DRUHY BUDEK a nejen to vám přinášíme v tomto článku. Jedná se o papouška, který je typický pro Afriku a jeho chov je vzhledem ke střední velikosti možný i v menších voliérách.
Poicephalus robustus
Papoušek kapský žije na jihu, západě a východě Afriky (Jihoafrická republika, Mosambik, Tanzanie, Rwanda, Zambie, Zimbabwe, Ghana a Nigérie). Velikost papouška je 33–34 cm, hmotnost se pohybuje od 260 do 330 g. Potravu tvoří směs semen, ovoce, zeleniny a zelené krmení. Samice snáší 2–4 ks vajec, inkubační doba je 26–28 dnů. Délka života je až 25 let.
Papoušek kapský obývá většinou oblasti s nadmořskou výškou 1000 až 2100 m. Zajímavé je, že zatímco na většině území žijí tito papoušci ve vyšších polohách a do nížin a mangrovových lesů létají jen za potravou, na některých místech v oblasti Guinejského zálivu obývají mangrovové lesy přímo na pobřeží trvale. Jejich domovem jsou lesy s převahou porostu jehličnanů, otevřené lesy, savany s řídkým porostem stromů a mangrovy. Za potravou létá i do níže položených krajin, též na ovocné plantáže. Údaje o počtech tohoto druhu v částech Afriky nejsou z poslední doby k dispozici žádné, ale lze se oprávněně domnívat, že nebudou nikterak povzbudivé. Neustálé ničení přirozeného prostředí, odchyty a četné válečné konflikty a kmenové nepokoje vytlačují papoušky stále více z oblastí, které jsou pro ně životně důležité.
Papoušek kapský žije převážně v párech či menších rodinných skupinkách.
Rozeznáváme u něj tyto poddruhy:
Papoušek kapský jižní (Poicephalus robustus robustus). Svým vzhledem se odlišuje od ostatních poddruhů, a to především zbarvením hlavy. Ta je zeleno-žluto-hnědá, posetá hnědými a zelenými skvrnami. Hruď, břicho a kostřec mají modrý nádech. Ohbí křídel a stehna jsou oranžově červená. Samice má vždy oranžově zbarvené čelo.
Papoušek kapský mosambický (Poicephalus robustus suahelicus). Hlava a týl jsou stříbrošedé, prsa a břicho bez modrého nádechu. Samice má vždy oranžově zbarvené čelo. Tento poddruh k nám byl několikrát dovezen.
Papoušek kapský západní (Poicephalus robustus fuscicollis). Je menší postavy než předchozí poddruh. Zelené části mají namodralý nádech; samice mají velkou oranžovou skvrnu na čele, která samcům chybí, nebo místo ní mají jen několik oranžových peříček. Tento poddruh je v ČR nejčastější.
Papoušci kapští nemají žádný pevný termín hnízdění, zjevně se řídí podle období dešťů. Vzhledem k rozsáhlosti výskytu a různým biotopům hnízdí podle jednotlivých oblastí prakticky po celý rok. Hnízdo si papoušci kapští budují většinou vysoko nad zemí v dutinách stromů a větví. Hloubka se pohybuje v rozmezí 30–90 cm, dno má v průměru pouhých 15–18 cm, malý je rovněž vstupní otvor (cca 8 cm). V době hnízdění se páry oddělují od hejn a drží se stranou daleko od ostatních ptáků. Samička snáší 2
Papoušek konžský středoafrický žije ve střední a západní Africe. Velikost papouška je 28 cm, hmotnost se pohybuje od 200 do 250 g. Samice snáší 2–4 ks vajec, inkubační doba je 28–30 dnů. Délka života je až 25 let.
