Lépe bychom měli užívat množného čísla, tj. parmičky. Tento název totiž zahrnuje velké množství druhů asijských a afrických rybek lišících se velkostí, tvarem i barvou. Již dlouhé roky patří v akvaristice ke stálicím a k nejoblíbenějším druhům vůbec. Asijské druhy jsou celkově populárnější. Jsou to povětšinou rybky mírumilovné, snadno dostupné, hodí se pro každého začínajícího akvaristu, neboť jsou vesměs velmi nenáročné.
Parmička čtyřpruhá
Pochází ze stejné domoviny jako parmička siamská tj. Jihovýchodní Asie (Sumatra, Borneo, také Thajsko). Její tělo je ale vysoké, oválného tvaru typického pro kaprovité ryby. Dorůstá délky 6-7 cm a výšky až 3 cm. Tyto parmičky mají žlutavé zbarvení se čtyřmi typickými svislými černými pruhy. Barevnější jsou samci, kteří mají výrazně červené prsní ploutve. Červený nádech pak mají i jejich ploutve hřbetní a ocasní. Tato rybka není určena úplným začátečníkům. Vyžaduje stále čistou vodu, dostatečný prostor na plavání - akvárium min. 60 l, dobře osázené pevnějšími a tužšími rostlinami. Charakteristickou vlastností parmiček čtyřpruhých je jejich způsob odpočinku. Pokud je naleznete v akváriu otočené hlavou dolu, neznamená to, že jsou nemocné. Ale jen to, že se jim právě „nechce“ plavat. Je nutné chovat je v hejnu nejlépe 10 rybek. Pokud pro ně budete kupovat do akvária nějaké společníky, měly by to být stejně aktivní a rychlé rybky. Rozhodně se nehodí do společnosti pomalejších dlouhoploutvých ryb (skaláry, terčovci, závojnatky...). S radostí by jim totiž okusovaly ploutve.
Šlechtěním parmiček čtyřpruhých postupně vznikaly od 50. let minulého století různé barevné formy. Počátkem 80. let byla vyšlechtěna forma zelená, které se také říká „mechová“. U tohoto druhu se pruhy jakoby slévají a celé tělo tak dostává právě ten typický tmavý nachovězelený odstín. Tyto parmičky (ostatně i všechny další vyšlechtěné druhy) jsou teplomilnější a celkově choulostivější.
Terárium je prosklené nebo jinak kryté zařízení, v němž se chovají živočichové různých, především však exotických druhů. Cílem teraristy je chovat živočicha v co nejpřirozenějších podmínkách, které simulují jeho původní biotop (stanoviště, životní prostor).
Podobným zařízením je akvaterárium, známější pod názvem paludárium, které se od terária liší pouze stálou vodní plochou, jak samotný název napovídá. Například při chovu pouštního terarijního živočicha použijete suchý písek, kameny a pouštní rostliny, při chovu obojživelníka v paludáriu zasadíte bujnou vlhkomilnou zeleň, přidáte vodní rostliny, zeminu, kameny a podobně.
Rostliny do terárií volíme podle vlhkosti a teploty, které konkrétní druh živočicha v chovném zařízení potřebuje.
Podle teploty dělíme terária na pouštní (jsou suchá a velmi teplá, s teplotou kolem 40 °C); tropická (vytápí se na 30 °C); subtropická (s teplotou kolem 25 °C) a terária mírného pásma (teplota se většinou udržuje přes 20 °C).
Při výběru terarijních rostlin je nutné přihlédnout k jejich nárokům. Ne každý druh patřící do biotopu vámi chovaného živočicha snese omezené podmínky, i kdyby se co nejvíce podobaly těm přírodním. Největším problémem je nedostatek světla, proto dobrou volbou vhodného osvětlení zvýšíte možnost širšího výběru rostlinných druhů.
Poté, co si novou rostlinu přinesete domů, osprchujte ji – může být totiž postříkána nějakým ošetřujícím chemickým přípravkem.
Nejčastěji užívané terarijní rostliny jsou šplhavník (Epipremnum aureum), lopatkovec (Spathiphyllum floribundum), monstera (Monstera), fíkus (Ficus) a různé mechy.
