DYSPLAZIE KYCLE je jedno z témat, o kterém se můžete dočíst v našem článku. DKK neboli dysplazie kyčelních kloubů je vývojové onemocnění, na kterém se podílí celá řada faktorů vnitřních (genetická predispozice) i vnějších (plemenná příslušnost, velikost zvířete, způsob výživy, rychlost růstu, pohyb).
DKK u psů
Dysplazie kyčelního kloubu – označovaná také jako DKK – je bolestivé onemocnění, při kterém dochází k oslabování kyčelního kloubu, vzniku artrózy a postupnému zhoršování pohyblivosti psa.
Dysplazie kyčelních kloubů je dědičně podmíněný chybný vývoj kloubů, kterým jsou postiženi psi i fenky bez rozdílu věku a pohlaví. Štěňata se rodí se zdravými klouby a to, jestli dysplazie propukne, závisí na genetické výbavě každého jedince a faktorech vnějšího prostředí.
Na vzniku dysplazie se dědičnost podílí mezi 20 až 60 % v závislosti na plemeni, zbytek představují vnější vlivy, a to zejména výživa a tendence k rychlému růstu.
Kyčelní kloub tvoří ohnisko přenosu síly z pánevních končetin na tělo psa, a proto má pro pohyb psa základní význam. Při dysplazii kloubní hlavice nesedí správně do kloubní jamky (je v jamce usazena volně) a následkem toho je narušena harmonie pohybu kloubu. Důsledkem je nadměrné opotřebení kloubu. Většinou bývají postiženy oba klouby. Dysplazie kyčelních kloubů se vyskytuje v několika stupních, při nejtěžším stupni bývá kloub zcela mimo kloubní jamku.
Z celé řady vnějších faktorů, které na utváření a vývoj dysplazie působí, jsou nejdůležitější pohyb a strava. Pohyb, respektive nadměrné tělesné zatížení během růstu psa s dědičnými vlohami lze považovat za faktor napomáhající ke vzniku tohoto onemocnění. Podstatný vliv má také povrch, na kterém se pes pohybuje první rok života. Z tohoto důvodu pes nemá běhat a pobývat na betonu, silnicích a jiných zpevněných plochách, ale měl by být na měkkém, pružném povrchu. Do 6 měsíců minimálně by měl být také omezen běh u kola a velmi intenzivní trénink. Druhým nejčastějším spouštěčem vzniku dysplazie je nekvalitní strava nevhodná pro štěňata. Často obsahuje nadměrné nebo nedostatečné dávky minerálů, především vápníku. Obsah vápníku a fosforu v potravě musí být ve správném poměru. Určitou roli ve vzniku dysplazie v potravě hraje také poměr sodíku, draslíku, chloridu a elektrolytů. Na vývoj kostry mají nejdůležitější vliv vitamíny A a D, jejichž poměr by se v potravě neměl odchylovat od normy. Dodávané energie v potravě by také nemělo být hodně.
Z hlediska prevence je proto nutné zaměřit se na všechny rizikové faktory. Genetiku lze ovlivňovat pouze přísnou selekcí v chovných programech, která by měla přinést snížení výskytu DKK u dalších generací. Ovlivnění výskytu DKK tímto způsobem je problematické a zdlouhavé, navíc s poměrně nejistým výsledkem. Jako majitelé psů ovšem můžeme do určité míry eliminovat vnější faktory, které ve vývoji DKK hrají také důležitou roli. Jedná se především o výživu a zátěž. Je zjištěno, že abnormální zátěž, jak nedostatečná, tak nadměrná, negativně ovlivňuje růst kloubní chrupavky.
Jedná se o poměrně frekventované a sledované onemocnění hlavně u velkých plemen psů.
