Máte doma psího krasavce, na kterého stojí v řadě zástupy fen a on nemá zájem? Příčin může být mnoho a pes by se měl důkladně vyšetřit. Pokud se ale jedná o sexuální poruchu jako takovou, není vhodné takové zvíře zařazovat do chovu za každou cenu.
Co může způsobit snížené libido
Některé poruchy pohlavních orgánů související se sníženým libidem
- Poškození Leydigových buněk má za následek snížení hladiny testosteronu a tím následnou ztrátu libida a poškození spermiogeneze. Příčin může být řada – onemocnění štítné žlázy, záněty, infekce, nádorové procesy, atd. Po vyléčení příčiny většinou dojde k návratu libida. Pro zvýšení libida lze využít i aplikace androgenů, nicméně tak jako u každého hormonálního zásahu do organismu je třeba tuto aplikaci důkladně zvážit vzhledem k možným nežádoucím účinkům.
- Perzistující uzdička je vývojovou anomálií, u které je sliznice pyje vazivově spojená se sliznicí předkožky. Dochází tak k fixaci pyje ze spodní strany ke stěně předkožky. Pes nemůže vysunout penis při erekci, při snaze o krytí je bolestivý, následně fenku odmítá a postupně ztrácí libido.
- Fimóza je zúžení otvoru předkožky, což je vadou vrozenou i získanou (po zánětech, nádorech, poraněních předkožky,..). Následkem tohoto zúžení není pes schopen krýt, jelikož nevybaví penis z předkožky. Po bolestivých pokusech postupně ztrácí libido. Terapie je chirurgická. Z důvodů genetiky psy ale nezařazujeme do chovu.
- Záněty předkožky a pyje se vyskytuje častěji u mladých, pohlavně nedospělých psů. Prvotním příznakem je hnisavý výtok z předkožkového vaku. Pes si postižená místa často olizuje, předkožka zduří a celá oblast je velmi bolestivá. Ve vážnějších případech dochází i k narušení celkového zdravotního stavu. Pokud se stav psa neřeší, může dojít až ke srůstům, bolestivosti/nemožnosti kopulace a ztrátě libida. Léčba je založena na dezinfekčních výplaších a dle stavu i antibiotické terapii (lokální v podobě mastí či celkové ve vážnějších případech).
Zdroj: článek Snížené libido u psa
Jak vypadá blecha
Blecha patří mezi nejhojnější a nejčastější cizopasníky psa. Není nebezpečná jen svým vlastním cizopasením, ale i tím, že je mezihostitelem tasemnice psí.
Blecha je malý drobný parazit, velký 1–5 mm. Dokonalé přizpůsobení blech k cizopasnému způsobu života se projevuje v jejich stavbě těla. To je ze stran zploštělé, s mohutně vyvinutým třetím párem končetin. Blechy tak snadno pronikají srstí hostitele a znamenitě na velké vzdálenosti skáčou. Skoky dlouhé až 1,5 m jsou důležité pro šíření cizopasníka z jednoho hostitele na druhého. Celé tělo blechy je silně vyztužené chitinem, takže je velmi pevné. Je červenohnědě zbarvené, lesklé. Samice jsou větší než samci.
Dospělé blechy jsou stálí cizopasníci psa. Svého hostitele tu a tam nakrátko opouštějí, ale jen proto, aby zanedlouho cizopasili zase na jiném. Blecha psí dává přednost psům, ale příležitostně, po omezenou dobu, je schopna žít i na jiném hostiteli. Při zvlášť silném napadení psa mohou blechy dočasně přejít i na člověka.
Samice kladou vajíčka především do skulin v podlaze a nečistot v okolí lože psa. Při velmi silném napadení je kladou také přímo do jeho srsti. Vajíčka pak obyčejně spadnou a dostanou se mimo tělo psa. Za 5–12 dní se z nich líhnou larvy. Jsou asi 4–5 mm dlouhé, bělavé, porostlé jemnými chloupky. Vždy žijí mimo tělo hostitele, na zemi, obvykle v jeho blízkém okolí. Živí se organickými částečkami prachu. Přitom mohou pohltit i vajíčka tasemnice psí, narazí-li na ně. Obvykle po 9–11 dnech se larvy zakuklí. Klidové stadium ve vývoji blechy – kukla – trvá většinou 11–20 dní. Kukly lze nalézt v okolí hostitele. Zámotky opouštějí dospělci, kteří ihned vyhledávají psa, aby mohli sát krev. Jinou potravu nejsou schopni přijímat. Krev sají obě pohlaví. U samic předchází sání krve každé snůšce vajíček. Za příznivých podmínek může celý vývoj od vajíčka po dospělce trvat dokonce jen 18 dní. Dospělé blechy žijí průměrně 3–5 měsíců.
Jen výjimečně, u mimořádně zanedbaných jedinců, a zvláště za teplého počasí, může celý vývoj blechy včetně larvy a kukly proběhnout v srsti psa.
Pokožku hostitele dráždí blechy pouhým svým pohybem v srsti. Ale také ji poškozují, když ji nabodávají při přijímání potravy. To vše vyvolává velice silné svědění. Do bodných ranek, které způsobují sáním, vpouštějí blechy sliny obsahující podobně jako u klíšťat látky, které brání sražení krve. Tyto látky však také dráždí tkáně v okolí ranky, což opět vyvolává svědění. Pes se v těchto místech škrábe, a kam dosáhne zuby, tam se i kouše. Přitom může snadno pohltit blechu nakaženou tasemnicí a infikovat se. Mnohdy se pes škrábe a kouše při
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Jak vypadá veš a jak blecha
