a vzteklina, které jsou přenosné i na člověka a ohrožují tak naše zdraví.

Nakažení mývalové trusem vylučují vajíčka, ze kterých v lidském tenkém střevě může vyrůst až 20centimetrová hlístice. Larvičky vajíček se však mohou dostat i do jiných částí těla, mohou skončit pod kůží, v očích, a také v mozku. Podle dostupných zpráv je ovšem onemocnění velmi vzácné. O to více je fatální, většina nakažených buď zemře, nebo skončí s nevratnými neurologickými potížemi. Proti mývalí škrkavce totiž neexistují žádné účinné léky.

Zdroj: Mýval severní

Kniha o aljašském malamutovi

Na trhu je k dostání i kniha o aljašském malamutovi, představující toto jedinečné a působivé severní plemeno, které pochází z největšího amerického státu. Čtenář ocení kapitoly o historii malamuta, jeho vlastnostech a péči o něj a dozví se, jaké jsou jeho životní nároky. Původně toto plemeno tahalo saně zledovatělou tundrou. Dnes však je mohutný aljašský pes obdivuhodným společníkem a hlídačem, pokud se dostane do rukou správnému chovateli, který je schopen se o něj dobře starat a vycvičit ho. Kniha je opatřena mnoha fotografiemi. Cena knihy se pohybuje kolem 100 korun.

Zdroj: Aljašský malamut

Ochrana vombatů

Vombat obecný

21. února 2008  vláda jižní Austrálie - ministerstvo životního prostředí, vody a přírodních zdrojů zařadilo vombata obecného mezi vzácné druhy, ale není chráněn proti nadměrnému využívání prostřednictvím mezinárodního obchodu.

Vombat chlupatý severní

Zařazen mezi kriticky ohrožené druhy a byl chráněn proti nadměrnému využívání prostřednictvím mezinárodního obchodu. Současný stav ochrany (CITES status) můžete vidět zde: https://www.speciesplus.net/#/taxon_concepts/5983/legal.

Vombat chlupatý jižní

Dne 21. listopadu 2012 vláda Nového Jižního Walesu (Úřad pro životní prostředí a dědictví) zařadila vombata chlupatého jižního mezi ohrožené druhy, ale není chráněn proti nadměrnému využívání prostřednictvím mezinárodního obchodu.

Zdroj: Vombat prodej

Dovoz vombatů a obchod s nimi

Základní podmínky pro dovoz do EU jsou stanoveny v článku 4 nařízení č. 338/97. Dovoz nebo vývoz exemplářů původem z přírody, pokud jde o druhy přímo ohrožené vyhynutím nebo vyhubením (příloha A), je možné povolit jen výjimečně za přísných podmínek, tj. v podstatě jen k ochranářským a nezbytným vědeckým nebo biomedicínským účelům, a v žádném případě ne k převážně komerčním účelům.

Pro povolení obchodu s druhy z přílohy B je hlavní podmínkou dodržení dlouhodobé udržitelnosti odběru exemplářů z přírody, k čemuž se vyjadřují vědecké orgány.

Všichni vombati jsou uvedeni v příloze A a jen vombat chlupatý severní je uveden v příloze B. Uvedeno zde: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/HTML/?uri=CELEX:32003R1497

V EU platí zákaz komerčního využívání exemplářů z přílohy A (tj. druhů přímo ohrožených vyhynutím nebo vyhubením). Podle čl. 8 odst. 1 nařízení č. 338/97 je zakázán nákup, nabízení ke koupi, nabývání pro obchodní účely, veřejné vystavování pro obchodní účely, využívání pro obchodní zisk a prodej, držení za účelem prodeje, nabízení k prodeji nebo převážení za účelem prodeje exemplářů druhů zařazených do přílohy A. Prodejem se rozumí jakákoli forma prodeje. Za prodej se považuje i pronajmutí, směna nebo výměna a obdobné výrazy mají být vykládány podobně.

Podle Celní správy ČR se exempláře ze skupiny B, kam patří vombat chlupatý severní, v rámci EU mohou volně převážet a obchodovat s nimi za předpokladu, že byly získány legálně. Část 5.6. tohoto dokumentu: https://www.celnisprava.cz/cz/dalsi-kompetence/ochrana-spolecnosti-a-zivotniho-prostredi/Documents/CITES/INFO_CITES_ver.pdf.

