Tento nádherný pták patří spolu s pávem zeleným do čeledi bažantovitých. Jeho původní domovinou je Indie a Srí Lanka, kde se pávi nejčastěji zdržují v listnatých lesích, křovinách, ale i v travnatých porostech. U nás bývají pávi často volně chováni především v zámeckých parcích a zoologických zahradách. V posledních letech je můžeme vidět i v soukromých chovech, protože se jedná o velmi nenáročného a přitom nádherně vybarveného ptáka, kterého je možné chovat volně.
Páv modrý
Tento druh páva patří do třídy ptáci, nadřádu letci, řádu hrabaví, čeleď bažantovití. Je nazýván také jako páv korunkatý, indický nebo obecný. Páv modrý dorůstá do velikosti až 2,2 m a váží až 6 kg. Je zde velký rozdíl mezi samcem a samicí.
Samec páva korunkatého má hlavu, krk a břicho modře zbarvené s purpurovým leskem, směrem k ocasu je břicho černé. Kolem očí má bílé linky, spodní část hlavičky pod zobákem a částečně na krku je purpurově zelená. Na hlavě má vysokou korunku zelenomodrých per. Na zádech je peří zelenohnědé a jeho odstín určuje budoucí barvu per na vlečce. Pera ocasní vlečky totiž postupně dorůstají právě z těchto zelenohnědých zádových per. Nadocasní pera mohou měřit až 160 cm, celkově potom páv může měřit až kolem 230 cm. Na vlečce mívá kolem 200 ok, v závislosti na věku samce. Barva nadocasních per je zelená až zelenohnědá a na jejich konci je duhově barevné oko. Tato pera v červenci každoročně vypadávají a během zimy dorůstají nová. Samci potom vypadají dost neupraveně a jsou si toho vědomi, takže se moc nevystavují na odiv. Korunky narůstají pávatům již po měsíci, ale krásná nadocasní pera s oky rostou pavím samcům až třetím rokem. Ocasní pera mají nevýraznou šedou až hnědošedou barvu. Křídla jsou ve spodní části rezavohnědá, nad nimi jsou černá s namodralým leskem a svrchní část křídel je černobíle proužkovaná.
Samice páva má hnědošedou barvu, zelený krk s purpurovým leskem a vysokou korunku zakončenou zelenými pírky. Spodní část pod zobákem až ke krku má béžovou a stejně jako samec má bílé linky kolem očí. Břicho je světle béžové do hněda s hnědým žíháním. Samička je menší než samec, dosahuje délky asi 85 cm a váhy do 4 kg, ale chová se k ostatním zvířatům dominantněji než on. V případě ohrožení nebo obrany kuřat dokáže roztáhnout ocasní pera do vějíře a pustit se do křížku i se psem, pokud se cítí ohrožená. Existuje několik mutací páva, nejčastější je bílý páv anebo strakatě bílo-modrý.
Páv je již po tisíce let okrasným ptákem chovaným po celém světě, a to nejen v zoo, ale často i v zámeckých parcích nebo soukromých chovech.
Toto plemeno patří k našim nejstarším národním plemenům, jak toto plemeno ale vzniklo, není jisté.
Vzhled
Jeho váha je kolem 6 kilogramů. Jeho končetiny jsou trošku kratší, má modrou srst (jak již název napovídá), oči mají modrošedou barvu. Délka srsti je kolem 4 cm. Uši jsou vzpřímené.
Chov
Moravský modrý králík není tak náročný na krmivo, jako předcházející druhy. Je třeba ale dbát na to, aby tento králík nebyl překrmován, protože to by ovlivnilo jeho plodnost a zároveň i stavbu těla. Kožešina moravského modrého králíka je žádaná, a aby byla zachována její kvalita, je třeba králíka chránit před přímým slunečním zářením, které by kvalitu mohlo negativně ovlivnit.
Obrázky
Odkaz na fotografie moravského modrého králíka na googlu: moravský modrý foto.
Jedná se o modrou variantu výmarského ohaře krátkosrstého.
