Psoun běloocasý (Cynomys gunnisoni) žije dodnes ve volné přírodě, a jak název napovídá, má konec ocásku bílý. Je to společenský tvor, který má v genech zakódované žití v sociálním společenství velkých kolonií a samotou velmi trpí. Držet psouna doma samotného je z hlediska jeho životních potřeb nepřirozené. Musíme mu věnovat mnoho času a nahradit mu smečku svou pozorností a láskou. Rád se chová a mazlí.
Všechny druhy psounů jsou si podobné. Běloocasí psouni mají kratší délku ocasu, cca kolem 30–65 mm. Dalším rozdílem je počet struků samic. Běloocasé samičky mají 10 struků. Tento druh psouna v zimě hibernuje ve své noře.
Psoun je denní savec a své aktivity mimo doupě přizpůsobuje počasí. V chladném počasí odpočívá nebo spí, ale nezimuje. Na jaře se páří, po měsíci se rodí 3 až 5 slepých, hluchých a neosrstěných mláďat. Ty opustí podzemní doupě po šesti týdnech. Rodina se skládá z jednoho samce, jedné až čtyř samic a mláďat do dvou let. Psouni se chovají sociálně, často několik jedinců tvoří obrovská společenstva. Jsou zde ovšem rodinná teritoria a ta jsou obhajována. Velmi přísně respektována jsou především v době páření. Právě v tuto dobu se projevuje i asociální chování psounů.
V období kojení nehlídaná mláďata zabíjejí samice ze sousedních rodin. Toto chování se dá vysvětlit dvojím způsobem, buď se u kojících matek projevuje nedostatek energetických látek (hlavně bílkovin), nebo samičky svým kanibalismem tlumí býložravost. Jakmile samičky přestanou kojit, začnou být zase přátelské.
Když se potkávají dva psouni z různých rodin, pozdraví se letmým polibkem a očichají si navzájem řitní žlázy. Pokud se neznají, půjde každý svou cestou. Jestliže ovšem patří do rodiny, políbí se s otevřenou tlamičkou a vzájemně si pročistí srst. Společně pak i konzumují potravu.
V létě se živí trávou, a jelikož mají velice jemné jazýčky, opečovávají také vegetaci svého teritoria. Když jsou jejich oblíbené druhy trav spaseny, nechají toto území ležet ladem, dokud tráva opět nenaroste. A naopak jsou natolik chytří, že se snaží vyhubit druhy rostlin, které jim zrovna příliš nechutnají. Vždy ukousnou jejich výhonky a tím získají prostor pro žádané druhy rostlin.
Psoun prériový (Cynomys ludovicianus) dodnes žije ve volné přírodě, a jak název napovídá, obývá prérie Severní Ameriky. Je to společenský tvor, který má v genech zakódované žití v sociálním společenství velkých kolonií a samotou velmi trpí. Držet psouna doma samotného, to je z hlediska jeho životních potřeb nepřirozené. Musíme mu pak věnovat mnoho času a nahradit mu smečku svou pozorností a láskou. Rád se chová a mazlí.
Psouny je možné chovat v bytě i ve venkovním výběhu. Potřebují pevnou klec, alespoň o rozměrech 100 x 100 x 150 cm, aby zvíře mělo dostatek pohybu; kukuřičnou podestýlku; domeček na úkryt a spaní, širší bidýlko; zavěšené lano na lezení; kousek dřeva na hlodání.
Pokud nemají psouni příležitost hlodat, vzniká nebezpečí, že se po vypuštění z klece pustí do ohlodávání nábytku, kabelů elektrických spotřebičů nebo zdi. Broušení řezáků je pro ně nutností, s přerostlými zuby by totiž špatně přijímali potravu.
Venkovní chov vyžaduje vybudovat betonové základy celého výběhu v hloubce asi dvou metrů, které zabrání, aby se psouni nepodhrabali a neutekli. Na základy navezeme dostatečně soudržnou zeminu, která propouští vodu. V ní si zvíře vytvoří nory. Tento způsob chovu však neumožňuje stálý kontakt s chovatelem, proto vyžaduje založení psouní rodiny, která se skládá ze samce a jedné až čtyř samic, popřípadě mláďat.
