Zajímáte se o téma MIKROSPORUM CANIS? Tak právě pro vás je určen tento článek. Žijí na úkor svého hostitele, obtěžují ho svou přítomností (svědění, škrábání, oděrky, infekce, zánět, nekróza a sepse). Zaplavují psa produkty látkového metabolismu, odebírají mu živiny, oslabují jeho odolnost, způsobují poruchy trávení, poškozují střevní výstelku, porušují nervové dráhy, a navíc přenášejí různá infekční onemocnění.
Všenka
Světle žlutá všenka psí (Trichodectes canis) se živí odlupujícími se částečkami kůže, nesaje krev.
Všenky měří okolo 2 mm, jsou ploché, mají žlutohnědou barvu, krátké silné hákovité drápky na konci každé končetiny, které parazit užívá k pevnému přichycení se k chlupům hostitele. Je možné je pozorovat pouhým okem. U zvířat obvykle napadají hlavu, podpaží, třísla a záda. Psi napadení druhem Trichodectes canis mohou být rovněž mezihostitelem tasemnice psí. To je další důvod, proč je úspěšná eradikace všenek tak důležitá.
Na ochranu psů proti vnějším parazitům se používají antiparazitární přípravky, které jsou ve formě spreje, obojku, šamponu nebo jako spot on. Záleží vždy na majiteli, jaký preparát pro své zvíře zvolí.
Dermatofytózy neboli plísňová onemocnění kůže postihují nemalou část psů. Plísní se u psů vyskytuje více druhů, nejčastěji však Microsporum canis či Trichophyton mentagrophytes.
Klinické příznaky zahrnují vypadávání srsti, šupinatění kůže, kožní léze mívají typický kruhový tvar. Nejčastěji se první místa objeví na hlavě, uších a končetinách. V první fázi onemocnění kůže nesvědí, až když se později přidá sekundární bakteriální infekce, začíná se postižené zvíře intenzivně drbat, čímž si potíže ještě zhorší. Při podezření na plísňové onemocnění je potřeba vyhledat neprodleně veterinárního lékaře.
Diagnostika se provádí odběrem vzorku srsti a jeho kultivací, při níž plíseň vyroste a dochází ke změně barvy média ze žluté na červenou. Pokud se dermatofytóza potvrdí, přistupuje se k léčbě, která je sice účinná, ale zdlouhavá. Léčba může být pouze lokální – aplikace antimykotik ve formě spreje nebo roztoku. Tato varianta předpokládá úplné ostříhání ucha psa, aby účinná látka mohla působit. Pokud to není možné, nebo je lokální terapie neúčinná, případně postižení příliš rozsáhlé, je zahájeno podávání antimykotik celkově, a to ve formě tablet nebo roztoku. Léčba trvá většinou 8 týdnů, po prvních 4 týdnech se stav zlepší, ale je nutné léčbu dokončit, jinak se onemocnění může vrátit. Vzhledem k náročnosti celkové léčby pro organismus je vhodné po skončení léčby provést odběr krve na jaterní a ledvinné testy.
Velmi důležitá je také důkladná sanace okolí – vyprat pelech a vydezinfikovat průběžně prostor, ve kterém zvíře žije. Všichni členové rodiny, kteří jsou v kontaktu s nemocným zvířetem, by měli dodržovat důkladnou osobní hygienu.
Při léčbě a prevenci druhu Microsporum canis je možné v ČR použít vakcinaci pro psy.
Světle žlutá všenka psí (Trichodectes canis) se živí odlupujícími se částečkami kůže, nesaje krev.
Všenky měří okolo 2 mm, mají žlutohnědou barvu, jsou ploché s krátkými silnými hákovitými drápky na konci každé končetiny, které používají k pevnému přichycení se k chlupům hostitele. Je možné je pozorovat pouhým okem. U zvířat obvykle napadají hlavu, podpaží, třísla a záda. Psy napadající druh Trichodectes canis může být rovněž mezihostitelem tasemnice psí. To je další důvod, proč je úspěšná eradikace všenek tak důležitá.
