Tento druh psů trpí na onemocnění kloubů, kyčlí, vadu třetího víčka, jinak má obdobné nemoci jako běžní psi. Stejně jako u jiných velkých a těžkých psů i u španělského mastina je nutné dát si pozor na dysplazii kyčelního kloubu. Dysplazie vzniká, pokud je na kloub vyvíjena přílišná námaha, to třeba v případě, že je pes obézní nebo se ve štěněcím věku příliš pohyboval. Právě obezita je dalším „strašákem“ španělských mastinů. Jejich pud jim velí, aby si sami sehnali jídlo i v případě, že jej mají dost. Nejčastější příčinou úmrtí jsou ale srdeční problémy.
Dále se u tohoto plemene vyskytují chyby, které ovlivňují hodnocení na výstavách FCI. Mezi lehké chyby patří lehce oblá hlava při pohledu z profilu; chybějící jeden premolár; klešťový skus; slabý, v pohybu měkký a zvlněný hřbet; poněkud slabší nadprstí a předloktí; lehká bázlivost. Mezi těžké chyby patří špičatá tlama; mírný předkus; ztráta více premolárů nebo špičáků, která nevznikla úrazem; klesající hřbet; silná přestavěnost; slabé nebo křivé postavení končetin; v pohybu velmi volné lokty; kravský postoj v klidu a v pohybu; zvlněná, rozcuchaná nebo příliš dlouhá srst; kupírované uši nebo ocas; přílišná ektropie nebo entropie; nevyrovnaná povaha, přehnaná bázlivost nebo agresivita; slabý, lymfatický vzhled; ocas nesený položený na hřbetu. Mezi vady vylučující z chovu patří hrbatý nos; jakýkoliv stupeň podkusu; přehnaný předkus; nedostatky v pigmentaci nosní houby a sliznic provázené světlým okem; monorchismus a kryptorchismus.
Ivermectin prokazuje v laboratorních podmínkách účinek na množení viru, k jeho dosažení je ale zapotřebí podat až stonásobek běžné dávky [1]. Klinické studie s podáváním přípravku u covidu-19 vykazují protichůdné výsledky a jsou kritizovány pro malé počty pacientů a metodické chyby. Stávající stav odborného poznání neumožňuje formulovat jednoznačné doporučení k jeho podávání. Americká Společnost infekčního lékařství se vyslovila proti používání Ivermectinu mimo kontrolované vědecké studie. Americký The National Institutes of Health ve svém stanovisku uvádí, že nemůže formulovat žádné doporučení pro nebo proti podávání Ivermectinu u covidu-19 a nechává rozhodnutí na jednotlivých lékařích a jejich pacientech.
Ve specializovaných prodejnách se prodávají mražené kompletní masové směsi obsahující všechny živiny nutné pro správný vývoj psa. Při krmení rozhodně není vhodné podávat suché granule a mražené masové směsi současně. Příprava vlastního krmení je sice teoreticky možná, ale nelze zajistit vyváženost všech složek v optimální míře. Větší chyby ve výživě jsou pak patrné i na srsti. Dobře živený francouzský buldoček musí mít srst hustou, jemnou a lesklou. Štěňata francouzských buldočků mají velmi malý žaludek a jejich strava musí být proto rozdělena na pět až šest dávek. S postupujícím věkem se počet dávek snižuje až na jednu možnou, ale u buldočků je vhodné ponechat dvě dávky denně, jelikož prázdný žaludek u nich navozuje pocit nevolnosti, který kompenzují požíráním trávy.
Zánět střev je velmi frekventované onemocnění psů.
Častou příčinou jsou dietní chyby (příliš teplé nebo studené krmivo, znečištěné krmivo, náhlá změna krmení, zaplísněné, nakvašené nebo jiným způsobem znehodnocené krmivo). Poměrně často vyvolávají zánět střev cizí tělesa pozřená psem (kamínky, pecky, kousky rozkousaných hadrů, dřeva, umělých hmot a podobně). Uplatňují se i parazitární infekce, choroby vnitřních orgánů (játra, ledviny) i druhotné vlivy infekčních onemocnění.
Hlavním klinickým příznakem zánětu střev je průjem. Výkaly jsou řídké, zapáchající, někdy potažené hlenem, případně s krví. Okolí konečníku je potřísněno trusem. Břicho je bolestivé, napnuté, pes je neklidný, při vážnějším průběhu až apatický, vyhublý a dehydratovaný. Objevuje se i teplota, plynatost a uchem slyšitelná činnost střev.
Prognóza je poměrně příznivá při včasně zahájené léčbě. U chronických nebo celkovou infekcí komplikovaných případů i nejistá a méně často příznivá.
Průjem u psa je nejčastěji způsoben nevhodnou stravou (levné granule pro psy ze supermarketu) nebo pejsek sám snědl na procházce něco nevhodného. Někdy se průjem může dostavit i při přechodu na nové, ač kvalitní krmivo.
Pokud zpozorujete u svého psa průjem, nepanikařte. Jestliže kromě průjmu nevykazuje známky únavy, malátnosti nebo dezorientace, může se jednat o dietní chybu. Zamyslete se nejprve, zda váš pes nepozřel něco neobvyklého. Psi, kteří se stravují granulemi, mohou mít průjem i po pozření většího množství masa. Průjmy způsobují mléčné výrobky, některé druhy ovoce nebo zeleniny.
Jestliže si dietní chyby jste vědomi a vašeho psa netrápí jiné problémy, zamezte mu na 12–24 hodin přísun k potravě a nechte mu přístup jen k vodě (do ní můžete přidat probiotickou pastu pro upravení střevní mikroflóry). Voda je velmi důležitá, protože předchází dehydrataci psa, který během průjmu ztrácí hodně tekutin. Když se jeho stav bude zlepšovat, uvařte mu kuřecí prsa s rýží a po malých dávkách jej takto krmte 1 až 2 dny. Poté přejděte k obvyklému stylu krmení. Pokud se psovi po nasazení diety nebo běžného krmení průjmy vrátí, poraďte se s veterinářem, ten vašemu psovi pravděpodobně nasadí nějaké vhodné medikamenty.
Průjem se u psa projevuje řídkou a většinou zapáchající stolicí. Ve většině případů je to reakce těla na potravu, se kterou si trávicí trakt nedokázal poradit. Jestliže kromě průjmu nevykazuje zvíře známky únavy, malátnosti nebo dezorientace, může se jednat o dietní chybu. Zamyslete se nejprve, zda váš pes nepozřel něco neobvyklého.
Pokud si dietní chyby jste vědomi a vašeho psa netrápí jiné problémy, zamezte mu na 12–24 hodin přísun k potravě a nechte jen přístup k vodě (do ní můžete přidat probiotickou pastu pro upravení střevní mikroflóry). Voda je velmi důležitá, protože předchází dehydrataci psa, který během průjmu ztrácí hodně tekutin. Když se stav psa bude zlepšovat, uvařte mu kuřecí prsa s rýží a po malých dávkách jej takto krmte 1–2 dny. Poté přejděte k obvyklému stylu krmení.
Jestliže pes trpí na průjmy opakovaně i přes odčervení a při správném krmení, je dobré jej objednat na podrobnější vyšetření k veterinárnímu lékaři. Chronické průjmy mohou být známkou nemoci slinivky nebo se může jednat o nádorové onemocnění některé části trávicího traktu. Velmi často se průjem u psů objevuje při alergii na některou ze složek potravy. Mezi další příčiny, kdy u psa může vzniknout průjem, patří léčba antibiotiky, cestování, stres.