Psouní potravou je tráva, seno, bylinky a ovoce, zvláště jablka. Ze zeleniny mají rádi hlávkový salát, brokolici, mrkev a brambory. Nepohrdnou ani kukuřičnými klasy. Nepodáváme však vojtěšku ani vojtěškové seno, protože je příliš kalorické a psouni po této potravě tloustnou. Jako doplněk stravy jim předkládáme vitaminové granule pro hlodavce. Zvířata v zajetí mají sklony k tloustnutí, a proto potřebují vedle pohybu i správně sestavenou a rozloženou stravu, aby neonemocněla.
Rozmnožování psounů prériových není snadnou záležitostí a vyžaduje od chovatele dostatek zkušeností. Proto se daří odchovávat jen málo mláďat a cena zvířat je poměrně vysoká. Samice rodí zhruba po měsíci březosti obvykle čtyři slepá, hluchá a neosrstěná mláďátka, která po šesti týdnech opouštějí noru. Dospělí jedinci měří až 35 cm a jejich hmotnost se pohybuje mezi 0,9 až 1,6 kg. Dožívají se osmi let, avšak při dobré životosprávě žijí déle. Některé údaje uvádějí i dvanáct let. Hřbet je červenohnědý, pískový, břicho hnědobílé, mají štíhlý a sporadicky osrstěný ocas s černou špičkou.
Kdo by si psouna chtěl pořídit, musí vědět, že bude chovat divoké zvíře, které potřebuje speciální péči a ohled na své přirozené chování. Například v době říje se z milého a roztomilého kamaráda stává a
Psoun je na rozdíl od surikaty denní hlodavec, jehož domovinou jsou hlavně prérie Severní Ameriky. Velikostí se od surikaty moc neliší, stejně jako ona dokáže stát pouze na zadních nohách (opírá se o ocas), podobou ale více připomíná sysla. Vzhledem k tomu, že je to hlodavec, živí se ve volné přírodě pouze rostlinnou stravou – trávou, pýrem, určitými druhy slézu, v létě některými aromatickými keříky, v zimě pak kaktusy, bodláky, kořeny i podzemními cibulkami. Rostlinám, které psounům příliš nechutnají, ukusují nové výhonky, dokud nezajdou. Tím vytvoří prostor pro růst jejich oblíbených lahůdek.
Stejně jako surikaty, jsou i psouni společenští a vytvářejí rodinné klany. Tvoří je sameček několik samiček a jejich potomci. Tyto klany se pak sdružují do velkých kolonií. Část jedinců, stejně tak jako u surikat, tvoří strážní skupiny, které se starají o bezpečí ostatních, hájí teritorium a obydlí své skupiny. Při nebezpečí vyskakují, štěkají, cení a klapou zuby, naježí svůj ocas a snaží se protivníka zahnat.
Jestliže se rozhodnete psouna chovat doma, pořiďte mu alespoň jednu, nejlépe však čtyři samičky. Pokud bude sám, bude to z hlediska jeho životních potřeb nepřirozené a bude trpět samotou. Pak mu musíte psouní rodinu vynahradit svou téměř neustálou pozorností a láskou, často ho chovat a mazlit se s ním. Pozor ale v době říje. To se z vašeho roztomilého kamaráda může stát agresivní tvor, který vás může i kousnout. Agresivně se může chovat i k vašim návštěvám. Proto se doporučuje v této době umístit ho raději do klece. Po skončení říje je z něho ale opět ten milý zvířecí kamarád. Malé psouňátko může získat buď od soukromého chovatele, nebo ze zoologické zahrady. Na rozdíl od surikaty přijde jeho pořízení levněji – na čtyři až šest tisíc.
Kolonii psounů prozradí pískové valy kolem jednotlivých vchodů do nor. Při stavbě nového obydlí kypří psouni nejprve půdu předními končetinami. Teprve poté začnou hloubit 3–5 m hluboké nory, záleží na kvalitě půdy. Přibližně v poloviční hloubce si vytvoří boční mezipatro, do kterého se uchýlí při pronásledování nepřítelem. Tam se také pokoušejí nezvaného hosta zastavit před proniknutím dále do obydlí. Právě při nebezpečí vydává psoun charakteristický varovný štěk, který na blížícího se nepřítele upozorní. Vzdálenost vchodů jednotlivých rodin je přibližně 5–6 m. Vstupní chodby ústí buď do obytného prostoru, nebo se ohýbají vzhůru. V ohybech vznikají vzduchové bubliny, ve kterých se psouni zachraňují při záplavách. V chodbách zajišťuje výměnu vzduchu „klimatizační jednotka“ – stavitelé chodeb dbají na to, aby vstupní vchody nikdy neústily ve stejné rovině. V období zimního odpočinku jsou dutiny vystýlány trávou a senem. Spojovací chodby zajišťují i kontakt s ostatními rodinami.
