MASTITIDA GANGRENOZNÍ POVAHY je jedno z témat, o kterém bychom vás rádi informovali v tomto článku. Zánětlivá onemocnění mléčné žlázy jsou u psů, respektive fen, nejčastějším onemocněním. Zánět mléčné žlázy se projevuje zarudnutím, zatvrdnutím, bolestivostí okolí mléčné žlázy a tím, že tkáň žlázy jakoby hřeje. Každopádně toto onemocnění patří do rukou veterináře.
Zánět mléčné žlázy
Mastitida u psů je jednou z nejčastějších onemocnění v poporodním období.
Příznaky
Příznaky onemocní jsou závislé na druhu mastitidy. Může se objevit i bulka na mléčné žláze.
Typy onemocnění:
katarální mastitida – tento typ onemocnění je nebezpečný, protože bez specifických zkušeností je jen velmi obtížné ho odhalit. Symptomy prakticky chybí, s výjimkou přítomnosti hlenu v sekretech. Bez včasné léčby katarální mastitidy se onemocnění rozvíjí na mastitidu katarální hnisavou.
sérová mastitida – v mléce vylučovaném mléčnou žlázou existuje zánětlivý exsudát. Tento typ onemocnění nelze zjistit bez klinické diagnózy.
vláknový typ – z mléčných žláz vytékají bílé husté fibrinové prameny.
chudá forma mastitidy – v mléce ošetřujícího psa se objevují cizí částice hnisu, které mohou mít vzhled napínacích nití nebo oddělených částí bělavého nebo nažloutlého odstínu. Mléko ve většině případů mění barvu a vůni. Při této formě mastitidy by mělo dojít k okamžitému zastavení kojení.
flegmonózní mastitida – při této chorobě se hnis hromadí ve vrstvě podkožní tkáně a šíří se ve vnitřních vrstvách kůže. Zpočátku do mléka nevstupuje, ale po rozšíření bakterií do laloků se v mléce objeví hnisavé hrudky.
abscesní mastitida – tato forma se projevuje v podobě abscesu na postižené části mléčných žláz. Je jen velmi zřídka diagnostikována.
mastitida gangrenózní povahy – je považována za nejtěžší formu onemocnění, při které odumřou tkáně prsních žláz a rozkládají se.
Co s tím dělat
K léčbě počátečních stadií mastitidy se využívá konzervativní terapie:
laserová terapie – provádí se pomocí speciálních laserových zařízení. Pro toto ošetření stačí 3–5 návštěv trvajících jeden a půl až dvě minuty.
antibiotická terapie – důležité je, aby se pes podrobil diagnostickému vyšetření k identifikaci patogenu ze sekrecí mléka a dle nálezu se následně nasazují příslušná antibiotika.
novokainová blokáda – tato metoda se používá k léčbě počátečního stadia purulentní nebo katarální mastitidy. Blokáda se provádí injekcí roztoku novokainu v postižené oblasti. Pokud je to nutné, doporučuje se po třech dnech aplikaci opakovat. Při ambulantní terapii může být blokáda provedena každé tři dny s použitím antibiotika bicilin-3.
V případě, kdy štěňata neodsají dokonale všechno mléko, může u feny dojít k velmi bolestivému zánětu mléčné žlázy, takzvané mastitidě. Zánět mléčné žlázy většinou zasáhne struk mezi předními končetinami, ke kterému se štěňata nemůžou delší dobu dostat, nebo naopak struk u zadních končetin, který bývá nejvíce spuštěný a k dokonalému vysání je zapotřebí pořádný podtlak.
Mastitida je bakteriální infekce z jednoho nebo více laktujících (produkujících mléko) žláz v prsou. Prvotní příčinou tohoto zánětlivého onemocnění je tedy poškození mléčné žlázy, na které pak organismus feny reaguje zánětem. To může být ve své podstatě způsobeno čímkoliv, například infekcí, mechanickým poškozením nebo nemocí jiných tkání, viz dále v textu.
K mastitidám způsobeným takzvaným městnáním mléka dochází především při odstavu štěňat. Může k němu ovšem dojít i před odstavem, není-li štěňaty z nějakého důvodu odsáváno ze struků všechno mléko. Takto přeplněné struky jsou choulostivější, snadněji se do nich dostávají bakterie z vnějšího prostředí například při odsávání či poranění struku.
