JEDNA LEDVINA je téma, které bylo inspirací k napsání tohoto článku. Bolest ledvin se u psa velmi špatně v domácím prostředí odhaduje, většinou si majitelé psů myslí, že se jedná o jiné příčiny bolesti. Při pochybnostech je tedy důležité navštívit veterináře.
Onemocnění ledvin u psa
Každá ledvina se skládá přibližně ze 400 000 filtračních jednotek zvaných nefrony. Každý nefron obsahuje mikroskopické klubíčko krevních vlásečnic (glomerulus). V nefronu se z krve filtrují odpadní látky. Moč z nefronů se sbírá v ledvinové pánvičce ve středu ledviny a je odváděna močovodem do močového měchýře, který se v intervalech vyprazdňuje. Moč z močového měchýře odchází močovou trubicí zakončenou svěračem; u samce prochází močová trubice penisem; u feny je kratší a ústí ve vulvě (zevní pohlavní ústrojí). Kruhový sval (svěrač) uzavírající močovou trubici pes ovládá vůlí. Hormonální nebo psychické stimuly vedou k uvolnění svěrače a tím se spustí močení.
Počet nefronů v ledvině se věkem snižuje a nahrazuje je vazivová tkáň. Poté, co je zničena většina nefronů, začíná pes vykazovat příznaky onemocnění ledvin, mezi něž patří například zvýšená žízeň a zvýšené močení. Je-li diagnostikován nějaký urogenitální problém, obvykle veterinář zjistí v moči psa zvýšený obsah bílkovin, krevních destiček, glukózy, úlomků močových kamenů či bakterií; součástí vyšetření je rovněž testování koncentrace, kyselosti či zásaditosti (stupeň pH) moči.
Výborným vodítkem při diagnostikování onemocnění ledvin a močových cest je kontrola množství a kvality moči. Příčinou zvýšeného močení mohou být například: choroby ledvin, cukrovka, nedostatek antidiuretického hormonu (ADH), jaterní choroba, zánět dělohy, nadměrná funkce nadledvin (hyperadrenokorticismus), nedostatečná funkce nadledvin (hypoadrenokorticismus), nedostatečná funkce štítné žlázy (hypotyreóza), léčiva, nevhodná strava, bolest, horečka, pozměněné chování.
Pokud zaznamenáte v moči psa krev (hematurie), navštivte veterináře ještě tentýž den; může to být příznak vážného onemocnění.
Selhání ledvin se vyskytuje v případě, sníží-li se výkon ledvin na méně než jednu čtvrtinu původního výkonu. Může to být následkem zranění, nemoci, imunitní poruchy, otravy, infekce nebo pokročilým věkem. Selhání ledvin se vyskytuje náhle (akutní selhání ledvin), ale častější je pomalejší (chronické) selhání.
Brána obory Kněžičky u Chlumce nad Cidlinou (okres Nymburk) – Socha klečícího svatého Huberta je na jednom sloupu brány, na druhém je pak svatohubertský jelen. Obora vznikla v roce 1840.
Dům U Jelena ve Vimperku (okres Prachatice) – Dům je ozdoben svatohubertským výjevem.
Kaple svatého Huberta na Konopišti (okres Benešov) – Hlavní deskový oltář z 16. století ve stylu pseudogotiky obsahuje řezby svatého Huberta, Panny Marie s Ježíškem a svatým Jiří.
Kaple svatého Huberta u loveckého zámečku Dřevíč (okres Rakovník) - Jedná se o barokní jednopatrový zámeček s mansardovou střechou z první poloviny 18. století. Kaple byla postavena v roce 1899.
Kaple svatého Huberta u loveckého zámečku Tyrolský dům v Rukávečské oboře (okres Písek) – kaple i lovecký zámeček jsou dřevěné stavby.
Kaple svatého Huberta ve Mstišově (okres Teplice) – Barokní stavba byla postavena v roce 1707 K. Laglerem. Ve výklencích štítové stěny a ve štítovém nadstavci se nachází sochy svatého Huberta a Jana Nepomuckého.
Kaple svatého Huberta v obci Starý Ples u Josefova - Jaroměře (okres Náchod) – raně barokní kaple postavena na přání hraběte Sporcka v roce 1690 společně s loveckým zámečkem (zaniklý). Ve vstupním průčelí jsou umístěny novodobé sochy světců.
Kaple svatého Huberta v Karlově Studánce (okres Bruntál) – Byla postavena v klasicistním stylu ve 30. letech 19. století. V kapli se nachází barokní olejomalby z roku 1758, oltářní obraz svatého Huberta a obraz svatého Eustacha visící vlevo od oltáře.
Kaple svatého Huberta v Lednicko-valtickém areálu – Jedná se o novogotickou stavbu postavenou v roce 1855 stavitelem J. Popelackem. Kaple je trojboká se třemi arkádami, postavená z pískovcových kvádrů, se síťovou klenbou. Uprostřed kaple se nachází oltář se sochou svatého Huberta na vysokém podstavci.