Všenka se podobá jak vzhledem, tak způsobem života vši. Všechna vývojová stadia i dospělí jedinci se však živí kožním mazem a vrchními vrstvičkami zrohovatělé pokožky a jen příležitostně sají krev. Je také mnohem pohyblivější než veš, takže při pokusu o chycení se snaží co nejrychleji schovat. Tělo všenky má šedavě bělavou barvu a mnohem širší hlavu než veš. Všenka psí cizopasí výhradně na psu, na člověka nepřechází. Vývojová stadia všenky jsou stejná jako vývojová stadia vši. Vývoj se odehrává pouze na těle psa, samice kladou vajíčka tak, že je přilepují k chlupům (takzvané hnidy). Z nich se pak vylíhnou larvy a po dokončení vývoje se vyvine dospělá všenka. Nález hnid tedy znamená, že pes může být napaden jak vší psí, tak všenkou. Přítomnost parazita vyvolává škrábání a kousání, které může vést k poranění kůže a následné infekci. Všenky hubíme stejně jako vši a blechy.
Na ochranu psů proti vnějším parazitům se používají antiparazitární přípravky, které jsou ve formě spreje, obojku, šamponu nebo jako spot-on. Záleží vždy na majiteli, jaký preparát pro své zvíře zvolí.
Microsporum canis je plísňové onemocnění kůže, chlupů a drápků.
Spory plísní, které jsou v prostředí i v srsti zvířat, u zdravých a imunitně silných jedinců nevyvolávají žádné příznaky onemocnění. Nemoc proto postihuje nejčastěji kočky mladší 12 měsíců a stará, silně stresovaná nebo imunitně oslabená zvířata. Klinické příznaky jsou rozmanité, od menších ohraničených ložisek v průměru do 2–3 cm až po celotělové vypadaní chlupů se svědivou a zánětlivou reakcí. Nejčastěji však pozorujeme šupinatění a zvýšenou lámavost chlupů na hlavě, krku a končetinách. Predisponovány jsou perské kočky.
V současnosti je v ČR registrovaný veterinární imunopreparát, vakcína, po jejíž aplikaci a revakcinaci vzniká do jednoho měsíce imunita přetrvávající nejméně jeden rok. Vakcinaci je možno použít i v rámci léčby dermatofytózy. Při léčbě je někdy nutné aplikovat i třetí vakcinační dávku za 10 až 21 dnů po revakcinaci. Léčba onemocnění trvá minimálně 4 až 6 týdnů.
Kočky s malými, dobře ohraničenými ložisky většinou nepotřebují ostříhání, ale při rozsáhlejším postižení musí být především dlouhosrsté kočky ostříhány po celém těle a chlupy by se měly spálit, čímž se výrazně snižuje kontaminace prostředí sporami plísní. Pro ošetření ložiskových změn jsou vhodná topická lokální antimykotika. Při rozsáhlejším postižení jsou preferovány koupele v enilconazolu nebo v síře (6 g/l). Doporučuje se i nasazení celkových antimykotik na bázi ketokonazolu, itrakonazolu nebo grizeofulvinu. V domácnosti je nutno denně vysávat postižené chlupy a plísňové spory. K ošetření prostředí je vhodný enilconazol ve spreji. Kotce a povrchy, které snáší ošetření dezinfekčními roztoky s chlórem, doporučujeme denně omývat.
Dermatofytní plísně jsou přenosné na člověka, je proto vhodné věnovat léčbě zvířete dostatečnou pozornost a dodržovat zásady hygieny.