Je problém osadit rostlinami terárium, které se vytápí na vyšší teploty kolem 30 °C, protože dochází hlavně v zimních měsících k velké nerovnováze světla a tepla. Čím vyšší máme teplotu, tím více světla rostliny potřebují a naopak. Při vyšších teplotách rostliny vyčerpávají rychle zásobní látky, které načerpaly během jarních a letních měsíců. Žijí vlastně na dluh, neboť mají málo světla a nedovedou si fotosyntézou vytvořit látky potřebné k životu. Další problém spočívá v tom, že málokdo má terárium u okna. V zimních měsících je intenzita světla tak malá, že i venku je světla nedostatek. Z toho mála nám ještě něco ubere okenní tabule a v místnosti pak světlo ubývá do čtverce tak, že například jeden metr od okna je již jen asi 25 % světla. Vypadá to sice, že těsně u okna a třeba 2–3 m od okna je světla stejně, není to však bohužel pravda, neboť lidské oko je přizpůsobivé množství světla a nedokáže to posoudit. Pokud tedy máme terárium hned vedle okna, je také intenzita světla nevyhovující, toto se však dá vyřešit umělým přisvětlováním.
Parmičky jsou čilé hejnové ryby, které dorůstají velikosti 5-15 cm. Nejlépe je chovat je s jinými druhy parmiček nebo teter, které mají stejné nároky a velikost. Vyžadují větší akvária s dostatkem volného místa na plavání. Na složení vody nemají žádné zvláštní požadavky, teplota jim vyhovuje kolem 22 stupňů. Jsou to většinou všežravci, kteří vyžadují občas i rostlinnou stravu. Velmi se proto hodí na „pojídání“ řas a přispívají tak k očistě vašeho akvária.
Je drobnější rybka dorůstající velikosti 5 cm a pocházející z ostrova Srí Lanka. Je to mírumilovná, klidná, někdy až plachá rybička, kterou je dobré chovat alespoň v páru. V akváriu vám pěkně vynikne i menší skupinka cca 6 parmiček, ve které by měli být zastoupeni alespoň 3 samečci. Ty se pak vzájemně prohánějí se svým jasně červeným zbarvením těla i ploutví, které je pro ně typické především v době tření, kdy nabývá na ještě větší intenzitě. Kombinovat je s jinými druhy rybek lze, ale pozor na příliš zarybněnou nádrž. Parmičkám duhovým postačí akvárium o velikosti 60 l. Musí být ale dobře osázené, doplněné i plovoucími rostlinami a s místy nepříliš prosvětlenými, která jim navozují pocit bezpečí.
Tejovití (Teiidae) jsou rozšířeni především v neotropické oblasti, částečně zasahující i do Severní Ameriky. Jsou to ještěři neobyčejně rozmanitých velikostí i tvarů těla. Většinou mají dlouhý lámavý ocas, dobře vyvinuté končetiny a rozeklaný zatažitelný jazyk. Typická je pro ně mohutná hlava krytá nápadnými štítky. Většinou se jedná o pozemní ještěry, ale najdeme mezi nimi i šplhavé či obojživelné druhy. Větší druhy (zvláště zástupci rodů Tupinambis a Callopistes) se nápadně podobají starosvětským varanům, menší druhy (například rody Cnemidophorus, Ameiva) zase v Jižní Americe zastupují ještěrky. Zástupcem obojživelných druhů je rod Crocodilurus nebo známá dracéna guyanská (Dracaena guianensis), která je zároveň největším druhem čeledi. Dorůstá délky až 130 cm.
Tejové jsou většinou masožraví nebo všežraví. Drobné druhy se živí především hmyzem, který často loví ve spadaném listí. Větší druhy se živí drobnými obratlovci, ptačími vejci a často také ovocem. Zejména velcí tejové rodu Tupinambis jsou známí jako škůdci drůbeže, protože rádi loví domácí kuřata. Dracéna guyanská je potravní specialista, živí se především vodními plži, jejichž ulity drtí silnými čelistmi.
Všichni tejové jsou vejcorodí. Jejich vejce mívají zpravidla kožovitou, méně často vápenitou skořápku. Počet vajec ve snůšce může být různý, od 2 do 80, velké druhy kladou obvykle více vajec.
