KLUB JORKŠÍRSKÝCH TERIÉRŮ BONITACE a mnoho dalšího se dozvíte v tomto článku. Jorkšírský teriér je ideální společník, delší čas bez vás ho dělá nešťastným. Pejsek sice působí velice křehkým a nevinným dojmem, ale to nesmí být důvodem pro zanedbání jeho důsledné výchovy.
Charakteristika jorkšírského teriéra
Jorkšírský teriér byl vyšlechtěn chudými tkalci v Anglii, důvodem chovu byl zákon vydaný v 11. století, který přísně zakazoval poddaným lovit zvěř a chovat velké psy vhodné k lovu. Psi se podrobovali jednoduchému testu, pokud bez problémů prošli obručí o průměru asi 18 cm, mohli si je jejich majitelé ponechat. Přerod u jorkšírského teriéra z pracovního na psa luxusního se udál až koncem 19. století. Za otce dnešního jorkšírského teriéra je považován jeden z nejznámějších jorkšírskýchteriérů – Huddersfield Ben, který žil v letech 1865–1871. Toto plemeno bylo oficiálně zapsáno do chovné knihy English Kennel Club až roku 1886.
Jorkšírský teriér je jako pyšný malý lev s hřívou po celém těle. Pokud máte jednoho nebo více doma, určitě se už nenecháte zmýlit rozkošným vzhledem, je to rozený teriér. Při výchově v normálním prostředí s dostatkem podnětů se stane aktivním, inteligentním společníkem plným života, ale zároveň jistě oceníte jeho přirozeně vyrovnanou povahu.
Jorkšírský teriér je v mnoha ohledech fascinující. Jeho velkolepá srst vyžaduje velmi pravidelnou údržbu a jeho asertivní povaha jej může učinit velmi vybíravým, co se týče potravy. Rád ukazuje sílu svého charakteru.
Tolik pověstná dlouhá, hedvábně lesklá srst jorkšírskýchteriérů sice nelíná, ale vyžaduje pravidelnou péči a vhodný přísun živin, aby se zabránilo ztrátě lesku, lámání, maštění nebo podráždění pokožky. Srst nemá podsadu, pokožka je proto více vystavena vlivům, jako je chlad, horko, déšť, znečištění ovzduší ve městě a podobně.
Ideální výška psů i fen je 23 cm. U jorkšírského teriéra neexistuje třívelikostní ráz ani typ mini – jorkšír je jen jeden, s váhou od 1,8 kg do 3,2 kg.
Hlava je spíše malá a plochá, nesmí být příliš okrouhlá ani dlouhá, zejména v čenichové partii, stop je výrazný, čenich vždy černý. Oči jsou středně velké a jiskrně tmavé s inteligentním výrazem. Jsou posazené těsně nad lícemi, hledí vpřed. Oči nejsou vystouplé, víčka přilehlá na okrajích jsou tmavá. Uši tvaru písmene V jsou malé, vzpřímené, posazené ne příliš po stranách hlavy. Jorkšír má pravidelný nůžkový skus, zuby jsou nasazené kolmo. Krk je pevný, vztyčený. Hrudník je přiměřeně široký i hluboký, žebra klenutá, hřbet je rovný, bedra silná. Záď mírně zaoblená, břicho velmi jemně vtažené. Hrudní končetiny jsou pevné a rovné. Ocas je nesen mírně nad úrovní hřbetu, měl by být rovný.
Srst na celém těle jorkšíra by měla být dlouhá, zcela rovná, bohatá, jemná a hedvábná. Tříslová barva na hlavě by neměla zasahovat až na krk a nesmí obsahovat tmavé chlupy. Končetiny jsou pokryté sytě zlatavou barvou, která je nejtmavší u kořínků, zlatá barva nezasahuje nad lokty
Také tento hravý, přítulný, komunikativní a inteligentní pes potřebuje dobrou a důslednou výchovu. I když je temperamentní, je velmi učenlivý a přizpůsobivý. Pokud je pro něj výcvik příjemný a zajímavý, stává se velice milým a poslušným psem. Jorkšírský teriér je typický bytový pes, ale aby zůstal zdravý a vitální, potřebuje ke svému životu hodně pohybu. Tento pes je vhodný i k výcviku poslušnosti a obratnosti.
