KŘEČEK DRUHY a mnoho dalšího se dozvíte v tomto článku. Křeček je malý, nenáročný a bystrý hlodavec, který sice nebude poslouchat na slovo, ale při vlídném zacházení vás odmění svojí přátelskou a zvědavou povahou.
Křeček zlatý
Křeček zlatý (Mesocricetus auratus) je oblíbeným domácím mazlíčkem, je totiž učenlivý, zvědavý a má vhodnou velikost. Zvláště populární je pak křeček zlatý jako první zvířátko pro malé děti, neboť je vůči nim „celkem odolný“.
Křeček zlatý pochází ze Sýrie, proto se mu někdy říká syrský. Ve své domovině obývá oblasti pouští a polopouští se suchým a teplým klimatem. Ve dne spí zavrtán v písku. Teprve večer, když se ochladí, vylézá za potravou. Výpravy za jídlem bývají dlouhé, křeček naběhá i několik kilometrů za noc. Pro případ nouze využívá lícních toreb, které naplňuje nalezenou potravou. Tu si odnáší na místo sloužící jako ložnice a spižírna zároveň. Shromažďující pud ho neopouští ani v zajetí, kde hlady netrpí. (Proto je dobré každý den zkontrolovat obsah klece a vyhodit případné zásoby z předešlého dne, které by křeček mohl vyhrabat a pozřít zkažené.)
Přírodně zbarvení křečci jsou zrzaví s bílými odznaky. Postupně byla vyšlechtěna řada barev a variací, například smetanová, bílá, šedá, černobílá (takzvaná panda) a jiné. Také délka srsti prošla změnami, dnes se chovají i křečci dlouhosrstí (o jejich srst se musí pečovat). Velikost křečka je do 18 cm a váha do 180 g.
Samice mají delší ocásek a plošší zadeček, samci mají zadeček kulatější, také řitní otvor je vzdálenější od pohlavního a u dospělých jsou viditelná varlata.
Křeček zlatý potřebuje podstatně větší klec než jiní křečci, neboť je to velmi energické zvíře a vyžaduje opravdu mnoho místa pro své skopičiny.
Povaha může být různá: agresivní, kamarádská, apatická. Většinou záleží na okolí (místě koupení), dostatku či nedostatku potravy a chování majitele. Křeček zlatý je samotář, od 2 měsíců života se více křečků nesnese. Pro člověka je velmi dobrý společník.
Křečci jsou od přírody samotáři, proto je nejlepší chovat každého ve vlastní kleci. Se stejným pohlavím se nesnesou, pouze v době páření jim nezbude nic jiného, než přijmout na krátkou dobu partnera. Ale i tak mohou někdy vzniknout problémy. Budete-li chtít seznámit samce se samicí, dejte buď samičku k samci, nebo je seznamte v neutrálním prostředí. Nikdy nedávejte samce do ubikace samice. Samičky jsou totiž agresivnější a mohlo by dojít ke zranění samce. Křeček zlatý se dá dobře ochočit, zachováváte-li určitá pravidla. Jedná se o nočního tvora, proto ho nikdy nebuďte přes den jenom proto, že si s ním chcete hrát. V tu chvíli by se z přátelského medvídka mohla stát prskající koule, která neváhá použít na ochranu svého klidu i zoubky. Počkejte, až se večer probudí, postará se o svoji toaletu a vyleze z hnízda. Pak ho můžete zvednout z klece, nechat proběhnout po stole, nebo dok
Choroby vznikají především chybami v chovu, zejména pak špatným nebo jednostranným krmením. U tak malého zvířete, jako je křeček, platí, že předcházení nemocem je daleko lepší než jejich léčení. Jedním z činitelů, které vyvolávají onemocnění, je také stres.
Zaklínění lícních váčků – příznakem tohoto onemocnění bývá oteklý lícní váček. Ten může být způsoben načechraným stelivem, které se zachytilo ve váčku. Zkontrolujte křečkovi tlamičku a vytáhněte z ní vše, co se tam mohlo zachytit. Zároveň se poraďte s veterinářem.
