Název tohoto plemene zavádí k tomu, aby byl jeho původ řazen do Nového Zélandu, tento králík byl ale vyšlechtěn ve Spojených státech amerických a pojem „novozélandský“ má proto, že k jeho křížení bylo využito stájových králíků z Nového Zélandu. Novozélandský bílý králík vznikl asi na začátku 20. století.
Vzhled
Pro toto plemeno je typická váha kolem 5 kilogramů. Jak již jeho název napovídá, barva srsti je bílá, i drápy jsou bílé. Barva očí je růžová. Uši jsou asi 10 cm dlouhé. Také tělo je mohutné.
Chov
Tento králík má také sklony k lenosti, zároveň je novozélandský bílý králík velmi vhodný pro chovatele, kteří se pokouší o užitkové křížení, protože toto plemeno je velmi plodné. Je důležité v jeho kleci udržovat čistotu kvůli jeho bílé barvě srsti. Jeho chov je opravdu hlavně pro maso.
Kalifornský králík se těší jako masné plemeno velké oblibě. Má však i velmi zajímavé zbarvení, byl vyšlechtěn v černé, modré a havranovité barvě. Kresbu u těchto králíků tvoří zbarvení končetin, uší, nosu a pírka. Barva očí je růžová s karmínovou panenkou. Kalifornští králíci mají velmi dobrou masnou výtěžnost, jsou otužilí, odolní a nenároční na chovné podmínky. Pro chovatele, který je hodlá využívat pouze pro masné účely, to jsou ideální zvířata. Co spotřebují, dobře zhodnotí, zmasilost je u nich výborná. Je to oblíbené střední plemeno a králíci v dospělosti dosahují hmotnosti 4-5 kg. Nejedná se o velká plemena, ale když jsou dobře krmeni, už v pěti měsících váží 3,20-3,40 kg. Maso je vysoké kvality, bez blan a tuku. Jateční váha králíka se pohybuje kolem 4-5 kg. Křížení králíků na maso je u této odrůdy vhodné s burgundským králíkem.
Toto králičí plemeno bylo vyšlechtěno ve Spojených státech amerických. Od počátku bylo určené k chovu pro maso a kožešinu. Dnes se objevuje ale i na výstavách.
Vzhled
I u tohoto plemene je ideální váha kolem 5 kilogramů. Barva srsti je bílá. Dnes se u nás ale už vyskytuje i kalifornský králík s černou, modrou nebo havanovitou kresbou. Také je pro něj typické, že má tmavší srst na nohou, na hlavě a na ocasu. I oči tohoto králíka mají růžovou barvu. Drápky mají tmavou, až černou barvu. Uši tohoto králíka jsou dlouhé asi 10 cm.
Chov
I toto plemeno je kvůli své plodnosti vhodné pro chovatele, kteří usilují o křížení. Samice jsou velmi plodné a mláďata velmi dobře rostou. Zároveň nemají takové nároky na množství krmiva.
Masná plemena, která jsou vhodná pro chov na maso a na tvorbu masných hybridů brojlerů, jsou: činčila velká (ČV), králík velký světlý stříbřitý (Vss), novozélandský bílý (Nb), novozélandský červený (Nč), kalifornský (Kal), burgundský (Bu), siamský velký (Siv), český albín (Ča), kuní velký (Kuv) - toto plemeno je značně variabilní v užitkovosti, vídeňský bílý (Vb), vídeňský modrý (Vm) - samice mohou špatně zabřezávat, vídeňský šedý (Vš), vídeňský černý (Vč), vídeňský modrošedý (Vmš), zaječí (Za) - zajímavostí tohoto plemene je to, že se umístilo v testech jateční výtěžnosti jako první. Využívaným typem jsou brojleroví králíci HYLA - generace F1.