Celkově je zbarven zeleně, peří na hlavě je šedé až šedočerné se zeleným lemováním, takže vypadá kropenatě. Čelo má oranžové až červené, u některých jedinců tato skvrna vede od ozobí až po oči, u jiných není téměř znatelná. Nahé oční okruží je šedé, oko hnědočervené. Peří na křídlech je hnědočerné se zeleným lemováním, hlavní letky jsou černé, na ohbí mají křídla červené skvrny. Břicho je světle zelené, na spodině až téměř žlutavé. Ocas je shora zelený, zdola tmavě hnědý, běhák tmavě šedý.
Ve volné přírodě se papoušek konžský vyskytuje ve střední a západní Africe, počínaje Ghanou, Nigérií, Kamerunem a konče Středoafrickou republikou, severní Angolou, Keňou, severní Tanzanií a Libérií. Obývá spíše vlhké pralesy, a to až do nadmořské výšky 3500 m.
Existují tři poddruhy: papoušek konžský západní (Poicephalus gulielmi fantiensis), papoušek konžský středoafrický (Poicephalus gulielmi gulielmi), papoušek konžský horský (Poicephalus gulielmi massaicus). Je hojný, a i když je často odchytáván a nelegálně vyvážen, na divokou populaci to nemá větší vliv.
Snadno se ochočí, ale obvykle si zvykne na jednoho majitele a ostatní spíše ignoruje, přinejlepším toleruje. Je to klidný pták, který ale potřebuje neustálé podněty a pozornost majitele. Pokud má denně možnost proletu po bytě, spokojí se i s menší klecí.
Chov v páru není tak jednoduchý, obvykle je problém hned napoprvé sestavit harmonizující pár. Papoušek konžský má velmi silný zobák, kterému odolají jen kvalitní a silné materiály, na což by měl chovatel před pořízením těchto ptáků myslet. Chovná voliéra by rozhodně neměla mít dřevěné prvky, a už vůbec ne dřevěnou konstrukci. Také pletivo musí být silnější, a to platí i o materiálu pro hnízdní budku. Papoušek konžský poměrně často trpí přerůstáním zobáku, proto by měl mít neustále k dispozici minerální blok nebo sépiovou kost.
Papoušek se v přirozeném prostředí živí semeny, bobulemi, ořechy, květy, listy a větvičkami stromů, příležitostně i hmyzem.
Voliéra pro papouška konžského má mít železnou konstrukci se silnějším pletivem a rozměry minimálně 2 x 1 x 2 m (vnitřní část), s přilehlým výletem 4 x 1 x 2 m (d x š x v). Důležité je dostatečné vybavení bidly, a to i svislými, protože rádi a často šplhají. Budky mají raději vertikální, zavěšené ve vyšší úrovni. Rozměry budek, ve kterých ptáky někteří chovatelé odchovali, se pohybují okolo 60 x 25 cm (výška
Terárium je prosklené nebo jinak kryté zařízení, v němž se chovají živočichové různých, především však exotických druhů. Cílem teraristy je chovat živočicha v co nejpřirozenějších podmínkách, které simulují jeho původní biotop (stanoviště, životní prostor).
Podobným zařízením je akvaterárium, známější pod názvem paludárium, které se od terária liší pouze stálou vodní plochou, jak samotný název napovídá. Například při chovu pouštního terarijního živočicha použijete suchý písek, kameny a pouštní rostliny, při chovu obojživelníka v paludáriu zasadíte bujnou vlhkomilnou zeleň, přidáte vodní rostliny, zeminu, kameny a podobně.
Rostliny do terárií volíme podle vlhkosti a teploty, které konkrétní druh živočicha v chovném zařízení potřebuje.
Podle teploty dělíme terária na pouštní (jsou suchá a velmi teplá, s teplotou kolem 40 °C); tropická (vytápí se na 30 °C); subtropická (s teplotou kolem 25 °C) a terária mírného pásma (teplota se většinou udržuje přes 20 °C).