Průjem má mnoho příčin, od jednoduché změny stravy až po vážné nemoci nebo infekce. Průjem v zásadě rozdělujeme na akutní a chronický. Jednorázový výskyt řídké stolice není důvodem k znepokojení. Pokud průjem přetrvává déle než jeden den, může vést k dehydrataci a indikovat závažnější onemocnění, a je tedy dobré vyhledat veterináře.
Existují čtyři mechanismy, které vedou ke vzniku průjmu. Mohou se vyskytovat jednotlivě nebo se navzájem kombinují.
Průjem může vyvolat:
Narušení pohybu střev – nejčastěji jde o zrychlení pohybu střev, střevo tak nemá dostatek času na trávení svého obsahu, vstřebání vody, minerálů a živin. I zpomalené pohyby střeva mohou vést k průjmu kvůli přemnožení patogenních bakterií při pomalém trávení.
Prosakování tekutin z organismu přes střevní stěnu – toto umí některé bakterie a viry, přepnutím iontové pumpy dojde k vylučování tekutiny do střeva, následně pak nemůže dojit k zahuštění stolice v tlustém střevu.
Nadměrné vylučování soli přes buňky střevní sliznice anebo při neschopnosti střevních buněk vstřebávat vodu ze střevního obsahu.
Zánět střevní sliznice – střevní buňky poškozené zánětem nejsou schopny plnohodnotně vykonávat své funkce.
Bakteriální nebo virové infekce či infekce prvoky mohou nastartovat kterýkoliv z výše uvedených mechanismů.
Příčinou mohou být i některé léky, jako například projímadla, antibiotika, antacida (proti pálení žáhy) nebo diuretika (léky na odvodnění).
pozření toxinů nebo jedovatých rostlin (například houby)
alergická reakce
infekce viry nebo bakteriemi
střevní paraziti, jako jsou škrkavky, tasemnice, kokcidie nebo giardie
zánětlivá onemocnění střeva
selhání jater nebo ledvin
nádory střeva nebo trávicí trubice
léky – nejčastěji antibiotika a protizánětlivé léky
stres
zánět slinivky
hemoragická gastroenteritida
Průjem u psa může být i užitečný. Tělo se tímto způsobem zbavuje škodlivých látek, které zapříčinily zánět sliznic žaludku a střev. Průjem má v tomto případě vlastně očistnou úlohu. Proto se nedoporučuje ihned začít s užíváním tablet na zastavení průjmu. Lepší je tyto sice nepříjemné, ale obvykle krátkodobé potíže vydržet. Důležitý je však adekvátní přísun tekutin, aby se předešlo odvodnění a následné dehydrataci. Zejména u štěňat a malých psů může i krátkodobý silný průjem vyvolat silnou dehydrataci. Dehydratace je rizikem zejména v teplém počasí.
Přestože je jorkšír velmi malý, netrpí nijak zvlášť nemocemi. Nejdůležitější je vždy prevence, a to především co se týče infekčních onemocnění. Pravidelné očkování a odčervování by mělo být samozřejmostí. Problémem někdy bývají přetrvávající mléčné zuby, a to jak řezáky, tak i špičáky. Toto musíme hlídat a v případě potřeby dát odstranit odborným lékařem, jelikož perzistující zuby mohou negativně ovlivnit skus. Velmi často se objevuje zubní kámen, kterému lze předejít pravidelným čištěním zubů. Používáme pastu určenou pro pejsky, nikdy ne lidskou.
Nejčastější nemoci: tracheální kolaps, stomatitida a zubní kámen, hydrocefalus, luxace kolenní čéšky, aseptická nekróza hlavice femuru, kožní problémy, onemocnění dásní a chyby průdušnice.
Mezi možné infekční choroby patří psinka, infekční zánět jater, leptospiróza, parvoviróza. Mezi běžné nemoci se řadí průjem, zácpa, zánět uší, otrava, škrkavky, tasemnice.
Dospělé psy odčervujeme pravidelně každých 3–6 měsíců. V případě přítomnosti parazitů v trusu je potřeba odčervení zopakovat podle pokynů veterinárního lékaře. Pokud chceme mít jistotu a neodčervovat naslepo, je možné nechat zhotovit laboratorní vyšetření trusu a odčervit pouze v případě, pokud je v něm pozitivní nález. Pokud je nález negativní, odčervení není potřeba. Za směrodatné lze však považovat pouze negativní výsledky několika po sobě jdoucích laboratorních vyšetření trusu, protože u jednotlivého trusu hrozí, že byl odebraný v době, kdy se vajíčka právě neuvolňovala.
K nepříjemným průvodcům psa nepatří jen vnitřní, ale také vnější parazité. Nejen že psa zneklidňují pobíháním v srsti, svěděním a odsáváním krve, ale často jsou blechy a všenky mezihostiteli tasemnice, kterou pak přenesou na psa. Klíšťata přenášejí zase viry a bakterie, jimiž mohou psa nakazit. Proto je zapotřebí, abyste psí kožich pravidelně a pečlivě kontrolovali a při prvních známkách ektoparazitů provedli nejen odhmyzení zvířete, ale ve většině případů i důkladnou očistu prostředí, ve kterém se pes zdržuje, jinak se některých parazitů nezbavíte. Vhodné prostředky léčby, ochrany i očisty prostředí vám poradí váš veterinář. Doporučí vám rovněž i preventivní přípravky, kterými můžete zabránit nebo silně omezit napadení zvířete vnějšími parazity. Mezi vnější parazity patří blecha, veš, všenka, sviluška podzimní, zákožka psí, dravčík psí, trudník psí, klíště, kloš.
Základní vakcinační schéma štěňat a dospělých psů:
Než králíčka poprvé vypustíte doma z klece, je dobré odstranit vše, co by pro něj mohlo být pokušením. Dobré je tedy odstranit, nebo zamaskovat kabely (dají se třeba schovat do různých lišt), protože překusování kabelů se králíček odnaučí jen těžko. Možná to nějakou dobu neudělá, ale počítejte s tím, že když ho tím budete „pokoušet“, tak o ten kabel nakonec přijdete.
Králíčci se hrozně rádi mazlí a mají rádi měkké věci jako jsou deky, peřiny, postele nebo gauče. Problém je, že si je často značkují nejen bobky, ale i močí, což nikdo z nás jistě neocení. Pokud máte také látkový gauč, tak se občas stává, že králíčci látku trhají, někdy si tím vynucují pozornost. Tohle se králíček ale při důsledné výchově dokáže odnaučit. Problémem také bývají vysoké koberce, z nichž králíčci rádi vytrhávají nitě, nejhorší je, že někdy je i jedí, což jim může způsobit velké zdravotní komplikace. Králíčci si také velmi rozumí s naším oblečením, pokud někde v dosahu králíčka necháte válet jakékoliv oblečení, je dost pravděpodobné, že vám ho „vylepší“ nějakými dírkami. Čůrání do postele, nebo na gauč, může způsobovat snaha králíčka ukázat nám, že on je v domě pánem, případně ale tak může dávat najevo, že se mu něco nelíbí.