Novozélandský králík červený je u chovatelů oblíbený, má klidnou povahu, váží 3-4,5 kg, má protáhlé tělo, krátké a silné končetiny a velmi hebkou srst s velkým množstvím podsady v tmavě červené barvě, která nesmí mít žádné stínování. Samci mají oproti samicím širokou hlavu se silnými lícemi. Plemeno je možné chovat bez problémů, a navíc z něj lze mít i všestranný užitek. Je zařazeno mezi střední plemena, ale není uznáno jako masné plemeno, na rozdíl třeba od novozélandského králíka bílého. Jateční váha králíka je cca 3-4,5 kg.
Toto plemeno pochází ze Spojených států amerických a vyšlechtěno bylo asi na začátku 20. století.
Vzhled
Pro toto plemeno novozélandského červeného králíka je, jak napovídá jeho název, typická jeho sytě červená barva srsti. Srst může mít samozřejmě řadu odstínů. Srst by neměla mít žádné stínování. Uši jsou dlouhé asi 12 cm. Ideální váha se u něj pohybuje kolem 5 kilogramů.
Chov
Jeho velkou výhodou je, že se dá chovat snad ve všech podmínkách a často se využívá ke křížení, protože je také velmi plodný. Na chov je náročný stejně jako ostatní králičí plemena.
K prvnímu pokusu o vyšlechtění dnešní bengálské kočky došlo v šedesátých letech 20. století, a to ve Spojených státech. Cílem bylo vyšlechtění přátelské a plně domestikované domácí kočky s alespoň částečným zachováním podoby a fyzických vlastností kočky divoké, což bylo snem mnoha chovatelů. První křížení však neiniciovali chovatelé, ale američtí genetikové, neboť u divokých bengálských koček byla zjištěna nepřítomnost genu kočičí leukémie, vůči níž tak byla tato kočka imunní. I přes snahu genetických vědců se však křížení nedařilo a další chov narážel na problém neplodnosti kocourů a těžké ochočitelnosti koťat první generace, což další pokusy téměř zastavilo.
Další pokus o zkřížení se tak opakoval až o několik desítek let později, kdy se o něj pokusila Američanka Jean Millová, která byla již dopředu obeznámena s možnými úskalími a problémy, které by případně mohly nastat. Chovatelka tak počítala s divokostí původního plemene i s možnou neplodností kocourů první generace. Tu vyřešila šlechtěním pouze samičích koťat s domestikovanými kocoury, čímž byla plodnost zaručena, neboť neplodnost se objevovala pouze u samců. I přesto však byl chov značně problematický a všeobecně byla přijata až čtvrtá generace původních koček, kterou ale uznaly jen některé z chovatelských asociací. Evropská FIFE uznala bengálské kočky teprve v roce 1998.
I když vyšlechtění bengálské kočky patří k největším chovatelským úspěchům, její šlechtění není ještě zcela ukončeno, neboť v některých chovných programech se dodnes používají divoké bengálské kočky.
Bengálská kočka má dlouhé a svalnaté tělo. Ocas bývá střední délky a na konci je vždy černě zbarvený. Hlava je vzhledem k tělu malá protáhlá. Toto plemeno má velmi hustou srst a můžeme se setkat s celou řadou provedení s hnědou barvou v odstínech žluté či zlaté. Méně časté bývá provedení bílé, stříbrné, modré a vzácně se objevuje černé zbarvení celého těla.
Opticky se sice tato kočka podobá malému africkému leopardovi, ocelotovi nebo tygrovi, ale navzdory svému divokému vzhledu má velmi přítulnou povahu a s hlasitým předením se ráda nechává rozmazlovat od svého člověka.
Bengálská kočka má dosti dlouhé, svalnaté a dobře vyvinuté tělo s těžkými kostmi. Zadní nohy jsou o něco delší než přední a tlapky jsou relativně velké a kulaté. Ocas je střední délky, pevný na dotek, má zakulacený koneček, který je vždy černě zbarvený. Klínovitá hlava je v poměru k tělu malá a je o něco delší než širší. Malé uši jsou namířeny trochu dopředu, široce nasazené a nesmějí mít žádné štětinky. Nos je dlouhý a široký s lehkým prohnutím v místě, kde přechází v horní část lebky. Oči jsou velké, mají mandlovitý až k
Jedná se o modrou variantu výmarského ohaře krátkosrstého.