Je velmi inteligentní a přizpůsobivý, rád se učí a hraje si. Z některých jedinců se však mohou stát bázliví pejsci, což svědčí o nedůsledné výchově. Přestože jorkšírský teriér kvůli své trpasličí velikosti vypadá miloučce, je nutné ho od začátku důsledně usměrňovat a nerozmazlovat jej. Výchova i tak maličkého a něžného psa, jako je jorkšírský teriér, je opravdu důležitá. Někteří jedinci mohou být bázliví, což může svědčit o tom, že je jejich majitel špatně vychovával nebo se výchovou nezabýval vůbec.
Jorkšírský teriér je typický bytový pes. Jako pelíšek mu může sloužit například klec, která je vystlána dekou, do níž se pejsek může zachumlat. Zde by měl mít i své oblíbené hračky. I dospělému jorkšírovi stačí jako psí ložnice velmi malá klec, dospělý pes by však neměl být v kleci dlouho zavřený.
Pes i fena s průkazem původu se musí zúčastnit bonitace, chcete-li mít štěňátka s průkazem původu. Při bonitacích, které jsou pořádány jednotlivými kluby, rozhodčí posuzuje daného jedince dle bonitační karty a jeho kvalit. Pokud vyhovují všechny plemenné znaky dle standardu a pejsek nemá žádné z chovu vylučující vady, je uznán chovným. Bonitace se smí zúčastnit jedinci s průkazem původu, kteří dovršili věk 12 měsíců. V chovu smí být použiti jedinci od 15 měsíců, kteří byli při bonitaci uznáni chovnými. Krycího psa si majitel feny vybírá sám anebo může výběr nechat na poradci chovu – chov je takzvaně řízený.
V tomto případě je výběr chovatele velmi důležitý. Zdraví vašeho budoucího štěňátka do jisté míry závisí právě na něm. Měli byste vědět, jak chovatel pečoval o maminku štěňátka, tedy chovnou fenu – o její správné krmení, dostatečný přísun vitamínů, pohybu a hlavně lásky. To vše se v budoucnu na štěněti projeví. Pro zodpovědného chovatele nekončí péče o štěně odchodem z domu, ale je ochoten vám podávat cenné rady i nadále. Při koupi si ověřte, zda štěňátko nemá fontanelu, která při větším rozměru může být i životu nebezpečná. Fontanela je mezera mezi lebečními kostmi různé velikosti. Zkontrolujte také, zda má pejsek obě varlata. I zde platí, že solidní chovatel nezkušenému zájemci o štěně řekne, jak má zdravé štěně vypadat a vše mu ukáže a vysvětlí.
Pes i fena s průkazem původu (PP), chtějí-li mít štěňátka s PP, se musí zúčastnit takzvané bonitace. Při bonitacích, pořádaných jednotlivými kluby, posuzuje rozhodčí exteriér psů daného jedince dle bonitační karty a jeho kvalit. Pokud všechny plemenné znaky vyhovují standardu a nemají žádné vady vylučující z chovu, jsou jedinci uznáni chovnými. Bonitace se smí zúčastnit jen psi s PP, kteří dovršili věk 12 měsíců. K chovu smí být použiti jedinci od 15 měsíců, kteří byli při bonitaci uznáni chovnými. Psa ke krytí feny si majitel fenky vybírá sám anebo může výběr nechat na poradci chovu, pak jde o takzvaný řízený chov. Krycí poplatek si majitel krycího psa určuje sám podle kvalit jedince, rodokmenu a výstavních úspěchů.
Americký pitbulteriér je mírumilovný k lidem a zcela oddaný své rodině. Dokáže ji bránit i za cenu ztráty života. Také velmi těžce nese, když rodinu někdo opustí. Má vyrovnanou povahu, je kamarádský a hodí se i k dětem. Je to opravdu společenský pes, který má rád každou návštěvu, třebaže je vůči cizím lidem trochu rezervovaný. Je výjimečně odolný vůči fyzické a psychické zátěži, dokáže vytrvale a tvrdě pracovat a potřebuje být stále něčím zaměstnán. Při styku s jinými psy dává najevo svou nadřazenost, kterou má geneticky zakódovanou. Při správné výchově s ním však nejsou problémy a svou trochu pošramocenou pověst si určitě nezaslouží. Ve špatných rukou může být ovšem „pitbul nebezpečný, a to především proto, že se vždy chce svému pánovi zavděčit, což je snadno zneužitelné.
Po celá staletí chovateli podporovaná vlastnost pitbulů z něj tedy dnes činí problémového psa ve vztahu k jiným psům. Oproti tomu pitbulteriéry, kteří se v ringu pod tlakem zranění a bolesti obrátili proti člověku, „pitmani“ bez milosti utratili. Díky této tvrdé selekci je dnešní americký pitbulteriér pes pevné, vyrovnané, spolehlivé a bezmezně statečné povahy s vřelým vztahem k člověku.
