Trápí-li vaši kočku nebo psa parazité, zkuste níže uvedená antiparazitika. Šampón má pouze krátkodobou účinnost, může však obsahovat provitamín B5, který zlepšuje vzhled srsti a urychluje hojení ran a podráždění vyvolaných ektoparazity.
Koupel pro psy a kočky
Onemocnění způsobené parazity se nazývá parazitóza. Podle původců onemocnění dělíme parazitózy na dvě základní skupiny, a to na ektoparazitózy (způsobené zevními parazity) a endoparazitózy (způsobené parazity vnitřními). Základní rozdíl mezi endoparazity a ektoparazity je následující: vnitřní parazité (endoparazité) pronikají do hostitelského organismu a žijí v něm po celou dobu svého života nebo v určité časové periodě svého vývoje (tasemnice, motolice, oblí červi, prvoci a podobně). Vnější parazité (endoparazité) zůstávají na povrchu organismu (blechy, klíšťata, trudníci, svrab, dravčíci, sametky, vši, jiný hmyz).
Jako parazitizmus je označován vztah dvou organismů, z nichž jeden organismus (parazit) má zisk a druhý na tento vztah doplácí (hostitel). Parazit se přitom může živit tkáněmi hostitele nebo se přiživovat na jeho potravě, případně může mít z hostitelova organismu i jiný prospěch. Pro vztah parazit–hostitel je typické, že parazit hostitelský organismus nezabíjí. Svou činností ale působí hostitelskému organismu nepříjemné komplikace, které se týkají zejména jeho zdravotní stavu: průjmy, svědění, vznik druhotné infekce pro průniku parazita do organismu, přenos virového nebo bakteriálního onemocnění a podobně. Některá z těchto onemocnění jsou přenosná ze zvířat na člověka, v tomto případě poté hovoříme o zoonózách a tento parazit je nazýván zoonotickým.
Lék proti parazitům se nazývá antiparazitikum. Mezi antiparazitika náleží i anthelmintika (přípravky proti červům).
Kategorie endoparazitóz náleží k posouzení veterinárním lékařům, a to včetně aplikace léčiva. Ve volném prodeji, respektive v prodeji mimo lékárny a u oprávněných prodejců, se můžete ale běžně setkat s antiparazitiky působícími proti ektoparazitózám.
Zablešení – je asi nejrozšířenější u psů, koček, ale i člověka. Parazitem je blecha kočičí (Ctenocephalides felis), zoonotický parazit. V domácnosti nebo v prostředí s výskytem blechy se setkáváme se všemi jejími vývojovými stadii – od vajíček přes larvy, kukly i dospělce. Na hostiteli se vyskytuje dospělec, který saje krev. Typickým příznakem zablešení zvířete je vysoká svědivost kožíšku, výskyt drobných tmavých částeček v srsti – blešího trusu. Blechu lze při důkladné prohlídce srsti také zahlédnout. Poměrně častým kožním problémem při zablešení citlivých jedinců jsou zarudlá místa, která si zvíře rozškrábe z důvodu vysoké svědivosti až do krve. Výskyt podobných příznaků se označuje jako „alergie na bleší kousnutí“. Vajíčka, larvy a kukly nalezneme v místě odpočinku zvířat, jedná se o takzvaná místa „horkého výskytu“ označována jako „HOT SPOTS“.
Trichlormethan (chloroform) je bezbarvá, sladce zapáchající, hustá tekutina, v současnosti používaná zejména jako surovina pro výrobu složitějších chemických látek. Především je hlavní surovinou pro stále pokračující výrobu freonu R-22 (chladicí systémy, prekurzor teflonu). Do prostředí se chloroform může uvolňovat při výrobě, použití a likvidaci. Chloroform se v živých tkáních akumuluje jen omezeně. Člověk může být chloroformu vystaven vdechnutím, pozřením a kožním kontaktem. Chloroform působí na centrální nervový systém, játra a ledviny. Při chronické expozici byl u zvířat sledován zvýšený výskyt rakoviny ledvin a jater a negativní vliv na reprodukční soustavu. Chloroform je tak klasifikován jako možný karcinogen. Výzkumy úřadu DHHS (Department of Health and Human Services) rovněž naznačují, že by chloroform mohl mít některé karcinogenní účinky: u laboratorních krys a myší, které přijímaly chloroform v potravě a ve vodě, se rozvinula rakovina ledvin a jater.