Stejně jak odstranit kabely je vhodné odstranit z králíčkova dosahu i všechny pokojové rostliny, velká část z nich totiž bývá jedovatá a králíček má tendenci okusovat vše, co potká, takže by mu to mohlo vážně ublížit. Pokud by se králíček zrovna do takové rostliny nepustil, je dost pravděpodobné, že bude hrabat v květináči, opět je to jeho přirozenost, se kterou nic nenaděláte. Kromě pokojových rostlin mohou být pro králíčka nebezpečná také další zvířata, která máte v bytě, nebo se kterými se může setkat venku při venčení. Ne každý pes a kočka si totiž s králíčkem rozumí a řada psů má silný lovecký instinkt, obzvlášť když před nimi králíček začne prchat. Kromě zvířat a rostlin jsou pro králíčka nebezpeční také lidé. Řada dětí (obzvlášť ty malé, kterým nevysvětlíte, že králíček není hračka) má ve zvyku králíčka tahat a sahat na něj, když on o to nemá zájem. Králíček pak bývá agresivní, zároveň je to také malé zvířátko, které děti mohou nevhodně zmáčknout, nebo uchopit a tragicky mu ublížit. Ale i dospělý se často dopouštějí chyby ve vztahu ke králíčkům. Někteří majitelé chtějí svým králíčkům dopřát čerstvý vzduch a vystaví je někde na přímém slunci, aniž by si uvědomili, že se králíček nemá kde před sluníčkem schovat (to se často stává, pokud králíčkovi vytvoříte ohrádku třeba na zahrádce), zároveň také musí mít možnost příjmu tekutin. I králíčkovi může hrozit úpal, který ale pro něj může být smrtelný. Snad každému majiteli králíčka se někdy stalo, že na králíčka omylem šlápl. Králíčci mají totiž tendenci se motat pod nohama, obzvlášť když jim majitel nese nějakou mňamku. Pokud to není nic vážného, stačí se králíčkovi vlídným hlasem omluvit (cítí tón hlasu a pochopí, že to nebyl žádný útok ani trest).
Vzhledem k potřebě border kolie neustále se pohybovat doporučuje se krmit kvalitním kompletním krmivem pro fyzicky zatížené psy. Některé border kolie mívají problémy s příjmem krmiva, jinak řečeno s vybíravostí, tam se doporučuje hledat, časem se snad povede najít krmivo, které bude i váš pes přijímat s chutí a bez přemlouvání.
Období růstu štěněte je velmi důležité, a pokud něco pokazíme, je těžké pak tyto chyby napravovat a někdy to již ani není možné. Stěžejní je uspokojit všechny nároky rostoucího organismu! Další a neméně důležitou věcí je vytvořit u pejska správný návyk příjmu krmiva a předejít tak různým zlozvykům s tím souvisejícím.
Správné sestavení jídelníčku pro psa je velmi složité. Proto raději přenechejme tento nelehký úkol na veterinářích a dalších odbornících. Pokud vybereme dobře, tak pejsek dostane v komerčně vyrobeném krmení (granule, konzervy) vše, co potřebuje, a to ve správném poměru. Není dobré na krmení pro štěně šetřit. To, co ušetříme nyní, utratíme později například při léčení pohybových problémů pejska. Krmení by vždy mělo být určeno pro štěňata. Zvlášť se vyrábí štěněcí granule pro malá, střední a velká nebo gigantická plemena. Známé kvalitní značky již dnes dokonce nabízejí i speciální krmení pro štěňata konkrétních plemen!
Dříve bylo velkým trendem přidávat do krmení různé vitamínové a minerální doplňky. V dnešní době je to rozhodně přežitek, který u mnoha chovatelů bohužel přetrvává. Často pak dáváme pejskům kloubní preparáty, rybí tuk nebo vápník a podobně. A to vše zbytečně, a dokonce i na úkor našich psích mazlíčků! Každé vyvážené kvalitní krmení má vše, co pejsek potřebuje. Rozhodně není nutné pejskovi nic přidávat. Můžeme si to vysvětlit například na vápníku. Pro správné vstřebávání vápníku je podstatný jeho poměr s fosforem. Tento poměr je v krmivu nastaven přesně tak, jak to rostoucí zvíře potřebuje. Pokud pejskovi přidáme například tvaroh nebo minerální doplněk, dosáhneme tak jedině toho, že vápníku bude oproti fosforu nadbytek a jejich vstřebávání bude narušeno. Pokud naopak přidáme pejskovi maso, dosáhneme nadbytku fosforu a opět narušíme ideální poměr těchto dvou důležitých prvků. Pokud si to vše představíme komplexně, tak cokoliv, co pes dostane mimo komerční diety, mu naruší vyvážený a důkladně propočítaný poměr živin. Jen veterinář proto může doporučit určitý doplněk ke krmivu, pokud zvířeti prokazatelně něco chybí. Pokud neuváženě naordinujeme nějaký přípravek sami, natropíme více škody než užitku.
Důležitou roli hraje i správná technika krmení. Každý pes by měl mít vždy dostatek čerstvé pitné vody. Štěňata se začínají přikrmovat ve věku 3–4 týdnů. Pejska si přivezeme ve stáří asi 8 týdnů. V této době ho krmíme 4–5x denně. Mezi 3. a 5. měsícem snižujeme frekvenci na 3–4 krmení za den a po 6. měsíci postačí krmení 3x za den. V 8 až 10 měsících můžeme začít krmit jen 2x denně. Musíme si uvědomit, že velká plemena psů dospívají později, takže je krmíme 2x denně až do věku 1,5–2 let, případně celý život.
Pejska už odmalička učíme, že krmení dostane jen na 5–10 minut, a pokud to vše nesní, tak mu misku sebereme a další krmení dostane až v obvyklou dobu. Tím zabráníme tomu, aby se v krmení „vrtal“ a přebíral. Po nakrmení necháme štěně vždy v klidu trávit a rozhodně si s ním nehrajeme a nenecháme ho běhat.
Pokud již máte zběžnou představu, jak bude vaše akvárium vypadat, a znáte nároky na prostor ryb, které budete mít, můžete začít s výběrem velikosti akvária. Dejme tomu, že pro začátek nebudete nároční na výběr ryb, protože nemáte příliš zkušeností a spokojíte se s některými menšími běžnými druhy – živorodky, tetry, pancéřníčci, menší krunýřovci. Minimální velikost akvária, o které byste měli v tomto případě uvažovat, je 50 litrů. V menších akváriích se snadno projeví nezkušenosti a chyby. Dá se říci, že čím větší, tím lepší. Vhodný objem prvního akvária je mezi 50 a 100 litry. Na něm si vyzkoušíte co a jak a v případě, že vás to nechytne, nebudete muset řešit problém, kam s 200litrovým akváriem. V případě většího zájmu o akvaristiku si dříve nebo později pořídíte větší akvárium a potom můžete s úspěchem používat toto k odchovu ryb nebo jako karanténu. Pamatujte, že ve velkých akváriích udržíte snáze biologickou rovnováhu.
