Zajímá vás téma KŘEČEK DŽUNGARSKÝ ZLOMENÁ TLAPKA? Tak právě pro vás je určen tento článek. Křeček je malý, nenáročný a bystrý hlodavec, který sice nebude poslouchat na slovo, ale při vlídném zacházení vás odmění svojí přátelskou a zvědavou povahou.
Křeček zlatý
Křeček zlatý (Mesocricetus auratus) je oblíbeným domácím mazlíčkem, je totiž učenlivý, zvědavý a má vhodnou velikost. Zvláště populární je pak křeček zlatý jako první zvířátko pro malé děti, neboť je vůči nim „celkem odolný“.
Křeček zlatý pochází ze Sýrie, proto se mu někdy říká syrský. Ve své domovině obývá oblasti pouští a polopouští se suchým a teplým klimatem. Ve dne spí zavrtán v písku. Teprve večer, když se ochladí, vylézá za potravou. Výpravy za jídlem bývají dlouhé, křeček naběhá i několik kilometrů za noc. Pro případ nouze využívá lícních toreb, které naplňuje nalezenou potravou. Tu si odnáší na místo sloužící jako ložnice a spižírna zároveň. Shromažďující pud ho neopouští ani v zajetí, kde hlady netrpí. (Proto je dobré každý den zkontrolovat obsah klece a vyhodit případné zásoby z předešlého dne, které by křeček mohl vyhrabat a pozřít zkažené.)
Přírodně zbarvení křečci jsou zrzaví s bílými odznaky. Postupně byla vyšlechtěna řada barev a variací, například smetanová, bílá, šedá, černobílá (takzvaná panda) a jiné. Také délka srsti prošla změnami, dnes se chovají i křečci dlouhosrstí (o jejich srst se musí pečovat). Velikost křečka je do 18 cm a váha do 180 g.
Samice mají delší ocásek a plošší zadeček, samci mají zadeček kulatější, také řitní otvor je vzdálenější od pohlavního a u dospělých jsou viditelná varlata.
Křeček zlatý potřebuje podstatně větší klec než jiní křečci, neboť je to velmi energické zvíře a vyžaduje opravdu mnoho místa pro své skopičiny.
Povaha může být různá: agresivní, kamarádská, apatická. Většinou záleží na okolí (místě koupení), dostatku či nedostatku potravy a chování majitele. Křeček zlatý je samotář, od 2 měsíců života se více křečků nesnese. Pro člověka je velmi dobrý společník.
Křečci jsou od přírody samotáři, proto je nejlepší chovat každého ve vlastní kleci. Se stejným pohlavím se nesnesou, pouze v době páření jim nezbude nic jiného, než přijmout na krátkou dobu partnera. Ale i tak mohou někdy vzniknout problémy. Budete-li chtít seznámit samce se samicí, dejte buď samičku k samci, nebo je seznamte v neutrálním prostředí. Nikdy nedávejte samce do ubikace samice. Samičky jsou totiž agresivnější a mohlo by dojít ke zranění samce. Křeček zlatý se dá dobře ochočit, zachováváte-li určitá pravidla. Jedná se o nočního tvora, proto ho nikdy nebuďte přes den jenom proto, že si s ním chcete hrát. V tu chvíli by se z přátelského medvídka mohla stát prskající koule, která neváhá použít na ochranu svého klidu i zoubky. Počkejte, až se večer probudí, postará se o svoji toaletu a vyleze z hnízda. Pak ho můžete zvednout z klece, nechat proběhnout po stole, nebo dok
Choroby vznikají především chybami v chovu, zejména pak špatným nebo jednostranným krmením. U tak malého zvířete, jako je křeček, platí, že předcházení nemocem je daleko lepší než jejich léčení. Jedním z činitelů, které vyvolávají onemocnění, je také stres.
Zaklínění lícních váčků – příznakem tohoto onemocnění bývá oteklý lícní váček. Ten může být způsoben načechraným stelivem, které se zachytilo ve váčku. Zkontrolujte křečkovi tlamičku a vytáhněte z ní vše, co se tam mohlo zachytit. Zároveň se poraďte s veterinářem.
Infekce kůže – jestliže má křeček na kůži suchá loupavá místa, načervenalou kůži nebo ubylý kožíšek, může jít o infekci kůže. Tu mohou způsobit paraziti, alergie nebo nevhodná strava. S určením léčby vám pomůže zvěrolékař. Pokud má křeček pouze úbytek srsti, a přitom se nedrbe, nemá načervenalou kůži ani loupavá místa na kůži, může jít o projev stáří. Hodně křečků s přibývajícím věkem jednoduše ztrácí kožíšek.
