Čivava je nejmenší plemeno psa na světě. Pochází pravděpodobně ze severního Mexika. Čivava je pes jako každý jiný, jen malý. Potřebuje granule pro malá plemena plus vodu, a i když jim dáte krmení k dispozici stále, tak se nepřejídají. Čivava není vhodná k úplně malým dětem, ale hodí se naopak pro starší lidi. Čivava je veselý a milý pejsek, který vám bude dělat samou radost.
Péče o štěně
V první řadě nesmíte zapomenout na vhodné kvalitní krmivo. Zeptejte se chovatele, na co je štěně zvyklé, a při první návštěvě veterinárního lékaře si nechte poradit, co je pro štěně v této fázi života nejvhodnější. Pokud chcete krmivo změnit, nedělejte to nikdy najednou, ale vždy postupně alespoň v průběhu 3–5 dnů, předejdete tím různým trávicím potížím.
Když si novopečení majitelé vyzvedávají své7–8týdenní štěňátko, většinou září pýchou a láskou. Udělají všechno možné, jen aby se čerstvý rodinný přírůstek cítil ve svém novém domově co nejlépe a aby mu co nejlépe pomohli přizpůsobit se veliké změně v jeho životě. Majitelé jsou často „přesyceni“ informacemi o krmení, vakcinaci i odčervování, ale brzy vyvstane řada dalších otázek a najít na ně odpověď není vždy snadné. Nejdůležitější pravidlo je: Nic se nemá přehánět.
Štěně potřebuje dobré krmivo. A potřebuje ho dostatek. V tomto stadiu života potřebuje vyvážené krmivo k výživě rostoucích kostí, zubů a svalů, k udržení krásné srsti a pro správný vývoj veškerých orgánů. Potřebuje také dostatek energie, aby zvládl náročné celodenní hraní.
Krmení po odstavu: Pokud je štěňátko čerstvě odstavené, potřebuje zhruba 2x tolik energie než dospělý pes. Jak stárne, tato energetická spotřeba se snižuje. Jakmile dosáhne 40 % své dospělé váhy, bude potřebovat asi 1,6x víc energie než dospělý pes a při 80 % to bude jen 1,2x víc. Toto jsou samozřejmě pouze hrubé odhady, které se mohou pro každé plemeno mírně lišit.
Krmení štěňat: Než začne být štěně odstavováno (zhruba kolem 5. týdne věku), může začít s pevnou stravou 3x a víckrát denně. Nejlepší je začít s granulemi pro štěňata zalitými vodou a rozmíchanými na kaši. Od věku 7 týdnů je vhodné vodu v granulích ubírat a přejít na granule suché. Kolem 3. měsíce pak stačí počet denních dávek omezit na dvě.
Krmení vrhu: Dejte největší štěně na chvíli stranou, když se chystá první krmení, ať mají jeho sourozenci větší šanci se k misce také dostat, a zpátky ho pusťte až později, když má každý u misky své místo. Stejně tak by v době krmení štěňat neměla být přítomna fena – i ona by byla daleko rychlejší než štěňata.
Během prvních několika týdnů života by štěňátko samozřejmě mělo vypadat jako kulička, ale pokud tak vypadá i kolem 13. týdne, uberte trošku na krmné dávce. Ve věku 3,5–4 měsíce pak opět mírně omezte krmnou dávku – rozhodně ne tak, aby štěně bylo hubené, ale abyste měli jistotu, že nebude tlusté. Pokud si nejste jisti, jak na tom se svou váhou je, poraďte se s veterinářem.
Kolem 6. měsíce, v závislosti na plemeni, dochází k růstovému sprintu a pejsek se stává dlouhým a hubeným.
Fenek – fenek berberský (Vulpes zerde) – je nejmenší ze všech lišek a snadno se pozná podle obrovských boltců.
Ve vzácných případech se sdružuje do skupin až po deseti, ale vztahy mezi jejich členy nejsou jasné. Každý si vyhrabává vlastní doupě několik metrů hluboké. Samci si značkují území močí a v době páření jsou velmi agresivní. Páření probíhá uprostřed nebo koncem zimy, a pokud je vrh ztracen, páří se znovu. Samice se o potomky starají samy, brání hnízdo, kde mláďata zůstávají dva měsíce pod jejich ochranou. Po celou tu dobu samec nesmí do hnízda vstoupit.
Areál fenků leží v pouštních oblastech severní Afriky, Sinajského a Arabského poloostrova. Vyskytují se v Maroku, Tunisku, Libyi, Alžírsku, Egyptě i Saúdské Arábii a také v Mali, Mauretánii, Čadu, Nigeru a Súdánu až do 15–35° severní šířky. Fenek je zvíře dokonale přizpůsobené životu na Sahaře, preferuje písčitou poušť, kde obývá stabilní písečné duny. Zároveň potřebuje stanoviště, kde rostou trávy nebo keře.
