Borová voda je známým pomocníkem při lehčích zánětlivých procesech očí. Jedná se o oční vodu s 3% kyselinou boritou. Kape se do spojivkového vaku, dále lze použít k výplachu oka či obkladům víček. Má významné dezinfekční vlastnosti. Do uší se ve veterinární medicíně nepoužívá – na trhu je řada přímo veterinárních ceruminolytických čistících přípravků, které dezinfikují a rozpouští ušní maz. K sehnání je běžně v lékárnách bez předpisu. Zde je vidět cena borové vody.
Jedná se o oční roztok obsahující taktéž kyselinu boritou. V balení jsou dvě lahvičky a vyplachovací vanička pro oko. U psů lze využít při mírných zánětech či k odstranění výtoku. Má značné antiseptické vlastnosti. Používá se při pálení/ řezání očí, při lehčích zánětech spojivek či víček, k odstranění cizích těles ze spojivkového vaku, atd. Vždy dodržujte dobu použitelnosti. Více viz. příbalový leták, který je k dispozici pod článkem ke stažení.
O aktuální dostupnosti obou přípravků se informujte v lékárnách.
Oko kočky je komorové stejně jako oči jiných obratlovců včetně člověka. Koťata se rodí slepá, jejich oči se začínají otevírat mezi 8.–14. dnem věku a během dalšího týdne jsou už plně funkční.
Předpokládá se, že kočky jsou mírně krátkozraké – nejostřeji vidí předměty vzdálené mezi 2 až 6 metry.
Rohovka kočičího oka klenutější, aby zachytila více paprsků, navíc má kočka za sítnicí ještě jednu cévnatou vrstvu, která se označuje tapetum lucidum a funguje jako zrcadlo, které odráží světlo zpět, takže projde světločivnými buňkami nejen přímo, ale ještě jednou odražené. Tuto vrstvu nemá žádný jiný živočich a navenek se projevuje mimo jiné tím, že když na kočku ve tmě posvítíte, zdá se, že jí svítí oči (vidíme odražené světlo).
Zornice se navíc může v šeru hodně otevřít (pokryje téměř celou duhovku) a pustit do oka maximum světla, za dne je potom malá a chrání citlivé oko před silnými slunečními paprsky. U malých koček (s výjimkou manula) je zornice typicky elipsovitá, uzavírají ji dva svaly ze stran, velké kočky mají zornici kruhovou stejně jako třeba člověk.
Kočky mají takzvané třetí víčko (mžurku), které je ve vnitřním koutku oka. Mžurka oko stále zvlhčuje, proto kočka téměř nemusí mrkat.
Na sítnici oka jsou dva druhy receptorů, obou je u koček přibližně stejný počet – tyčinky citlivé na slabé světlo a čípky fungující při silném světle a umožňující barevné vidění. Receptorů je nejvíce ve středu oka, u koček potom trochu více v širším vodorovném pásu. Proto jsou kočky citlivější na pohyb ze strany na stranu, což je důležité pro lov.
Léky, které jsou běžně dostupné v lékárně a lze je použít k léčbě očí u koček:
Ophtal – dezinfikuje a lze ho použít při slabším zánětu spojivek a k vyplachování očí.
Borová voda – dezinfikuje a lze ho použít při slabším zánětu spojivek a k vyplachování očí, má kratší trvanlivost (roztok kyseliny borité bez konzervantů), dostanete ji namíchanou v lahvičce v lékárně.
Ophtalmo-Septonex – dezinfekční mast, ale občas dráždí.
Ophtalmo-Azulen – mast s heřmánkem spíš ke zklidnění očí.
Lacrysin a HypoTears – umělé slzy.
Zarudlé oko u kočky
Zarudlé oko je příznakem zánětu nebo infekce. Můžete se s ním setkat u nemocí třetího víčka, spojivek, nemocí víček, rohovky, bělimy, při zánětu vnitřních struktur očí, zeleného zákalu a podobně. Zarudnout může jak jedno oko, tak obě – záleží na příčině vyvolávající zarudnutí.
K zarudnutí dojde, když se cévky spojivky (růžová část víček), bělimy (bílý okraj oka) nebo rohovky buď zvětší, nebo rozrostou. Důležité je určit, jestli je toto rozšíření způsobeno povrchovým, nebo hlubokým zánětem. Povrchový zánět bývá způsoben podrážděním nebo infekcí. Vnitřní zánět je samozřejmě závažnější, protože postihuje oko „více do hloubky“ a bývá častěji spojen s nemocemi, které ohrožují vidění kočky.
Konkrétní obce a mikro-lokality: kde má smysl vlka hledat
Teď se dostáváme k nejdůležitější části celého článku – konkrétní místa. Přesně tohle jsem dlouho hledal a nikde nenašel. Mapy vám řeknou region, ale realita se rozhoduje na úrovni konkrétního hřebene, lesní cesty nebo údolí.
