AUTISTA V DOSPĚLOSTI je jedno z témat, o kterém se můžete dočíst v našem článku. Jedná se o krátkosrstou somálskou kočku, která je menšího vzrůstu. Stavbou těla se podobá obyčejné domácí kočce, její srst je ale mírně zvlněná.
Chov
Německý rex není vůbec náročný na údržbu srsti. Úplně stačí hlazení a občasné vykartáčování. Toto plemeno téměř nelíná. Tvrdí se, že je vhodné také pro alergiky, avšak nic není stoprocentní. Kvůli své řidší srsti se může prochladit nebo naopak přehřát, proto dávejte pozor na změny teplot. Tělesná teplota u všech plemen typu rex je vyšší než u ostatních koček, a to přibližně o dva stupně. Vyšší teplota znamená i rychlejší metabolismus. Pozor na přejídání a obezitu.
Pro kočku tohoto plemene je vhodný majitel, který jí může poskytnout společnost a péči po celý den, nehodí se tedy do rodin celodenně zaměstnaných chovatelů, ledaže by měli více koček, které si budou navzájem dělat společnost.
Německý rex je velmi přítulnou a mazlivou kočičkou, společnost člověka je pro něj téměř životní nutností. Není ideální ponechávat jedince tohoto plemene delší dobu o samotě, neboť mohou psychicky strádat. Tito rexové se hodí velmi dobře do bytu, jelikož mají rádi teplé prostředí.
Pokud je budete chovat doma, dopřejte jim hodně překážek a prolézaček, doslova milují zábavu, hru a také předvádějí překvapivé akrobatické kousky. Vedle hravosti jsou tyto kočky také značně inteligentní a vnímavé, takže se dobře učí novým věcem.
K dětem, ale i k cizím lidem se chová německý rex velmi vstřícně, trochu jinak je tomu ale v případě, že doma chováte další kočky, případně psy. German rex se k nim bude velmi pravděpodobně chovat dominantně a může docházet k častým konfliktům. S touto vlastností souvisí také příslovečná odvaha tohoto plemene.
Velkou výhodou německého rexe je, že téměř nelíná. Proto není péče o srst nijak zvlášť náročná, naopak, téměř nebudete muset používat kartáč, postačí jen hlazení rukou. Již bylo naznačeno, že jsou tyto kočky teplomilné, dodejme ještě, že nemají vůbec rády změny teplot, a tak by měl chovatel zajistit vyvážené klima. Německý rex má navíc dost jemnou srst a kůži, takže může dojít k prochlazení, nebo naopak k přehřátí. Ideální je pokojová teplota kolem 20 °C, tedy podobné podmínky, jaké vyhovují člověku.
O kočkách plemene německý rex se velmi dobře ví, že jejich tělesná teplota je asi o dva stupně vyšší, než je tomu u jiných koček. Díky tomu mají také rychlejší metabolismus a mohou mít tendenci přejídat se. S tímto nešvarem je pak spojena vyšší náklonnost k obezitě.
Většina koček pohlavně dospívá v 7. až 9. měsíci, kočky obvykle dospívají později než kocouři. U některých jedinců může dojít k pohlavní dospělosti už v 6 měsících věku, naopak u některých plemen, zvláště těch větších, dochází k pohlavní dospělosti až po jednom roce věku jedince. Časnější nástup stimuluje styk s již cyklujícími kočkami či kocoury. Protože kočky tělesně dospívají později, než dojde k dospělosti pohlavní, neměly by se nakrývat před dosažením alespoň 12 měsíců věku. Kočky mohou mít dva vrhy ročně, v jednom vrhu může být až deset koťat.
Také toto plemeno není příliš vhodné pro lidi, kteří nemají žádné zkušenosti se psy. Nevychovaný a dominantní pes může být velmi nebezpečný a mívá sklon k agresivitě, někdy může reagovat i na malé podněty útokem. Pokud je vydrážděn, zaútočí velmi tvrdě. Při správné výchově je svému pánovi oddaným společníkem, a pokud je k němu důsledná, respektuje i celou jeho rodinu. K cizím lidem je poněkud nedůvěřivý, ke známým návštěvám se chová přátelsky. Problémy mohou nastat při setkání s jinými psy, vůči nimž se tento pes chová dominantně a bojovně. Americký stafordšírský teriér se k dětem chová většinou mile a kamarádsky, při styku s malými dětmi je však nutný dohled. Při správné výchově se může mnohému naučit a stává se psem přítulným a poslušným.