Povaha pitbula je k lidem přátelská, svému pánovi a jeho rodině je bezmezně oddaný, je povahově velmi vyrovnaný a inteligentní. Je společenský, radostně vítá všechny návštěvy, a i když je k cizím lidem rezervovaný, není agresivní. Toto však platí pouze pro psy z dobrého chovu. Bohužel mnoho pitbulů u nás chovaných, jsou psi ze špatných spojení nebo kříženci. Extrémní vlastnosti, jako je game, se velice rychle ztrácí při nesprávné volbě chovného páru, a současně se bohužel ztrácí také další vlastnosti, jako je loajalita vůči lidem a vyrovnaná povaha. Proto je nutné krýt feny liniově odpovídajícími psy. Pro správnou volbu chovného páru je tedy nutné znát rodokmen obou rodičů a vědět, co s čím můžeme kombinovat.
Někteří „chovatelé“ kryjí cokoliv čímkoliv pouze za účelem zisku a výsledkem jsou psi, kteří mají s pitbulem společný pouze vzhled. Často u nich chybí typické vlastnosti plemene a objevuje se dokonce agresivita vůči lidem. Jsou to zkrátka bastardi vypadající jako pitbulové. Bohužel tito jedinci dělají pak ostudu celému plemenu a problémy jeho chovatelům.
Pitbul rozhodně není pes pro každého. Jeho fyzický fond a zděděné vlastnosti ho sice předurčují být dobrým společníkem do rodiny a ochráncem majetku, jeho výchova však vyžaduje mnohem více trpělivosti a důslednosti než výchova jiných plemen. Americký pitbulteriér si musí být neustále jist svým postavením, umístěním a žebříčku hierarchie v rodině. Vždy je také připraven vzít „vedení“ do svých rukou, k&nbs
I když byl první jedinec plemene australský ovčák do naší republiky dovezen z USA před více než 12 lety, do nedávné doby se dali jedinci australského ovčáka v České republice počítat na prstech jedné ruky. Především neznalost tohoto plemene a rozmach border kolií, které bylo možno vidět nejen v soutěžích, na obalech krmiv a v televizní reklamě, které se těší rovněž velmi vysoké inteligenci a pracovitosti, a dokonce možná i snadnější dostupnosti, byly zřejmě příčinou, proč čeští chovatelé na australského ovčáka nějak „pozapomněli“. Možná že i nevhodná a spíše negativní reklama, i když zcela bezdůvodně, byla zpočátku tomuto jedinečnému plemeni spíše na škodu. S rozvojem kynologických sportů a se stále větší možností našich chovatelů cestovat do zahraničí a vidět toto plemeno při vrcholných soutěžích a především setkávat se osobně s povahou tohoto plemene, však lze nyní konstatovat, že je v české plemenné knize spolu s importy a jednotlivými zápisy vrhů štěňat zapsáno již více než 200 jedinců.
Zatímco na Slovensku dosud nebyl odchován jediný vrh, několik jedinců mají v Polsku, a to velice kvalitních a v mnoha sportech již úspěšně soutěžících. Opačná situace je směrem na západ od nás. Velmi početně jsou aktivní chovatelské stanice zastoupeny především ve Francii, kde je jich více než 40. V Německu je to přibližně 90 aktivních chovných stanic, kde většina chovatelů zapisuje svá štěňata pouze v ASCA organizaci, nikoliv pod FCI, a v Rakousku je to přibližně 20 chovných stanic. Významný rozvoj s mnoha importy ze země původu probíhá také v Itálii, Španělsku a oblibu má toto plemeno v mnoha severský zemích. Například ve Finsku je plemeno AUO známo, chováno a aktivně používáno téměř 15 let!
Jedná se o modrou variantu výmarského ohaře krátkosrstého.