V minulosti byl chloroform hojně používán jako anestetikum; od medicínského použití se ustoupilo rychle po odhalení nebezpečných vedlejších účinků (poškození jater a ledvin). Jako rozpouštědlo je používán při výrobě plastů, barviv, pesticidů, parfémů, jako extrakční činidlo pak ve výrobě antibiotik, vitaminů a jiných farmaceutických produktů. Jde o velmi těkavou látku, v atmosféře pomalu degraduje na toxický fosgen a chlorovodík. Je dobře rozpustný ve vodě, v půdě není silně vázán a kontaminuje povrchové a podzemní vody, kde je relativně dlouho stabilní.
Vdechování chloroformových výparů způsobuje utlumení centrální nervové soustavy, čehož bylo dříve využíváno při anestezii. Vdechování chloroformu v množství okolo 900 ppm po krátkou dobu způsobuje závratě, vyčerpanost a bolesti hlavy. Dlouhodobější expozice chloroformu (prostřednictvím dýchání, ale i například potravou) může způsobit poškození ledvin a jater. Kontakt většího množství chloroformu s pokožkou může způsobit vznik boláků. Asi 10 % populace vykazuje alergickou reakci na chloroform, která se projevuje horečkami.
Zatím nebylo pozorováno výraznější riziko způsobené chloroformem pro volně žijící druhy organismů. Dosavadní laboratorní testy naznačují, že atmosférické emise chloroformu nezpůsobují zásadnější ohrožení suchozemských organismů. Koncentrace chloroformu ve vodních ekosystémech pouze ojediněle překračuje práh toxicity, a to i pro citlivé druhy. Nicméně existuje důvodné podezření, že by mohlo docházet k jistému ohrožení vodních organismů zejména v blízkosti některých potenciálních zdrojů chloroformu, jako jsou například celulózky, čistírny odpadních vod, některé skládky a podobně.
Veš psí u psa parazituje jako opravdová veš, která saje krev, zato všenka, která má kousací ústní ústrojí, se živí se kůží a chlupy. Jsou to dva různé druhy parazitů s odlišnou životní strategií a u postiženého psa jejich přítomnost způsobuje trochu odlišné klinické příznaky.
Veš psí (Linognathus setosus) je 1–2 mm velký zploštělý bezkřídlý hmyz. Má nápadně malou protáhlou špičatou hlavu, nemá žádné oči a k pohybu v srsti jí slouží šest silných nohou opatřených drápkem. Živí se krví hostitele. Parazituje na psovi i na lišce. Preferovaným místem výskytu je hlava a krk, zvláště převislé uši některých plemen, dále kůže pod zplstnatělou srstí, hromadí se také okolo očí či pod obojkem. Jsou to pomalu se pohybující zvířata, při rozhrnutí srsti jsou zakousnuté vši snadno vidět. Svého hostitele dobrovolně nikdy neopouštějí. Dospělá samička klade jedno vajíčko denně. Hnidu lepí ke kořínkům chlupů. Trvá 10– 15 dní, než se z vajíčka vylíhne nymfa podobná dospělci, jen menší. Nymfa dospívá asi za dva týdny a cyklus se opakuje. Mimo hostitele přežije veš jen 1–2 dny. K přenosu dochází přímým kontaktem mezi psy, štěňata se nakazí od matky, psi získají vši také ležením ve společných peleších či sdílením hřebenů a dek. Na vypadaných chlupech mohou být živé hnidy, na kterých vši přežívají poněkud déle.
Bodání vší způsobuje na psí kůži vznik svědivých pupínků. Malé množství vší a tím pádem i štípanců může uniknout pozornosti, ale při větším počtu si pes štípance rozškrábe do krve, do poškozené kůže se dostane infekce, srst je olámaná, matná, suchá, pocuchaná. Vlhká srst napadených psů je cítit po myšině. Zanícená svědivá kůže na uších může připomínat svrab. Vši mohou navíc sát tolik krve, že u svého hostitele, typicky u štěněte, způsobí chudokrevnost s bledými sliznicemi, nebo dokonce celkovou slabost a oslabení imunity.