Psouny je možné chovat v bytě i ve venkovním výběhu. Potřebují pevnou klec, alespoň o rozměrech 100 x 100 x 150 cm, aby měli dostatek pohybu; kukuřičnou podestýlku; domeček na úkryt a spaní, širší bidýlko; zavěšené lano na lezení; kousek dřeva na hlodání. Když nemají psouni příležitost hlodat, hrozí nebezpečí, že se po vypuštění z klece pustí do ohlodávání nábytku, kabelů elektrických spotřebičů nebo zdi. Broušení řezáků je pro ně nutností, s přerostlými zuby by totiž špatně přijímali potravu.
Venkovní chov vyžaduje vybudovat betonové základy celého výběhu v hloubce asi dvou metrů, které zabrání, aby se psouni nepodhrabali a neutekli. Na základy se naveze dostatečně soudržná zemina, která propouští vodu. V ní si zvíře vytvoří nory. Tento způsob chovu však neumožňuje stálý kontakt s chovatelem, takže je nutné založení psouní rodiny, která se skládá ze samce a jedné až čtyř samic, popřípadě mláďat.
Štěně můžete koupit přes inzerát (prodej), kde je v nabídce cena s PP a někdy i bez PP. Cena je individuální a závisí například na kvalitě barevných znaků, obvykle se pohybuje od 20 do 40 tisíc Kč. Je to plemeno málopočetné a stále ještě se velmi těžko hledají nepříbuzní jedinci. S postupným rozšiřováním chovu těchto psů jsou již k mání i levnější štěňata s PP, obvykle nevhodná k chovu pro nějakou z vad. Vzhledem k tomu, že je to pes tříbarevný, který má pro rozložení barevných znaků přesná pravidla, je to všechno o něco komplikovanější než u jednobarevných plemen. Takže i když má pes dobrý skus i rentgeny, ale má někde více bílé, než je potřeba, nebo černá barva není zcela černá, nemusí být ani jinak perfektně zdravý jedinec vhodný na výstavy nebo pro další chov. Koupě tedy záleží na tom, pro jaké účely pejska chcete, a od toho se následně odvíjí i cena.
Léčba svrabu zahrnuje likvidaci parazitů, zhojení kožních lézí a dále zavedení hygienických opatření, která mají za úkol zamezit dalšímu šíření parazita. Léčba není jednoduchá a je potřeba ji důsledně dodržovat.
Léčba se provádí lokálně koupelemi nebo celkově podáváním antiparazitik. Při lokální terapii je nutné nejprve ostříhat srst, dále pomocí léčebného šamponu důkladně omýt krusty a pak aplikovat léčebný preparát (Ectodex). Zvíře se koupe 1x týdně několik týdnů po sobě. Tyto koupele jsou poměrně účinné, ale vzhledem k jedovatosti přípravku a náročnosti na manipulaci v praxi se často upřednostňuje celková terapie.
V současné době se hojně používá preparát, který je účinný i proti blechám (Stronghold), ten se aplikuje stejně jako jiná antiparazitika na kůži mezi lopatky. Po vstřebání se dostává do krve a tam se účinná hladina udržuje 30 dní. Je zapotřebí alespoň dvou aplikací. Léčbu by měl vždy indikovat veterinární lékař a přípravky by se měly používat pouze dle jeho pokynů. Co se týče prostředí, ve kterém pes pobýval, je vhodné je důkladně vydezinfikovat.
Terárium pro hada se odborně nazývá vivárium. Jeho velikost volíme podle zvoleného druhu hada. Vzhledem k tomu, že různé druhy mají různé velikostní požadavky, měli bychom se informovat prostudováním odborné literatury. Všeobecnou zásadou ovšem je, že délka terária by měla být minimálně tři čtvrtiny délky hadího těla. To platí pro zemní hady, u hadů stromových a šplhavých totéž platí pro výšku terária. Vivárium by mělo být dobře větrané, nesmí v něm však vznikat průvan, vhodné je, pokud je větrací mřížka ve stropě terária, takovéto odvětrávání je pro hady dostatečné. Co nesmíme opomenout, je velikost větracích otvorů, mláďata se protáhnou velmi úzkými prostorami, proto nejsme-li si jistí, zda nehrozí útěk hada, zajistíme větrací otvory pro jistotu pletivem. Pozor i na dvířka, obzvláště na ta posuvná, stačí špatně dovřít a plaz si rychle najde cestu na svobodu. Přesto nevolíme vivária s dvířky ve stropě, manipulace seshora je pro hada stresující, jelikož v přírodě mu právě shůry hrozí nejvíce nebezpečí.