Samotný prodej vombatů probíhá přes burzy exotických zvířat. Cena za vombata se pohybuje od 20.000 Kč, ale vzhledem k obtížnostem souvisejících s legálním získáním chovného páru, není chovatelů mnoho a prakticky jsou omezeny jen na zoologické zahrady. Můžete ale zkusit štěstí a poptat vombata na této internetové burze zooburza.eu.

Zdroj: Vombat prodej

Teju

Tejovití (Teiidae) jsou rozšířeni především v neotropické oblasti, částečně zasahující i do Severní Ameriky. Jsou to ještěři neobyčejně rozmanitých velikostí i tvarů těla. Většinou mají dlouhý lámavý ocas, dobře vyvinuté končetiny a rozeklaný zatažitelný jazyk. Typická je pro ně mohutná hlava krytá nápadnými štítky. Většinou se jedná o pozemní ještěry, ale najdeme mezi nimi i šplhavé či obojživelné druhy. Větší druhy (zvláště zástupci rodů Tupinambis a Callopistes) se nápadně podobají starosvětským varanům, menší druhy (například rody Cnemidophorus, Ameiva) zase v Jižní Americe zastupují ještěrky. Zástupcem obojživelných druhů je rod Crocodilurus nebo známá dracéna guyanská (Dracaena guianensis), která je zároveň největším druhem čeledi. Dorůstá délky až 130 cm.

Tejové jsou většinou masožraví nebo všežraví. Drobné druhy se živí především hmyzem, který často loví ve spadaném listí. Větší druhy se živí drobnými obratlovci, ptačími vejci a často také ovocem. Zejména velcí tejové rodu Tupinambis jsou známí jako škůdci drůbeže, protože rádi loví domácí kuřata. Dracéna guyanská je potravní specialista, živí se především vodními plži, jejichž ulity drtí silnými čelistmi.

Všichni tejové jsou vejcorodí. Jejich vejce mívají zpravidla kožovitou, méně často vápenitou skořápku. Počet vajec ve snůšce může být různý, od 2 do 80, velké druhy kladou obvykle více vajec.

Teju jsou velmi zvědaví, je to výhoda, kterou můžete využít při ochočování zvířete. Čím víc s ním však bojujete, tím víc vám to vrací zpátky.

Zdroj: Teju červený

Stav populace vombatů

Vombat obecný

Rozšířený v jihovýchodní Austrálii (endemit). Dříve byl vombat považován za havěť, nyní je chráněn v mnoha oblastech (Triggs 1996). Ve Victorii byla dříve s vombaty skutečná svízel, protože svou přítomností způsobovali výrazné škody tamním farmářům. Byl proto spuštěn systém jejich likvidace založený v roce 1925 na ochranu vlastníků půdy před poškozením plotů. Vombati byli v té době vězněni, tráveni a stříleni v lesích i na zemědělské půdě. Výsledkem bylo mnoho tisíc mrtvých vombatů (64 000 v letech 1950-1966) až do pozastavení v roce 1966. Po rozvoji automobilové dopravy se pro vombata obecného staly novým významným nebezpečím silnice.

Vombat obecný foto.

Vombat chlupatý severní

Jeho latinský název je Lasiorhinus krefftii a je to jeden z nejvzácnějších savců světa. Vyskytovali se pouze na dvou místech: národní park Epping Forest a přírodní rezervace Richard Underwood (malá populace).

V roce 1981 už zbyla pouze 1 zbytková kolonie, která se nachází se v národním parku Epping Forest. Odhad této populace z roku 1981 je pouhých 35 jedinců. Pro jejich ochranu byl z tohoto parku vyhnán všechen dobytek.

Podařil se populační nárůst. Do poloviny 90. let - stabilizováno na cca 65 jedincích. Ovšem s velkými problémy, které představovalo stále se opakující sucho a vytlačení původních trav novou invazivní bůvolí trávou.

Další populační vývoj:

  • 2000-2001 - velký neúspěch, když 15 až 20 vombatů prohrálo boj s predátorským útokem dinga. V jednom případě v roce 2000 byla nalezena mrtvá těla 7 vombatů obklopená stopami psů a trusem. Genotypizace DNA extrahované z těl vombatů a trusu dinga potvrdila, že dingové konzumovali vombaty.
  • 2002 – celé stanoviště vombatí kolonie uzavřeno 20 km (12,4 mil) plotem, aby se zabránilo opakování.
  • 2005 - nárůst na 115 jedinců.
  • 2007 - nárůst na 138 jedinců. Zavedena nová, neinvazivní technika sčítání - sběr chlupů z lepicí pásky zavěšené před vchody do nor. Zavedena analýza DNA.
  • 2009 - založena druhá kolonie.
  • 2010 - přibližně 163 jedinců.
  • 2016 - přibližně 250 jedinců ve volné přírodě.

