MOCENI KRVE U KOCOURU bylo téma, které nás inspirovalo k vytvoření tohoto článku. Bengálská kočka vznikla zkřížením domácí domestikované kočky a divoké kočky bengálské. Tomu odpovídá její vzhled a především temperament.
Charakteristika
K prvnímu pokusu o vyšlechtění dnešní bengálské kočky došlo v šedesátých letech 20. století, a to ve Spojených státech. Cílem bylo vyšlechtění přátelské a plně domestikované domácí kočky s alespoň částečným zachováním podoby a fyzických vlastností kočky divoké, což bylo snem mnoha chovatelů. První křížení však neiniciovali chovatelé, ale američtí genetikové, neboť u divokých bengálských koček byla zjištěna nepřítomnost genu kočičí leukémie, vůči níž tak byla tato kočka imunní. I přes snahu genetických vědců se však křížení nedařilo a další chov narážel na problém neplodnosti kocourů a těžké ochočitelnosti koťat první generace, což další pokusy téměř zastavilo.
Další pokus o zkřížení se tak opakoval až o několik desítek let později, kdy se o něj pokusila Američanka Jean Millová, která byla již dopředu obeznámena s možnými úskalími a problémy, které by případně mohly nastat. Chovatelka tak počítala s divokostí původního plemene i s možnou neplodností kocourů první generace. Tu vyřešila šlechtěním pouze samičích koťat s domestikovanými kocoury, čímž byla plodnost zaručena, neboť neplodnost se objevovala pouze u samců. I přesto však byl chov značně problematický a všeobecně byla přijata až čtvrtá generace původních koček, kterou ale uznaly jen některé z chovatelských asociací. Evropská FIFE uznala bengálské kočky teprve v roce 1998.
I když vyšlechtění bengálské kočky patří k největším chovatelským úspěchům, její šlechtění není ještě zcela ukončeno, neboť v některých chovných programech se dodnes používají divoké bengálské kočky.
Bengálská kočka má dlouhé a svalnaté tělo. Ocas bývá střední délky a na konci je vždy černě zbarvený. Hlava je vzhledem k tělu malá protáhlá. Toto plemeno má velmi hustou srst a můžeme se setkat s celou řadou provedení s hnědou barvou v odstínech žluté či zlaté. Méně časté bývá provedení bílé, stříbrné, modré a vzácně se objevuje černé zbarvení celého těla.
Opticky se sice tato kočka podobá malému africkému leopardovi, ocelotovi nebo tygrovi, ale navzdory svému divokému vzhledu má velmi přítulnou povahu a s hlasitým předením se ráda nechává rozmazlovat od svého člověka.
Bengálská kočka má dosti dlouhé, svalnaté a dobře vyvinuté tělo s těžkými kostmi. Zadní nohy jsou o něco delší než přední a tlapky jsou relativně velké a kulaté. Ocas je střední délky, pevný na dotek, má zakulacený koneček, který je vždy černě zbarvený. Klínovitá hlava je v poměru k tělu malá a je o něco delší než širší. Malé uši jsou namířeny trochu dopředu, široce nasazené a nesmějí mít žádné štětinky. Nos je dlouhý a široký s lehkým prohnutím v místě, kde přechází v horní část lebky. Oči jsou velké, mají mandlovitý až k
V naší poradně s názvem STRUPY NA KŮŽI U KOČEK se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Milan Karabčík.
Zdravím je zimní počasí a kočka se neustále drbe prohlédl jsem jí a nahmatal malé stroupky po celé délce hřbetu od hlavy až k ocasu jinde ne jsem z vesnice a kočka chodí denně ven chytá myši a samozřejmě přijde do styku i s jinýma kočkama . Divné je že nejde ani do svých oblíbených pelíšků.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Veterinář.
