Blechy jsou drobný (cca 3,5 mm) bezkřídlý hmyz řádu Aphaniptera, který se živí krví teplomilných živočichů, tedy i člověka. Zvířata, která jsou blechami napadená, jich mohou mít na sobě až tisíce. Přestože se dospělé blechy živí výhradně krví, mohou být několik týdnů bez potravy mimo tělo hostitele. Jejich zploštělé tělo pokryté trny, které směřují dozadu, jim umožňuje výborný pohyb v srsti zvířat. Hostitele opouštění tehdy, když se chystají naklást vajíčka do různých úkrytů – prasklin v podlaze, skulin a podobně. Vajíčka kladou i do srsti hostitele, kde se však neudrží a dostávají se dále do okolí. Obyčejně za dva týdny se z vajíček líhnou larvy.
Po bodnutí zanechává blecha na kůži pupenec se středovou krvavou skvrnou, která svědí, a když máte štěstí, tak po 3 dnech mizí. Není výjimkou ani velký puchýř, který vypadá dost nepříjemně a také hodně svědí.
Blechy představují přímé cizopasníky člověka a přenašeče chorob ze zvířat na člověka, proto se řadí mezi škůdce lidského zdraví. Do blechy, která sála krev z infikované osoby či zvířete, se dostávají původci nákaz z krve infikovaného. V bleše se potom rozmnožují nebo se dále vyvíjejí. Při opětovném sání se původci choroby dostávají přímo do ranky vzniklé nabodnutím kůže člověka nebo zvířete a odtud do krve a dále do celého těla napadaného. Někdy se nákaza šíří i výkaly blechy na kůži, které mohou být vetřeny do ranky po bodnutí nebo do sliznice, většinou do spojivek (původce skvrnivky). Původci těchto chorob kolují mezi krví zvířat, člověka a blechy. Zcela prokázaný přenos blechou je u moru a krysí skvrnivky, u ostatních chorob se pouze předpokládá.
Tasemnice jsou vnitřní parazité žijící v tenkém střevě psů. Jejich dlouhé a ploché tělo je tvořeno hlavičkou s háčky a přísavkami (jimi se ve střevě přichytí) a velkým počtem článků. Zadní články, obsahující zralá vajíčka, se oddělují a s výkaly nebo i samovolně vycházejí z těla ven (bílorůžové články o velikosti cca 3 x 9 mm). K dokončení svého vývoje tasemnice potřebují jednoho nebo dva mezihostitele (blecha, různí savci, člověk).
Mezi nejrozšířenější tasemnice psů patří tasemnice psí (Dipilidium caninum), která je přenosná na člověka. Zvířata se nakazí pozřením blechy, která je nositelem larválního stadia tasemnice psí. Člověk se může nakazit pozřením larválního stadia tasemnice psí (náhodně s jídlem nebo při mazlení se zvířetem, když pes člověka olizuje), která se ve střevě člověka vyvine v dospělou tasemnici produkující vajíčka (mohou být nalezena ve stolici). Onemocnění u člověka probíhá s bolestmi v břiše, zvracením, průjmem.
Psi, kteří mají přístup k infikovaným domácím a divokým myším, potkanům, k syrovému masu, se mohou nakazit i dalšími tasemnicemi: Taenia pisiformis, Taenia taeniaeformis, Taenia hydatigena.
Dalšími významnými tasemnicemi parazitujícími ve střevech psů jsou tasemnice liščí (Echinococcus multilocularis) a měchožil zhoubný (Echinococus granulosus). Larvální stadia těchto tasemnic parazitují v různých orgánech různých zvířat i člověka (k nákaze došlo pozřením vajíček). U člověka se larva usídlí v různých orgánech (nejčastěji v játrech, plicích nebo mozku) a vytváří cystu. Způsobené potíže mohou připomínat růst nádoru. Psi a kočky se nakazí pozřením hlodavců, kteří jsou mezihostiteli těchto tasemnic.
Prevencí je především zabránit nakažení psa zárodky parazitů. Pes se nakazí buď z okolního prostředí, ve kterém je přítomen kontaminovaný trus jiných zvířat, nebo přímým kontaktem s nakaženým zvířetem, při očichávání se. Další způsob nakažení je přes mezihostitele, a to pozřením jeho celého (blecha, všenka) nebo jeho nakažené části (maso hospodářských zvířat). Specifický způsob nakažení je bodnutí krev sajícím hmyzem v případě srdeční červivosti. Je tedy nutné psy venčit mimo frekventovaná místa a odstraňovat jejich výkaly. Udržovat je prosté vnějších parazitů, krmit je pouze nezávadnou, tepelně opracovanou potravou, případně je v letní sezóně ošetřit repelentními prostředky. Dalším způsobem ochrany je preventivní podávání antiparazitik během celého života zvířete. Běžný interval je každé 3 až 4 měsíce. V případě podezření na endoparazitární onemocnění nebo v případě přímého nálezu parazita je nutné zahájit léčbu. Nejprve je potřeba co nejpřesněji určit druh cizopasníka, nejlépe konzultací u veterinárního lékaře. Lékovou formu a dávkování by měl stanovit odborník.