Dysplazie kyčelních kloubů je nemoc vrozená a dědičná. Kyčelní kloub u zdravého psa je kulový kloub, ve kterém se otáčí hlavice stehenní kosti. Hlavice zapadá ze dvou třetin do kloubní jamky. Kloub zpevňují vazy a šlachy. U dysplazie se řádně nevytvoří kloubní jamka, která zůstává plochá, a tak do ní kloubní hlavice nezapadá. Kloubní hlavice může být také tvarově změněná. Při těžších formách dochází k úplnému vysunutí kloubní hlavice z kloubní jamky. Časem se této změně přizpůsobí i šlachy, vazy a svaly a může nastat trvalá deformace. Podle intenzity deformace se rentgenologicky rozlišují 4 stupně dysplazie. Dysplazie nemusí postihovat oba kyčelní klouby současně.
Projevy závisí na stupni postižení. U lehkých případů nemusí být přítomny žádné klinické příznaky. Těžší postižení se projevují například kolísavou chůzi, snadnější unavitelností a neochotou k pohybu, potížemi při chůzi do schodů, kulháním, odlehčováním postižené končetiny, případně i bolestivostí.
Prognóza závisí na stupni dysplazie, věku psa a klinických příznacích. Postižení jedinci se vyřazují z plemenitby.
Objektivní posouzení dysplazie lze provést je rentgenologickým vyšetřením, proto vždy, když máte podezření na dysplazii u svého psa, musíte k veterináři se psem přijít. Veterinář bude chtít nejdříve vidět, jak váš pes chodí, běhá, vstává. Bude pohybovat nohama, aby posoudil, jaká je maximální možnost pohybu a bolestivost při některých pozicích.
Rentgenologické vyšetření se provádí nejdříve zhruba v měsíci, kdy pes dosáhne 1 roku. Posouzení ve věku 4.–11. měsíce není možné, protože cca u 20 % testovaných zvířat se dysplazie ještě může změnit. A to buď k horšímu, nebo k lepšímu.
Minimální věk pro posouzení snímků na vyhodnocení dysplazie je 12, 18 nebo 24 měsíců, podle plemene a požadavků chovatelského klubu. Vyšší věk platí zejména pro psy velkého a obřího vzrůstu.
V dnešní době je dostupnost rentgenového vyšetření vysoká, protože mnoho veterinárních lékařů již vlastní rentgenové zařízení.
Cena vyšetření DKK za použití rentgenového přístroje se pohybuje kolem 1 500 korun, ale liší se dle jednotlivých veterinárních lékařů.
Pořízení psího člena s sebou nese nejen spoustu radosti, ale také zodpovědnosti a starostí. Jedná se o závazek na řadu let, a proto se vyplatí rozumně uvažovat před koupí psa. Pořizovací investice u štěněte z kvalitní, ověřené a rodinně vedené chovné stanice s průkazem původu se Vám v budoucnu mnohonásobně vyplatí. Máte určitou záruku zdravotního stavu z hlediska genetiky mnoha onemocnění - např. u dysplazie kloubů. Vzhledem k tomu, že jistě toužíte po psovi mnoho let aktivním a ne mladém kulhajícím chudákovi není z tohoto pohledu jiná volba. Dalším faktorem jsou povahové vlastnosti budoucího psa, které se formují jednak z prostředí, kde se narodil a jednak díky harmonickým a vyrovnaným psím rodičům. Kvalitní stanici poznáte jednoduše – vstřícným přístupem. Máte možnost štěně během prvních dvou měsíců navštívit, pomazlit se s fenkou, zhodnotit čistotu prostředí a rodinné zázemí člena Vaší budoucí rodiny.
Zlatí retrívři jsou módním plemenem, což se projevuje tím, že mnoho lidí na nich chce vydělat. Feny jsou stroje na štěňata, která rodí v zájmu financí co možná nejčastěji. Zcela proti zájmu zdravotnímu stavu feny a štěňat. V České republice je řada množíren, které štěňátka nafotí na webové inzerce na baldachýnových polštářích a prodává daleko pod cenou. Navíc prodej se uskutečňuje nejlépe na nádražích, parkovištích, atd. Co se ovšem děje v zákulisí, to již neuvidíte. Zdravotní problémy na sebe nenechají dlouho čekat, a tak se začervená štěňata vyskytnou na stole veterinárních lékařů často ve vyhublém a apatickém stavu. Nezřídka se projevuje také psychicky nevyrovnaná povaha plynoucí z životních podmínek projevující se např. kousavostí.
