Zácpa je stav, kdy dochází k nahromadění trusu ve střevě a k jeho ucpání. Vyskytuje se hlavně u starších psů.
Nejčastější příčinou zácpy je překrmení psa kostmi, kdy v žaludku dochází k nedostatečnému odvápnění přijatých kostí a jejich rychlému posunu do dalších úseků střeva. Tam dochází k zahuštění jejich obsahu, vstřebání vody a vzniku kostního trusu. Trus pak uvízne v konečníku a vyvolá zácpu. Další možnou příčinou vzniku zácpy jsou mechanická ucpání trávicího traktu (zvětšená prostata, nádory) či poruchy v nervové regulaci činnosti střev.
Zácpa se projevuje neustálým nucením ke kálení bez efektu, bolestivostí břicha, kňučením, naříkáním.
Při déletrvajícím postižení se objevuje malátnost, únava, apatie, zvracení, nepřijímání potravy. Může dojít ke krvácení z konečníku (mechanické podráždění a zánět sliznice střeva), v neřešených případech až k nekróze střeva, jeho ruptuře a k zánětu pobřišnice.
Prognóza je většinou příznivá, u zanedbaných případů nejistá, u nádorovitých změn nepříznivá.
Jedná se o bakteriální onemocnění, které je dokonce přenosné i na člověka.
Projevy
Králík trpící pseudotuberkulózou má problémy s dýcháním i zažíváním, hubne, často vůbec nejí, trpí průjmy i zácpami. Objevuje se u něj apatie a malátnost.
Příčiny
Příčinou tohoto onemocnění je často kontakt s jiným nakaženým králíkem. Možné je také nakažení se prostřednictvím krmiva (například ze sena usušeného z míst, kde se volně pohyboval nakažený divoký králík).
Léčba
Problémem je, že příznaky této nemoci mohou být často zaměňovány za jiné onemocnění a veterináři nezbývá, než nejprve u králíka provést bakteriologické vyšetření (pokud by se pseudotuberkulóza u králíka potvrdila, je třeba otestovat celý chov). Veterináři se obvykle snaží králíka (který je chován doma!) trpícího pseudotuberkulózou léčit, ale ne s příliš dobrými výsledky. U králíků chovaných na maso je to jinak. Obvykle se nemocní králíci utrácejí.
Prevence
Jedinou prevencí je zamezení kontaktu králíka s jiným nakaženým králíkem, dbání na hygienická pravidla a dostatečnou dezinfekcí prostředí a respektování karantény u nového přírůstku do chovu.
Zvracení vyvolávejte nejpozději dvě hodiny po pozření podezřelé látky. Nejvíce doporučovaným přípravkem k vyvolání zvracení je tříprocentní roztok peroxidu vodíku naředěný vodou, který psovi nalijete přímo do tlamy. Pokud nedochází ke zvracení, látku mu po deseti minutách znovu aplikujte. Stejné reakce byste měli dosáhnout, dáte-li psovi na jazyk jedlou sodu nebo hořčici, případně silně koncentrovaný slaný roztok.
Po podání roztoku přinuťte psa chodit, látka se tak rychleji rozšíří a urychlí se její účinek. Pokud se pes nevyzvrací ani po dvou podaných dávkách peroxidu, třetí mu už nepodávejte a urychleně hledejte veterinární pomoc.
Ne vždy je žádoucí nutit psa zvracet. Pokud pes již zvracel nebo zvrací, rozhodně mu nepodávejte prostředky na vyvolání zvracení, tímto úkonem mu jen přitížíte. Je-li pes v šoku, nebo se u něj projevuje malátnost, vyvolávání zvracení by ho mohlo udusit. Také nemá smysl nutit psa zvracet po déle než dvou hodinách od pozření toxické látky, v této době již zvracením ničeho nedocílíte. U bělidel či leptavých látek dochází při jejich zvrácení ke kompletnímu poleptání sliznice trávicího traktu. Tím psovi tedy rozhodně nepomůžete. Celou situaci naopak zhoršíte.
Predisponovaná jsou dlouhosrstá plemena s bohatým a hustým osrstěním – svatobernardský pes, novofundlandský pes, německý ovčák, čau-čau, bernský salašnický pes, zlatý retrívr, ale i některá krátkosrstá (rotvajler).
Když se začne pes drbat nebo kousat, dobře ho prohlédněte. V případě, že naleznete ranku, místo vydezinfikujte (Betadine, Alfadin), a pokud se pes stále poranění věnuje, nasaďte do druhého dne límec. Jestliže neztratí o postižené místo zájem ani do druhého dne, vyhledejte odbornou pomoc.
Mokvavou skvrnu, která se nesmírně rychle šíří, co nejdříve veterinář ostříhá, pokud možno ještě kousek do zdravé kůže. Důležité je, aby se k ní dostal vzduch, neboť se musí dále sušit. Jestliže nestihnete skvrnu objevit brzy, může se u psa objevit i horečka, malátnost, nežravost.
Zapařeniny se dají léčit použitím přípravku Tea Tree Oil od Dr. Müllera. Zapařeninu je třeba několikrát denně pokapat. Hlavní výhodou je, že se kůže čištěním nenamočí, nevýhodou pak, že přípravek pálí.
Po zjištění místa spotu je dobré houbičkou, vlažnou vodou a salicylovým mýdlem očistit spot a jeho okolí. Poté důkladně vymýt čistou vodou a vysušit nejlépe kuchyňskými papírovými ubrousky. Po vysušení nanést mast, která se jmenuje Cicaderma. Tato mast během okamžiku zklidní místo spotu a pes se přestane vylizovat a drbat. Mast necháme vstřebat a pak na postižené místo naneseme 100% rakytníkový olej. Při včasném podchycení spotu není potřeba srst vystříhávat. Olejem potírejte velmi často, mast používejte vždy po umytí (je-li potřeba) anebo po vysušení ubrouskem, a to asi 2–3x denně. Ve většině případů nedojde k vypadání srsti a za pár dní není nic poznat. Pokud tato léčba nezabere, je třeba vyhledat veterinárního lékaře.
Při zjištění většího ložiska je potřeba místo vystříhat, vysušit pomocí Betadinu, natřít zelenou vodičkou Novikov. Takto postupovat stále dokola, dokud se skvrna nezahojí. Pokud už na ní nejsou strupy, promazávat mastí Framykoin.
V případě, že si na výše uvedené postupy sami netroufáte, obraťte se na veterinárního lékaře, který vám jistě rád pomůže a postižení vyléčí.
Vlasovec psí (Dirofilaria immitis) je tenký parazit tvarem připomínající špagetu, sídlí obvykle v plicních artériích a srdečních komorách svých hostitelů. Nakažený pes může mít až 250 srdečních červů. Jak paraziti rostou, zužují cévy vedoucí k srdci a plicím, což nutí zvíře ke kašli a způsobuje jeho malátnost, netečnost a ztrátu chuti k jídlu. Aktivita těchto parazitů stoupá v noci, kdy se tlačí do podkoží, kde mají větší pravděpodobnost, že budou nasáti komárem – svým mezihostitelem.