První známý výskyt modrého výmarského ohaře se datuje již od roku 1940, kdy se ve vrhu stříbrošedých rodičů chovatele Roberta Pattayeho (tehdejšího prezidenta klubu výmarských ohařů v Rakousku) objevilo štěně modré barvy. Další výskyt byl zaznamenán v Německu, také ve vrhu, kde oba rodiče byli stříbrošedí, chovatele Ludwiga Gaula von Gailberga. Budeme-li se zajímat o to, kde se vlastně v liniích stříbrošedých vzaly geny nesoucí modrou barvu, dojdeme až k úvaze, jakou roli ve vývoji výmarského ohaře krátkosrstého sehrála různá křížení při vzniku tohoto plemene. Například německá modrá doga zde také figurovala. Nyní bychom se mohli dlouhou dobu zaobírat otázkami genetiky. Snad je nutná jen zmínka o míchání barev při křížení modrého a šedého jedince. Když se nakříží šedý s modrým, nikdy nevznikne mix barev, jelikož tyto dvě barvy jsou dvě odlišné entity a těmi také zůstávají. Není to tedy jako míchat šlehačku s kávou, ale jako byste míchali modré a šedé kuličky v misce. Když vylovíte hrst kuliček, vždy budete mít v dlani část modrých a část šedých. Bohužel – pro evropského chovatele – byli první jedinci s tímto krásným zbarvením odvezeni příslušníkem amerických ozbrojených sil do Spojených států amerických. Tam se stal tento pes velmi rychle populárním a velice oblíbeným, používaným buď k prvotnímu loveckému určení, nebo také jako pes záchranářský a služební. Zde byl také později uznán AKC (American Kennel Club) jako čistokrevný jedinec a získával mnoho nejvyšších výstavních ocenění. Některé z nejlepších linií v USA mají jeho geny. Doba uznání modrého „výmara“ do standardu AKC skončila bohužel rokem 1971, kdy klub chovatelů výmarských ohařů prohlásil modrou barvu srsti jako diskvalifikační. Stejně tak dopadli i „výmaři“ dlouhosrstí. Velkým překvapením byl pak fakt, kdy francouzský klub chovatelů výmarských ohařů uznal tuto modrou barvu za odstín šedé, a to z důvodu nespecifikovaného rozsahu odstínu šedé barvy.
Bez ohledu na barvu srsti je modrý ohař stejný jako stříbrošedý, jak vzhledem, tak vlohami, kterými disponují. Jejich hlavním využitím, jak jsme již zmínili výše, je lovecká činnost. Dále pak jsou v hojné míře využíváni na celnicích a jako psi záchranáři. Pro všechny tyto činnosti se výborně hodí díky svému vynikajícímu nosu. Jsou to psi velice vytrvalí, přátelští, temperamentní a velmi vychytralí. Tady je nutno upozornit nezkušené začínající chovatele na potřebu velké dávky opatrnosti a důrazu při výchově, jinak se může velmi rychle stát, že si pejsek vymění místo se svým páníčkem. Pokud se však při výchově výmarského ohaře nic nezanedbá, stane se tento čtyřnohý kamarád velmi rychle nepostradatelným členem rodiny, ať už jako domácí mazlíček, nebo lovecky či jinak vedený pes.
Jedním z oblíbených plemen zakrslých králíčků je bezesporu zakrslý beran. Zakrslý králíček beránek váží zhruba kolem 1,5 kg až 2 kg. Této váhy by měl dosáhnout zhruba na půl roce života. Přitom první měsíc váží zhruba 200 gramů. Pro tohoto králíčka je typické zavalité tělo, které je zároveň i krátké. Zakrslý beran nemá výrazný krk, naopak někdy může působit, že nemá krk žádný. Nohy zakrslého beránka jsou středně dlouhé, ale také velmi silné. Jeho hlava je široká a typické jsou pro něj dlouhé svěšené uši, na jejichž koncích jsou zvláštní hrbolky, které se nazývají korunky. Při pohledu zepředu mají uši tvar podkovy. Rozpětí uší je zhruba 25 cm. Barva srsti je různá, obvykle vychází z druhu plemene. Zakrslý beránek má několik plemen: divoce zbarvený, bílý červenooký, bílý modrooký, černý, madagaskarový – durynský, bílopesíkatý, divoce perlový strakáč, havanovitý, perlový modrý, perlový, rhönský, strakáč divoce zbarvený, strakáč madagaskarový – durynský, modrý. Jedná se tedy snad o všechny možné barevné kombinace pro zakrslé králíčky.
Zakrslý beránek patří mezi uznaná zakrslá plemena králíků za předpokladu, že se nejedná o zakrslého berana hřivnatého a nebo zakrslého berana teddyho, tito kříženci nejsou uznanými plemeny.