Všenka psí
Všenka psí (Trichodectes canis) je 1–2 mm velký bezkřídlý hmyz s krátkou širokou hlavičkou. Všenka je zbarvená do žluta. Stejně jako veš se pohybuje pomocí šesti končetin s drápky. Na rozdíl od vši velmi čile. Neustálým lezením v srsti způsobuje velké svědění. Všenka psí nesaje krev, ale okusuje pokožku a živí se kůží, srstí a organickými nečistotami. Pes domácí je hlavním hostitelem této všenky, ale stejně tak může parazitovat i na vlku, kojotech, šakalech a liškách. Na zamořeném psovi se nachází především na hlavě, krku a na zádech a ocasu. Shromažďuje se kolem tělních otvorů či ran. Drží se u kořínků chlupů, rychle běhá a nemusí být snadné ji spatřit.
Motolice je bezobratlý živočich spadající do kmene ploštěnců. Jedná se o hermafroditní (obojpohlavní) červy s plochým listovým tělem ve velikosti od několika milimetrů až do jednoho decimetru. Choroby vyvolané těmito červy jsou celosvětově rozšířené a zdaleka se neomezují jen na ryby. Známé jsou například jaterní motolice způsobující infekci zvanou fasciolóza, která postihuje savce, zejména skot, ale onemocnět jí může i člověk (nejvíce známých případů v Jižní Americe). Tito červi parazitují v jaterních žlučovodech. Motolice způsobují i další závažné onemocnění postihující rovněž člověka, a to schistosomózu (krevničku), která může mít střevní, jaterní nebo urogenitální charakter. Tato nemoc je vůbec nejčastější infekcí způsobenou parazitickými červy na světě – odhaduje se, že bylo infikováno přes 200 milionu lidí (z toho cca 80 % v Africe). My se však v tomto článku zaměříme na ty druhy motolic, které způsobují choroby rybím populacím.
Nemoci ryb způsobené motolicemi se souhrnně nazývají trematodózy, mezi závažné onemocnění se řadí například diplostomóza a postodiplostomóza (viz dále v článku). Trematodózy se dělí do dvou skupin, a to na nemoci, které způsobují dospělci těchto parazitů a ryba tak představuje definitivního hostitele, a na nemoci, které jsou vyvolané vývojovými stadii těchto parazitů, přičemž zde ryba vystupuje v roli mezihostitele. Motolice parazitující na rybách jsou obvykle velmi malé, jen ojediněle přesahují délku 1 cm. Jejich těla jsou opatřena přední a zadní přísavkou, jen motolice parazitující v krvi přísavky nemají, protože se pohybují volně v krevním oběhu a nemusí se přichycovat na tkáň svého hostitele.
Diplostomóza představuje velmi časté onemocnění oční čočky mnoha druhů ryb. Největší problémy pak způsobuje zejména u juvenilních (raných) stadií ryb. Původci onemocnění jsou metacerkárie (encystované larvy) motolice oční Diplostomum spathaceum a dalších druhů rodu Diplostomum. Konečným hostitelem tohoto parazita jsou rybožraví ptáci. Právě s jejich výkaly se vajíčka motolic dostávají do vody. Zde se z nich líhnou obrvené larvy (miracidia), které vnikají do svého prvního mezihostitele. Cerkárie následně ve vodě aktivně vyhledávají druhého mezihostitele, kterým jsou ryby. Těm pak pronikají přes kůži a žaberní lístky do organismu a krevním řečištěm se dostávají do oční čočky, kde se dále vyvíjejí v již zmiňované metacerkárie, které mají velikost 0,4–0,5 mm. Poškození ryb tímto parazitem je pak vyvoláno nejen cerkáriemi, které pronikají přes kůži a žábry do organismu, ale především metacekáriemi lokalizovanými v oční čočce.
Ano, pes může na průjem umřít, pokud se situace podcení. Nejčastější příčinou je dehydratace nebo infekce.
Průjem u psa sám o sobě většinou není smrtelný, ale jeho následky ano. Pokud pes nepije, ztrácí tekutiny a stav se rychle zhoršuje. Největší riziko je v tom, že člověk čeká příliš dlouho.
Jak rychle může pes na průjem umřít?
V extrémních případech se může stav zhoršit během 24–48 hodin. Největší riziko je dehydratace.
Průjem u psa může být rychlý problém hlavně u štěňat a malých plemen. Pokud pes nepije a je slabý, čas se počítá na hodiny. Právě proto je důležité reagovat včas.
Jak poznám, že už je průjem u psa nebezpečný?
Nebezpečný průjem poznáte podle změny chování psa. Apatie je hlavní signál.
Průjem u psa je problém, pokud se přidá únava, nepití nebo krev. V těchto případech už nejde o běžný stav a je nutné jednat.
Pes má průjem 3 dny, co mám dělat?