Lesní brána u Škrdlovic (okres Žďár nad Sázavou) – Na jednom zděném sloupu je kamenná postava klečícího svatého Huberta a na druhém sloupu je pak zachycen svatohubertský jelen.
Lovecký zámeček Svatý Hubert (okres Rakovník) – Jedná se o jednopatrový barokní zámek s osmiúhelníkovým půdorysem a zvoncovou střechou z počátku 18. století.
Morový sloup v Chlumíně (okres Mělník) – Uprostřed návsi nechala vévodkyně Toskánská zřídit tento morový sloup, který postavil Jan Purš ve tvaru trojbokého jehlanu v roce 1728. Autor soch ale není znám. Kromě sochy svatého Huberta se zde nachází také socha sv
Choroby vznikají především chybami v chovu, zejména pak špatným nebo jednostranným krmením. U tak malého zvířete, jako je křeček, platí, že předcházení nemocem je daleko lepší než jejich léčení. Jedním z činitelů, které vyvolávají onemocnění, je také stres.
Zaklínění lícních váčků – příznakem tohoto onemocnění bývá oteklý lícní váček. Ten může být způsoben načechraným stelivem, které se zachytilo ve váčku. Zkontrolujte křečkovi tlamičku a vytáhněte z ní vše, co se tam mohlo zachytit. Zároveň se poraďte s veterinářem.
Infekce kůže – jestliže má křeček na kůži suchá loupavá místa, načervenalou kůži nebo ubylý kožíšek, může jít o infekci kůže. Tu mohou způsobit paraziti, alergie nebo nevhodná strava. S určením léčby vám pomůže zvěrolékař. Pokud má křeček pouze úbytek srsti, a přitom se nedrbe, nemá načervenalou kůži ani loupavá místa na kůži, může jít o projev stáří. Hodně křečků s přibývajícím věkem jednoduše ztrácí kožíšek.
Mokrý ocásek – křeček trpící touto nemocí je malátný, má mokrý konec ocásku a měkký a mokrý trus. Tato nemoc může křečka zabít, proto ho vezměte okamžitě k veterináři nebo běžte do zverimexu a kupte speciální léky na tuto nemoc.
Dehydratace – křeček se bude chovat letargicky. Pokud mu vytáhnete kůži na zadní části krku, bude se jen pomalu vracet do původního stavu. Může to být způsobené stresem, horkem nebo špatnou vodou v pítku. Při dehydrataci je nutné dát křečkovi vodu, a pokud má klec na místě, kde je horko, musíte ji přemístit jinam.
Poranění způsobená kousnutím – jedná se o bolavá místa, která mohou hnisat. Příčinou poranění bývá nesnášenlivost a vzájemné napadání křečků sdílejících stejnou klec. Je potřeba křečkovi zranění vyčistit, nevíte-li jak, bude nejlepší poradit se s veterinářem. V každém případě byste měli křečky oddělit a každého mít v jiné kleci.
Sluchové problémy – pokud má křeček problém se sluchem, může ztrácet rovnováhu, škrábat se kolem uší a třást hlavičkou. Taková nemoc je způsobena parazity nebo ušní infekcí. Na postupu léčby se domluvte se svým veterinářem.
Zrakové problémy – při potížích se zrakem budou oči křečka velmi těkavé, většinu času pak zavřené. Budou vypadat mdle a zamračeně. Tento problém může být způsoben zraněním nebo infekcí. Je zapotřebí držet křečka v tmavé místnosti a poradit se s veterinářem.
Infekce plic – při tomto onemocnění se křeček bude třást a bude se mu těžce dýchat. Může dojít ke ztrátě váhy a velmi letargickému chování. Jestliže má váš křeček tyto příznaky, je potřeba zajistit mu v kleci teplo a navštívit veterináře, který proti infekci předepíše antibiotika.
Lysiny – pokud si u křečka všimnete lysin nebo častého drbání,
Srna patří k nejmenším druhům jelenovitých. Obvykle váží kolem 15 – 35 kg a její výška v kohoutku je kolem 70 cm (srnec je větší než srna).
Barva srsti se liší v závislosti na ročním období. Přes léto má srst červenohnědou barvu, v zimě je více šedohnědá. Pro srnčata (mláďata) jsou také typické skvrny, které ale zhruba po 2. měsíci života zmizí. Srst obřitku je u srn i srnců bílá. Srny mají navíc obřitek okrouhlý se zástěrkou. Co se týká srsti srny, objevují se ale i výjimky, které mohou mít srst tmavou případně dokonce i bílou = albíni. Přestože se jedná o krásné exempláře (albíni), obvykle tato jejich „vada“ způsobuje i to, že jsou světloplaší a mají tedy problémy se zrakem. Přestože se jedná o výjimečné exempláře, myslivci se příliš neženou do jejich lovu, protože se obávají, že by jim smrt albína mohla přinést smůlu, říká se totiž, že kdo ho zastřelí, ten do roka zemře.
I srna má stejně jako člověk difyodontní chrup, což znamená, že nejprve jí vyrostou dočasné zuby a ty jsou až poté nahrazeny trvalými. Stav chrupu (ve které fázi výměny zubů srna je) je v myslivosti jedním z faktorů, podle nichž se pozná věk srny.