Co se týče rozměrů, výška akvária osázeného rostlinami by neměla přesahovat 50 cm, protože byste později řešili problém s prosvícením celého vodního sloupce. Do 50 cm bez problémů postačí obyčejné zářivky, nad tuto hranici je možné je také použít, ale lepší je uvažovat o alternativním zdroji světla – k tomu se nejlépe hodí nízkotlaké sodíkové výbojky. Dalším důvodem této výšky je praktičnost – u vyšších akvárií budete mít problém s údržbou a nedosáhnete rukou na dno. Poměr délky k výšce přední stěny akvária by měl být minimálně 2 : 1 (například délka 130, výška 50), což vypadá opticky velice hezky. Čím větší je tento poměr, tím efektnější bude celkový výsledek. Šířka boční stěny (tedy hloubka z předního pohledu) by potom neměla být menší než výška akvária kvůli dostatečně velké ploše hladiny, kterou proniká do vody kyslík.
Je možné si pořídit i nestandardní tvar akvária (s šestiúhelníkovou nebo osmiúhelníkovou podstavou, s prohnutým předním sklem, rohové akvárium a vůbec jakýkoliv možný vyrobitelný tvar). Neměli byste přitom ale zapomínat na dostatečně velkou plochu vodní hladiny vzhledem k výšce a na praktičnost daného provedení. Akvária by se vždy měla přizpůsobovat zářivkovým trubicím, které použijete na osvětlení (pokud se nerozhodnete používat halogenové reflektory).
Také byste měli popřemýšlet, zda na akvárium použijete krycí skla, či nikoliv. Prosvětlený kryt přes celé akvárium nutný není, u akvária s malým krytem je jeho použití vhodné – zabráníte tím zbytečným úmrtí ryb při vyskakování.
Kolem menšího akvária je relativně více práce než kolem většího. S rostoucí velikostí akvária však bohužel rostou i náklady na jeho provoz. Pokud chcete někde na provozu akvária ušetřit, jednou z možností je topení. Svícení a filtrování vody vynechat nelze, ale na topení (hlavně ve velkém akváriu) se dá poměrně dost ušetřit. Protože v zimě nám ústřední topení vytápí byt asi na 24 °C, a také díky osvětlení se v akváriu udržuje teplota mezi 24,5 až 26 °C. Těmto tepelným podmínkám je ovšem nutné podřídit i výběr ryb. Dalším místem, kde se dá šetřit, je vzduchování. Pokud v akváriu panuje rovnováha, rostlinky vytvářejí dostatek kyslíku pro potřeby rybiček.
Akvária rozdělujeme podle velikosti na malá (30–80 l), střední (80–150 l), velká (150–500 l) a velmi velká akvária (nad 500 l). Podle chovaných druhů ryb pak na druhová (jeden druh ryb), biotypní (několik druhů ze stejné oblasti) a společenská (různé druhy ryb z různých oblastí).
U závažnějších případů se doporučuje chirurgická terapie. Tato léčba spočívá v zavedení takzvaného stentu. Stent je uložen v plastovém pouzdře s atestem sterility, které zároveň slouží jako jeho zavaděč. Po vybalení z ochranného obalu je možné zavaděč se stentem zavést pod kontrolou bronchoskopu do průdušnice a částečně stent vysunout. Zavaděč je plastová trubička o průměru 3,33 mm, ve které je kolem radiokontrastního mandrénu svinutý stent. Unikátnost řešení firmy Dextronix spočívá v tom, že stent lze z obalu zavaděče vysunout až na 90 % délky, stent rozvinout a zase bezpečně bez poškození vtáhnout zpět. Vysouvání a zasouvání se děje pomocí mandrénu, který je jištěný plastovou pojistkou, jež nedovoluje úplné vysunutí stentu a jeho znehodnocení ve fázi usazování síťky a manipulace v průdušnici. Po bezpečném umístění stentu na správné místo se po odtržení pojistky stent mandrénem zcela vysune. Zavaděč a mandrén se následně skrze již plně rozevřený stent vytáhnou ven. Jakmile stent opustí zcela zavaděč (pouzdro), rozevře se pružná nitinolová síť do plného průměru daného typu stentu. V této fázi již není možno stent z průdušnice bezpečně vyjmout. Rozevřená pružná síť se „opře“ o stěny trachey a vyztuží kolabující prstence, takže průdušnice již nevratně drží požadovaný kruhový průřez, nebortí se a problémy s dýcháním jsou vyřešeny.
V celém procesu stentace průdušnice je nejsložitější určení vhodného průměru a délky stentu. Základem je kvalitní rentgenogram. U digitálních rentgenogramů se délka průdušnice od larynxu nad bifurkaci a její průměr snadno odečtou pomocí měřicího softwaru. Vždy se doporučuje několik snímků a několik měření, které poskytnou relevantní hodnoty a vyloučí eventuální chybu vycházející z deformace a zúžení průdušnice v momentě expozice. U analogových rtg. snímků je postup obdobný, ale je nutné předem vytvořit vlastní přesný přepočítávací faktor pro dané rtg. a kazetu k odečtení skutečných hodnot. Pro snadnější měření lze použít kalibraci na bronchoskopu, má-li přístroj rentgenkontrastní značky. Firma Dextronix dodává nyní nově i přesně kalibrovaný měřicí katetr s rentgenkontrastními značkami. Katetr se zavádí do jícnu, popřípadě i přímo do trachey, a lze s ním přesně odečíst požadované hodnoty. Jakmile jsou hodnoty trachey naměřené, musí se zvolit i odpovídající stent. Stenty se vyrábějí ve škále základních délek a průměrů, ale firma dokáže vyrobit na objednávku jakýkoliv rozměr.
Nitinolová slitina má takzvaný paměťový efekt, to znamená, že pokud je stent upleten na průměr 10 mm a je vložen do zavaděče, po jeho vysunutí se rozvine na požadovaných 10 mm. Aby se stent mohl opřít o stěnu trachey, je potřeba k naměřenému průměru průdušnice přičíst cca 20–30 %, aby se eliminovaly chyby při měření průměru. Je-li tedy například naměřený diametr průdušnice 8 mm a použije-li se stent o průměru 10 mm, pak z tabulek, které firma dodává, lze přesně určit maximální natažení stentu. S větším rozvinutím se však zmenšuje délka stentu a naopak, s čímž je nutné při volbě rozměrů pro dané zvíře počítat. V praxi bude roztažená délka kratší, protože měření se provádějí v laboratorních trubicích kalibrovaného průměru, ale trachea je „poddajná“. Roztažení stentu tedy nebude shodné jako ve tvrdém materiálu (obvykle) sklu.
Volba vhodného stentu je základním problémem při stentaci. Délka stentu se doporučuje taková, aby stent plně obsáhl celou tracheu a byl umístěn tak, že začíná mírně nad bifurkací a končí ideálně mezi třetím a čtvrtým tracheálním prstencem pod hrtanem. Parciální stentace, která vyřeší pouze úsek existujícího kolapsu, je také možná, ale v praxi se ukazuje, že patologie vedoucí ke kolapsu se mohou objevit následně nad či pod stentem. Problémy se poté opakují, pes je indikován k restentaci, majitel je nespokojený s výsledkem, nehledě na vynaložené finanční prostředky. Proto je vhodnější již při prvním zákroku volit takovou délku stentu, aby trachea byla vyztužená v celém průběhu. Při volbě vhodného průměru stentu je nutné počítat se síťkou, která se v maximu rozvine do průměru většího, než je naměřený tracheální diametr. Má tedy určitou rezervu. Stent v maximálním rozpětí kopírující průměr trachey nemusí plnit svoji podpůrnou funkci, může se v průdušnici kraniokaudálně hýbat, dráždí a pes ho může vykašlat.