První známý výskyt modrého výmarského ohaře se datuje již od roku 1940, kdy se ve vrhu stříbrošedých rodičů chovatele Roberta Pattayeho (tehdejšího prezidenta klubu výmarských ohařů v Rakousku) objevilo štěně modré barvy. Další výskyt byl zaznamenán v Německu, také ve vrhu, kde oba rodiče byli stříbrošedí, chovatele Ludwiga Gaula von Gailberga. Budeme-li se zajímat o to, kde se vlastně v liniích stříbrošedých vzaly geny nesoucí modrou barvu, dojdeme až k úvaze, jakou roli ve vývoji výmarského ohaře krátkosrstého sehrála různá křížení při vzniku tohoto plemene. Například německá modrá doga zde také figurovala. Nyní bychom se mohli dlouhou dobu zaobírat otázkami genetiky. Snad je nutná jen zmínka o míchání barev při křížení modrého a šedého jedince. Když se nakříží šedý s modrým, nikdy nevznikne mix barev, jelikož tyto dvě barvy jsou dvě odlišné entity a těmi také zůstávají. Není to tedy jako míchat šlehačku s kávou, ale jako byste míchali modré a šedé kuličky v misce. Když vylovíte hrst kuliček, vždy budete mít v dlani část modrých a část šedých. Bohužel – pro evropského chovatele – byli první jedinci s tímto krásným zbarvením odvezeni příslušníkem amerických ozbrojených sil do Spojených států amerických. Tam se stal tento pes velmi rychle populárním a velice oblíbeným, používaným buď k prvotnímu loveckému určení, nebo také jako pes záchranářský a služební. Zde byl také později uznán AKC (American Kennel Club) jako čistokrevný jedinec a získával mnoho nejvyšších výstavních ocenění. Některé z nejlepších linií v USA mají jeho geny. Doba uznání modrého „výmara“ do standardu AKC skončila bohužel rokem 1971, kdy klub chovatelů výmarských ohařů prohlásil modrou barvu srsti jako diskvalifikační. Stejně tak dopadli i „výmaři“ dlouhosrstí. Velkým překvapením byl pak fakt, kdy francouzský klub chovatelů výmarských ohařů uznal tuto modrou barvu za odstín šedé, a to z důvodu nespecifikovaného rozsahu odstínu šedé barvy.
Bez ohledu na barvu srsti je modrý ohař stejný jako stříbrošedý, jak vzhledem, tak vlohami, kterými disponují. Jejich hlavním využitím, jak jsme již zmínili výše, je lovecká činnost. Dále pak jsou v hojné míře využíváni na celnicích a jako psi záchranáři. Pro všechny tyto činnosti se výborně hodí díky svému vynikajícímu nosu. Jsou to psi velice vytrvalí, přátelští, temperamentní a velmi vychytralí. Tady je nutno upozornit nezkušené začínající chovatele na potřebu velké dávky opatrnosti a důrazu při výchově, jinak se může velmi rychle stát, že si pejsek vymění místo se svým páníčkem. Pokud se však při výchově výmarského ohaře nic nezanedbá, stane se tento čtyřnohý kamarád velmi rychle nepostradatelným členem rodiny, ať už jako domácí mazlíček, nebo lovecky či jinak vedený pes.
Za patologické línání se odborně považuje jen takové línání, které vede k tvorbě lysých ložisek, a k tomuto problému je třeba odborný přístup veterináře. To znamená, že pokud srst vypadává i v nadměrné míře a zároveň bez problémů rychle roste nová a netvoří se přitom lysiny, nejedná se o poruchu ani o kožní onemocnění. Jedinou výjimkou je porucha štítné žlázy, takže pokud nadměrné línání trvá déle než 1 měsíc, je na místě nechat vyšetřit funkci štítné žlázy.
Nadměrné línání je problém, který lze ovlivnit kvalitní výživou a kvalitní péčí o kůži a srst, která spočívá v používání speciálních šamponů, výživných kondicionérů, biotinu a v pravidelném vyčesávání. K tomu slouží dle typu srsti hřebeny, kartáče, trimovací nože nebo pro krátkosrsté psy je velmi vhodná masážní rukavice, která odstraní línající srst a rovněž masíruje pokožku.
Pod starou, nevylínalou srstí se rovněž jen s obtížemi a riziky rodí srst nová. Čím dříve chovatel zbytky staré srsti odstraní, tím dříve a o to krásnější srst naroste. A protože hranice mezi jarním a zimním línáním se u doma chovaných psů stírají, měla by se stát péče o srst, když ne každodenní, pak aspoň týdenní součástí péče chovatele o psa.
Výměna srsti začíná vždy na zadní části těla a postupuje k přední. Tento proces neovlivňuje teplota, ale délka dne (světlo). Teplota však ovlivňuje hustotu srsti a rychlost její obnovy.
Jako téměř ve všem i v potřebě odstraňování odumřelé srsti existují výjimky. Existují plemena, u kterých k línání nedochází vůbec, například u českých teriérů, kerry blue teriérů nebo pudlů. U nich však hrozí nebezpečí plstnatění srsti, což ve svých důsledcích může vést k ještě horším dopadům než zanedbání péče o nevylínalou srst.