Teju jsou velmi zvědaví, je to výhoda, kterou můžete využít při ochočování zvířete. Čím víc s ním však bojujete, tím víc vám to vrací zpátky.
Rostliny pěstované v akváriích nejsou jen estetickým doplňkem dotvářejícím celkový výsledný vzhled, ale jsou důležité zejména pro zachování a udržení stabilní biologické rovnováhy v uzavřeném systému akvarijní nádrže. Rostliny pomocí zeleného barviva – chlorofylu a světelné energie přeměňují anorganické sloučeniny na látky organické. Při tomto procesu asimilace – fotosyntéze, kdy rostliny přijímají oxid uhličitý, se uvolňuje jako vedlejší produkt kyslík. Fotosyntéza probíhá pouze přes den, při dostatečně intenzivním přirozeném nebo umělém osvětlení. Rostliny kromě toho také, stejně jako živočichové, neustále ve dne i v noci dýchají, přičemž spotřebovávají kyslík a vydechují oxid uhličitý. Spotřeba kyslíku rostlinami je ale mnohem menší než množství, které díky asimilaci vyprodukují. Další funkcí rostlin v akváriu je schopnost odbourávat odpadní dusíkaté látky, navíc svými kořeny prokysličují akvarijní dno, takže působí v akváriu jako takzvaný živý filtr. Vodní rostliny obsahují dokonce i látky omezující a ničící některé druhy bakterií. Porosty rostlin poskytují dále možnost přirozeného úkrytu rybám a jejich potěru, dalším druhům ryb zase slouží jako třecí substrát a pro některé ryby jsou i potravou.
Kryptokoryny se řadí mezi bahenní neboli obojživelné rostliny, které rostou ve volné přírodě v oblastech, kde během roku v závislosti na ročním období kolísá hladina vody. Při vysokém stavu vody rostou více či méně ponořené pod vodou, tehdy vytváří submerzní formu. Při nízkém stavu vody a v období sucha jsou schopny růst částečně, případně celé mimo vodu v emerzní formě s kořeny ve vlhkém substrátu. Jejich emerzní listy jsou tužší a pevnější než křehké submerzní listy a liší se mnohdy i svým tvarem. Bahenní rostliny přijímají podstatnou část živin i kořenovým systémem a jejich květy vykvétají pouze nad vodou.
Pěstírny akvarijních rostlin využívají schopnosti těchto rostlin vytvářet emerzní formu, protože se snáze pěstují a množí právě emerzně. Do akvarijních prodejen jsou pak většinou dodávány rostliny vypěstované mimo vodu, ve sklenících, při vyšší vlhkosti vzduchu. Tyto rostliny pak po zasazení do akvária nejsou mnohdy schopny beze ztrát přežít takovou náhlou změnu podmínek. Rostlina shazuje původní emerzní listy, které žloutnou a uhnívají. Teprve při dobrých podmínkách postupně vyrůstají nové submerzní listy. Naproti tomu typické vodní rostliny nebo submerzně pěstované bahenní rostliny při přesazení do jiného akvária snáší takovou změnu podmínek bez větších problémů nebo jen s malými ztrátami.
Při vysazování rostlin je základním pravidlem umísťovat rostliny stejného druhu do skupinek po více kusech.
Pouštní (případně polopouštní) terárium je suché, s pískem, kameny, suchými větvemi, bez rostlin nebo s rostlinami sukulentního typu. Do tohoto terária můžete umístit stepní želvu, gekony, agamu i některé hady.
Tropické terárium musí udržovat vlhkost. Jako podklad se používá rašelina, lignocel, kokosové vlákno, kůra. Osázejte ho živými rostlinami, broméliemi, tilandsiemi, kapradinami, mechem a jinými. Tropické terárium je vhodné pro řadu ještěrů, hadů, bezobratlých živočichů a žabek.
Paludárium je třetí typ terária. Je to kombinace tropického terária a akvária. Ve vodní části můžete chovat vodní želvy a některé nenáročné akvarijní ryby. V pozemní části žabky, různé druhy hadů a ještěrů vyhledávající vodní tůňky.
Všechny tři druhy terárií musíte přizpůsobit chovanému živočichovi. Především zajistit dostatečné osvětlení, vyhřívání, cirkulaci vzduchu, dostatek úkrytů, potravu a pitnou vodu.