Vlastní umístění stentu již tak složité není, ale je třeba vědět, že stent již jednou zavedený nelze z trachey bezpečně odstranit. Již zmiňovanou velkou výhodou stentů Dextronix je jejich možnost vysunutí ze zavaděče do téměř plné délky. Z klinických zkušeností je to velmi podstatná vlastnost. Stent vysunutý na 90 % délky lze pod kontrolou optiky téměř přesně umístit, zkontrolovat začátek a průběh stentu a nakonec jej bezpečně plně dovysunout. Nebezpečí chybného umístění spočívá právě v momentu dovysunutí, kdy se dá stent skokově zatlačit či povytáhnout a síťka chybně dosedne. S Dextronix stentem lze opatrně kraniokaudálně pohnout, i když je vysunut na 90 % ze zavaděče, což je v praxi odzkoušeno. Výrazně to usnadní přesné polohování stentu v průdušnici.
Jakmile je stent umístěn, kontroluje se jeho poloha rtg. vyšetřením a opětovně i optikou. Pes se kryje standardně 14 dní antibiotiky, antitusiky, mukolytiky, popřípadě přechodně steroidy. Cca po třech týdnech je nitinolová síť stentu vyplněna přerůstajícím tracheálním epitelem a stent je plně v průdušnici fixován. Dle uvážení se doporučuje po měsíci od zákroku poslední rtg. kontrola polohy stentu.
Na výchově pejska začněte pracovat okamžitě, jakmile si ho přivedete domů. Klidně už v 8 týdnech. Práce se štěnětem je mnohem snadnější než s dospívajícím puberťákem, u kterého se na výchovu zapomnělo. Výcvik štěněte však nemusí být vůbec snadný, pokud je neposlušné.
Cvičit pejska neznamená s ním hned trávit 2 hodiny na cvičáku, tak dlouho pozornost neudrží ani dospělý pes. Cvičit můžete 5 minut při každém venčení.
Na každé venčení byste měli mít s sebou následující vybavení (jak na manipulaci s pejskem, tak na jeho výcvik):
obojek a vodítko – obojek bude nosit pejsek po celý život, měl by si na něho zvyknout co nejdřív; snadno ho za něho chytnete nebo připnete k vodítku;
hračku – osvědčený je uzlík na přetahování, upoutáte jím pejskovu pozornost a zabavíte ho;
pamlsky – díky pamlskům pejsci většinou udělají vše, na dobrotu se naláká každý pejsek.
Pejska oslovujeme jménem, voláme na něj a neustále mu jej opakujeme. Zároveň však učíme štěně základům slušného chování a socializaci, to znamená, že mrňouska bereme všude s sebou. Vozíme ho autem, bereme do města mezi lidi (obzvlášť je dobré mezi malé děti, aby si jej chovaly a hrály si s ním). Vyroste vám tak sebevědomý a nebojácný pes. Po jméně můžeme začít učit štěně přivolání, zalehnutí či sednutí, které se učí formou hry, a můžeme použít i pamlsky jako odměny. Je dobré štěněti na obojek připevnit tenkou šňůrku několik metrů dlouhou, která nám bude sloužit jako prodloužená ruka.
Mezi nejčastější chyby při výcviku patří:
Neznalost práce s pejskem – bývá asi nejčastější příčinou všech neposlušných psů. Člověk si pořídí psa a vůbec netuší, jak s pejskem pracovat. Mezitím štěněcí období je to nejdůležitější. Nejdříve si tedy něco nastudujte z knížek, nebo se jděte podívat na cvičák.
Trestání pejska – musíte štěně nejdřív naučit všechny povely, a netrestat ho za to, že neposlouchá, když jste ho to nenaučili, když neví, co se po něm chce.
Negativní přístup – navazuje na předchozí bod. Lidé si myslí, že když budou na pejska křičet, že poslechne. Opak je pravdou. Pejsek se bude bát a povel nesplní.
Nedůslednost – často se volá na psy „ke mně, k noze, čekej“ a další povely zakřičené téměř společně. Jak má pejsek vědět, jaký povel splnit? Nakonec pejsek nesplní ani jeden, dostane vynadáno a páníčkovi je to jedno.
Ignorace – s trendem mít pejska je trend nechat ho dělat cokoli. Při útoku na jiného psa je to majiteli jedno, při nežádoucím skákání na lidi je to majiteli také jedno a pes nedostane žádný signál, že některé věci se prostě nesmí.
Cvičit a pracovat se štěnětem můžete při každém venčení vždycky pár minut. Začít můžete hned po vyčůrání. Velká pochvala pejska a nějaká dobrota slouží jako odměna. Ze začátku byste měli pejska naučit reagovat na tyto základní povely:
reakce na jméno;
přivolání „ke mně“;
povel „k noze“;
povel „čekej“;
povel „sedni“ a „lehni“;
povel „nesmíš“ nebo „fuj“.
Když povely budete opakovat několikrát denně při každé procházce v různém prostředí a pokaždé pejska odměníte nějakou dobrotou, pejsek si postupně uvědomí, že když vykoná povel, dostane dobrotu, a bude vaše povely plnit s nadšením.
Pejska pozitivně motivujte. Když budete cvičit přivolání, nesmíte křičet „ke mně!“ jako byste chtěli pejska zabít, ale dejte do volání pozitivní tón a nadšení. Pokud se ještě budete od pejska vzdalovat, zaujme ho to a poběží za vámi. Hned ho s nadšením chvalte a dejte mu odměnu. Podobné je to s ostatními povely.
Nezapomínejte na to, že musíte chtít po pejskovi vždy jeden povel a nekřičet na něj současně „ke mně“, „k noze“, „sedni“. Pejsek pak neví, co jaký povel znamená, a nebude poslouchat. Nechejte pejska vykonat například „sedni“, pochvalte ho a pak dejte další povel, například „zůstaň“, nebo „k noze“.
Na vykonání povelu trvejte! Musíte být důslední a mít trpělivost, ale jen tak dokážete pejska v budoucnu za jakékoliv situace zvládnout.
Pochvala a radostný tón hlasu je to nejdůležitější! Za vše správně provedené pejska hodně chvalte a mějte pozitivní tón hlasu. Čím více budete přehánět v radosti, tím bude i pejsek veselejší a bude vykonávat povely s radostí.
Opravdu s výcvikem začněte ihned, jakmile si přivedete pejska domů. Nečekejte, až pejsek odroste. Cvičení pak bude náročnější. Pejska cvičte při každém venčení pár minut. Zvykne si, že se po něm něco chce, a bude reagovat v různém prostředí. Chvíle opravdu stačí, aby pejsek pochopil a zároveň aby se mu cvičení neznepříjemnilo, Na důležité povely si nejprve najděte nějaké klidné místo, kde bude mít pejsek minimum rozptýlení. Až bude umět povely, můžete přejít cvičit do rušnějšího prostředí. Pokud odběhne za jiným pejskem, dojděte si pro něho. Z 90 % je pro štěňata psí kamarád zajímavější než vy a stejně na povel nepřiběhne, pokud to již nemá natrénováno.
S pejskem pracujte vždy pozitivně naladěni. Nekřičte na něho, netrestejte ho. Pejsek neví, za co je trestaný. Pozitivně ho motivujte například ukázáním oblíbené hračky nebo pamlskem.
Buďte důslední, nechte pejska zadaný povel vykonat přesně. Jakmile polevíte, bude si to pamatovat a nebude povely v budoucnu plnit.
