DOMÁCÍ MAZLÍČEK a nejen to vám přinášíme v tomto článku. Fenek, nebo také fenek berberský, je nejmenší liška na světě. Tento malý živočich má vzhledem k velikosti těla největší uši ze všech psovitých šelem. Někdy je tato šelma nazývána pouštní liška, a to z toho důvodu, že obývá pouštní území.
Fenek chov
Fenek – fenek berberský (Vulpes zerde) – je nejmenší ze všech lišek a snadno se pozná podle obrovských boltců.
Ve vzácných případech se sdružuje do skupin až po deseti, ale vztahy mezi jejich členy nejsou jasné. Každý si vyhrabává vlastní doupě několik metrů hluboké. Samci si značkují území močí a v době páření jsou velmi agresivní. Páření probíhá uprostřed nebo koncem zimy, a pokud je vrh ztracen, páří se znovu. Samice se o potomky starají samy, brání hnízdo, kde mláďata zůstávají dva měsíce pod jejich ochranou. Po celou tu dobu samec nesmí do hnízda vstoupit.
Areál fenků leží v pouštních oblastech severní Afriky, Sinajského a Arabského poloostrova. Vyskytují se v Maroku, Tunisku, Libyi, Alžírsku, Egyptě i Saúdské Arábii a také v Mali, Mauretánii, Čadu, Nigeru a Súdánu až do 15–35° severní šířky. Fenek je zvíře dokonale přizpůsobené životu na Sahaře, preferuje písčitou poušť, kde obývá stabilní písečné duny. Zároveň potřebuje stanoviště, kde rostou trávy nebo keře.
Fenci se často chytají a prodávají jako mazlíčci, ale příležitostně se loví i pro kožešinu. Naštěstí žijí skrytě v nepřístupných oblastech, takže ztráty způsobené lovem nejsou velké. Navíc se fenek v zajetí dobře množí.
Fenek je aktivní převážně v noci, přes den se schovává před pouštním žárem v hlubokých norách vyhrabaných pod kameny a kořeny rostlin. Fenci jsou velmi aktivní, hraví a neuvěřitelně pohybliví – dospělý fenek dokáže z místa vyskočit 70 cm do výšky a přes jeden metr do dálky, což činí téměř čtyřnásobek jejich délky. Cítí-li se ohroženi, zahrabou se tak rychle, že doslova „zmizí v písku“. Fenci jsou velmi společenská zvířata a odpovídá tomu i množství různých zvuků, které slouží ke komunikaci s ostatními členy skupiny. Zřejmě i ocasní žláza slouží nějakým způsobem k posílení sociálních pout ve skupině.
Nory mívají několik vchodů a jedinou noru může obývat množství fenků, výsledkem je pak složité bludiště podzemních chodeb. Doupata jsou vystlána listy, trávou, peřím a srstí.
Žijí v rodinných skupinách složených z jednoho nebo několika dospělých párů, jejich letošních mláďat a možná i některých starších potomků. Občas může v jediné noře žít i víc takových rodin. Jediná rodina se může skládat i z 10 jedinců.
Na lov se vydávají v noci, a přestože žijí ve skupinách, potravu shánějí sami. Jsou to všežraví oportunisté a využívají jakýkoliv možný zdroj potravy. Výborně vidí a jejich citlivý sluch jim umožňuje slyšet kořist z velké dálky. Jejich potravou se stávají ještěři (paještěrka, gekon, scink), ptáci a jejich vejce, sarančata, brouci, štíři, pavouci i jiní bezobratlí a&nbs
Stejně jako člověk může se i pejsek dostat snadno do stresu. Ten je u zvířat způsobován situacemi, které jsou pro ně nové, jako například změna prostředí. Některé pejsky zase stresují náhlé a hlasité zvuky, jako jsou bouřky nebo ohňostroje. Ale jak svému zvířecímu miláčkovi od těchto pocitů úzkosti pomoci? Řešením jsou léky na zklidnění pro psa. Nejčastěji se jedná o antidepresiva ve formě tabletek, která mají zpravidla velice rychlý nástup účinku, a tak je psí stres během chvíle pryč. Dlouhodobějším řešením na stres u psa je zklidňující obojek, ze kterého se postupně uvolňují feromony a vůně heřmánku a levandule, a tak bude váš domácímazlíček po celou dobu nošení klidný.