Infekce kůže – jestliže má křeček na kůži suchá loupavá místa, načervenalou kůži nebo ubylý kožíšek, může jít o infekci kůže. Tu mohou způsobit paraziti, alergie nebo nevhodná strava. S určením léčby vám pomůže zvěrolékař. Pokud má křeček pouze úbytek srsti, a přitom se nedrbe, nemá načervenalou kůži ani loupavá místa na kůži, může jít o projev stáří. Hodně křečků s přibývajícím věkem jednoduše ztrácí kožíšek.
Mokrý ocásek – křeček trpící touto nemocí je malátný, má mokrý konec ocásku a měkký a mokrý trus. Tato nemoc může křečka zabít, proto ho vezměte okamžitě k veterináři nebo běžte do zverimexu a kupte speciální léky na tuto nemoc.
Dehydratace – křeček se bude chovat letargicky. Pokud mu vytáhnete kůži na zadní části krku, bude se jen pomalu vracet do původního stavu. Může to být způsobené stresem, horkem nebo špatnou vodou v pítku. Při dehydrataci je nutné dát křečkovi vodu, a pokud má klec na místě, kde je horko, musíte ji přemístit jinam.
Poranění způsobená kousnutím – jedná se o bolavá místa, která mohou hnisat. Příčinou poranění bývá nesnášenlivost a vzájemné napadání křečků sdílejících stejnou klec. Je potřeba křečkovi zranění vyčistit, nevíte-li jak, bude nejlepší poradit se s veterinářem. V každém případě byste měli křečky oddělit a každého mít v jiné kleci.
Sluchové problémy – pokud má křeček problém se sluchem, může ztrácet rovnováhu, škrábat se kolem uší a třást hlavičkou. Taková nemoc je způsobena parazity nebo ušní infekcí. Na postupu léčby se domluvte se svým veterinářem.
Zrakové problémy – při potížích se zrakem budou oči křečka velmi těkavé, většinu času pak zavřené. Budou vypadat mdle a zamračeně. Tento problém může být způsoben zraněním nebo infekcí. Je zapotřebí držet křečka v tmavé místnosti a poradit se s veterinářem.
Infekce plic – při tomto onemocnění se křeček bude třást a bude se mu těžce dýchat. Může dojít ke ztrátě váhy a velmi letargickému chování. Jestliže má váš křeček tyto příznaky, je potřeba zajistit mu v kleci teplo a navštívit veterináře, který proti infekci předepíše antibiotika.
Lysiny – pokud si u křečka všimnete lysin nebo častého drbání,
Křeček je malý samotářský hlodavec nenáročný na chov, a proto vhodný k dětem. Pochází z Asie, je aktivní večer a v noci, dožívá se 2–3 let. Křeček má dobře vyvinutý čich a sluch, dokáže poznat svého majitele. Přes den však téměř nevidí, takže se snadno poleká prudkých pohybů. Křečci jsou známí tím, že si do lícních torbiček schovávají jídlo.
Některé druhy křečků mohou dorůstat až do délky 18 cm, mají různé typy i barvy srsti (dlouhou, krátkou, saténovou). Váha křečků se pohybuje v rozmezí od 35 do 180 g, a to opět podle druhu. V zajetí jim pořídíme klec s podestýlkou, pítkem a miskou. Nezapomeneme na spousty prolézaček a úkrytů, které křečci zbožňují. Rádi ohlodávají kousky dřeva nebo kůry. Jsou to všežravci, uvítají semínka (kukuřici, slunečnici), zrní, oříšky, zeleninu i ovoce. Zvládnou i cvrčka nebo červa.
Ve volné přírodě obývali stepní oblasti, postupem času se rozšířili i na lidská pole. Hloubí si až 1 metr hluboké nory, ve kterých mají několik postranních příbytků. Mají výborný čich a sluch, naopak zrak je jejich slabší stránkou. Rovněž hmat je velice dobře vyvinutý – hlavně díky dlouhým vousům v okolí nosu.
Křečci bývají aktivní především večer a v noci, během dne většinou spí. Jsou to nenáročná zvířata, která se dají celkem snadno ochočit. Je velice zábavné sledovat je při jejich aktivitách, ať už při krmení, kdy si nacpávají lícní torby potravou, kterou si poté schovávají do „spižíren“, nebo při jejich akrobatických kouscích při hře.
Křečci se rozmnožují velice snadno. Běžně mívají několik vrhů během roku. Průměrná délka života křečků je 2–3 roky.