Druhá kolonie byla založená v roce 2009 v Richard Underwood Nature Refuge poblíž Saint George, jih-centrální Queensland, kam bylo přemístěno 15 jedinců z primární kolonie.

V listopadu 2012 ale bylo již jen 10 dospělých a 3 noví potomci (všichni prosperující).

V současné době nejsou žádná zvířata v řízené péči kvůli dostatečnému, leč nízkému počtu ve volné přírodě. Poměr samců a samic je 2,3 samce na jednu samici.

Další informace o tomto kriticky ohroženém druhu se můžete dozvědět na australském webu, monitorujícím jeho další vývoj: https://www.qld.gov.au/environment/plants-animals/conservation/threatened-wildlife/threatened-species/featured-projects/northern-hairy-nosed-wombat.

Vombat chlupatý severní foto.

Vombat chlupatý jižní

Široké, ale nerovnoměrné rozšíření po jižní Austrálii - není ohrožen. Velká populace, vyskytuje se v řadě chráněných území. Odhady z různých částí areálu dosahují celkem přibližně 100 000–300 000 dospělých jedinců.

Hrozby:

  • Sarkoptový svrab.
  • Konkurence s ostatními býložravci.
  • Náchylnost na sucho.
Vombat chlupatý jižní foto.

Zdroj: Vombat prodej

Povaha

Amazoňan modročelý patří k nejznámějším a nejčastěji chovaným druhům amazoňanů. Má zelenou barvu, přičemž peříčka jsou lemována tmavě (černě), zejména na krku a zádech. Čelo a přední uzdička jsou modré, přední část temene má barvu žlutou s bílým nádechem. Zadní část temene, okolí očí, příušní a lícní oblast a hrdlo mohou být rovněž žluté. Zjednodušeně řečeno: amazoňan modročelý je jasně zelený pták s modro-žluto-bílou hlavou. Dva stejné jedince byste však hledali velmi obtížně, neboť rozsah žluté a modré barvy je značně variabilní.

Ohbí křídel jsou červená, loketní pajetky tvoří červené zrcátko, vnější letky jsou lemovány modře. Zobák má tmavošedý, oči oranžové (mláďata mají duhovku tmavohnědou), nohy šedé. Dorůstá do délky 35–40 cm a váží až 500 g, jedná se tedy o poměrně velkého ptáka. Samci jsou výrazněji vybarvení a mohutnější než samice, mají také větší hlavu a zobák.

Forma Amazona xanthopteryx (původem z Paraguaye, Bolívie, Argentiny) má žluté tváře a rozsáhlé žluté a červené znaky na křídlech. Mláďata mají oči hnědé, dospělí ptáci oranžovožluté. Mladé kusy poznáme podle méně výrazného zbarvení (ve srovnání s dospělými jedinci). Dospělí ptáci, zvláště samci, snadno přilnou k jedné osobě a mohou ji agresivně bránit před ostatními lidmi. Představují oblíbená domácí zvířata, ale oproti jiným amazoňanům jsou náchylnější k nemocem.

Zde je forma Amazona xanthopteryx.

Samice snáší 3–5 vajec, inkubační doba je 24–26 dnů.

Ve volné přírodě žije v severovýchodní Brazílii, Paraguayi a severní Argentině. Jedná se o vůbec nejrozšířenější druh amazoňana, jehož populace se odhaduje na desítky až stovky tisíc jedinců. Hojně se dovážel do Spojených států amerických a Evropy, až musel být odchyt tohoto druhu zakázán. Existují dva poddruhy: amazoňan modročelý severní (Amazona aestiva aestiva) a amazoňan modročelý jižní (Amazona aestiva xanthopteryx). Někteří zoologové uvádějí až šest poddruhů, protože existuje větší množství barevných variací tohoto druhu.

Amazoňan modročelý rád šplhá a má potřebu neustále něco ohryzávat, proto je vhodné opatřit mu roztřepený provaz a pravidelně ho zásobovat čerstvými vrbovými větvemi.