První známý výskyt modrého výmarského ohaře se datuje již od roku 1940, kdy se ve vrhu stříbrošedých rodičů chovatele Roberta Pattayeho (tehdejšího prezidenta klubu výmarských ohařů v Rakousku) objevilo štěně modré barvy. Další výskyt byl zaznamenán v Německu, také ve vrhu, kde oba rodiče byli stříbrošedí, chovatele Ludwiga Gaula von Gailberga. Budeme-li se zajímat o to, kde se vlastně v liniích stříbrošedých vzaly geny nesoucí modrou barvu, dojdeme až k úvaze, jakou roli ve vývoji výmarského ohaře krátkosrstého sehrála různá křížení při vzniku tohoto plemene. Například německá modrá doga zde také figurovala. Nyní bychom se mohli dlouhou dobu zaobírat otázkami genetiky. Snad je nutná jen zmínka o míchání barev při křížení modrého a šedého jedince. Když se nakříží šedý s modrým, nikdy nevznikne mix barev, jelikož tyto dvě barvy jsou dvě odlišné entity a těmi také zůstávají. Není to tedy jako míchat šlehačku s kávou, ale jako byste míchali modré a šedé kuličky v misce. Když vylovíte hrst kuliček, vždy budete mít v dlani část modrých a část šedých. Bohužel – pro evropského chovatele – byli první jedinci s tímto krásným zbarvením odvezeni příslušníkem amerických ozbrojených sil do Spojených států amerických. Tam se stal tento pes velmi rychle populárním a velice oblíbeným, používaným buď k prvotnímu loveckému určení, nebo také jako pes záchranářský a služební. Zde byl také později uznán AKC (American Kennel Club) jako čistokrevný jedinec a získával mnoho nejvyšších výstavních ocenění. Některé z nejlepších linií v USA mají jeho geny. Doba uznání modrého „výmara“ do standardu AKC skončila bohužel rokem 1971, kdy klub chovatelů výmarských ohařů prohlásil modrou barvu srsti jako diskvalifikační. Stejně tak dopadli i „výmaři“ dlouhosrstí. Velkým překvapením byl pak fakt, kdy francouzský klub chovatelů výmarských ohařů uznal tuto modrou barvu za odstín šedé, a to z důvodu nespecifikovaného rozsahu odstínu šedé barvy.
Bez ohledu na barvu srsti je modrý ohař stejný jako stříbrošedý, jak vzhledem, tak vlohami, kterými disponují. Jejich hlavním využitím, jak jsme již zmínili výše, je lovecká činnost. Dále pak jsou v hojné míře využíváni na celnicích a jako psi záchranáři. Pro všechny tyto činnosti se výborně hodí díky svému vynikajícímu nosu. Jsou to psi velice vytrvalí, přátelští, temperamentní a velmi vychytralí. Tady je nutno upozornit nezkušené začínající chovatele na potřebu velké dávky opatrnosti a důrazu při výchově, jinak se může velmi rychle stát, že si pejsek vymění místo se svým páníčkem. Pokud se však při výchově výmarského ohaře nic nezanedbá, stane se tento čtyřnohý kamarád velmi rychle nepostradatelným členem rodiny, ať už jako domácí mazlíček, nebo lovecky či jinak vedený pes.
Mezi další druhy mastina patří pyrenejský a neapolský.