Fenci se často chytají a prodávají jako mazlíčci, ale příležitostně se loví i pro kožešinu. Naštěstí žijí skrytě v nepřístupných oblastech, takže ztráty způsobené lovem nejsou velké. Navíc se fenek v zajetí dobře množí.
Fenek je aktivní převážně v noci, přes den se schovává před pouštním žárem v hlubokých norách vyhrabaných pod kameny a kořeny rostlin. Fenci jsou velmi aktivní, hraví a neuvěřitelně pohybliví – dospělý fenek dokáže z místa vyskočit 70 cm do výšky a přes jeden metr do dálky, což činí téměř čtyřnásobek jejich délky. Cítí-li se ohroženi, zahrabou se tak rychle, že doslova „zmizí v písku“. Fenci jsou velmi společenská zvířata a odpovídá tomu i množství různých zvuků, které slouží ke komunikaci s ostatními členy skupiny. Zřejmě i ocasní žláza slouží nějakým způsobem k posílení sociálních pout ve skupině.
Nory mívají několik vchodů a jedinou noru může obývat množství fenků, výsledkem je pak složité bludiště podzemních chodeb. Doupata jsou vystlána listy, trávou, peřím a srstí.
Žijí v rodinných skupinách složených z jednoho nebo několika dospělých párů, jejich letošních mláďat a možná i některých starších potomků. Občas může v jediné noře žít i víc takových rodin. Jediná rodina se může skládat i z 10 jedinců.
Na lov se vydávají v noci, a přestože žijí ve skupinách, potravu shánějí sami. Jsou to všežraví oportunisté a využívají jakýkoliv možný zdroj potravy. Výborně vidí a jejich citlivý sluch jim umožňuje slyšet kořist z velké dálky.
Pro úspěšný odchov je dobré již od mládí v jednom akváriu chovat nejlépe jednoho samce a dvě samičky. Dospělý sameček totiž obhajuje své teritorium. Samečka poznáte podle velkých a silnějších výrůstků (vousků) na tlamičce a na čele. Oproti samičce je celkově větší a v břišní partii štíhlejší. Když je samička připravená na kladení jiker, sameček vybere vhodnou skrýš, předem ji vyčistí a připraví. Jakmile jsou jantarově žluté jikry nakladené, samička ihned skrýš opouští. Sameček jikry oplodní, hlídá je až do vykulení (trvá 5 dní) a následně se o potěr stará sám. Po dalších cca 5 dnech se vstřebá žloutkový váček, malý potěr začne mít hnědou barvu, vyplave do volné vody a vy můžete začít s krmením. Na začátek úplně stačí suché tablety s vyšším obsahem rostlinné složky. Později můžete přidávat i spařený mražený špenát a sekané nitěnky. Krmte častěji a v menších dávkách. Samec pečuje o mladé až do jejich rozplavání a pak si jich již nevšímá. Ve věku 3 měsíců mají mladí krunýřovci délku cca 3 cm.
Páv zelený patří mezi největší druhy pávů na světě. Kohout může měřit 180 až 300 cm a slepice 70 až 100 cm, dospělý kohout váží od 3,8 do 5 kilogramů. Samci jsou mnohem větší než samice, ty váží přes kilo. Peří samce je převážně zelené a modré, ale má i zlaté, šedé, černé a bílé odstíny. Krásným ocasem láká samice v době páření. Tato pera mohou měřit více než jeden metr na délku a mají krásný design ve tvaru očí. Původně tento páv obýval primární a sekundární lesy, louky a pastviny v Asii a v zemích, jako je Jáva, Malajsie, Bangladéš a Indočína. Samci žijí osaměle a tvoří páry pouze v období rozmnožování. Samice žijí v malých rodinných skupinkách. Tento druh pávů je tišší než páv indický a je ho slyšet hlavně ráno a pozdě odpoledne.
Krmí se ovocem, obilím, semeny, pupeny, listy a hmyzem, které najdou na zemi. I když vědí létat, raději chodí pěšky. Ve večerních hodinách, spí v korunách stromů, aby se vyhnuli predátorem. Hnízdí na zemi, kde mají mělkou prohlubeň v písku, skrytou ve vegetaci a mezi skalami. Samice snese čtyři až šest vajec, které inkubují až 28 dní.
Tento druh byl kdysi zcela běžný v Asii, ale dnes je druhem ohroženým vyhynutím. V některých zemích (například v Malajsii) již zanikl. Zelený páv byl loven pro své peří na ozdoby a oblečení, i pro maso. V Číně zemědělci tráví tento druh páva, protože jim ničí úrodu.