Většina těchto papoušků se naučí poměrně dobře imitovat lidský hlas a jiné zvuky. Tito ptáci bývají také velice hluční, tudíž se nehodí do domácnosti obklopené sousedy.

Papoušci se rádi nechávají „sprchovat“ (hlavně za teplého počasí). K tomu nám poslouží rozprašovač naplněný vlažnou vodou.

Amazoňan chovaný od raného mládí v lidské společnosti se upne na svého ošetřovatele nebo si v rámci rodiny najde svého oblíbence, kterému dovolí všechno.

Amazoňan modročelý se dožívá vysokého věku jako většina papoušků, délka života však samozřejmě závisí na výživě, kvalitě domova a na mnoha jiných faktorech. Při dobré péči se dožívá asi 50 let.

Zdroj: Amazoňan modročelý

Poicephalus gulielmi gulielmi

Papoušek konžský středoafrický žije ve střední a západní Africe. Velikost papouška je 28 cm, hmotnost se pohybuje od 200 do 250 g. Samice snáší 2–4 ks vajec, inkubační doba je 28–30 dnů. Délka života je až 25 let.

Celkově je zbarven zeleně, peří na hlavě je šedé až šedočerné se zeleným lemováním, takže vypadá kropenatě. Čelo má oranžové až červené, u některých jedinců tato skvrna vede od ozobí až po oči, u jiných není téměř znatelná. Nahé oční okruží je šedé, oko hnědočervené. Peří na křídlech je hnědočerné se zeleným lemováním, hlavní letky jsou černé, na ohbí mají křídla červené skvrny. Břicho je světle zelené, na spodině až téměř žlutavé. Ocas je shora zelený, zdola tmavě hnědý, běhák tmavě šedý.

Ve volné přírodě se papoušek konžský vyskytuje ve střední a západní Africe, počínaje Ghanou, Nigérií, Kamerunem a konče Středoafrickou republikou, severní Angolou, Keňou, severní Tanzanií a Libérií. Obývá spíše vlhké pralesy, a to až do nadmořské výšky 3500 m.

Existují tři poddruhy: papoušek konžský západní (Poicephalus gulielmi fantiensis), papoušek konžský středoafrický (Poicephalus gulielmi gulielmi), papoušek konžský horský (Poicephalus gulielmi massaicus). Je hojný, a i když je často odchytáván a nelegálně vyvážen, na divokou populaci to nemá větší vliv.

Snadno se ochočí, ale obvykle si zvykne na jednoho majitele a ostatní spíše ignoruje, přinejlepším toleruje. Je to klidný pták, který ale potřebuje neustálé podněty a pozornost majitele. Pokud má denně možnost proletu po bytě, spokojí se i s menší klecí.

Chov v páru není tak jednoduchý, obvykle je problém hned napoprvé sestavit harmonizující pár. Papoušek konžský má velmi silný zobák, kterému odolají jen kvalitní a silné materiály, na což by měl chovatel před pořízením těchto ptáků myslet. Chovná voliéra by rozhodně neměla mít dřevěné prvky, a už vůbec ne dřevěnou konstrukci. Také pletivo musí být silnější, a to platí i o materiálu pro hnízdní budku. Papoušek konžský poměrně často trpí přerůstáním zobáku, proto by měl mít neustále k dispozici minerální blok nebo sépiovou kost.

Papoušek se v přirozeném prostředí živí semeny, bobulemi, ořechy, květy, listy a větvičkami stromů, příležitostně i hmyzem.

Voliéra pro papouška konžského má mít železnou konstrukci se silnějším pletivem a rozměry minimálně 2 x 1 x 2 m (vnitřní část), s přilehlým výletem 4 x 1 x 2 m (d x š x v). Důležité je dostatečné vybavení bidly, a to i svislými, protože rádi a často šplhají. Budky mají raději vertikální, zavěšené ve vyšší úrovni. Rozměry budek, ve kterých ptáky někteří chovatelé odchovali, se pohybují okolo 60 x 25 cm (výška x průměr), s vletovým otvorem 11 cm. Vzhledem k tomu, že v přírodě papoušci obsazují ještě menší dutiny, je vhodné jim nabídnout i budku s menším vnitřním průměrem. V našich klimatických podmínkách připadá hlavní období hnízdění na listopad–prosinec, proto jim včas vytvořte patřičné podmínky. Nezbytné je včasné přemístění z venkovních voliér do vytápěných prostor, respektive možnost přitápění ve vnitřní chráněné části u celoročních kombinovaných voliér.