Osvětlení do terária kupujte v prodejnách s odbornou obsluhou. Ve všech typech terárií by měly být 2 druhy osvětlení. Denní bílé světlo s UVB zářením (pokud se nerozhodnete chovat nočního tvora) a výhřevná žárovka jako zdroj tepla. Čím hlubší (vyšší) terárium bude, tím důležitější je i síla světla, které by mělo dostatečně osvětlovat i rostliny ve spodní části terária. Na žárovku byste měli zakoupit speciální kryt, aby nedošlo k popálení zvířete při náhodném dotyku.
U vytápění terária platí, že by se teplota uvnitř měla pohybovat od 28 °C s lokálním vytápěním (pod žárovkou až 40 °C). V chovatelských potřebách lze zakoupit například i topné kameny, které se hodí pro pouštní nebo polopouštní ještěry (agamy vousaté, krajty královské). Co se osvětlení a vytápění týče, čas nám mohou ušetřit automatické spínací hodiny. Zvířeti prospěje přesný denní a noční režim. Ke spínacím hodinám je možnost připojit i automatické rosení.
Větrání je také velmi důležité. Profesionální terária jsou vyráběna tak, aby splňovala podmínky pro cirkulaci vzduchu. Nevětratelné terárium se může stát zdrojem plísní. Bez účinné cirkulace by mohlo dojít až k úhynu zvířete. Není proto vhodné použít místo terária akvárium, pouze v případě odborných a finančně nákladných úprav.
Voda musí být součástí každého terária. Misku zajistěte vždy tak, aby nemohlo dojít k jejímu převrácení. V paludáriích s větší vodní plochou vodu filtrujte nebo často a pravidelně měňte. Pouštní terária denně lehce roste (agama vousatá nepije stojatou vodu, ale pouze rosu).
Rostliny, kterými osazujete terárium, nesmí být jedovaté.
Terárium pro hada se odborně nazývá vivárium. Jeho velikost volíme podle zvoleného druhu hada. Vzhledem k tomu, že různé druhy mají různé velikostní požadavky, měli bychom se informovat prostudováním odborné literatury. Všeobecnou zásadou ovšem je, že délka terária by měla být minimálně tři čtvrtiny délky hadího těla. To platí pro zemní hady, u hadů stromových a šplhavých totéž platí pro výšku terária. Vivárium by mělo být dobře větrané, nesmí v něm však vznikat průvan, vhodné je, pokud je větrací mřížka ve stropě terária, takovéto odvětrávání je pro hady dostatečné. Co nesmíme opomenout, je velikost větracích otvorů, mláďata se protáhnou velmi úzkými prostorami, proto nejsme-li si jistí, zda nehrozí útěk hada, zajistíme větrací otvory pro jistotu pletivem. Pozor i na dvířka, obzvláště na ta posuvná, stačí špatně dovřít a plaz si rychle najde cestu na svobodu. Přesto nevolíme vivária s dvířky ve stropě, manipulace seshora je pro hada stresující, jelikož v přírodě mu právě shůry hrozí nejvíce nebezpečí.
Vnitřní zařízení vivária by mělo co nejvíce odpovídat přirozenému biotopu, ve kterém daný druh žije. Dle toho volíme substrát na dno terárií, dekorace, rostliny. Substrátem tedy může být písek, lignocel, rašelina, stromová kůra, lze použít i některé druhy podestýlek pro kočky či hlodavce. Nesmí chybět úkryty vytvořené z kamenů, dutých větví. V obchodě lze zakoupit i umělé duté kameny, vyrábí se terária s šuplíkem, do kterého vede otvor ve dně terária, ale dobře poslouží i otočený květináč nebo dřevěná boudička s malým otvorem. Dalším prvkem, který je u stromových hadů dokonce nezbytný, jsou větve ke šplhání. Větev je vhodná i pro nešplhavé druhy, byť jen jako dekorace a prostředek, pomocí nějž si had třením svléká kůži. Protože před svlékáním se spousta hadů i koupe, musí být v teráriu dostatečně velká nádoba s vodou, která zároveň bude sloužit i k napájení hada. Vodu v ní denně měníme, aby byla čistá a čerstvá. Nádoba musí být těžká, aby ji had nemohl převrhnout, její velikost taková, aby se do ní celý vešel. Pokud do terária umisťujeme živé rostliny, volíme místa, na která se had moc nedostane, aby je například při svlékání nepoškodil. Vhodné jsou různé druhy tilandsií a bromélií. Další možností, jak dekorovat vivárium, jsou rostliny umělé.