Kočičí miliární dermatitida, často nazývaná kočičí stupy, je běžné kožní onemocnění, které postihuje kočky všech věkových kategorií a plemen. Tento stav je charakterizován malými, vyvýšenými a krustovitými lézemi, které se obvykle nacházejí na hlavě, krku a zádech kočky. Tyto hrbolky na krku a zádech kočky mohou extrémně svědit, což způsobuje, že se kočka škrábe a kouše si postižená místa, což vede k dalšímu podráždění a potenciální sekundární infekci kůže. Miliární dermatitida u koček může být způsobena různými faktory, ale dva nejčastější jsou přecitlivělost na bleší kousnutí a alergie, a to i alergie na ostatní kočky. Zde můžete vidět, jak vypadá miliární dermatitida u koček: https://www.google.cz/image…
Léčba kočičí miliární dermatitidy začíná identifikací a řešením základní příčiny, jako jsou blechy, alergie nebo infekce. Váš veterinář může předepsat topické krémy nebo masti, perorální léky nebo doporučit hypoalergenní dietu, která pomůže zvládnout příznaky.
Při správné a trvalé léčbě může mnoho koček zaznamenat výrazné zlepšení svého stavu a vést pohodlný život.
Chcete-li pomoci vaší kočce s miliární dermatitidou, existují různé možnosti léčby.
Zde je to, co můžete udělat:
1. K hubení blech používejte přípravky proti blechám: Pokud jsou problémem blechy, je nezbytné zavést účinná opatření proti blechám.
2. Poraďte se se svým veterinárním lékařem o změně stravy: Pokud máte podezření na alergie na kočičí krmivo, může být doporučena hypoalergenní nebo nová proteinová dieta.
3. Aplikujte předepsanou kontaktní léčbu: Léčivé šampony, spreje nebo krémy mohou pomoci zmírnit svědění a zklidnit kočičí kůži.
4. Podávejte předepsané léky: Antihistaminika nebo kortikosteroidy mohou být použity ke snížení zánětu a zmírnění alergických reakcí u koček.
5. Léčba sekundárních infekcí: Antibiotika nebo antifungální léky mohou být předepsány, pokud se v důsledku poškrábání vyvinuly bakteriální nebo plísňové infekce.
Závěrem lze říci, že miliární dermatitida je běžné kožní onemocnění u koček, které může být způsobeno bleší alergickou dermatitidou, alergeny z prostředí, potravinovými alergiemi a folikulitidou. Ačkoli jsou příznaky u různých případů často podobné, je důležité rozpoznat příčinu miliární dermatitidy vaší kočky, abyste jim mohli poskytnout tu nejlepší možnou léčbu a péči. Promluvte si se svým veterinářem o potenciálních spouštěcích mechanismech miliární dermatitidy vaší kočky a o tom, co můžete udělat pro zmírnění jejích příznaků.
Zánět močového měchýře se častěji vyskytuje u mladých dospělých koček a u střední věkové kategorie. Onemocnění dolních cest močových může být vyvoláno jakýmkoli podnětem, který vyvolá zánět močového měchýře, není tedy specifickým onemocněním. Pokud kočka projevuje příznaky zánětu močového měchýře, je potřeba zjistit příčinu onemocnění (pokud to je možné), aby mohla být zahájena specifická léčba.
Zánět močového měchýře mohou způsobit kameny v močovém měchýři, změny na stěně močového měchýře (nádor, zánětlivý polyp, vyústění močovodu na jiném místě), infekce močového měchýře a zánět z nejasné příčiny (felinní idiopatická cystitida).
Mezi nejčastější klinické příznaky zánětu močového měchýře patří obtížné močení, nutkání k močení, bolestivé močení, časté močení malého množství moči, časté chození na kočičí záchod, močení mimo záchod a krev v moči. U kocourů při zánětu močového měchýře může dojít k ucpání močové trubice.
Jestliže je nalezena příčina (infekce, kameny), pak je léčena. Protože infekce je méně častou příčinou zánětu močového měchýře, antibiotika nejsou často zapotřebí. Většinou není zjištěna základní příčina. Na ředění moči se podává potrava s vyšším obsahem vody. Mohou být vyzkoušena konzervovaná nebo vlhká krmiva. Důležitý je přístup k čerstvé vodě. Zdroj vody má povzbuzovat k častějšímu pití. Četnost a vážnost příznaků může snížit obohacování životního prostředí kočky. Důležité je udržování čistoty kočičího záchodu (znečištěný substrát odstraňovat každý den, celý substrát jednou týdně). Na každou kočku v domácnosti by měl být jeden záchod plus jeden navíc. Nedoporučují se přikryté kočičí záchody a parfemované stelivo. Různé kočky dávají přednost různým druhům steliva, takže někdy je třeba trochu experimentovat, než se vybere to pravé.
