MORCATA A PARAZITI je jedno z témat, o kterém si můžete přečíst v tomto článku. Morče je milé a společenské zvíře. Je dobrým společníkem ve hře, rádo se nechá hladit a také je mazlivé.
Morče
Morče původně pochází z jihoamerického kontinentu. Dnes jsou tito hlodavci zdomácnělá zvířata, jejichž chov je rozšířen téměř po celém světě. Morčata jsou malá, krotká a neagresivní zvířata. Jejich chov není nikterak náročný.
Morče se při správné péči může dožít až 7 let. Dospělé morče dorůstá velikosti cca 35 cm a váží v průměru 0,7–1,8 kg (podle druhu).
U morčete dbejte především na to, aby dostatečně obrušovalo řezáky (aby je nemělo přerostlé), a pečujte o jeho drápky, které je dobré zastřihávat.
Do určité míry lze i tak malé zvíře, jako je morče, naučit čistotě. V dnešní době je na výběr mnoho druhů morčat s různými typy srsti – krátkosrstá, rozety, peruánci, šeltie, morčata se saténovou srstí a dokonce i skinny morčata (bezsrstá). Protože jsou morčata společenská zvířata, je dobré zvážit chov jednoho nebo více jedinců v závislosti na časových možnostech majitele. Pokud chcete mít z morčete mazlíčka, je dobré chovat pouze jedno. Obecně se uvádí, že je vhodnější chovat samičku. Samečci po dosažení pohlavní dospělosti šíří intenzivní zápach. Tomu však lze zabránit kastrací.
U morčat je zcela běžné požírání vlastního trusu – koprofágie. Zvíře tím totiž získává vlákninu, která udržuje ve střevech rovnováhu a pomáhá předcházet problémům se zažíváním.
Před morčaty je dobré dostatečně zabezpečit veškeré kabely od TV a jiných spotřebičů. Zvíře by je mohlo rozkousat a ublížit samo sobě.
Morčata jsou savci. Jsou to býložravci živící se výhradně rostlinnou stravou. Přirozenou potravou jsou nejrůznější rostliny, listy, kořeny a vše šťavnaté (traviny, byliny), ale také různá semena. Potrava pro morče by měla být co nejvíce pestrá. Základní složkou potravy je seno. Zvláště kopřivové seno mají morčata ráda, obsahuje mnoho živin a prospívá srsti. Krmnou dávku je dobré doplňovat vhodnou zeleninou, v létě čerstvou trávou a bylinkami. Občas můžeme přidat vhodné ovoce nebo pamlsek pro morčata. Nepostradatelnou součástí krmiva je podávání vitamínu C, který je zvlášť důležitý, protože si jej morče nedokáže samo vytvořit. Samozřejmostí je celodenní přístup k čerstvé vodě.
Ve volné přírodě morčata obývají skalnaté oblasti, bažiny, savanu a okraje lesů. Žijí v norách, které si vyhrabou sami, nebo obydlují opuštěné nory jiných zvířat. Žijí ve společenských skupinách a nejaktivnější jsou v noci. Mají skvěle vyvinutý sluch. Mimo sluchu také dobře vidí, protože jejich zorný úhel je poměrně velký, a dokonce dokážou rozlišovat barvy, především červenou, modrou, žlutou, dále také zelenou, oranžovou i fialovou. Čich morčat je lepší než čich člověka.
Morče je hlodavec, který nešplhá a neleze do výšky. Postačí mu tedy obydlí, které nemusí být vysoké. I přesto, že se morče po
Krátkosrstá morčata zná určitě každý. Ovšem šlechtěné krátkosrsté morče má několik odlišných specifických znaků. Mezi krátkosrstá morčata patří morčata hladkosrstá – se zvláštní srstí a s takzvanou korunkou (chocholkou) na hlavě.
Péče o krátkou srst není nijak náročná a je především odrazem kvalitní stravy, ale pokud se rozhodnete zvíře vystavovat, čeká vás pracná příprava. Ta obnáší vytrhávání srsti – prsty přejíždíte po jednotlivých chomáčcích a jemným stiskem vytaháváte uvolněnou srst. Nejkritičtější oblast je na zádech a zadečku. Krátkosrstá morčata totiž línají, srst jim přerůstá a uvolňuje se. Žádoucí tedy je, aby se nikde po těle nevyskytovaly delší a uvolněné chlupy. Některá morčata to snáší dobře a nevadí jim to, některým se to ale nemusí líbit. Také prospěje občasné vykartáčování, které má většina morčat naopak velmi ráda. Koupe se jen výjimečně, když se morče zašpiní. Především u světle zbarvených morčat to určitě čas od času nebude k zahození. Pokud se ale rozhodnete morče vykoupat těsně před výstavou, určitě od toho upusťte. Srst má po vykoupání jinou strukturu, a to je na výstavě nežádoucí.