Toto plemeno je vhodné chovat v bytě, kde je mu umožněn neustálý kontakt s jeho pánem. Pokud je celoročně umístěn venku v kotci, potřebuje zateplenou, nejlépe mírně vyhřívanou boudu, protože poměrně špatně snáší umístění v chladných prostorách. Americký stafordšírský teriér není klasickým služebním plemenem. Vyhovují mu krátké, silové výkony.
Ačkoli se to na první pohled nemusí zdát, je to pes vhodný k dětem i do bytu. Je to totiž typický ochranitel a obranář. Přestože je příslovečně odvážný, pokud je správně vychován, není nikdy agresivní. Pokud však byl vychován nedůsledně, může být agresivní vůči jiným psům a nedůvěřivý k cizím lidem. Přeci jen jsou v jeho krvi geny zápasníků. Někdy je poněkud tvrdohlavý, a proto vyžaduje opravdu disciplínu. Je velmi pohyblivý a čilý a neobyčejně zvídavý ke svému okolí. Je to dobrý krysař, ale i osobní strážce. Ve vypjatých situacích se umí rychle a správně rozhodnout, jinak je ale klidný a mírný.
Americký stafordšírský teriér má stejné předky s americkým pitbulteriérem, jsou jimi angličtí bulteriéři, v podstatě jde o dvě linie jednoho plemene. Spolu s anglickými přistěhovalci přišla do Ameriky i jejich vášeň psích zápasů a bulteriéři. Nový osadníci používali bulteriéra kromě zápasů i na lov škodné, jako jsou kojoti a červení rysy. Přibližně do roku 1935 se jednalo o čistě pracovního tvrdého psa, u kterého nebyl rozhodující exteriér, ale pracovní vlastnosti, povaha a „game“ (bojovnost). Čím dál častěji se však kladl větší důraz na exteriér. Chovatelé se rozdělili na dva tábory. Jedni upřednostňovali dále pracovní kvality a „game“ a chovali svého pitbula s proměnlivým exteriérem a vysokou bojechtivostí, ti druzí začali klást důraz na líbivý vzhled a jednotnost bez pracovních kvalit. Z těchto psů vznikl americký stafordšírský teriér.
Amazónek modrohlavý (Pionus menstruus) je od ostatních druhů papoušků dobře rozeznatelný díky svému výrazně modře zbarvenému opeření hlavy, podle něhož také získal jméno. Toto opeření se však objevuje až v dospělosti, a proto se často stane, že je tento druh při nákupu dosti opomíjen a místo něj dostanou přednost papoušci, kteří mají nádherné zbarvení již v útlém věku. Tento papoušek vám může díky své oddané povaze, roztomilému chování a vysokému věku, kterého se dožívá (průměrně okolo 25 let, někteří jedinci až 40 let), být dobrým společníkem po podstatnou část vašeho života.
Řadí se mezi středně velké papoušky – dorůstá do délky okolo 27,5 cm a váží průměrně 245 gramů. Pohlaví nelze s jistotou vizuálně rozeznat. Celkově je zelený, hlavu a krk má modré, hrdlo růžově červené, příuší tmavě červené. Horní psa jsou zelená s olivově hnědým nádechem a modravým lemem konců pírek. Spodní krovky ocasní má červené, na konci modravě zelené. Ocas je zelený, u kořene na vnitřní straně červený, po stranách a na špici modrý. Zobák tmavě šedý, u kořene a po stranách červenější, oko tmavě hnědé, běhák zelenavě šedý. Mláďata mají celkově mdlejší barvy. Hlava je převážně zelená s několika modrými pírky.