Pávi se dají koupit přímo od chovatele nebo na internetu. Cena se pohybuje podle chovu, mláďata se dají pořídit okolo 1 000 korun za kus, dospělá samice okolo 2 000 korun a dospělý samec i 4 000 korun.
Při volbě krmiva pro maltézského psíka je třeba se striktně řídit momentálním věkem a velikostí psa. Po odběru štěňátka je důležité respektovat, na co bylo štěně zvyklé u původního chovatele, a případnou změnu krmení provádět pouze velmi zvolna. Výrobci krmiv dnes nabízejí mnoho alternativ v oblasti výživy malých plemen, mezi která maltézáček patří. Některá krmiva poskytují svým složením (obsah fosfátů sodíku) jistou prevenci při potížích se zubním kamenem. Výběr kvalitního krmiva přesně na míru zajistí adekvátní přísun potřebných živin v každé životní periodě.
Od 10. měsíce věku stačí většinou jedno jídlo denně. To by mělo obsahovat hlavně maso (může jít i o jídlo z konzervy). Jakmile pes hned veškeré žrádlo nesežere, ukliďte ho, nikdy ho nenechávejte stát, pes si musí zvyknout na přesné časy krmení. Množství krmiva je rozdílné, řídí se podle věku a velikosti psa a je ovlivněno tělesnými požadavky.
V principu nepotřebují psi obměnu krmiva, je-li optimálně zkombinováno. Konzervované krmivo, jako například Pedigree Pal, Cesar, Dogstar, ve spojení s vločkami zpravidla stačí. V každém případě musí mít pes k dispozici dostatečné množství pitné vody (žádné mléko, neboť vede většinou k dlouhodobým průjmům).
Jestliže krmíte z konzervy, není nutné dodávat žádné další vitamíny. U doma připravované stravy je vhodné denně do stravy přidat vápník. Velmi dobré jsou produkty „Hypercoat“ a „Biotin Forte“, které mimo jiné podporují zdravý růst srsti. Můžete přidat denně špetku soli do krmiva, 2 až 3krát týdně rybí tuk. Můžete také přimíchat nadrobno nakrájenou zeleninu, například mrkev, špenát, cibuli, a dokonce i česnek (i do konzervovaného krmiva).
V období růstu psa má strava prvořadý význam. Po úplném odstavení od matky je vhodné přejít na kvalitní suchou stravu pro štěňata. Důležité je složení krmiva, pokud je vyvážené, není již potřeba její doplnění vitamíny, minerály a proteiny.
Když pes přestane růst, bývá považován za dospělého. V tomto období je vhodné přejít ze štěněčí stravy na stravu pro dospělé psy. Při výběru krmiva je nutné přihlédnout k velikosti a aktivitě psa.
Starší pes má jiný životní styl než aktivní dospělý pes. Méně si hraje, více spí a nemá již tak velké nároky na množství a energetickou hodnotu přijímané stravy. Tyto změny vyžadují nové složení potravy, neboť krmivo pro aktivní psy by mohlo způsobit tloustnutí a zhoršení zdravotního stavu psa.
Maltézáčka a vlastně žádného psa nikdy nekrmte čokoládou. Pes je ohrožen produkty z kakaa, které obsahuje toxin theobromin a kofein. Smrtelná dávka pro psa je 100–200 mg na 1 kg živé hmotnosti psa. U psů se po 4 až 12 hodinách od příjmu čokolády objeví zvracení a průjem, dále pak třesavka, svalové křeče, ochabují jim zadní končetiny a nakonec umírají na srdeční selhání. Psi, kteří trpí epilepsií, mohou reagovat i na velmi malé množství theobrominu.
Na výchově pejska začněte pracovat okamžitě, jakmile si ho přivedete domů. Klidně už v 8 týdnech. Práce se štěnětem je mnohem snadnější než s dospívajícím puberťákem, u kterého se na výchovu zapomnělo. Výcvik štěněte však nemusí být vůbec snadný, pokud je neposlušné.
Cvičit pejska neznamená s ním hned trávit 2 hodiny na cvičáku, tak dlouho pozornost neudrží ani dospělý pes. Cvičit můžete 5 minut při každém venčení.
Na každé venčení byste měli mít s sebou následující vybavení (jak na manipulaci s pejskem, tak na jeho výcvik):
obojek a vodítko – obojek bude nosit pejsek po celý život, měl by si na něho zvyknout co nejdřív; snadno ho za něho chytnete nebo připnete k vodítku;
hračku – osvědčený je uzlík na přetahování, upoutáte jím pejskovu pozornost a zabavíte ho;
pamlsky – díky pamlskům pejsci většinou udělají vše, na dobrotu se naláká každý pejsek.