Hladké morče nemá v srsti žádné vírky. Srst je dlouhá maximálně 2,5 cm, musí být hustá, lesklá, bez holých míst a všude stejnoměrně dlouhá – nesmí přesahovat delší chlupy. Vyskytuje se ve všech barvách. Specifické kategorie pro toto plemeno jsou zaměřené na zbarvení, kdy jsou morčata dále rozdělena do několika kategorií a podle nich jsou bodována. Mezi hrubé vady patří například výrazně delší srst, rozety nebo pěšinky kdekoli na těle nebo také spadávající srst na bocích.
Jde o společenské tvory, takže by se měli chovat ve větších skupinách, ačkoli se samci někdy mohou prát. Vhodný je chov venku v ohrádce (možno i přenosné), kde mají možnost pastvy, musí mít také něco k obrusu hlodáků (dřevo, tvrdé pečivo).
Ubikace morčete by v interiéru měla být umístěna na nějakém vhodném místě. Ideální je takové, kde je světlo, není tam přetopeno a zároveň nefouká průvan, jelikož morčata jsou náchylná na nachlazení. Zvířeti nesvědčí ani příliš hlučné prostředí. Jestliže pořizujete morče dítěti, nebojte se ho dát přímo do dětského pokoje, buď na stolek, na skříň, nebo třeba i přímo na zem.
Hladkosrsté morče můžete zakoupit ve zverimexech nebo přímo u chovatelů, jeho cena se pohybuje kolem 150 korun.
I morčata trpívají na lupy, které vypadají jako ošklivé bílé až žluté mazlavé šupinky. Pro odstranění takového problému je možné používat sírosalicylový šampon. Tento šampon pomáhá i při jiných kožních problémech, jako jsou některé dermatitidy a dermatofytózy.
Koupání
Před koupáním si připravte všechny potřebné věci – to abyste co nejvíce zkrátili dobu, po kterou budete morče upravovat (hřeben, ručník, šampon, kondicionér, fén).
Do dvou nádobek si nařeďte šampon a kondicionér (na jeden díl detergentu čtyři až pět dílů teplé vody). Do umyvadla (vany, škopíku) si připravte neklouzavou podložku (stačí přeložený ručník) – morčátku to nebude při koupání klouzat a bude klidnější. Nastavte správnou teplotu vody – morče má poměrně vysokou tělesnou teplotu, takže by voda měla mít kolem 42 °C, aby mu byla příjemná.
Morčata vždy koupejte pod tekoucí vodou, a ne tak, že je postavíte do škopíku, ve kterém je voda. Tento způsob je krajně nevhodný, protože koupete morče ve špíně, která se z něj odmočila, a navíc se morče do vody téměř okamžitě vyčůrá.
Morče řádně namočte (pozor dávejte na očka a ouška) a potom našamponujte – nezapomeňte ani na místa pod krkem, v podpaží, tříslech a podobně. Hlavičku myjte opatrně, i když jsou současné šampony k očím šetrné. Opláchněte a postup opakujte, dokud vám nepoteče při splachování čistá voda (u morčat stačí většinou dvakrát – poprvé se srst umyje, podruhé se uzavře chlup). Pak použijte kondicionér, který řádně vetřete do srsti na celém těle (opět pozor na hlavičku). Nechte ho působit asi minutu a pořádně spláchněte, dokud srst pod prsty nebude vrzat. Kondicionér srovná pH kůže a vyhneme se tak jejímu podráždění a případné tvorbě lupů.
Morčátko zabalte do ručníku a jemně promačkejte (v zimě můžete ručníky nahřát na topení). Pak ho přendejte do suchého, kde ho nechte zabaleného cca pět minut. Nezapomeňte vytřít ouška (ale jen ty části, které jsou vidět). Fénujte na střední teplotu ze vzdálenosti minimálně 30 cm. Rovnosrstá plemena (sheltie, peru) při fénování pročesávejte proti směru růstu srsti hřebenem. Kudrnáčkům srst pouze nadzvedávejte prsty. Pro podporu prstýnkovaté struktury srsti můžete na suchou srst použít přípravky na upevnění textury srsti a „namačkat“ lokny. Tyto přípravky obsahují většinou lanolinový či olivový olej, který brání zacuchávání srsti, podporuje její růst a kvalitu, ale neobsahují žádná zakázaná tužidla ani laky (například objemový kondicionér Vital od Bea Natur).