Škrkavky (Toxocara canis) jsou u psů velmi rozšířené, mohou jim způsobovat značné zdravotní problémy.
Škrkavky jsou cizopasní oblí červi dlouzí 6 až 15 cm, kteří u psů žijí v tenkém střevě. Vylučují vajíčka, která se trusem dostávají do vnějšího prostředí, kde dozrávají a stávají se zdrojem infekce pro další zvířata, ale i pro lidi a především pro děti.
Pes se nakazí pozřením zralých vajíček, z nichž se v jeho střevě vylíhnou larvičky. Ty pronikají střevní sliznicí a pokračují dále v těle svého hostitele. Migrace larev závisí na stáří a pohlaví jedince. U štěňat do 3 měsíců stáří larvy krví migrují do plic, odkud bývají vykašlány, znovu polknuty a dostávají se do střeva, kde se vyvíjí v dospělé jedince. U starších psů larvy migrují krví do plic, ale také aktivně pronikají do nejrůznějších orgánů a tkání, kde se opouzdří. U březích fen se opouzdřené larvy aktivují, pronikají přes placentu a dostávají se do nenarozených štěňat. Larvy, které u feny migrovaly do mléčné žlázy, mohou štěňata infikovat při sání mléka.
Larvy při migraci mechanicky poškozují tkáně, jimiž cestují, a také s sebou zavlékají ze střeva nejrůznější mikroorganismy. Jedinci nakažení škrkavkami zaostávají v růstu, mají matnou srst, zvětšené břicho, dochází ke ztrátám hmotnosti, zvracení, objevuje se kašel, chudokrevnost. V těžkých případech může dojít k úhynu jedince.
Člověk se může nakazit kdekoliv a kdykoliv pozřením vajíček škrkavek. K tomu dochází například u dětí při hraní (na pískovištích, v parcích, zahradách), kdy pojídají písek, hlínu, olizují předměty. A právě při této činnosti může dojít k pozření vajíčka škrkavek. Další cestou nákazy je nedostatečná hygiena rukou, olizování prstů, konzumace potravy neumytýma rukama nebo i špatně omytého ovoce či zeleniny. Vylíhlé larvy migrují v těle člověka, pronikají krví nebo aktivním pohybem do nejrůznějších orgánů (játra, plíce, oko, mozek, svaly) a způsobují vážná poškození. V lidském těle mohou larvy zůstat životaschopné a pohyblivé i několik let. U člověka se onemocnění projevuje bolestmi břicha, teplotou, nechutenstvím, zvracením, krvavými průjmy, únavou kloubů a svalů, kožní vyrážkou. Příznaky mohou trvat několik týdnů až let. K méně častým příznakům onemocnění patří postižení mozku, srdce, ledvin, poruchy vidění, otoky kloubů.
Prevencí je především zabránit nakažení psa zárodky parazitů. Pes se nakazí buď z okolního prostředí, ve kterém je přítomen kontaminovaný trus jiných zvířat, nebo přímým kontaktem s nakaženým zvířetem, při očichávání se.
Srdeční endoparazité žijí v srdečních dutinách. Psi se nakazí bodnutím krev sajícím hmyzem. Klinické příznaky u nakažených zvířat jsou vesměs podobné. Převládají především zažívací problémy jako průjem, plynatost, kolikové stavy, zvracení. Pozorujeme nechutenství, apatii, špatný výživný stav, zhoršenou kvalitu srsti, pruritus (svědění) kůže a konečníku, anemii, v případě srdeční červivosti a škrkavek dyspnoe (dušnost) a kašel.