Pejska oslovujeme jménem, voláme na něj a neustále mu jej opakujeme. Zároveň však učíme štěně základům slušného chování a socializaci, to znamená, že mrňouska bereme všude s sebou. Vozíme ho autem, bereme do města mezi lidi (obzvlášť je dobré mezi malé děti, aby si jej chovaly a hrály si s ním). Vyroste vám tak sebevědomý a nebojácný pes. Po jméně můžeme začít učit štěně přivolání, zalehnutí či sednutí, které se učí formou hry, a můžeme použít i pamlsky jako odměny. Je dobré štěněti na obojek připevnit tenkou šňůrku několik metrů dlouhou, která nám bude sloužit jako prodloužená ruka.
Mezi nejčastější chyby při výcviku patří:
Neznalost práce s pejskem – bývá asi nejčastější příčinou všech neposlušných psů. Člověk si pořídí psa a vůbec netuší, jak s pejskem pracovat. Mezitím štěněcí období je to nejdůležitější. Nejdříve si tedy něco nastudujte z knížek, nebo se jděte podívat na cvičák.
Trestání pejska – musíte štěně nejdřív naučit všechny povely, a netrestat ho za to, že neposlouchá, když jste ho to nenaučili, když neví, co se po něm chce.
Negativní přístup – navazuje na předchozí bod. Lidé si myslí, že když budou na pejska křičet, že poslechne. Opak je pravdou. Pejsek se bude bát a povel nesplní.
Nedůslednost – často se volá na psy „ke mně, k noze, čekej“ a další povely zakřičené téměř společně. Jak má pejsek vědět, jaký povel splnit? Nakonec pejsek nesplní ani jeden, dostane vynadáno a páníčkovi je to jedno.
Ignorace – s trendem mít pejska je trend nechat ho dělat cokoli.
To, jaké vlastnosti bude mít dospělý francouzský buldoček, záleží už na jeho výchově v raném věku. Socializační období trvá zhruba do věku patnácti týdnů, a v tomto čase se štěně učí reagovat na různé životní situace. Je proto vhodné předkládat štěněti maximum podnětů a vést ho k tomu, aby na neobvyklé zážitky reagovalo klidně: vyzkoušet jízdu výtahem, autem či jinými dopravními prostředky, vyjít si na procházku do odlišného prostředí, než je štěně zvyklé, zvykat ho na provoz na silnicích, seznamovat psa se zvířaty, s dětmi i dospělými, navštívit veterináře, vyzkoušet vodítko a obojek.
Chovatel musí mít na paměti, že sám musí i na nečekané situace reagovat klidně, aby psa nestresoval vlastními netypickými reakcemi – a nikdy nezvedat psa do náruče. Důslednost je nejdůležitější moment při výchově francouzského buldočka. V zásadě platí, že cokoliv je jednou povoleno, mělo by být povoleno vždy a naopak, a že cokoliv zakáže jeden člen domácnosti, musí zakazovat i ostatní. Toto plemeno dokáže dobře vycítit jakékoliv zaváhání a umí jej využít ve svůj prospěch.
Pes se nejlépe naučí poslouchat povely za odměnu – pochvalu, pohlazení i pamlsek. Od chvíle, kdy se štěně ocitne v nové domácnosti, je třeba využívat každého kladného momentu v chování psa a spolu s příslušným povelem jej pochválit. Francouzský buldoček se rád zavděčí a bude proto opakovat všechno, za co byl pochválen.
Francouzští buldočci milují pozornost a každé odloučení pokládají za trest. Štěně tak v době, kdy rodina není doma, může ničit věci, a to jednak proto, aby se zabavilo, jednak proto, aby si vynutilo pozornost.
S tresty za podobně nevhodné chování je to složitější. Konkrétně za ničení věcí je lépe přivyknout jej na pokojovou boudu, avšak nikdy ne za trest. Pes by měl boudu chápat jako místo, kde je sám chráněný a kde by ho nikdo, tedy ani děti, neměl rušit. Štěně trestáme vždy těsně před tím, než má k nevhodnému chování dojít, například než se rozběhne za kočkou, a to tak, aby vůbec nepoznalo pocit uspokojení z dobře prohnané kočky. Pokud trest následuje až po činu, bude pes příště dávat přednost kladům požitku před zápory trestu.
Způsob trestání musí být umírněný. Není vhodné štěně uchopit za kůži na krku a zatřást s ním, protože to je způsob, kterým psi usmrcovali kořist. Trestat lze slovně, například výkřikem „Fuj!“, nejlépe tak, aby se leklo.