Samice vlasovce produkují po spáření mikroskopické larvy nazývané mikrofilárie, které se dostávají do krevního oběhu zvířete.
Vývoj parazita probíhá přes mezihostitele, jímž je komár. Ten sáním krve nemocného psa nasaje i takzvané mikrofilárie (larvy parazita), které se v jeho těle během dvou týdnů přemění na infekční stadia, přičemž je důležitá teplota prostředí vyšší než 15 °C. Po bodnutí psa infikovaným komárem pronikají infekční stadia mikrofilárií do podkoží a svaloviny nového hostitele a trvá většinou 70–110 dní, než se dostanou dále do krevního oběhu. Za 4–5 měsíců pronikají až do plicních arterií a pravé srdeční komory. Hlístice dospějí za 6–7 měsíců, produkují další larvy a v těle hostitele mohou žít kolem 5 až 7 let. Přenos mikrofilárií je možný i transplacentárně během březosti, případně transfuzí.
Změny na srdečním svalu se projeví jeho dilatací (zvětšením) a hypertrofií (zesílením svaloviny), a to jako důsledek plicní hypertenze a tvorby trombů (sraženin) v plicních arteriích. Tím dochází k přetěžování malého krevního oběhu. Tělo pak může reagovat na přítomnost patogenu tvorbou protilátek a vznikající imunokomplexy mohou mít za následek poškození ledvin. Ojediněle se tvoří zánětlivá ložiska (granulomy) v mozku a sítnici. Velké množství parazitů vede až k ucpání pravé srdeční síně a zadní duté žíly. Vzhledem k intravaskulární hemolýze se může objevit žloutenka, krvácivé stavy, tmavě hnědá moč (hemoglobinurie). Protilátky, které tělo tvoří, mohou vést k destrukci vlasovců, ale tím také k alergickému zánětu plic a konsolidaci (nevzdušnosti) plicních laloků.
Rozeznáváme dva druhy vlasovce: Dirofilaria immitis způsobuje plicní filariózu; Dirofilaria repens napadá podkoží. Vlasovce přenáší bodavý hmyz. Samička rodí živé larvy, které migrují krevním a lymfatickým řečištěm.
Akutní selhání ledvin ohrožuje život a je obyčejně způsobeno stavem, který s močovými cestami nesouvisí; je například následkem srdečního selhání či otravy etylenglykolem (rozmrazovačem). Postižený pes ztrácí chuť k jídlu, slábne, je malátný až kolabuje, zvrací a má průjem. Pes vykazující výše uvedené příznaky by měl být co nejdříve vyšetřen veterinářem; má-li přežít, je nezbytná intenzivní péče s okamžitým zavedením intravenózního roztoku.
Chronické selhání ledvin je pomalá, zákeřná nemoc, většinou postihující starší psy. Obecné příznaky začínají zvýšeným pitím a močením a lehkým omezením pohybových aktivit. Pes může být vyčerpaný a apatický, ztrácí zájem o okolí. Příznaky se postupně zhoršují. Není-li stav léčen, pes začne zvracet pěnu nebo potravu. Objeví se tělesný třes nebo ztráta rovnováhy, pes trpí mírnými záchvaty. Hlavní léčbou chronického selhání ledvin je vhodná výživa. Tekutiny mohou být podávány nitrožilně, ačkoli v některých případech je nutné podávat je pod kůži (subkutánně). Vysoký krevní tlak je upravován podáním specifických léků. Mnohá léčiva jsou z těla odstraňována ledvinami; pokud je tedy u psa diagnostikováno chronické selhání ledvin, měly by být zcela přehodnoceny dávky všech léků, které dosud užívá.
Jakmile se u psa jednou vyvine chronické selhání ledvin, nelze tento stav zvrátit. Avšak pečlivě zvolená dieta může jeho postup zpomalit a potlačit některé jeho příznaky tak, aby pes mohl prožít plnohodnotný život. Veterinář doporučí vhodnou dietu v závislosti na stadiu choroby.
Urémie se vyskytuje v pozdním stadiu ledvinového selhání, kdy odpadní produkty látkové výměny, které jsou normálně odstraňovány močí z těla, vstupují nazpět do krevního řečiště. Je-li urémie pokročilá, je prognóza nepříznivá. Typické příznaky urémie zahrnují zvracení; zvýšenou žízeň a pití; ztrátu chuti; ztrátu hmotnosti; otupělost nebo malátnost; dech páchnoucí po čpavku; bledé dásně a vředy v tlamě; průjem.
Mezi další možné problémy patří zánět výstelky močového měchýře (cystitida) a zánět močové trubice (uretritida), které vznikají následkem bakteriální infekce, ukládání minerálních látek, zranění, nádorů, a dokonce i stresu. Některé z těchto stavů mohou být velmi bolestivé. Moč postiženého psa je zakalená nebo má kyselý zápach a při její analýze lze nalézt krystalky minerálů, krev, bakterie a další látky.
Počítání dechů za minutu a posouzení způsobu dýchání může být velmi důležité při akutních stavech. Proto zjistěte, jakou dechovou frekvenci má váš pes za normálních okolností. Nejlepší je dech posuzovat, když pes spí. Nikdy nepočítejte dechy v době, kdy je mu teplo nebo hodně běhá. Normální dechová frekvence je 10 až 30 dechů za minutu. Pokud se pes dýcháním právě chladí, může mít klidně i 200 dechů za minutu. Posouzení způsobu dýchání je také důležité. Při normálním dýchání se při nádechu hrudník roztáhne a při výdechu se zase vrátí do původní polohy. Vydechování by nemělo vyžadovat žádnou námahu. Pokud si všimnete, že váš pes při výdechu používá břišní svaly, vydává hlasité zvuky, lapá po dechu, dýchá povrchově nebo ho dýchání bolí, navštivte veterinárního lékaře. Nejste-li si jisti, jestli váš pes vůbec dýchá, dejte mu před nos kousek vaty. Pokud se vata hýbe, pes dýchá. Můžete také použít zrcátko, dejte jej psovi před čenich, a když se na něm sráží pára, pes dýchá.
Zrychlené dýchání u psa může být způsobeno přehřátím. Jestliže pes zrychleně dýchá kvůli přehřátí, odveďte ho do (pokud možno) chladné, větrané místnosti a ochlaďte ho. Ideálně mu můžete dát tlapky do chladné vody nebo ho zabalit do namočeného ručníku. K ochlazování nepoužívejte ledovou vodu, protože velká změna teploty by psovi mohla způsobit šok. V horkých dnech psa nikdy fyzicky nepřetěžujte.