Pro pejsky jsou například doslova za trest silvestrovské oslavy. K podávání uklidňujících léků pro zvířátka by se však lidé měli uchýlit až v případě, že se jejich mazlíček opravdu hodně bojí. V opačném případě by se jich měli vyvarovat. Ideální je, pokud víme, že se bojí, nebrat je ven, ale nechat je v místnosti, ideálně temné, aby neviděli a slyšeli co nejméně. Vhodné je třeba pustit rádio nebo televizi, aby zvuk přehlušil výbuchy. Pokud se bojí opravdu moc, pak je vhodné podat některé léky.
Existují takové, které jsou na bázi aminokyselin, hormonů. Podávají se třeba týden dopředu před silvestrem nebo kdykoliv v průběhu života, pokud se psi něčeho bojí. Obsažené uklidňující látky vylučují takzvané hormony štěstí. Nepůsobí tak, že by pes usnul, jen ho uklidní. Je také možnost podat pejskovi některý z registrovaných gelů na bázi sedativ, a to třeba před půlnocí, přičemž zvíře poté tak napůl usne, na každého pejska to však může působit jinak.
Králík domácí vznikl zdomestikováním králíka divokého, který se běžně nacházel ve volné přírodě v Evropě. Předchůdce králíka domácího pochází z Pyrenejského poloostrova. Divoké králíky chovali už ve Starověkém Římě. Ve středověku se pak králíci chovali v klášterech. Opravdový chov králíků ale začal asi v 16. století. Domestikace tohoto zvířete měla praktické důvody. Lidé si uvědomili, že chov králíka není náročný, a tak si touto domestikací zajistili přístup k jeho masu a kůži. Postupně se z tohoto králíka vyšlechtila ještě jedna forma, která není určená pro chov na maso, ale spíše jako domácímazlíček vhodný do bytů. Jedná se o zakrslého králíka. Je třeba si uvědomit, že všechna plemena králíků, která máme dnes, mají opravdu jen jednoho předka a to již zmiňovaného divokého králíka.
V současnosti se v České republice králík chová v různých chovech, velké množství králíků se nachází ve velkochovech, kde se králíci chovají opravdu jen pro maso nebo pro jejich kožešinu. Jedná se o brojlerové králíky, kteří jsou určitými hybridy.
Zakrslí králíci jsou druhem domácího králíka. Zakrslý králík je na rozdíl od králíka domácího opravdu určen primárně jako domácímazlíček, nechová se tedy kvůli masu a ani kvůli jeho srsti. První plemena zakrslého králíka byla vyšlechtěna z králíka domácího ve Velké Británie. Od králíka domácího se liší svou velikostí a váhou, oboje je výrazně nižší. Zároveň ale u nich neustálé šlechtění způsobilo, že jsou k řadě onemocnění náchylnější než domácí králíci. Zakrslý králík může žít až deset let, ale i toto je velmi individuální, obvykle se ale zakrslí králíci dožívají zhruba pěti let. Zatímco u domácích králíků chtějí chovatelé mít co největší jedince, tak zakrslí králíci váží zhruba 1, 5 kg, což není moc. Plemena zakrslého králíka, která byla uvedena výše, jsou pojmenována obvykle podle druhu a barvy srsti.
Podle Wikipedie jsou obecně králíci malí savci z čeledi zajícovitých, patřící do řádu zajícovců (nazývaného dříve zajíci nebo také dvojitozubci). Rodovým názvem „králík“ (anglicky rabbit) jsou označováni zástupci celkem sedmi rodů, v našich poměrech se tento název obvykle vztahuje ke králíku divokému nebo jeho domestikované formě (králík domácí). Králíci můžou být chováni na maso a pro kožešinu, nenáročnost chovu umožňuje, aby byl králík chován jako domácímazlíček. Wikipedie uvádí, že „teddy“, v oficiálním českém názvu „zakrslý teddy“, je malé plemeno králíka pocházející z Nizozemska a Německa. Vzniklo křížením angorských, liščích a barevných zakrslých králíků.