Výcvik k čistotnosti spočívá v prevenci, štěně musí od prvního dne u chovatele chodit často ven.
Teju žakruarú (Tupinambis teguixin) obývá ve volné přírodě severní část Jižní Ameriky, Střední Ameriku a také karibské ostrovy. Obývá deštné pralesy, savany a otevřenou travnatou krajinu, kde si s oblibou vyhrabává obytné dutiny.
Dospělí jedinci tohoto druhu dorůstají délky až 1,35 metru, z toho ovšem tvoří celý jeden metr ocas. Tento druh je zbarven černožlutým mramorováním, v němž na hřbetě převládá černá a na břiše naopak žlutá barva. Může být naznačeno podélné i příčné pruhování. Rozmístění a tvar skvrn a skvrnek je přísně individuální a může sloužit jako určovací znak jednotlivce, něco jako otisky prstů u lidí. Zadní polovina ocasu je světle a tmavě příčně pruhovaná. S přibývajícím věkem zbarvení těla tmavne. Teritoriální samečci jsou větší než samičky. Mláďata umí v nebezpečí běžet po zadních končetinách. Hmotnost dorostlých jedinců se pohybuje kolem 4 kilogramů. Samečci mají dobře vyvinuté preanální a stehenní póry.
Pro jeden dospělý pár ještěrů těchto plazů potřebujete terárium o minimálních rozměrech 250 x 100 x 100 cm. Pro každého dalšího jedince musíte plochu terária zvětšit o 20 %. Na dno položte 20–30 cm vysokou vrstvu směsi písku a jílu, kterou udržujte stále mírně vlhkou. Podrost, ve kterém se teju žakruarú pohybuje ve volné přírodě, simulujte silnějšími kořeny, větvemi a kusy korku. Zařízení by měly tvořit především silné větve a různé dřevěné police určené ke šplhání. Nezbytná je miska s vodou k napájení.
Teplota uvnitř celé ubikace může být běžnou teplotou pokojovou, kolísající v závislosti na ročním období mezi 22–28 °C ve dne a 18–26 °C v noci. Důležité je však lokální vytápění, které dovoluje zvířatům vyhřát se na několika exponovaných místech, a to až na 45 °C. Vlhkost je nutné regulovat večerním rosením, klidně přímo na těla živočichů.
Teju žakruarú požírá z 60–80 % hmyz, zbytek tvoří drobní hlodavci, vejce, kuřata a také ovoce. Hovoří se o něm jako o druhu vysloveně nebezpečném, který napadá člověka takřka bez výstrahy, je nervózní, útočný.
K páření dochází zpravidla po skončeném zimním klidu. Samec se při námluvách přibližuje k samičce a s pocukáváním celého těla se ji snaží olizovat a něžně okusovat směrem od ocasu k hlavě. Samička zprvu uniká a nechává se přemlouvat, dokud ji nakonec sameček neuchopí za kůži v zátylku. Pak ji zadními končetinami dráždí v pánevní oblasti, načež samička zvedá ocas a dochází ke spojení.
Zhruba 6 týdnů po páření klade samice 4–10, ale také až 30 vajec. Ne každé pozorované páření však vede k následné snůšce vajec. Inkubace trvá kolem 160 dní a mláďata měří po vylíhnutí přibližně 22 cm.
Dospělý pes by měl být odčerven alespoň jednou za 3–6 měsíců, a to nejen, když jsou u něj objeveni parazité. Ty lze vypozorovat ve stolici v podobě vajíček či jiných stadií vývoje. Veterinář provádí takzvané koprologické vyšetření, tedy vyšetření trusu, kdy zjistí daného parazita a jak s ním nejlépe bojovat. Nejedná se o povinné vyšetření, ale chovatelé, kteří myslí na prevenci, běžně dodržují alespoň 6měsíční pravidelnost kontrol i bez náznaků potíží.
Frekvenci odčervování určuje veterinární lékař také na základě plemene, velikosti a věku psa, jeho zařazení a využití, rozhodující může být rovněž styk s hospodářskými zvířaty, u nichž se běžně vyvíjí cizopasníci přenosní na psy. Optimální frekvence odčervení psa může být 3x za rok, tedy každé 4 měsíce. Chovná fena by měla být odčervena během krytí a poté až společně se štěňaty. Během březosti bychom se měli odčervování raději vyhnout, některé přípravky mají totiž prokazatelně teratogenní efekt (Drontal). Jediným přípravkem schváleným pro použití během březosti je preparát Stronghold.