Bakteriální mastitida je vyvolána bakteriemi, které se strukovým otvorem dostanou do mléčné žlázy, kde se okamžitě začnou množit, přičemž poškozují senzitivní tkáň mléčné žlázy. Bakteriální mastitida může být vyvolána i štípnutím hmyzu – výskyt těchto případů je hodně častý v létě. Bakterie se do mléčné žlázy mohou dostat také z nečisté boudy nebo pelechu, nebo vnitřní cestou krví či lymfou z nemocných tkání v těle feny.
Mastitida může vzniknout i následkem vnějšího mechanického poškození mléčné tkáně různými úrazy či poraněními. Takováto mastitida je ve svém prvotním stadiu zpravidla neinfekční, může se však velmi rychle vyvinout v mastitidu bakteriální.
Početné vrhy, nešetrné sání, poranění o vybavení výběhu a podobně mohou být příčinou vzniku bolestivých kožních erozí, prasklinek, kterými snadno proniká bakteriální infekce do nitra žlázy s následným rozvojem zánětu mléčné žlázy (mastitidy). Při vlastním zánětu bývají struky začervenalé, oteklé, na dotek teplé a velmi bolestivé. Mléko je hustší a jeho barva se mění do žlutavého odstínu, může i zapáchat. Celkový zdravotní stav samic většinou zůstává nezměněn. V menšině případů se přesto objevuje apatie, nepřijímání potravy a horečka (40 °C).
Při výskytu zánětu je nutné mláďata odstavit (a v závislosti na věku buď zajistit kojnou fenu, nebo umělé dokrmování).
Průvodním jevem každého zánětu je vysoká produkce fibrinu. Organismus si tak vytváří nespecifickou bariéru, která by po zvládnutí zánětu měla být odbourána a nahrazena regenerovanou tkání. Mastitidy jsou však doprovázeny nadměrnou tvorbou fibr
Pokud již mastitida nastane, je třeba přikládat chladivé (ne ledové!) obklady a srazit teplotu (osvědčený je tvaroh, podmáslí a zázračná jsou i povidla, která jednak účinkují a jednak štěňatům nedělá problém se poté přisát, což se nadá říct například o mentolově zapáchajícím Aphlegminu). Dále je velmi důležité zatvrdlý struk rozmasírovat a hnis postupně odstříkat, jinak se utvoří absces a hnis si prorazí cestu ven mimo mléčnou žlázu.
Léčba by měla být podpořena antibiotiky, při tomto onemocnění je vždy třeba navštívit veterinárního lékaře.
Důležitá je také péče o mléčnou žlázu, která spočívá v dostatečné hygieně (omývání vlažnou vodou, heřmánkem nebo slabou dezinfekcí, například Betadine), dále je možné aplikovat chladivé a hojivé masti (Aphlegmin, Calcium panthotenicum a jiné). Podle fáze zánětu můžeme přikládat i obklady, zpočátku studené, u chroničtějšího průběhu teplé. S ohledem na závažnost se používají antibiotika – potencované sulfonamidy, enrofloxacin a podobně (častými původci zánětů jsou: Pasteurella, Klebsiella, E. coli, Streptococcus) současně s probiotiky. Konečným řešením mastitid bývá i chirurgické odejmutí žlázy. Nejlepší prevencí je dodržování hygieny, časté vyměňování podestýlky ve výběhu a kontrola stavu žlázy.
Stav mléčné žlázy je nutné hodnotit v souvislosti s pohlavním cyklem, podstatné je, kdy fenka naposledy hárala, mohou se také objevit nateklé struky (nateklé cecíky). Je-li žláza nateklá bez vlivu pohlavního cyklu, může se jednat o zánět mléčné žlázy, tedy mastitidu, nebo o nádorový proces. Terapie pak odpovídá výsledku klinického vyšetření, optimálně doplněného o cytologické vyšetření sekretu mléčné žlázy.
Příznaky
Nateklé struky, bolestivost, výskyt bulky, výtok ze struků, teplota může a nemusí být.
Léčba
Prostá mastitida se řeší antibiotiky doplněnými o resorpční masti, terapie nádorového procesu je jednoznačně chirurgická. Nádory na mléčné žláze u fen jsou z 50 % benigní a z 50 % maligní. Jednoznačné rozlišení typu nádoru dovoluje až histologické vyšetření z odebraného vzorku.