Vzhledem k tomu, že had potřebuje místo k vyhřívání, volíme buď osvětlení s výhřevnou žárovkou, nebo topný kámen, či kabel. Rozhodně nesmí chybět UV žárovka či zářivka. Velikost vyhřívacího místa by měla být taková, aby postačila i v dospělosti. Abychom mohli teplotu kontrolovat, je nutné pořídit si teploměr. Po ruce by měl být i vlhkoměr, abychom zjistili, zda v teráriu není příliš nízká, nebo naopak vysoká vlhkost.
Psoun běloocasý (Cynomys gunnisoni) žije dodnes ve volné přírodě, a jak název napovídá, má konec ocásku bílý. Je to společenský tvor, který má v genech zakódované žití v sociálním společenství velkých kolonií a samotou velmi trpí. Držet psouna doma samotného je z hlediska jeho životních potřeb nepřirozené. Musíme mu věnovat mnoho času a nahradit mu smečku svou pozorností a láskou. Rád se chová a mazlí.
Všechny druhy psounů jsou si podobné. Běloocasí psouni mají kratší délku ocasu, cca kolem 30–65 mm. Dalším rozdílem je počet struků samic. Běloocasé samičky mají 10 struků. Tento druh psouna v zimě hibernuje ve své noře.
Psoun je denní savec a své aktivity mimo doupě přizpůsobuje počasí. V chladném počasí odpočívá nebo spí, ale nezimuje. Na jaře se páří, po měsíci se rodí 3 až 5 slepých, hluchých a neosrstěných mláďat. Ty opustí podzemní doupě po šesti týdnech. Rodina se skládá z jednoho samce, jedné až čtyř samic a mláďat do dvou let. Psouni se chovají sociálně, často několik jedinců tvoří obrovská společenstva. Jsou zde ovšem rodinná teritoria a ta jsou obhajována. Velmi přísně respektována jsou především v době páření. Právě v tuto dobu se projevuje i asociální chování psounů.
V období kojení nehlídaná mláďata zabíjejí samice ze sousedních rodin. Toto chování se dá vysvětlit dvojím způsobem, buď se u kojících matek projevuje nedostatek energetických látek (hlavně bílkovin), nebo samičky svým kanibalismem tlumí býložravost. Jakmile samičky přestanou kojit, začnou být zase přátelské.
Když se potkávají dva psouni z různých rodin, pozdraví se letmým polibkem a očichají si navzájem řitní žlázy. Pokud se neznají, půjde každý svou cestou. Jestliže ovšem patří do rodiny, políbí se s otevřenou tlamičkou a vzájemně si pročistí srst. Společně pak i konzumují potravu.
V létě se živí trávou, a jelikož mají velice jemné jazýčky, opečovávají také vegetaci svého teritoria. Když jsou jejich oblíbené druhy trav spaseny, nechají toto území ležet ladem, dokud tráva opět nenaroste. A naopak jsou natolik chytří, že se snaží vyhubit druhy rostlin, které jim zrovna příliš nechutnají. Vždy ukousnou jejich výhonky a tím získají prostor pro žádané druhy rostlin.
Jak jsme již několikrát zmínili, vnitřní zařízení vivária by mělo co nejvíce odpovídat přirozenému biotopu, ve kterém daný druh žije. Dle toho volíme substrát na dno terárií, dekorace, rostliny. Substrátem tedy může být písek, lignocel, rašelina, stromová kůra, lze použít i některé druhy podestýlek pro kočky či hlodavce. Nesmí chybět úkryty vytvořené z kamenů, dutých větví. V obchodě lze zakoupit i umělé duté kameny, vyrábějí se terária s šuplíkem, do kterého vede otvor ve dně terária, ale dobře poslouží i otočený květináč nebo dřevěná boudička s malým otvorem. Dalším prvkem, který je u stromových hadů dokonce nezbytný, jsou větve ke šplhání. Větev je vhodná i pro nešplhavé druhy, byť jen jako dekorace a prostředek, pomocí nějž si had třením svléká kůži. Protože se před svlékáním spousta hadů i koupe, musí být v teráriu dostatečně velká nádoba s vodou, která zároveň slouží i k napájení hada. Vodu v ní denně měníme, aby byla čistá a čerstvá. Nádoba musí být těžká, aby ji had nemohl převrhnout, její velikost taková, aby se do ní celý vešel. Pokud do terária umisťujeme živé rostliny, volíme místa, na která se had moc nedostane, aby je například při svlékání nepoškodil. Vhodné jsou různé druhy tilandsií a bromélií. Další možností, jak dekorovat vivárium, jsou rostliny umělé.
