Do terária vybírejte takové druhy rostlin, jimiž chovanému živočichu maximálně přiblížíte biotop, v němž žije ve volné přírodě.
Nejlepší živé rostliny do terária
Terárium je prosklené nebo jinak kryté zařízení, v němž se chovají živočichové různých, především však exotických druhů. Cílem teraristy je chovat živočicha v co nejpřirozenějších podmínkách, které simulují jeho původní biotop (stanoviště, životní prostor).
Podobným zařízením je akvaterárium, známější pod názvem paludárium, které se od terária liší pouze stálou vodní plochou, jak samotný název napovídá. Například při chovu pouštního terarijního živočicha použijete suchý písek, kameny a pouštní rostliny, při chovu obojživelníka v paludáriu zasadíte bujnou vlhkomilnou zeleň, přidáte vodní rostliny, zeminu, kameny a podobně.
Rostliny do terárií volíme podle vlhkosti a teploty, které konkrétní druh živočicha v chovném zařízení potřebuje.
Podle teploty dělíme terária na pouštní (jsou suchá a velmi teplá, s teplotou kolem 40 °C); tropická (vytápí se na 30 °C); subtropická (s teplotou kolem 25 °C) a terária mírného pásma (teplota se většinou udržuje přes 20 °C).
Při výběru terarijních rostlin je nutné přihlédnout k jejich nárokům. Ne každý druh patřící do biotopu vámi chovaného živočicha snese omezené podmínky, i kdyby se co nejvíce podobaly těm přírodním. Největším problémem je nedostatek světla, proto dobrou volbou vhodného osvětlení zvýšíte možnost širšího výběru rostlinných druhů.
Poté, co si novou rostlinu přinesete domů, osprchujte ji – může být totiž postříkána nějakým ošetřujícím chemickým přípravkem.
Nejčastěji užívané terarijní rostliny jsou šplhavník (Epipremnum aureum), lopatkovec (Spathiphyllum floribundum), monstera (Monstera), fíkus (Ficus) a různé mechy.
Je problém osadit rostlinami terárium, které se vytápí na vyšší teploty kolem 30 °C, protože dochází hlavně v zimních měsících k velké nerovnováze světla a tepla. Čím vyšší máme teplotu, tím více světla rostliny potřebují a naopak. Při vyšších teplotách rostliny vyčerpávají rychle zásobní látky, které načerpaly během jarních a letních měsíců. Žijí vlastně na dluh, neboť mají málo světla a nedovedou si fotosyntézou vytvořit látky potřebné k životu. Další problém spočívá v tom, že málokdo má terárium u okna. V zimních měsících je intenzita světla tak malá, že i venku je světla nedostatek. Z toho mála nám ještě něco ubere okenní tabule a v místnosti pak světlo ubývá do čtverce tak, že například jeden metr od okna je již jen asi 25 % světla. Vypadá to sice, že těsně u okna a třeba 2–3 m od okna je světla stejně, není to však bohužel pravda, neboť lidské oko je přizpůsobivé množství světla a nedokáže to posoudit. Pokud tedy máme terárium hned vedle okna, je také intenzita světla nevyhovující, toto se však dá vyřešit umělým přisvětlováním.
Kvalitní chovatel štěňata pečlivě odčervoval od 14. dnů věku každé dva týdny. Jsou tak zachyceny i dozrávající škrkavky, které se u psů přenášejí jednak mlékem, jednak placenou. Tyto záznamy s nálepkami použitého léčiva bývají uvedeny v očkovacím průkazu. Interval 2 týdny dodržujte i dále do tří měsíců věku pejska. Později odčervujte co tři měsíce do roku věku. Vhodné je po pořízení štěněte navštívit veterinárního lékaře, který nejenže Vám odčervovací (i vakcinační) program vysvětlí, ale mnohdy i trus vyšetří.
Jedno nebo dvě očkování stihl malý kamarád také již u chovatelů. Veškeré záznamy použitých vakcín a termínů naleznete rovněž v očkovacím průkazu. Je důležité dodržet plánovaný termín přeočkování. Vzteklina je zákonem povinná do šesti měsíců věku pejska, ostatní základní očkování zákonem povinná nejsou, v rámci zachování zdraví jsou ale velmi důležitá (jedná se o očkování proti psince, parvoviróze, infekčnímu zánětu jater, parainfluenze a leptospiróze). Doplňkovou vakcinací může být také např. borelióza.