Pyrenejský mastin
Pyrenejský mastin je inteligentní a bdělý pes. Je to spolehlivý a poslušný společník a ochránce. Ke své rodině jsou tito psi přátelští a oddaní. K cizím lidem se chovají ostražitě. S ostatními domácími zvířaty nemají problém, k jiným psům se chovají přátelsky. Jsou to výborní hlídači. Díky jejich inteligenci se snadno cvičí. Zbožňují děti a jejich trpělivost nezná mezí. Nesmí se jim však nijak ubližovat a být na ně tvrdý. Mají vrozený ochranitelský instinkt a také částečně samostatné rozhodování. Pyrenejský mastin i přes svoji mohutnost dokáže vyvinout značnou rychlost. Útočí jen v případě nouze, je-li opravdu ohrožena rodina nebo majetek.
Pyrenejský mastin pochází ze Španělska a jedná se o velmi staré plemeno. Do Španělska byl přivezen fénickými kupci. Tito dovezení psi byli využíváni jako pracovní a také byli dále kříženi s pyrenejským horským psem i španělským mastinem. Jeho historie však sahá mnohem hlouběji do minulosti a jeho původ můžeme dohledat až u velkých asijských mastifů. Pyrenejský mastin byl využíván později jako hlídač stád ovcí před vlky a medvědy. Aby měl chráněný krk, nosil ostnatý obojek carlanca. Čtyři až pět psů bylo schopno uhlídat stádo čítající přes 1 000 kusů. Jako samostatné plemeno byl uznán až koncem 19. století.
Pyrenejský mastin dorůstá výšky 72 až 81 cm, ale žádoucí je výška větší. Dosahuje váhy okolo 55 až 75 kg. Průměrná délka života je 10 až 13 let. Velká, dlouhá a silná hlava má lehce klenutou lebku. Uši jsou malé a přiléhají k lícním kostem. Oči jsou malé, mandlového tvaru a tmavé barvy. Skus je nůžkový. Krk je silný, pružný s volnou kůží a visícím lalokem. Tělo je mohutné a velké. Ocas je nasazen ve střední výšce a v klidu je nošen svěšený a sahá až k hleznům. Srst je silná, hustá a přiléhá k tělu. Zbarvení je základové bílé s černými, červenými nebo šedými skvrnami a výraznou maskou.
Srst pyrenejského mastina nevyžaduje speciální péči, díky její samočisticí schopnosti ji stačí jednou týdně vykartáčovat. Zvýšená pozornost je zapotřebí jen v období línání. Byť je to pes značně inteligentní a rychle chápe, potřebuje důslednou a vlídnou výchovu. Nikdy vás však nebude slepě poslouchat. Kvůli své velikosti je poněkud náročnější na chov a budoucí majitelé s tím musí počítat. Potřebuje dostatek pohybu, a to nejen na větším oploceném pozemku, ale také rád chodí na dlouhé procházky. Především v období dospívání a růstu potřebuje velké množství kvalitní potravy. Pyrenejský mastin může být držen celoročně venku jen za předpokladu, že má k dispozici boudu, do
Skotská klapouchá dostala své jméno podle přehnutých ušních boltců dopředu. Tento rys vznikl spontánní mutací. Kočky s touto mutací jsou známy už dlouho, a to především v Číně. Roku 1961 našel pastýř v Taysidu ve Skotsku kotě, které mělo uši sklopené dopředu. O dva roky později tato bílá kočka jménem Susie porodila koťata a dvě z nich měla uši sklopené ještě více než jejich matka. William Ross, také pastýř, si vzal jedno toto kotě a se svou ženou Mollie dali základ plemeni skotská klapouchá kočka. Následným připouštěním se zjistilo, že gen Fd pro sklopené uši je dominantní a mohou jej přenášet pouze skotské klapouché kočky. Ovšem později se zjistilo, že při křížení dvou klapouchých má potomek zesílené nohy a ocas, což nebyl další znak plemene, ale poruchy na kostře. Skotská klapouchá téměř vymizela. Až když se zjistilo, že při křížení s britskou krátkosrstou je polovina koťat zdravých a má sklopené uši. Začátkem 70. let začali mít britští chovatelé potíže, a tak GCCF pozastavila registrování. V USA začal chov tohoto plemene v roce 1974. Klapouchá kočka byla v Americe připuštěna k exotickému krátkosrstému kocourovi. Z tohoto vrhu mělo jedno kotě ohnuté boltce, jmenovalo se Jed Callant. Objevují se i skotské klapouché kočky dlouhosrsté.