Mokrý ocásek – křeček trpící touto nemocí je malátný, má mokrý konec ocásku a měkký a mokrý trus. Tato nemoc může křečka zabít, proto ho vezměte okamžitě k veterináři nebo běžte do zverimexu a kupte speciální léky na tuto nemoc.
Dehydratace – křeček se bude chovat letargicky. Pokud mu vytáhnete kůži na zadní části krku, bude se jen pomalu vracet do původního stavu. Může to být způsobené stresem, horkem nebo špatnou vodou v pítku. Při dehydrataci je nutné dát křečkovi vodu, a pokud má klec na místě, kde je horko, musíte ji přemístit jinam.
Poranění způsobená kousnutím – jedná se o bolavá místa, která mohou hnisat. Příčinou poranění bývá nesnášenlivost a vzájemné napadání křečků sdílejících stejnou klec. Je potřeba křečkovi zranění vyčistit, nevíte-li jak, bude nejlepší poradit se s veterinářem. V každém případě byste měli křečky oddělit a každého mít v jiné kleci.
Sluchové problémy – pokud má křeček problém se sluchem, může ztrácet rovnováhu, škrábat se kolem uší a třást hlavičkou. Taková nemoc je způsobena parazity nebo ušní infekcí. Na postupu léčby se domluvte se svým veterinářem.
Zrakové problémy – při potížích se zrakem budou oči křečka velmi těkavé, většinu času pak zavřené. Budou vypadat mdle a zamračeně. Tento problém může být způsoben zraněním nebo infekcí. Je zapotřebí držet křečka v tmavé místnosti a poradit se s veterinářem.
Infekce plic – při tomto onemocnění se křeček bude třást a bude se mu těžce dýchat. Může dojít ke ztrátě váhy a velmi letargickému chování. Jestliže má váš křeček tyto příznaky, je potřeba zajistit mu v kleci teplo a navštívit veterináře, který proti infekci předepíše antibiotika.
Lysiny – pokud si u křečka všimnete lysin nebo častého drbání,
Křečekdžungarský je velký 7–10 cm a váží 35–50 g. Má zavalité tělo zbarvené tmavě šedě, s černým pruhem na zádech, spodek těla je světle šedý až bílý. Zabarvení srsti je různé v závislosti na ročním období. V letním období je zabarvení srsti převážně tmavší. Naopak v zimním období je světlejší až bílé, s hůře rozeznatelným pruhem na zádech. Čím drsnější prostředí, tím je změna během ročního období výraznější. Mezi další typické znaky patří ochlupené tlapky. Ocásek má maličký, od 7 do 11 mm.
Křečekdžungarský má vysloveně klidnou a mírumilovnou povahu. V dostatečně velké kleci nebo teráriu tak může žít i více křečků pohromadě. Ideální je chovat je v párech. Dožívají se 2 až 3 let.
Křečka je možné zakoupit ve zverimexu nebo přímo od chovatele, kdy se jeho cena pohybuje kolem 50 korun za kus.
Křeček je malý samotářský hlodavec nenáročný na chov, a proto vhodný k dětem. Pochází z Asie, je aktivní večer a v noci, dožívá se 2–3 let. Křeček má dobře vyvinutý čich a sluch, dokáže poznat svého majitele. Přes den však téměř nevidí, takže se snadno poleká prudkých pohybů. Křečci jsou známí tím, že si do lícních torbiček schovávají jídlo.
Některé druhy křečků mohou dorůstat až do délky 18 cm, mají různé typy i barvy srsti (dlouhou, krátkou, saténovou). Váha křečků se pohybuje v rozmezí od 35 do 180 g, a to opět podle druhu. V zajetí jim pořídíme klec s podestýlkou, pítkem a miskou. Nezapomeneme na spousty prolézaček a úkrytů, které křečci zbožňují. Rádi ohlodávají kousky dřeva nebo kůry. Jsou to všežravci, uvítají semínka (kukuřici, slunečnici), zrní, oříšky, zeleninu i ovoce. Zvládnou i cvrčka nebo červa.
Ve volné přírodě obývali stepní oblasti, postupem času se rozšířili i na lidská pole. Hloubí si až 1 metr hluboké nory, ve kterých mají několik postranních příbytků. Mají výborný čich a sluch, naopak zrak je jejich slabší stránkou. Rovněž hmat je velice dobře vyvinutý – hlavně díky dlouhým vousům v okolí nosu.