Mastitida je zánět mléčných žláz vyskytující se nejčastěji u fen v prvních týdnech laktace. Jestliže nedochází k dostatečnému vyprazdňování mléčné žlázy sáním štěňat, vytvoří se zánětlivé ložisko. Může docházet i ke vzniku abscesů. V tomto případě se objevuje zarudnutí a otok mléčné žlázy, která je při doteku bolestivá. Postižený struk produkuje mnohem méně mléka, sekret je vodnatý, má nahnědlou barvu, může být i s příměsí krve. Fena je celkově apatická, má horečku, postupně ztrácí zájem o štěňata.
Léčba se neobejde bez podání antibiotik a léků proti bolesti. Z postižené žlázy je vhodné 3–4krát denně odstříkat mléko. Nikdy ho nenecháme sát štěňata, protože by mohlo dojít k intoxikaci. Na žlázu se 3 dny přikládají teplé obklady, dále se struk chladí. Výborný je také obklad z tvarohu. Protizánětlivé masti se mohou aplikovat, ale štěňata je nesmí olizovat.
Americký pitbulteriér je mírumilovný k lidem a zcela oddaný své rodině. Dokáže ji bránit i za cenu ztráty života. Také velmi těžce nese, když rodinu někdo opustí. Má vyrovnanou povahu, je kamarádský a hodí se i k dětem. Je to opravdu společenský pes, který má rád každou návštěvu, třebaže je vůči cizím lidem trochu rezervovaný. Je výjimečně odolný vůči fyzické a psychické zátěži, dokáže vytrvale a tvrdě pracovat a potřebuje být stále něčím zaměstnán. Při styku s jinými psy dává najevo svou nadřazenost, kterou má geneticky zakódovanou. Při správné výchově s ním však nejsou problémy a svou trochu pošramocenou pověst si určitě nezaslouží. Ve špatných rukou může být ovšem „pitbul nebezpečný, a to především proto, že se vždy chce svému pánovi zavděčit, což je snadno zneužitelné.
Po celá staletí chovateli podporovaná vlastnost pitbulů z něj tedy dnes činí problémového psa ve vztahu k jiným psům. Oproti tomu pitbulteriéry, kteří se v ringu pod tlakem zranění a bolesti obrátili proti člověku, „pitmani“ bez milosti utratili. Díky této tvrdé selekci je dnešní americký pitbulteriér pes pevné, vyrovnané, spolehlivé a bezmezně statečné povahy s vřelým vztahem k člověku.
Povaha pitbula je k lidem přátelská, svému pánovi a jeho rodině je bezmezně oddaný, je povahově velmi vyrovnaný a inteligentní. Je společenský, radostně vítá všechny návštěvy, a i když je k cizím lidem rezervovaný, není agresivní. Toto však platí pouze pro psy z dobrého chovu. Bohužel mnoho pitbulů u nás chovaných, jsou psi ze špatných spojení nebo kříženci. Extrémní vlastnosti, jako je game, se velice rychle ztrácí při nesprávné volbě chovného páru, a současně se bohužel ztrácí také další vlastnosti, jako je loajalita vůči lidem a vyrovnaná povaha. Proto je nutné krýt feny liniově odpovídajícími psy. Pro správnou volbu chovného páru je tedy nutné znát rodokmen obou rodičů a vědět, co s čím můžeme kombinovat.
Někteří „chovatelé“ kryjí cokoliv čímkoliv pouze za účelem zisku a výsledkem jsou psi, kteří mají s pitbulem společný pouze vzhled. Často u nich chybí typické vlastnosti plemene a objevuje se dokonce agresivita vůči lidem. Jsou to zkrátka bastardi vypadající jako pitbulové. Bohužel tito jedinci dělají pak ostudu celému plemenu a problémy jeho chovatelům.