Pro bílá morčata, která mívají zažloutlou srst, použijte při koupání bělicí šampon či gel (a jedna malá rada – těmto morčátkům nedávejte k jídlu mrkev, červenou papriku, žlutozrnno
Had, který pravidelně přijímá potravu a najednou přestane jíst, může být nemocný. Důvody zahrnují stres, parazity, infekci či nevhodné podmínky v teráriu.
2. Problémy s dýcháním
Syčení, pískání, bubliny u nosních dírek, otevřené dýchání nebo časté zvedání hlavy (tzv. „star-gazing“) mohou naznačovat respirační infekci.
3. Změny chování
apatické nebo naopak neobvykle agresivní chování,
schovávání více než obvykle,
dezorientace nebo neobvyklé pohyby.
4. Problémy s kůží
Nedokonalé svlékání, zbytky staré kůže, suchá nebo popraskaná kůže či drobné rány jsou typické příznaky zdravotních potíží nebo nevhodných podmínek.
5. Ztráta hmotnosti
Hadi hubnou velmi pomalu, takže náhlé úbytky hmotnosti jsou vždy varovným signálem.
6. Paraziti
Vnější paraziti (např. roztoči) mohou způsobit podráždění kůže, neklid či změnu chování. Vnitřní paraziti se často projevují ztrátou hmotnosti nebo průjmem.
Plísně a paraziti se mohou v teráriu objevit velmi rychle, zvlášť pokud nejsou vhodně nastavené podmínky prostředí. Nejčastěji vznikají z nadměrné vlhkosti, špatné hygieny nebo nevhodného substrátu. Terarijní živočichové jsou na prostředí citliví, a proto je důležité věnovat prevenci maximální pozornost.
pinčové, knírači, dogovitá plemena typu mastifa, plemena molosoidní a švýcarští salašničtí psi
teriéři
jezevčíci
špicové a tzv. primitivní plemena
honiči barváři
ohaři – stavěcí psi
slídiči a retrívři
plemena společenská
chrti
Lovecká kynologie dělí lovecká plemena na ohaře, slídiče, honiče, barváře a norníky a případně přinašeče. Každý lovecký pes využívající se k tomuto účelu musí projít zkouškami, které vycházejí ze zkoušek pro jednotlivá plemena (jiné zkoušky mají chrti a jezevčíci například). Některá plemena uvedená v tomto soupisu se již příliš jako lovečtí psi nevyužívají, ale i tak v nich mohou zůstávat lovecké instinkty.
Tělo pavouka můžeme již při zběžném pohledu rozdělit na dvě základní části: hlavohruď, na níž zřetelně rozlišíme šest párů končetin, a zadeček, který u sklípkanů není článkovaný. Obě tyto části jsou spojeny tenkou stopkou.
Hlavohruď nese na hřbetní straně kompaktní štít. Ten si můžeme nejlépe prohlédnout na sklípkaní svlečce. Nápadným útvarem je jamka neboli vtisk, který vbíhá dovnitř těla pevným trnem, sloužícím pro úpon mohutných svalů savého žaludku. Dále si můžeme v přední části karapaxu všimnout drobné vyvýšeniny, na níž jsou uloženy čtyři páry jednoduchých očí. Jejich zorná pole se překrývají a pavouk tak registruje zrakové podněty ve značně širokém úhlu. Na spodní straně hlavohrudi najdeme mezi kyčlemi nečlánkovanou pevnou destičku zvanou prsní štít.
Sklípkany odlišujeme od ostatních pavoukovitých podle postavení chelicer. U labidognátních pavouků se chelicery při zakousnutí pohybují k sobě, u ortognátních se chelicery zakusují paralelně dozadu.
Klepítka neboli chelicery vznikly z prvního páru končetin. Jsou dvoučlánkové, a jak již bylo řečeno, otevírají se rovnoběžně s podélnou osou těla. V bazálním článku chelicery je umístěna jedová žláza, jejíž vývod ústí těsně pod špičkou druhého článku.