Křečci bývají aktivní především večer a v noci, během dne většinou spí. Jsou to nenáročná zvířata, která se dají celkem snadno ochočit. Je velice zábavné sledovat je při jejich aktivitách, ať už při krmení, kdy si nacpávají lícní torby potravou, kterou si poté schovávají do „spižíren“, nebo při jejich akrobatických kouscích při hře.
Křečci se rozmnožují velice snadno. Běžně mívají několik vrhů během roku. Průměrná délka života křečků je 2–3 roky.
Základní složku potravy křečků tvoří kvalitní krmné směsi a také čerstvé zelené krmivo a ovoce. Jako doplnění zdroje bílkovin můžete nabídnout moučné červy nebo hmyz (například cvrčky). Pozor na příliš tučná krmiva s velkým množstvím olejnatých semen (například slunečnice) nebo ořechů.
Nezapomeňte, že křečkům trvale rostou zuby, takže potřebují mít neustále něco na okus, aby jim zuby nepřerostly (některé pamlsky, větvičky). Pozor na ostré špičky, aby si křečci neporanili lícní torby. Samozřejmostí je celodenní přístup k čerstvé vodě.
Křečci jsou drobní, a proto nejsou příliš nároční na životní prostor. Přesto čím více prostoru jim poskytnete, tím pro ně lépe. Důležitá je i výbava. Křečci rádi prolézají různými labyrinty nebo běhají v kolotoči. Vybavení je často součástí klecí nebo plastových boxů pro křečky a může být jedním z kritérií vašeho výběru.
Vhodnou ubikací pro křečky může být drátěná klec s plastovou vanou, plastový box nebo terárium (pozor na dobrou cirkulaci vzduchu). Výhodou plastových boxů nebo terárií je, že z nich křečci nevy
Křeček Roborowského je velký 7–9 cm a váží 30–40 g. Jeho hřbet je světle žlutý s nádechem šedé nebo červenohnědé barvy. Bříško a končetiny jsou bílé. Tlapky má chlupaté. Poznávacím znamením jsou dvě bílé skvrnky symetricky umístěné kolem očí.
Křeček Roborowského je velmi plachý a ochočit se jej podaří jen velmi výjimečně. V dostatečně velké kleci jich můžete chovat i více pohromadě. Ideální je chovat je v párech. Tito křečci se dožívají 2 až 3 let.
Křečka je možné zakoupit ve zverimexu nebo přímo od chovatele, kdy se jeho cena pohybuje kolem 150 korun za kus.
Křeček čínský je velký 8–13 cm a váží 35–45 g. Záda má zbarvená do zlatohnědé barvy, která směrem k bříšku pozvolna přechází v bílou. Od čela až do poloviny zad mu vybíhá černý hřbetní pás. Má velmi malá, tmavě zbarvená ouška. Je nápadně štíhlý a ve srovnání s ostatními křečky má poněkud zašpičatělý obličej.
Chování křečka čínského je divoké a samička se chová k samci vysloveně agresivně. Ochočit se dají pouze mláďata. Křečci se dožívají 2 až 3 let.
Křečka je možné zakoupit ve zverimexu nebo přímo od chovatele, kdy se jeho cena pohybuje kolem 80 korun za kus.
Křeček Campbellův je velký 7–10 cm a váží 35–50 g. Na zádech má šedohnědou srst, která směrem k bříšku přechází v bílé skvrny. Navíc se mu na hřbetě zhruba až do poloviny zad táhne černý pruh. Existují i další různá zbarvení, například černé, zlaté, bílé a podobně. Tito křečci se snesou v párech i ve větších skupinách, pokud je terárium dostatečně velké. Vůči chovateli však bývají agresivní. Dožívají se 1,5 až 2 let.
Křečka je možné zakoupit ve zverimexu nebo přímo od chovatele, kdy se jeho cena pohybuje kolem 200 korun za kus.
Bude-li mít tento pes vhodnou stravu, může se vyhnout řadě zdravotních komplikací.
Vzhledem k malé váze nehrozí pomeranianovi například dysplazie kloubů, jež tolik trápí velká plemena s vyšší hmotnostní (či dokonce s nadváhou nebo obezitou). Celkově se jedná o zdravého psa, u kterého představuje největší zdravotní komplikaci vykloubení čéšky. Dalším problémem může být také tracheální kolaps a zřídka se můžeme setkat s kožními problémy.