Jedná se o drobného parazita (zákožka svrabová) kulatého těla, s 8 krátkými kuželovitými nohami. Samičky vyvrtávají chodby v kůži, kde nejen žijí, ale také kladou vajíčka a zanechávají zde svůj trus. Vylíhnuté larvy vylézají na povrch kůže, kde hledají potravu v podobě tkáňového moku. Jedinci obvykle nepřežívají bez hostitele déle než 2 až 3 dny. Nejčastěji se vyskytují na řídce osrstěných místech, jako jsou slabiny. Parazit napadá psy jakéhokoliv plemena a věku, může se přenést i na člověka. Proniká do vrchních vrstev kůže, kde si buduje chodbičky, v nichž žije a klade vajíčka. Onemocnění se projevuje zanícením pokožky, červenou vyrážkou v místech napadení a postupným olysáním.
Otodektový svrab (krupovka ušní) se projevuje škrábáním uší a třepáním hlavy. Parazit také stimuluje tvorbu ušního mazu, který je tmavý. Na ušních boltcích živočicha se tvoří strupy. Živí roztoči jsou patrní na strupech a v mazu. Tento svrab není přenosný na člověka. Neléčený svrab může vést k těžkým hnisavým zánětům zvukovodu, které mohou trvale poškodit sluch.
S léčbou je nutné začít včas, aby si pes nákazu nerozšířil olizováním a škrábáním. Léčba se skládá z mastí a koupelí, do nichž se přidávají speciální léky a šampony proti cizopasným členovcům. Koupele se opakují po 5 dnech, a to po dobu nejméně 4 týdnů, protože larvy se líhnou za 3 týdny od nakladení vajíček.
U psů se tedy můžeme setkat s parazitem Sarcoptes canis čili zákožkou svrabovou, nebo s parazitem Otodectes cynotis, který je znám pod českým názvem krupovka ušní.
Svrab je velmi nakažlivý a jeho prvním příznakem je intenzivní škrábání. Život parazita není vázán na roční období, proto je důležité před ním chránit psa po celý rok. Svrab, který způsobuje parazit Sarcoptes canis, se vyskytuje převážně u psů, ale je přenosný i na lidi. Toto parazitární onemocnění se nedoporučuje podceňovat, při pozdní nebo špatné diagnóze se následně léčí o to hůře a zdlouhavěji.
Dospělé zákožky žijí ve spodní vrstvě kůže, kde vrtají chodbičky a kladou vajíčka. Celý vývojový cyklus zákožek trvá 17 až 21 dní. Inkubační doba je velmi variabilní, může trvat několik dní až týdnů a závisí na množství přenesených roztočů. Onemocnění začíná malými, velmi svědivými lézemi, které se v důsledku neustálého drbání a lízání rychle rozšiřují a mění se na hluboký zánět kůže s druhotnou bakteriální infekcí. Kůže může na těchto místech zesílit a skládat se do záhybů. Mezi projevy napadení svrabem patří ztráta srsti a výskyt bezsrstých míst na těle, zarudnutí pokožky. Vlivem škrábání vznikají na kůži takové druhotné změny, jako jsou povrchové krváceniny, prasklá kůže a bakteriální kontaminace; ta může zastřít příznaky samotného svrabu a pes je pak mylně léčen na jiné onemocnění kůže. V pokročilejších stadiích se na kůži mohou vyskytnout zaschlé krusty po prasklinách kůže a srst se nachází pouze na ojedinělých místech. Diagnostika tohoto onemocnění není zrovna jednoduchá, zvláště v počátečním stadiu. Je nutno navštívit veterináře, který provede rozbor z kůže.
U psů se vyskytují dva základní druhy svrabu: sarkoptový (kožní) a otodektový (ten se vyskytuje v uších).
Svrab se přenáší velmi snadno přímým kontaktem, je často považován za nemoc ze špíny, ale mohou jím onemocnět i zvířata ve velmi dobré péči. Rizikem přenosu totiž mohou být veterinární ordinace, salóny a další prostředí, ve kterých se zvířata mohou s ostatními nakaženými potkat. Takže i když chováte svého psa v hygienicky čistém prostředí, může i on chytnout svrab.