Péče o srst je o něco náročnější. Pokud má pes dlouhé chlupy, je třeba pravidelně srst pročesávat a upravovat. Je samozřejmě možné psa ostříhat nakrátko (pokud není určen pro výstavy), tím odpadá většina péče o srst. Další úpravy srsti například na výstavy jsou obdobné jako u jorkšírskýchteriérů. Na pohyb a procházky je to plemeno nenáročné. Lze s ním provozovat například i agility, stejně jako s jorkšírem.
Důkladně pročesat hustou srst takového plemene není vůbec snadné. Jestliže tedy není pes určen k vystavování, můžete pro něj zvolit elegantní sportovní střih.
Již dříve se v chovu jorkšírského teriéra čas od času objevilo nějaké nestandardně zbarvené štěně. Tato štěňátka byla vyřazována z chovu, nebo dokonce po narození utracena, aby chovateli nekazila jeho „dobré jméno“. Štěňátka se odchovávala v souladu se standardem plemene a ten uznával pouze zbarvení black tan nebo blue tan, jiné zbarvení či bílé znaky byly pokládány za chybu. V této době je to již jinak. Chovatelé jorkšírskýchteriérů, kteří se drží tradic, nadále jinak zbarvené varianty nepřijali, ale je mnoho nadšenců, kterým se právě „jinak barevní jorkšírci“ líbí a ze všech sil se snaží o dobrý chov těchto plemen.
Jak ostříhat biewera? Péče o srst u biewer jorkšír teriéra je o něco náročnější. Pokud má pes dlouhé chlupy, je třeba pravidelně srst pročesávat a upravovat. Je samozřejmě možnost psa ostříhat nakrátko (pokud není určen pro výstavy), tím odpadá většina péče o srst. Další úpravy srsti, například na výstavy, jsou obdobné jako u jorkšírskýchteriérů.
Pokud vám na první pohled učaroval maltézáčkův čistě bílý sametový závoj, připravte se na každodenní péči, kterou srst vašeho miláčka bude potřebovat. Nejde jen o vyčesávání. Srst maltézáčka dorůstá do patřičné délky asi jeden rok. Od 5 měsíců je dobré ji olejovat nebo krémovat, aby se nevysoušela a nekrepatěla. Tomu musí předcházet koupel, která se u maltézáčka tak jako tak stane pravidelnou záležitostí. Ale ani kvalitní kosmetika a skvělá péče nezaručí, že srst bude skvělá. Její kvalita je dána v první řadě geneticky.
Srst výstavních psů je nutné balíčkovat, aby se nepoškodila. U nevýstavních maltézáčků je lepší udržovat kratší sestřih, který je příjemnější i pro psa. Fenky maltézáčků se údajně nejdříve vystavují, až po „kariéře“ se ostříhají a slouží k chovu.
Maltézský psík není náchylný na žádné onemocnění a nevyskytují se u něj zpravidla ani žádné genetické vady. Přesto má své specifické problémy. Jednak je to nadměrné slzení, někdy je příčinou zánět spojivek. Příčinu a léčbu konzultujte s veterinářem. Je dobré oblast okolo slzných kanálků denně otírat. Dále může mít maltézáček problém se zubním kamenem, proto se doporučuje čistit psovi preventivně zuby.
Maltézáček má srst, která je velmi náročná na péči, avšak nelíná. Je nezbytné ji denně opatrně pročesávat a kartáčovat, na hřebenu se nám odumřelé chlupy zachytí, a také pravidelně mýt. V místech očních koutků často vyrůstají chloupky, které oko dráždí a vytvářejí nehezké stopy po slzách, proto je lepší tyto chloupky pravidelně odstraňovat. Maltézáček se hodí výhradně pro držení v bytě.
Ačkoliv to tak díky jeho šlechtěnému a noblesnímu vzhledu možná nevypadá, je maltézáček energický a živý psík, který si s obrovskou radostí užívá rozpustilé hry a časté procházky. Někteří maltézští psíci se účastní i agility a přináší jim to nemalé uspokojení. Tento pes je ale v tomto ohledu značně přizpůsobivý, vystačí si i s menší pohybovou aktivitou a minimem prostoru. Hodí se tak pro méně fyzicky zdatné chovatele, naopak není vhodný pro aktivní sportovce.