Hubení blech není jednoduchý úkol. Většinou je přinese domácímazlíček, pes nebo kočka. Prvotně je třeba odblešit zvíře pomocí pipet proti parazitům, šamponu nebo antiparazitního obojku. Druhá a zcela zásadní věc je velmi pečlivý úklid (luxování), aby se blechy zbytečně nepřemnožily. Třetí, nejdůležitější a zároveň poslední fází je provést celoplošný dezinsekční postřik. Používají se profesionální postřiky, které zahubí všechna vývojová stadia.
Při výskytu jakýchkoliv blech je téměř vždy nutné obrátit se na profesionální firmu, svépomocné snahy nebývají úspěšné a většinou jen dojde k většímu zamoření. Při jakékoliv svépomocné aplikaci insekticidního přípravku je vždy bezpodmínečně nutné dodržet návod k použití uvedený na obalu každého přípravku! Pokud se vám podaří blechu chytnout, tak ji už nesmíte pustit. Stačí ji jen malinko na chviličku uvolnit cestu a je pryč! Blecha jde sice rozmáčknout mezi nehty, ale to je těžké, protože ona nepočká na to, až si ji připravíte. Nejjistější je ponořit ji do skleničky s vodou a utopit ji.
Je to velmi inteligentní a přátelský pes s ochranářskými vlastnostmi. Miluje aportování.
Rád se neustále učí novým věcem. Je rád, když může být užitečný. Nesmí se zapomenout na dobrou výchovu, jinak se z něj stane velmi neposlušný pes. Je to vznešený pes, který zaujme svou elegancí a kovově stříbrošedou srstí. Vyniká svou hbitostí a poslušností, je to vhodný rodinný mazlíček.
Miluje hry s dětmi, ale zároveň se chová ostražitě vůči jiným osobám. Vůči domácím mazlíčkům či ostatním psům je nepřátelský. Ostrým štěkotem dává najevo, že chrání svého pána i jeho území.
Původně byl určen k lovu, ale v současné době se šlechtí pro společenské účely. Díky tomu se z něj stal výborný domácí společník, hlídací nebo výstavní pes. Výmarský ohař má rád pohyb, proto je nutné ho několikrát denně venčit. Nejlepší jsou pro něj dlouhé vycházky v přírodě. Tomuto plemenu vůbec nevadí, když ho majitel nechá spát venku v boudě.
Jedná se o plemeno velmi energické. Je nutné mu dopřát velké množství pohybu, dostatek kvalitní stravy, která musí být uzpůsobena podle jeho činnosti. O krátkosrsté plemeno nemusíme moc pečovat, stačí jednou za čas vykartáčovat srst. S dlouhosrstým plemenem je daleko větší práce, musí se pravidelně vyčesávat srst a kontrolovat čistota zvukovodu.
Jedná se o modrou variantu výmarského ohaře krátkosrstého.
První známý výskyt modrého výmarského ohaře se datuje již od roku 1940, kdy se ve vrhu stříbrošedých rodičů chovatele Roberta Pattayeho (tehdejšího prezidenta klubu výmarských ohařů v Rakousku) objevilo štěně modré barvy. Další výskyt byl zaznamenán v Německu, také ve vrhu, kde oba rodiče byli stříbrošedí, chovatele Ludwiga Gaula von Gailberga. Budeme-li se zajímat o to, kde se vlastně v liniích stříbrošedých vzaly geny nesoucí modrou barvu, dojdeme až k úvaze, jakou roli ve vývoji výmarského ohaře krátkosrstého sehrála různá křížení při vzniku tohoto plemene. Například německá modrá doga zde také figurovala. Nyní bychom se mohli dlouhou dobu zaobírat otázkami genetiky. Snad je nutná jen zmínka o míchání barev při křížení modrého a šedého jedince. Když se nakříží šedý s modrým, nikdy nevznikne mix barev, jelikož tyto dvě barvy jsou dvě odlišné entity a těmi také zůstávají. Není to tedy jako míchat šlehačku s kávou, ale jako byste míchali modré a šedé kuličky v misce. Když vylovíte hrst kuliček, vždy budete mít v dlani část modrých a část šedých. Bohužel – pro evropského chovatele – byli první jedinci s tímto krásným zbarvením odvezeni příslušníkem amerických ozbrojených sil do Spojených států amerických. Tam se stal tento pes velmi rychle populárním a velice oblíbeným, používaným buď k prvotnímu loveckému určení, nebo také jako pes záchranářský a služební. Zde byl také později uznán AKC (American Kennel Club) jako čistokrevný jedinec a získával mnoho nejvyšších výstavních ocenění. Některé z nejlepších linií v USA mají jeho geny. Doba uznání modrého „výmara“ do standardu AKC skončila bohužel rokem 1971, kdy klub chovatelů výmarských ohařů prohlásil modrou barvu srsti jako diskvalifikační. Stejně tak dopadli i „výmaři“ dlouhosrstí. Velkým překvapením byl pak fakt, kdy francouzský klub chovatelů výmarských ohařů uznal tuto modrou barvu za odstín šedé, a to z důvodu nespecifikovaného rozsahu odstínu šedé barvy.