Naše domácí mazlíčky napadá škrkavka psí (Toxocara canis) a škrkavka kočičí (Toxocara cati). Dospělci parazitů měří od 6 cm do 18 cm, mají bílou až nažloutlou barvu a nacházejí se v tenkém střevě. Jejich vajíčka mají kulovitý tvar a silnou stěnu.
Roztoč trudník psí (Demodex canis) způsobuje zánět chlupových folikulů a mazových žláz. K přenosu dochází kontaktem mláďat s matkou při sání mléka. Tento parazit vyvolává onemocnění zvané demodikóza nebo také červená prašivina. Postižená ložiska jsou bez chlupů, zarudlá, se zvýšenou tvorbou šupin.
Trudníci jsou dlouzí okolo 0,2 až 0,3 mm. Mají doutníkovitý tvar a čtyři páry končetin. Usídlují se v mazových váčcích chlupů, kde se poměrně rychle množí, v jednom váčku jich mohou být během chvíle desítky. Jejich výskyt způsobuje primárně vypadávání srsti, druhotně pak různé infekce. Postižená místa hnisají a vznikají záněty.
Onemocnění zpravidla probíhá ve formě šupinaté nebo pupenečkovité. Při šupinaté formě jsou charakteristickým příznakem drobné, různě velké okrsky s prořídlou srstí na kůži hlavy (okolí očí, na čele, na pyscích, na nose), případně i dalších místech těla. Řídnutí srsti se může stupňovat, až se vytvoří lysá místa s šedavě zbarvenou až zarudlou kůží. V případě pupenečkovité formy je možné v místě vylysání pozorovat dobře hmatné uzlíky, které mnohdy hnisají, zduří a praskají. Pak lze nalézt na postižených místech strupy zaschlé krve a hnisu. Lokalizovaná forma se vyskytuje hlavně u štěňat na hřbetě nosu, na čele a kolem očí. Postižená ložiska jsou holá, zarudlá a objevuje se zde zvýšená tvorba šupin. Generalizovaná (celková) forma onemocnění se může vyskytovat v jakémkoli věku a kdekoliv na těle. Nedoléčená generalizovaná demodikóza často přechází v úporný zánět meziprstí.
Na ochranu psů proti vnějším parazitům se používají antiparazitární přípravky, které jsou ve formě spreje, obojku, šamponu nebo jako spot on. Záleží vždy na majiteli, jaký preparát pro své zvíře zvolí.
Hlavním původcem zablešení je blecha psí (Ctenocephalides canis). Blecha psí je vzácnější, ale snadněji přechází na člověka. Je to drobný hmyz, který má tělo o velikosti 3 až 4 mm, má červenohnědou barvu, skáče na vzdálenost až 1,5 m. Poslední pár nohou je delší a je uzpůsobený ke skákání. Dospělé blechy se živí krví.
Blechy nakladou vajíčka do skulin v podlaze, mezi prkny kotce, do spárů v boudě a do čalounění křesel a psích pelíšků. Za 5 až 12 dní se z nich vylíhnou larvy, které žijí mimo tělo hostitele a živí se organickými částečkami prachu. Přitom, pokud na ně narazí, sežerou i vajíčka tasemnice psí. Po 9 až 11 dnech se zakuklí a takto přežívají 11 až 20 dnů, pak se z nich líhnou blechy, které ihned vyhledávají hostitele. Živí se již pouze jeho krví, a to samci i samice blech. Dospělci žijí 3 až 5 měsíců. Proto nestačí zlikvidovat blechy pouze na psovi, ale především odblešit pelech a všechna místa, kde se pes vyskytuje, protože právě tam se nacházejí vajíčka a larvy. Dospělci na psovi jsou už jen vrcholkem ledovce, většina bleší populace přebývá v okolním prostředí v podobě vajíček a larev.
Největším problémem při napadení blechami je alergická reakce na pokožce způsobená alergeny z bleších slin. Nejčastěji se svědivá ložiska u psů vyskytují v oblasti zad a kořene ocasu, na nohách, břichu, ve slabinách a na krku. Blechy jsou také mezihostitelem tasemnice.