Základní složku potravy křečků tvoří kvalitní krmné směsi a také čerstvé zelené krmivo a ovoce. Jako doplnění zdroje bílkovin můžete nabídnout moučné červy nebo hmyz (například cvrčky). Pozor na příliš tučná krmiva s velkým množstvím olejnatých semen (například slunečnice) nebo ořechů.
Nezapomeňte, že křečkům trvale rostou zuby, takže potřebují mít neustále něco na okus, aby jim zuby nepřerostly (některé pamlsky, větvičky). Pozor na ostré špičky, aby si křečci neporanili lícní torby. Samozřejmostí je celodenní přístup k čerstvé vodě.
Křečci jsou drobní, a proto nejsou příliš nároční na životní prostor. Přesto čím více prostoru jim poskytnete, tím pro ně lépe. Důležitá je i výbava. Křečci rádi prolézají různými labyrinty nebo běhají v kolotoči. Vybavení je často součástí klecí nebo plastových boxů pro křečky a může být jedním z kritérií vašeho výběru.
Vhodnou ubikací pro křečky může být drátěná klec s plastovou vanou, plastový box nebo terárium (pozor na dobrou cirkulaci vzduchu). Výhodou plastových boxů nebo terárií je, že z nich křečci nevy
Křeček Roborowského je velký 7–9 cm a váží 30–40 g. Jeho hřbet je světle žlutý s nádechem šedé nebo červenohnědé barvy. Bříško a končetiny jsou bílé. Tlapky má chlupaté. Poznávacím znamením jsou dvě bílé skvrnky symetricky umístěné kolem očí.
Křeček Roborowského je velmi plachý a ochočit se jej podaří jen velmi výjimečně. V dostatečně velké kleci jich můžete chovat i více pohromadě. Ideální je chovat je v párech. Tito křečci se dožívají 2 až 3 let.
Křečka je možné zakoupit ve zverimexu nebo přímo od chovatele, kdy se jeho cena pohybuje kolem 150 korun za kus.
Křeček džungarský je velký 7–10 cm a váží 35–50 g. Má zavalité tělo zbarvené tmavě šedě, s černým pruhem na zádech, spodek těla je světle šedý až bílý. Zabarvení srsti je různé v závislosti na ročním období. V letním období je zabarvení srsti převážně tmavší. Naopak v zimním období je světlejší až bílé, s hůře rozeznatelným pruhem na zádech. Čím drsnější prostředí, tím je změna během ročního období výraznější. Mezi další typické znaky patří ochlupené tlapky. Ocásek má maličký, od 7 do 11 mm.
Křeček džungarský má vysloveně klidnou a mírumilovnou povahu. V dostatečně velké kleci nebo teráriu tak může žít i více křečků pohromadě. Ideální je chovat je v párech. Dožívají se 2 až 3 let.
Křečka je možné zakoupit ve zverimexu nebo přímo od chovatele, kdy se jeho cena pohybuje kolem 50 korun za kus.
Křeček je drobný savec s vysokou metabolismem, a proto jakýkoliv výpadek v příjmu potravy nebo vody může rychle vést k dehydrataci nebo oslabení. Pokud křeček odmítá jídlo či pití, je nutné jednat rychle a systematicky.
Křeček čínský je velký 8–13 cm a váží 35–45 g. Záda má zbarvená do zlatohnědé barvy, která směrem k bříšku pozvolna přechází v bílou. Od čela až do poloviny zad mu vybíhá černý hřbetní pás. Má velmi malá, tmavě zbarvená ouška. Je nápadně štíhlý a ve srovnání s ostatními křečky má poněkud zašpičatělý obličej.
Chování křečka čínského je divoké a samička se chová k samci vysloveně agresivně. Ochočit se dají pouze mláďata. Křečci se dožívají 2 až 3 let.
Křečka je možné zakoupit ve zverimexu nebo přímo od chovatele, kdy se jeho cena pohybuje kolem 80 korun za kus.
Křeček Campbellův je velký 7–10 cm a váží 35–50 g. Na zádech má šedohnědou srst, která směrem k bříšku přechází v bílé skvrny. Navíc se mu na hřbetě zhruba až do poloviny zad táhne černý pruh. Existují i další různá zbarvení, například černé, zlaté, bílé a podobně. Tito křečci se snesou v párech i ve větších skupinách, pokud je terárium dostatečně velké. Vůči chovateli však bývají agresivní. Dožívají se 1,5 až 2 let.