Častým onemocněním zlaťáků v dospělosti jsou kloubní a kosterní potíže v důsledku větší velikosti. Dysplazií kloubů lze předejít výběrem štěněte s PP zdravých rodičů a prarodičů, příliš psa ve štěněcím věku nezatěžovat, dbát na kvalitní stravu a normální hmotnost. Plemeno častěji trpí na různé alergie, kožní potíže, oční onemocnění atd.
Amazónek modrohlavý (Pionus menstruus) je od ostatních druhů papoušků dobře rozeznatelný díky svému výrazně modře zbarvenému opeření hlavy, podle něhož také získal jméno. Toto opeření se však objevuje až v dospělosti, a proto se často stane, že je tento druh při nákupu dosti opomíjen a místo něj dostanou přednost papoušci, kteří mají nádherné zbarvení již v útlém věku. Tento papoušek vám může díky své oddané povaze, roztomilému chování a vysokému věku, kterého se dožívá (průměrně okolo 25 let, někteří jedinci až 40 let), být dobrým společníkem po podstatnou část vašeho života.
Řadí se mezi středně velké papoušky – dorůstá do délky okolo 27,5 cm a váží průměrně 245 gramů. Pohlaví nelze s jistotou vizuálně rozeznat. Celkově je zelený, hlavu a krk má modré, hrdlo růžově červené, příuší tmavě červené. Horní psa jsou zelená s olivově hnědým nádechem a modravým lemem konců pírek. Spodní krovky ocasní má červené, na konci modravě zelené. Ocas je zelený, u kořene na vnitřní straně červený, po stranách a na špici modrý. Zobák tmavě šedý, u kořene a po stranách červenější, oko tmavě hnědé, běhák zelenavě šedý. Mláďata mají celkově mdlejší barvy. Hlava je převážně zelená s několika modrými pírky.
V přírodě je amazonek modrohlavý široce rozšířen. Obývá téměř celou tropickou část a většinu severní části Jižní Ameriky kromě vysokých oblastí v Andách. Dále se vyskytuje také v zemích centrální Ameriky. Tráví čas ve větších hejnech, pouze v období páření a hnízdění jej můžeme spatřit v párech. Hejna se zdržují na otevřených zemědělských oblastech.
Do chovu je tento papoušek velmi vhodný. Jeho hlasové projevy nejsou nikterak nepříjemné ani tolik hlasité jako u některých jiných druhů papoušků. Pohlavní dospělosti dosahuje ve věku 3 let.
Úspěšný odchov je možný jen v dosti prostorné kleci, kde bude mít pár dostatek prostoru pro létání. Ptáci musí být totiž pro hnízdění v dobré kondici. Rovněž výběr partnera a soudružnost páru je pro úspěch chovu rozhodující. Hnízdní období začíná většinou v březnu až květnu, ale důležitým faktorem je i prostředí, kde jsou papoušci umístěni. Po páření samička snese obvykle 3 až 4 vajíčka. Po snesení prvního nebo druhého ihned nasedá. Doba inkubace trvá 26 dní. V budce mláďata rostou a opeřují se po dalších přibližně 70 dnů. Amazónek modrohlavý obvykle hnízdí dvakrát za sezónu. Jako hnízdní budka je nejvhodnější přírodní dutý kmen s průměrem 30 cm a výškou 50–70 cm. Budku je nutné vybavit vletovým otvorem o průměru 10 cm. Na dno budky se dává asi 15centimetrová vrstva dřevěných pilin.
Nejen během hnízdění vyžadují amazónci modrohlaví výbornou kondici.
V první řadě nesmíte zapomenout na vhodné kvalitní krmivo. Zeptejte se chovatele, na co je štěně zvyklé, a při první návštěvě veterinárního lékaře si nechte poradit, co je pro štěně v této fázi života nejvhodnější. Pokud chcete krmivo změnit, nedělejte to nikdy najednou, ale vždy postupně alespoň v průběhu 3–5 dnů, předejdete tím různým trávicím potížím.