Druhý pár končetin se přeměnil v makadla (pedipalpy). Ty mohou mít u pavoukovců nejrůznější tvar, ale u sklípkanů mají podobu kráčivých nohou. Jsou ovšem o jeden článek kratší. Kyčelní články pedipalp (gnathocoxy) ohraničují spolu s horním (labrum) a dolním pyskem (labium) ústní otvor, kterým začíná trávicí trubice. Rozšířená představa, kterak pavouci vysávají kořist chelicerami, je tedy mylná. U dospělých samců mají pedipalpy také významnou úlohu při páření. V dospělosti se u nich mění poslední článek makadel v kopulační orgán, složený ze dvou základních částí. Vlastní zásobárna spermatu (bulbus) vybíhá ve špičatý útvar (embolus). Ten je při kopulaci zaváděn do spermaték samice. Celý orgán je v klidu sklopen, takže je na první pohled špatně viditelný.
Zbývající čtyři páry končetin slouží k pohybu. Jsou osmičlánkové a poslední dva články zpravidla nesou na spodní straně zvláštní chloupky (scopulae). Právě toto husté ochlupení tvořené kartáčky krátkých, na konci větvených chloupků funguje podobně jako přísavky gekonů a umožňuje sklípkanovi pohyb po hladkém povrchu (sklo, listy rostlin). Nejlépe je toto ochlupení samozřejmě vyvinuto u stromových sklípkanů, kde jsou koncové články končetin (zejména tarsus pedipalp a tarsus i metatarsus předních dvou párů noh) díky němu značně rozšířené a na první pohled upoutají svým duhovým leskem.
Zadeček sklípkanů je vakovitého tvaru, původní článkování lze vysledovat jen podle uložení některých důležitých orgánů.
Kůže je bariérou ochraňující vnitřní prostředí organismu od vnějšího světa, zejména proti škodlivým chemikáliím a mikroorganismům. Srst psovi poskytuje tepelně izolační ochranu. V kůži jsou smyslové receptory reagující na změny vnější teploty. Při změnách teploty se chlupy napřimují nebo pokládají; srst tak pomáhá zvýšit nebo snížit ztráty tělesného tepla. Do chlupového váčku v kůži ústí mazová žláz, vylučující tukovou látku, která dává srsti lesk. Je voděodolná a chrání a zvláčňuje pokožku. Kůže nejen chrání organismus proti vnějšímu nebezpečí, ale ovlivňuje také reakci imunitního systému v případě poranění.
Kůže se skládá ze dvou vrstev. Povrchová vrstva (pokožka, epidermis) není příliš silná a průběžným odlupováním odumřelých buněk si udržuje svou ochrannou funkci. Pod pokožkou je silná, elastická a pevná škára (dermis), která zajišťuje krevní zásobení a inervaci pokožkových buněk. Ve škáře se nacházejí kožní žlázy, chlupové váčky (folikuly), cévy a smyslové receptory, které umožňují vnímat hmat, bolest, tlak i teplotu.
Chlupy psa rostou periodicky. První, aktivní fáze růstu je následována přechodnou a poté odpočinkovou fází. Jakmile vyroste nový chlup, starý vypadne; tento proces se nazývá línání. Růstový cyklus srsti je ovlivněn mnoha faktory, například změnou vnější teploty, zvyšováním či snižováním fotoperiody, hormony, výživou, stresem a genetickými vlivy. Chlupy se obměňují především na jaře, kdy líná zimní srst, a znovu na podzim, kdy je krátký letní kožich nahrazován delším a hustším zimním. Změny v produkci hormonů hypofýzy, štítné žlázy, nadledvin a pohlavních žláz dramaticky ovlivňují strukturu a hustotu srsti. Samčí hormony stimulují růst, zatímco samičí mají opačný efekt.
Srst psa je mnohem variabilnější než u jiných domácích zvířat, neboť z jednotlivých chlupových váčků může vyrůstat více chlupů odlišné struktury. Silné primární chlupy, nazývané pesíky, mohou být obklopeny menšími, jemnějšími chlupy, takzvanou podsadou.
Srst a pokožka psa potřebují pravidelné čištění a kartáčování, příležitostné stříhání či úpravu srsti (trimování). Pravidelné kartáčování udržuje srst ve výborném stavu a prokrví pokožku. Máte také příležitost všimnout si čehokoli neobvyklého, co může znamenat zdravotní problém. Menším a starším psům musíte pravidelně stříhat drápy a psům jakéhokoli věku prospívá péče o zuby, uši a oči. Psí srst se čistí samovolně, ale většině psů prospěje občasná koupel. Dlouhosrstá plemena vyžadují častější pozornost.