Povely učte postupně, aby si je pejsek zapamatoval. Jeden den můžete cvičit „sedni“, druhý den povel „zůstaň“. K výcviku je dobré využívat další pomůcky, jako je například psí píšťalka nebo clicker. Mnohdy na píšťalku pejsek reaguje daleko lépe než na lidský hlas. Na přivolání je píšťalka nenahraditelná.
Pejska hodně socializujte. Choďte do psích parků nebo psích školek. Nechte pejska seznámit se s ostatními bez ohledu na rasu věk a velikost. Zbytečně ho neupínejte na vodítko. Jen tak může být v dospělosti klidný a vyrovnaný bez agresivních sklonů.
Věk, kdy pejskovi představíme ovce, je individuální. Dejte svému pejskovi čas a buďte trpěliví. Používáme zásadně hodné, na psa zvyklé a neútočící ovce. Ovce si dáme do malé ohrádky, aby nemohly na psa a pes nemohl na ovce. Chodíme kolem ohrádky a pejska povzbuzujeme různými zvuky jako „ššššš“, „ččččč“ nebo jinými vzrušivými zvuky a chválíme ho. Pejsek nemusí hned napoprvé projevovat zájem, rozhodně to neznamená, že nemá vlohy, každý pes začíná pást v jiném věku. Někteří mohou pást už ve třech měsících a jiní třeba v roce.
V případě, že by ovce v ohrádce byly pro štěně stále málo atraktivní, můžeme za pomoci zkušeného staršího psa vzít ovce na volnou plochu. Starší pes tlačí ovce na nás a my tak můžeme lépe kontrolovat činnost štěněte. Ve chvíli, kdy štěně začne sledovat ovce a chce je obíhat, máte vyhráno a trénink může začít.
Trénink začněte tím, že jsou ovce opět v ohrádce a pejska necháte obíhat okolo ohrádky (ale ne 360°, tělem mu zabráníte oběhnout vás, čímž ho otočíte na druhou stranu). Pomalu obcházejte ohrádku a sledujte chování štěněte, občas se zastavte a čekejte na reakci psa. V ideálním případě by se v tu chvíli pejsek měl také zastavit na druhé straně stáda (tedy přímo naproti vám). Můžete mu pomoci i tím, že ho zkusíte na druhé straně zastavit. Není třeba trvat přesně na „dvanácté hodině“, můžete ho nechat zastavit třeba na „za pět dvanáct“ nebo „pět po dvanácté“. Jakmile pejsek začne „dvanáctku“ držet, vezměte ovečky ven z ohrádky a jen tak choďte, hodně měňte směry, aby pejsek musel pořád hnát ovečky na vás. Jestliže se pejsek již drží na „dvanáctce“ začněte trénovat jiný povel a „dvanáctku“ už trénujte jen okrajově třeba na konci tréninku, mohlo by se jinak stát, že se na přihánění pes „nafixuje“ a potom byste měli velký problém u odhánění („drive“).
Vzhledem k tomu, že průjem a zvracení mají celou řadu příčin, od těch méně závažných až po život ohrožující, tak pokud si nebudete jakkoliv jisti, volejte vždy veterináři a konzultujte stav svého psa s ním.
Průjem
Průjem u psa charakterizovaný beztvarou měkkou stolicí může být způsoben lehkým gastrointestinálním diskomfortem, změnou značky krmiva nebo třeba stresem. Trvá 1–3 dny, než se zažívací trakt zklidní. Pokud trvá průjem déle než 3 dny, může se jednat o alergii na krmivo nebo o jiný závažnější problém.
Domácí léčba průjmu sestává z hladovky, trvající 12 až 48 hodin, s dostatečným přísunem čerstvé vody, kterou můžete obohatit některým z probiotik v prášku, jež jsou dostupné na našem trhu. Také na začátku podávání pevné stravy se doporučuje podat probiotikum v ochucené pastě přímo do tlamy.
Dalším velice účinným produktem je Humican. Humican 1000 mg je čistě přírodní, vysoce účinný veterinární přípravek pro psy a kočky. Pomáhá při poruchách trávicího traktu, při rekonvalescenci zvířat po nemocech a po operacích. Podporuje imunitní systém a napomáhá detoxikaci organismu při otravách. Hodí se do každé psí domácí lékárničky a díky svým protizánětlivým, antivirovým, antibakteriálním a antikancerogenním vlastnostem může sloužit i jako prevence. Huminové kyseliny, které jsou hlavní účinnou látkou, na sebe vážou mikrobiální a plísňové toxiny, virové částice, volné radikály a jiné pro organismus jedovaté sloučeniny (těžké kovy, amoniak, PCB, dioxiny), které psi následně vyloučí trusem. Vykazují dobrou pufrační kapacitu, čímž stabilizují pH v trávicím traktu, mají pozitivní vliv na rozvoj žádoucí střevní mikroflóry a na tvorbu zdravého střevního epitelu. Na povrchu sliznice vytváří ochranný film a brání průniku infekce a toxinů do těla. Do organismu s sebou přináší celou řadu minerálních látek (Ca, Zn, Mg, Cu, Se, Fe a ostatní v přírodě se vyskytující stopové prvky). Huminové kyseliny účinně napomáhají v profylaxi a terapii řady onemocnění, jako jsou gastroenteritidy, průjmy či metabolické poruchy.
Pitný režim je pro vašeho psa velice důležitý, neboť dehydratace je jednou z nejvážnějších hrozeb provázející průjmové stavy.
Po 12–24 hodinách dejte svému psovi vařenou rýži v poměru 3 : 1 s vařeným bílým masem, jako jsou kuřecí prsa, nebo jen s kuřecím vývarem. Zpočátku dávejte spíše menší porce vícekrát denně. Po 48 hodinách můžete přejít na běžnou stravu. Stále však sledujte zdravotní stav psa. Pokud má pes průjem déle než 3 dny, poraďte se s veterinářem.
Může se jednat o mnohem vážnější problém vyžadující rychlý zákrok veterináře. Sem patří například parvoviróza. Chronický průjem často znamená vážné onemocnění, jako je zánět slinivky břišní, nebo některé nádory, včetně lymfomu a adenokarcinomu.
Průjmy mohou vzniknout v různých částech trávicího ústrojí. Průjem u psa vznikající v tlustém střevě je charakterizován stolicí s velkou příměsí hlenu, téměř připomínající želé. Pokud je přítomna krev, tak je jasně červeného zbarvení. Příčinou těchto zánětů bývají parazité, zánětlivá onemocnění střev, nádory, dietní změny a chyby, léky a stres. Průjmy primárně vycházející z tenkého střeva provází větší objem stolice bez hlenu. Příčinou mohou být opět parazité, bakteriální dysbalance ve střevě, exokrinní pankreatická insuficience a různé nádory. Stále častěji se však jedná o potravinovou alergii.
Pozor na torzi žaludku! V tomto případě je potřeba ihned vyhledat veterináře, protože váš pes je v akutním ohrožení života. Pokud má pes průjem s obsahem krve, většího množství hlenu, má nafouklé břicho, bledé dásně a ostatní sliznice, ihned kontaktujte svého veterináře.