Někteří psi dýchají zrychleně také v případě, když cítí strach, úzkost nebo napětí. To jsou všechno emoce, které mohou způsobit zvýšení tělesné teploty.
Pokud zrychlené dýchání doprovází zvracení, průjem či nafouknuté břicho, na nic nečekejte a vyhledejte pomoc veterinárního lékaře. Když se pes rychle zadýchává nebo nemůže popadnout dech i po menší fyzické aktivitě, může to signalizovat onemocnění srdce nebo plic. Obecně platí, že brachycefalická plemena, tedy plemena s krátkými nebo zploštělými čenichy, mají větší problémy s dýcháním než psi s dlouhým čenichem. Vzhledem ke stavbě své lebky jsou totiž vystaveni většímu riziku respiračních problémů – je pro ně těžší se ochladit. Proto na to myslete, jestli máte doma buldoka, boxera, buldočka nebo třeba mopse, a tato plemena během parných dnů maximálně šetřete.
Jestliže máte jen podezření, že na abnormální změnu dýchacího rytmu vašeho psa opravdu nemá vliv okolní prostředí či jeho předešlá aktivita, anebo má pes problém s normálním pohybem či vstát – rozhodně je na místě vyhledat veterinárního lékaře. Rychlé dýchání u psů může způsobovat mnoho typů nemocí. Může jít o problém s erytrocyty, plícemi a jinými vnitřními a mimo jiné životně důležitými orgány psa.
Pokud pes dýchá výrazně jiným způsobem, to znamená, že se zvyšuje frekvence dechů, které jsou chrčivé nebo šelestící, a přidruží se i suchý kašel, jedná se pravděpodobně o příznak onemocnění průdušnice, průdušek nebo plic. Často je to provázeno teplotou, poruchami příjmu potravy nebo bolestivostí při nádechu. I počínající zánět v oblasti dýchacích cest se může rozvinout v život ohrožující stav, a proto by měl být včas vyšetřen veterinářem. Kromě toho je třeba i vyloučit sice vzácnou, ale přesto dosud se vyskytující nemoc – virovou psinku, kterou doprovázejí obdobné příznaky. Zánětlivé onemocnění průdušek je často způsobované podchlazením, promoknutím. Může se rozšířit i do plicní tkáně a vyvolat zápal plic. Pokud je doprovázeno bolestivostí mezižeberní tkáně, naznačuje to zánět pohrudnice. Dýchací obtíže, dušnost nebo chroptění jsou příznaky shromažďování sekretu na plicích. Ten ovšem může signalizovat i další možné problémy, jako je krvácení do hrudního prostoru po úrazu (provázené navíc bledými nebo namodralými spojivkami a dásněmi) nebo po otravě (příznakem otravy je i malátnost), těžká vada srdce a krevního oběhu, vdechnuté cizí těleso nebo nádor v hrudní dutině.
Hlavním příznakem napadení tímto virem je celoživotní a skrytá infekce. Jednou infikovaní jedinci zůstanou doživotními a neustálými nosiči viru i bez viditelných symptomů nemoci. Ve stresových situacích může potom dojít k reaktivaci a s tím spojenému vylučování viru.
U dospělého psa jsou následky infekce herpes virem málo známé. Diagnostikované symptomy, jako například rýma, vymizí po několika dnech. Avšak tímto způsobem se tento virus přenáší, neboť přesídluje na sliznici v dýchací trubici. Stejně tak se nachází v pohlavním ústrojí a může vyvolat vznik malých puchýřků v přední oblasti genitálií u fen nebo na předkožce u psů. Tak může být virus vyloučen se slinami, se sekrety z nosu, ale také z genitálií. Infekce, která primárně nepředstavuje žádné onemocnění, vznikne při přímém kontaktu, například při olizování nebo při krytí.
Fena může být již při prvním kontaktu se psem infikována. Jsou-li feny infikovány při krytí nebo během březosti, přestojí samy tuto infekci většinou dobře. Nebezpečným se však virus stává pro štěňata. V počátku březosti může vést prvotní infekce k resorpci (vstřebání) nebo po 35. dnu k potratu plodů. Nejčastěji bývají štěňata infikována v prvním týdnu života. Pokud se skrytá infekce reaktivuje během stresu při porodu, může dojít k nákaze během porodu nebo těsně po něm. Během porodu se mohou štěňata nakazit v porodních cestách, dále potom prostřednictvím sekretů z nosu a tlamy, vylučovaných fenou při neustálém olizování. Díky takto úzkému kontaktu dochází k dalšímu přenosu viru a infekce se rozšiřuje velmi rychle.
U březích fen dochází k porodu mrtvých, někdy i mumifikovaných plodů v kterémkoli stadiu březosti. Mohou také nastávat předčasné porody nebo porody slabých a nevyvinutých štěňat. Novorozenecká forma se projevuje u štěňat ne příliš jasnými příznaky celkového postižení, depresí, nechutenstvím, výtoky z očí bez zvýšené teploty. V případě rozšířené infekce štěňata naříkají, jsou apatická, výtok z dutiny ústní se mění z čirého na hlenohnisavý. V podkoží v oblasti třísel a na kůži břicha se může objevit červené zabarvení, puchýřky a podkožní otok. Tyto klinické příznaky mohou být doprovázeny ztrátou vědomí, obloukovitým prohnutím těla dozadu a křečemi. Novorozená štěňata hynou již po 12 až 48 hodinách. Štěňata nakažená v průběhu prvních dvou týdnů života uhynou 6 až 9 dnů po nakažení. U starších štěňat a dospělých psů probíhá onemocnění pozvolněji. Po krátké, 4- až 6denní inkubační době (období mezi prvním stykem s nákazou a prvními klinickými příznaky) se objeví příznaky mírné infekce dýchacích cest – zvýšená teplota, malátnost, nechutenství, zánět spojivek, zánět nosní sliznice (rýma), ojediněle zvracení. Někdy bývá zřejmý zánět střední vrstvy oční koule, zánět oční rohovky, šedý zákal, odumírání buněk sítnice oka. Štěňata, která přežijí, bývají zdrojem viru pro okolí.
U starších fen se mohou projevit léze na sliznici pochvy, které obvykle mizí během krátké doby. U psů jsou podobné změny na sliznici předkožky s doprovodným výtokem.
Starší zvířata se nakazí nejčastěji dýchacími cestami a dutinou ústní a virus zůstává na sliznicích dýchacího systému. Zde dochází k jeho pomnožení a někdy může způsobit zánět sliznice dýchacích cest, ale většinou je průběh bez příznaků. Ojediněle dochází k vzestupu obsahu virů v krvi a k postižení sliznic reprodukčního aparátu.