V praxi se psi většinou odčervují preventivně bez koprologického vyšetření, a to v rozmezí 3 až 6 měsíců. Pokud jsou přímo v trusu viditelní parazité nebo jejich články, je nutné po 14 dnech odčervení zopakovat. Při stanovení frekvence odčervování je nutné přihlédnout k využití psa (pracovní, lovečtí psi), zda je trvale doma či venku, v blízkosti hospodářských či jiných zvířat, jaký je počet psů v domácnosti, zda je v domácnosti malé dítě a podobně.
Bohužel přežívá mylná představa, že odčervení chrání zvíře proti vnitřním parazitům po dobu několika týdnů, nebo dokonce měsíců. Mnoho chovatelů nechává dospělého pejska odčervit jednou za půl roku, udělá si poznámku v kalendáři a dalších šest měsíců si s pocitem čistého svědomí užívá klid. Jenže díky nedostatečnému poučení se zatím scénář souboje s parazity může vyvíjet ve prospěch škodné škrkavky. Jejími vajíčky, kterých denně vyprodukuje několik set tisíc, jsou následně zamořeny prakticky všechny lokality, kde domácí mazlíčci kálejí. Stačí vzít psa vyvenčit do nejbližšího parku a vzhledem ke zvyku očichávat či olizovat pachové stopy máte slušnou šanci, že se již pár hodin po podání antiparazitik pozřením vajíček přítomných v kontaminované trávě znovu nakazí. Jelikož škrkavky ve střevě dospívají čtyři týdny, zbývá jim do dalšího termínu dehelmintizace spokojených pět měsíců přiživování.
Odčervování je ve skutečnosti jednorázový úkon a s očkováním, za které jej mnoho lidí zaměňuje, nemá absolutně nic společného.
Následující období je asi pro řadu majitelů králíčků to nejhorší, protože králíček přichází do puberty a vše, co se během předcházejících měsíců naučil, náhle zdárně potlačuje. Králíčci bývají velmi neposlušní a zcela zapomínají na čistotnost, někdy ji dokonce úmyslně porušují, aby si označkovali teritorium. Pro toto období je také typické, že králíček je už pohlavně dospělý, a proto je schopný plodit mladé, a proto by se měli nekastrovaní samečci a samečky oddělit. Březost v tak mladém věku by totiž pro samičku mohla být velmi nebezpečná.
Dospělý pes bez sleziny naštěstí může existovat, jen by neměl být vystavován stresu, protože stres se u psů odbourává právě prostřednictvím sleziny. Dále by mu mělo být dodáváno železo, mimo jiné v tabletách, a alespoň jednou za rok musí být proveden rozbor krve (krevní obraz, obsah prvků, tuky a podobně) a provedeno vyšetření srdce, aby se zjistilo, je-li vše v pořádku.
Než králíčka poprvé vypustíte doma z klece, je dobré odstranit vše, co by pro něj mohlo být pokušením. Dobré je tedy odstranit, nebo zamaskovat kabely (dají se třeba schovat do různých lišt), protože překusování kabelů se králíček odnaučí jen těžko. Možná to nějakou dobu neudělá, ale počítejte s tím, že když ho tím budete „pokoušet“, tak o ten kabel nakonec přijdete.
Králíčci se hrozně rádi mazlí a mají rádi měkké věci jako jsou deky, peřiny, postele nebo gauče. Problém je, že si je často značkují nejen bobky, ale i močí, což nikdo z nás jistě neocení. Pokud máte také látkový gauč, tak se občas stává, že králíčci látku trhají, někdy si tím vynucují pozornost. Tohle se králíček ale při důsledné výchově dokáže odnaučit. Problémem také bývají vysoké koberce, z nichž králíčci rádi vytrhávají nitě, nejhorší je, že někdy je i jedí, což jim může způsobit velké zdravotní komplikace. Králíčci si také velmi rozumí s naším oblečením, pokud někde v dosahu králíčka necháte válet jakékoliv oblečení, je dost pravděpodobné, že vám ho „vylepší“ nějakými dírkami. Čůrání do postele, nebo na gauč, může způsobovat snaha králíčka ukázat nám, že on je v domě pánem, případně ale tak může dávat najevo, že se mu něco nelíbí.