Jestliže pes trpí na průjmy opakovaně i přes odčervení a při správném krmení, je dobré jej objednat na podrobnější vyšetření k veterináři. Chronické průjmy mohou být známkou nemoci slinivky, může se jednat o nádorové onemocnění některé části trávicího traktu. Velmi často se průjem u psů objevuje při alergii na některou ze složek potravy (obiloviny, kuřecí moučka). Mezi další příčiny způsobující u psa průjem patří: léčba antibiotiky, cestování a stres. Obecně u nemocí trávicího traktu platí, že je lepší konzultovat stav vašeho psa při problémech trvajících déle než 24 hodin aspoň telefonicky; u štěňat, nemocných a starých psů neváhejte zavolat veterináři dříve.
Zvracení
Příčin zvracení je mnoho, nejčastěji se jedná o dietní chybu, kdy zvíře pozře zkaženou nebo nevhodnou potravu. Zvracení však může být také jedním z projevů infekčního onemocnění, vážného onemocnění slinivky, jater, ledvin, nebo dokonce neprůchodnosti střev.
Jestliže ve zvratcích zpozorujete krev, zvíře naříká, snaží se zvracet, ale nejde to, nebo se mu nafukuje břicho, vyhledejte okamžitě veterinárního lékaře. Tak se totiž projevuje torze žaludku (přetočení žaludku) či neprůchodnost střev. Oba tyto stavy jsou velmi nebezpečné a bez pomoci končí smrtí zvířete. K veterináři zajděte rovněž v případě, je-li zvíře výrazně apatické nebo má teplotu nad 40 stupňů Celsia.
Jestliže se žádný z výše uvedených příznaků neobjevil, zvířeti odeberte krmivo a nechte ho v klidu. Pokud zvrací i potom, co se napilo, vezměte mu dočasně i vodu. Když zvrací i bez potravy a vody, neodkladně navštivte veterináře, protože se bude s velkou pravděpodobností jednat o infekční onemocnění či postižní jater, ledvin nebo slinivky. A v takovém případě hrozí dehydratace!
Pokud zvíře po odebrání potravy nebo vody zvracet přestalo, nechte jeho žaludek odpočívat. Po třech hodinách mu dejte několik lžic slabého černého čaje (může být trošku oslazený medem). Jestliže se zvracení obnoví, vydejte se na veterinu. Když zvíře tekutinu nevyzvrátí, přidejte po chvíli další lžíce. Během hodiny by mělo dostat cca tolik lžic tekutiny, kolik váží kilogramů. Můžete použít i speciální roztoky, která byly vyvinuty ke kompenzaci ztráty tekutin a elektrolytů u dehydrovaných psů a koček (Rehyvet, RC rehydration support), případně minerální vodu nebo alespoň obyčejnou vlažnou vodu s hroznovým cukrem (Glukopurem), špetkou kuchyňské soli a zažívací sody.
Po 12 hodinách bez zvracení již můžete ponechat vodu bez omezení. Krmivo nepodávejte 12–24 hodin, záleží na intenzitě zvracení a celkovém stavu zvířete.
Jako první potravu předložte zvířeti rýži rozvařenou do kašovité konzistence (dávka přibližně jedné polévkové lžíce na 2 kilogramy hmotnosti). Aby bylo jídlo pro zvíře atraktivnější, můžete zvýraznit chuť přidáním trošky medu nebo soli. Rýži podávejte po troškách, aby si žaludek měl čas zvyknout. Pokud zvíře začne zase zvracet, navštivte veterináře.
Příští den do rýže přidejte trochu libového drůbežího masa nebo masového vývaru. Potravu rozdělte na 3–4 dávky během dne. Celkově nepřekračujte množství jedné polévkové lžíce na kilogram hmotnosti. Třetí den už přidejte do rýže obvyklé krmivo (granule, konzervu) v poměru 1 : 1. Opět však krmení podávejte rozložené do několika dávek. Čtvrtý den už přejděte na běžnou stravu, kterou rozdělte do 3–4 porcí. Od pátého dne můžete krmit jako obvykle.
Neděste se, když se první dny po zvracení objeví průjem, je to důsledek podráždění trávicí soustavy. Pokud by neustával, nebo se naopak zhoršoval, navštivte veterináře.
Je velmi důležité nechat psa preventivně odčervovat. Je však dobré mít na paměti, že se parazity může pes nakazit kdykoliv (výkaly jiných zvířat ve městě nebo v přírodě). Nákaza vnitřními parazity se může projevovat dlouhodobějšími trávicími obtížemi a může být spojena i se zvracením. V tomto případě je nejlepší navštívit veterináře, nechat udělat koprologii. Velmi častými parazity způsobujícími průjmy jsou škrkavky, ale také giardie.
Agility (v anglickém překladu znamená hbitost) ve výcviku psů znamená sport se psy (něco jako parkur). Vzniklo okolo roku 1978 v Anglii a jedná se o sport, ve kterém jde o nejrychlejší překonání dráhy v určitý čas.
Začít trénovat se má s velkým psem nejdříve v roce a se psem menším ne dříve než v deseti měsících. Je to z toho důvodu, že pejsci nemají ještě zcela vyvinutý pohybový aparát a také se ještě nedokážou dostatečně soustředit. To všechno se musí teprve naučit. Když začnete pracovat na překážkách už se „skoro dospělým“ psem, který spoustu věcí zná, bude vaše práce pokračovat rychleji kupředu a oba z toho budete mít radost. A v neposlední řadě vám pejsek pak vydrží běhat do vyššího věku. Je spousta věcí, které by se měl pes do té doby naučit, aby pak byla práce na parkuru jednodušší.
Se štěňátkem můžete začít pracovat hned po pár dnech, kdy si ho přinesete domů. Malá štěňátka jsou velmi tvárná, a pokud budete postupovat správně, ani nemusí postřehnout, že se něco učí. Důležitá je pozitivní motivace a vaše důslednost. Jako vhodná motivace může být použito krmení – u žravých pejsků, nebo tahacích hraček – u těch „hravějších“. Míček není v tento moment moc vhodný, protože neutvrzuje kontakt mezi pejskem a psovodem a pejsek si s ním může hrát sám, nepotřebuje vás k tomu. Důležité je, abyste se svým štěňátkem navázali úzký kontakt. To znamená, že ho zpočátku musíte naučit, že na hraní jste tam vy. Klidně mu nechejte na kousání nějakou kostičku, aby se nenudilo, když nejste doma, ale hračky vytáhněte, až když budete doma. Skvělá věc jsou uzlíky. Štěňátkům se dobře drží, skvěle se o ně přetahuje a hlavně docela dost vydrží. Hru vždy začínejte i končete vy. Hru ukončete dřív, než to pejska přestane bavit, aby se příště víc těšil. Ze začátku si se štěňátkem hrajte v krátkých časových úsecích. Mimo tahání nezapomínejte taky na mazlení a škrábání. Venku se vám štěně bude držet poblíž nohou, tak toho využijte a kousek popoběhněte, a když vás následuje, hodně ho chvalte. Můžete ho opět i lákat na uzlík, který potom „uloví“, nebo na dobrůtku, kterou pak dostane. Až si na vás štěňátko zvykne a bude kolem vás pobíhat, sotva se na něj podíváte a vezmete hračku, můžete přistoupit k dalšímu stupni učení.