Virus může ale u některých jedinců dál přežívat při skryté infekci v různých místech organismu (hrtanových mízních uzlinách, příušních žlázách, mandlích a játrech). Protilátky postupně vymizí a zůstává rovnováha mezi buňkami, zprostředkovaná imunitou a virem. Útlumem buněčné aktivity však dochází k porušení této rovnováhy (silným stresem, léčbou kortikoidy), nastává mírný vzestup obsahu viru v krvi a jeho následné vylučování. Klinický stav zvířat změněn není, pouze vzestup protilátek v krvi je znakem tohoto procesu. Pokud je fena v tomto období březí, může dojít k infikování plodu, jak bylo popsáno výše. Infekce v děloze způsobuje neplodnost, potraty nebo porody slabých štěňat.
Cizími tělesy myslíme předměty, které nejsou obvyklou součástí potravy a které se psovi dostanou více či méně dobrovolně do zažívadel. Zažívací trakt začíná dutinou ústní – tlamou a již zde se můžeme s cizími tělesy setkat. Nejčastěji jsou to různé části aportů, obvykle kusy dřeva, zaklíněné mezi zuby, zapíchnuté podél zubů do dásně, eventuálně do kterékoli měkké části tlamy.
Obecnými příznaky je silný výtok vazkých slin, zápach z tlamy a neochota nebo neschopnost tlamu otevřít. Uvedené příznaky vznikají náhle.
Spolknutá cizí tělesa se dále mohou dostat do žaludku. Předměty zde uvízlé se diagnostikují obtížně a velmi záleží na chovateli a údajích, které vzhledem ke zdravotnímu stavu psa poskytne. Při absenci spolehlivé anamnézy může veterinář provést rentgenové vyšetření, je však třeba mít na paměti, že řada hmot nenechává na rtg snímku stín. Přitom může jít o velmi nebezpečné případy, například o různé části hraček z umělé hmoty nebo útržky PVC, které se nalepí na žaludeční sliznici.
Větší spolknuté předměty (kameny) mohou ucpat částečně nebo úplně vyústění žaludku do tenkého střeva. Společnými příznaky je úporné zvracení různě silně natrávené potravy brzy po nakrmení a bolestivost na pohmat v krajině žaludku. V pokročilejších případech mohou zvratky obsahovat natrávenou krev. Pokud se pes zvracením cizího tělesa nezbaví, nezbývá než přikročit k chirurgickému zákroku.
Menší cizí tělesa postupují do střeva a pak se nachází v celém rozsahu tohoto orgánu. Předmět uvázlý v tlustém střevu je nejčastějším případem prostupu cizího tělesa zažívadly. Diagnóza prohmatáním obsahu dutiny břišní však dělá potíže u psů přetučnělých nebo u takových, kteří ze strachu z vyšetření napnou břišní stěnu. Příznaky jsou dost obecné, nechutenství, malátnost, zvracení, zvýšená teplota, takže se z nich nedá na přítomnost cizího předmětu jednoznačně usoudit. Na absolutní velikosti a poloze tělesa v zažívadlech pak záleží, zda má pes zácpu nebo průjem. V tomto druhém případě totiž cizí těleso zadrží tuhé složky potravy a propustí pouze tekuté nebo kašovité. Předměty uvízlé v konečníku lze vypalpovat nebo vysondovat řitním otvorem.
Společným jmenovatelem pro cizí těleso ve střevě psa (snad kromě konečníku) je nebezpečí z prodlení. Pouze pokud má veterinář k dispozici alespoň přibližné údaje a celkový zdravotní stav psa je dosud dobrý, může se pokusit olejovým nálevem nebo klyzmatem o odstranění předmětu konečníkem. Část střeva přiléhající k cizímu tělesu je totiž během několika dnů postižena prudkým zánětem nebo odumřením a nastává akutní nebezpečí perforace (proděravění střeva) nebo přestup zánětu na pobřišnici. Není-li proto jistota, že odložení zákroku neohrozí život pacienta, je lépe přikročit k chirurgickému vynětí cizího tělesa (enterotomie).
Na pozření cizího předmětu může (ale taky nemusí) ukazovat přetrvávající zvracení, nechutenství, střídání dnů, kdy se daří lépe, a dnů, kdy je to horší. Může být zástava stolice, ale stejně tak může být průjem nebo i formovaný trus. Zkrátka, cizí předmět v trávicím traktu se projevuje velmi neurčitě, a proto byste každý zažívací problém, který trvá déle než 48 hodin (byť se jeví třeba i banálně), měli řešit s veterinárním lékařem. Jste-li svědky toho, že zvíře něco nepoživatelného pozřelo, je namístě navštívit veterinárního lékaře a ten psa vyšetří.
Pokud cizí předmět zůstane ležet v žaludku, je to situace vcelku dobře chirurgicky řešitelná. Pokud se mu ale podaří dostat do střeva, přežití zvířete záleží na mnoha okolnostech. Jedná-li se o předmět, který střevo ucpe, ale neporaní (gumová hračka, igelit, míček a podobně) a je včas diagnostikován a následně chirurgicky odstraněn, zvíře se rychle zotaví bez následků. Podstatně horší prognózu mají zastaralé případy, při nichž už došlo k odumření utlačované části střeva, neboť je nutná resekce, tedy odstranění poškozené části. Problémové jsou zejména partie hned za žaludkem, které se odstranit nedají nebo dají, ale pouze s vážnými trvalými dopady na zdraví.
Velmi nebezpečné jsou různé provázky, nitě a textilie, ty se totiž většinou jedním koncem někde zaháknou a druhý konec projde až do střev, kde se kolem nich omotávají a prořezávají se. Stejně tak ostré předměty (pecky, bakelit) dokážou střevo rozkrájet jako ostrý nůž. Jakmile je jednou střevo porušeno a jeho obsah vyteče do dutiny břišní, je prognóza už velmi nejistá, neboť se velmi rychle rozvíjí sepse způsobující totální rozvrat těla a úhyn nebo nutnost eutanazie.
Psi se třesou a rychle dýchají, když si hrají, protahují se anebo když se chtějí zbavit něčeho na svém kožichu, například vody. Třes a zrychlené dýchání se často vyskytují u malých plemen, v těchto případech se obvykle nejedná o zdraví ohrožující stav. V tomto případě může být důvodem strach nebo okolní nízká teplota. Existují i další důvody, proč se pes třese a zároveň není fyzicky nemocný, viz níže.
Příčiny třesu a zrychleného dýchání a jejich možná řešení:
Radost
Psi mohou projevit svou radost rychlým dýcháním a třesem.
Co s tím dělat
Tento jev do pár minut sám vymizí.
Mokrá srst
Dalším důvodem třesu a rychlého dýchání u psů může být reflex oklepání se, kdy se pes jednoduše snaží uschnout rychleji. Tento reflex neprobíhá vědomě, pes nechce uschnout, ale tekoucí voda (nebo jiné předměty) ho na těle svědí/dráždí, a tak následuje oklepání a zrychlený dech psa.