Na ochranu psů proti vnějším parazitům se používají antiparazitární přípravky, které jsou k dispozici v podobě spreje, obojku nebo ve formě spot on. Záleží vždy na majiteli, jaký preparát pro své zvíře zvolí.
Škrkavky (Toxocara canis) jsou u psů velmi rozšířené, mohou jim způsobovat značné zdravotní problémy.
Škrkavky jsou cizopasní oblí červi dlouzí 6 až 15 cm, kteří u psů žijí v tenkém střevě. Vylučují vajíčka, která se trusem dostávají do vnějšího prostředí, kde dozrávají a stávají se zdrojem infekce pro další zvířata, ale i pro lidi a především pro děti.
Pes se nakazí pozřením zralých vajíček, z nichž se v jeho střevě vylíhnou larvičky. Ty pronikají střevní sliznicí a pokračují dále v těle svého hostitele. Migrace larev závisí na stáří a pohlaví jedince. U štěňat do 3 měsíců stáří larvy krví migrují do plic, odkud bývají vykašlány, znovu polknuty a dostávají se do střeva, kde se vyvíjí v dospělé jedince. U starších psů larvy migrují krví do plic, ale také aktivně pronikají do nejrůznějších orgánů a tkání, kde se opouzdří. U březích fen se opouzdřené larvy aktivují, pronikají přes placentu a dostávají se do nenarozených štěňat. Larvy, které u feny migrovaly do mléčné žlázy, mohou štěňata infikovat při sání mléka.
Larvy při migraci mechanicky poškozují tkáně, jimiž cestují, a také s sebou zavlékají ze střeva nejrůznější mikroorganismy. Jedinci nakažení škrkavkami zaostávají v růstu, mají matnou srst, zvětšené břicho, dochází ke ztrátám hmotnosti, zvracení, objevuje se kašel, chudokrevnost. V těžkých případech může dojít k úhynu jedince.
Člověk se může nakazit kdekoliv a kdykoliv pozřením vajíček škrkavek. K tomu dochází například u dětí při hraní (na pískovištích, v parcích, zahradách), kdy pojídají písek, hlínu, olizují předměty. A právě při této činnosti může dojít k pozření vajíčka škrkavek. Další cestou nákazy je nedostatečná hygiena rukou, olizování prstů, konzumace potravy neumytýma rukama nebo i špatně omytého ovoce či zeleniny. Vylíhlé larvy migrují v těle člověka, pronikají krví nebo aktivním pohybem do nejrůznějších orgánů (játra, plíce, oko, mozek, svaly) a způsobují vážná poškození. V lidském těle mohou larvy zůstat životaschopné a pohyblivé i několik let. U člověka se onemocnění projevuje bolestmi břicha, teplotou, nechutenstvím, zvracením, krvavými průjmy, únavou kloubů a svalů, kožní vyrážkou. Příznaky mohou trvat několik týdnů až let. K méně častým příznakům onemocnění patří postižení mozku, srdce, ledvin, poruchy vidění, otoky kloubů.
Prevencí je především zabránit nakažení psa zárodky parazitů. Pes se nakazí buď z okolního prostředí, ve kterém je přítomen kontaminovaný trus jiných zvířat, nebo přímým kontaktem s nakaženým zvířetem, při očichávání se. Další způsob je nakažení přes mezihostitele pozřením jeho celého (blecha, všenka
Zákožka svrabová (Sarcoptes scabiei var. canis) je původcem sarkaptového svrabu. Parazituje především u psů. Napadení se ale může vyskytnout i u lidí.
Zákožka je roztoč o velikosti 0,2 až 0,3 mm. Samičky kladou vajíčka do vyvrtaných chodbiček v horní vrstvě kůže. Samečci žijí pouze na povrchu kůže. Všechna vývojová stadia se živí tkáňovým mokem. Kůže reaguje na přítomnost zákožek zánětem. Psi se kvůli intenzivnímu svědění škrábou, čímž si zraňují kůži. U takto poraněné kůže dochází následně k zánětu. Nejčastěji se zákožka u psů vyskytuje na břiše a ušních boltcích. Pokud nedojde k zahájení léčby, příznaky se rozšíří na celé tělo.