Chov zakrslého králíka beránka
Chov a péče o všechny zakrslé králíčky jsou rozepsány v jiném článku, a proto se zde nachází stručné shrnutí. Pro králíčka je důležité mít vlastní prostor. Nejlépe k tomu poslouží klec, která musí mít patřičné vybavení (miska na jídlo, miska nebo napáječka na vodu, jesličky na seno, záchod). Pokud má klec podlahu z drátků, je třeba na ni umístit nějakou pevnější podložku, aby si králíček neotlačil tlapky. Otlaky by mu mohly způsobit zdravotní problémy. Klec by měla mít kolem jednoho metru, to platí obzvlášť, když hodláte králíčka nechávat přes den, když nejste doma, zavřeného. Musí mít prostor, kde se může dostatečně „vyřádit“. Králičí záchod je nutné pravidelně čistit, pokud tak neučiníte, může ho králíček vyhrabávat, nebo ho přestane používat. Králíček se ve většině domácností může pohybovat volně po bytě. Byt by měl být tomu ale přizpůsoben. V dosahu králíčka by neměly být umístěné žádné knihy, časopisy, kabely, ani pokojové květiny. V podstatě nic, co by králíček mohl při volném pobíhání zničit, nebo co by mu mohlo nějak ublížit. Pokud budete králíčka vodit ven na procházku, je nutné ho na králičí „kšíry“ učit už od malička, u staršího králíčka to už téměř není možné. Králíček, který se navíc bude pohybovat venku, musí být očkován proti řadě chorob, které by si mohl zvenčí přinést. Pokud mu vytvoříte někde venku vhodnou ohrádku, tak je potřeba ji vhodně vybavit. Nesmí chybět hlavně voda a p
Toto plemeno patří ke slovenským národním plemenům.
Vzhled
Zavalité tělo a modrá srst jsou pro něj typické. Podsada srsti je modrošedá. Barva očí je hnědošedá. Délka uší je kolem 9 cm. Jeho ideální váha se pohybuje kolem 2,75 kilogramu.
Chov
Toto plemeno není náročné na chov. Protože se toto plemeno chová pro svou kožešinu, je třeba ji udržovat a chránit ji před slunečním zářením a nečistotami.
pinčové, knírači, dogovitá plemena typu mastifa, plemena molosoidní a švýcarští salašničtí psi
teriéři
jezevčíci
špicové a tzv. primitivní plemena
honiči barváři
ohaři – stavěcí psi
slídiči a retrívři
plemena společenská
chrti
Lovecká kynologie dělí lovecká plemena na ohaře, slídiče, honiče, barváře a norníky a případně přinašeče. Každý lovecký pes využívající se k tomuto účelu musí projít zkouškami, které vycházejí ze zkoušek pro jednotlivá plemena (jiné zkoušky mají chrti a jezevčíci například). Některá plemena uvedená v tomto soupisu se již příliš jako lovečtí psi nevyužívají, ale i tak v nich mohou zůstávat lovecké instinkty.
Toto plemeno také pochází z Rakouska a bylo vyšlechtěno v 19. století.
Vzhled a chov
I u tohoto plemene jsou stejné vlastnosti, vzhled i nároky na chov jako u vídeňského bílého králíka, opět je rozdílem jen barva srsti, pro kterou je typická modrá barva.
Jeden samec má obvykle 5–6 samic a ozývá se pronikavým křikem. Pávi jsou dobří letci, i když nevydrží letět dlouho. Největší žár přečkávají v úkrytech, večer se rádi popelí nebo chodí společně k napajedlům. Na noc vylétají do korun stromů, kde často hřadují společně.
Není problém mít na zahradě i několik samců, musí mít však možnost se před svými soky někam schovat. Jinak budou v období páření vyhnáni. Na noc hřadují v korunách stromů, postačí jim uměle zhotovená bidla ve výšce asi tří metrů.