V přírodě je amazonek modrohlavý široce rozšířen. Obývá téměř celou tropickou část a většinu severní části Jižní Ameriky kromě vysokých oblastí v Andách. Dále se vyskytuje také v zemích centrální Ameriky. Tráví čas ve větších hejnech, pouze v období páření a hnízdění jej můžeme spatřit v párech. Hejna se zdržují na otevřených zemědělských oblastech.
Do chovu je tento papoušek velmi vhodný. Jeho hlasové projevy nejsou nikterak nepříjemné ani tolik hlasité jako u některých jiných druhů papoušků. Pohlavní dospělosti dosahuje ve věku 3 let.
Úspěšný odchov je možný jen v dosti prostorné kleci, kde bude mít pár dostatek prostoru pro létání. Ptáci musí být totiž pro hnízdění v dobré kondici. Rovněž výběr partnera a soudružnost páru je pro úspěch chovu rozhodující. Hnízdní období začíná většinou v březnu až květnu, ale důležitým faktorem je i prostředí, kde jsou papoušci umístěni. Po páření samička snese obvykle 3 až 4 vajíčka. Po snesení prvního nebo druhého ihned nasedá. Doba inkubace trvá 26 dní. V budce mláďata rostou a opeřují se po dalších přibližně 70 dnů. Amazónek modrohlavý obvykle hnízdí dvakrát za sezónu. Jako hnízdní budka je nejvhodnější přírodní dutý kmen s průměrem 30 cm a výškou 50–70 cm. Budku je nutné vybavit vletovým otvorem o průměru 10 cm. Na dno budky se dává asi 15centimetrová vrstva dřevěných pilin.
Nejen během hnízdění vyžadují amazónci modrohlaví výbornou kondici. Kromě poskytnutí dost
Morče původně pochází z jihoamerického kontinentu. Dnes jsou tito hlodavci zdomácnělá zvířata, jejichž chov je rozšířen téměř po celém světě. Morčata jsou malá, krotká a neagresivní zvířata. Jejich chov není nikterak náročný.
Morče se při správné péči může dožít až 7 let. Dospělé morče dorůstá velikosti cca 35 cm a váží v průměru 0,7–1,8 kg (podle druhu).
U morčete dbejte především na to, aby dostatečně obrušovalo řezáky (aby je nemělo přerostlé), a pečujte o jeho drápky, které je dobré zastřihávat.
Do určité míry lze i tak malé zvíře, jako je morče, naučit čistotě. V dnešní době je na výběr mnoho druhů morčat s různými typy srsti – krátkosrstá, rozety, peruánci, šeltie, morčata se saténovou srstí a dokonce i skinny morčata (bezsrstá). Protože jsou morčata společenská zvířata, je dobré zvážit chov jednoho nebo více jedinců v závislosti na časových možnostech majitele. Pokud chcete mít z morčete mazlíčka, je dobré chovat pouze jedno. Obecně se uvádí, že je vhodnější chovat samičku. Samečci po dosažení pohlavní dospělosti šíří intenzivní zápach. Tomu však lze zabránit kastrací.
U morčat je zcela běžné požírání vlastního trusu – koprofágie. Zvíře tím totiž získává vlákninu, která udržuje ve střevech rovnováhu a pomáhá předcházet problémům se zažíváním.
Před morčaty je dobré dostatečně zabezpečit veškeré kabely od TV a jiných spotřebičů. Zvíře by je mohlo rozkousat a ublížit samo sobě.
Morčata jsou savci. Jsou to býložravci živící se výhradně rostlinnou stravou. Přirozenou potravou jsou nejrůznější rostliny, listy, kořeny a vše šťavnaté (traviny, byliny), ale také různá semena. Potrava pro morče by měla být co nejvíce pestrá. Základní složkou potravy je seno. Zvláště kopřivové seno mají morčata ráda, obsahuje mnoho živin a prospívá srsti. Krmnou dávku je dobré doplňovat vhodnou zeleninou, v létě čerstvou trávou a bylinkami. Občas můžeme přidat vhodné ovoce nebo pamlsek pro morčata. Nepostradatelnou součástí krmiva je podávání vitamínu C, který je zvlášť důležitý, protože si jej morče nedokáže samo vytvořit. Samozřejmostí je celodenní přístup k čerstvé vodě.