Pitbul rozhodně není pes pro každého. Jeho fyzický fond a zděděné vlastnosti ho sice předurčují být dobrým společníkem do rodiny a ochráncem majetku, jeho výchova však vyžaduje mnohem více trpělivosti a důslednosti než výchova jiných plemen. Americký pitbulteriér si musí být neustále jist svým postavením, umístěním a žebříčku hierarchie v rodině. Vždy je také připraven vzít „vedení“ do svých rukou, k&nbs
Zelení šneci (Edentulina obesa) se vyskytují v Kamerunu, Keni a Tanzanii. Jedná se o stromový druh. Šnek má jasně zelenou ulitu, noha je žlutá s tenkými podélnými tmavými pruhy. Tento druh se vyznačuje dlouhým a tenkým krkem s malou hlavovou částí – vše je vyvinuto k lepšímu pronikání do ulity. Také pohlavní kloaka je z tohoto důvodu posunuta až k ulitě. Obústí je obdélníkové. Zbarvení ulity je dáno barvou vnitřních orgánů, které jsou zelené. Vlastní ulita je bělavě průhledná. Velikost šneků se pohybuje kolem 2,5–3 cm x 1,4–1,8 cm, váha cca 2–3 g.
Jeho pohyb je rovněž zajímavý, nedotýká se totiž podkladu celou nohou, ale pouze na dvou místech, takže se vlní od hlavy až k ocasní části nohy, což spíš připomíná pohyb píďalky než šneka. Pohybuje se nejvýše rychlostí kolem 0,0871 km/h, jinak je ale velmi pomalý. Často zvedá hlavu a kontroluje svými dlouhými očními tykadly okolí, pomocí prodloužených „pysků“ přitom sleduje slizové cesty plžů. Uchopení plže je pevné a edentulina zřejmě vypouští žaludeční šťávy či enzym působící jako neurutoxin, který během několika minut znehybní plže. Útok je velmi zajímavý – než se zakousne, zvedne přední část nohy těsně před svou kořistí. Plž není vysáván, jako to dělá například jiný šnečí predátor eugladina, ale je doslova požírán strouháním raduly. Tento proces vypadá, jako kdyby šnek kousal. Při krmení může vylučovat velké množství slizu – bublinek, jimiž si označuje svoji kořist. Spořádání plže trvá několik desítek minut, malý 20–30 minut.
Při zacházení s edentulinou buďte obezřetní, na její enzym totiž může být chovatel citlivější. Chov edentulin je v současné době hodně náročný, stále se hledá takový způsob chovu, aby při něm nedocházelo k častým úhynům, blížícím se 100 %. Edentulina je predátor v pravém slova smyslu, požírá jiné šneky nebo například slimáky menší velikosti i žížaly. Rozhodně se tento druh nehodí pro útlocitné povahy, kterým je líto každého šnečka. Edentulina je dost žravá, obvykle denně sežere jednoho a někdy (dle velikosti) i dva šnečky s ulitou kolem 1 cm. Ale troufne si i na větší sousto. Po dostatečném nakrmení si dopřeje klid a zavěsí se na strop terária nebo na větvičku. V klidu může trávit i několik dní. Dokáže si „zahrát“ i na mrtvého, kdy zaleze do ulity a nic ho nepřinutí vylézt – ani voda, která u jiných šneků zapůsobí. To, že šnek není mrtvý, poznáte podle toho, že má vnitřní orgány stále zelené. Uhynulý šnek je má již zahnědlé. Pokud chcete chovat edentuliny, musíte souběžně počítat i s chovem jiných malých šneků, je pravděpodobné, že jim mohou chutnat i naše páskovky o velikosti ulity do 1,5 cm. Další druhy krmných plžů či jiných nižších živoči
Nejzávažnější a zároveň život ohrožující komplikací je prasknutí výdutě (ruptura aneuryzmatu), která vzhledem k tomu, že bývá většinou na velké tepně, ohrožuje akutně psa na životě – je zde možnost vykrvácení z prasklého aneuryzmatu, a to buď do dutiny břišní, nebo do mozkové tkáně.
Další možnou komplikací je vznik trombů, tedy krevních sraženin. Krev se obvykle začne srážet v místech, kde je zpomalen její proud. Normální hodnota rychlosti proudu krve brání před vytvořením krevních sraženin. V případě aneuryzmatu nebo disekce se krev dostává do prostor, kde může proudit někdy i svou původní rychlostí, častěji je však zpomalena, v horším případě se úplně zastavuje, to hlavně tehdy, vznikne-li vakovité aneuryzma vyplněné krví, které je s původní cévou spojeno jen tenkou stopkou. V takovém případě se krev vysráží a tromby se mohou dostat do cirkulace, kde jsou příčinou mnohdy i masivní embolie.