Přes zimu se pávi zdržují na noc ve skupině, samci i samice pohromadě, v době páření ale sedí většinou dominantní samec na předsunuté hlídce a hlídá, jestli jsou ostatní samci v uctivé vzdálenosti od jeho samic. Těm nezbývá nic jiného, než se spokojit se spaním někde v okolí. I přesto se ale samci navzájem neustále dorozumívají a volají. Především v podvečerních a brzkých ranních hodinách. Během roku však samci nejsou téměř slyšet a nebezpečí většinou hlásí jen pávice, jejichž volání se dá přirovnat k siréně parníku. Pávi velmi dobře létají i se svými dlouhými nadocasními pery a není pro ně problém vyletět až na střechu domu. Nevydrží ale létat příliš dlouho. Vlečka je přece jen dost těžká. Jedná se spíš o přelet z místa na místo nebo o únik z nebezpečné oblasti, pokud se blíží predátor.
Naše klima snášejí bez problémů, nevadí jim ani krutá zima -25 °C, ani déšť, důležité je pro ně jen to, aby mohli hřadovat ve výšce. V zimě jim namrzá jinovatka na křídlech, a pokud sněží, mají na sobě ráno i 10cm pokrývku, ale ani to jim nevadí. Pokud v zimě šlapou ve sněhu, bývá jim zima na nohy a občas se klepou. Přes den v zimním období proto rádi vyhledávají přístřešek se slámou, kde se mohou schovat a nožky si ohřát. Na noc ale potom stejně vylétávají hřadovat do výšky a nohy si hřejí vlastním břichem.
Pávata jsou nidifugní (nekrmivá), takže hned po vylíhnutí opouštějí hnízdo a následují matku. Někdy vylézají pávici na záda a ta s nimi letí do bezpečí na nejbližší větev. Důležité je v prvních měsících kuřata chránit před deštěm, protože jsou velmi citlivá na vlhko a prochladnutí a mohou uhynout. Takže je vhodné je umístit do prostoru, odkud je člověk bude moci na noc zavírat, nebo je nechat úplně zavřené. Matka mnohdy nedokáže mláďata uchránit před predátory a občas se stává, že při obraně kuřat sama zahyne. To je další z důvodů, proč je chránit. V našich podmínkách je největším nepřítelem pávat kuna a liška.
Páv je všežravec a živí se semeny, rostlinami, hmyzem a jinými bezobratlými, ale také obojživelníky a plazy. Pávi se mohou dožít až patnácti let. V přírodě je to zvíře velmi plaché, v zajetí se dá velmi lehce ochočit. Pak bývá ale dosti vlezlý a je schopen vám při posezení u kávy na zahradě sebrat sušenku z ruky.
Tato ryba má latinský název Ancistrus sp., její velikost je 10 až 15 cm, teplotu vody potřebuje v rozmezí 20 až 27 °C. Jde o všežravce (nutná rostlinná potrava, řasy, živé krmivo a tablety na dno).
Jedná se o nejčastěji chované krunýřovce v našich akváriích. Přesné druhové určení je nejisté a možné je také mezidruhové křížení. Nejčastěji uváděné druhy jsou si navzájem velmi podobné.
Krunýřovec mnohoostný je tmavošedě zbarvený s jednotlivými světlými body, ocasní ploutev světle lemovaná. Krunýřovec modrý má tmavě hnědé až šedé tělo s modročerným nádechem. Krunýřovec skvrnitý ja hnědě až tmavohnědě zbarvený se světlými nepravidelnými skvrnami, ploutve hnědavé s tmavě kulatými skvrnami, vpředu na hřbetní ploutvi je sytě černá skvrna.
Tito krunýřovci jsou velmi nenároční, klidní, mírumilovní. V akváriu jim zajistíme dostatek skrýší, tmavých míst, štěrbin mezi kameny a kořeny. Svými přísavnými ústy spásají porosty zelených řas. I když rostlinná složka tvoří podstatnou část jejich potravy, neměla by chybět ani živočišná složka. Důležitý je také dostatek balastních látek, který jim snadno zajistíme umístěním kořenu, jehož povrch pak krunýřovci ožírají. Dospělí jedinci mají v oblibě listy velkých rostlin, hlavně šípatkovců, které doslova ostrouhají. Zabránit jim v tom můžeme dostatečným krmením rostlinou potravou – plátky zeleniny, spařené listy salátu, kopřiv, špenátu.
Dospělé samce snadno rozpoznáme podle kožovitých, rozvětvených výrůstků na rypci a čelu, které u samic chybějí nebo jsou jen částečně vyvinuty. Samice i samci mají pod očima vztyčitelné zkostnatělé trny. Nabízí se také závojová a albinotická forma.