Stejně jak odstranit kabely je vhodné odstranit z králíčkova dosahu i všechny pokojové rostliny, velká část z nich totiž bývá jedovatá a králíček má tendenci okusovat vše, co potká, takže by mu to mohlo vážně ublížit. Pokud by se králíček zrovna do takové rostliny nepustil, je dost pravděpodobné, že bude hrabat v květináči, opět je to jeho přirozenost, se kterou nic nenaděláte. Kromě pokojových rostlin mohou být pro králíčka nebezpečná také další zvířata, která máte v bytě, nebo se kterými se může setkat venku při venčení. Ne každý pes a kočka si totiž s králíčkem rozumí a řada psů má silný lovecký instinkt, obzvlášť když před nimi králíček začne prchat. Kromě zvířat a rostlin jsou pro králíčka nebezpeční také lidé. Řada dětí (obzvlášť ty malé, kterým nevysvětlíte, že králíček není hračka) má ve zvyku králíčka tahat a sahat na něj, když on o to nemá zájem. Králíček pak bývá agresivní, zároveň je to také malé zvířátko, které děti mohou nevhodně zmáčknout, nebo uchopit a tragicky mu ublížit. Ale i dospělý se často dopouštějí chyby ve vztahu ke králíčkům. Někteří majitelé chtějí svým králíčkům dopřát čerstvý vzduch a vystaví je někde na přímém slunci, aniž by si uvědomili, že se králíček nemá kde před sluníčkem schovat (to se často stává, pokud králíčkovi vytvoříte ohrádku třeba na zahrádce), zároveň také musí mít možnost příjmu tekutin. I králíčkovi může hrozit úpal, který ale pro něj může být smrtelný. Snad každému majiteli králíčka se někdy stalo, že na králíčka omylem šlápl. Králíčci mají totiž tendenci se motat pod nohama, obzvlášť když jim majitel nese nějakou mňamku. Pokud to není nic vážného, stačí se králíčkovi vlídným hlasem omluvit (cítí tón hlasu a pochopí, že to nebyl žádný útok ani trest).
Jedním z oblíbených plemen zakrslých králíčků je bezesporu zakrslý beran. Zakrslý králíček beránek váží zhruba kolem 1,5 kg až 2 kg. Této váhy by měl dosáhnout zhruba na půl roce života. Přitom první měsíc váží zhruba 200 gramů. Pro tohoto králíčka je typické zavalité tělo, které je zároveň i krátké. Zakrslý beran nemá výrazný krk, naopak někdy může působit, že nemá krk žádný. Nohy zakrslého beránka jsou středně dlouhé, ale také velmi silné. Jeho hlava je široká a typické jsou pro něj dlouhé svěšené uši, na jejichž koncích jsou zvláštní hrbolky, které se nazývají korunky. Při pohledu zepředu mají uši tvar podkovy. Rozpětí uší je zhruba 25 cm. Barva srsti je různá, obvykle vychází z druhu plemene. Zakrslý beránek má několik plemen: divoce zbarvený, bílý červenooký, bílý modrooký, černý, madagaskarový – durynský, bílopesíkatý, divoce perlový strakáč, havanovitý, perlový modrý, perlový, rhönský, strakáč divoce zbarvený, strakáč madagaskarový – durynský, modrý. Jedná se tedy snad o všechny možné barevné kombinace pro zakrslé králíčky.
Zakrslý beránek patří mezi uznaná zakrslá plemena králíků za předpokladu, že se nejedná o zakrslého berana hřivnatého a nebo zakrslého berana teddyho, tito kříženci nejsou uznanými plemeny.
Chov zakrslého králíka beránka
Chov a péče o všechny zakrslé králíčky jsou rozepsány v jiném článku, a proto se zde nachází stručné shrnutí. Pro králíčka je důležité mít vlastní prostor. Nejlépe k tomu poslouží klec, která musí mít patřičné vybavení (miska na jídlo, miska nebo napáječka na vodu, jesličky na seno, záchod). Pokud má klec podlahu z drátků, je třeba na ni umístit nějakou pevnější podložku, aby si králíček neotlačil tlapky. Otlaky by mu mohly způsobit zdravotní problémy. Klec by měla mít kolem jednoho metru, to platí obzvlášť, když hodláte králíčka nechávat přes den, když nejste doma, zavřeného. Musí mít prostor, kde se může dostatečně „vyřádit“. Králičí záchod je nutné pravidelně čistit, pokud tak neučiníte, může ho králíček vyhrabávat, nebo ho přestane používat. Králíček se ve většině domácností může pohybovat volně po bytě. Byt by měl být tomu ale přizpůsoben. V dosahu králíčka by neměly být umístěné žádné knihy, časopisy, kabely, ani pokojové květiny. V podstatě nic, co by králíček mohl při volném pobíhání zničit, nebo co by mu mohlo nějak ublížit. Pokud budete králíčka vodit ven na procházku, je nutné ho na králičí „kšíry“ učit už od malička, u staršího králíčka to už téměř není možné. Králíček, který se navíc bude pohybovat venku, musí být očkován proti řadě chorob, které by si mohl zvenčí přinést. Pokud mu vytvoříte někde venku vhodnou ohrádku, tak je potřeba ji vhodně vybavit.