Bez ohledu na barvu srsti je modrý ohař stejný jako stříbrošedý, jak vzhledem, tak vlohami, kterými disponují. Jejich hlavním využitím, jak jsme již zmínili výše, je lovecká činnost. Dále pak jsou v hojné míře využíváni na celnicích a jako psi záchranáři. Pro všechny tyto činnosti se výborně hodí díky svému vynikajícímu nosu. Jsou to psi velice vytrvalí, přátelští, temperamentní a velmi vychytralí. Tady je nutno upozornit nezkušené začínající chovatele na potřebu velké dávky opatrnosti a důrazu při výchově, jinak se může velmi rychle stát, že si pejsek vymění místo se svým páníčkem. Pokud se však při výchově výmarského ohaře nic nezanedbá, stane se tento čtyřnohý kamarád velmi rychle nepostradatelným členem rodiny, ať už jako domácímazlíček, nebo lovecky či jinak vedený pes.
Existuje i dlouhosrstá a středně dlouhosrstá varianta výmarského ohaře – byly uznány FCI roku 1935. Z počátku nebyly tyto dlouhosrsté varianty uznávány, ačkoli se ve vrzích krátkosrstých „výmaranů“ rodila i štěňata dlouhosrstá. Díky Rakušanům Hegendorfovi a O. Stockmeyerovi se staly dlouhosrsté variety uznávané a posléze i oblíbené. Psi s dlouhou srstí jsou na údržbu pochopitelně náročnější.
Jedná se o vyrovnaného psa, který byl už od svého prvopočátku používán k lovu, často u něj tedy pozorujeme projevy loveckých instinktů. I přesto je dlouhosrstý výmarský ohař přátelský a snadno se přizpůsobí. Pokud ho nevychováte pevnou rukou vy, sám zjistí, jak na vás, a druhou šanci již nedostanete. Nechybí mu temperament a občas se chová trochu dominantně, svou rodinu však i bez výcviku automaticky a odvážně chrání. S dětmi si rozumí, přesto by si na ně měl zvykat už od štěněcího věku, stejně jako na ostatní psy a drobná zvířata.
Výmarský ohař je střední až velký pes atraktivního vzhledu, psi mají širší lebku než feny. Má dlouhou mordu, z pohledu z boku se zdá až hranatá. U štěňat nás zaujmou blankytně modré oči, které se však v dospělosti mění na jantarové, tmavé až světlé, s inteligentním výrazem. Uši ohaře jsou široké, vysoce nasazené, zaoblené mírně do špičky. Hrudník je silný, ale ne příliš široký. Dlouhosrstí psi se mohou chlubit měkkou dlouhou krycí srstí, která může být jak hladká, tak i mírně zvlněná. Přibližná délka srsti je 3–5 cm, v dolní části těla na krku, břiše a předhrudí může být i delší. Osrstění má stříbrnou až šedavou barvu, včetně přechodů mezi nimi. Hlava bývá světlejší, bílé znaky jsou přípustné jen v malé míře na hrudi a prstech. Setkáváme se také s takzvaným úhořím pruhem – výrazným tmavým zabarvením. V kohoutku psi měří 59–70 cm a váží cca 35 kg, feny 57–63 cm a 30 kg.