Prevencí je především zabránit nakažení psa zárodky parazitů. Pes se nakazí buď z okolního prostředí, ve kterém je přítomen kontaminovaný trus jiných zvířat, nebo přímým kontaktem s nakaženým zvířetem (při očichávání se). Další možný způsob je nakažení přes mezihostitele pozřením jeho celého (blecha, všenka) nebo jeho nakažené části (maso hospodářských zvířat). Specifickým způsobem nakažení je bodnutí krev sajícím hmyzem v případě srdeční červivosti. Je tedy nutné psy venčit mimo frekventovaná místa a odstraňovat jejich výkaly. Udržovat je prosté vnějších parazitů, krmit je pouze nezávadnou, tepelně opracovanou potravou, případně je v letní sezóně ošetřit repelentními prostředky. Dalším způsobem ochrany je podávání antiparazitik preventivně během celého života zvířete. Běžný interval je každé 3 až 4 měsíce. V případě podezření na endoparazitární onemocnění nebo v případě přímého nálezu parazita je nutné zahájit léčbu. Nejprve je potřeba co nejpřesněji určit druh cizopasníka, nejlépe konzultací s veterinárním lékařem. Lékovou formu a dávkování by měl stanovit odborník.
V případě hnisavého zánětu podkoží obecně mluvíme o flegmóně, pokud jsou postiženy lymfatické cévy, nazýváme tento stav lymfangitidou. Ve většině případů se obojí kombinuje a oba tyto výrazy tak popisují stejný problém. Zánět se podkožní pojivovou tkání obvykle šíří velmi rychle a zanícená noha takřka před očima zvětšuje svůj objem. Zanedlouho vypadá jako sloup. Obvykle také hřeje, je na pohmat tvrdá a velmi bolestivá. Může se stát, že koně bolí natolik, že se na ni odmítá postavit nebo viditelně kulhá. Někdy může mít kůň horečku a celkově mu není dobře.
Flegmóna znamená jakékoli neohraničené nahromadění hnisu ve tkáni způsobené prudkým zánětem pojivové tkáně, vyvolaným hnisotvornými nebo hnilobnými bakteriemi (absces je naopak ohraničené nahromadění hnisu). Flegmóna může být i plynová, hnilobná, nekrotická, a to podle původce a vzhledu. Výraz flegmóna se tak užívá nejčastěji pro případ, kdy se kůň poraní, rankou se do podkoží dostanou bakterie a tvoří hnis (hnisavý zánět podkoží). U flegmóny, která způsobuje zánět lymfatických cév, se ranka většinou nenajde.
V místě a okolí zánětu se nahromadí ve tkáních tekutina, což se navenek projeví jako otok. Jeho velikost a závažnost závisí na rozsahu a lokalizaci zánětu a jeho příčině. Zánětlivý otok je teplý, tvrdý a bolestivý, vyskytuje-li se na končetině, kůň obvykle kulhá. Akutní zánět podkoží a mízních cév, vzniklý převážně následkem průniku bakterií skrze kůži drobnou nebo větší rankou, může při špatné léčbě přejít v trvalé zbytnění končetiny, čili v takzvanou sloní nohu.
Pojem sloní noha se většinou používá až pro případ, kdy flegmóna přejde do chronického stadia, podkoží „zvazivovatí“, noha je tlustá, poměrně tvrdá, chladná a nebolestivá. Takový stav se většinou už nikdy úplně nespraví. Příčinou je špatně nebo nedostatečně léčená akutní flegmóna.
Příčinou zánětlivého otoku může být jakékoli poranění na těle (škrábnutí, uhození, odření, kousnutí, kopnutí, otlačení), poranění hlubší tkáně (natažení, pohmoždění svalu, poranění šlachy, šlachové pochvy, vazu, kloubu, a to při podvrtnutí, pádu nebo nadměrné námaze), dále infekce kůže a podkoží (například po nedostatečném ošetření rány, podlomy, zánět po bodnutí hmyzem) nebo hlubší tkáně lymfangitis.
Po plošném tupém úderu nebo zhmoždění tkáně (kopnutí, kousnutí koněm) se v místě měkkých tkání může vytvořit krevní podlitina (modřina), která se také projeví otokem, bolestivostí a může či nemusí hřát. Jako otok může vypadat i absces, což je nahromadění hnisu v uzavřené dutině ve tkáni, nebo takzvaná kloubní nálevka, to je zvýšená náplň kloubu.
Antihistaminika nikdy nenahrazují řešení příčiny alergie. Pokud má pes atopii, potravní alergii nebo chronické záněty kůže, antihistaminika mohou být jen podpůrnou terapií. U reakcí po bodnutí hmyzem mohou být však velmi účinná.
Bodnutí je bolestivé, ale není nebezpečné. V nebezpečí se brání klepety a může bolestivě štípnout. Bodne však jen velice vzácně a bodnutá osoba to zaznamená většinou až po 10 minutách, kdy jed způsobí svědění. To do dvou hodin odezní a při dotyku se ještě den projevuje krátké svědění.