Srna na rozdíl od srnce nemá žádné paroží, pro srnce je ale paroží typické. Podle tvaru paroží se srnec rozlišuje na paličkáče (parůžky ještě nepronikly kůží na hlavě), špičáka (jedna část paroží), vidláka (dvě části), šesteráka (tři části) a výjimečně se v přírodě vyskytují i osmeráci. Srnci vytloukají paroží (po zpevnění paroží se srnci otíráním o kmeny stromů zbavují uschlého kožního obalu = lýčí paroží) zhruba v období března a dubna. Naopak ho shazují zhruba v měsíci říjnu. V přírodě se také někdy vyskytuje srnec parukář, což je srnec, u něhož došlo k poranění pučnic parůžků, nebo poranění varlat. Oba důvody pak mohou způsobit, že srnčí paroží se stává houbovité a je trvale v lýčí (kožním obalu). Lýčí se tedy u něj nedá vytlouct.
Zkušení myslivci snadno poznají i rozdíl ve stopě srny a srnce, přestože pro neznalce obě stopy vypadají v podstatě stejně. Více srdcovitý tvar stopy má srnec a srna má tvar stopy více vejčitý. Stopa bývá velká zhruba do 4 cm a široká do 2,5 cm a jedná se o otisk dvojice spárků, které jsou úzce sevřené. Délka kroku je kolem 40 cm (u srny je to méně než u srnce). Pokud je srna v klidu, tak je klidná i její chůze a ona tak ukládá zadní šlépěje do předních, a proto její stopy tvoří dvojstisky. Pokud ale běží, tak se zvyšuje délka kroku, ale zároveň srna klade zadní běhy před přední a vznikají tak oddělené otisky, které se nepřekrývají. Zároveň se změní ale i
Jedná se o nejčastější zákonem povolený lov jelenů. Takovýmto způsobem je možné lovit společně i samostatně. Jelen je vždy loven kulovnicí. Jak by měl probíhat společný lov jelena je dáno zákonem.
Osamělý lov
Čekaná
Pod pojmem čekaná je myšlen způsob lovu, při němž si myslivec vyhlédne vhodné místo, a na něm čeká, až se zvěř objeví. V místech, kam zvěř chodí nejčastěji, si myslivci staví kazatelny a posedy, z nichž mohou zvěř pohodlně pozorovat, mají lepší rozhled po okolních houštinách, zároveň je pak střelba bezpečnější a jistější. Je také menší pravděpodobnost, že zvěř myslivce navětří, když bude na posedu, než kdyby se skrýval někde na zemi v houští.
Obvykle se volí místo u houštin, odkud zvěř vytahuje nebo kam zatahuje, blízko u ochozů, kudy zvěř přichází, na okrajích luk, polí, kam zvěř vychází za potravou, blízko kališť i říjišť.
K úspěšné čekané je zapotřebí mít dobrý úkryt, příznivý vítr (musí foukat od zvěře k lovci, v opačném případě by zvěř lovce ucítila a nepřišla by na dostřel). Důležité je také správné chování lovce, který musí být co nejvíce potichu (oblečení musí být z nešustivého materiálu, neměl by mluvit, pokud má s sebou psa, ten nesmí štěkat), nesmí si nijak svítit (i světlo z mobilu by ho mohlo prozradit). Stejně tak může lovce prozradit i kouř, kuřáci si tedy v době čekané musí cigaretu odpustit.
Na čekanou chodí myslivci nejčastěji ráno a večer. Je důležité přijít o něco dříve, než se k místu přiblíží zvěř. A už při příchodu je třeba být co nejtišší a nebudit nijak pozornost.
Tímto způsobem lovu se loví nejen jeleni, ale veškerá spárkatá zvěř. Má totiž řadu výhod, v honitbě působí nejméně rušivě a zároveň poskytuje lovci dostatek času, aby si zvěř před výstřelem pořádně prohlédl a zhodnotil ji z hlediska chovnosti a odstřelu. Pokud je v místě navíc vybudovaná kazatelna, jedná se o velmi pohodlný způsob lovu.
Šoulačka
I tento způsob lovu je v honitbách velmi častý. Jde o to, že myslivec se pohybuje honitbou (= šoulá se), snaží se zvěř vyhledat, přiblížit se k ní a pak ji ulovit. K vyhledávání zvěře mu při tomto způsobu lovu mohou hodně pomoci jeho znalosti o chování zvěře, jejich zvycích, stopách, ložích, důležité je, aby také lovec poznal trus zvířete, které loví, aby nakonec nepronásledoval jinou zvěř. Stejně jako při čekané, i při šoulačce se musí lovec snažit pohybovat co nejvíce potichu. Při cestě lesem se lovec snaží co nejvíce se skrývat, a přitom pozorně sledovat své okolí a zároveň naslouchat zvukům lesa, protože i hlasy ptáků mu mohou napovědět, kde se zvěř ukrývá. I zde musí neustále kontrolovat směr vět