Dlouhosrstý výmarský ohař pochopitelně vyžaduje více péče než krátkosrstý. Jelikož patří mezi lovecká plemena, potřebuje dostatek pohybu venku a činnost, která ho zabaví. Díky delší srsti není tak náchylný na studené počasí, rád plave. Vyniká hbitostí, poslušností a vynikajícím čichem, je vhodný k loveckému výcviku, původně byl honicím psem a v 19. století se používal dokonce jako stavěč. Dlouhosrstý výmarský ohař je trochu pomalejší než jiní němečtí stavěči. Je to výborný lovecký pes, domácímazlíček i výstavní plemeno.
Prvního dlouhosrstého výmarského ohaře k nám do Čech přivezl roku 1966 MUDr. Fiala a položil tak základy českých chovatelských stanic. Toto plemeno se už minimálně sto let chová pouze z čistokrevného základu, patří mezi nejstarší německé ohaře.
Psoun prériový (Cynomys ludovicianus) dodnes žije ve volné přírodě, a jak název napovídá, obývá prérie Severní Ameriky. Je to společenský tvor, který má v genech zakódované žití v sociálním společenství velkých kolonií a samotou velmi trpí. Držet psouna doma samotného, to je z hlediska jeho životních potřeb nepřirozené. Musíme mu pak věnovat mnoho času a nahradit mu smečku svou pozorností a láskou. Rád se chová a mazlí.
Psouny je možné chovat v bytě i ve venkovním výběhu. Potřebují pevnou klec, alespoň o rozměrech 100 x 100 x 150 cm, aby zvíře mělo dostatek pohybu; kukuřičnou podestýlku; domeček na úkryt a spaní, širší bidýlko; zavěšené lano na lezení; kousek dřeva na hlodání.
Pokud nemají psouni příležitost hlodat, vzniká nebezpečí, že se po vypuštění z klece pustí do ohlodávání nábytku, kabelů elektrických spotřebičů nebo zdi. Broušení řezáků je pro ně nutností, s přerostlými zuby by totiž špatně přijímali potravu.
Venkovní chov vyžaduje vybudovat betonové základy celého výběhu v hloubce asi dvou metrů, které zabrání, aby se psouni nepodhrabali a neutekli. Na základy navezeme dostatečně soudržnou zeminu, která propouští vodu. V ní si zvíře vytvoří nory. Tento způsob chovu však neumožňuje stálý kontakt s chovatelem, proto vyžaduje založení psouní rodiny, která se skládá ze samce a jedné až čtyř samic, popřípadě mláďat.
Psouní potravou je tráva, seno, bylinky a ovoce, zvláště jablka. Ze zeleniny mají rádi hlávkový salát, brokolici, mrkev a brambory. Nepohrdnou ani kukuřičnými klasy. Nepodáváme však vojtěšku ani vojtěškové seno, protože je příliš kalorické a psouni po této potravě tloustnou. Jako doplněk stravy jim předkládáme vitaminové granule pro hlodavce. Zvířata v zajetí mají sklony k tloustnutí, a proto potřebují vedle pohybu i správně sestavenou a rozloženou stravu, aby neonemocněla.
Rozmnožování psounů prériových není snadnou záležitostí a vyžaduje od chovatele dostatek zkušeností. Proto se daří odchovávat jen málo mláďat a cena zvířat je poměrně vysoká. Samice rodí zhruba po měsíci březosti obvykle čtyři slepá, hluchá a neosrstěná mláďátka, která po šesti týdnech opouštějí noru. Dospělí jedinci měří až 35 cm a jejich hmotnost se pohybuje mezi 0,9 až 1,6 kg. Dožívají se osmi let, avšak při dobré životosprávě žijí déle. Některé údaje uvádějí i dvanáct let. Hřbet je červenohnědý, pískový, břicho hnědobílé, mají štíhlý a sporadicky osrstěný ocas s černou špičkou.