Křečka je možné zakoupit ve zverimexu nebo přímo od chovatele, kdy se jeho cena pohybuje kolem 200 korun za kus.
Terárium je prosklené nebo jinak kryté zařízení, v němž se chovají živočichové různých, především však exotických druhů. Cílem teraristy je chovat živočicha v co nejpřirozenějších podmínkách, které simulují jeho původní biotop (stanoviště, životní prostor).
Podobným zařízením je akvaterárium, známější pod názvem paludárium, které se od terária liší pouze stálou vodní plochou, jak samotný název napovídá. Například při chovu pouštního terarijního živočicha použijete suchý písek, kameny a pouštní rostliny, při chovu obojživelníka v paludáriu zasadíte bujnou vlhkomilnou zeleň, přidáte vodní rostliny, zeminu, kameny a podobně.
Rostliny do terárií volíme podle vlhkosti a teploty, které konkrétní druh živočicha v chovném zařízení potřebuje.
Podle teploty dělíme terária na pouštní (jsou suchá a velmi teplá, s teplotou kolem 40 °C); tropická (vytápí se na 30 °C); subtropická (s teplotou kolem 25 °C) a terária mírného pásma (teplota se většinou udržuje přes 20 °C).
Při výběru terarijních rostlin je nutné přihlédnout k jejich nárokům. Ne každý druh patřící do biotopu vámi chovaného živočicha snese omezené podmínky, i kdyby se co nejvíce podobaly těm přírodním. Největším problémem je nedostatek světla, proto dobrou volbou vhodného osvětlení zvýšíte možnost širšího výběru rostlinných druhů.
Poté, co si novou rostlinu přinesete domů, osprchujte ji – může být totiž postříkána nějakým ošetřujícím chemickým přípravkem.
Nejčastěji užívané terarijní rostliny jsou šplhavník (Epipremnum aureum), lopatkovec (Spathiphyllum floribundum), monstera (Monstera), fíkus (Ficus) a různé mechy.
Je problém osadit rostlinami terárium, které se vytápí na vyšší teploty kolem 30 °C, protože dochází hlavně v zimních měsících k velké nerovnováze světla a tepla. Čím vyšší máme teplotu, tím více světla rostliny potřebují a naopak. Při vyšších teplotách rostliny vyčerpávají rychle zásobní látky, které načerpaly během jarních a letních měsíců. Žijí vlastně na dluh, neboť mají málo světla a nedovedou si fotosyntézou vytvořit látky potřebné k životu. Další problém spočívá v tom, že málokdo má terárium u okna. V zimních měsících je intenzita světla tak malá, že i venku je světla nedostatek. Z toho mála nám ještě něco ubere okenní tabule a v místnosti pak světlo ubývá do čtverce tak, že například jeden metr od okna je již jen asi 25 % světla. Vypadá to sice, že těsně u okna a třeba 2–3 m od okna je světla stejně, není to však bohužel pravda, neboť lidské oko je přizpůsobivé množství světla a nedokáže to posoudit. Pokud tedy máme terárium hned vedle okna, je také intenzita světla nevyhovující, toto se však dá vyřešit umělým přisvětlováním. Nestačí
Pokud křeček nepije nebo nejí, je důležité rychle zjistit příčinu a nabídnout bezpečnou první pomoc. Díky rychlé reakci můžete předejít dehydrataci a vážným zdravotním komplikacím. Vždy však platí, že pokud si nejste jistí, je lepší navštívit veterináře.
Tejovití (Teiidae) jsou rozšířeni především v neotropické oblasti, částečně zasahující i do Severní Ameriky. Jsou to ještěři neobyčejně rozmanitých velikostí i tvarů těla. Většinou mají dlouhý lámavý ocas, dobře vyvinuté končetiny a rozeklaný zatažitelný jazyk. Typická je pro ně mohutná hlava krytá nápadnými štítky. Většinou se jedná o pozemní ještěry, ale najdeme mezi nimi i šplhavé či obojživelné druhy. Větší druhy (zvláště zástupci rodů Tupinambis a Callopistes) se nápadně podobají starosvětským varanům, menší druhy (například rody Cnemidophorus, Ameiva) zase v Jižní Americe zastupují ještěrky. Zástupcem obojživelných druhů je rod Crocodilurus nebo známá dracéna guyanská (Dracaena guianensis), která je zároveň největším druhem čeledi. Dorůstá délky až 130 cm.