Maltézáček je učenlivý a svému pánovi hluboce oddaný pes. Při jeho výchově musí být brán ohled na jeho sklony k plachosti a jisté přecitlivělosti, výcvik musí být veden jemně a trpělivě, bez přílišné ráznosti. Toto plemeno není v žádném případě určeno pro chov venku, pes musí být umístěn v bytě či v domě. Vzhledem k povaze srsti je maltézský psík značně choulostivý na nepřízeň počasí. Nesmí prochladnout a nežádoucí je pro jeho osrstění i pouhé zmoknutí.
Srst maltézáčka vyžaduje pečlivou a intenzivní péči, a to zejména v případě výstavních jedinců, kteří musí mít srst v prvotřídní
Průkaz původu je něco jako rodný list psa. Abyste měli „papírového“ psa, musí mít doložený rodokmen minimálně 3 generace zpět. Aby mohla být následně chovatelem odchována „papírová“ štěňata (tedy štěňata považovaná za standard plemene), musí být oba rodiče uchovněni. K uchovnění psa musí být složeny speciální zkoušky. Před složením těchto zkoušek je nutná bonitace, zda má border kolie zdravý chrup, správnou barvu očí a jestli nepřevažuje bílá srst.
Při hodnocení zkoušky ZOP lze celkem získat 100 bodů. Minimální počet bodů pro splnění zkoušky je 70. Rozhoduje celkový počet získaných bodů za všechny cviky v obou částech zkoušky dohromady. Známky: výborně – 90 až 100 bodů, velmi dobře – 80 až 89 bodů, dobře – 70 až 79 bodů, nesplnil – 0 až 69 bodů.
Kritéria pro zkoušku ZOP:
Stáří psa nejméně 10 měsíců.
Účast na zkoušce není podmíněná splněním jiného stupně zkoušky.
Povelová technika je pro všechny cviky uvedena v části „Připomínky a provádění a popis cviků“.
Obecně platí, že u cviků zkoušky ZOP může psovod užívat zvukové i posunkové povely, a to současně.
Přejímka psů bývá brzo ráno. Vyplatí se přijet co nejdříve, stihnete si pak možná ještě zatrénovat a seznámit psa s prostředím. Nejdříve se vyráží na stopy, takže počítejte s tím, že si nějaký čas počkáte. Když přijdete na místo zkoušky, nezapomeňte podat rozhodčímu hlášení. Po zkoušce se zase odhlásíte. Pak už jen počkáte na oficiální ukončení a obdržíte patřičné dokumenty.
Je nutné, abyste byli členy nějakého kynologického klubu, jinak nebudete na zkoušku vůbec vpuštěni. Může to být nějaká základní kynologická organizace nebo třeba klub chovatelů určitého plemene, nebo také klubu agilit či obedience, ale pouze pod podmínkou, že si objednáte i známku ČKS na patřičný rok.
Na zkoušku si vezměte tedy nějaký průkaz dokazující členství, známku ČKS, doklad o zaplacení členství na určitý rok. Dále pak očkovací průkaz s platným očkováním, průkaz původu (pokud jej máte, pokud ne, vystaví vám rozhodčí výkonnostní průkaz), zkontrolujte, zda má pes čitelné tetování nebo čip. Dále potřebujete ke zkouškám ZOP látkový nebo kožený obojek, aport (pokud jej zkouška obsahuje). Vhodná je rovněž miska s vodou a nějaké pamlsky (pozor, při výkonu zkoušky je u sebe nesmíte mít).
Zkouška ZOP se skládá ze základní části (přivolání, ovladatelnost na vodítku, ovladatelnost bez vodítka, sedni-lehni-vstaň, odložení), cviky skupinové a speciální (ovladatelnost na vodítku ve skupině, sedni-lehni-vstaň na vodítku ve skupině, odložení vleže ve skupině, přenesení psa psovodem a cizí osobou, chůze po nepříjemném materiálu).
Popis provádění cviků pro základní část:
Přivolání (varianta A) – povel „ke mně“ a upažení levé ruky s následným připažením „k noze“ a tlesknutím dlaní levé ruky na levé stehno. Psovod vyjde s neupoutaným psem. Na pokyn rozhodčího se pes na povel „volno“ musí vzdálit od psovoda nejméně 10 kroků, psovod se na pokyn rozhodčího zastaví a otočí se čelem ke psovi, na další pokyn rozhodčího přivolá psa povel
(latinsky keratitis) se klasifikuje dle hloubky postižení, dle etiologie či topografie. Povrchový zánět rohovky (latinsky keratitis superficialis), respektive povrchové eroze jsou nejčastěji následkem traumatizace rohovky a po odstranění příčiny dochází k jejich rychlému zahojení. Klinicky je patrný zvýšený výtok z mediálního očního koutku. Proces je bolestivý, pozorujeme fotofobii. Terapie je závislá na intenzitě a délce trvání onemocnění. Používáme lokální anestetika kombinovaná s antibiotiky.