Při výběru terarijních rostlin je nutné přihlédnout k jejich nárokům. Ne každý druh patřící do biotopu vámi chovaného živočicha snese omezené podmínky, i kdyby se co nejvíce podobaly těm přírodním. Největším problémem je nedostatek světla, proto dobrou volbou vhodného osvětlení zvýšíte možnost širšího výběru rostlinných druhů.
Poté, co si novou rostlinu přinesete domů, osprchujte ji – může být totiž postříkána nějakým ošetřujícím chemickým přípravkem.
Nejčastěji užívané terarijní rostliny jsou šplhavník (Epipremnum aureum), lopatkovec (Spathiphyllum floribundum), monstera (Monstera), fíkus (Ficus) a různé mechy.
Je problém osadit rostlinami terárium, které se vytápí na vyšší teploty kolem 30 °C, protože dochází hlavně v zimních měsících k velké nerovnováze světla a tepla. Čím vyšší máme teplotu, tím více světla rostliny potřebují a naopak. Při vyšších teplotách rostliny vyčerpávají rychle zásobní látky, které načerpaly během jarních a letních měsíců. Žijí vlastně na dluh, neboť mají málo světla a nedovedou si fotosyntézou vytvořit látky potřebné k životu. Další problém spočívá v tom, že málokdo má terárium u okna. V zimních měsících je intenzita světla tak malá, že i venku je světla nedostatek. Z toho mála nám ještě něco ubere okenní tabule a v místnosti pak světlo ubývá do čtverce tak, že například jeden metr od okna je již jen asi 25 % světla. Vypadá to sice, že těsně u okna a třeba 2–3 m od okna je světla stejně, není to však bohužel pravda, neboť lidské oko je přizpůsobivé množství světla a nedokáže to posoudit. Pokud tedy máme terárium hned vedle okna, je také intenzita světla nevyhovující, toto se však dá vyřešit umělým přisvětlováním. Nestačí
Tejovití (Teiidae) jsou rozšířeni především v neotropické oblasti, částečně zasahující i do Severní Ameriky. Jsou to ještěři neobyčejně rozmanitých velikostí i tvarů těla. Většinou mají dlouhý lámavý ocas, dobře vyvinuté končetiny a rozeklaný zatažitelný jazyk. Typická je pro ně mohutná hlava krytá nápadnými štítky. Většinou se jedná o pozemní ještěry, ale najdeme mezi nimi i šplhavé či obojživelné druhy. Větší druhy (zvláště zástupci rodů Tupinambis a Callopistes) se nápadně podobají starosvětským varanům, menší druhy (například rody Cnemidophorus, Ameiva) zase v Jižní Americe zastupují ještěrky. Zástupcem obojživelných druhů je rod Crocodilurus nebo známá dracéna guyanská (Dracaena guianensis), která je zároveň největším druhem čeledi. Dorůstá délky až 130 cm.
Tejové jsou většinou masožraví nebo všežraví. Drobné druhy se živí především hmyzem, který často loví ve spadaném listí. Větší druhy se živí drobnými obratlovci, ptačími vejci a často také ovocem. Zejména velcí tejové rodu Tupinambis jsou známí jako škůdci drůbeže, protože rádi loví domácí kuřata. Dracéna guyanská je potravní specialista, živí se především vodními plži, jejichž ulity drtí silnými čelistmi.
Všichni tejové jsou vejcorodí. Jejich vejce mívají zpravidla kožovitou, méně často vápenitou skořápku. Počet vajec ve snůšce může být různý, od 2 do 80, velké druhy kladou obvykle více vajec.
Teju jsou velmi zvědaví, je to výhoda, kterou můžete využít při ochočování zvířete. Čím víc s ním však bojujete, tím víc vám to vrací zpátky.