Zdroj: Poicephalus

Rozdíl mezi psounem a surikatou

Psoun je na rozdíl od surikaty denní hlodavec, jehož domovinou jsou hlavně prérie Severní Ameriky. Velikostí se od surikaty moc neliší, stejně jako ona dokáže stát pouze na zadních nohách (opírá se o ocas), podobou ale více připomíná sysla. Vzhledem k tomu, že je to hlodavec, živí se ve volné přírodě pouze rostlinnou stravou – trávou, pýrem, určitými druhy slézu, v létě některými aromatickými keříky, v zimě pak kaktusy, bodláky, kořeny i podzemními cibulkami. Rostlinám, které psounům příliš nechutnají, ukusují nové výhonky, dokud nezajdou. Tím vytvoří prostor pro růst jejich oblíbených lahůdek.

Stejně jako surikaty, jsou i psouni společenští a vytvářejí rodinné klany. Tvoří je sameček několik samiček a jejich potomci. Tyto klany se pak sdružují do velkých kolonií. Část jedinců, stejně tak jako u surikat, tvoří strážní skupiny, které se starají o bezpečí ostatních, hájí teritorium a obydlí své skupiny. Při nebezpečí vyskakují, štěkají, cení a klapou zuby, naježí svůj ocas a snaží se protivníka zahnat.

Jestliže se rozhodnete psouna chovat doma, pořiďte mu alespoň jednu, nejlépe však čtyři samičky. Pokud bude sám, bude to z hlediska jeho životních potřeb nepřirozené a bude trpět samotou. Pak mu musíte psouní rodinu vynahradit svou téměř neustálou pozorností a láskou, často ho chovat a mazlit se s ním. Pozor ale v době říje. To se z vašeho roztomilého kamaráda může stát agresivní tvor, který vás může i kousnout. Agresivně se může chovat i k vašim návštěvám. Proto se doporučuje v této době umístit ho raději do klece. Po skončení říje je z něho ale opět ten milý zvířecí kamarád. Malé psouňátko může získat buď od soukromého chovatele, nebo ze zoologické zahrady. Na rozdíl od surikaty přijde jeho pořízení levněji – na čtyři až šest tisíc.

Zdroj: Surikata

Poicephalus gilielmi fantiensis

Papoušek konžský západní žije v deštných lesích střední Afriky. Velikost papouška je 26 cm, hmotnost se pohybuje mezi 200 a 230 g. Samice snáší 2–4 ks vajec, inkubační doba je 28 dnů. Délka života je až 25 let.

Areál přirozeného výskytu zasahuje na území států Kamerun, Středoafrická republika, severní Angola, Keňa, severní Tanzanie a Libérie. Obývá především vlhké deštné lesy do výšky až 3500 m. Z toho vyplývá, že je to papoušek odolný, přesto však musíme v našich podmínkách ubikaci temperovat na minimálních 5 °C, při hnízdění 10–15 °C. Ve volné přírodě se živí různými semeny, bobulemi, ořechy z olejové palmy, ovocem, zeleninou, často také zalétávají na plantáže. Hnízdění se řídí stejně jako u ostatních ptáků obdobím dešťů.

Samec je sytě zelený; čelo, temeno, ohbí křídel a peří na nohách má červenooranžové až červené. Rozsah zbarvení čela je silně variabilní a některým jedincům téměř úplně chybí. Příuší je břidlicově šedé, uzdička černá, strany hlavy s černým nádechem; peří na zádech a křídelní krovky jsou hnědočerné s úzkým zeleným lemováním; spodní strana těla zelená s černým středem per, břicho má někdy namodralý nádech; letky hnědé až černé se širokým zeleným lemováním; kostřec olivový; ocasní pera hnědočerná; duhovka oka červenohnědá; nohy tmavě šedé. Samice je zbarvena stejně jako samec. Nápadné je holé oční okruží, u obou pohlaví tohoto poddruhu špinavě bílé. Významným rozlišovacím znakem pohlaví je zbarvení očí adultních jedinců. Oční duhovka samců je světlejší (červeno- až žlutohnědá) než u samic, které ji mají tmavě hnědou. Mladí ptáci jsou bez červeně na hlavě, ohbí křídel a nohou, tváře mají více zelené, zobák světlý – černé partie šedé, peří na zádech a křídlech má úzký lem, spodní strana těla je bez modrého nádechu.