Vnitřní zařízení vivária by mělo co nejvíce odpovídat přirozenému biotopu, ve kterém daný druh žije. Dle toho volíme substrát na dno terárií, dekorace, rostliny. Substrátem tedy může být písek, lignocel, rašelina, stromová kůra, lze použít i některé druhy podestýlek pro kočky či hlodavce. Nesmí chybět úkryty vytvořené z kamenů, dutých větví. V obchodě lze zakoupit i umělé duté kameny, vyrábí se terária s šuplíkem, do kterého vede otvor ve dně terária, ale dobře poslouží i otočený květináč nebo dřevěná boudička s malým otvorem. Dalším prvkem, který je u stromových hadů dokonce nezbytný, jsou větve ke šplhání. Větev je vhodná i pro nešplhavé druhy, byť jen jako dekorace a prostředek, pomocí nějž si had třením svléká kůži. Protože před svlékáním se spousta hadů i koupe, musí být v teráriu dostatečně velká nádoba s vodou, která zároveň bude sloužit i k napájení hada. Vodu v ní denně měníme, aby byla čistá a čerstvá. Nádoba musí být těžká, aby ji had nemohl převrhnout, její velikost taková, aby se do ní celý vešel. Pokud do terária umisťujeme živé rostliny, volíme místa, na která se had moc nedostane, aby je například při svlékání nepoškodil. Vhodné jsou různé druhy tilandsií a bromélií. Další možností, jak dekorovat vivárium, jsou rostliny umělé.
Vzhledem k tomu, že had potřebuje místo k vyhřívání, volíme buď osvětlení s výhřevnou žárovkou, nebo topný kámen, či kabel. Rozhodně nesmí chybět UV žárovka či zářivka. Velikost vyhřívacího místa by měla být taková, aby postačila i v dospělosti. Abychom mohli teplotu kontrolovat, je nutné pořídit si teploměr. Po ruce by měl být i vlhkoměr, abychom zjistili, zda v teráriu není příliš nízká, nebo naopak vysoká vlhkost.
Pořízení psího člena s sebou nese nejen spoustu radosti, ale také zodpovědnosti a starostí. Jedná se o závazek na řadu let, a proto se vyplatí rozumně uvažovat před koupí psa. Pořizovací investice u štěněte z kvalitní, ověřené a rodinně vedené chovné stanice s průkazem původu se Vám v budoucnu mnohonásobně vyplatí. Máte určitou záruku zdravotního stavu z hlediska genetiky mnoha onemocnění - např. u dysplazie kloubů. Vzhledem k tomu, že jistě toužíte po psovi mnoho let aktivním a ne mladém kulhajícím chudákovi není z tohoto pohledu jiná volba. Dalším faktorem jsou povahové vlastnosti budoucího psa, které se formují jednak z prostředí, kde se narodil a jednak díky harmonickým a vyrovnaným psím rodičům. Kvalitní stanici poznáte jednoduše – vstřícným přístupem. Máte možnost štěně během prvních dvou měsíců navštívit, pomazlit se s fenkou, zhodnotit čistotu prostředí a rodinné zázemí člena Vaší budoucí rodiny.
Zlatí retrívři jsou módním plemenem, což se projevuje tím, že mnoho lidí na nich chce vydělat. Feny jsou stroje na štěňata, která rodí v zájmu financí co možná nejčastěji. Zcela proti zájmu zdravotnímu stavu feny a štěňat. V České republice je řada množíren, které štěňátka nafotí na webové inzerce na baldachýnových polštářích a prodává daleko pod cenou. Navíc prodej se uskutečňuje nejlépe na nádražích, parkovištích, atd. Co se ovšem děje v zákulisí, to již neuvidíte. Zdravotní problémy na sebe nenechají dlouho čekat, a tak se začervená štěňata vyskytnou na stole veterinárních lékařů často ve vyhublém a apatickém stavu. Nezřídka se projevuje také psychicky nevyrovnaná povaha plynoucí z životních podmínek projevující se např. kousavostí.