Nejčastěji využívané rostliny pro hady do terárií jsou potos, kapradina, tilandsie, fíkusy, ibišky, palmy dracény a sukulenty.
Onemocnění způsobené parazity se nazývá parazitóza. Podle původců onemocnění dělíme parazitózy na dvě základní skupiny, a to na ektoparazitózy (způsobené zevními parazity) a endoparazitózy (způsobené parazity vnitřními). Základní rozdíl mezi endoparazity a ektoparazity je následující: vnitřní parazité (endoparazité) pronikají do hostitelského organismu a žijí v něm po celou dobu svého života nebo v určité časové periodě svého vývoje (tasemnice, motolice, oblí červi, prvoci a podobně). Vnější parazité (endoparazité) zůstávají na povrchu organismu (blechy, klíšťata, trudníci, svrab, dravčíci, sametky, vši, jiný hmyz).
Jako parazitizmus je označován vztah dvou organismů, z nichž jeden organismus (parazit) má zisk a druhý na tento vztah doplácí (hostitel). Parazit se přitom může živit tkáněmi hostitele nebo se přiživovat na jeho potravě, případně může mít z hostitelova organismu i jiný prospěch. Pro vztah parazit–hostitel je typické, že parazit hostitelský organismus nezabíjí. Svou činností ale působí hostitelskému organismu nepříjemné komplikace, které se týkají zejména jeho zdravotní stavu: průjmy, svědění, vznik druhotné infekce pro průniku parazita do organismu, přenos virového nebo bakteriálního onemocnění a podobně. Některá z těchto onemocnění jsou přenosná ze zvířat na člověka, v tomto případě poté hovoříme o zoonózách a tento parazit je nazýván zoonotickým.
Lék proti parazitům se nazývá antiparazitikum. Mezi antiparazitika náleží i anthelmintika (přípravky proti červům).
Kategorie endoparazitóz náleží k posouzení veterinárním lékařům, a to včetně aplikace léčiva. Ve volném prodeji, respektive v prodeji mimo lékárny a u oprávněných prodejců, se můžete ale běžně setkat s antiparazitiky působícími proti ektoparazitózám.
Zablešení – je asi nejrozšířenější u psů, koček, ale i člověka. Parazitem je blecha kočičí (Ctenocephalides felis), zoonotický parazit. V domácnosti nebo v prostředí s výskytem blechy se setkáváme se všemi jejími vývojovými stadii – od vajíček přes larvy, kukly i dospělce. Na hostiteli se vyskytuje dospělec, který saje krev. Typickým příznakem zablešení zvířete je vysoká svědivost kožíšku, výskyt drobných tmavých částeček v srsti – blešího trusu. Blechu lze při důkladné prohlídce srsti také zahlédnout. Poměrně častým kožním problémem při zablešení citlivých jedinců jsou zarudlá místa, která si zvíře rozškrábe z důvodu vysoké svědivosti až do krve. Výskyt podobných příznaků se označuje jako „alergie na bleší kousnutí“. Vajíčka, larvy a kukly nalezneme v místě odpočinku zvířat, jedná se o takzvaná místa „horkého výskytu“ označována jako „HOT SPOTS“.
Rod zahrnuje menší zástupce skupiny papoušků ploskoocasých. V rodu je sedm druhů papoušků, z nichž je neoféma Bourkova (Neophema bourkii) zcela odlišně zbarvená než ostatní druhy rodu. Typickým znakem je velmi malý a dolů směřující zobák. Neofémy také vyhledávají sušší místa a většinu života tráví vysoko v korunách stromů.