Tento druh je náročný na chov. Ptáci pohlavně dospívají ve třech až čtyřech letech, celkem velkým problémem je sestavení harmonizujícího páru, ptáci si na sebe a na okolní prostředí musí nejprve zvyknout, což trvá někdy i několik let. Pokud usilujeme o odchov, umístíme pár do samostatného výletu. Voliéra musí být celokovová se silným pletivem (minimální síla drátu 1,8 mm). Někdo odchovává papoušky konžské i v klecích o délce jednoho metru. Stejně tak budka musí být zhotovena z velmi silného materiálu, buď ze silné překližky, nebo z dubového kmenu. Minimální rozměry: šíře 30 cm (ve volné přírodě mají tito ptáci velice úzké, ale zato vysoké hnízdní dutiny) a výška od 60 cm do dvou metrů, záleží na uvážení chovatele. Po páření klade samička 2–4 vejce, na kterých sedí 28 dní, mláďata opouštějí hnízdo ve věku kolem 11 týdnů. Ručně dokrmené mládě papouška konžského může být také vhodným domácím mazlíčkem. Naučí se imitovat i lidský hlas.

Základem krmení je směs pro střední a velké papoušky obohacena o různé multivitamínové přípravky. Nesmí chybět ani ovoce, zelenina, okus (hodně důležitý pro dobrou kondici ptáků pod kůrou vrbových větviček je hodně tříslovin a vitamínů, které působí pozitivně na zažívací trakt ptáka) a grit nebo písek na trávení, samozřejmostí je sépiová kost a každodenní čistá voda.

Zdroj: Poicephalus

Jak se zbavit těchto řas v akváriu

K odstranění obou druhů řas je zapotřebí přizpůsobit osvětlení, dodávat do akvária adekvátní množství CO2, nastavit optimální proudění vody a dostatečné filtrování kvalitním filtrem.

Ruduchy nemají rády čistotu. Jinými slovy, černá řasa neprosperuje v dobře udržovaných nádržích se systematickou údržbou. Nezbytná je pravidelná výměna části vody, odkalování dna a péče o filtrační systém. Čerpat je možné i ze zkušeností jiných akvaristů, kteří často uvádějí, že ruducha v jejich nádrži omezila své bujení po důsledné očistě celé nádrže včetně pročištění techniky.

Jedním z mála prostředků jak předejít řasám je přístroj Twinstar Nano. S tímto chytrým přístrojem se můžete vyhnout mnoha typům řas. Samozřejmě Twinstar není kouzelný přístroj typu, že jej vložíte do akvária a ihned máte magicky problém s řasami vyřešen. Lze samozřejmě použít i do zaběhlých akvárií, ale nejúčinnější je, pokud jej máme od založení akvária. Zejména ze začátku se po 2–3 týdnech začnou v akváriu tvořit řasy (přirozený cyklus) a s Twinstarem tento problém nezaznamenáte. Na řasy funguje, a jestli máte správnou intenzitu světla a sílu filtrace, tak se akváriu řasy vyhnou.

Společnost Twinstar si svou technologii nechala v Severní Americe a Evropě patentovat. Původem je to společnost z Japonska, tedy z Mekky akvaristiky. Přístroj se skládá z kontroléru, krabičky uchycené na vnější straně akvária (ale lze vložit i do skřínky pod akváriem), a disku, který je umístěn v akváriu (jako difuzor nebo vzduchovací kamínek). Z kontroléru vede kabel do disku a ten se v intervalech (podle toho, jak na něm nastavíme velikost akvária) spouští. Z disku poté stoupá mlha, která je způsobená elektrolýzou vody, bojující proti řasám, a po zhruba 10 sekundách se vypne. Takto se spustí několikrát za hodinu.

Dalším způsobem, jak odstranit řasu, je použít přípravek Tekutý uhlík (Flourish Excel), který řasu jednoduše zničí.

V akváriích s menším osvětlením pomohou parmičky siamské, které jsou známé jako konzumenti této řasy.

Vždy je potřeba se zaměřit na odstranění příčiny vzniku, protože pokud nebude odstraněna, tak se řasa bude stále objevovat.

Zdroj: Černá štětičková řasa


Autoři obsahu

Mgr. Michal Vinš

Mgr. Jiří Dvořák

Ing. Romana Šebková


ČeskáVeterina

O nás

Kontakt

Ochrana osobních údajů a cookies

 SiteMAP