Rostliny pěstované v akváriích nejsou jen estetickým doplňkem dotvářejícím celkový výsledný vzhled, ale jsou důležité zejména pro zachování a udržení stabilní biologické rovnováhy v uzavřeném systému akvarijní nádrže. Rostliny pomocí zeleného barviva – chlorofylu a světelné energie přeměňují anorganické sloučeniny na látky organické. Při tomto procesu asimilace – fotosyntéze, kdy rostliny přijímají oxid uhličitý, se uvolňuje jako vedlejší produkt kyslík. Fotosyntéza probíhá pouze přes den, při dostatečně intenzivním přirozeném nebo umělém osvětlení. Rostliny kromě toho také, stejně jako živočichové, neustále ve dne i v noci dýchají, přičemž spotřebovávají kyslík a vydechují oxid uhličitý. Spotřeba kyslíku rostlinami je ale mnohem menší než množství, které díky asimilaci vyprodukují. Další funkcí rostlin v akváriu je schopnost odbourávat odpadní dusíkaté látky, navíc svými kořeny prokysličují akvarijní dno, takže působí v akváriu jako takzvaný živý filtr. Vodní rostliny obsahují dokonce i látky omezující a ničící některé druhy bakterií. Porosty rostlin poskytují dále možnost přirozeného úkrytu rybám a jejich potěru, dalším druhům ryb zase slouží jako třecí substrát a pro některé ryby jsou i potravou.
Kryptokoryny se řadí mezi bahenní neboli obojživelné rostliny, které rostou ve volné přírodě v oblastech, kde během roku v závislosti na ročním období kolísá hladina vody. Při vysokém stavu vody rostou více či méně ponořené pod vodou, tehdy vytváří submerzní formu. Při nízkém stavu vody a v období sucha jsou schopny růst částečně, případně celé mimo vodu v emerzní formě s kořeny ve vlhkém substrátu. Jejich emerzní listy jsou tužší a pevnější než křehké submerzní listy a liší se mnohdy i svým tvarem. Bahenní rostliny přijímají podstatnou část živin i kořenovým systémem a jejich květy vykvétají pouze nad vodou.
Pěstírny akvarijních rostlin využívají schopnosti těchto rostlin vytvářet emerzní formu, protože se snáze pěstují a množí právě emerzně. Do akvarijních prodejen jsou pak většinou dodávány rostliny vypěstované mimo vodu, ve sklenících, při vyšší vlhkosti vzduchu. Tyto rostliny pak po zasazení do akvária nejsou mnohdy schopny beze ztrát přežít takovou náhlou změnu podmínek. Rostlina shazuje původní emerzní listy, které žloutnou a uhnívají. Teprve při dobrých podmínkách postupně vyrůstají nové submerzní listy. Naproti tomu typické vodní rostliny nebo submerzně pěstované bahenní rostliny při přesazení do jiného akvária snáší takovou změnu podmínek bez větších problémů nebo jen s malými ztrátami.
Při vysazování rostlin je základním pravidlem umísťovat rostliny stejného druhu do skupinek po více kusech. Výjimku tvoří solitérní, samostatně zasazené velké druhy, kt
Pouštní (případně polopouštní) terárium je suché, s pískem, kameny, suchými větvemi, bez rostlin nebo s rostlinami sukulentního typu. Do tohoto terária můžete umístit stepní želvu, gekony, agamu i některé hady.
Tropické terárium musí udržovat vlhkost. Jako podklad se používá rašelina, lignocel, kokosové vlákno, kůra. Osázejte ho živými rostlinami, broméliemi, tilandsiemi, kapradinami, mechem a jinými. Tropické terárium je vhodné pro řadu ještěrů, hadů, bezobratlých živočichů a žabek.
Paludárium je třetí typ terária. Je to kombinace tropického terária a akvária. Ve vodní části můžete chovat vodní želvy a některé nenáročné akvarijní ryby. V pozemní části žabky, různé druhy hadů a ještěrů vyhledávající vodní tůňky.
Všechny tři druhy terárií musíte přizpůsobit chovanému živočichovi. Především zajistit dostatečné osvětlení, vyhřívání, cirkulaci vzduchu, dostatek úkrytů, potravu a pitnou vodu.