Léky se často používají jako poslední volba. Na léčbu bolesti se používají sedativa a relaxancia. Některým kočkám pomáhá sprej s feromony (Feliway). U některých koček se osvědčila protizánětlivá léčba.
Močové kameny jsou bolestivý stav, který se nejčastěji vyskytuje u samců. Je způsoben blokádou v uretře, což je trubice, kterou moč vychází z močového měchýře. Jsou tvořeny agregáty močových krystalů obsažených v močovém měchýři. Tyto krystaly mohou i bez vytvoření kamene způsobit příznaky urinálního onemocnění a být i překážkou, která kočce brání v močení a ohrožuje její život. Krystaly vznikají, když je moč nasycena minerály. Nejčastěji se vyskytují močové kameny s oxylátem vápníku. Dále jsou to struvity, které jsou velmi časté a bývají tvořeny fosfátovými ionty, amoniem a hořčíkem.
Typickými příznaky jsou potíže při močení. Projevují se různě, někdy si jich majitel ani nevšimne, například kočka tráví více času na záchodku nebo močí mimo, nebo se velmi často a dlouho olizuje na genitáliích. Zvíře má sníženou chuť k jídlu, objevují se změny v chování, třeba také odpor k zaujetí typické pozice při močení, podle rozsahu blokády močí málo nebo vůbec ne, po vymočení zůstává dlouhou dobu ve stejné pozici nebo dává najevo bolest při močení. Moč je narůžovělá, což značí přítomnost krve v moči. Vzhledem k tomu, že má močový měchýř omezenou kapacitu, je nutná okamžitá veterinární pomoc, aby byla překážka z močové roury odstraněna.
Faktory, které napomáhají k tvorbě močových kamenů, jsou stupeň kyselosti moči, tedy pH moči, neboť struvity se tvoří v zásadité moči. Dále infekční cystitidy – moč je od přírody sterilní, pokud dojde k infekci bakteriemi, zvýší se pH moči, tím se zvýší riziko tvorby struvitů. A v neposlední řadě je to koncentrace minerálů v moči – krystal je složen z různých molekul, jejichž koncentrace v moči je přímo ovlivněna potravou. Pokud zvíře málo pije, jeho moč je koncentrovanější a minerály v ní obsažené mohou snadněji zkrystalizovat.
Struvity lze rozpustit podáváním zvláštní diety, která je bohatší na sodík, díky tomu zvíře více pije, a tím se jeho moč rozřeďuje. Dieta je sestavena tak, aby snižovala koncentraci minerálů (hořčík a fosfor) a močoviny v moči tak, aby okyselovala pH. Ostatní kameny jako oxaláty rozpustit nelze, veterinář je musí vyjmout při celkové anestézii.
Močový písek vzniká v krystalizačním centru, což bývá kousek odloupnuté sliznice močového měchýře. Sliznice se přirozeně odlupuje podobně jako horní vrstvička kůže, ale při zánětu k tomu dochází ve zvýšené míře. Do močového měchýře z ledvin přitéká moč, která obsahuje rozpuštěné minerální látky. Pokud je dostatečně kyselá a minerálů je přiměřené množství, nic se neděje. Jestliže však moč svou kyselost ztratí nebo je minerálů příliš, začnou v močovém měchýři krystalizovat a usazovat se na odloupnutých kouscích. Tak vzniknou nejprve zrníčka (močový písek), pak kamínky až kameny. Záleží především na tom, kolik minerálů je v moči obsazeno, jak je moč kyselá a hlavně – jak dlouho v močovém měchýři zůstává.
Močový písek začne vadit v okamžiku, kdy se dá do pohybu, a to při odcházení společně s močí. U kocourů může přispět k ucpání močové trubice a v poměrně krátké době hrozí prasknutí močového měchýře a otrava krve. U koček se v močovém měchýři hromadí a způsobuje zánět, který stav nadále zhoršuje, protože přítomné bakterie mají na svědomí ztrátu kyselosti moči, což tvorbu dalších kamenů urychluje.
Přítomnost krve v moči může být známkou zánětu i přítomnosti kamenů. Někdy je nutné pouze přeléčení, jindy rozpouštění kamenů speciální dietou, nebo dokonce operace. Návštěvu ordinace neodkládejte, i když je zvíře na pohled v pořádku. Prevencí vzniku močového písku je dostatečný přísun tekutin pro kočky.