Kde jste teď vy?
Sever Čech → nejvyšší šance
Šumava → stabilní výskyt
Morava → spíše migrace
Podle toho upravte očekávání.
Zásadní pravidlo:
Rozdíl 1–2 km v rámci jedné obce může znamenat rozdíl mezi nulou a jasnými stopami vlka.
Tohle jsem si ověřil opakovaně. Stejná obec, stejný den – jedno místo bez života, druhé plné stop.
Sever Čech – absolutní centrum výskytu
Pokud chcete začít, začněte tady. Sever Čech má dlouhodobě nejvyšší koncentraci vlků v ČR.
Frýdlantsko (Jizerské hory):
Hejnice – hřebeny nad obcí směrem ke Smrku
Raspenava – lesní cesty mezi Raspenavou a Oldřichovem
Nové Město pod Smrkem – přechody směrem k polské hranici
Klíčová mikro-lokalita: lesní cesty s minimálním provozem mezi hřebeny.
Moje zkušenost:
V Raspenavě jsem šel první den po turistické trase – nic. Druhý den jsem sešel z cesty asi o 1,5 km do méně používané části lesa. Během hodiny jsem našel tři sady stop.
Děčínsko (České Švýcarsko a okolí):
Jetřichovice – hlubší lesy mimo hlavní turistické okruhy
Srbská Kamenice – přechodové lesy mezi obcemi
Krásná Lípa – okrajové oblasti směrem k Německu
Důležitý detail: turistické oblasti nejsou problém. Problém je čas.
Vlci zde jsou, ale aktivní v noci.
Liberecko – okraje města:
lesy směrem do Jizerských hor
méně frekventované hřebeny
Tady jsem si uvědomil zásadní věc:
Vlk může být blíž civilizaci, než si myslíte – jen ho neuvidíte.
Krušné hory – rozdíl hřeben vs údolí
Krušné hory jsou perfektní ukázka toho, jak rozhoduje terén.
Kraslice – hřebeny nad obcí
Rotava – hlubší lesní pásy
Jindřichovice – přechodové oblasti
Největší chyba: chodit v údolí.
Moje zkušenost:
První výprava – údolí, lesní cesta, žádné stopy. Druhá výprava – hřeben, minimální pohyb lidí. Najednou starší i čerstvé stopy.
Rozdíl byl jen ve výšce.
Šumava – stabilita vs rozlehlost
Šumava je specifická – vlci zde mají stabilní teritoria, ale zároveň obrovský prostor.
Kvilda – lesy mimo hlavní turistické tahy
Modrava – hluboké části lesa bez pohybu lidí
Borová Lada – přechodové oblasti
Volary – širší okolí
Klíčový problém Šumavy:
Vlci zde mají tolik prostoru, že vás téměř vždy obejdou.
Obecné pokyny: Domácí bylinné masti se dělají dvěma způsoby. V obou případech je základem masťový základ (koupí se v lékárně) nebo sádlo (přírodní, nesolené), případně i máslo. Vhodné je použití sádla, protože se velmi dobře vstřebává pokožkou, někomu však může vadit jeho pach. Sádlo se rozpustí v hrnci a do něj se vmíchá bylina, ze které se mast dělá. Bylin má být tolik, aby byly zcela ponořené v masťovém základu. Směs se na mírném žáru vaří asi hodinu. Pak se odstaví a nechá vystydnout. Další den se směs rozehřeje, opět se asi hodinu vaří a pak se přefiltruje přes plátno nebo staré froté prostěradlo. Tím vznikne tmavá čirá tekutina. Dokud je ještě teplá, lze do ní vmíchat například kafr, včelí vosk, pryskyřici, tinkturu (například kaštanovou) nebo éterický olej. Pak už se mast plní do lahviček a kalíšků. V chladu vydrží rok i více bez jakýchkoliv konzervovadel.
Postup: Smíchejte krušinu s třezalkou a měsíčkem, přičemž krušinu nejprve vařte samotnou cca 1 hodinu na mírném ohni (nesmí se připálit a udržuje se v teple). Poté přidejte zbylé bylinky. Pro větší účinnost můžete nechat louhovat uvedené bylinky nejprve několik dní v oleji, pak scedit a smíchat s masťovým základem, jako je lékařská vazelína, sádlo, kokosový tuk a podobně.
Chcete-li použít mast k léčbě psa, určitě můžete, dle recenzí je účinná. Pokud má pes lipom na zádech, musí se trochu vyholit srst, aby se mastička dostala přímo na kůži, a poté mazat 3x denně. Bylinky na mast koupíte buď v bylinkářství, nebo na internetu. Budete potřebovat krušinu, měsíček, třezalku a k tomu dobré domácí sádlo.