Další skupinou jsou štěňata ne z množíren, ale od lidí, kteří mají doma fenku bez rodokmenu a nechají ji nakrýt sousedovic Alíkem. To jestli Alík byl opravdu zlatý retrívr, se ukáže na Vašem štěněti záhy. Nehledě na rizika spousty již zmíněných genetických nemocí. Za dva tisíce korun prostě kvalitní a zdravé štěně nekoupíte.
Inzerát typu - daruji zdarma – je maximálně podezřelý a rozhodně se nebude jednat o čistokrevné štěně. Jiná situace může nastat u darování starších zvířat z různých důvodů. Zde je ale na místě maximální obezřetnost a zodpovědné zvážení, zda zvládnete již dospělého psa s již vžitými návyky a chováním, které se Vám nemusí líbit. Navíc vyvstává otázka, proč se jej někdo chce zbavit. Rozhodně tedy pouze do zkušených rukou.
Tento druh psů trpí na onemocnění kloubů, kyčlí, vadu třetího víčka, jinak má obdobné nemoci jako běžní psi. Stejně jako u jiných velkých a těžkých psů i u španělského mastina je nutné dát si pozor na dysplazii kyčelního kloubu. Dysplazie vzniká, pokud je na kloub vyvíjena přílišná námaha, to třeba v případě, že je pes obézní nebo se ve štěněcím věku příliš pohyboval. Právě obezita je dalším „strašákem“ španělských mastinů. Jejich pud jim velí, aby si sami sehnali jídlo i v případě, že jej mají dost. Nejčastější příčinou úmrtí jsou ale srdeční problémy.
Dále se u tohoto plemene vyskytují chyby, které ovlivňují hodnocení na výstavách FCI. Mezi lehké chyby patří lehce oblá hlava při pohledu z profilu; chybějící jeden premolár; klešťový skus; slabý, v pohybu měkký a zvlněný hřbet; poněkud slabší nadprstí a předloktí; lehká bázlivost. Mezi těžké chyby patří špičatá tlama; mírný předkus; ztráta více premolárů nebo špičáků, která nevznikla úrazem; klesající hřbet; silná přestavěnost; slabé nebo křivé postavení končetin; v pohybu velmi volné lokty; kravský postoj v klidu a v pohybu; zvlněná, rozcuchaná nebo příliš dlouhá srst; kupírované uši nebo ocas; přílišná ektropie nebo entropie; nevyrovnaná povaha, přehnaná bázlivost nebo agresivita; slabý, lymfatický vzhled; ocas nesený položený na hřbetu. Mezi vady vylučující z chovu patří hrbatý nos; jakýkoliv stupeň podkusu; přehnaný předkus; nedostatky v pigmentaci nosní houby a sliznic provázené světlým okem; monorchismus a kryptorchismus.
Bude-li mít tento pes vhodnou stravu, může se vyhnout řadě zdravotních komplikací.
Vzhledem k malé váze nehrozí pomeranianovi například dysplazie kloubů, jež tolik trápí velká plemena s vyšší hmotnostní (či dokonce s nadváhou nebo obezitou). Celkově se jedná o zdravého psa, u kterého představuje největší zdravotní komplikaci vykloubení čéšky. Dalším problémem může být také tracheální kolaps a zřídka se můžeme setkat s kožními problémy.