Díky svému venkovskému původu je to kočka velmi odolná vůči nemocem i nevlídnému počasí. Je výborným lovcem, a proto by měla mít přístup ven. Jako domácí mazlíček má sklon být majetnická a zabírá si jednu osobu pro sebe. Skotská klapouchá má mírnou povahu. Své páníčky zbožňuje a snaží se jim být co nejvíce na blízku. Dobře si rozumí s dětmi, pejsky i ostatními kočkami. Tyto kočky jsou velmi hravé a učenlivé. Nejsou to žádní přehnaní divoši, spíše něžná a mazlivá stvoření. Doprovází vás v nejrůznějších domácích činnostech od vaření až po úklid. Zajímavostí je, že skotská klapouchá kočka spí velmi často na zádech. Má velmi jemný hlas, ale příliš často jej nepoužívá. Tato kočka se nenechá ničím vyprovokovat, a tak ji asi nikdy neuvidíte s vytaženými drápky.
Skotská klapouchá kočka dosahuje váhy 2,5 až 6 kg. Hlava je kulatá se širokým a krátkým nosem. Uši jsou přehnuté, špičky jsou kulaté. Mohou však být klasické, nesklopené a pak se plemeno nazývá Scottish straight. Žádoucí je těsné přilehnutí uší tak, že tvoří čepičku. Velké oči mají kulatý tvar a jsou posazené daleko od sebe. Barva očí odpovídá barvě srsti. Krk je krátký a silný. Tělo skotské klapouché je středně velké, zavalité, s pružným hřbetem. Končetiny jsou středně dlouhé a silné. Ocas je u kořene silný, je střední délky a není příliš ohebný. Srst je hustá, silná, měkká a má odstávat od těla. Může být krátká i dlouhá. Zbarvení je p
Při křížení je důležité, aby samec byl menším plemenem než samice, jinak by to mohlo zkomplikovat porod. Na internetu lze najít řadu rad, která plemena se dají křížit. Poradit může chovatelům i veterinář, případně zkušenější chovatel.
Burgundský králík je dokonalým masným plemenem střední velikosti. Jateční váha králíka má šedesátiprocentní jateční výtěžnost. Je to proto, že králíci mají velmi slabou kůži, krátkou srst a na rozdíl od jiných plemen malou, nevýraznou hlavu. Vynikají rychlým růstem a při dobrém krmení mláďata dosahují živé hmotnosti 3-3,20 kg již ve čtyřech měsících, což je více než standard. Burgundský králík se nyní chová výhradně pro maso, ale v minulých dobách byla jeho předností i stejnoměrně vybarvená kvalitní srst, takže prodej kožek využíval kožešnický průmysl. Plemeno je vhodné i ke křížení s jinými králíky, kteří jsou také chováni kvůli masu. Chovatelé, kteří se nezabývají čistokrevným chovem, je zpravidla kříží s kalifornskými králíky, což má vliv na rychlé přírůstky a zmasilost mláďat. Samičky burgundského králíka jsou výborné matky. Jednoletá samice zpravidla mívá 6-7 mláďat a dvouletá 8-10.
