Dilema, jestli si pořídit kočku nebo psa, řeší spousta rodin. Pokud by se členové rodiny rozhodli pořídit si kočku, nabízí se jim řada plemen. Jedním z nejoblíbenějších plemen je britská kočka, kterou si lidé vybírají pro její přítulnost a krásnou hebkou srst.
Druhy britských koček
Černá britská krátkosrstá kočka
Tato černá britská krátkosrstá kočka má celé tělo pokryté černou krátkou srstí bez barevných variet. Při narození koťat může být srst lehce zrzavá, to ale časem zmizí. Tato kočka by se neměla příliš slunit, pak by její srst mohla získat hnědou barvu. Postava kočky je podsaditá, britské kočky váží od 4 kg do 9 kg. Hlava je kulatá a široká. Nos je krátký a černý. Uši jsou malé a mírně zakulacené. Oči jsou velké a kulaté. Barva očí je žlutá až měděná. Povaha této kočky je velmi milá a přítulná. Černá britská krátkosrstá kočka je klasika a žádné variety se u ní nepřipouštějí.
Tento typ kočky má srst krátkou, hustou a čistě bílou bez odstínů žluté. Tělo je silné, robustní a tlapky mají růžovou barvu. Hlava je kulatá a široká. Nos je rovný a čenich má růžovou barvu. Oči jsou velké a kulaté. Obvyklá je u nich oranžová barva očí v různých odstínech. Přesto se u ní připouští varieta s modrýma očima či s nestejně zbarvenýma očima. Povaha této kočky je stejná jako u kočky černé britské krátkosrsté.
Srst této kočky je krátká, hustá a zároveň velmi jemná. Zbarvení srsti je jednobarevné a krémové. Tělo působí robustně a podsaditě. Tlapky mají růžovou barvu. Hlava je velká a kulatá s růžovým čenichem. Na svět se dívá velkýma, kulatýma očima, které mohou být oranžové až zlaté. U tohoto typu kočky se nepřipouštějí žádné variety. I tato kočka je oblíbená pro svoji povahu, protože je přítulná a přátelská.
Srst této kočky je krátká a hustá. Barva srsti je modrá v různých odstínech. Důležité je, aby odstín byl po celém těle totožný. Koťata mohou být tygrovaná, ale to obvykle brzy zmizí. Tělo je podsadité a tlapky jsou modré. Hlava je kulatá a stejně jako tlapky i čenich je modrý. Oči jsou velké a kulaté, jejich barva může být měděná nebo oranžová. Jedinou přípustnou varietou je již samostatné plemeno zvané chartreuxská kočka (podle místa vyšlechtění), která je o něco silnější a větší než britská kočka a barva srsti má šedivější nádech. Povaha kočky modré britské krátkosrsté je opět přítulná, tento typ ale bývá často rozmazlený.
Jedná se v podstatě o kombinaci dvou předcházejících typů. Srst této kočky je krátká a hustá bez tygrování. Obě barvy srsti nesmí tvořit žádné skvrny. Obvykle se jedná o světlé zbarvení. Zajímavé je, že světlejší chloupky jsou jemnější než ty modré. Těl
Rozšířený v jihovýchodní Austrálii (endemit). Dříve byl vombat považován za havěť, nyní je chráněn v mnoha oblastech (Triggs 1996). Ve Victorii byla dříve s vombaty skutečná svízel, protože svou přítomností způsobovali výrazné škody tamním farmářům. Byl proto spuštěn systém jejich likvidace založený v roce 1925 na ochranu vlastníků půdy před poškozením plotů. Vombati byli v té době vězněni, tráveni a stříleni v lesích i na zemědělské půdě. Výsledkem bylo mnoho tisíc mrtvých vombatů (64 000 v letech 1950-1966) až do pozastavení v roce 1966. Po rozvoji automobilové dopravy se pro vombata obecného staly novým významným nebezpečím silnice.
Jeho latinský název je Lasiorhinus krefftii a je to jeden z nejvzácnějších savců světa. Vyskytovali se pouze na dvou místech: národní park Epping Forest a přírodní rezervace Richard Underwood (malá populace).
V roce 1981 už zbyla pouze 1 zbytková kolonie, která se nachází se v národním parku Epping Forest. Odhad této populace z roku 1981 je pouhých 35 jedinců. Pro jejich ochranu byl z tohoto parku vyhnán všechen dobytek.