Pod Pramenem 1505/6 (Praha-Nusle) najdete moderní veterinární ordinaci. Jsou zde schopní poskytovat plné spektrum veterinárních služeb včetně provedení operací. Pečlivě sledují novinky z branže a průběžně doplňují vybavení podle nových trendů v medicíně.
Veterinární ošetřovna Nusle
Veterinární ambulance se nachází v Praze 4 Nuslích, v ulici V Podluží 7, a nabízí tyto služby:
Vakcinace, prevence vnitřních a vnějších parazitóz
Stomatologie (například odstraňování zubního kamene ultrazvukem)
Chirurgie (mimo jiné kastrace fen, koček, psů, kocourů)
Gynekologie a porodnictví
Interní medicína, dermatologie
Kardiomonitoring při operačních zákrocích
Okamžité vyšetření krve a moči – i předoperačně (cca 15 minut)
Čipování oficiálně uznanými čipy
Dále nabízí:
Prodej speciálních klinických diet a konzultace dietologických otázek
Hnis v očích může mít kočka z mnoha důvodů: zánět spojivek, poranění rohovky, výhřez třetího víčka, glaukom, slzení očí.
O zahnisané oči koček se musí pečovat, v počáteční fázi stačí oko vymývat převařenou vodou nebo odvarem z heřmánku. Použít můžete také dezinfekci určenou pro lidi (Opthalmoseptonex). Pokud nenastane do dvou dnů zlepšení nebo se stav naopak zhoršuje, musíte zajít k veterináři, neboť bude pravděpodobně nutná razantnější léčba.
Nenechte zvíře, aby si oko škrábalo. Pokud to dělá, musíte ihned nasadit ochranný límec.
Nepoužívejte bez konzultace s veterinárním lékařem žádné oční léky, které zabraly u vás a našli jste je v nočním šuplíku. V případě vašeho zvířete opravdu nemusí být vhodné.
Pozor na zánět rohovky! Vidíte-li, že se oko náhle stává neprůhledné, musíte okamžitě do ordinace, neboť hrozí trvalé poškození zraku. Rozhodují hodiny. Zarudlé oko může také signalizovat oční zákal. Pokud je zvíře podrážděné, schovává se a oko je na dotyk bolestivé, je namístě ho odvézt co možná nejdříve k veterináři.
Zánět spojivek
Zánět spojivek patří k nejčastějším onemocněním oka kočky. Choroba může postihnout jedno, nebo i obě oči. Vzniká nejčastěji vnějším drážděním průvanem, smítkem v oku, čpícími látkami nebo působením alergenu (prach, pyl, cigaretový kouř). Zánět spojivek může mít souvislost také s jiným onemocněním, například s infektem dýchací soustavy.
Zánět spojivek se projevuje zarudnutím, otokem a slzením oka. Tímto onemocněním trpí většinou koťata nebo kočky se sníženou imunitou. Pokud se příznaky do dvou dnů samy nezmírní, navštivte veterináře. Ten zahájí cílenou léčbu antibiotickými mastmi nebo kapkami. Nikdy kočce nepodávejte masti nebo kapky určené pro lidi!
Poranění rohovky
K poranění rohovky dochází nejčastěji při kocouřích rvačkách. Za normálních okolností se rána rychle zahojí sama. Někdy mohou nastat komplikace a do rány se dostane zánět. Zánět rohovky se projevuje jako bílá až šedá plocha viditelná na povrchu oka (zákal). V takovém případě nevyčkávejte a co nejdříve navštivte veterináře! Zánět by mohl nenávratně poškodit rohovku a kočka by mohla oslepnout.
Rvačkám kocourů lze předcházet. Nejlepší je nechat kocoura vykastrovat, zklidní se a nebude cizí kocoury napadat.
Výhřez třetího víčka
Třetí víčko (mžurka) se nachází v koutku oka a není normálně vidět. Objevuje se však, když zakrývá poraněné oko. Pokud je třetí víčko vidět u obou očí, může to znamenat, že je kočka celkově velmi vyčerpaná nebo trpí vážnější infekční chorobu, infektem dýchací soustavy. Pokud je mžurka viditelná i po dvou dnech, navštivte veterináře! U tohoto onemocnění se také v oku vzácně tvoří hnis.