Moravský modrý králík je nejstarším národním plemenem historicky vzniklým na území Moravy. Moravský modrý je tak zřejmě nejcennějším plemenem našeho původu. Většina králíků bez problémů dosahuje optimální hmotnosti, která by u špičkových zvířat měla být kolem 6 kg, což je průměrná jateční váha králíka. Větší zvířata (k 7 kg) však už působí hrubším a neharmonickým dojmem, ke šlechtění je však vhodné je využít. Tvar a typ jsou pozice vykazující v posledním desetiletí významné zlepšení. Šlechtitelskou prací byl zlepšen tvar zadní partie, u samic byl omezen výskyt výraznějších laloků. Většina králíků se prezentuje širokým, mohutným a dlouhým tělem, dostatečně výraznou hlavou a silnými ušními boltci s délkou kolem 14 až 15 cm. Poněkud slabším místem jsou hrudní končetiny, mohly by být silnější. Rezervy jsou i v kvalitě srsti, u části králíků je delší nebo naopak kratší, což působí velmi rušivě. Rovněž hustota srsti by měla být větší. Při křížení je vhodné si uvědomit, že i v charakteru, hustotě a pružnosti srsti jsou rozdíly mezi moravským modrým a vídeňským modrým.
Chov králíků pro masnou produkci se hodí střední plemena (chov králíků na maso). Mají živou hmotnost 3,0-5,5 kg. V této skupině jsou plemena vhodná pro výkrm, takzvaná masná plemena králíků. Využívají se i k chovu brojlerových hybridů. Tito králíci se vyznačují výborný osvalením pánevních končetin a hřbetu. Další důležitou vlastností masných plemen je výborná plodnost, tedy optimální počet a váha narozených mláďat a ranost plemene (ranost umožňuje králíka brzy zařadit do rozmnožovacího procesu). Další oceňovanou vlastností je schopnost výborně zužitkovat krmivo a dosahovat maximálních přírůstků. Ve věku 3 měsíců má mít králík hmotnost 2,2-2,5 kg, ve 4 měsících 3,2 kg. Samice těchto plemen musí pravidelně zabřezávat a rodit v dostatečném množství zdravé potomstvo. Za velmi dobrou plodnost se považuje 8-10 mláďat. U samců je plodnost dána schopností produkovat dostatečné množství kvalitního spermatu a jejich ochota ke skoku.
Tato ryba má latinský název Ancistrus sp., její velikost je 10 až 15 cm, teplotu vody potřebuje v rozmezí 20 až 27 °C. Jde o všežravce (nutná rostlinná potrava, řasy, živé krmivo a tablety na dno).
Jedná se o nejčastěji chované krunýřovce v našich akváriích. Přesné druhové určení je nejisté a možné je také mezidruhové křížení. Nejčastěji uváděné druhy jsou si navzájem velmi podobné.
Krunýřovec mnohoostný je tmavošedě zbarvený s jednotlivými světlými body, ocasní ploutev světle lemovaná. Krunýřovec modrý má tmavě hnědé až šedé tělo s modročerným nádechem. Krunýřovec skvrnitý ja hnědě až tmavohnědě zbarvený se světlými nepravidelnými skvrnami, ploutve hnědavé s tmavě kulatými skvrnami, vpředu na hřbetní ploutvi je sytě černá skvrna.
Tito krunýřovci jsou velmi nenároční, klidní, mírumilovní. V akváriu jim zajistíme dostatek skrýší, tmavých míst, štěrbin mezi kameny a kořeny. Svými přísavnými ústy spásají porosty zelených řas. I když rostlinná složka tvoří podstatnou část jejich potravy, neměla by chybět ani živočišná složka. Důležitý je také dostatek balastních látek, který jim snadno zajistíme umístěním kořenu, jehož povrch pak krunýřovci ožírají. Dospělí jedinci mají v oblibě listy velkých rostlin, hlavně šípatkovců, které doslova ostrouhají. Zabránit jim v tom můžeme dostatečným krmením rostlinou potravou – plátky zeleniny, spařené listy salátu, kopřiv, špenátu.
Dospělé samce snadno rozpoznáme podle kožovitých, rozvětvených výrůstků na rypci a čelu, které u samic chybějí nebo jsou jen částečně vyvinuty. Samice i samci mají pod očima vztyčitelné zkostnatělé trny. Nabízí se také závojová a albinotická forma.