Jsou to ptáci velice oblíbení a žádaní s poměrně dlouhým ocasem, přičemž mají dva až tři páry prostředních per o stejné délce, vnější se stupňovitě zkracují. Světlý příčný proužek na spodu křídel je rozdílný dle jednotlivých druhů. Všichni jsou velice dobrými letci, létají rychle, někdy však nepravidelně. Nejvíce se zdržují na zemi, kde hledají různá semena, která jsou hlavní složkou jejich potravy.
Jedná se o druh, který žije v Austrálii. Je to asi 20 cm velký papoušek. Co se týče chovu neofém, nejsou příliš náročné, tedy ne více než jiné druhy drobných papoušků. Většina těchto papoušků v našich podmínkách běžně přezimuje ve venkovních voliérách, které by měly být chráněny proti větru a navátí sněhu.
Nejlepší je chov jednoho páru, protože soužití více párů na stejném prostoru často vede k nepříjemnostem. Také tohoto ptáka můžeme chovat jednotlivě, ale při nedostatku ptačích kamarádů potřebuje hodně pozornosti svého chovatele.
Společným znakem všech neofém je to, že tráví hodně času na zemi, kde přebírají různá semena. Při vyrušení prudce vzlétnout a poletují po voliéře. Všechny neofémy jsou rychlými a obratnými letci.
V období toku jsou samečci značně agresivní, a proto je pěstujeme po párech zvlášť. Ve venkovním odchovu začíná doba hnízdění zpravidla v květnu (ovšem vše záleží na počasí). Samička snáší v průměru 5–6 bílých vajíček. Mláďata se líhnou za 18–20 dní. Budku opouští asi po 30 dnech. Často se stává, že sameček ještě dokrmuje mláďata, ale samička už sedí na nových vajíčkách.
Krmíme je směsí travních semen, různými druhy prosa, lesknicí, mohárem, loupaným i neloupaným ovsem, slunečnicí, semencem. Přidáváme jim naklíčený oves, pšenici, slunečnici. V období hnízdění a vyvádění mláďat mají rádi i vaječnou míchanici. Dále dobře berou také jablka, mrkev, pampelišku, ptačinec, žabinec, piškoty a tvrdé pečivo (rohlíky).
Rozela žlutohlavá (Platycercus adscitus) nebývá chována moc často. Temeno a hruď má žluté, přední část hlavy a líce jsou bílé s modrým spodním okrajem. Záda jsou zbarvena černě se žlutobílým lemováním pírek. Břicho, spodina a letky jsou jasně modré. Kostřec je zespodu červený, shora žlutý, ocas shora zelenavě modrý. Dorůstá délky 31 cm a hmotnosti do 120 g.
Ve volné přírodě obývá severozápadní a východní cíp Austrálie, areál jejího výskytu ale nijak výrazně nezasahuje do vnitrozemí. V přírodě je poměrně častá, nepatří mezi ohrožené druhy.
Rozela žlutohlavá patří mezi otužilé ptáky, kterým v zimě nemusíme temperovat ubikaci, neměla by však být vystavena průvanu ani vlhku. Ideálním řešením je kombinovaná voliéra, tím se myslí kryté zimoviště a venkovní výlety s přírodním dnem. Ptáci pak mají možnost se sami podle potřeby zásobovat minerály a zeleným. Na druhé straně se tím ale zvyšuje riziko napadení vnitřními parazity, a proto bychom měli pravidelně odčervovat. Misku na koupání nenabízíme ptákům v zimě, protože pták se většinou ihned po smočení pověsí na pletivo a nohy mu zde mohou přimrznout!
Ptáci se velmi rádi přehrabují v zemi, proto by mělo být dno voliér pokud možno přírodní. Stejně jako všechny ostatní druhy rozel není ani tato vhodná na ochočení jako domácí mazlíček, přítomnost lidí ji spíše znervózňuje a rovněž se nenaučí mluvit. Existuje několik barevných mutací.
