MILE a nejen to vám přinášíme v tomto článku. Mainská mývalí kočka patří k největším kočičím plemenům na světě.
Povaha
Zřejmě díky impozantnímu vzhledu a klidné a milé povaze představují mainské mývalí kočky v současnosti jedno z nejoblíbenějších plemen. Nejsou pasivní, ale ani přehnaně aktivní. Jsou zvědavé, ale ne vlezlé.
Mainky jsou velmi tolerantní a nedělá jim problém snášet děti, návštěvy a ostatní zvířata. Jedná se o společenské a přítulné plemeno: jsou mazlivé, milují drbání, rády leží ve vaší těsné blízkosti a vydrží se s vámi dívat třeba na celý film; nutně nevyžadují delší nošení nebo ležení v klíně.
Mainky jdou v bytě tam, kam jde jejich majitel. Zároveň však nevyžadují přímý kontakt, jsou spíše zvědavé a zajímá je vše, co se v domácnosti děje. Členy rodiny neobtěžují ani hlasitými projevy, jejich mňoukání je velmi tiché.
Mainka sice není nijak zvlášť závislá na svém páníčkovi, přesto je jí lépe ve společnosti další kočky, případně psa. I když velkou část dne prospí, potřebuje společníka ke hrám. Mainky jsou velmi hravé a často si hrají až do pozdního věku. Rovněž jsou velmi inteligentní a lecčemu se naučí (i otvírat dveře). Dokonce rády aportují a některé také milují vodu.
Také toto plemeno není příliš vhodné pro lidi, kteří nemají žádné zkušenosti se psy. Nevychovaný a dominantní pes může být velmi nebezpečný a mívá sklon k agresivitě, někdy může reagovat i na malé podněty útokem. Pokud je vydrážděn, zaútočí velmi tvrdě. Při správné výchově je svému pánovi oddaným společníkem, a pokud je k němu důsledná, respektuje i celou jeho rodinu. K cizím lidem je poněkud nedůvěřivý, ke známým návštěvám se chová přátelsky. Problémy mohou nastat při setkání s jinými psy, vůči nimž se tento pes chová dominantně a bojovně. Americký stafordšírský teriér se k dětem chová většinou mile a kamarádsky, při styku s malými dětmi je však nutný dohled. Při správné výchově se může mnohému naučit a stává se psem přítulným a poslušným.
Toto plemeno je vhodné chovat v bytě, kde je mu umožněn neustálý kontakt s jeho pánem. Pokud je celoročně umístěn venku v kotci, potřebuje zateplenou, nejlépe mírně vyhřívanou boudu, protože poměrně špatně snáší umístění v chladných prostorách. Americký stafordšírský teriér není klasickým služebním plemenem. Vyhovují mu krátké, silové výkony.
Ačkoli se to na první pohled nemusí zdát, je to pes vhodný k dětem i do bytu. Je to totiž typický ochranitel a obranář. Přestože je příslovečně odvážný, pokud je správně vychován, není nikdy agresivní. Pokud však byl vychován nedůsledně, může být agresivní vůči jiným psům a nedůvěřivý k cizím lidem. Přeci jen jsou v jeho krvi geny zápasníků. Někdy je poněkud tvrdohlavý, a proto vyžaduje opravdu disciplínu. Je velmi pohyblivý a čilý a neobyčejně zvídavý ke svému okolí. Je to dobrý krysař, ale i osobní strážce. Ve vypjatých situacích se umí rychle a správně rozhodnout, jinak je ale klidný a mírný.
Americký stafordšírský teriér má stejné předky s americkým pitbulteriérem, jsou jimi angličtí bulteriéři, v podstatě jde o dvě linie jednoho plemene. Spolu s anglickými přistěhovalci přišla do Ameriky i jejich vášeň psích zápasů a bulteriéři. Nový osadníci používali bulteriéra kromě zápasů i na lov škodné, jako jsou kojoti a červení rysy. Přibližně do roku 1935 se jednalo o čistě pracovního tvrdého psa, u kterého nebyl rozhodující exteriér, ale pracovní vlastnosti, povaha a „game“ (bojovnost). Čím dál častěji se však kladl větší důraz na exteriér. Chovatelé se rozdělili na dva tábory. Jedni upřednostňovali dále pracovní kvality a „game“ a chovali svého pitbula s proměnlivým exteriérem a vysokou bojechtivostí, ti druzí začali klást důraz na líbivý vzhled a jednotnost bez pracovních kvalit. Z těchto psů vznikl americký stafordšírský teriér.