Na ochranu psů proti vnějším parazitům se používají antiparazitární přípravky, které jsou ve formě spreje, obojku, šamponu nebo jako spot on. Záleží vždy na majiteli, jaký preparát pro své zvíře zvolí.
Původcem je trudník psí (Demodex canis), který patří mezi roztoče. Má protáhlé tělo doutníkového tvaru o velikosti cca 0,3 mm (zjistitelné tedy pouze mikroskopem). Končetiny jsou krátké a zakrnělé.
Onemocnění souvisí s imunitním systémem psa, zjednodušeně řečeno s jeho neadekvátní funkcí (v dospělosti) nebo jeho nezralostí (ve štěněcím věku). Onemocnění je primárně nesvědivé, to znamená, že majitel si nejdříve všimne kožních změn na těle svého psa. Pokud dojde k infekci primárních změn, může dojít k bakteriální infekci kůže (pyodermii) a pes se může začít drbat (mírný až střední stupeň svědění). Pro veterinárního lékaře je velmi důležité, aby majitel dokázal popsat, co bylo dříve, zdali kožní změny, nebo svědění.
Rozeznáváme dvě formy onemocnění, a to lokální a generalizovanou. Lokalizovaná forma je nejlehčí formou onemocnění a setkáváme se s ní, jak již bylo zmíněno, zejména u štěňat, kde souvisí s nezralostí imunitního systému. Klinicky na psovi zjistíme okrouhlé lysinky se šupinatěním (a někdy i začervenáním) nejčastěji na čele, tváři psa, v okolí očí a na hřbetě nosu. Ve většině případů tyto změny vymizí i bez léčby, výjimečně však onemocnění může přejít do vážnější, generalizované formy.
Generalizovaná forma postihuje celé tělo zvířete. Klinicky lze zjistit zesílenou začervenalou kůži (odtud také lidový název červená prašivina), můžeme nalézt i malé neštovičky naplněné zpočátku vodnatým, později (při přidružené bakteriální infekci) i hnisavým a krvavým obsahem. Generalizovaná demodikóza je velmi závažné onemocnění, které vždy vyžaduje léčbu. Jestliže se neléčí správným způsobem a dostatečně dlouho, může přejít (v budoucnu) v hluboký a obtížně terapeuticky řešitelný meziprstní zánět na končetinách zvířete.
Hlavním původcem zablešení je blecha psí (Ctenocephalides canis). Blecha psí je vzácnější, ale snadněji přechází na člověka. Rovněž jde o drobný hmyz o velikosti 3 až 4 mm, má červenohnědou barvu, skáče na vzdálenost až 1,5 m. Poslední pár nohou je delší a je uzpůsobený ke skákání. Dospělé blechy se živí krví.
Blechy nakladou vajíčka do skulin v podlaze, mezi prkny kotce, do spárů v boudě a do čalounění křesel a psích pelíšků. Za 5 až 12 dní se z nich vylíhnou larvy, které žijí mimo tělo hostitele a živí se organickými částečkami prachu. Přitom, pokud na ně narazí, sežerou i vajíčka tasemnice psí. Po 9 až 11 dnech se zakuklí a takto přežívají 11 až 20 dnů, pak se z nich líhnou blechy, které ihned vyhledávají hostitele. Živí se již pouze jeho krví, a to samci i samice blech. Dospělci žijí 3 až 5 měsíců. Nestačí tedy zlikvidovat blechy pouze na psovi, ale především odblešit pelíšek a všechna místa, kde se pes vyskytuje, protože právě tam se nacházejí vajíčka a larvy, dospělci na psovi už jsou jen vrcholkem ledovce, většina bleší populace přebývá v okolním prostředí v podobě vajíček a larev.