Pro každého myslivce je důležité vědět, kdy probíhá srnčí říje. Říje u srnců probíhá zhruba měsíc v období od poloviny července do poloviny srpna. V červenci tedy začínají srnci soupeřit o přízeň samic (pohlavně dospělá srna je od 16. měsíce věku). Přestože je srnec polygamní, tak nepokládá srny najednou. Nejprve honí (srnec v době říje doslova honí srnu po pravidelných trasách) a pokládá jednu srnu, a až když její říjnost skončí, pokládá srnu další. Říjnost srny trvá zhruba 4 – 5 dní. Takže za ten měsíc, kdy probíhá srnčí říje, by srnec mohl stihnout oplodnit zhruba 6 srn (teoreticky). Srnec říjnou srnu pozná snadno, ta se ozývá pískáním, pokud by o stejnou srnu projevili zájem dva srnci, tak dochází k souboji, který samozřejmě vyhraje ten silnější a ten má tu čest srnu oplodnit. Zárodek plodu se pak zhruba 16 týdnu vůbec nemění, což se nazývá jako latentní gravidita = diapauza. Zajímavé je, že diapauza není vůbec nutná, pokud by srna byla oplodněná až v třeba v listopadu, tak diapauza nenastává a březost srny trvá tak jen pět měsíců. S diapauzou totiž březost trvá zhruba 9 měsíců. Srnčata se tak rodí zhruba v květnu, případně na začátku června. Srna může mít maximálně 2 mláďata (výjimečně tři), pro něž je typická barva srsti – hnědá s bílými skvrnami (tyto skvrny pak zmizí zhruba za 2 měsíce). Mláďata se rodí s otevřenýma očima. O mláďata se během prvních dní stará matka, která je chodí několikrát denně krmit, mezitím jsou mláďata schovaná někde v hustých křovích, polích i loukách. Srna srnčata kojí několik týdnů.
Během 16 měsíců od narození srnče dospěje, u srnčat je důležitá pohlavní dospělost, tak se pozná dospělý jedinec. Srny a srnci se ve volné přírodě mohou dožívat kolem 10 let života. Málokdy se to ale podaří, vzhledem k lovům (lov srnců je povolený v období května až září, lov srn a srnčat v období září až prosince) a častým nehodám.
Blechy jsou nejčastějšími parazity, kteří se vyskytují u koček. Jednou za život je má určitě každá kočka. Většina z nich trpí blechami neustále, a tak se musí pravidelně odblešovat. Bohužel odblešení kočky není vůbec jednoduché, protože blechy se nacházejí nejen v její srsti, ale i na všech pokrývkách a místech, kde kočka pobývá. Stačí jedno bleší vajíčko a kočka má blechy zpět. A když přijde do kontaktu s jinou zablešenou kočkou, opět blechy chytne.
Mezi typické příznaky blech u kočky patří, že se kočka intenzivně škrábe, takže následně můžete nalézt kousance červené barvy ne její kůži. Může mít dokonce na kůži holá místa, lysiny (objevují se spíše u hlavy), potom mluvíme o alergii na bleší kousnutí.
Blecha měří několik milimetrů, je plochá a viditelná pouhým okem. Barvu má zrzavou až tmavě zrzavou. Můžete si také všimnout, že dobře skáče. Blecha klade vajíčka a vylučuje trus, který najdete v srsti kočky – vypadá jako černé kuličky. Pokud tyto kuličky položíte na papír a navlhčíte je, okolí se zbarví do červena. Je to proto, že trus obsahuje nestrávenou krev, kterou se pak živí larvy. Blecha klade vajíčka, která se ale neudrží na srsti zvířete, a tak se ze srsti uvolňují do okolního prostředí. Asi za 4 týdny vyroste dospělý jedinec, který pak začne sát krev zvířete. Může ale kousnout také člověka.
Zvýšená citlivost na bleší kousnutí či alergická dermatitida se obvykle projevují nesnesitelným svěděním. Svědění může způsobit i jedno nebo dvě bleší kousnutí týdně, tudíž se může projevovat i poté, co jste již s likvidací blech začali. Příznaky se obvykle objevují epizodicky, většinou se však s přibývajícím věkem horší.
U koček se často projevuje onemocnění zvané neurodermatitida (zánětlivé onemocnění kůže, které může být i psychogenního původu), které má za následek problémy s chováním a úzkostné stavy. Spolehlivým ukazatelem zablešení je časté a nepříjemné svědění, ztráta srsti a strupy na kůži kočky. Ve většině případů je zadní část těla postižena více než oblast hlavy a krku, ale kočky, které trpí alergií, mohou mít léze kdekoli. Blechy nebo jejich nečistoty mohou být více či méně viditelné.