Francouzský buldoček, jak již název napovídá, pochází z Francie a byl vyšlechtěn v 19. století. Existují dvě teorie jeho vzniku. První říká, že francouzský buldoček má mezi svými předky psy z arén, kteří zápasili s býky. Druhá praví, že si v 60. letech 19. století dovezli francouzští chovatelé malé buldoky z Velké Británie a ty později křížili s francouzskými plemeny a také s teriéry. Původním posláním tohoto psa byl lov krys, ale velmi brzy se z něj stal společník rodin a dnes tomu není jinak.
Francouzský buldoček je extrovertní, veselý a inteligentní pes. Dokáže být i tvrdohlavý a umí si jít za svým, když si něco umíní. Přestože je to odvážný a tělesně tvrdý pes, duši má velmi citlivou a tvrdá slova a přístup ho dokážou hluboce zasáhnout. Velmi rád pobývá ve společnosti své rodiny, nerad zůstává sám doma. Vyžaduje jistou dávku pozornosti a může i značně žárlit, pokud se jeho pán nevěnuje právě jemu. Francouzský buldoček štěká velmi málo, proto jeho štěkot neberte na lehkou váhu, může totiž znamenat nějaké nebezpečí. Většina jedinců má kladný vztah jak k malým dětem, tak dokáže být veselým společníkem pro děti starší. Někteří psi se mohou chovat dominantně vůči jiným psům, ale rozhodně to není pravidlem. S ostatními zvířaty nemají žádný problém, pokud jsou na ně zvyklá. Francouzský buldoček má potlačený lovecký instinkt a nemá sklony vydávat se někam na vlastní pěst.
Francouzský buldoček je úžasné, milé, přítulné a osobité plemeno, které je velmi vhodné k dětem a potřebuje přímý kontakt s člověkem a jeho lásku. Je to takový „kašpárek“, který je přístupný k jakékoliv hře, která ho baví. I přes některé své dané handicapy, jako je krátký čumák, který je spojen s horším dýcháním zejména v horkém, ale i v mrazivém počasí, se buldočci krátkodobě mohou zúčastňovat některých psích sportů. Jsou schopni chodit delší procházky, ale je potřeba mít s sebou dostatek vody. Horké nebo hodně mrazivé počasí je pro ně nevhodné – postačí jen velmi krátké ranní a večerní procházky.
Povahu mají milou, hravou, ale přitom někdy hodně tvrdohlavou. Když si něco vezmou do hlavy, že to dělat nebudou, nikdo s nimi nehne. Snadno si dokážou získat lásku člověka svým chováním a klaunovstvím. Francouzský buldoček je společenský pes, který oplývá bystrostí, energičností, mazlivostí a hravostí. Pro tohoto psa veselé povahy je těsný kontakt s pánem a jeho rodinou nadmíru důležitý, citlivý francouzský buldoček vyžaduje dostatek pozornosti. Velmi miluje děti. Dobře obstojí také v roli ostražitého hlídače, ačkoliv není zbytečně uštěkaný.
Francouzský buldoček dorůstá do výšky okolo 30 cm v kohoutku a dosahuje váhy 14 kg. Výška psa v&
Ve Francii byla birma uznána v roce 1925 jako samostatné plemeno se statutem CAC. Jakým způsobem se kočky do Francie dostaly, či zda byly vyšlechtěny až na jejím území, je stále nevyřešeno. První pár dovezený do Francie pocházel údajně z jihovýchodní Asie a nezachovali se po něm žádní potomci. Jiné domněnky uvádějí jako předka současných koček birma křížence siamské a dvoubarevné dlouhosrsté kočky. Toto plemeno bylo vyšlechtěno v klášteře tibetském, mniši darovali pár francouzskému diplomatu Augustu Paviemu a anglickému majoru Gordonu Rusellovi za to, že jim pomohli při útěku z Tibetu. Kocour cestu do Evropy nepřežil, březí kočička ale dala základ chovu tohoto plemene na starém kontinentu.