Největším problémem při napadení blechami je alergická reakce na pokožce způsobená alergeny z bleších slin. Nejčastěji se svědivá ložiska u psů vyskytují v oblasti zad a kořene ocasu, na nohách, břichu, ve slabinách a na krku. Blechy jsou také mezihostitelem tasemnice.
Na ochranu psů proti vnějším parazitům se používají antiparazitární přípravky, které jsou ve formě spreje, obojku nebo coby spot on. Záleží vždy na majiteli, jaký preparát pro své zvíře zvolí.
Názory na počátky domestikace psa nejsou ani v současnosti jednotné. Podle některých studií pes pochází z přední Asie z doby 8500 – 7000 let př. n. l., jiné vidí jeho původ v Eurasii před 11 – 14 tis. lety, molekulárně genetické závěry poukazují dokonce i na dobu před 100 tis. lety. Dešifrovaný genom psa domácího v kombinaci se závěry molekulární genetiky ale vedou k poměrně jasnému předkovi našich miláčků – k vlkovi indickému (Canis lupus pallipes).
Za přeměnu vlka v psího společníka se donedávna považoval proces ochočení mláďat vlků. Podle jiných studií si ale vlk zvykal na člověka postupně během hledání potravy v blízkosti lidských příbytků. Vlci se člověka báli méně a méně, tuto informaci si předávali a pak bylo snazší ochočit je. Celý proces doprovázela řada změn jak vzhledových, tak povahových (např. úbytek mozkové hmoty, zhoršení mimiky, změny ve funkci a stavbě zažívacího traktu - pes mnohem lépe tráví rostlinnou potravu, v důsledku čehož může být z pohledu výživy považován za všežravce, atd.).
Účelný výběrový chov vedl k největší variabilitě v rámci druhu vůbec – v FCI je registrováno více než 420 plemen psů s rozdílným uplatněním – psi ovčáčtí, pastevečtí, lovečtí, slepečtí, služební, společenští ad.
Cane corso byl vyšlechtěn ze starořímského psa molosského typu Canis Pugnax, který byl používán jako válečný a arénový pes. Po pádu Říma a s postupem doby se upustilo od jeho původního účelu a začal se čím dál tím více používat jako lovecký a hlídací pes. Jeho obliba velmi vzrůstala a toto plemeno se rozšířilo po celé Itálii. Když se však změnil systém zemědělství a hospodaření nebyli již tito psi tolik potřeba a plemeno téměř vymizelo. Malé populace cane corso se zachovaly na jihu Itálie v oblastech Puglia, Lucania a Sannio, kde si jich roku 1973 povšiml prof. Francesco Ballotta a dr. Antonio Morsiani. Roku 1978 začal program na obnovu tohoto impozantního plemene, podařilo se shromáždit 19 kusů toho plemene, ze kterých se podařilo cane corso vzkřísit. Roku 1983 byl sestaven první standard plemene a roku 1987 bylo již registrováno 100 jedinců. V roce 2007 bylo plemeno uznáno FCI. K nám se první jedinci dostali na přelomu let 1996/1997 a v roce 2000 vznikl český klub chovatelů.
Cane corso je pes velmi odvážný a tvrdě bránící svého pána a jeho rodinu. Nikdy však nezaútočí jako první. Je výborným hlídacím psem, který k tomuto k účelu nepotřebuje speciální výcvik. V případě ohrožení pána, jeho rodiny nebo majetku umí razantně a tvrdě zakročit. K rodině se chová láskyplně, je velmi věrný a rád se mazlí. K dětem má vřelý vztah. S jinými zvířaty v domácnosti vychází dobře, pokud byl s nimi jako štěně seznámen. K návštěvám se zpočátku chová odtažitě a je ostražitý, ale když pochopí, že jeho pánovi z jejich strany nehrozí žádné nebezpečí, je velmi přátelský.