Když si novopečení majitelé vyzvedávají své7–8týdenní štěňátko, většinou září pýchou a láskou. Udělají všechno možné, jen aby se čerstvý rodinný přírůstek cítil ve svém novém domově co nejlépe a aby mu co nejlépe pomohli přizpůsobit se veliké změně v jeho životě. Majitelé jsou často „přesyceni“ informacemi o krmení, vakcinaci i odčervování, ale brzy vyvstane řada dalších otázek a najít na ně odpověď není vždy snadné. Nejdůležitější pravidlo je: Nic se nemá přehánět.
Štěně potřebuje dobré krmivo. A potřebuje ho dostatek. V tomto stadiu života potřebuje vyvážené krmivo k výživě rostoucích kostí, zubů a svalů, k udržení krásné srsti a pro správný vývoj veškerých orgánů. Potřebuje také dostatek energie, aby zvládl náročné celodenní hraní.
Krmení po odstavu: Pokud je štěňátko čerstvě odstavené, potřebuje zhruba 2x tolik energie než dospělý pes. Jak stárne, tato energetická spotřeba se snižuje. Jakmile dosáhne 40 % své dospělé váhy, bude potřebovat asi 1,6x víc energie než dospělý pes a při 80 % to bude jen 1,2x víc. Toto jsou samozřejmě pouze hrubé odhady, které se mohou pro každé plemeno mírně lišit.
Krmení štěňat: Než začne být štěně odstavováno (zhruba kolem 5. týdne věku), může začít s pevnou stravou 3x a víckrát denně. Nejlepší je začít s granulemi pro štěňata zalitými vodou a rozmíchanými na kaši. Od věku 7 týdnů je vhodné vodu v granulích ubírat a přejít na granule suché. Kolem 3. měsíce pak stačí počet denních dávek omezit na dvě.
Krmení vrhu: Dejte největší štěně na chvíli stranou, když se chystá první krmení, ať mají jeho sourozenci větší šanci se k misce také dostat, a zpátky ho pusťte až později, když má každý u misky své místo. Stejně tak by v době krmení štěňat neměla být přítomna fena – i ona by byla daleko rychlejší než štěňata.
Během prvních několika týdnů života by štěňátko samozřejmě mělo vypadat jako kulička, ale pokud tak vypadá i kolem 13. týdne, uberte trošku na krmné dávce. Ve věku 3,5–4 měsíce pak opět mírně omezte krmnou dávku – rozhodně ne tak, aby štěně bylo hubené, ale abyste měli jistotu, že nebude tlusté. Pokud si nejste jisti, jak na tom se svou váhou je, poraďte se s veterinářem.
Kolem 6. měsíce, v závislosti na plemeni, dochází k růstovému sprintu a pejsek se stává dlouhým a hubeným.
U štěňat se provede odčervení nejčastěji kolem věku 14 dní za pomocí šetrné odčervovací pasty. Dále se odčervuje ve 14denních intervalech až do věku 3 měsíců (tedy 4., 6., 8., 10. a 12. týden věku štěňat). Opakované odčervování je velmi důležité, aby se postupně zachytily všechny dozrávající škrkavky z transplacentárního a galaktogenního přenosu. Od 3. měsíce věku štěňat se odčervuje každé 3 měsíce, tedy 3., 6., 9. a 12. měsíc věku štěňat.