Kdo by si psouna chtěl pořídit, musí vědět, že bude chovat divoké zvíře, které potřebuje speciální péči a ohled na své přirozené chování. Například v době říje se z milého a roztomilého kamaráda stává a
Skotská klapouchá kočka dostala své jméno podle ušních boltců ohnutých dopředu. Tento rys vznikl spontánní mutací. Kočky s uvedenou mutací znají lidé (především v Číně) už dlouho. V roce 1961 našel pastýř v Taysidu ve Skotsku bílé kotě, které mělo uši sklopené dopředu. O dva roky později se tato bílá kočka jménem Susie okotila a dvě koťata měla uši sklopené ještě více než jejich matka. William Ross (také pastýř) si jedno kotě vzal a se svou ženou Mollie dali vzniknout plemeni skotská klapouchá kočka. Následným připouštěním se zjistilo, že gen Fd (gen sklopených uší) je dominantní a mají ho pouze skotské klapouché kočky. Později bylo však odhaleno, že křížením dvou klapouchých koček vznikne jedinec, který má zesílené nohy a ocas. Tento rys nebyl považován za další znak plemene, nýbrž za poruchy na kostře. A skotská klapouchá kočka téměř vymizela. Tato rasa se znovu objevila ve chvíli, kdy se zjistilo, že jejím zkřížením s britskou krátkosrstou kočkou se narodí koťata, z nichž polovina je zdravá a má sklopené uši. Ovšem začátkem 70. let začali mít britští chovatelé potíže, a tak GCCF pozastavila registrování skotské klapouché kočky. V USA se toto plemeno začalo chovat v roce 1974, kdy se klapouchá kočka spářila s exotickým krátkosrstým kocourem. Jedno kotě z tohoto vrhu mělo ohnuté boltce. Dostalo jméno Jed Callant. Objevují se i skotské klapouché kočky dlouhosrsté.
Skotská klapouchá kočka je díky svému venkovskému původu velmi odolná vůči nemocem i nevlídnému počasí. Rovněž výborně loví, a proto by měla mít přístup ven. Jako domácímazlíček má sklon být majetnická a „zabírá“ si jednu osobu pro sebe. Skotská klapouchá kočka má mírnou povahu. Své páníčky zbožňuje a snaží se jim být co nejvíce na blízku. Dobře si rozumí s dětmi, pejsky i ostatními kočkami. Tyto kočky jsou velmi hravé a učenlivé. Co se týče temperamentu, nejedná se o žádné divochy, jsou to spíše něžná a mazlivá stvoření, jež vám dělají společnost při nejrůznějších domácích činnostech (od vaření až po úklid). Skotská klapouchá kočka spí často na zádech. Má velmi jemný hlas, ale příliš jej nepoužívá. Tato kočka se nenechá nikým a ničím vyprovokovat, tudíž ji s vytaženými drápky jen tak neuvidíte.
Skotská klapouchá kočka váží 2,5 až 6 kg. Hlavu má kulatou se širokým a krátkým nosem. Uši jsou ohnuté a špičky kulaté. Mohou však mít i klasický tvar a postavení (tedy uši nesklopené) a pak se plemeno označuje jako Scottish Straight. Žádoucí je těsné přilehnutí uší, které vytvoří jakousi čepičku. Velké oči mají kulatý tvar a jsou posazené daleko od sebe. Barva očí odpovídá barvě srsti. Krk je krátký a silný. Skotská klapouchá kočka má středně velké zavalité tě
Neoféma tyrkysová (Neophema pulchella) je shora zelená, prsa, břicho a spodinu má žlutavé až červené, maska na hlavě je světle modrá. Stejné barvy je i ohbí křídel, ramenní letky a konce hlavních letek. Samci mají na lopatkách červený proužek, u samic chybí a jsou matněji zbarveny. Mláďata se před prvním přepeřením podobají samicím. Oko je tmavě hnědé, zobák tmavě šedý, běhák růžově šedý. Neoféma tyrkysová dorůstá délky 23 cm a hmotnosti do 43 g.
Divoká populace tohoto papouška obývá výhradně východní cíp Austrálie, v Novém Jižním Walesu svým areálem zasahuje až do hlubokého vnitrozemí. Je hojná, vědci dokonce zaznamenali růst její populace v souvislosti s adaptací na nové zdroje potravy, a to na travní osiva v obydlených, zemědělsky obhospodařovaných oblastech. Pravděpodobně kvůli tomuto jsou neofémy nazývány také jako traváčci.