Birma patří mezi polodlouhosrsté kočky. Je to středně velká kočka s dlouhým hedvábným kožichem, ten však nedosahuje ani délky, ani hustoty perských koček. Má delší tělo a užší obličej než typická perská kočka. Váha dospělé kočky se pohybuje mezi 2,5 až 4,5 kg, kocour je robustnější, dosahuje váhy až 5 kg. Birmy dospívají zhruba ve věku 18 měsíců, plné dospělosti však dosahují až ve věku 4 let. Od počátku se dlouhá desetiletí chovaly birmy pouze v klasických plných barvách odznaků. Novinkou a oblíbenou zajímavým oživením ve standardu se stala kresba tebby. Zhruba v osmdesátých letech se o toto zpestření zasadila především chovatelská stanice Las Perlas Sin, která přinesla gen pro aguti (díky němuž kresba vzniká) do pestré palety zabarvení birem a je považována za matku kresby v barvených varietách těchto koček. Birmy se dožívají až 15 let věku.
O birmách se říká, že vyvolávají závislost. Jsou to kočky velmi vnímavé, inteligentní, milé, učenlivé, přizpůsobivé, společenské, mají klidnou a mírnou povahu. Postrádá agresivitu vůči lidem, ostatním kočkám či psům. Náklonnost dává najevo vrněním, předením, láskyplným otíráním a tichým mňoukáním. Hlučnější bývá jen v období říje, tehdy se projevem trochu podobá siamkám. Birma nebývá ráda o samotě. Dovede velmi přilnout ke svému páníčkovi a dávat mu najevo svou lásku a náklonnost. Velmi vnímá i výkyvy nálad osoby, která je jí blízká, a celkovou rodinnou atmosféru. Spřátelí se snadno s ostatními jedinci stejného druhu. Jedna birma je sice krásná a milá společnice, ale pozorovat dvě nebo tři při hře je ještě daleko působivější. Klidná povaha birmy je zárukou, že bude dobře vycházet s dětmi. K typickým vlastnostem tohoto plemene patří i výrazná zvědavost a přizpůsobivost. Birmy pozorují svého člověka a snaží se napodobovat jeho běžné činnosti, například otevírání dveří a podobně. Naučí se ty nejúžasnější kousky a pak je využívají k prosazení své vůle i&
Habešská kočka pochází pravděpodobně z Etiopie (dříve Habeš), odkud byla v 60. letech 19. století převezena britskými vojáky do Velké Británie, kde byla jako samostatné plemeno uznána již v roce 1882, kdy toho však se svou současnou podobou měla společného pramálo. Ta vznikla buď náhodným pářením s domácími kočkami, nebo spíše jako výsledek snahy chovatelů o vytvoření koček známých z egyptských hrobek a nástěnných maleb vyobrazujících egyptskou bohyni Bast a jiné kočičí bohy. První zmínky o chovu habešských koček pocházejí z roku 1896.
Habešské kočky bývají svým vzhledem často přirovnávány k různým šelmám, především jsou však charakteristické nezaměnitelným zbarvením, přičemž v současné době je rozlišováno na 28 různých barevných variant. Toto zbarvení, kdy každý jednotlivý chlup může mít až tři různé barvy, bývá označováno pojmem ticking. Tato kresba spočívá ve zvláštním zbarvení chlupů a prvně byla definována v chovatelských kruzích zajíců. Každý chlup obsahuje dva až tři proužky. Světlé proužky se střídají s tmavými a dávají kočce její typický přírodní vzhled. Je to zjevné především u jedinců s tradiční barvou sorrel a divokým zbarvením (barva podobná barvě divokého králíka).
Habešské kočky disponují středně velkým, svalnatým a mrštným tělem, vyznačujícím se obzvlášť dlouhými končetinami, zakončenými oválnými tlapkami. Ocas bývá dlouhý, široký a dokonale ladící s trupem. Hlava je klínovitá a je posazena na dlouhém krku. Tato kočka se řadí mezi krátkosrsté druhy. Nepřehlédnutelným znakem jsou také velké a daleko od sebe posazené uši. Váha je v rozmezí od 2,5 do 4 kg u koček, 3,5 až 5 kg u kocourů. Kočky se obvykle dožívají 10 až 12 let, nebývá to však pravidlem a někteří jedinci se dožijí mnohem vyššího věku.