Rostliny pěstované v akváriích nejsou jen estetickým doplňkem dotvářejícím celkový výsledný vzhled, ale jsou důležité zejména pro zachování a udržení stabilní biologické rovnováhy v uzavřeném systému akvarijní nádrže. Rostliny pomocí zeleného barviva – chlorofylu a světelné energie přeměňují anorganické sloučeniny na látky organické. Při tomto procesu asimilace – fotosyntéze, kdy rostliny přijímají oxid uhličitý, se uvolňuje jako vedlejší produkt kyslík. Fotosyntéza probíhá pouze přes den, při dostatečně intenzivním přirozeném nebo umělém osvětlení. Rostliny kromě toho také, stejně jako živočichové, neustále ve dne i v noci dýchají, přičemž spotřebovávají kyslík a vydechují oxid uhličitý. Spotřeba kyslíku rostlinami je ale mnohem menší než množství, které díky asimilaci vyprodukují. Další funkcí rostlin v akváriu je schopnost odbourávat odpadní dusíkaté látky, navíc svými kořeny prokysličují akvarijní dno, takže působí v akváriu jako takzvaný živý filtr. Vodní rostliny obsahují dokonce i látky omezující a ničící některé druhy bakterií. Porosty rostlin poskytují dále možnost přirozeného úkrytu rybám a jejich potěru, dalším druhům ryb zase slouží jako třecí substrát a pro některé ryby jsou i potravou.
Kryptokoryny se řadí mezi bahenní neboli obojživelné rostliny, které rostou ve volné přírodě v oblastech, kde během roku v závislosti na ročním období kolísá hladina vody. Při vysokém stavu vody rostou více či méně ponořené pod vodou, tehdy vytváří submerzní formu. Při nízkém stavu vody a v období sucha jsou schopny růst částečně, případně celé mimo vodu v emerzní formě s kořeny ve vlhkém substrátu. Jejich emerzní listy jsou tužší a pevnější než křehké submerzní listy a liší se mnohdy i svým tvarem. Bahenní rostliny přijímají podstatnou část živin i kořenovým systémem a jejich květy vykvétají pouze nad vodou.
Pěstírny akvarijních rostlin využívají schopnosti těchto rostlin vytvářet emerzní formu, protože se snáze pěstují a množí právě emerzně. Do akvarijních prodejen jsou pak většinou dodávány rostliny vypěstované mimo vodu, ve sklenících, při vyšší vlhkosti vzduchu. Tyto rostliny pak po zasazení do akvária nejsou mnohdy schopny beze ztrát přežít takovou náhlou změnu podmínek. Rostlina shazuje původní emerzní listy, které žloutnou a uhnívají. Teprve při dobrých podmínkách postupně vyrůstají nové submerzní listy. Naproti tomu typické vodní rostliny nebo submerzně pěstované bahenní rostliny při přesazení do jiného akvária snáší takovou změnu podmínek bez větších problémů nebo jen s malými ztrátami.
Při vysazování rostlin je základním pravidlem umísťovat rostliny stejného druhu do skupinek po více kusech.
(latinsky keratitis) se klasifikuje dle hloubky postižení, dle etiologie či topografie. Povrchový zánět rohovky (latinsky keratitis superficialis), respektive povrchové eroze jsou nejčastěji následkem traumatizace rohovky a po odstranění příčiny dochází k jejich rychlému zahojení. Klinicky je patrný zvýšený výtok z mediálního očního koutku. Proces je bolestivý, pozorujeme fotofobii. Terapie je závislá na intenzitě a délce trvání onemocnění. Používáme lokální anestetika kombinovaná s antibiotiky.
Povrchový zánět rohovky s pigmentací
(latinsky keratitissuperficialis pigmentosa) se vyskytuje s predispozicí u pekinézů, lhasa-apso, ši-tzu, mopsů a bostonských teriérů. Nejčastější příčinou je chronická iritace očního bulbu při víčkové štěrbině u brachycefalických plemen. Mezi vyvolávající faktory patří districhiáza (řasa vyrůstající z hrany víčka), nosní záhyby, velká víčková štěrbina v kombinaci s prominující oční koulí a tím ztížené mrkání. To způsobuje nedostatečnou distribuci slzného filmu na povrchu rohovky. Pigment je ukládán do epitelu na centrální části rohovky. Vaskularizace je pouze v případě dlouhotrvající iritace. Terapeuticky je nezbytné odstranění etiologického činitele. V indikovaných případech, pokud uložený pigment vede k poruchám vidění, se může provést superficiální keratotomie. Ta vyžaduje opatrnost zejména u brachycefalických plemen. U nich je chronicky iritovaná rohovka slabší než v místě neiritovaném. Protože tím však neodstraníme vyvolávající příčinu, je nutno počítat s recidivami. Nejlepším krokem k omezení depozice pigmentu v rohovce je odstranění chronické iritace, případně využití antiflogistického účinku kortikosteroidů.