Pomeranianové jsou náchylní ke ztrátě zubů, tudíž se nedoporučuje krmit je suchým krmivem. Často mohou trpět i mírnou až těžkou hluchotou, zvýšeným nitroočním tlakem a ametropií (porucha vidění způsobená nepoměrem mezi předozadní délkou očního bulbu a lomivou silou optického aparátu). Pakliže máme psa se zbarvením srsti merle, jehož rodiče (oba) měli srst téže barvy, může se u něj navíc objevit abnormalita skeletu, problémy se srdcem a reprodukčním systémem.
Luxace čéšky je stav, kdy se čéška vysmekne ze svého žlábku. Většinou se jedná o zděděnou poruchu, ale může být způsobena i zraněním. Existují různé stupně luxace: od mírné, která psa téměř neomezuje, až po těžkou, jež vyžaduje operaci. Diagnózou luxace čéšky se nenechte odradit, poněvadž většina pomeranianů s touto poruchou vede normální život (a pokud ne, problém vyřeší operativní zákrok). U lehkých případů se tlapa postižené nohy stáčí směrem dovnitř a hlezno směřuje ven. Když se koleno vysmekne, pes natáhne zadní nohu podél svého těla, tlapka bude mířit směrem k čumáku a pejsek bude trpět velkou bolestí. Co v takovém případě dělat? Svého pomeraniana vezměte k veterináři a požádejte ho, aby vám ukázal, jak vrátit koleno zpět na své místo.
Pomeranianové mohou trpět i hypotyreózou (snížená funkce štítné žlázy). Štítná žláza má mnoho různých funkcí, k nejznámějším patří regulace metabolismu. Hypotyreóza nastává ve chvíli, kdy není produkován dostatek tyroxinu. Její příznaky jsou: nárůst váhy (obezita), nadměrné vypadávání srsti, suchá srst, vysoký krevní cholesterol, anémie, špatné snášení chladu, pomalý tep.
Kolaps trachey (průdušnice) se projevuje tak, že pomeranian vydává kejhavý zvuk nebo zní, jako by vykašlával chuchvalec chlupů. Poruchu lze diagnostikovat pomocí rentgenu, poté se obvykle předepisují léky na tlumení kašle. Může se jednat o problém ohrožující život, proto uvedené příznaky nikdy neignorujte.
Hypoglykémie je náhlý pokles hladiny cukru (glukózy) v krvi. Většinou se vyskytuje u velmi mladých štěňat, ale může se objevit i u starších stresovaných pomeranianů. Mezi příznaky patří nenadálý kolaps, slabost, třesení, někdy křeče. Pokud se tyto problémy objeví u vašeho pomeraniana, okamžitě vyhledejte zvěrolékaře.
Sysel perličkový (Spermophilus suslicus) dosahuje délky těla 20–22 cm, ocas bývá dlouhý 2,9–4,6 cm, zadní tlapka 3–3,7 cm, hmotnost se u dospělého sysla perličkového pohybuje v rozmezí 200–360 g. Od trochu většího sysla obecného se odlišuje výraznějším bílým skvrněním na šedohnědých zádech. Světlé břicho je od zad oddělené okrovým zbarvením.
Sysel perličkový svým výskytem zasahuje do jihovýchodního Polska. Kolonie obývají suché stepní louky a pastviny. Je aktivní ve dne. Vyhrabává si nory s jedním šikmým a jedním kolmým vstupem a buduje komplikovaný systém podzemních chodeb.
Při vzrušení panáčkuje a ozývá se jemným hvizdem. Je to původně stepní živočich. Můžeme ho spatřit v polích nebo na travnatých plochách. Tito savci z čeledi veverkovitých dávají přednost lokalitám s nízkou trávou, kde mají dobrý výhled do okolí (z toho vyplývá jejich častý výskyt na golfových hřištích nebo letištích).
Zimu tráví sysel perličkový zimním spánkem. Jednou za rok se koncem dubna až začátkem června rodí samičce 4–8 (výjimečně 11) zprvu holých a slepých mláďat.
Živí se především zelenými částmi rostlin, semeny a zrním, někdy chytá i drobný hmyz a mláďata na zemi hnízdících ptáků. Při vyrušení si potravu zanáší v nevelkých lícních torbách do úkrytu. Vyjma migrujících (rozsídlujících se) jedinců se od hranic kolonie daleko nevzdaluje.
Sysel perličkový je kvalifikován jako kriticky ohrožený druh.