Pomeranianové jsou náchylní ke ztrátě zubů, tudíž se nedoporučuje krmit je suchým krmivem. Často mohou trpět i mírnou až těžkou hluchotou, zvýšeným nitroočním tlakem a ametropií (porucha vidění způsobená nepoměrem mezi předozadní délkou očního bulbu a lomivou silou optického aparátu). Pakliže máme psa se zbarvením srsti merle, jehož rodiče (oba) měli srst téže barvy, může se u něj navíc objevit abnormalita skeletu, problémy se srdcem a reprodukčním systémem.
Luxace čéšky je stav, kdy se čéška vysmekne ze svého žlábku. Většinou se jedná o zděděnou poruchu, ale může být způsobena i zraněním. Existují různé stupně luxace: od mírné, která psa téměř neomezuje, až po těžkou, jež vyžaduje operaci. Diagnózou luxace čéšky se nenechte odradit, poněvadž většina pomeranianů s touto poruchou vede normální život (a pokud ne, problém vyřeší operativní zákrok). U lehkých případů se tlapa postižené nohy stáčí směrem dovnitř a hlezno směřuje ven. Když se koleno vysmekne, pes natáhne zadní nohu podél svého těla, tlapka bude mířit směrem k čumáku a pejsek bude trpět velkou bolestí. Co v takovém případě dělat? Svého pomeraniana vezměte k veterináři a požádejte ho, aby vám ukázal, jak vrátit koleno zpět na své místo.
Pomeranianové mohou trpět i hypotyreózou (snížená funkce štítné žlázy). Štítná žláza má mnoho různých funkcí, k nejznámějším patří regulace metabolismu. Hypotyreóza nastává ve chvíli, kdy není produkován dostatek tyroxinu. Její příznaky jsou: nárůst váhy (obezita), nadměrné vypadávání srsti, suchá srst, vysoký krevní cholesterol, anémie, špatné snášení chladu, pomalý tep.
Kolaps trachey (průdušnice) se projevuje tak, že pomeranian vydává kejhavý zvuk nebo zní, jako by vykašlával chuchvalec chlupů. Poruchu lze diagnostikovat pomocí rentgenu, poté se obvykle předepisují léky na tlumení kašle. Může se jednat o problém ohrožující život, proto uvedené příznaky nikdy neignorujte.
Hypoglykémie je náhlý pokles hladiny cukru (glukózy) v krvi. Většinou se vyskytuje u velmi mladých štěňat, ale může se objevit i u starších stresovaných pomeranianů. Mezi příznaky patří nenadálý kolaps, slabost, třesení, někdy křeče. Pokud se tyto problémy objeví u vašeho pomeraniana, okamžitě vyhledejte zvěrolékaře.
Nemoci pohlavního ústrojí – hnisavý zánět dělohy, zánět předkožky
Nemoci pohybového ústrojí – záněty svalů, kloubů a šlach, dysplazie kyčelních kloubů, zlomeniny kloubů, zlomeniny kostí, křivice
Nemoci nervového ústrojí – zánět mozku a míchy, otřes a zhmoždění mozku a míchy
Nemoci očí – zánět spojivek, zánět víček, vchlípení a vychlípení víček, suchý zánět rohovky a spojivky, zákal rohovky, zákal čočky
Nemoci uší – onemocnění zevního zvukovodu, krevní výlev v ušním boltci
Onemocnění kůže – zánět kůže, kopřivka, svrab
Parazitární onemocnění psů – škrkavky, tasemnice, blechy, vši, všenky, klíšťata
Infekční nemoci jsou nemoci, jejichž původci jsou živé mikroorganismy (patogenní bakterie, houby, viry, rickettsie, chlamydie, protozoa) schopné pronikat do organismu zvířat, vyvolat onemocnění a dále se přenášet na zdravé jedince.
Přenos infekčních nemocí je realizován přímým nebo nepřímým (zprostředkovaným) vzájemným kontaktem nemocného zvířete se zdravým. Bránou vstupu původce onemocnění je kůže a viditelné sliznice očí, dýchací, trávicí a močopohlavní systém.