Plemeno ragdoll se zrodilo poměrně nedávno, a to v 60. letech 20. století v Kalifornii. Ragdollové byli vyšlechtěni chovatelkou Annou Baker, která pro chov tohoto plemene použila kočku Josephinu. U Josephiny se totiž po autonehodě objevila vlastnost typická pro ragdolly – po zvednutí do náruče se jim naprosto povolí svalstvo, až se podobají hadrové panence (odtud název ragdoll, v překladu „rag“ = hadr, „doll“ = panenka). U všech Josephininých koťat se údajně tento povahový rys dále vyskytoval a při šlechtění se na něj kladl důraz. Zakladateli plemene ragdoll se tak stala Josephinina koťata Fugiana, Buckwheat a Daddy Warbucks.
Kočky plemene ragdoll se chovají velmi přátelsky k lidem, rády se mazlí a jsou přítulné a poddajné. I s ostatními kočkami vycházejí dobře. Pro ragdolly je výhodné, pokud doma máte ještě nějaké kočky. Zamezí se tím tomu, aby trpěly samotou, kterou špatně snáší. V jistém slova smyslu se podobají psům – svého majitele si hlídají, a dokonce mu s oblibou nosí nejrůznější kočičí hračky.
Ragdoll patří mezi polodlouhosrsté kočky. Na krku mu srst narůstá nejdelší, na hlavě naopak nejkratší. Srst je velmi hustá a hedvábně jemná. Koťata jsou po narození nejčastěji čistě bílá, ale už po několika dnech se zbarvují a tmavnou.
Ragdoll se velikostně řadí mezi středně velká plemena, ale tělo této kočky působí díky srtsti mohutným dojmem. Jejich hmotnost se pohybuje mezi sedmi a deseti kilogramy. Délka u kocourů může dosahovat až jednoho metru.
Oči by měly být zbarveny modře. Čím tmavší odstín, tím lépe. Uši nejsou do špičky, ale jsou mírně zaoblené. Krk bývá krátký a tlustý a spolu s dlouhými chlupy plynule navazuje na hruď. Zadní nohy jsou o něco delší než přední, takže zadní část mírně vystupuje nahoru. Ragdoll mají středně dlouhý, bohatě porostlý ocas.
Plemeno ragdoll je uznané ve třech typech (mitted, colorpoint a bicolor) a devíti barvách (red – červená, creme – béžová, lynx, tortie, torbie, seal – černohnědá, chocolate – čokoládová, blue – modrá, lilac – lilová):
Colorpoint musí mít nohy, uši, ocas a masku sladěné s trupem. Nos a polštářky na tlapkách jsou tmavé. Náprsenka, břicho a hruď jsou světlejšího odstínu. Nos a polštářky tlapek musí být tmavé jako barva odznaků. Ragdoll typu colorpoint nesmí mít nikde bílou barvu.
Typ mitted je podobný colorpointu, ale na nohách má bílé ponožky (nesmí na nich mít tmavé fleky). Přední ponožky jsou kratší, zadní delší až po patu. Mitted má bílý pruh od ocasu až k bradě. Polštářky na tlapkách jsou na rozdíl od colorpointu růžové. Atraktivní je bílé zrcadélko na nose.
U typu bicolor jsou záda, uši, ocas a maska tmavě zbarvené. Okolo čenichu by měla být bílá skvrna ve tvaru obráceného „V“. Polštářky na tlapkách a nos jsou stejně jako u typu mitted růžové. Břicho a nohy jsou u tohoto typu zbarvené bíle (bílá musí být čistá, beze skvrn). Naopak na ocase a uších se nesmí vyskytovat bílé znaky.
Klinické příznaky urolitiázy se liší v závislosti na anatomické lokalizaci urolitů. Urolity se klinicky neprojevují, pokud nenaruší normální funkci ledvin. Obvykle v močových cestách způsobí zánět, jehož vlivem dojde mimo jiné k otoku sliznice. Tento otok napomáhá ke zmenšení průměru močových cest a močové kameny se tak mohou snáze ukotvit – takto dochází k částečné nebo absolutní obstrukci močových cest. Majitel takového zvířete si v tuto chvíli všímá typických příznaků, jako jsou neúspěšné pokusy o močení, bolestivé močení, časté močení po malých množstvích, bolestivost na spodině břicha a nezřídka také krev, barvící moč do různých odstínů červené až hnědé barvy.