Další skupinou jsou štěňata ne z množíren, ale od lidí, kteří mají doma fenku bez rodokmenu a nechají ji nakrýt sousedovic Alíkem. To jestli Alík byl opravdu zlatý retrívr, se ukáže na Vašem štěněti záhy. Nehledě na rizika spousty již zmíněných genetických nemocí. Za dva tisíce korun prostě kvalitní a zdravé štěně nekoupíte.
Inzerát typu - daruji zdarma – je maximálně podezřelý a rozhodně se nebude jednat o čistokrevné štěně. Jiná situace může nastat u darování starších zvířat z různých důvodů. Zde je ale na místě maximální obezřetnost a zodpovědné zvážení, zda zvládnete již dospělého psa s již vžitými návyky a chováním, které se Vám nemusí líbit. Navíc vyvstává otázka, proč se jej někdo chce zbavit. Rozhodně tedy pouze do zkušených rukou.
Tento druh pocházející z tropů afrického kontinentu je u nás znám pod názvem oblovka velká. Na naše poměry dorůstá opravdu gigantických rozměrů a v současné době se stále více začíná rozšiřovat i její chov jakožto domácích mazlíčků.
Jde o největší druh šneka na světě, ulita může dorůstat až 30 cm, ale obvyklá velikost je 15–20 cm. Klasická achatina má žlutooranžovou ulitu s tmavými hnědými pruhy. Apex ulity bývá často načervenalý až červený (ale není u všech jedinců). Columella a patrová část obústí jsou vždy červené či červenohnědé. Výrazným rozpoznávacím znakem jsou dva vystouplé pruhy na konci nohy, které tvoří jakési „véčko“. Podobně tvarovanou zadní část nohy má jako jediná z rodu Achatina. Tyto znaky se pak vyskytují pouze u podrodu Archachatina. Tento druh se v zajetí špatně rozmnožuje a oproti ostatním druhům má vyšší nároky na teplo a vlhko. V případě, že nemá dostatek tepla a vlhkosti, rozmnožovat se nebude.
Pokožka útrobního vaku má schopnost vylučovat sloučeniny vápníku, které na povrchu vytvářejí ulitu. Ulita je tvořena několika závity, které se obtáčejí okolo středového „sloupku“ zvaného columella. Vrchol (apex) ulity je u achatin špičatý (u podrodu Archachatina je tupý) a spolu s columellou a obústím (vnitřní část vchodu do ulity) tak tvoří rozeznávací znaky při určování konkrétního druhu achatiny.
Díky cívkovému svalu dokáže šnek zatahovat a vytahovat nohu ven z ulity. Na noze jsou žlázy, ve kterých se tvoří sliz, který jednak pomáhá v pohybu a jednak chrání tělo šneka. Dýchání šneků zajišťují plíce, kyslík je pak hemolymfou rozváděn do celého těla šneka. V ústním otvoru mají achatiny radulu, na které je velké množství malinkých zubů, díky nimž šneci přijímají potravu. Tu „nekoušou“, ale pomocí raduly ji „strouhají“.
Pro ubytování oblovek je nejvhodnější skleněné nebo plastové terárium, jako podklad lze použít vlhký lignocel (kokosové vlákno) nebo rašelinu, přičemž výška substrátu by měla být cca 10 cm. Substrát by nikdy neměl vyschnout – udržujte jej neustále vlhký, ale ne přemokřený.