Osvětlení do terária kupujte v prodejnách s odbornou obsluhou. Ve všech typech terárií by měly být 2 druhy osvětlení. Denní bílé světlo s UVB zářením (pokud se nerozhodnete chovat nočního tvora) a výhřevná žárovka jako zdroj tepla. Čím hlubší (vyšší) terárium bude, tím důležitější je i síla světla, které by mělo dostatečně osvětlovat i rostliny ve spodní části terária. Na žárovku byste měli zakoupit speciální kryt, aby nedošlo k popálení zvířete při náhodném dotyku.
U vytápění terária platí, že by se teplota uvnitř měla pohybovat od 28 °C s lokálním vytápěním (pod žárovkou až 40 °C). V chovatelských potřebách lze zakoupit například i topné kameny, které se hodí pro pouštní nebo polopouštní ještěry (agamy vousaté, krajty královské). Co se osvětlení a vytápění týče, čas nám mohou ušetřit automatické spínací hodiny. Zvířeti prospěje přesný denní a noční režim. Ke spínacím hodinám je možnost připojit i automatické rosení.
Větrání je také velmi důležité. Profesionální terária jsou vyráběna tak, aby splňovala podmínky pro cirkulaci vzduchu. Nevětratelné terárium se může stát zdrojem plísní. Bez účinné cirkulace by mohlo dojít až k úhynu zvířete. Není proto vhodné použít místo terária akvárium, pouze v případě odborných a finančně nákladných úprav.
Voda musí být součástí každého terária. Misku zajistěte vždy tak, aby nemohlo dojít k jejímu převrácení. V paludáriích s větší vodní plochou vodu filtrujte nebo často a pravidelně měňte. Pouštní terária denně lehce roste (agama vousatá nepije stojatou vodu, ale pouze rosu).
Rostliny, kterými osazujete terárium, nesmí být jedovaté. Mezi teraristy jsou oblíbené tyto nejedovaté rostliny, které se hodí spíše do sušších terárií (šplhavec, tlusti
Terárium pro hada se odborně nazývá vivárium. Jeho velikost volíme podle zvoleného druhu hada. Vzhledem k tomu, že různé druhy mají různé velikostní požadavky, měli bychom se informovat prostudováním odborné literatury. Všeobecnou zásadou ovšem je, že délka terária by měla být minimálně tři čtvrtiny délky hadího těla. To platí pro zemní hady, u hadů stromových a šplhavých totéž platí pro výšku terária. Vivárium by mělo být dobře větrané, nesmí v něm však vznikat průvan, vhodné je, pokud je větrací mřížka ve stropě terária, takovéto odvětrávání je pro hady dostatečné. Co nesmíme opomenout, je velikost větracích otvorů, mláďata se protáhnou velmi úzkými prostorami, proto nejsme-li si jistí, zda nehrozí útěk hada, zajistíme větrací otvory pro jistotu pletivem. Pozor i na dvířka, obzvláště na ta posuvná, stačí špatně dovřít a plaz si rychle najde cestu na svobodu. Přesto nevolíme vivária s dvířky ve stropě, manipulace seshora je pro hada stresující, jelikož v přírodě mu právě shůry hrozí nejvíce nebezpečí.