Co s tím dělat
Tyto projevy psů jsou zcela běžné a nepřinášejí nutnost léčby. Zklidněte psa nebo jej osušte.
Hyperaktivita
Někdy jsou třes a zrychlené dýchání signálem projevu hyperaktivity.
Co s tím dělat
V těchto případech třesu psa je vhodné se zamyslet nad cviky, které psa uklidní. Například jako odměnu psovi neházet míček nebo se s ním nepřetahovat, ale spíše ho odměnit pamlskem, pohladit ho a podobně.
Stres
Dalším důvodem třesu u psa může být stres. Pes může být stresován podobnými jevy jako člověk. Mezi časté patří: návštěva veterináře, bouřka, neznámé prostředí, neznámí lidé anebo neznámá zvířata. Na rozdíl od třesu z radosti má pes při stresu ještě další příznaky. Mezi tyto projevy úzkosti, respektive strachu patří: těžké nebo naopak zrychlené dýchání, chvění se, žvýkání či kousání okolních věcí, pomatené pohyby, vrčení, kňučení, projevy agrese a podobně. Frustrace či deprivace mohou u psa vyvolat selhání kardiovaskulárního systému, respektive srdce.
Co s tím dělat
U psa eliminujte spouštěče stresu. Pokud to není možné, pomalu psa na dané jevy zvykejte. Jestliže dojde k nenadálé situaci a pes je vystresovaný, zachovejte klidnou hlavu, mluvte na něj klidným hlasem a dělejte, jako že se nic neděje.
Stáří
U starých psů se může objevovat třes a rychlé dýchání proto, že jsou celkově náchylnější vůči patogenům.
Co s tím dělat
V tomto případě nelze stav psa léčit, ale příznaky lze zlepšit vhodnou formou terapie či medikace. Konzultujte stav psa s veterinářem.
Addisonova nemoc
Addisonova nemoc je způsobena nedostatkem kortizolu (hydrokortizonu), což je hormon, který je syntetizovaný (vzniká) v nadledvinách. Tato nedostačující činnost nadledvin může být způsobena dědičností anebo vnějšími vlivy (stravou a podobně). Addisonovu chorobu v praxi zpravidla doprovází ztráta chuti k jídlu. Addisonova choroba se projevuje nedostatkem sodíku a naopak nadbytkem draslíku v těle jedince. Na kůži psa se mohou vyskytnout temné grafitové skvrny. V pozdějším stadiu doprovází tuto nemoc i poruchy srdečního rytmu (arteriální hypotenze), záchvaty, třes, zrychlené dýchání a další. Tento typ onemocnění se (nejen) u psů těžko diagnostikuje, neboť není moc častý a všechny příznaky jsou zaměnitelné s jinou nemocí.
Co s tím dělat
Léčbu je nutné zahájit co nejdříve. Typ medikace se liší od forem (akutní a chronická) Addisonovy choroby.
Onemocnění ledvin
Onemocnění ledvin zpočátku nemusejí doprovázet žádné vizuálně pozorovatelné příznaky. Samotný třes a zrychlené dýchání u psa může být jen mírné a den ode dne se stupňovat. Poruchu ledvin doprovází časté močení a pocity žízně, což se u psa projeví častějším pitím. Přestože jsou počáteční příznaky mírné, konečný proces selhání ledvin je velmi rychlý.
Co s tím dělat
Je nutné toto onemocnění nepodcenit. Onemocnění ledvin u psů většinou nelze léčit, nicméně lze zmírnit příznaky a psovi prodloužit (téměř plnohodnotný) život.
Otrava
Otrava u psů bývá způsobena pozřením většího množství listů jedovatých rostlin, čokolády (kakaa), hroznového vína, rozinek a podobně. Po otravě se kromě nekontrolovatelného třesu u psů vyskytuje malátnost, těžké dýchání, ztráta chuti k jídlu, zvracení, nadměrné slinění, pes nemusí být schopen vstát či sednout si.
Co s tím dělat
Jestliže máte podezření, že příčinou třesu a rychlého dýchání jsou toxické látky, ihned konzultujte situaci se svým veterinářem.
Psinka
Nejvíce jsou ohrožena štěňata, která nebyla řádně očkována. V České republice je na psinku povinné očkování. Dodnes na tuto nemoc není známý lék. Příznaky lze zmírnit podáním léků, které zamezí sekundární infekci. Psinku v praxi doprovázejí další příznaky, mezi něž patří nadměrné slinění, horečka (teplý čumák psa), kašel, výtok hlenu z čumáku, zrychlené dýchání a třes.
Co s tím dělat
Při podezření na tento typ onemocnění co nejrychleji vyhledejte veterinární pomoc. Psovi nebo feně pravděpodobně budou nasazena antibiotika a další léky na ztlumení horečky a příznaků psinky.
Syndrom třesu
Syndrom třesu u psů způsobuje psychické vypětí. Spouštěčem jsou většinou specifikované jevy nebo věci, kterých se pes bojí anebo v jejich blízkosti pociťuje úzkost a strach. Tento syndrom byl zaznamenán u „westíků“, dalšími náchylnými plemeny psů jsou bišonci, pudlové a maltézští psíci. V dnešní době byl ale tento syndrom pozorován i u velkých psích plemen.
Co s tím dělat
Tento typ onemocnění naštěstí lze u psů léčit, a to podáním kortikosteroidů. Třes se začne zmírňovat již po prvním týdnu užívání kortikosteroidů. Kvůli přesné diagnóze ale vyhledejte veterinární péči.
Dospělý pes by měl být odčerven alespoň jednou za 3–6 měsíců, a to nejen, když jsou u něj objeveni parazité. Ty lze vypozorovat ve stolici v podobě vajíček či jiných stadií vývoje. Veterinář provádí takzvané koprologické vyšetření, tedy vyšetření trusu, kdy zjistí daného parazita a jak s ním nejlépe bojovat. Nejedná se o povinné vyšetření, ale chovatelé, kteří myslí na prevenci, běžně dodržují alespoň 6měsíční pravidelnost kontrol i bez náznaků potíží.
Frekvenci odčervování určuje veterinární lékař také na základě plemene, velikosti a věku psa, jeho zařazení a využití, rozhodující může být rovněž styk s hospodářskými zvířaty, u nichž se běžně vyvíjí cizopasníci přenosní na psy. Optimální frekvence odčervení psa může být 3x za rok, tedy každé 4 měsíce. Chovná fena by měla být odčervena během krytí a poté až společně se štěňaty. Během březosti bychom se měli odčervování raději vyhnout, některé přípravky mají totiž prokazatelně teratogenní efekt (Drontal). Jediným přípravkem schváleným pro použití během březosti je preparát Stronghold.