Diagnóza se stanovuje na základě krevního odběru a průkazu mikrofilárií v cirkulaci krevním oběhem. Nepřímo lze diagnostikovat srdeční červivost pomocí rentgenového nálezu dilatace zadní duté žíly a plicních arterií, zvětšení jater, ascitu (tekutina v dutině břišní) a dalších příznaků pravostranného srdečního selhání. Další možností jsou laboratorní testy, jako je Knottův test na průkaz mikrofilárií, a ELISA, což je sérologické vyšetření.
Srdeční dirofilarióza je léčitelná pouze tehdy, je-li včas diagnostikována. Zvířeti je naordinován lék, který usmrtí dospělé jedince (melarsamin dihydrochlorid), a současně přípravky (heparin, acetylsalicylová kyselina), které zabrání tomu, aby tito uvolnění parazité ucpali cévy a způsobili závažnou, život ohrožující embolii. Parazity lze rovněž ze srdce odstranit chirurgicky přístupem přes hrdelní žílu. Další léčba spočívá v likvidaci larviček, které kolují v krvi psa, například opakovaným podáním selamectinu (Stronghold spot-on). Dirofilaria immitis je zoonotický parazit, což znamená, že i člověk může být infikován při bodnutí nakaženým komárem. Dirofilárie však u lidí obvykle nedospívají a usazují se pouze v podkoží, oku nebo v plicích, kde způsobují embolické změny.
Důležitá je především prevence. Ta spočívá v aplikaci látek jako mylbemycin oxime, ivermektin nebo selamektin. Selamektin je snadno dostupný ve formě spot-on přípravku Stronghold. Tato látka se nanáší na kůži, vždy po jednom měsíci. Pokud se tento snadno aplikovatelný preparát podává v celém letním období v intervalu 1 měsíce, nebo po dobu pobytu v zahraničí, poskytuje spolehlivou prevenci před dirofilariózou psů.
Vlasovec psí (Dirofilaria immitis) je tenký parazit tvarem připomínající špagetu, sídlí obvykle v plicních artériích a srdečních komorách svých hostitelů. Nakažený pes může mít až 250 srdečních červů. Jak paraziti rostou, zužují cévy vedoucí k srdci a plicím, což nutí zvíře ke kašli a způsobuje jeho malátnost, netečnost a ztrátu chuti k jídlu. Aktivita těchto parazitů stoupá v noci, kdy se tlačí do podkoží, kde mají větší pravděpodobnost, že budou nasáti komárem – svým mezihostitelem.
Samice vlasovce produkují po spáření mikroskopické larvy nazývané mikrofilárie, které se dostávají do krevního oběhu zvířete.
Vývoj parazita probíhá přes mezihostitele, jímž je komár. Ten sáním krve nemocného psa nasaje i takzvané mikrofilárie (larvy parazita), které se v jeho těle během dvou týdnů přemění na infekční stadia, přičemž je důležitá teplota prostředí vyšší než 15 °C. Po bodnutí psa infikovaným komárem pronikají infekční stadia mikrofilárií do podkoží a svaloviny nového hostitele a trvá většinou 70–110 dní, než se dostanou dále do krevního oběhu. Za 4–5 měsíců pronikají až do plicních arterií a pravé srdeční komory. Hlístice dospějí za 6–7 měsíců, produkují další larvy a v těle hostitele mohou žít kolem 5 až 7 let. Přenos mikrofilárií je možný i transplacentárně během březosti, případně transfuzí.
Změny na srdečním svalu se projeví jeho dilatací (zvětšením) a hypertrofií (zesílením svaloviny), a to jako důsledek plicní hypertenze a tvorby trombů (sraženin) v plicních arteriích. Tím dochází k přetěžování malého krevního oběhu. Tělo pak může reagovat na přítomnost patogenu tvorbou protilátek a vznikající imunokomplexy mohou mít za následek poškození ledvin. Ojediněle se tvoří zánětlivá ložiska (granulomy) v mozku a sítnici. Velké množství parazitů vede až k ucpání pravé srdeční síně a zadní duté žíly. Vzhledem k intravaskulární hemolýze se může objevit žloutenka, krvácivé stavy, tmavě hnědá moč (hemoglobinurie). Protilátky, které tělo tvoří, mohou vést k destrukci vlasovců, ale tím také k alergickému zánětu plic a konsolidaci (nevzdušnosti) plicních laloků.
Rozeznáváme dva druhy vlasovce: Dirofilaria immitis způsobuje plicní filariózu; Dirofilaria repens napadá podkoží. Vlasovce přenáší bodavý hmyz. Samička rodí živé larvy, které migrují krevním a lymfatickým řečištěm.