Hladká srst, například u boxera, je na údržbu velmi jednoduchá. Jednou nebo dvakrát týdně mu gumovým kartáčem nebo speciální psí rukavicí přejeďte proti srsti, abyste odstranili lupy, špínu a uvolněné chlupy. Potom ho flanelovou utěrkou utřete, aby&nbs
Když majitel vidí podivné pohyblivé „broučky“ v srsti své kočky, nejčastěji jde o vnější parazité koček. Může jít o blechy, všenky, dravčíky nebo jiné paraziti u koček, kteří způsobují svědění, vypadávání srsti a podráždění kůže.
Paraziti v kočičí srsti jsou často patrní pouhým okem – nejčastěji jako malé světlé nebo nažloutlé pohyblivé ploštěnky u kořínků chlupů. U zanedbaných případů je vidět i poškozená srst, strupy nebo zvýšené škrábání.
Nejčastějšími parazity v teráriích jsou roztoči, červi nebo prvoci. Mohou být přineseni s novým zvířetem, substrátem nebo živým krmivem. Parazitární onemocnění oslabují imunitu a mohou být i smrtelná, pokud se neléčí.
Merino má stejně jako texel dlouhou zvlněnou až krepovitou srst, která v ideálním případě tvoří kudrnaté prstýnky. Srst se rozčesává jen prsty, nikoli hřebínkem (popřípadě velmi řídkým hřebenem). Poté je vhodné morče vykoupat, aby se lokny vytvořily znovu. Srst je dlouhá, narůstá od temene hlavy a za ušima spadá dolů na zem. Na hlavě má merino je čelní vírek (korunku), který je kulatý, otevřený a jeho středový bod není větší než špendlíková hlavička. Na hlavě je srst krátká, mírně odstátá a na tvářích se tvoří licousy (dlouhá srst na tvářích). Ty jsou velmi žádané a jejich absence je důvodem pro srážku bodů na výstavách. Mezi hrubé vady patří výrazně přerostlá nebo špatně tvarovaná korunka, výrazně velký nebo posunutý středový bod korunky, výrazně krátká nebo rovná srst, rozety nebo pěšinky kdekoli na těle, výrazně krátké licousy nebo hříva.
Morčata jsou společenská, chovají se obvykle i ve větších skupinách, ačkoli se samci někdy mohou prát. Často se chovají i s králíky. Při chovu v domácnosti jsou náchylní na průvan, vhodnější je tedy chov venku v ohrádce (možno i přenosné), kde mají možnost pastvy. Musí mít také něco k obrusu hlodáků (dřevo, tvrdé pečivo). Morče se nesnaží utéct ani kousat.
Jelikož se jedná o společenská zvířata je vhodnější pořídit si třeba pár morčat nebo dvě samičky, které spolu obvykle dobře vycházejí. Pokud si doma ubytujete dva samečky, začnou se vám v dospělosti pravděpodobně prát.
Ubikace morčete v interiéru by měla být umístěna na nějakém vhodném místě. Ideální je takové, kde je světlo, není tam přetopeno a zároveň zde není průvan, morčata jsou totiž náchylná na prochladnutí. Zvířeti nesvědčí ani příliš hlučné prostředí. Jestliže pořizujete morče svému potomkovi, nebojte se ho dát přímo do dětského pokoje, ať už na stolek, na skříň, nebo třeba i přímo na zem.
Morče merino se dá koupit ve zverimexech nebo přímo u chovatelů, jeho cena se pohybuje okolo 250 korun.
Jestliže si chcete pořídit neobvyklé morče nebo morče s delší srstí, rozhodněte se pro druh nazývaný morče rozeta. Toto morče je mezi chovateli velmi oblíbené a především mezi začátečníky žádané pro svůj netradiční rozčepýřený vzhled. Na první pohled se může zdát, že jeho srst roste na všechny strany, pokud se ale zadíváme pozorněji, zjistíme, že má podobu malých vírů, které jsou pravidelně rozložené.
I v rámci rozet se můžeme setkat s několika druhy morčat. Víry se tak mohou nacházet po celém těle nebo pouze na hlavě. Na toto členění se dbá především u šlechtěných morčat, jestliže ale takové morče pochází ze zkřížení obyčejného hladkosrstého a rozety, vzhled může být velmi variabilní.