(latinsky keratitis superficialis chronica), známý též jako Oberreiterův syndrom německých ovčáků neboli Pannus, se nejčastěji vyskytuj mezi 1. až 6. rokem života. Onemocnění bylo popsáno i u belgických ovčáků, pudlů, jezevčíků, border kolií, greyhoundů, sibiřských husky a dalmatinů. Je to progresivní zánětlivé oboustranné onemocnění rohovky s nepříliš jasnou etiologií. Přisuzována je velká důležitost autoimunitním pochodům a ultrafialovému záření, protože byla prokázána korelace mezi nadmořskou výškou, teplejším ročním obdobím a výskytem onemocnění. Majitel si onemocnění všimne většinou v pokročilém stadiu, kdy jsou epitel a přední vrstva stromatu rohovky již silně pigmentovány a vaskularizovány. Vaskularizace a pigmentace postupně zachvacují celou rohovku. Jaká je prognóza? V případě postižení mladších zvířat (mezi 1. až 2. rokem života) lze očekávat výskyt závažnějších lézí.
Ve Francii byla birma uznána v roce 1925 jako samostatné plemeno se statutem CAC. Jakým způsobem se kočky do Francie dostaly, či zda byly vyšlechtěny až na jejím území, je stále nevyřešeno. První pár dovezený do Francie pocházel údajně z jihovýchodní Asie a nezachovali se po něm žádní potomci. Jiné domněnky uvádějí jako předka současných koček birma křížence siamské a dvoubarevné dlouhosrsté kočky. Toto plemeno bylo vyšlechtěno v klášteře tibetském, mniši darovali pár francouzskému diplomatu Augustu Paviemu a anglickému majoru Gordonu Rusellovi za to, že jim pomohli při útěku z Tibetu. Kocour cestu do Evropy nepřežil, březí kočička ale dala základ chovu tohoto plemene na starém kontinentu.
Birma patří mezi polodlouhosrsté kočky. Je to středně velká kočka s dlouhým hedvábným kožichem, ten však nedosahuje ani délky, ani hustoty perských koček. Má delší tělo a užší obličej než typická perská kočka. Váha dospělé kočky se pohybuje mezi 2,5 až 4,5 kg, kocour je robustnější, dosahuje váhy až 5 kg. Birmy dospívají zhruba ve věku 18 měsíců, plné dospělosti však dosahují až ve věku 4 let. Od počátku se dlouhá desetiletí chovaly birmy pouze v klasických plných barvách odznaků. Novinkou a oblíbenou zajímavým oživením ve standardu se stala kresba tebby. Zhruba v osmdesátých letech se o toto zpestření zasadila především chovatelská stanice Las Perlas Sin, která přinesla gen pro aguti (díky němuž kresba vzniká) do pestré palety zabarvení birem a je považována za matku kresby v barvených varietách těchto koček. Birmy se dožívají až 15 let věku.
O birmách se říká, že vyvolávají závislost. Jsou to kočky velmi vnímavé, inteligentní, milé, učenlivé, přizpůsobivé, společenské, mají klidnou a mírnou povahu. Postrádá agresivitu vůči lidem, ostatním kočkám či psům. Náklonnost dává najevo vrněním, předením, láskyplným otíráním a tichým mňoukáním. Hlučnější bývá jen v období říje, tehdy se projevem trochu podobá siamkám. Birma nebývá ráda o samotě. Dovede velmi přilnout ke svému páníčkovi a dávat mu najevo svou lásku a náklonnost. Velmi vnímá i výkyvy nálad osoby, která je jí blízká, a celkovou rodinnou atmosféru. Spřátelí se snadno s ostatními jedinci stejného druhu. Jedna birma je sice krásná a milá společnice, ale pozorovat dvě nebo tři při hře je ještě daleko působivější. Klidná povaha birmy je zárukou, že bude dobře vycházet s dětmi. K typickým vlastnostem tohoto plemene patří i výrazná zvědavost a přizpůsobivost. Birmy pozorují svého člověka a snaží se napodobovat jeho běžné činnosti, například otevírání dveří a podobně.