Vlhkost vzduchu by se měla pohybovat okolo 80 %, čehož lze dosáhnout pravidelným rosením. Stejně důležitá jako vlhkost je teplota. Některé druhy mohou prospívat i při pokojové teplotě, ale teplota okolí 28 °C je ideální. Afričtí šneci se nezimují, jsou aktivní po celý rok, proto i přes zimu topte na stejnou teplotu jako v létě. Do ubikace je vhodné umístit misku s vodou. Šneci jsou sice schopni vystačit si na pití s kapičkami vody na stěnách terária, ale někteří chodí pít i z misky. Navíc většina šneků se ráda koupe. Miska je ideální plochá, jen s nízkou hladinou, u hlubších misek pak vložte do
Jak jsme již několikrát zmínili, vnitřní zařízení vivária by mělo co nejvíce odpovídat přirozenému biotopu, ve kterém daný druh žije. Dle toho volíme substrát na dno terárií, dekorace, rostliny. Substrátem tedy může být písek, lignocel, rašelina, stromová kůra, lze použít i některé druhy podestýlek pro kočky či hlodavce. Nesmí chybět úkryty vytvořené z kamenů, dutých větví. V obchodě lze zakoupit i umělé duté kameny, vyrábějí se terária s šuplíkem, do kterého vede otvor ve dně terária, ale dobře poslouží i otočený květináč nebo dřevěná boudička s malým otvorem. Dalším prvkem, který je u stromových hadů dokonce nezbytný, jsou větve ke šplhání. Větev je vhodná i pro nešplhavé druhy, byť jen jako dekorace a prostředek, pomocí nějž si had třením svléká kůži. Protože se před svlékáním spousta hadů i koupe, musí být v teráriu dostatečně velká nádoba s vodou, která zároveň slouží i k napájení hada. Vodu v ní denně měníme, aby byla čistá a čerstvá. Nádoba musí být těžká, aby ji had nemohl převrhnout, její velikost taková, aby se do ní celý vešel. Pokud do terária umisťujeme živé rostliny, volíme místa, na která se had moc nedostane, aby je například při svlékání nepoškodil. Vhodné jsou různé druhy tilandsií a bromélií. Další možností, jak dekorovat vivárium, jsou rostliny umělé.
Nejčastěji využívané rostliny pro hady do terárií jsou potos, kapradina, tilandsie, fíkusy, ibišky, palmy dracény a sukulenty.
Koupání psa představuje určitý rituál, přestože se nekoná tak často. Někteří psi vodu přímo milují, jiní by před puštěným kohoutkem málem „vyskočili“ z kůže.
Letní měsíce sice někteří psi využijí k vodním radovánkám, nicméně o „koupací lázeň“ se v tomto případě nejedná. V zásadě platí pravidlo, že by se měl pes koupat vždy, když je viditelně špinavý nebo zapáchá. Většinu plemen postačí koupat jen dvakrát či třikrát do roka. Někteří psi, například skotští teriéři, mají sklon k lupům, a proto by se měli koupat jednou měsíčně. Záleží také na tom, zda se pes pohybuje jen ve venkovním prostředí, nebo se drží doma, případně chodí na výstavy.
Ke koupání používejte vždy speciální šampóny určené pro psy. Většina šampónů dokáže také bojovat proti vnějším parazitům, mají dezinfekční účinek a mnoho pěsticích přísad. Použít můžete také dětské šampóny, ale nikdy ne obyčejná mýdla. Pokud není srst příliš znečištěná, je pro rychlé ošetření vhodný suchý šampón. Jedná se o prášek, který důkladně vetřete do srsti a pak vykartáčujete.
Před koupáním vždy srst dobře rozčešte a vykartáčujte. Do nachystané vaničky napusťte teplou vodu odpovídající přibližně teplotě těla (cca 38–40 °C). Předem se musíte přesvědčit, jestli voda není moc horká nebo studená. Vody by mělo být tolik, aby šla dobře nabírat menší nádobkou (maximálně po kolena). K ruce si nachystejte potřebné pomůcky a přípravky, abyste je pak nemuseli shánět, až pes bude ve vaně (někteří toho rádi využijí a z vany vám utečou). Budou to osušky, ručníky (čím více, tím lépe), šampón, balzám, plastová láhev na ředění – v té už by měl být nachystaný naředěný šampón (jestli používáte dva různé šampóny, tak si nachystejte raději obě lahve), vatové tampóny do uší. Máte-li většího psa, vybavte se nepromokavou zástěrou, případně i rukavicemi.