Lokalizace urolitů je různá, může být od ledvinné pánvičky přes močovody, močový měchýř až po samotnou močovou trubici.
Diagnostika urolitiázy se provádí prostřednictvím vyšetření moči, poté pomocí nativních nebo kontrastních rentgenových snímků. Velkým pomocníkem při diagnostice tohoto onemocnění je také ultrasonografické vyšetření. Pomocí rentgenového nebo ultrasonografického vyšetření lze stanovit nejen velikost a počet urolitů, ale také jejich lokalizaci v močovém traktu.
Klinicky se přítomnost kaménků v močových cestách projevuje častějším močením s vyloučením pouze malého množství moči, která může být hustší, tmavší a případně zapáchající (i z důvodu přítomnosti bakteriální infekce). V moči se může objevovat krev, viditelná pouhým okem, nebo identifikovatelná při mikroskopickém či biochemickém vyšetření.
Projevy urolitiázy závisí především na lokalizaci urolitů. Pokud se vytvoří v ledvinné pánvičce, může být onemocnění zcela bez příznaků, zvláště pokud je proces pouze jednostranný a urolit není infikován bakteriemi. V případě infekce může dojít k septikémii a stavům s ní spojených: horečce, apatii, nechutenství, ... Při oboustranné obstrukci v ledvinné pánvičce může dojít až k chronickému renálnímu selhání.
Urolity lokalizované v močovodech se projevují akutní bolestivostí břicha, výskytem krve v moči, může dojít i k poškození ledvin s příznaky uvedenými výše.
Lokalizace urolitů v močovém měchýři může být také zcela bez příznaků. Častěji však vzniká zánět, a tak se u pacienta projevují příznaky z něj vyplývající: obtížné, bolestivé a přerušované močení, nucení na močení, inkontinence. Velmi častý je také výskyt krve v moči. Někdy je možné urolity cítit pohmatem dutiny břišní.
Příznaky spojené s výskytem urolitů v močové trubici jsou podobné lokalizaci v močovém měchýři. Při úplné obstrukci dochází k přeplnění močového měchýře, výrazné bolestivosti při pohmatu dutiny břišní. Pokud není umožněn odtok moči, objevuje se zvracení, slabost, problémy s koordinací až kóma. Za 24–72 hodin poté dochází k srdečnímu selhání v důsledku vysokého množství draslíku v těle, jež působí kardiotoxicky.
Jedná se původně o plemeno americké, což už ostatně napovídá samotný název kočky. Toto plemeno se v průběhu let rozšířilo i do ostatních koutů světa a získává si stále větší oblibu. Mainské mývalí kočky byly poprvé spatřeny ve státě Maine a od toho je částečně odvozeno jméno plemene. Druhé přídavné jméno, a sice mývalí, získala kočka díky svému chocholatému ocasu, jenž nápadně připomíná ocas medvídka mývala. Dlouhý a chundelatý ocas je pro tyto kočky typický.
Jedna legenda vypráví o Marii Antoinettě, která právě tyto kočky nesmírně milovala. Aby kočky unikly před Velkou francouzskou revolucí, poslala je do Ameriky. A zde z nich postupně vzniklo současné plemeno. V některých amerických chovech byly mainské mývalí kočky uznány už v roce 1967. Od 80. let jsou akceptovány i v Evropě.
Mainská mývalí kočka (anglicky Maine Coon cat) má několik charakteristických znaků: velký huňatý ocas připomínající ocas mývala (anglicky coon, racoon), dlouhé obdélníkové tělo, širokou hruď a na uších štětičky jako rys. Její tělo musí být hlavně harmonicky vyvážené. Když je kočka dlouhá a má krátké nohy, je to špatně.
Mainka se může vyskytovat ve všech přirozených barvách (stejně jako kočka domácí), s kresbou i bez kresby. Exotické barevné odstíny (lila, skořicová, čokoládová, plavá, barmská či s odznaky) nepřipadají v úvahu, takto vybarvené kočky nejsou zapsány do chovu.