V praxi se psi většinou odčervují preventivně bez koprologického vyšetření, a to v rozmezí 3 až 6 měsíců. Pokud jsou přímo v trusu viditelní parazité nebo jejich články, je nutné po 14 dnech odčervení zopakovat. Při stanovení frekvence odčervování je nutné přihlédnout k využití psa (pracovní, lovečtí psi), zda je trvale doma či venku, v blízkosti hospodářských či jiných zvířat, jaký je počet psů v domácnosti, zda je v domácnosti malé dítě a podobně.
Bohužel přežívá mylná představa, že odčervení chrání zvíře proti vnitřním parazitům po dobu několika týdnů, nebo dokonce měsíců. Mnoho chovatelů nechává dospělého pejska odčervit jednou za půl roku, udělá si poznámku v kalendáři a dalších šest měsíců si s pocitem čistého svědomí užívá klid. Jenže díky nedostatečnému poučení se zatím scénář souboje s parazity může vyvíjet ve prospěch škodné škrkavky. Jejími vajíčky, kterých denně vyprodukuje několik set tisíc, jsou následně zamořeny prakticky všechny lokality, kde domácí mazlíčci kálejí. Stačí vzít psa vyvenčit do nejbližšího parku a vzhledem ke zvyku očichávat či olizovat pachové stopy máte slušnou šanci, že se již pár hodin po podání antiparazitik pozřením vajíček přítomných v kontaminované trávě znovu nakazí. Jelikož škrkavky ve střevě dospívají čtyři týdny, zbývá jim do dalšího termínu dehelmintizace spokojených pět měsíců přiživování.
Odčervování je ve skutečnosti jednorázový úkon a s očkováním, za které jej mnoho lidí zaměňuje, nemá absolutně nic společného. Zatímco očkovací látka působí jako prevence chránící psa dlouhodobě proti infekcím, konkrétním virům a bakteriím na principu stimulace imunitního systému, odčervovadlo v těle zvířete účinkuje maximálně čtyřiadvacet hodin (kromě spot-on preparátů, které působí v těle měsíc). Většina antihelmintik navíc dokáže zahubit pouze dospělé červy a výhradně ty, kteří žijí ve střevech. Na vajíčka či jiná vývojová stadia preparáty nepůsobí, proto je potřeba při pozitivním nálezu odčervení jednorázově působícími preparáty opakovat znovu po 14 dnech. Taktéž s larvami hnízdícími v jiných orgánech si nedokážou poradit. Akt odčervení nelze tedy charakterizovat jako účinnou ochranu, ale pouze coby léčebnou proceduru. Zda ji aplikovat pravidelně, jak často, jestli i bez předchozího vyšetření u psa, který nejeví známky nákazy, jsou otázky, k nimž vám každý odborník nabízí jinou odpověď.
Na straně odpůrců odčervování naslepo stojí i fakt, že běžně užívané odčervovací preparáty svým chemickým složením údajně negativně ovlivňují organismus pejska. Mírně zatěžují funkce vylučovacích orgánů (játra, ledviny), mohou mít vedlejší účinky (malátnost, průjem, zvracení, nechutenství) a k tomu opakované podávání stejné látky podporuje vytvoření rezistenční schopnosti. Tak kde je pravda? Ať už preferujete bylinná léčiva nebo běžná farmaka, stojíte v podstatě před volbou odčervovat pravidelně (navrhovaná frekvence každý třetí až šestý měsíc) nebo pouze na základě pozitivního parazitologického nálezu (znamená opětovaně shromažďovat fekálie a předávat je k vyšetření pod mikroskop). Za zvážení stojí stáří a zdravotní stav psa i typ prostředí, v němž se pohybuje. Důležitým faktorem v rozhodování je také soužití nebo styk s jinými domácími, hospodářskými a divokými zvířaty. Finální slovo by však mělo padnout především s ohledem na rodinu, zejména na děti.
Mnoho vnitřních parazitů je totiž přenosných ze zvířete na člověka, mají takzvaný zoonotický potenciál. Larvy škrkavek mohou například u lidí způsobit vážné onemocnění zvané larvální toxokaróza. Rozlišuje se forma oční, orgánová a smíšená, podle toho, kde se larva uhnízdí a vyvolá zánět. Možnost, že se usadí na mozku, zní hrůzostrašně a také má otřesné následky. K nakažení dochází pozřením infekčních vajíček během hry dětí na pískovišti, zahradě nebo v parku, při nedostatečné hygieně či laskání a mazlení s psíčkem. Nepřehánějte to tedy s polibky na čumáček a ruce si pořádně myjte!
Tržné rány, pokousání – nejprve zkontrolujte, zda nedošlo k poranění větších cév. V případě, že pes krvácí, začněte krvácení ihned zastavovat. U rozsáhlejších poranění neprodleně vyhledejte veterinární pomoc. Nejprve tedy zastavte krvácení, pak ránu ošetřujte! Lehké plošné krvácení nebo krvácení z malých ran se zastaví většinou samo (takové krvácení je užitečné, protože vyplavuje z rány nečistoty, případně i choroboplodné zárodky). Sraženou krev z rány neodstraňujte. Silnější krvácení zastavte využitím tlakového obvazu, obinadla nebo tamponu. Tlakový obvaz vystačí na mírnější rány, které je možno ovázat. Pružné obinadlo se používá nejčastěji při zástavě krvácení na končetinách, končetinu oviňte nad ránou a opatrně utahujte, dokud se krvácení nezastaví, obinadlo však nesmíte ponechat na končetině déle než 1 až 2 hodiny. Tampon použijte pro silně krvácející rány na místech, která lze obtížně vázat. Nikdy nepoužívejte zásyp! Vlastní ošetření rány proveďte až po zastavení krvácení. Povrchové ranky a odřeniny ošetřete jodovou tinkturou nebo jinou dezinfekční tekutinou, popřípadě sprejem (Septonex spray). Ránu znečištěnou prachem nebo hlínou a podobně nejprve vyčistěte 3% roztokem peroxidu vodíku, nouzově alespoň čistou vodou. Rány, které se mohou snadno znečistit (například na končetinách) ošetřete a zakryjte obvazem. Při vážnějším poranění je nutné neprodleně zajistit ošetření u veterinárního lékaře.
Popáleniny a poleptání – bezprostředně po popálení sprchujte postižené místo chladnou vodou asi 15 minut. Pozor však na podchlazení psa. Po ochlazení ránu překryjte čistým obvazem nebo gázou. Drobné popáleniny zasahující pouze pokožku můžete ošetřit sami. Zpočátku dvakrát denně, později jedenkrát denně místo očistěte a odstraňte nečistoty 0,5% dezinfekčním roztokem. Pokud je rána suchá, můžete použít dezinfekční mast. Rozsáhlejší popáleniny vyžadují každodenní ošetřování lékařem. Poleptání kyselinou – ránu opakovaně oplachujte roztokem sody bikarbony (do 1 litru čisté vody přidejte čajovou lžičku sody). Poté ihned kontaktujte veterináře!