Tejové jsou většinou masožraví nebo všežraví. Drobné druhy se živí především hmyzem, který často loví ve spadaném listí. Větší druhy se živí drobnými obratlovci, ptačími vejci a často také ovocem. Zejména velcí tejové rodu Tupinambis jsou známí jako škůdci drůbeže, protože rádi loví domácí kuřata. Dracéna guyanská je potravní specialista, živí se především vodními plži, jejichž ulity drtí silnými čelistmi.
Všichni tejové jsou vejcorodí. Jejich vejce mívají zpravidla kožovitou, méně často vápenitou skořápku. Počet vajec ve snůšce může být různý, od 2 do 80, velké druhy kladou obvykle více vajec.
Teju jsou velmi zvědaví, je to výhoda, kterou můžete využít při ochočování zvířete. Čím víc s ním však bojujete, tím víc vám to vrací zpátky.
Rostliny pěstované v akváriích nejsou jen estetickým doplňkem dotvářejícím celkový výsledný vzhled, ale jsou důležité zejména pro zachování a udržení stabilní biologické rovnováhy v uzavřeném systému akvarijní nádrže. Rostliny pomocí zeleného barviva – chlorofylu a světelné energie přeměňují anorganické sloučeniny na látky organické. Při tomto procesu asimilace – fotosyntéze, kdy rostliny přijímají oxid uhličitý, se uvolňuje jako vedlejší produkt kyslík. Fotosyntéza probíhá pouze přes den, při dostatečně intenzivním přirozeném nebo umělém osvětlení. Rostliny kromě toho také, stejně jako živočichové, neustále ve dne i v noci dýchají, přičemž spotřebovávají kyslík a vydechují oxid uhličitý. Spotřeba kyslíku rostlinami je ale mnohem menší než množství, které díky asimilaci vyprodukují. Další funkcí rostlin v akváriu je schopnost odbourávat odpadní dusíkaté látky, navíc svými kořeny prokysličují akvarijní dno, takže působí v akváriu jako takzvaný živý filtr. Vodní rostliny obsahují dokonce i látky omezující a ničící některé druhy bakterií. Porosty rostlin poskytují dále možnost přirozeného úkrytu rybám a jejich potěru, dalším druhům ryb zase slouží jako třecí substrát a pro některé ryby jsou i potravou.
Kryptokoryny se řadí mezi bahenní neboli obojživelné rostliny, které rostou ve volné přírodě v oblastech, kde během roku v závislosti na ročním období kolísá hladina vody. Při vysokém stavu vody rostou více či méně ponořené pod vodou, tehdy vytváří submerzní formu. Při nízkém stavu vody a v období sucha jsou schopny růst částečně, případně celé mimo vodu v emerzní formě s kořeny ve vlhkém substrátu. Jejich emerzní listy jsou tužší a pevnější než křehké submerzní listy a liší se mnohdy i svým tvarem. Bahenní rostliny přijímají podstatnou část živin i kořenovým systémem a jejich květy vykvétají pouze nad vodou.
Pěstírny akvarijních rostlin využívají schopnosti těchto rostlin vytvářet emerzní formu, protože se snáze pěstují a množí právě emerzně. Do akvarijních prodejen jsou pak většinou dodávány rostliny vypěstované mimo vodu, ve sklenících, při vyšší vlhkosti vzduchu. Tyto rostliny pak po zasazení do akvária nejsou mnohdy schopny beze ztrát přežít takovou náhlou změnu podmínek. Rostlina shazuje původní emerzní listy, které žloutnou a uhnívají. Teprve při dobrých podmínkách postupně vyrůstají nové submerzní listy. Naproti tomu typické vodní rostliny nebo submerzně pěstované bahenní rostliny při přesazení do jiného akvária snáší takovou změnu podmínek bez větších problémů nebo jen s malými ztrátami.
Při vysazování rostlin je základním pravidlem umísťovat rostliny stejného druhu do skupinek po více kusech. Výjimku tvoří solitérní, samostatně zasazené velké druhy, kt