Pokud průjem u psa trvá 3 dny, je potřeba to řešit.
Průjem u psa, který trvá déle než 72 hodin, už většinou není běžný. V takovém případě doporučuji kontaktovat veterináře a nenechávat to být.
Je normální, že pes při průjmu nepije?
Ne, odmítání vody je velmi nebezpečný signál.
Průjem u psa způsobuje ztrátu tekutin. Pokud pes nepije, hrozí dehydratace. To je jeden z nejrizikovějších stavů.
Kdy jet s průjmem psa k veterináři?
K veterináři je potřeba jet při varovných příznacích.
Průjem u psa řešte okamžitě, pokud se objeví apatie, krev nebo zvracení. Nečekejte, až se to zhorší.
Co je největší chyba při průjmu u psa?
Největší chyba je čekání.
Průjem u psa se často podceňuje. Lidé čekají „ještě jeden den“, a právě to může být zásadní problém.
Poznám, že pes na průjem umírá?
Ano, existují příznaky, které ukazují na kritický stav při průjmu u psa. Nejčastěji jde o apatii a kolaps.
Průjem u psa v kritické fázi doprovází silná slabost, nezájem o okolí a odmítání vody. Pes může jen ležet a nereagovat. V této fázi už nejde o běžný problém a je nutné okamžitě jednat. Čas hraje zásadní roli.
Pes má průjem, ale jí normálně – je to v pořádku?
Ano, ale neznamená to, že je vše v pořádku. Chuť k jídlu může klamat.
Průjem u psa může probíhat i při normálním apetitu. To ale neznamená, že trávení funguje správně. V takové situaci je vhodné krmení omezit a nasadit dietu, jinak se problém může zbytečně protáhnout.
Může pes dostat průjem ze stresu?
Ano, stres je častou příčinou průjmu u psa.
Průjem u psa se objevuje při změně prostředí, cestování nebo napětí.
Britská kočka se může dožít i patnácti let. Protože se jedná o plemeno, které se neustále šlechtí, objevují se u nich dědičné choroby. Každý správný chovatel nechává samozřejmě své kočky na smrtelné choroby testovat. Základními testy jsou testy na kočičí imunodeficientní virus a leukózu. Imunodeficientní virus neboli syndrom získané ztráty imunity je onemocnění, na které neexistuje vakcína. Tento virus je přítomen v krvi, slinách i v mléce. Pro přenos tohoto onemocnění je nutný těsný kontakt mezi kočkami. Virus způsobuje sníženou obranyschopnost.
Po nakažení touto chorobou se u kočky objevují horečky, nechutenství a zvětšují se mízní uzliny. V následující fázi kočka vypadá, že se uzdravila, protože veškeré příznaky vymizí. Postupně se ale opět vrací horečka, nechutenství, rýma, dýchací problémy, chronické kožní problémy a parazitóza. Obtíže neustále narůstají, řešením je pak obvykle euthanázie.
Leukóza je onemocnění, které v organismu způsobuje poruchu funkce imunitního systému i nádorové změny. K nakažení je třeba nutný přímý kontakt mezi kočkami, přenos slinami, mlékem a močí. Po nakažení se nemusí projevit žádné příznaky, ale nemoc se neustále vyvíjí, kočka ztrácí imunitu, tvoří se nádory a podobně.
U britských koček se také může objevit infekční zánět pobřišnice, což je onemocnění, které postihuje nejčastěji mladé kočky. Onemocnění může způsobit kombinace stresu, infekce a opět přímého styku mezi kočkami (sliny, trus, nosní sekret). Příznakem nemoci bývá apatie, horečka, průjem, hubnutí, nechutenství, zhoršené dýchání. Ani tato nemoc se nedá vyléčit.
U těchto koček se bohužel objevuje onemocnění hypertrofická kardiomyopatie (HCM), proto pokud si kupujete tuto kočku od chovatele, měl by vám ukázat výsledky vyšetření srdce obou rodičů. Zároveň byste měli vyžadovat i vyšetření na nemoc ledvin. Je třeba se se seznámit se zdravotním stavem koček, aby se jejich dědičné nemoci dále neroznášely do chovu. Hypertrofická kardiomyopatie způsobuje srdeční selhání. Polycystická choroba ledvin je také dědičné onemocnění, při této nemoci se tvoří ledvinové cysty vyplněné tekutinou. Cysty ohrožují fungování ledvin a vedou k jejich selhání.