Embolie je vmetení krevní sraženiny do jiného místa oběhu, nejčastěji do plic, kde způsobuje ucpání krevního řečiště.
Je důležité ověřit si diagnózu mozkového krvácení na CT, popřípadě na magnetické rezonanci, protože stejné příznaky jako krvácení může mít i „mozková mrtvice“, tedy stav, kdy se nějaká cévka ucpe a vytvoří se ložisko nezásobené kyslíkem a dojde k ischemické cévní mozkové příhodě. Je nutné odlišit příčinu příznaků, protože podle toho se volí léčba. Ještě je nutno zmínit, že takzvaná cévní mozková příhoda je z 80 % ischemické povahy, tedy že se ucpe přívodní céva, a z 20 % se jedná o krvácení.
Maltézský psík je příjemný pes, který má rád lidi a nevyhledává konflikty ani s ostatními psy, ani s jinými zvířaty. K cizím lidem se chová zdrženlivě, známou návštěvu však přátelsky uvítá. Je to velmi přítulný a živý pes, který děti miluje a velmi rád se účastní jejich her. Maltézský psík je inteligentní, vyrovnaný pes, který se dobře učí, proto jeho výchova nebývá náročná. Základní výcvik poslušnosti je však nutností. Jeho výchova ale nesmí být příliš tvrdá ani přísná, protože je velmi citlivý.
Maltézský psík je typický rodinný pes, kterého je vhodné chovat v bytě. Spokojí se s malým pelíškem v klidné části bytu, kde může ničím nerušen odpočívat. Pokud je zavřený sám v místnosti, chápe to jako trest, proto je třeba zajistit mu volný pohyb po celém bytě. Maltézáček potřebuje dostatek pohybu, ale nevyžaduje příliš dlouhé vycházky. Pokud s ním však na nějaký výlet vyjdete, přizpůsobí se vám a rád vás doprovodí. Maltézáček je velice ostražitý pejsek, který neznámého návštěvníka přivítá štěkotem, ale jinak není k hlídání vhodný. Také pro sport se nehodí. Rád si hraje, zvládne i delší procházky, ale usedlý životní styl mu nedělá problém. Rád se ujme role gaučového povaleče. Dožívá se průměrně 14–15 let.
Maltézáček je nesmírně oddaný a mazlivý pes. Je spíše klidnější povahy, s vnímavým, citlivým a laskavým charakterem. Je to vynikající společník a nenahraditelný přítel, je živý, veselý, laskavý, velmi poddajný a velmi přizpůsobivý. Jak jsme již zmínili, je i velice inteligentní, tvárný a učenlivý, zároveň však poněkud přecitlivělý, takže se nesmí vychovávat tvrdým způsobem – tvrdá slova a hrubé povely jej velice zraňují! Vychovávejte ho proto vesele a po zásluze ho vždy pochvalte a odměňte. Je také velmi vnímavý na rodinné vztahy a náladu ve svém okolí. Nadevše miluje svého pána, ke všem členům rodiny silně, citlivě a empaticky lne a je nerad o samotě.
Tvrdit s plným přesvědčením, že maltézský pochází z Malty, se v současné době již nesetkává s pochopením. Maltézáčci sice byli po dlouhé věky na Maltě známí, v té době však současně sklízeli velkou popularitu také na Filipínách a v Číně. Předpokládá se však, že je do těchto zemí zavezli féničtí kupci právě z Malty. Jméno tohoto roztomilého psíka tedy neznamená, že byl jeho dávný původ soustředěn na ostrově Malta. Přídavné jméno „maltézský“ totiž pochází ze semitského slova „mŕlat“, což v překladu znamená „útočiště“ nebo „přístav“. Z kořene tohoto semitského slova dodnes vychází jména mnoha pobřežních míst, jako například jaderský ostrov Meleda, sicilské město Melita, a také ostrov Malta. Předci tohoto malého psíka žili v přístavech a pobřežních městech v&n
Francouzský buldoček, jak již název napovídá, pochází z Francie a byl vyšlechtěn v 19. století. Existují dvě teorie jeho vzniku. První říká, že francouzský buldoček má mezi svými předky psy z arén, kteří zápasili s býky. Druhá praví, že si v 60. letech 19. století dovezli francouzští chovatelé malé buldoky z Velké Británie a ty později křížili s francouzskými plemeny a také s teriéry. Původním posláním tohoto psa byl lov krys, ale velmi brzy se z něj stal společník rodin a dnes tomu není jinak.