Mýval severní je medvídkovitá šelma pocházející ze Severní Ameriky. Je podsaditý, 23 až 30 cm vysoký, 40 až 70 cm dlouhý, se čtvrtmetrovým huňatým ocasem zdobeným obvykle pěti nebo šesti tmavými kroužky. Jeho hmotnost se pohybuje kolem 5 až 16 kg. V přírodě se mýval severní dožívá 6 let, v zajetí to může být i 17 let.
Na předních tlapách má neuvěřitelně dlouhé, obratné a mimořádně citlivé prsty s miliony smyslových buněk pod každým z nich. Zadní tlapka mývala dosahuje velikosti asi 12 cm, ucho má velké 5,5–6,5 centimetrů. Jeho mozek se vyvinul tak, aby vyhodnocoval dotekové podněty přenášené z prstů. Nezískává tedy důležité informace očima, ale hmatem. Druhým životně důležitým smyslem je pochopitelně čich.
Charakteristická je jeho černá maska přes obličej s kruhy kolem očí. Stále se vrací na místo, kde lehce našel nebo dostal něco k jídlu a dokáže svůj příděl tvrdě vymáhat.
Mývalové žijí někdy ve skupinách (tvořených jedním samečkem a několika samičkami), častěji však žijí jako samotáři.
Řeč těla psů je naprosto jednoznačný komunikační kanál. Každý velmi rychle pozná, kdy je pes veselý a kdy naopak smutný. Poměrně jednoduchým způsobem lze rozpoznat také agresivitu psa anebo nadšení, když například pes tuší, že co nevidět se svým pánem vyrazí na vycházku. Psi pomocí očí, máchání ocasu, natáčení hlavy nebo vyskakování či vystrčení zadku nahoru předávají tolik informací, že je nestíháme dešifrovat.
Důležitý je například dlouhý oční kontakt. Existuje totiž souvislost mezi očním kontaktem a zvýšenou hladinou oxytocinu, hormonu, který pomáhá vyjádřit upevnění vztahu a jeho rozvíjení.
Když pes něco přinese, tak to většinou vnímáme jako pokyn ke hře, abychom mu házeli míček nebo se s ním o něco přetahovali. Dalším důvodem ale může být i to, že nám psi vlastně přinášejí dárky. To je pozůstatek ještě z dob, kdy takřka všichni psi byli lovci a honili se jen za kořistí. A od těch dob si myslí, že bychom mohli mít radost z toho, co nám přinesou, bez ohledu na to, zda to bude míček, nebo použitá ponožka, či ulovená myš.
Přikrčení a zdvižená jedna tlapka, kdy pes vypadá jakoby ve střehu, znamená přípravu k rychlému skoku nebo vyběhnutí za cílem. Většinou je to výraz těla, který předchází lovu nějaké kořisti.
Když se pes přikrčí až schoulí a odvrátí pohled a snaží se udělat menším a ještě menším, má zkrátka strach, bojí se. Pokud je toto chování přetrvávající a bez zjevné příčiny strachu, je více než pravděpodobné, že se jedná o týraného psa.
Má pes uši pověšené, nebo vztyčené? Pes umí ušima sdělit, co chce. Je-li ve střehu nebo chce pohrozit, uši se mu zvedají a míří k objektu zájmu. Uši dozadu signalizují přátelství a submisivitu. Uši „připlácnuté“ k hlavě znamenají strach.
Ze psí tlamy sice nevycházejí slova, ovšem dokáže toho říct mnoho. Uvolněný pejsek má tlamu zavřenou nebo jen mírně pootevřenou. Typický je také dobrácky vyplazený jazyk, kterým dává najevo naprostou pohodu. Zavřenou tlamu mají i pejsci, kteří se bojí, to ovšem poznáte jen v kombinaci s ostatními neverbálními znaky. Agresivitu dávají psi najevo staženými pysky a dostatečně viditelnými předními zuby, které hrozivě cení. Pes v ofenzivě také často a hrozivě „krčí čumáček“. Pokud je tlama otevřená, znamená to, že se chladí a reguluje teplotu v těle. Zajímavé je, že pokud je pes nervózní, přehnaně zívá.