Vnitřní zařízení vivária by mělo co nejvíce odpovídat přirozenému biotopu, ve kterém daný druh žije. Dle toho volíme substrát na dno terárií, dekorace, rostliny. Substrátem tedy může být písek, lignocel, rašelina, stromová kůra, lze použít i některé druhy podestýlek pro kočky či hlodavce. Nesmí chybět úkryty vytvořené z kamenů, dutých větví. V obchodě lze zakoupit i umělé duté kameny, vyrábí se terária s šuplíkem, do kterého vede otvor ve dně terária, ale dobře poslouží i otočený květináč nebo dřevěná boudička s malým otvorem. Dalším prvkem, který je u stromových hadů dokonce nezbytný, jsou větve ke šplhání. Větev je vhodná i pro nešplhavé druhy, byť jen jako dekorace a prostředek, pomocí nějž si had třením svléká kůži. Protože před svlékáním se spousta hadů i koupe, musí být v teráriu dostatečně velká nádoba s vodou, která zároveň bude sloužit i k napájení hada. Vodu v ní denně měníme, aby byla čistá a čerstvá. Nádoba musí být těžká, aby ji had nemohl převrhnout, její velikost taková, aby se do ní celý vešel. Pokud do terária umisťujeme živé rostliny, volíme místa, na která se had moc nedostane, aby je například při svlékání nepoškodil. Vhodné jsou různé druhy tilandsií a bromélií. Další možností, jak dekorovat vivárium, jsou rostliny umělé.
Vzhledem k tomu, že had potřebuje místo k vyhřívání, volíme buď osvětlení s výhřevnou žárovkou, nebo topný kámen, či kabel. Rozhodně nesmí chybět UV žárovka či zářivka. Velikost vyhřívacího místa by měla být taková, aby postačila i v dospělosti. Abychom mohli teplotu kontrolovat, je nutné pořídit si teploměr. Po ruce by měl být i vlhkoměr, abychom zjistili, zda v teráriu není příliš nízká, nebo naopak vysoká vlhkost.
Psoun běloocasý (Cynomys gunnisoni) žije dodnes ve volné přírodě, a jak název napovídá, má konec ocásku bílý. Je to společenský tvor, který má v genech zakódované žití v sociálním společenství velkých kolonií a samotou velmi trpí. Držet psouna doma samotného je z hlediska jeho životních potřeb nepřirozené. Musíme mu věnovat mnoho času a nahradit mu smečku svou pozorností a láskou. Rád se chová a mazlí.
Všechny druhy psounů jsou si podobné. Běloocasí psouni mají kratší délku ocasu, cca kolem 30–65 mm. Dalším rozdílem je počet struků samic. Běloocasé samičky mají 10 struků. Tento druh psouna v zimě hibernuje ve své noře.
Psoun je denní savec a své aktivity mimo doupě přizpůsobuje počasí. V chladném počasí odpočívá nebo spí, ale nezimuje. Na jaře se páří, po měsíci se rodí 3 až 5 slepých, hluchých a neosrstěných mláďat. Ty opustí podzemní doupě po šesti týdnech. Rodina se skládá z jednoho samce, jedné až čtyř samic a mláďat do dvou let. Psouni se chovají sociálně, často několik jedinců tvoří obrovská společenstva. Jsou zde ovšem rodinná teritoria a ta jsou obhajována. Velmi přísně respektována jsou především v době páření. Právě v tuto dobu se projevuje i asociální chování psounů.
V období kojení nehlídaná mláďata zabíjejí samice ze sousedních rodin. Toto chování se dá vysvětlit dvojím způsobem, buď se u kojících matek projevuje nedostatek energetických látek (hlavně bílkovin), nebo samičky svým kanibalismem tlumí býložravost. Jakmile samičky přestanou kojit, začnou být zase přátelské.
Když se potkávají dva psouni z různých rodin, pozdraví se letmým polibkem a očichají si navzájem řitní žlázy. Pokud se neznají, půjde každý svou cestou. Jestliže ovšem patří do rodiny, políbí se s otevřenou tlamičkou a vzájemně si pročistí srst. Společně pak i konzumují potravu.
V létě se živí trávou, a jelikož mají velice jemné jazýčky, opečovávají také vegetaci svého teritoria. Když jsou jejich oblíbené druhy trav spaseny, nechají toto území ležet ladem, dokud tráva opět nenaroste. A naopak jsou natolik chytří, že se snaží vyhubit druhy rostlin, které jim zrovna příliš nechutnají. Vždy ukousnou jejich výhonky a tím získají prostor pro žádané druhy rostlin.