Při prvních příznacích infekčního onemocnění psa je nutné vždy co nejdříve vyhledat veterinárního lékaře, který zvíře odborně vyšetří a zahájí odpovídající léčbu. Infekční onemocnění ohrožuje nejen zdraví a život postiženého psa, ale i ostatní psy, se kterými přijde do kontaktu.
Invaze cizopasníků, jak vnějších, tak vnitřních, způsobují značné komplikace zdravotního stavu u všech věkových kategorií psů. U štěňat mohou způsobovat i přímé ztráty uhynutím, často významnou měrou zasahují skrytě do vývinu a růstu a disponují organismus pro celou řadu onemocnění.
Cílem léčby je především zkvalitnění života. Někdy postačí vhodná medikace, jindy je nutný operativní zákrok.
Dysplazie kyčelního kloubu je bohužel postižení, které se nedá vyléčit. Jeho vývoj se však může zpomalit.
Konzervativní terapie DKK
Jde především o omezení fyzické zátěže, redukci tělesné hmotnosti, rehabilitaci, používání chondroprotektiv neboli „kloubní výživy“. Většinou jsou to přípravky na bázi glukosamin a chondroitin sulfátu, někdy i MSM a želatiny. Dále se doporučuje používání krmiva obsahujícího vysoké množství eikosapentanové mastné kyseliny (EPA), která výrazně zpomaluje vznik degenerativních změn a vede u většiny pacientů ke zlepšení pohyblivosti. Místo k ležení by mělo být měkké a suché.
V rámci fyzioterapie je možno použít elektrickou dečku k prohřívání kloubů, zvýší se tak prokrvení tkáně, což vede k úlevě od bolesti. Na doporučení lékaře můžeme podávat léčiva s protizánětlivým, protibolestivým a protiartrotickým účinkem (analgetika, anabolika a nesteroidní antiflogistika).
Chirurgické metody
Jde o metody preventivní (u mladých psů před ukončením růstu), které zabraňují vzniku nebo zpomalují vývoj artrotických změn, a paliativní (u starších zvířat), které zmírňují bolest vycházející z postiženého kloubu.
Denervace kloubního pouzdra – metoda, při níž jsou z postižené oblasti odstraněny nervy. Největší koncentrace senzitivních nervů z kloubu je lokalizována v kloubu v místech působení největšího tlaku. Následně je kloubní pouzdro natahováno nejvíce dopředu a vně, tedy do stran s největším počtem receptorů bolesti. I když denervace ve srovnání s rekonstrukčními technikami řeší jen klinické příznaky, nesporně vede k přerušení bludného kruhu bolest – svalová atrofie – slabost – více bolesti. Léčba metodou denervace zesiluje pánevní a stehenní muskulaturu, což stabilizuje kyčelní kloub.
Trojitá osteotomie pánve (TOP) – metoda, kdy je část pánve vyňata a vrácena na původní místo pod jiným úhlem, takže kyčelní kloub může lépe fungovat. Zlepšuje mechaniku kloubu (kongruence mezi acetabulem a hlavicí stehenní kosti) a snižuje artrotické změny kyčelního kloubu.
Resekce hlavice – je odříznutí kloubní hlavice, čímž se přeruší kostní kontakt a zdroj bolesti, časem se vytvoří fibrózní spojení – pakloub. Metoda je určena pro psy s vysokým stupněm artrózy a bolesti. Limitující je její využití u jedinců do hmotnosti 15 kg. Při této metodě je důležité zvládnout rekonvalescenci. Ta spočívá nejdříve v procvičování končetiny pasivními pohyby, později aktivně, plaváním a podobně.
Kyčelní endoprotéza – je implantování celého umělého kloubu. U nás je ve stadiu příprav a finančně náročná. Je to nejpřijatelnější řešení problémů doprovázejících dysplazii, ale její provádění je u nás skutečně ojedinělé. Je velice náročné na erudovanost operatéra. Cena tohoto zákroku je značně vysoká, pohybuje se v řádech desetitisíců.