Do připravené lázně postavte psa. Je-li to možné, pak čelem ke zdi, aby neměl tendenci z vany odcházet. To se týká hlavně větších plemen. S některými psy budete možná i přesto trochu zápasit, nebo musíte být alespoň stále ve střehu, aby nevyskočili. Psovi důkladně namočte celé tělo kromě hlavy (jakmile psovi namočíte hlavu, bude mít snahu se celý otřepat). Tu umyjte až úplně nakonec. Psa polévejte nebo použijte sprchu (pokud se nebojí). Až bude důkladně namočený (u psů s hustou srstí to není tak snadné), naneste na několik míst šampón (záda, hruď, končetiny, ocas). Lépe se roztírá šampón předem rozmíchaný s trochou vody v láhvi. Tuto směs nalijte psovi na záda a postupně rozetřete na hruď, boky, končetiny a ocas. Pečlivě ho promasírujte (podle hustoty srsti) a dobře opláchněte. Nešetřete vodou. Psa vysušte do sucha ručníky, neb
K vyšetření přítomnosti trudníka se používá hluboký kožní seškrab a odběr chlupů. Seškrab i odběr chlupů se provádí v místech, kde nemocná tkáň přechází ve zdravou. Chlupy jdou v těchto místech lehce vytrhnout, spíše vypadávají samy. Bolestivost vyšetření je závislá na oblasti, odkud se vzorek odebírá. Převážně ho ale psi snášejí dobře.
Názory na léčbu se různí. Je nutné se vyvarovat léčení steroidy, které snižují obranyschopnost. Nejšetrnějšími způsoby léčby jsou například obojky a pipety obsahující amitraz (Preventix, Pro Meris Duo, Advocate – tento jediný amitraz neobsahuje). Nejedná se o žádnou razantní léčbu a psa tím nijak nevystavujeme stresu. Účinnost těchto přípravků bývá však podstatně nižší než u razantnějších léčebných postupů. Dalším velmi rozšířeným způsobem léčby jsou koupele (Ectodex, Tactic). Koupele jsou velmi nepříjemnou procedurou jak pro psa, tak pro majitele, a to kvůli jejich charakteristickému zápachu a četnosti použití. Je nutné je provádět v otevřené, větratelné místnosti. Pro psa i člověka jsou mnohdy stresující a bohužel dlouhodobou záležitostí.
Dezinfekce prostředí je mýtus, který se nezakládá na pravdě. Neexistuje jiná prevence než koupě štěněte od naprosto zdravých rodičů. Bohužel ne vždy je možné rozpoznat, zda jsou, či nejsou rodiče zdraví. Mnohdy to ani chovatel sám neví.
Koupě aljašského malamuta je možná v chovatelských stanicích, kde je k dostání ve věku štěněte s průkazem původu okolo 8 000 korun nebo bez průkazu původu, kdy se jeho cena pohybuje kolem 3 500 korun. Někteří chovatelé prodávají i starší psy, kteří jsou již vycvičeni, zde je cena o dost vyšší.
Amazónek modrohlavý (Pionus menstruus) je od ostatních druhů papoušků dobře rozeznatelný díky svému výrazně modře zbarvenému opeření hlavy, podle něhož také získal jméno. Toto opeření se však objevuje až v dospělosti, a proto se často stane, že je tento druh při nákupu dosti opomíjen a místo něj dostanou přednost papoušci, kteří mají nádherné zbarvení již v útlém věku. Tento papoušek vám může díky své oddané povaze, roztomilému chování a vysokému věku, kterého se dožívá (průměrně okolo 25 let, někteří jedinci až 40 let), být dobrým společníkem po podstatnou část vašeho života.
Řadí se mezi středně velké papoušky – dorůstá do délky okolo 27,5 cm a váží průměrně 245 gramů. Pohlaví nelze s jistotou vizuálně rozeznat. Celkově je zelený, hlavu a krk má modré, hrdlo růžově červené, příuší tmavě červené. Horní psa jsou zelená s olivově hnědým nádechem a modravým lemem konců pírek. Spodní krovky ocasní má červené, na konci modravě zelené. Ocas je zelený, u kořene na vnitřní straně červený, po stranách a na špici modrý. Zobák tmavě šedý, u kořene a po stranách červenější, oko tmavě hnědé, běhák zelenavě šedý. Mláďata mají celkově mdlejší barvy. Hlava je převážně zelená s několika modrými pírky.
V přírodě je amazonek modrohlavý široce rozšířen. Obývá téměř celou tropickou část a většinu severní části Jižní Ameriky kromě vysokých oblastí v Andách. Dále se vyskytuje také v zemích centrální Ameriky. Tráví čas ve větších hejnech, pouze v období páření a hnízdění jej můžeme spatřit v párech. Hejna se zdržují na otevřených zemědělských oblastech.
Do chovu je tento papoušek velmi vhodný. Jeho hlasové projevy nejsou nikterak nepříjemné ani tolik hlasité jako u některých jiných druhů papoušků. Pohlavní dospělosti dosahuje ve věku 3 let.