Nyní pár rad k učení s hračkou. Když už štěně ví, že uzlík nebo jiná věc je prima na tahání, a sotva ji uvidí, už se po ní sápe, je načase pokročit. Sedněte si na zem a zkuste pohodit uzlík kousek od sebe. Pozorujte, co pejsek dělá. Nijak nezasahujte, maximálně zkuste natáhnout ruku, když je u hračky. Pokud hračku uchopí, je načase, abyste si s ním začali hrát a přetahovat se. Časem vám bude pejsek hračku sám nosit a strkat vám ji do ruky, abyste se s ním přetahovali. Při přetahování o hračku můžete začít štěňátko učit otočky. Když bude zakousnuté v hračce, tak ho s citem otáčejte tak, že bude všemi čtyřmi na zemi a vy ho otočíte od sebe, k sobě a podobně. Nedělejte to nijak rychle ani na pejska nijak netlačte. Většinou to jde samo. Štěně je lehké a dobře se s ním manipuluje, a pokud vám věří, ani se manipulaci nebrání. Tohle cvičení vám vydrží na hodně dlouho. Postupem času můžete přidat zvolený povel, pak upoutat pozornost štěněte a rukou s hračkou otáčet nad štěnětem – ono bude sledovat hračku a otočí se samo. V úplném závěru tohoto cvičení vám bude stačit jen pohyb rukou anebo povel. Podobným způsobem se dá cvičit i s pamlskem u žravých pejsků. Jen nemůžete čekat, že vám pejsek někdy odhozený pamlsek přinese.
Nejdůležitějším cvikem je odložení na startu. Ten budete potřebovat po zbytek aktivního života. Pes se musí na startu soustředit na vás a musí čekat na váš povel. Jde o dost klíčový moment. Pokud psa nenaučíte dobře odložení a bude vám startovat, kdy bude chtít, nebudete mít na parkuru nikdy jistotu, kam doběhnete. Většinou se budete snažit celou cestu marně dohnat psa, který ani nemusí postřehnout, že za ním běžíte. A pokud trénujete někde na cvičáku s více psy a stále toho svého vracíte na start, či ho naháníte po hřišti, zdržujete výcvik a zbytečně všechny uvádíte do nepříjemné situace. Trénink tak ztrácí potřebnou kvalitu. Pokud máte svého psa neovladatelného, je to nekorektní vůči kolegům na tréninku.
Začněte nejprve v klidu doma a pak své snažení přesuňte i ven. Je to jednoduché. V první řadě si zvolte povel, jaký budete na toto odložení používat. Povel „zůstaň“ rozhodně není na místě. Pejsek nemá zůstat, dokud si pro něj nepřijdete, ale jen do té doby, než mu dáte další povel. Mohlo by vám to ztížit situaci, kdybyste chtěli s pejskem absolvovat i jiný výcvik než jen agility. Vhodný je povel „čekej“. Jednak u psa vzbudí pozornost, jednak se nebude plést s dlouhodobým odložením. Nejdřív to ale musíte pejskovi vysvětlit. Zvolte si polohu, z jaké budete chtít, aby pejsek startoval. Může to být ze sedu, lehu nebo ze stoje. Do požadované polohy pejska uveďte pomocí hračky nebo pamlsku. Vyslovte čekací povel a pak pejska moc pochvalte. To znamená, že mu dáte pamlsek anebo si s ním hrajete. Ze začátku vám bude stačit, když pejsek vydrží na místě chviličku, pak postupně prodlužujete čas, kdy má čekat, a posléze i svou vzdálenost. Když už můžete být třeba jen krok před pejskem, tak mu dejte povel, aby vás následoval, a současně se rozběhněte od něj pryč. Kdy vás dožene, následuje hra nebo pamlsek.
Pes se musí naučit vás při běhu vnímat. Není žádoucí, aby si vymýšlel své vlastní tratě anebo jen bezhlavě běžel dopředu. Je rozhodně jednodušší to psa naučit dobře hned v počátku, než potom složitě předělávat už zažité zlozvyky. Na parkuru byste měli oba tvořit tým, kde do běhání dáte oba své srdce, ale vy budete hlavou toho týmu a pes oním rychlým tělem. Pes by vás měl po celou dobu na parkuru sledovat, očekávat váš povel a věřit, že ho pošlete správně. Na vás bude ležet odpovědnost, že povel přijde včas, že se mu nebudete motat do dráhy a vždy budete tam, kde je vás zapotřebí, a že budete psovi při běhu oporou.
Další kroky: Už máte pejska, který je na vás správně fixovaný a dobře motivovaný. Vezmete si do ruky hračku nebo pamlsek a budete s pejskem pobíhat. Lákat ho na hračku nebo pamlsek. Můžete začít ze „startovacího“ odložení anebo vám může pejska někdo přidržet. Dáte pejskovi povel, aby vás následoval. Hračku nebo pamlsek máte v té ruce, kolem které chcete, aby pejsek běžel. Začínejte na krátkou vzdálenost a měňte strany, po kterých vás pejsek bude míjet. Jakmile pejsek přiběhne, lákáte ho na hračku a otočíte se kolem své osy, pejsek je na vnější straně. Výborné je i pouhé chození, kdy se mění strany, zatáčí od sebe k sobě, couvá. Taky práce na vodítku je skvělá. Těmito hrami naučíte svého psa číst vaše pohyby a vy se naučíte více rozumět jeho stylu pohybu. Můžete zkoušet i točky na čelo, za zády a podobně. Na to překážky nepotřebujete. Je dobré tyto cviky střídat s cviky vysílání, kdy pejska pouštíte před sebe (hodíte mu hračku nebo pamlsek). Ze začátku pokračujete s pejskem po straně, a až s tím nemá problém, můžete mu přebíhat za zády. Dalším vhodným cvikem jsou takzvané obíhačky. K tomu vám dobře poslouží strom, sloup nebo i krabice. Když už pejsek umí běhat na povel „vpřed“, není nic jednoduššího, jak ho naučit obíhat nějakou věc. Teď se pejsek učí soustředit nejen na vás, ale i na překonání nějaké překážky. Na tom si pak můžete taky nacvičit různé druhy otoček, vysílání z jedné ruky, z druhé ruky. Fantazii se meze nekladou. Úžasně se spolu vyřádíte a hlavně jeden druhého lépe poznáte. Nezapomínejte se do běhání zapojit aktivně. Pokud tohle zvládáte, zkuste „tunely“ a máte další cvičení, při němž si užijete hodně legrace.
Jestliže už vše výše popsané zvládnete, máte za sebou jistě téměř celý rok života se svým čtyřnohým parťákem a jste připraveni vyrazit na váš první trénink agility. Nejspíš začnete pejska učit skákat přes překážku. U psů kategorie „large“ začínáme rovnou s plnou výškou překážek, aby se pes naučil správný styl skoku. Na rozdíl od kategorií „small“ a „medium“ musí většina velkých psů přeskakovat svou výšku. Je proto nutné, aby se to naučili. Proto také s velkými psy začínáme cvičit skokovky až po roce života. Ze začátku to nepřeháníme. Začneme jednou skočkou a necháme psa překonat ji dvakrát, třikrát a pak jdeme trénovat na tunely. Druhou skočku přidáme, až pes zvládá skákat jednu skokovku z jakékoli vzdálenosti a úhlu. Jakmile to zvládne, pak už jde všechno rychle. Na pejska netlačte a netrestejte ho za vlastní chyby. Pamatujte si, že on to dělá jen tak dobře, jak dobře jste ho to naučili.