Tato plemena morčat mívají na těle alespoň 8 rozet. Jejich rozmístění by mělo být co nejrovnoměrnější. Jedná se o krátkosrstou variantu morčat, která se označuje nejen jako rozetová, ale také jako habešská. Za zemi původu můžeme označit Anglii, kde byla vyšlechtěna. Tento typ srsti je dominantní a dědí se. Jestliže tedy zkřížíme rozetové morče a hladké morče, pravděpodobně nevznikne příliš pěkný potomek. Jestliže ale máme morčátko pouze jako domácího mazlíčka, ničemu to rozhodně nebude vadit.
Právě srst je na morčeti rozeta tím nejzajímavějším. Neměla by být delší než 4 cm. Má řídkou podsadu a nezacuchává se, takže toto morče nevyžaduje o moc víc péče než morče hladké, jak by se mohlo mnoho chovatelů mylně domnívat. Každá rozeta na srsti by měla vycházet z jednoho bodu a z něj vytvářet jakoby kalíšek na všechny strany. Rozložení rozet v srsti morčete není nějak striktně dáno, pouze se požadují dvě rozety na hřbetě, dvě v zadní části a dvě na bocích a kyčlích. Na ramenech morčete nejsou nutností.
Obvyklá jsou jednobarevná morčata v červeném, černém nebo bílém odstínu. Velmi pěkně vypadají také pestrobarevné rozety.
Také tento druh je společenský, takže je lépe jej chovat ve větších skupinách, ačkoli se samci někdy mohou prát. Často se chová i s králíky. Při chovu v domácnosti je náchylný na průvan, vhodnější je chov venku v ohrádce (možno i přenosné), kde je možnost pastvy, musí mít také něco k obrusu hlodáků (dřevo, tvrdé pečivo). Morče se nesnaží utéct ani kousat.
Ubikace morčete by měla být v interiéru umístěna na vhodném místě. Ideální je takové, kde je světlo, není tam přetopeno a zároveň zde nefouká, jelikož morčata jsou náchylná na nachlazení. Zvířeti nesvědčí ani příliš hlučné prostředí. Jestliže pořizujete morče svému dítku, nebojte se dát ho přímo do dětského pokoje, buď na stolek, na skříň, nebo třeba i přímo na zem.
Morče rozeta se dá zakoupit ve zverimexech nebo přímo u chovatelů, cena se pohybuje kolem 100 korun.
Peruánec má dlouhou rovnou srst. Na rozdíl od sheltie má na kyčlích dvě rozety, které způsobují pro peruánce typický růst srsti opačným směrem, tedy od zádi k hlavě. Na čele se tvoří nepravý vírek, který společně s opačně rostoucí srstí způsobuje vznik dlouhé ofinky, zvané pony. Mezi další znak tohoto plemene patří licousy, které jsou dlouhé a mírně odstáté. Mezi hrubé vady patří například vysoko nebo asymetricky posazené rozety na kyčlích, chybějící nebo přebývající rozety, výrazně větší středové body rozet, krátká pony nebo licousy.
Morčata jsou společenská, chovají se obvykle i ve větších skupinách, ačkoli se samci někdy mohou prát. Často se chovají i s králíky. Při chovu v domácnosti jsou náchylní na průvan, vhodnější je tedy chov venku v ohrádce (možno i přenosné), kde mají možnost pastvy. Musí mít také něco k obrusu hlodáků (dřevo, tvrdé pečivo). Morče se nesnaží utéct ani kousat.
Jelikož se jedná o společenská zvířata je vhodnější pořídit si třeba pár morčat nebo dvě samičky, které spolu obvykle dobře vycházejí. Pokud si doma ubytujete dva samečky, začnou se vám v dospělosti pravděpodobně prát.
Ubikace morčete v interiéru by měla být umístěna na nějakém vhodném místě. Ideální je takové, kde je světlo, není tam přetopeno a zároveň zde není průvan, morčata jsou totiž náchylná na prochladnutí. Zvířeti nesvědčí ani příliš hlučné prostředí. Jestliže pořizujete morče svému potomkovi, nebojte se ho dát přímo do dětského pokoje, ať už na stolek, na skříň, nebo třeba i přímo na zem.
Morče se dá zakoupit ve zverimexech nebo přímo u chovatelů, cena se pohybuje kolem 250 korun.