Základem je vždy zjistit, proč lupy vznikly. Vaše kočka pravděpodobně neměla lupy odjakživa a něco jejich vznik vyvolalo. Mnohdy je vznik lupů podmiňován napadením bakteriemi či parazity. V takovém případě jsou lupy malé a ulpívají na kůži. Naopak velké lupy obvykle způsobuje stres. Dalšími příčinami může být změna skladby stravy, hormonální změny, nadváha, suchá pokožka či špatně fungující játra. Kromě sestavení si vlastního seznamu, o jakého spouštěče asi tak mohlo jít, vám nejefektivněji poradí váš veterinář.
Lupy se mohou vytvořit například i následkem alergie. V takovém případě se lupy objeví náhle a nelze se jich lehce zbavit. Alergie může být způsobena změnou stravy či prostředí a je třeba nasadit zcela odlišné medikamenty než na obyčejné lupy.
K odstranění lupů není lidský šampon zrovna tím nejvhodnějším. Důležitý je vyvážený jídelníček, zaměřený na nenasycené mastné kyseliny, a kvalitní, hydratační šampon. Jako doplněk stravy můžete své kočce podávat vše, co obsahuje rybí tuk a omega-3 mastné kyseliny. Ve výjimečných případech jde o reakci na změnu teploty a do pár měsíců lupy zmizí samy. V každém případě by příčinu vzniku lupů měl určit váš veterinář, aby byla léčba účinná.
Dlouhosrstá plemena vyžadují časté, nejlépe každodenní česání, které prospívá srsti a brání zacuchání a tvorbě lupů. Odstraňování zacuchaných chlupů může být složité a bolestivé. Máte-li krátkosrstou kočku, česání pomáhá udržet zdraví pokožky a umožňuje zkontrolovat otoky či podráždění kůže. Začněte kočku jemně česat ve směru růstu chlupů. Pokud uzlíky na chlupech nedokážete uvolnit prsty, opatrně použijte nůžky. Pokud je na kočce vidět, že je pro ni česání nepříjemné nebo stresující, nenaléhejte. Je lepší provést několik krátkých česání, při kterých je kočka uvolněná, než ji nutit a vyvolat v ní děs už jen při pohledu na kartáč.
Kočky se umějí samy dobře postarat o svou čistotu, takže je není nutné pravidelně koupat. Má-li však kočka určité kožní onemocnění nebo se hodně ušpinila, je potřeba ji umýt. Zásadně používejte šampon pro kočky se speciálním složením a zkontrolujte správnou teplotu vody. Kočky se většinou koupou nerady, takže při koupeli budete potřebovat pomoc. Snažte se být co nejklidnější a postupně ji omyjte od hlavy po ocas. Důkladně opláchněte šampon, zabalte ji do jemné osušky a pečlivě osušte. Když budete hotovi, nezapomeňte ji náležitě odměnit.
Psi se mohou radostí pomočit anebo se třást. Tento jev ale do pár minut vymizí. Dalším důvodem třesu u psů může být reflex oklepání se, kdy se pes jednoduše snaží rychleji uschnout. Tento reflex de facto neprobíhá vědomě, pes nechce uschnout, ale tekoucí voda (nebo jiné předměty) ho na těle svědí/dráždí, následuje tedy oklepání psa. Tyto projevy psů jsou zcela běžné a neznamenají nutnost léčby.
Důvodem třesu ležícího psa může být stres. Pes může být stresován podobnými jevy jako člověk. Mezi časté patří: návštěva veterináře, bouřka, neznámé prostředí, neznámí lidé anebo neznámá zvířata. Na rozdíl od třesu z radosti má pes při stresu další příznaky, viz výše.
Jestliže máte podezření, že příčinou třesu u vašeho psa může být pozření toxické látky, ihned konzultujte situaci se svým veterinářem. Otrava u psů bývá způsobena pozřením většího množství listů jedovatých rostlin, čokolády (kakaa), hroznového vína, rozinek a podobně.
Pokud si nejste jisti, z jakého důvodu se pes třese, je lepší vyhledat veterinárního lékaře, který psa vyšetří a stanoví diagnózu.