Francouzský buldoček je extrovertní, veselý a inteligentní pes. Dokáže být i tvrdohlavý a umí si jít za svým, když si něco umíní. Přestože je to odvážný a tělesně tvrdý pes, duši má velmi citlivou a tvrdá slova a přístup ho dokážou hluboce zasáhnout. Velmi rád pobývá ve společnosti své rodiny, nerad zůstává sám doma. Vyžaduje jistou dávku pozornosti a může i značně žárlit, pokud se jeho pán nevěnuje právě jemu. Francouzský buldoček štěká velmi málo, proto jeho štěkot neberte na lehkou váhu, může totiž znamenat nějaké nebezpečí. Většina jedinců má kladný vztah jak k malým dětem, tak dokáže být veselým společníkem pro děti starší. Někteří psi se mohou chovat dominantně vůči jiným psům, ale rozhodně to není pravidlem. S ostatními zvířaty nemají žádný problém, pokud jsou na ně zvyklá. Francouzský buldoček má potlačený lovecký instinkt a nemá sklony vydávat se někam na vlastní pěst.
Francouzský buldoček je úžasné, milé, přítulné a osobité plemeno, které je velmi vhodné k dětem a potřebuje přímý kontakt s člověkem a jeho lásku. Je to takový „kašpárek“, který je přístupný k jakékoliv hře, která ho baví. I přes některé své dané handicapy, jako je krátký čumák, který je spojen s horším dýcháním zejména v horkém, ale i v mrazivém počasí, se buldočci krátkodobě mohou zúčastňovat některých psích sportů. Jsou schopni chodit delší procházky, ale je potřeba mít s sebou dostatek vody. Horké nebo hodně mrazivé počasí je pro ně nevhodné – postačí jen velmi krátké ranní a večerní procházky.
Povahu mají milou, hravou, ale přitom někdy hodně tvrdohlavou. Když si něco vezmou do hlavy, že to dělat nebudou, nikdo s nimi nehne. Snadno si dokážou získat lásku člověka svým chováním a klaunovstvím. Francouzský buldoček je společenský pes, který oplývá bystrostí, energičností, mazlivostí a hravostí. Pro tohoto psa veselé povahy je těsný kontakt s pánem a jeho rodinou nadmíru důležitý, citlivý francouzský buldoček vyžaduje dostatek pozornosti. Velmi miluje děti. Dobře obstojí také v roli ostražitého hlídače, ačkoliv není zbytečně uštěkaný.
Francouzský buldoček dorůstá do výšky okolo 30 cm v kohoutku a dosahuje váhy 14 kg. Výška psa v&
Entlebušský salašnický pes je středně velké pastevecké plemeno psa, nejmenší ze čtyř plemen švýcarského salašnického typu. Pochází z Entlebuchu, což je údolí v oblasti kantonů Lucern a Bern ve Švýcarsku. Je přeborníkem v množství vynikajících psích vlastností. Je to přátelský společník a ochranář svého pána, jeho rodiny i dětí. Kromě dobrého vztahu ke společenství domácích lidí si entlebušský salašnický pes zachoval také neagresivní vztah k ostatním psům a zvířatům vyskytujícím se v jeho domácnosti. Jedinou podmínkou je zde správná socializace ve štěněčím věku. Výcvik tohoto psa není náročný.
Péče o srst je v zásadě naprosto nenáročná, běžná péče zcela postačí. Toto plemeno má sice podsadu, která psům umožňuje bezproblémový a dlouhodobý pobyt venku, do kotce toto plemeno přesto nepatří. Entlebušský salašnický pes je vyrovnané a klidné povahy pouze v případě, že je s ním zacházeno jako s členem rodiny, což představuje blízký kontakt s člověkem a také možnost spaní blízko svého pána a jeho rodiny, nikoliv zcela odděleně. Nedostatečný kontakt s člověkem a neúplná socializace může tyto psy povahově navždy poškodit a změnit.