Povrchový zánět rohovky s pigmentací
(latinsky keratitissuperficialis pigmentosa) se vyskytuje s predispozicí u pekinézů, lhasa-apso, ši-tzu, mopsů a bostonských teriérů. Nejčastější příčinou je chronická iritace očního bulbu při víčkové štěrbině u brachycefalických plemen. Mezi vyvolávající faktory patří districhiáza (řasa vyrůstající z hrany víčka), nosní záhyby, velká víčková štěrbina v kombinaci s prominující oční koulí a tím ztížené mrkání. To způsobuje nedostatečnou distribuci slzného filmu na povrchu rohovky. Pigment je ukládán do epitelu na centrální části rohovky. Vaskularizace je pouze v případě dlouhotrvající iritace. Terapeuticky je nezbytné odstranění etiologického činitele. V indikovaných případech, pokud uložený pigment vede k poruchám vidění, se může provést superficiální keratotomie. Ta vyžaduje opatrnost zejména u brachycefalických plemen. U nich je chronicky iritovaná rohovka slabší než v místě neiritovaném. Protože tím však neodstraníme vyvolávající příčinu, je nutno počítat s recidivami. Nejlepším krokem k omezení depozice pigmentu v rohovce je odstranění chronické iritace, případně využití antiflogistického účinku kortikosteroidů.
(latinsky keratitis superficialis chronica), známý též jako Oberreiterův syndrom německých ovčáků neboli Pannus, se nejčastěji vyskytuj mezi 1. až 6. rokem života. Onemocnění bylo popsáno i u belgických ovčáků, pudlů, jezevčíků, border kolií, greyhoundů, sibiřských husky a dalmatinů. Je to progresivní zánětlivé oboustranné onemocnění rohovky s nepříliš jasnou etiologií. Přisuzována je velká důležitost autoimunitním pochodům a ultrafialovému záření, protože byla prokázána korelace mezi nadmořskou výškou, teplejším ročním obdobím a výskytem onemocnění. Majitel si onemocnění všimne většinou v pokročilém stadiu, kdy jsou epitel a přední vrstva stromatu rohovky již silně pigmentovány a vaskularizovány. Vaskularizace a pigmentace postupně zachvacují celou rohovku. Jaká je prognóza? V případě postižení mladších zvířat (mezi 1. až 2. rokem života) lze očekávat výskyt závažnějších lézí. Pannus je charakterizován výskytem většího mno
Obedience aneb „vysoká škola poslušnosti“, jak ji mnozí nazývají, je u nás velmi mladý psí sport. Vždyť teprve v roce 2007 byl v ČR založen klub Obedience ČR, který zastřešuje Český kynologický svaz. První oficiální závody se konaly 1. května 2008, první mistrovství ČR 15. listopadu 2008 při MVP v Praze. I přes mladost tohoto sportu mu pořád propadá víc a víc lidí, respektive lidí a jejich čtyřnohých společníků.
Obedience vznikla ve Velké Británii jako sport nenáročný na prostory a technické vybavení, zároveň ale divácky atraktivní, aby bylo možné ukázat lidem na výstavách i něco jiného než pouze exteriér psů. První závod obedience se konal roku 1949 v Londýně a již v roce 1950 se závodilo na Cruftově výstavě. Obedience v překladu znamená poslušnost, podrobení se, a tak se vlastně jedná o poslušnost, ale maličko jinou. Tady nejde o to, aby pes slepě a bez duše následoval psovoda, ale je zde důležitá souhra psa a psovoda, žádoucí je radostný a kontaktní projev psa s co největší přesností provedení cviku. Pes musí být maximálně soustředěný na psovoda, aby správně chápal, co se po něm chce. Nejde o to, aby se automaticky naučil několik cviků, ale o to, aby tyto cviky pochopil, a to tím, že mu vysvětlíme, co po něm chceme. Proto je při výcviku obedience nutné trénovat postupně, dopřát psovi čas, aby vše pochopil a aby to i „strávil“. Cvičí se bez vodítka, u vyšších kategorií dokonce bez obojku, takže pes skutečně cvičí, protože chce a práce se psovodem je mu příjemná.