Pohmožděnina – vzniká nárazem tupého a tvrdého předmětu na tělo. Ten poškodí měkké části těla a neprorazí kůži. Postižené místo oteče, je teplejší a bolestivé. V případě, že je zhmožděna končetina, objevuje se u psa kulhání různé intenzity. Menší pohmožděniny se mohou projevit jako krevní podlitiny, poruší-li se větší cévy a podkožní krvácení roztáhne tkanivo, vzniká krevní výron. Na malé a čerstvé pohmožděniny, případně krevní výrony, přikládejte studené obklady. Dalším opatřením je zajištění klidu psa. V případě, že kulhání neustoupí do několika dnů, je třeba navštívit veterinárního lékaře.
Zlomenina – příznakem zlomeniny je velká bolestivost, změna polohy končetiny, silné kulhání nebo chůze po třech končetinách, následný otok postižené oblasti. Při pohybu třecích ploch je slyšitelný charakteristický chřestící zvuk, takzvaná krepitace. V případě otevřené zlomeniny je viditelná otevřená rána se zlomenou kostí. Nutným opatřením první pomoci je znehybnění postižené končetiny dlahou a obvazem a dopravení postiženého psa k veterinárnímu lékaři. V případě otevřené zlomeniny je nutné nejprve provést zástavu případného krvácení.
Tonutí – nejprve odstraňte co nejvíce vody z dýchacích cest. U malého zvířete zvolte vytřepání hlavou dolů, ale dejte pozor na trauma krční páteře. Velkého psa přehněte přes koleno nebo židli a opakovaným tlakem na hrudník vodu vymačkávejte. Pokud zvíře nedýchá, začněte umělé dýchání, pokud nenahmatáte ani pulz, zahajte masáž srdce.
Otrava – různé jedy vyvolávají různé příznaky. Většina jedů způsobí krátce po pozření zvracení nebo průjmy, kterými se organismus snaží zbavit nežádoucích látek. U většiny jedů probíhají příznaky bezprostředně po příjmu jedu nebo po jeho vstřebání do krve a zanesení do orgánů a tkání. Hlavními příznaky otrav jsou zvracení, průjem, skleslost a malátnost psa, nechutenství, u některých jedů slinotok, rozšíření nebo zúžení zornic, snížení tělesné teploty, u jedů na bázi warfarinu příznaky vnitřního krvácení (bledost sliznic, malátnost, skleslost, krvácení z přirozených tělních otvorů a do podkoží, srdeční slabost). Při podezření na otravu je důležité co nejdříve vyvolat u psa zvracení, čímž dojde k vyprázdnění žaludku. K tomu je možné použít silný roztok kuchyňské soli (do vody jedna polévková lžíce soli). Po vyprázdnění žaludku a odeznění dávivých příznaků je vhodné podat projímadlo (například 20 až 30 g jedlého oleje) a následně podat 2 až 5 tablet živočišného uhlí buď ve formě prášku (navlhčený), nebo v tabletách (navlhčené nebo rozpuštěné ve vodě). Nutností je vyhledat odbornou pomoc veterinárního lékaře, vhodné je zajistit část podezřelého krmiva k chemickému vyšetření, které zprostředkuje veterinární lékař.
Uštknutí – poraněné místo vydezinfikujte a podle možností ostříhejte nebo oholte okolí rány. Ránu nevysávejte, nechlaďte ani nezaškrcujte – jed v místě uštknutí způsobí pod rankou rozsáhlé nekrózy. Psa musíte neprodleně odvézt k veterinárnímu lékaři. Dodržování klidového režimu poraněného zvířete je nezbytností! Komplikace po uštknutí se mohou projevit i po 24 hodinách, po několika dnech se mohou dostavit příznaky selhání ledvin jako následek poškození tkáně toxinem, důležité je tedy neustále psa monitorovat.
Úpal, úžeh – úpal a úžeh se vyskytují zejména v letních měsících. Příznaky jsou vysoká rektální teplota (nad 40,5 °C), rychlé dýchání, zrychlený slabý tep, apatie, odmítání pohybu, třes, svalové záškuby, zvracení. Při poskytnutí první pomoci je nutné co nejdříve přerušit práci a odvést psa do stínu. Polévat jeho tělo studenou vodou, ne však končetiny – chlad způsobuje zúžení cév, sníží se množství vypařovaného tepla. Na hlavu a srdeční krajinu pokládejte studené obklady nebo sáčky s ledem. Nabídněte psovi malé množství tekutiny, ne ledové! Velké množství vyvolá zvracení, což zhoršuje stav – křeče, dehydratace. Zajistěte přepravu postiženého psa k veterinárnímu lékaři. Teplota by se měla snižovat pozvolna, asi o 1 °C za hodinu. V případě, že je nezbytné nechat psa v zaparkovaném automobilu, je nutné najít pro parkování takové místo, na které v době během vaší nepřítomnosti nezačne svítit slunce. Zajistěte dostatečné větrání vnitřního prostoru vozu (například použitím okenní mřížky, pootevřením okýnka tak, aby pes nevylezl), vůz i psa pravidelně kontrolujte a zajistěte pro psa přísun čerstvé vody.
Podchlazení – rektální teplota pod 36 °C, nastává při delším pobytu v chladném prostředí. Nejprve musíte začít psa postupně ohřívat zvnějšku. Na povrch těla položte deky, termofory, rukavice naplněné teplou vodou, elektrické podložky (ale pozor na popálení). U mírnějších forem je možné zvíře ponořit do vody o teplotě 40–45 °C, tento způsob však nemůžete použít u těžkého podchlazení – rozšíří se povrchové cévy a tím se zvýší ztráty tepla. Tělesná teplota by měla stoupat o jeden stupeň za hodinu. Nezapomeňte kontaktovat veterinárního lékaře, kontaktujte ho ihned, pokud se vám nepodaří zvednout teplotu psa nad 36 °C. Podchlazení může vést k nepravidelnostem srdečního rytmu až k selhání srdce.
Úraz elektrickým proudem – nejdříve ze všeho dejte psa z dosahu elektrického proudu. Dávejte pozor, abyste i vy nebyli zasaženi proudem. Pokud pes nedýchá a nemá pulz, zahajte umělé dýchání a masáž srdce. Pokud se vám zvíře podaří oživit, ihned ho přepravte k veterináři. Pokud je poranění tepelné, má podobu popálenin a pes nejeví známky celkových potíží, ošetřete ránu 0,5% dezinfekčním roztokem.