Využitím je to hlídací pes, ochranář, policejní pes, stopař.
Cane corso dorůstá do výšky 58–64 cm (feny), psi pak 62–68 cm, váha se pohybuje u fen v rozmezí 38–45 kg a u psů 42–50 kg. V průměru se toto plemeno dožívá 11 let. Má širokou lebku typického molossoidního typu. Tlama je kratší, čtvercového charakteru, s širokými čelistmi, horní pysk překrývá spodní. Nos je černý s otevřenými nozdrami. Oči jsou středně velké a oválné, zbarvení záleží na barvě srsti, ale mělo by být co nejtmavší. Uši trojúhelníkovitého tvaru jsou nasazeny poměrně vysoko a visí podél hlavy. Krk je svalnatý a silný, trup robustní, ale ne podsaditý. Hřbet je rovný a dobře osvalený. Hrudník má hluboký a dosahuje až k loktům. Ocas je vysoko nasazený a u kořene silný. Končetiny jsou svalnaté a silné, přední tlapy jsou kočičí, zadní mají spíše oválný a kompaktnější tvar. Srst tohoto plemene je hustá a krátká, lesklá. Zbarvení je černé, olověně šedé, břidlicové, světle šedé, plavé, jelení červené, žluté či žíhané. U žlutých, červených nebo žíhaných je černá nebo šedá maska, která je pouze na tlamě.
Babesie jsou původcem této nemoci – jsou to parazité napadající červené krvinky. V Americe, Africe, Asii a jižní Evropě se u psů vyskytuje Babesia canis, v Indii a jižní Africe Babesia gibsoni, kočky napadá Babesia felis v zemích severní Afriky, v Indii, USA a jižní Evropě. Přenašeči jsou tropická a subtropická klíšťata rodu Haemaphysalis, Rhipicephalus a v mírném klimatu Dermacentor. Zvířata poškozují destrukcí erytrocytů- dochází u nich k akutní hemolytické anémii za příznaků vysoké horečky provázené hubnutím, žloutenkou, ascitem, postupně přibývají poruchy dýchacích a trávících cest, poškození očí, může být zasažen i nervový systém s následnými poruchami hybnosti, ochrnutím a záchvaty připomínajícími epileptické. U Babesie felis je průběh mírnější, kočky se uzdraví často spontánně.
Terapie musí být intenzivní, na psí babesiózu se podává např. imidokarb, u koček trypanová modř. Akutní infekce psů mají prognózu poměrně nepříznivou, v rámci prevence jsou proto důležité přípravky chránící zvířata před napadením klíšťaty. Pokud už je klíště přisáté, co nejrychleji jej odstraňte.
V naší zemi se vyskytuje r. Dermacentor v okolí dolního toku Dyje a Moravy, na Slovensku žije rovněž v některých částech, proto riziko babeziózy je i u nás v mírném pásmu.
Výčet nemocí hrozících v exotických krajích je samozřejmě mnohem rozsáhlejší. Plicní motoličnatost, motoličnatost jater či pankreatu, mnoho dalších parazitárních původců gastrointestinálních potíží, postižení očí Telaziózou či řada helmintodermatóz aj. trápí více či méně často zvířata i člověka v různých oblastech světa.
V rámci zachování zdraví tedy v cizích končinách nenechejte svého chlupatého přítele volně běhat, lovit či žrát mršiny, nekrmte jej syrovým masem, podávejte pouze pitnou vodu. Bezpodmínečně nutné je používání repelentů, obojků či spot onů a dalších přípravků dle konkrétních cílových destinací.
Před cestou vždy zvažte, zda není pro Vašeho psa po dobu dovolené lepší chalupa u tchýně v Beskydech či kupříkladu pro Vaši kočku známý hlídající ji u Vás v bytě. Kočičky se hůř adaptují na změny prostředí, roli hraje u obou zvířat i vedro, dlouhá cesta letadlem aj., které zvlášť ve starším věku chlupáčkům neprospějí.