Kočky jsou to velmi milé, temperamentní, sebevědomé, inteligentní, hravé a zvědavé. Tyto vlastnosti nejlépe popíšou povahu těchto okouzlujících šelem. Jsou to společenští tvorové, kteří jsou svému pánovi velmi oddaní. Od svého člověka vyžadují pozornost a kontakt, rádi se chodí pomazlit. Habešanky jsou velmi aktivní kočky, které dokážou neúnavně běhat a skákat. Velmi rády také šplhají. Jejich hravost jim vydrží i do dospělosti. Dovedou si neúnavně hrát se svými hračkami, ale i se špuntem od vína, papírovými kuličkami nebo brčkem. Jsou to kočky učenlivé, které můžeme naučit různým dovednostem. Mnohé také rády aportují. Jsou nehlučné, ale přesto velmi komunikativní. Rozhodně nejsou líné a neustálé povalování je jim cizí. Pokud nespí či nejí, jsou stále ve střehu a pozorují, co se děje v jejich okolí. Pro svůj temperament, hravost a zvědavost by měly mít k dispozici dostatek místa a
Toto plemeno vzniklo celkem nedávno – v 60. letech 20. století v Americe. Chovatelé zkřížili americké krátkosrsté a perské kočky, čímž chtěli dosáhnout lepší srsti u perských koček. Ve skutečnosti ale vyšlechtili nový druh krátkosrsté perské kočky, jak ji původně nazývali, s plochým čenichem. Exotická kočka byla uznána FIFe v roce 1984 a CFA v roce 1967. Do Evropy se první exotické kočky dostaly asi v roce 1982, a to do Skandinávie, Německa a Švýcarska.
Exotická kočka patří k mírným a vyrovnaným plemenům. Jistě si brzy ve vaší domácnosti najde teplé a měkké místo, kde bude moct nerušeně odpočívat. Odměnou za pohodlí vám bude její spokojené předení. Má ráda lidskou společnost a ke své rodině se chová velmi mile a přátelsky. Zároveň je zvědavá a chytrá. Je vhodná do kteréhokoliv prostředí. Díky své klidné povaze může žít v bytě, dobře se snáší s dětmi a nemá žádný problém s tím, když musí zůstat doma sama. Je spíše tichá a její občasné mňoukání jen doplňuje harmonickou povahu těchto koček.
Exotická kočka svým vzhledem a strukturou srsti připomíná plyšového medvídka. Na rozdíl od ostatních koček má zaoblené a baculaté tvary. Srst svojí měkkostí a načechraností připomíná plyš. U exotické kočky se nejčastěji vyskytuje tygrovaná (kolmé pruhy přes tělo) nebo tečkovaná kresba. Exotická kočka zdědila po svých perských předcích některé vady, jako jsou výrazné slzné kanálky, zúžené nozdry a krátký čenich (britský standard diktuje, že okraj nosního zrcátka nesmí přesahovat spojnici mezi očima), což jim způsobuje dýchací problémy. Také mívají problémy se zuby.
Exotická kočka má robustní stavbu těla. Ramena a hrudník jsou široké a stejně jako zbytek těla svalnaté. Bohatě osrstěný ocas i nohy jsou krátké a silné. Ocas se ke konci zužuje. Tlapky by měly být velké, pevné a kulaté. Hlava musí být masivní a mít tvar koule. Lícní kosti mají být dobře vyvinuté a brada a čelisti silné. Velké kulaté oči mohou mít buď modrou, oranžovou nebo zelenou barvu. Vyskytují se však i jiné barvy očí. Budí dojem, že jsou doširoka otevřené. Uši jsou drobné a postavené daleko od sebe. Srst je hustá s podsadou. Stejně jako perská kočka se může vyskytovat v jakékoliv barevné variaci. Kvůli její krátké srsti se musí více než u perských koček dbát na to, jak k sobě ladí jednotlivé části těla.
Hmotnost exotické krátkosrsté kočky se pohybuje v rozmezí 3 až 6,5 kg. Kočky žijící doma se dožívají okolo 10 let.
I když má exotická kočka kratší srst než perská kočka, musí se kvůli dvojité, husté srsti pročesávat minimálně dvakrát týdně. V době línání je nutné ji kartáčovat ještě častěji, aby se přede