Rozela žlutohlavá dospívá ve věku jednoho roku. Samec nesnese v období hnízdění ve svém teritoriu žádné jiné ptačí druhy, proto bychom měli dát pár do samostatné voliéry. Budku o minimálních rozměrech 30 cm (průměr) a 50 cm (výška) umístíme do záletové části. Po velmi výrazném toku samce můžeme očekávat páření. Asi za týden (záleží na stáří samice) začne samička klást obden vajíčka, většinou 5 až 6 kusů. Inkubační doba trvá 21 dní. Mláďata vylétávají asi po 4 až 5 týdnech. Hned po vylétnutí jsou mladé hodně plaché a hrozí prudký náraz do stěn ubikace. Proto musíme protější stranu voliéry potáhnout pytlovinou nebo jiným materiálem, který by náraz ztlumil. Po 14 dnech mladé odstavíme, jelikož rodiče se připravují na další hnízdění a samec začíná být agresivní. Rozely žlutohlavé vyvedou většinou jednu až dvě snůšky za rok.
Cena mladých přírodně zbarvených ptáků se pohybuje okolo 1 000 korun, samice, páry a mutace mohou být dražší.
Třetí významnou složkou stravy králíčka, hned po senu a vodě (granule nepočítám, ty jsou opravdu jen doplňkem) je zelenina. U králíků je to stejné jako u lidí, každý králík dává přednost něčemu jinému. Zelenina je pro králíčky důležitá, protože obsahuje pro ně nezbytné vitamíny i vlákninu. Králíček by měl dostávat zeleninu dvakrát denně, ideálně ráno a večer (pokaždé asi hrst zeleniny). Nejvhodnější je k tomu zeleninový salát, který bude tvořen alespoň 5 druhy zeleniny. Druhy by se měly často měnit, protože každá zelenina obsahuje jiné minerální látky a vitamíny. Zelenina musí mít pokojovou teplotu, rozhodně se nepodává přímo z lednice, a vždy je třeba ji nejprve omýt a zkontrolovat jestli není shnilá, plesnivá nebo zapařená. Zelenina se králíčkům podává nejdříve až po 7. týdnu jeho života, v tu dobu už je jeho zažívání schopné si se zeleninou poradit.
Králíčkům se nejčastěji podává mrkev. Vždy, když u králíčka začínáte s novým druhem zeleniny, je dobré dát mu jen trošku a sledovat, jestli mu tato zelenina nezpůsobuje zažívací potíže, pokud je králíček v pořádku, může danou zeleninu i nadále konzumovat.
Přestože je zelenina pro králíčka důležitá, není vhodné mu ji dávat v neomezeném množství. Některé druhy zeleniny nejsou úplně vhodné, protože můžou způsobit třeba nadýmání. Mezi takovou zeleninu patří určitě kedlubna, zelí i brokolice. Pokud s nimi králíček nemá problém, můžeme mu ji dávat, ale v malém množství a určitě ne jako hlavní zeleninu.
Pro králíčky je tedy vhodný artyčok (vitamín A), brokolice (vápník), brukev (vápník), celer (vitamín A), cuketa (vitamín A), čekanka (vitamín A), dýně (vitamín A), fenykl (vitamín A), chřest (vitamín A), kapusta (vápník a kyselina šťavelová), kedlubna (vápník a kyselina šťavelová), kukuřice (vitamín A), květák (vitamín A), baklažán (vitamín A), mrkev (vitamín A), okurka (vitamín A), pastiňák (vápník), paprika (vitamín A a vitamín C), pažitka (vápník), petržel (vápník), rukola (vápník a kyselina šťavelová), rajčata (vitamín A), řepa (řepa bílá obsahuje dostatek vápníku a řepa červená zase kyselinu šťavelovou), ředkvičky (vitamín A), řeřicha (vápník), salát (vitamín A), špenát (kyselina šťavelová), zelené fazolky (vitamín A), zelí (vápník, kyselina šťavelová, ale i řada vitamínů a minerálů).
Naopak pro králíčky jsou nevhodné brambory, protože je v nich mnoho škrobu, cibule, která dráždí sliznice a ničí ve střevech i dobré bakterie, čímž snižuje králíčkovu imunitu. Ze stejného důvodu je také nevhodný česnek a feferonky. Nevhodná je také čočka, která králíčka velmi nadýmá, čerstvé fazole, protože jsou jedovaté, špatný je také pórek a rebarbora, která obsahuje mnoho kyseliny šťavelové a je lehce jedovatá.