Obedience představuje tedy něco víc než jen obyčejnou poslušnost, spíš můžeme mluvit o sportu, který vyžaduje přemýšlení. I ohebnost a hbitost přitom hrají určitou roli, neboť míra ovládání těla, která se po psovi požaduje, je v tomto případě enormní. Značná část úloh při obedienci zahrnuje chůzi u nohy. Ale ani tato zdánlivě jednoduchá věc není jen tak. Dokonalá chůze u nohy vyžaduje mnoho let tréninku a stále je co pilovat. Velkou roli hraje také ovládání psa na vzdálenost, aportování a kontrola pozic „Sedni“, „Lehni“, „Vstaň“ na dálku. Krásné na této kynologické disciplíně je i to, že se jí může věnovat každý pes, nezáleží na jeho stáří ani plemenu. Vhodná je i pro psy s onemocněním kloubů, protože nepředstavuje – kromě skoku přes překážku – žádnou mimořádnou zátěž. Samozřejmě je jednodušší pracovat s psími plemeny, která jsou pro práci extrémně nadšená, jako jsou například border kolie, australský ovčák, belgický ovčák nebo retrívři. Ale při zkouškách jsou k vidění samozřejmě i jiná plemena, jako důkaz toho, že úspěchu může dosáhnout každý. Možná, že bernardýn nebude nikdy působit tak nadšeně a
Cane corso byl vyšlechtěn ze starořímského psa molosského typu Canis Pugnax, který byl používán jako válečný a arénový pes. Po pádu Říma a s postupem doby se upustilo od jeho původního účelu a začal se čím dál tím více používat jako lovecký a hlídací pes. Jeho obliba velmi vzrůstala a toto plemeno se rozšířilo po celé Itálii. Když se však změnil systém zemědělství a hospodaření nebyli již tito psi tolik potřeba a plemeno téměř vymizelo. Malé populace cane corso se zachovaly na jihu Itálie v oblastech Puglia, Lucania a Sannio, kde si jich roku 1973 povšiml prof. Francesco Ballotta a dr. Antonio Morsiani. Roku 1978 začal program na obnovu tohoto impozantního plemene, podařilo se shromáždit 19 kusů toho plemene, ze kterých se podařilo cane corso vzkřísit. Roku 1983 byl sestaven první standard plemene a roku 1987 bylo již registrováno 100 jedinců. V roce 2007 bylo plemeno uznáno FCI. K nám se první jedinci dostali na přelomu let 1996/1997 a v roce 2000 vznikl český klub chovatelů.
Cane corso je pes velmi odvážný a tvrdě bránící svého pána a jeho rodinu. Nikdy však nezaútočí jako první. Je výborným hlídacím psem, který k tomuto k účelu nepotřebuje speciální výcvik. V případě ohrožení pána, jeho rodiny nebo majetku umí razantně a tvrdě zakročit. K rodině se chová láskyplně, je velmi věrný a rád se mazlí. K dětem má vřelý vztah. S jinými zvířaty v domácnosti vychází dobře, pokud byl s nimi jako štěně seznámen. K návštěvám se zpočátku chová odtažitě a je ostražitý, ale když pochopí, že jeho pánovi z jejich strany nehrozí žádné nebezpečí, je velmi přátelský.
Využitím je to hlídací pes, ochranář, policejní pes, stopař.
Cane corso dorůstá do výšky 58–64 cm (feny), psi pak 62–68 cm, váha se pohybuje u fen v rozmezí 38–45 kg a u psů 42–50 kg. V průměru se toto plemeno dožívá 11 let. Má širokou lebku typického molossoidního typu. Tlama je kratší, čtvercového charakteru, s širokými čelistmi, horní pysk překrývá spodní. Nos je černý s otevřenými nozdrami. Oči jsou středně velké a oválné, zbarvení záleží na barvě srsti, ale mělo by být co nejtmavší. Uši trojúhelníkovitého tvaru jsou nasazeny poměrně vysoko a visí podél hlavy. Krk je svalnatý a silný, trup robustní, ale ne podsaditý. Hřbet je rovný a dobře osvalený. Hrudník má hluboký a dosahuje až k loktům. Ocas je vysoko nasazený a u kořene silný. Končetiny jsou svalnaté a silné, přední tlapy jsou kočičí, zadní mají spíše oválný a kompaktnější tvar. Srst tohoto plemene je hustá a krátká, lesklá. Zbarvení je černé, olověně šedé, břidlicové, světle šedé, plavé, jelení červené, žluté či žíhané. U žlutých, červených nebo žíhaných je černá nebo šedá maska, která je pouze na tlamě.