Podařil se populační nárůst. Do poloviny 90. let - stabilizováno na cca 65 jedincích. Ovšem s velkými problémy, které představovalo stále se opakující sucho a vytlačení původních trav novou invazivní bůvolí trávou.
Další populační vývoj:
2000-2001 - velký neúspěch, když 15 až 20 vombatů prohrálo boj s predátorským útokem dinga. V jednom případě v roce 2000 byla nalezena mrtvá těla 7 vombatů obklopená stopami psů a trusem. Genotypizace DNA extrahované z těl vombatů a trusu dinga potvrdila, že dingové konzumovali vombaty.
2002 – celé stanoviště vombatí kolonie uzavřeno 20 km (12,4 mil) plotem, aby se zabránilo opakování.
2005 - nárůst na 115 jedinců.
2007 - nárůst na 138 jedinců. Zavedena nová, neinvazivní technika sčítání - sběr chlupů z lepicí pásky zavěšené před vchody do nor. Zavedena analýza DNA.
2009 - založena druhá kolonie.
2010 - přibližně 163 jedinců.
2016 - přibližně 250 jedinců ve volné přírodě.
Druhá kolonie byla založená v roce 2009 v Richard Underwood Nature Refuge poblíž Saint George, jih-centrální Queensland, kam bylo přemístěno 15 jedinců z primární kolonie.
V listopadu 2012 ale bylo již jen 10 dospělých a 3 noví potomci (všichni prosperující).
V současné době nejsou žádná zvířata v řízené péči kvůli dostatečnému, leč nízkému počtu ve volné přírodě. Poměr samců a samic je 2,3 samce na jednu samici.
Petechie se obvykle vyskytují jako skupina teček (ne jako jedna ojedinělá tečka). Mohou se objevit náhle nebo i po nepatrném zranění. U zdravého psa se petechie mohou dále vyskytnout po alergické reakci, při nedostatku vitaminu C či po zvracení. Tyto červené tečky, respektive pupínky na kůži, mívají velikost od jednoho milimetru a uvnitř obsahují krev. Petechie se tedy jeví jako výsev velice drobných prokrvácených míst v kůži (hemoragie), která pak vypadá jako rudofialově tečkovaná. Příčina jejich vzniku může být pestrá, ale v zásadě se vždy jedná o narušení celistvosti drobných podkožních krevních cév (kapilár).
Objevují se i příznaky specifické pro onemocnění, která petechie vyvolávají. Mezi nejčastější onemocnění a příznaky způsobující petechie patří lupus erythematodes (únava, bolest kloubů, padání srsti), leukémie (únava, pocení, nechutenství, chudokrevnost), zánět cév (skvrny na kůži, únava, teplota, krev v moči).
Názory na počátky domestikace psa nejsou ani v současnosti jednotné. Podle některých studií pes pochází z přední Asie z doby 8500 – 7000 let př. n. l., jiné vidí jeho původ v Eurasii před 11 – 14 tis. lety, molekulárně genetické závěry poukazují dokonce i na dobu před 100 tis. lety. Dešifrovaný genom psa domácího v kombinaci se závěry molekulární genetiky ale vedou k poměrně jasnému předkovi našich miláčků – k vlkovi indickému (Canis lupus pallipes).
Za přeměnu vlka v psího společníka se donedávna považoval proces ochočení mláďat vlků. Podle jiných studií si ale vlk zvykal na člověka postupně během hledání potravy v blízkosti lidských příbytků. Vlci se člověka báli méně a méně, tuto informaci si předávali a pak bylo snazší ochočit je. Celý proces doprovázela řada změn jak vzhledových, tak povahových (např. úbytek mozkové hmoty, zhoršení mimiky, změny ve funkci a stavbě zažívacího traktu - pes mnohem lépe tráví rostlinnou potravu, v důsledku čehož může být z pohledu výživy považován za všežravce, atd.).
Účelný výběrový chov vedl k největší variabilitě v rámci druhu vůbec – v FCI je registrováno více než 420 plemen psů s rozdílným uplatněním – psi ovčáčtí, pastevečtí, lovečtí, slepečtí, služební, společenští ad.