Jde o velice klidný druh, projevující se jemným, melodickým hlasem. Nemá tendenci oklovávat věci a ničit své okolí. Traváček tyrkysový se při ohleduplném zacházení dá výborně ochočit, svému majiteli důvěřuje. Je vhodný i pro začínající chovatele. Stejně jako ostatní neofémy je tento papoušek velmi odolný vůči chladu, takže jej lze chovat v celoroční voliéře. Musí však mít možnost skrýt se do závětří. Protože se jedná o aktivního letce, který potřebuje neustálý pohyb, měla by být neoféma tyrkysová chována ve voliéře dlouhé alespoň dva metry. Chov více jedinců najednou se nedoporučuje, protože v hnízdním období by mezi jednotlivými páry mohlo docházet k agresi. Samci mohou rovněž napadat vyvedená mláďata, pokud se pár rozhodne zahnízdit podruhé.
Neoféma tyrkysová se často chová i jako domácímazlíček, i když její vlohy pro mluvení nejsou velké. Majitelé takových ptáků by ale měli počítat s tím, že i v bytě chovaná neoféma má potřebu denního proletu mimo klec a neměli by také zapomínat na možnost rosení nebo koupání. To je ostatně podmínka, kterou by měli dodržovat všichni chovatelé neofém – ptáci se potřebují pravidelně koupat, prospívá to jejich peří. V zajetí bylo odchováno několik barevných mutací tohoto papouška.
Pro hnízdění má ideální budka rozměr dna asi 18 x 18 cm a výšku asi 30–35 cm. Tito papoušci si nesplétají hnízdo, ale rádi snášejí vajíčka na jemnou navlhčenou vystýlku. Na dno budky můžete proto navršit trochu rašeliny, hoblin a pilin. Snůšku tvoří 4 až 5 bílých vajec, na kterých samička sedí asi 18 až 21 dnů. Mláďata jsou krmena semeny a vaječnou směsí. Přibližně po čtyřech týdnech vylétají z budky. Potom však musí být ještě nějaký čas voděna a přikrmována rodiči. Asi ve věku sedmi až deseti měsíců se dá určit jejich pohlaví, ale může trvat i rok a&nb
Rozela žlutohlavá (Platycercus adscitus) nebývá chována moc často. Temeno a hruď má žluté, přední část hlavy a líce jsou bílé s modrým spodním okrajem. Záda jsou zbarvena černě se žlutobílým lemováním pírek. Břicho, spodina a letky jsou jasně modré. Kostřec je zespodu červený, shora žlutý, ocas shora zelenavě modrý. Dorůstá délky 31 cm a hmotnosti do 120 g.
Ve volné přírodě obývá severozápadní a východní cíp Austrálie, areál jejího výskytu ale nijak výrazně nezasahuje do vnitrozemí. V přírodě je poměrně častá, nepatří mezi ohrožené druhy.
Rozela žlutohlavá patří mezi otužilé ptáky, kterým v zimě nemusíme temperovat ubikaci, neměla by však být vystavena průvanu ani vlhku. Ideálním řešením je kombinovaná voliéra, tím se myslí kryté zimoviště a venkovní výlety s přírodním dnem. Ptáci pak mají možnost se sami podle potřeby zásobovat minerály a zeleným. Na druhé straně se tím ale zvyšuje riziko napadení vnitřními parazity, a proto bychom měli pravidelně odčervovat. Misku na koupání nenabízíme ptákům v zimě, protože pták se většinou ihned po smočení pověsí na pletivo a nohy mu zde mohou přimrznout!
Ptáci se velmi rádi přehrabují v zemi, proto by mělo být dno voliér pokud možno přírodní. Stejně jako všechny ostatní druhy rozel není ani tato vhodná na ochočení jako domácímazlíček, přítomnost lidí ji spíše znervózňuje a rovněž se nenaučí mluvit. Existuje několik barevných mutací.