Když pes vrtí ocasem, neznamená to pouze, že má radost. Pohyby ocasem vyjadřují mnoho signálů, které nám chce předat. Opět tu platí, že pes, kterého nic netrápí a je v pohodě, má ocas v přirozené poloze. Opravdu spokojený pes pohupuje ocáskem ze strany na stranu výrazněji. Strach dávají psi najevo tím, že mají ocas stažený nízko
U starých psů, stejně jako u těch mladších se může objevit řada onemocnění tlapek. Na tlapkách se může objevit zánět, tlapky mohou být odřené, polštářky na tlapkách mohou být různě popraskané, nebo jinak poraněné. Záněty mohou být také mezi prsty. Všeobecně u těchto problémů platí, že psa velmi trápí, jsou mu nepříjemné, a proto si tlapky třeba častěji olizuje, také se méně pohybuje, obzvlášť když je tlapka bolestivá, někteří psi bolestí také ztrácejí chuť k jídlu a mohou být apatičtí, ale i agresivní. U starých psů opět bývají někdy tyto změny chování psa mylně zaměňovány za příznak stáří. Majitel se domnívá, že pes trpí nějakou stařeckou nemocí a přitom má třeba jen poraněnou tlapku.
Jména pro kočky můžeme vybírat ze jmen tradičních i méně tradičních. Pravidla zde příliš neexistují a víceméně je to jen na Vás.
K tradičním jménům, která kočkám už dávaly naše babičky nebo prababičky patří Micka, Mourek, Mína, Mikeš, Tlapka nebo třeba Líza. Micka je vůbec nejčastější jméno pro kočku u nás, a stalo se téměř synonymem pro tento zvířecí druh. Místo „kočka“ někdy říkáme „micka“ nebo „micina“. V některých domácnostech se každá kočka jmenuje stejně již p několik generací, jinde zase pokaždé odlišně.
Čistokrevným kočkám dávají jména většinou už jejich chovatelé. Takové jméno je pak zapsáno v průkazu původu a provází kočičku celý její život, to ale neznamená, že bychom ho nemohli změnit pro vlastní účely a zvíře oslovovat jinak. Někdy se lze s chovatelem domluvit a jméno kočičce vymyslet sami. Takto vytvořené jméno by mělo začínat určitým počátečním písmenem podle pořadí vrhu, to chovatel majiteli určitě rád sdělí.
Než se podíváte do kočičího kalendáře, měli byste vzít v úvahu vzhled, povahu a specifické vlastnosti kočky. Jakmile si přinesete domů malé koťátko, bude oslovení svádět k zdrobnělinám jako je Mrňousek, Drobeček nebo k jiné alternativě, pamatujme ale, že až vyroste v dospělého kocoura nebo hrdou kočku, tak takové jméno už nemusí být vůbec vhodné. Podle vzhledu nebo povahy můžete kočku pojmenovat třeba Čertík, Zrzek, Mourek, Bělka, Snížek, Flíček, Čiperka, Raketka nebo Šedivka.
Kočku nebo kocoura můžete pojmenovat podle oblíbeného filmového nebo pohádkového hrdiny, například Tom, Mikeš, Herkules nebo Garfield nebo Shrek. Lidská jména nejsou rozhodně zapovězena, i v různých zdrobnělinách nebo obměnách, své kočce můžeme říkat třeba Linda, Vanessa, Gréta nebo Dorotka, kocourovi zase Filip, Ferda nebo Kubík.
Pokud máte doma ratolesti, tak zkuste pojmenování nechat na nich, mnohdy vás překvapí. A určitě se jim bude více líbit, když kočička ponese jméno, které jí vymyslely. Vymýšlení jména se může stát činností pro celou rodinu a také by s ním měli členové rodiny souhlasit.
Nejlepším způsobem, jak zjistit, zda se váš pes stal chronickým okusovačem tlapek, je sledovat ho. Pokud si všimnete, že tímto chováním tráví abnormálně mnoho času, podívejte se blíže na oblast, kterou okusuje. Pokud je noha nebo tlapka bolavá, rozbolavělá, zanícená nebo pokud chybí srst, měli byste zpozornět.
Je normální, že si psi okusují nohy?
Mnoho psů si čas od času žvýká tlapky. Někdy jde jen o rozšíření běžné očisty nebo to může být zvyk, který se vytváří časem. Pro některé psy však může být žvýkání tlapek známkou základního problému, který vyžaduje lékařskou péči.
Jak zabráním tomu, aby si mu můj pes okusoval nohu?
Řekněte „FUJ“ a okamžitě se přestaňte pohybovat. Nehýbejte nohama ani nohama, protože pohyb by ve skutečnosti okusování odměňoval – pohyb je pro psy super odměna. Když se vaše štěně zastaví, chvalte ho jako blázen a poté nasměrujte své štěně na jinou vhodnou věc, na které si zaměstná svou pusu (hračku nebo psí žvýkačku).