Naopak barva očí může být různá, a dokonce se může s věkem měnit. Koťata se rodí s modrýma očima a teprve za pár týdnů získávají oči svoji stálejší barvu, například oranžovou. Ta se časem (kolem prvního nebo druhého roku) může ještě změnit v zelenou.
Mainka má polodlouhou srst, což může řadu lidí odradit. Avšak péče o její hedvábnou a měkkou srst není nikterak náročná. Záleží na kvalitě srsti konkrétního zvířete. Pokud má kočka opravdu kvalitní srst, stačí ji jednou za měsíc pořádně vykartáčovat.
Srst mainské mývalí kočky se ovšem může poměrně hodně mastit v souvislosti s hormonálními změnami. Přehnané maštění srsti u ocasu se někdy může objevit u kocourů, ale to lze jednoduše vyřešit dětským pudrem.
Mainská mývalí kočka dospívá poměrně pozdě, asi až ve třech letech. Mainky jsou velmi klidné a ve srovnání se štíhlými aktivními krátkosrstými kočkami (bengálka nebo habeška) to nejsou žádní běžci. Řadí se však mezi zdatné skokany: z místa vyskočí skoro do dvoumetrové výšky.
Mainská mývalí kočka je mimořádně krásná kočka. Je obzvláště velká a robustní, má statné a svalnaté tělo se silnou kostrou. Kocour může vážit až 10 kg a měřit až 1 m. Hmotnost kastrátů může být dokonce až 12
Mainská mývalí kočka se řadí ke středním až velkým polodlouhosrstým plemenům. Tělo by mělo být svalnaté a dlouhé s širokou hrudí. Krk je středně dlouhý, u kocourů silnější než u koček. Tlapky jsou velké a kulaté s huňatými chomáčky mezi prsty. Ocas by měl být stejně dlouhý jako tělo a pokrytý dlouhou splývavou srstí. Hlava je v porovnání s tělem malá. Oči mají být velké, kulaté a posazené šikmo, jejich barva bývá zelená, zlatá či měděná. Bílé kočky mohou mít oči modré nebo nestejně barevné. Mainka má velké, vysoko postavené uši, jež jsou u kořene široké a na koncích zašpičatělé. Srst mainské mývalí kočky je hedvábná a příjemná na dotek. Na přední straně těla je srst o něco kratší než na zadní. Co se týče barvy, povolené je modré, zlaté, červené, bílé, krémové, černé, stříbrné, želvovinové a modře želvovinové zabarvení nebo tečkovaná, mramorová či tygrovaná kresba. Maine Coon cat mívá často bílý límec, rty nebo bradu.
Habešská kočka pochází pravděpodobně z Etiopie (dříve Habeš), odkud byla v 60. letech 19. století převezena britskými vojáky do Velké Británie, kde byla jako samostatné plemeno uznána již v roce 1882, kdy toho však se svou současnou podobou měla společného pramálo. Ta vznikla buď náhodným pářením s domácími kočkami, nebo spíše jako výsledek snahy chovatelů o vytvoření koček známých z egyptských hrobek a nástěnných maleb vyobrazujících egyptskou bohyni Bast a jiné kočičí bohy. První zmínky o chovu habešských koček pocházejí z roku 1896.
Habešské kočky bývají svým vzhledem často přirovnávány k různým šelmám, především jsou však charakteristické nezaměnitelným zbarvením, přičemž v současné době je rozlišováno na 28 různých barevných variant. Toto zbarvení, kdy každý jednotlivý chlup může mít až tři různé barvy, bývá označováno pojmem ticking. Tato kresba spočívá ve zvláštním zbarvení chlupů a prvně byla definována v chovatelských kruzích zajíců. Každý chlup obsahuje dva až tři proužky. Světlé proužky se střídají s tmavými a dávají kočce její typický přírodní vzhled. Je to zjevné především u jedinců s tradiční barvou sorrel a divokým zbarvením (barva podobná barvě divokého králíka).
