DŮKAZ je jedno z témat, které se týká tohoto článku. Výraz obedience sice v překladu znamená poslušnost, ale jde o mnohem víc. Tým složený z člověka a psa by měl při provozování tohoto sportu s radostí a perfektně absolvovat různé úkoly. Jde tak především o soulad a pocit sounáležitosti se psem.
Pravidla obedience
Obedience aneb „vysoká škola poslušnosti“, jak ji mnozí nazývají, je u nás velmi mladý psí sport. Vždyť teprve v roce 2007 byl v ČR založen klub Obedience ČR, který zastřešuje Český kynologický svaz. První oficiální závody se konaly 1. května 2008, první mistrovství ČR 15. listopadu 2008 při MVP v Praze. I přes mladost tohoto sportu mu pořád propadá víc a víc lidí, respektive lidí a jejich čtyřnohých společníků.
Obedience vznikla ve Velké Británii jako sport nenáročný na prostory a technické vybavení, zároveň ale divácky atraktivní, aby bylo možné ukázat lidem na výstavách i něco jiného než pouze exteriér psů. První závod obedience se konal roku 1949 v Londýně a již v roce 1950 se závodilo na Cruftově výstavě. Obedience v překladu znamená poslušnost, podrobení se, a tak se vlastně jedná o poslušnost, ale maličko jinou. Tady nejde o to, aby pes slepě a bez duše následoval psovoda, ale je zde důležitá souhra psa a psovoda, žádoucí je radostný a kontaktní projev psa s co největší přesností provedení cviku. Pes musí být maximálně soustředěný na psovoda, aby správně chápal, co se po něm chce. Nejde o to, aby se automaticky naučil několik cviků, ale o to, aby tyto cviky pochopil, a to tím, že mu vysvětlíme, co po něm chceme. Proto je při výcviku obedience nutné trénovat postupně, dopřát psovi čas, aby vše pochopil a aby to i „strávil“. Cvičí se bez vodítka, u vyšších kategorií dokonce bez obojku, takže pes skutečně cvičí, protože chce a práce se psovodem je mu příjemná.
Obedience představuje tedy něco víc než jen obyčejnou poslušnost, spíš můžeme mluvit o sportu, který vyžaduje přemýšlení. I ohebnost a hbitost přitom hrají určitou roli, neboť míra ovládání těla, která se po psovi požaduje, je v tomto případě enormní. Značná část úloh při obedienci zahrnuje chůzi u nohy. Ale ani tato zdánlivě jednoduchá věc není jen tak. Dokonalá chůze u nohy vyžaduje mnoho let tréninku a stále je co pilovat. Velkou roli hraje také ovládání psa na vzdálenost, aportování a kontrola pozic „Sedni“, „Lehni“, „Vstaň“ na dálku. Krásné na této kynologické disciplíně je i to, že se jí může věnovat každý pes, nezáleží na jeho stáří ani plemenu. Vhodná je i pro psy s onemocněním kloubů, protože nepředstavuje – kromě skoku přes překážku – žádnou mimořádnou zátěž. Samozřejmě je jednodušší pracovat s psími plemeny, která jsou pro práci extrémně nadšená, jako jsou například border kolie, australský ovčák, belgický ovčák nebo retrívři. Ale při zkouškách jsou k vidění samozřejmě i jiná plemena, jako důkaz toho, že úspěchu může dosáhnout každý. Možná, že bernardýn nebude nikdy působit tak nadšeně a
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Obedience
Charakteristika
Kočky s geny pro kadeřavou srst se objevovaly mezi kočkami odjakživa. Ne všechny geny jsou však stejné. Ve třicátých letech se na území Německa objevila kadeřavá kočka jménem Munk. Munk pocházel ze spáření ruské modré a hnědé angorské kočky a považuje se za nejstarší důkaz plemene nazývajícího se německý rex. Další zmínky o německém rexovi pocházejí z roku 1951. Kdy si lékařka Rosa Scheuer-Karpinová povšimla kudrnaté kočky v berlínské Hufenladově nemocnici. Kočku pojmenovala Ovečka a zkřížila ji s černým kocourem, který se také potuloval v okolí nemocnice. Všechna koťata měla klasickou rovnou srst. Až zpětné zkřížení Ovečky s jejím synem Fridolínem přineslo ovoce. Narodila se dvě kadeřavá koťata, a tak byla dokázána přítomnost mutace. Ovečku ještě několikrát spářila, čímž vytvořila základ plemene german rex. O pár let později se německý rex dostal do USA, kde byl křížen s oblíbenými cornish rexi, s nimiž měl stejný gen pro kadeřavou srst. Další podobné plemeno – devon rex má gen pro kadeřavost odlišný.
Německý rex má velmi milou a přítulnou povahu. Má rád společnost a nehodí se pro majitele, kteří jsou téměř celý den mimo dům. Rád se mazlí a vyžaduje pozornost svého pána. Jsou to kočky velmi inteligentní a temperamentní. Mají rády teplo, a proto se velmi dobře hodí do bytu. Němečtí rexové jsou výbornými lezci a akrobaty, neustále vás překvapují svými kousky a svou hravostí. Vůči ostatním kočkám se chovají dominantně. Německý rex chce být pánem bytu a dává to ostatním kočkám znatelně najevo. Vůči cizím lidem nebo dětem se chová kamarádsky a přístupně. Ke psům nejspíše zaujme podobný postoj jako k jiným kočkám, bude chtít být velitelem, a pokud se pes nepřizpůsobí, může dostat i pár pohlavků.
Německý rex je jedno ze čtyř plemen rexů, tedy koček s kadeřavou srstí. Dosahuje hmotnosti 3–5 kg. Stavbou těla se podobá obyčejné domácí kočce, srst je ale mírně zvlněná, jakoby po trvalé. Tělo je středně velké, silné a svalnaté, ale nikdy masivní nebo podsadité. Hruď je z profilu zakulacená a vysloveně silná. Záda jsou od ramen až po trup naprosto rovná. Standard německého rexe předepisuje jemné, středně dlouhé nohy. Tlapky jsou výrazné a mírně oválné. Ocas je středně dlouhý. Má silný kořen a směrem ke špičce se mírně zužuje. Žádoucí je dobré osrstění.
V kohoutku je kočka vysoká asi 30 cm, délka těla včetně ocasu pak činí kolem 80 cm. Kocouři jsou větší než samice a váží cca 3,5 až 7 kg, hmotnost koček se pohybuje od 2,5 do 4,5 kg.
Hlava plemene german rex je zakulacená s dostatečnou šířkou mezi ušima. Vnější linie hlavy by měla téměř rovně stoupat od tváří ke špičkám uší. Má vystouplé líc
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Německý rex