Existuje ještě celá řada dalších chirurgických zákroků, které se provádí u DKK.
Dle FCI lze rozlišovat 5 stupňů DKK: 0 – negativní, 1 – hraniční, 2 – mírná, 3 – střední, 4 – těžká DKK s tím, že pes je poté celkově ohodnocen písmeny A až E podle celkového výsledku DKK, tedy například výsledek 0/0 je označen jako „A“, 1/1 je „B“, 2/2 je „C“, 3/3 je „D“ a konečně 4/4 je „E“, pokud je výsledek u každého kloubu jiný, řídí se výsledek DKK vždy horším kloubem, tedy například výsledek 0/2 je celkově „C“.
Psi s DKK „A“ a „B“ jsou označeni jako negativní, psi s DKK „C“ až „E“ pak jako pozitivní. Psi s DKK „E“ nelze dle zákona na ochranu zvířat dále chovat.
Francouzský buldoček mívá v létě problémy s dýcháním, proto mu vyhovují spíše krátké procházky stínem. Také slzí, sípe a často i chrápe. Francouzské buldočky občas může potrápit alergie a částečně dědičná dysplazie kyčlí a plísňové onemocnění kůže. Kvůli typickému výrazu ve tváři a krátkému čumáku se občas vyskytuje brachycephalický syndrom, který způsobuje problémy se zablokováním dýchacích cest. U plemene se občas objevuje malformace obratlů nebo se rodí štěňata s rozštěpem patra. Nemoci spojené s obezitou se u tohoto plemene vyskytují hojně, převážně pak choroby kloubů a páteře.
Játra mají v organismu takzvanou detoxikační úlohu. Jsou tedy orgánem, který zbavuje tělo škodlivin, a to jak tělu vlastních, tak i exogenních (přijatých v potravě). Z toho vyplývá, že zhorší-li se funkce jater, je organismus otravován zevnitř a trpí tím všechny ostatní orgánové systémy. Kromě toho je při onemocnění jater narušen metabolismus mnoha důležitých látek – tuků, cukrů, vitamínů, minerálů. Příčiny selhání jaterních funkcí mohou být různé, například vrozené, infekční, parazitární, otravy, zatučnění u obézních zvířat, nádory a další. Majitel většinou začne pozorovat u svého psa nebo kočky zvýšenou žíznivost, unavitelnost, zvíře začne obtížně vstávat, může se objevovat zvracení a průjmy. Toxiny, které nemocná játra nedokážou z krve odstranit, mohou atakovat centrální nervovou soustavu a pak dochází i k neurologickým příznakům. Ty zahrnují například křečové a záchvatovité stavy, které se někdy mylně pokládají za epilepsii.
Diagnostika se většinou rutinně provádí vyšetřením krve, v níž lze najít ve zvýšené míře jaterní enzymy, které se za normálních okolností nacházejí pouze uvnitř zdravých jaterních buněk a jejich hladina v krvi je tudíž nízká. Podle výše hladiny těchto enzymů se pak určuje míra poškození jater. Dále je možné provést ultrasonografické vyšetření, které odhalí zejména nádorové změny. V případě náhlého selhání jaterních funkcí se zvířeti podává nejprve dle stavu infuzní terapie. Po stabilizaci pacienta se přistupuje k dlouhodobé léčbě, stejně jako u pozvolného selhávání jater. Při léčbě samozřejmě záleží na zjištění příčiny onemocnění, to ale není v mnoha případech možné, a tak se veterinární lékař soustředí na takzvanou ochrannou léčbu jater. Ta spočívá v podávání hepatoprotektiv (léků s příznivým účinkem na jaterní buňky) a dlouhodobém zkrmování jaterních diet, což jsou suchá nebo konzervovaná krmiva určená přímo k tomuto účelu. Pokud majitel přijde včas k veterinárnímu lékaři, tedy při nástupu výše uvedených příznaků, případně i jen když se mu zvíře delší čas nezdá být ve své kůži, může i pacient trpící zhoršením jaterních funkcí prožít ještě dlouhá léta.