Habešské kočky disponují středně velkým, svalnatým a mrštným tělem, vyznačujícím se obzvlášť dlouhými končetinami, zakončenými oválnými tlapkami. Ocas bývá dlouhý, široký a dokonale ladící s trupem. Hlava je klínovitá a je posazena na dlouhém krku. Tato kočka se řadí mezi krátkosrsté druhy. Nepřehlédnutelným znakem jsou také velké a daleko od sebe posazené uši. Váha je v rozmezí od 2,5 do 4 kg u koček, 3,5 až 5 kg u kocourů. Kočky se obvykle dožívají 10 až 12 let, nebývá to však pravidlem a někteří jedinci se dožijí mnohem vyššího věku.
Kočky jsou to velmi milé, temperamentní, sebevědomé, inteligentní, hravé a zvědavé. Tyto vlastnosti nejlépe popíšou povahu těchto okouzlujících šelem. Jsou to společenští tvorové, kteří jsou svému pánovi velmi oddaní. Od svého člověka vyžadují pozornost a kontakt, rádi se chodí pomazlit. Habešanky jsou velmi aktivní kočky, které dokážou neúnavně běhat a skákat. Velmi rády také šplhají. Jejich hravost jim vydrží i do dospělosti. Dovedou si neúnavně hrát se svými hračkami, ale i se špuntem od vína, papírovými kuličkami nebo brčkem. Jsou to kočky učenlivé, které můžeme naučit různým dovednostem. Mnohé také rády aportují. Jsou nehlučné, ale přesto velmi komunikativní. Rozhodně nejsou líné a neustálé povalování je jim cizí. Pokud nespí či nejí, jsou stále ve střehu a pozorují, co se děje v jejich okolí. Pro svůj temperament, hravost a zvědavost by měly mít k dispozici dostatek místa a
Kameny v moči vznikají zjednodušeně řečeno takto: moč postižených pacientů je přesycená minerály. V následku změny kyselosti moči (pH) dojde ke krystalizaci těchto látek a zároveň k jejich nedostačenému rozpouštění. Velmi často dochází ke změně acidity moči kvůli infekci močových cest. Tvorba některých druhů kamínků může být tedy přímo výsledkem zánětu. Naopak větší kamínky (nebo jednotlivý kámen) mohou vyvolat značné záněty v močovém měchýři mechanickým drážděním sliznice. Minerální složení kamínků je různé na základě různých faktorů při jejich vzniku. Některé druhy kamenů se tvoří zvláště u určitých plemen psů.
Dále onemocnění, výživa psa nebo jeho vrozená dispozice mohou zvyšovat pravděpodobnost vzniku močových kamenů. Když jednou dojde ke krystalizaci v moči, rozběhne se řetězová reakce, při níž dochází k dalšímu nabalování krystalů a zvětšování kamínku – pokud nedojde k jeho vypuzení nebo se nezmění příznivé podmínky pro jeho růst. U některých psů se nachází v močovém měchýři jen takzvaný „písek“, který je částečně vylučován při močení. Močení je často značně bolestivé. Větší kamínky, které jsou vtlačeny do močové trubice a vzpříčí se uvnitř, vyvolávají nejzávažnější symptomy: pacient není schopen se řádně vymočit, v odkapávající moči se nachází krev. V pokročilém stadiu obstrukce močových cest může být stav pacienta už velmi vážný, jelikož následkem hromadění moči v ucpaném močovém měchýři dochází ke vstřebávání toxických látek z moči do krve, tedy k takzvané urémii.
Vzhledem k větší délce a menšímu průměru močové trubice jsou touto obstruktivní formou onemocnění většinou postiženi psi a jen velmi zřídka feny. Zvířata, u kterých se vytvoří jeden velký nebo několik menších kamenů v močovém měchýři, mohou být případně zcela bez symptomů. Část těchto pacientů se projevuje stejně jako při běžném zánětu dolních močových cest. Během močení vykazují bolestivé reakce, celkové množství moči při častém močení je snížené.
Na základě klinického vyšetření je diagnostikována bolestivá oblast močového měchýře, větší kameny se dají i přímo nahmatat jako tvrdé, hrubé útvary. Při cévkování močové trubice se může narazit na odpor, pokud je trubice ucpaná kamínkem. Vyšetření moči většinou prokáže zánět, často také bakterie, a hlavně krystaly odpovídající typu kamene. Také pH moči naznačuje, o které druhy urolitů by se mohlo jednat. V některých případech je dobré zaslat vzorky moči na bakteriologickou kultivaci, s ohledem na volbu antibiotik při následné terapii.