Poranění hlavy a páteře – psa položte na pevnou (tvrdší) podložku vhodnou pro transport, například prkno, lepenka, složená deka. Hlavu umístěte výš než tělo, nejlépe v úhlu 45 °, úhel hlavy a krku by měl být asi 20 °. Tělo podložte postupně už od lopatek, aby nebyla hlava zalomena. Při transportu zabraňte zvířeti v pohybu. Pokud jste u nehody a při transportu sami, psa k podložce zafixujte obvazy, dekou nebo třeba izolepou.
Poranění vnitřních orgánů – poranění orgánů se rozpozná velice těžko, záleží na intenzitě poranění orgánu, jaké se objeví příznaky. Většinou se objeví náhlé blednutí sliznic, snížení tělesné teploty, malátnost a únava, při těžkém postižení brzy pes zkolabuje a uhyne. Pokud máte jen podezření na poranění vnitřních orgánů, zajistěte psovi klid, dostatek tekutin a co nejrychleji jej dopravte k veterináři. Podezření na krvácení do dutiny břišní nesmíte podceňovat. Nejčastěji se pozná tak, že se dutina břišní zvětšuje, pes má bledé sliznice a namáhavě dýchá. Krvácení do dutiny břišní se eliminuje tak, že vyvinete protitlak z vnějšku – břicho zabandážujete; obvaz nesmí být příliš utažený – musíte pod něj bez problémů vložit prst; nadměrný tlak může zhoršit dýchání. Psa uklidňujte a co nejrychleji transportujte k veterináři.
Rány se zabodnutým cizím tělesem – v případě vražení předmětu hluboko do těla, například větev, tyč, šíp, se jej nesnažte na místě vytáhnout, aby nedošlo k poškození důležitých struktur, ale pokud je to možné, pouze zkraťte venkovní část, aby při převozu pacienta na veterinární pracoviště nedocházelo pohybem předmětu k dalšímu zraňování.
Poranění hrudníku s průnikem vzduchu – pokud dojde k poranění hrudníku a vniknutí vzduchu do hrudního koše, dochází ke kolapsu plíce a na zvířeti lze pozorovat výraznou dušnost. Ihned musíte omezit další průnik vzduchu několikavrstvým obvazem s vrstvou igelitu nebo jiného neprodyšného materiálu a zvíře dopravit na veterinární ošetření.
Resuscitace poskytuje mozku, srdečnímu svalu a ostatním orgánům potřebný kyslík v době, kdy dojde k zástavě srdce a váš pes není schopen sám dýchat. Pokud pes nereaguje, vyhodnoťte jeho stav a v případě nutnosti proveďte resuscitaci. Pokud je po ruce pomocník, provádějte resuscitaci společně!
Technika resuscitace zahrnuje uvolnění dýchacích cest, dýchání a krevní oběh. Prvním krokem bude uvolnění dýchacích cest, kdy psovi narovnáte hlavu a krk. Jednou rukou pak uchopte jeho horní čelist, otevřte mu tlamu a volnou rukou vytáhněte jazyk. Pokud nemůžete jazyk zachytit, použijte kousek látky. Vyčistěte mu tlamu od jakýchkoli zbytků jídla, zvratků a podobně. Dále musíte zjistit, zda váš pes dýchá. Přidržte jeho hlavu a krk natažené v jedné rovině a jazyk vytažený dopředu. Sehněte se k němu obličejem směrem k hrudníku a přiložte tvář k jeho čenichu. Na 10 sekund sledujte, poslouchejte a snažte se pocítit jeho dech. Dále sledujte pohyby hrudníku. Pokud pes dýchá, spočítejte dechovou frekvenci. Pak změřte pulz a teplotu, zkontrolujte zbarvení dásní, dobu naplnění kapilár, a zda je pes dehydrován. Zavolejte veterináře.
Pokud pes nedýchá, začněte s umělým dýcháním. Narovnejte mu hlavu a krk, aby je měl v rovině, přidržte vytažený jazyk dopředu a uchopte ho kolem tlamy, aby ji měl zavřenou. Pak přiložte svá ústa přes jeho čenich a vdechněte vzduch do jeho nozder. Sledujte, jak se psovi zvedá hrudník. Pak svá ústa odtáhněte, aby vzduch z plic mohl volně unikat.
Když se hrudník nezvedá, pysky jsou příliš sevřené a pes nevydechuje vzduch dostatečnou silou, má nějakou přepážku v dolních cestách dýchacích. Ať už se jeho hrudník zvedá, či nikoli, měli byste mu rychle poskytnout další 2 vdechy. Dále je nutné zkontrolovat krevní oběh, a to tak, že nahmatáte pulz nebo si na 10 sekund poslechnete srdce. Pokud je pulz hmatatelný, ale pes nedýchá, musíte okamžitě začít s umělým dýcháním:
malý pes (méně než 10 kg): 20–25 vdechů za minutu (asi 1 vdech na 3 sekundy);
středně velký a velký pes: 15–20 vdechů za minutu (asi 1 vdech za 4 sekundy).
Každý vdech by měl být pomalý a trvat nejméně 1–1,5 s. Po minutě umělého dýchání mu na 5 sekund změřte pulz a poslechněte si, jestli se vrací dech. Když nedýchá, pokračujte v umělém dýchání. Někdy se stane, že se vzduch dostane do břicha. Položte ruku dlaní na jeho levý bok, těsně pod žebry, a jemně stlačte. Pokud zjistíte slabý a povrchní dech, snižte frekvenci na 10–15 vdechů za minutu.
Pokud se stane, že pulz není možné nahmatat a váš pes nedýchá, musíte k umělému dýchání připojit masáž srdce. U malého psa provádějte stlačování hrudníku tak, že ho uchopíte oběma rukama kolem nejširšího místa jeho hrudníku, asi 2–3 cm od jeho lokte, aby váš palec směřoval jedním směrem a ostatní prsty opačným směrem. Pak stlačujte hrudní koš z obou stran asi o 2–4 cm v časovém intervalu 120–150krát za minutu.
U středního a velkého psa se masáž provádí z boku. Obě ruce (na sobě) položte na levou stranu nejširšího místa hrudního koše, asi 5–7 cm od lokte. Hrudník stlačujte asi o 4–5 cm v časovém intervalu 80–100krát za minutu. Pokud hrudník stlačujete 120krát za minutu, měli byste vdechnout při každém šestém stlačení. U středních a velkých psů byste měli střídat dva vdechy s 15 stlaky hrudníku, a to nejméně 12krát za minutu. Pokud máte po ruce druhou osobu, rozdělte si dýchání a masáž. Frekvence se nemění, jen vdechovat by se mělo s každým druhým či třetím stlačením, nehledě na velikost psa – zvýšíme tak přísun kyslíku.
S resuscitací byste měli pokračovat, dokud ji nepřevezme veterinář, nebo nejste vyčerpání a nemůžete pokračovat, nebo neucítíte bušení srdce či pulz.