Úspěšný odchov je možný jen v dosti prostorné kleci, kde bude mít pár dostatek prostoru pro létání. Ptáci musí být totiž pro hnízdění v dobré kondici. Rovněž výběr partnera a soudružnost páru je pro úspěch chovu rozhodující. Hnízdní období začíná většinou v březnu až květnu, ale důležitým faktorem je i prostředí, kde jsou papoušci umístěni. Po páření samička snese obvykle 3 až 4 vajíčka. Po snesení prvního nebo druhého ihned nasedá. Doba inkubace trvá 26 dní. V budce mláďata rostou a opeřují se po dalších přibližně 70 dnů. Amazónek modrohlavý obvykle hnízdí dvakrát za sezónu. Jako hnízdní budka je nejvhodnější přírodní dutý kmen s průměrem 30 cm a výškou 50–70 cm. Budku je nutné vybavit vletovým otvorem o průměru 10 cm. Na dno budky se dává asi 15centimetrová vrstva dřevěných pilin.
Nejen během hnízdění vyžadují amazónci modrohlaví výbornou kondici. Kromě poskytnutí dost
Amazónek šupinkový (Pionus maximiliani) je téměř celý tmavě zelený, jen na spodní části těla bledý a více do bronzovohnědé barvy. Čelo a uzdičku má černé, líce zelené s modrošedým lemováním konců pírek, hlava je modrozelená s tmavě šedým lemováním peří. Bradu a proužek přes spodní část hrdla má tmavě modré, záda, křídla, kostřec, prsa a břicho s olivově hnědým lemováním. Ocas je na středu zelený, krajní ocasní pera modrá, u kořene červená. Zobák je žlutavě rohový, horní čelist u kořene tmavě šedá, oko tmavě hnědé, běhák šedý. Dorůstá délky 29 cm a hmotnosti do 290 g.
Obývá oblast od Kostariky až po střední Brazílii a severní Bolívii. Jedná se o velmi společenského ptáka, který ve velkých hejnech protahuje pralesem při hledání plodů, bobulí, semen a výhonků, zalétává i do kukuřičných plantáží a způsobuje zde značné škody.
V době hnízdění se jednotlivé páry oddělují a budují si hnízdní dutiny v odumřelých kmenech pralesních velikánů nebo ve stromech s měkkým dřevem.
Většinou jsou dováženi mladí, dosud zelení ptáci. Ti bývají poněkud citliví vůči našemu podnebí. Proto bychom je měli aklimatizovat ve vnitřní voliéře nebo v bytě. Jednotlivě držený amazónek se může velmi ochočit, a dokonce se většinou vzdává i hlasitého vřeštění, které je jinak pro tento druh typické.
Amazónek šupinkový vyžaduje nejen během hnízdění výbornou kondici. Kromě poskytnutí dostatečného prostoru k létání a různým hrátkám je nutné věnovat pozornost také správnému složení krmiva. Podávaná strava nesmí být příliš tučná! Vyvarujte se tak podávání semen s vysokým obsahem tuku. Podávejte spíše sušší granulované krmivo, které obsahuje tuku méně, nejlépe v kombinaci s dostatkem ovoce a zeleniny. Zrniny podávejte spíše jako doplněk stravy nebo za odměnu. Vodu udržujte vždy čerstvou, protože amazónek modrohlavý se v ní často a rád koupe. Občasným rosením zabráníte nejen případným dýchacím problémům, ale také tím napomůžete výborné kondici amazónkova opeření.
Patří mezi nejčastěji chované druhy amazónků u nás. Není náročný ani tak hlučný jako amazoňané, navíc se spokojí i s menším prostorem (boxové klece v místnosti). Odchovy bývají bezproblémové, ale potřebují dostatečný prostor. Samice snáší 3 až 5 vajec, které zahřívá 26 dní. Mláďata vylézají z budky za 60 až 65 dní, rodiče je pak ještě několik týdnů krmí, než jsou zcela samostatná.
Tito amazónci jsou relativně nenároční na prostor a hnízdní budku. Ideální rozměry klecí pro chov amazónků jsou 0,6 x 1,1 x 1,4 m (hloubka, výška, délka). Někteří chovatelé jim dopřávají větší prostory. Zimovat by měli ve vytápěných místnostech, kde se teploty pohybují neustále okolo 18–20 °C.