Rozela žlutohlavá dospívá ve věku jednoho roku. Samec nesnese v období hnízdění ve svém teritoriu žádné jiné ptačí druhy, proto bychom měli dát pár do samostatné voliéry. Budku o minimálních rozměrech 30 cm (průměr) a 50 cm (výška) umístíme do záletové části. Po velmi výrazném toku samce můžeme očekávat páření. Asi za týden (záleží na stáří samice) začne samička klást obden vajíčka, většinou 5 až 6 kusů. Inkubační doba trvá 21 dní. Mláďata vylétávají asi po 4 až 5 týdnech. Hned po vylétnutí jsou mladé hodně plaché a hrozí prudký náraz do stěn ubikace. Proto musíme protější stranu voliéry potáhnout pytlovinou nebo jiným materiálem, který by náraz ztlumil. Po 14 dnech mladé odstavíme, jelikož rodiče se připravují na další hnízdění a samec začíná být agresivní. Rozely žlutohlavé vyvedou většinou jednu až dvě snůšky za rok.
Cena mladých přírodně zbarvených ptáků se pohybuje okolo 1 000 korun, samice, páry a mutace mohou být dražší.
Skotská klapouchá dostala své jméno podle přehnutých ušních boltců dopředu. Tento rys vznikl spontánní mutací. Kočky s touto mutací jsou známy už dlouho, a to především v Číně. Roku 1961 našel pastýř v Taysidu ve Skotsku kotě, které mělo uši sklopené dopředu. O dva roky později tato bílá kočka jménem Susie porodila koťata a dvě z nich měla uši sklopené ještě více než jejich matka. William Ross, také pastýř, si vzal jedno toto kotě a se svou ženou Mollie dali základ plemeni skotská klapouchá kočka. Následným připouštěním se zjistilo, že gen Fd pro sklopené uši je dominantní a mohou jej přenášet pouze skotské klapouché kočky. Ovšem později se zjistilo, že při křížení dvou klapouchých má potomek zesílené nohy a ocas, což nebyl další znak plemene, ale poruchy na kostře. Skotská klapouchá téměř vymizela. Až když se zjistilo, že při křížení s britskou krátkosrstou je polovina koťat zdravých a má sklopené uši. Začátkem 70. let začali mít britští chovatelé potíže, a tak GCCF pozastavila registrování. V USA začal chov tohoto plemene v roce 1974. Klapouchá kočka byla v Americe připuštěna k exotickému krátkosrstému kocourovi. Z tohoto vrhu mělo jedno kotě ohnuté boltce, jmenovalo se Jed Callant. Objevují se i skotské klapouché kočky dlouhosrsté.
Díky svému venkovskému původu je to kočka velmi odolná vůči nemocem i nevlídnému počasí. Je výborným lovcem, a proto by měla mít přístup ven. Jako domácímazlíček má sklon být majetnická a zabírá si jednu osobu pro sebe. Skotská klapouchá má mírnou povahu. Své páníčky zbožňuje a snaží se jim být co nejvíce na blízku. Dobře si rozumí s dětmi, pejsky i ostatními kočkami. Tyto kočky jsou velmi hravé a učenlivé. Nejsou to žádní přehnaní divoši, spíše něžná a mazlivá stvoření. Doprovází vás v nejrůznějších domácích činnostech od vaření až po úklid. Zajímavostí je, že skotská klapouchá kočka spí velmi často na zádech. Má velmi jemný hlas, ale příliš často jej nepoužívá. Tato kočka se nenechá ničím vyprovokovat, a tak ji asi nikdy neuvidíte s vytaženými drápky.
Skotská klapouchá kočka dosahuje váhy 2,5 až 6 kg. Hlava je kulatá se širokým a krátkým nosem. Uši jsou přehnuté, špičky jsou kulaté. Mohou však být klasické, nesklopené a pak se plemeno nazývá Scottish straight. Žádoucí je těsné přilehnutí uší tak, že tvoří čepičku. Velké oči mají kulatý tvar a jsou posazené daleko od sebe. Barva očí odpovídá barvě srsti. Krk je krátký a silný. Tělo skotské klapouché je středně velké, zavalité, s pružným hřbetem. Končetiny jsou středně dlouhé a silné. Ocas je u kořene silný, je střední délky a není příliš ohebný. Srst je hustá, silná, měkká a má odstávat od těla. Může být krátká i dlouhá. Zbarvení je p