Rakovina jater znamená maligní nádor hepatocytů (jaterních buněk). U psů se můžeme setkat i s benigním, respektive nezhoubným nádorem jater. Hepatocyty jsou vzrůstem a tvarem abnormální, respektive jaterní buňky jsou hyperplastické, což má později vliv i na jejich správnou funkčnost. V souvislosti s pokročilejším stadiem rakoviny jater se do organismu vyplavuje nadmíra jaterních enzymů. Rakovina jater je zřídka zaměněna s chronickou hepatitidou, respektive se zánětem jater. Rakovinové buňky mohou z jater metastazovat
Navzdory názvu žije a saje tento parazit nejenom na člověku, ale bez větších problémů cizopasí i na domácích zvířatech, zejména na psech, kočkách a vepřích. Příležitostně se může objevit i na jiných hostitelích. Blecha lidská byla nejhojněji rozmnožena v domácnostech od 14. do 19. století. Na přelomu 20. století ji vystřídala blecha psí, která převažovala až do 50. let, kdy začala být vytlačována blechou kočičí. Momentálně je blecha lidská zcela na ústupu. K jejímu potlačení přispěl vývoj a vliv hygienické úrovně obyvatelstva. Nicméně ještě i dnes je možné se s ní setkat. Od ostatních blech se velmi výrazně liší především absencí hřebenu na těle.
Blecha si dělá většinou takové cestičky, kde vás pokouše. To znamená, že se ráno vzbudíte a máte třeba 5 štípanců skoro v řadě nebo vedle sebe. Špatné je, že kousnutí není cítit. Kdyby ano, tak blechu prostě chytnete a utopíte.
Blecha obecná (Pulex irritans) je v Evropě nejčastější cizopasník člověka z řádu blech. Žije i na domácích zvířatech a na divoce žijících šelmách. Blecha je drobný bezkřídlý hmyz s tělem bočně zploštělým, s mohutně vyvinutým bodavě savým ústním ústrojím a s jednoduchou stavbou oka. Nohy jsou uzpůsobeny ke skákání. Blechy prodělávají proměnu dokonalou a dospělci cizopasí sáním krve na teplokrevných obratlovcích. Ve vztahu k člověku představuje blecha obecná přímého cizopasníka a přenašeče nemocí.
Tělo blech se skládá z hlavy, hrudi a zadečku. Dospělé blechy mají jednoduché oči a tělo vejčité, bočně zploštěné. Tělní obal je sklerotizovaný (ztvrdlý), porostlý nazad směřujícími štětinami, což usnadňuje pohyb srstí hostitele. Blecha obecná je 2–8 mm dlouhá. Její tělo je zbarvené od hnědé do černé (dle složení potravy). Hlava s charakteristickým zubem je zaoblená a těsně spojená s předohrudí, tu střechovitě překrývá límcem. Po obou stranách hlavy jsou hluboké žlábky, v nichž jsou v klidu ukryta kyjovitá tykadla, která nejsou symetrická. Před tykadlovým žlábkem leží jednoduché velké pigmentované oko. Oční štětina sedí vždy pod spodním okrajem oka. V zadní tykadlové části hlavy je další a jediná velká štětina. Předohrudní hřeben není vyvinut. Ústní ústrojí je bodací a sací. Oproti původnímu tvaru je značně pozměněno. K bodání a sání slouží bodec, na jehož zadní stěně je hluboký žlábek. Za účasti páru maxil (horních čelistí) blecha saje krev. U ústního ústrojí jsou nápadná čelistní a pysková makadla (čtyřčlenná), která chrání bodec. Pysková makadla zasahují asi do tří čtvrtin délky přední kyčle. Hruď (thorax) blechy je rozdělena na tři stejné části. Prostřední břišní část je přizpůsobena funkci skákání. Nohy blech mají mohutné kyčle, jsou porostlé