Tato ryba má latinský název Paracheirodon innem, její velikost je 4 cm, teplotu vody potřebuje v rozmezí 20 až 26 °C. Jedná se o všežravce (vločkové, mražené nebo živé krmivo).
Jedna z nejoblíbenějších akvarijních rybek, velmi odolná, nenáročná, vyžadující společnost více jedinců svého druhu. Chovat by se měla v počtu minimálně 8 až 10 kusů.
Samičky jsou zavalitější a mají podélný zářivě modrý pruh zalomený, zatímco u samečků je rovný. Neonky nejlépe vyniknou v prostředí s tmavším dnem, nepříliš silným osvětlením a v nádrži přistíněné plovoucími rostlinami.
Tato černá britská krátkosrstá kočka má celé tělo pokryté černou krátkou srstí bez barevných variet. Při narození koťat může být srst lehce zrzavá, to ale časem zmizí. Tato kočka by se neměla příliš slunit, pak by její srst mohla získat hnědou barvu. Postava kočky je podsaditá, britské kočky váží od 4 kg do 9 kg. Hlava je kulatá a široká. Nos je krátký a černý. Uši jsou malé a mírně zakulacené. Oči jsou velké a kulaté. Barva očí je žlutá až měděná. Povaha této kočky je velmi milá a přítulná. Černá britská krátkosrstá kočka je klasika a žádné variety se u ní nepřipouštějí.
Tento typ kočky má srst krátkou, hustou a čistě bílou bez odstínů žluté. Tělo je silné, robustní a tlapky mají růžovou barvu. Hlava je kulatá a široká. Nos je rovný a čenich má růžovou barvu. Oči jsou velké a kulaté. Obvyklá je u nich oranžová barva očí v různých odstínech. Přesto se u ní připouští varieta s modrýma očima či s nestejně zbarvenýma očima. Povaha této kočky je stejná jako u kočky černé britské krátkosrsté.
Srst této kočky je krátká, hustá a zároveň velmi jemná. Zbarvení srsti je jednobarevné a krémové. Tělo působí robustně a podsaditě. Tlapky mají růžovou barvu. Hlava je velká a kulatá s růžovým čenichem. Na svět se dívá velkýma, kulatýma očima, které mohou být oranžové až zlaté. U tohoto typu kočky se nepřipouštějí žádné variety. I tato kočka je oblíbená pro svoji povahu, protože je přítulná a přátelská.
Srst této kočky je krátká a hustá. Barva srsti je modrá v různých odstínech. Důležité je, aby odstín byl po celém těle totožný. Koťata mohou být tygrovaná, ale to obvykle brzy zmizí. Tělo je podsadité a tlapky jsou modré. Hlava je kulatá a stejně jako tlapky i čenich je modrý. Oči jsou velké a kulaté, jejich barva může být měděná nebo oranžová. Jedinou přípustnou varietou je již samostatné plemeno zvané chartreuxská kočka (podle místa vyšlechtění), která je o něco silnější a větší než britská kočka a barva srsti má šedivější nádech. Povaha kočky modré britské krátkosrsté je opět přítulná, tento typ ale bývá často rozmazlený.
Jedná se v podstatě o kombinaci dvou předcházejících typů. Srst této kočky je krátká a hustá bez tygrování. Obě barvy srsti nesmí tvořit žádné skvrny. Obvykle se jedná o světlé zbarvení. Zajímavé je, že světlejší chloupky jsou jemnější než ty modré. Těl
Samec páva korunkatého má hlavu, krk a břicho modře zbarvené s purpurovým leskem, směrem k ocasu je břicho černé. Ocasní pera mají nevýraznou šedou až hnědošedou barvu. Křídla jsou ve spodní části rezavohnědá, nad nimi jsou černá s namodralým leskem a svrchní část křídel je černobíle proužkovaná. Pávi žijí ve skupinách s jedním kohoutem a několika slepicemi, ale není problém mít na zahradě i několik samců, musí mít však možnost se před svými soky někam schovat. Jinak budou v období páření vyhnáni. Jsou to všežravci a živí se semeny, rostlinami, hmyzem a jinými bezobratlými, ale také obojživelníky a plazy.
Pávi se mohou dožít až patnácti let. V přírodě je páv velmi plachý, v zajetí se dá velmi lehce ochočit. Pak bývá ale dost vlezlý a je schopen vám při posezení u kávy na zahradě sebrat sušenku z ruky.