Ve volné přírodě morčata obývají skalnaté oblasti, bažiny, savanu a okraje lesů. Žijí v norách, které si vyhrabou sami, nebo obydlují opuštěné nory jiných zvířat. Žijí ve společenských skupinách a nejaktivnější jsou v noci. Mají skvěle vyvinutý sluch. Mimo sluchu také dobře vidí, protože jejich zorný úhel je poměrně velký, a dokonce dokážou rozlišovat barvy, především červenou, modrou, žlutou, dále také zelenou, oranžovou i fialovou. Čich morčat je lepší než čich člověka.
Morče je hlodavec, který nešplhá a neleze do výšky. Postačí mu tedy obydlí, které nemusí být vysoké. I přesto, že se morče po
Kastrace psů se podobně jako u fen provádí z chovatelských a zdravotních důvodů.
Chovatelské důvody spočívají hlavně v zamezení nežádoucího chování psa, jako je neklid, neposlušnost a toulání v období hárání fen v okolí. Je pravdou, že jsou psi po kastraci klidnější a vyrovnanější, nicméně případná agresivita nebo toulání z jiných důvodů, než jsou háravé feny, se kastrací nevyřeší.
Hodně záleží na tom, v jakém věku se kastrace provádí. Kastrace štěněte ve věku 6 až 12 týdnů před dosažením pohlavní dospělosti způsobí to, že psi nestačí nabýt pohlavní výraz ani povahové vlastnosti jako dominance a agresivita, a tak zůstávají celý život hravým štěnětem. Jsou potom vhodní jako mazlíčci do domácnosti, ale nehodí se pro další výcvik, jako je obrana, hlídání a podobně. U nás se kastrace většinou provádí až po dosažení pohlavní a tělesné dospělosti, což je u malých plemen asi 12 měsíců a u velkých plemen asi 18 měsíců. Pokud se rozhodneme pro kastraci psa z hlediska nápravy nežádoucího chování, tak čím později se provede, tím menší je šance na úspěch. U psa se již toto chování upevní, stane se z něj zlozvyk a kastrace problém nevyřeší.
Zdravotní důvody pro kastraci psů se vyskytují u několika onemocnění. Patří sem hlavně nádory varlat, kryptorchismus a zvětšení prostaty (benigní hyperplazie prostaty).
Nádory varlat jsou u psů poměrně časté a kastrace představuje jediné řešení.
Kryptorchismus je stav, kdy jedno nebo obě varlata nejsou sestouplá v šourku, ale nacházejí se v tříselném kanálu nebo dutině břišní. Zde je pro ně vyšší teplota než v šourku, což znamená o 30 % vyšší riziko nádorového bujení. Jejich odstranění pomocí kastrace je tedy opět nejvhodnějším řešením.
Zvětšení prostaty (benigní hyperplazie prostaty) se vyskytuje téměř u všech starších psů, a pokud nezpůsobuje problémy, není třeba ji řešit. Někdy je však prostata zvětšená natolik, že způsobuje problémy při močení – bolestivé močení, krev v moči a podobně, nebo může dojít k zánětu prostaty – prostatitidě, což jsou stavy, kdy je zapotřebí přistoupit k léčbě a kastrace je metodou volby.
Při kastraci psa se odstraní samčí pohlavní žlázy – varlata. Kromě tvorby spermií jsou varlata zodpovědná za tvorbu testosteronu, a tedy i za samčí sexuální chování. Před zákrokem je nutná 24hodinová hladovka. Vodu odejmeme 1 až 2 hodiny před zákrokem. Pes je následně uveden do anestezie – buď intravenózní (do žíly), nebo inhalační (napojení na inhalační přístroj). Typ anestezie závisí na zdravotním stavu zvířete a na požadavcích majitele psa. Inhalační narkóza je šetrnější, bezpečnější, ale i 
Diagnostika onemocnění je pro veterinárního lékaře ve většině případů jednoduchá. Je ovšem třeba odebrat skalpelem vzorek z postižené kůže (hluboký kožní seškrab až na mírně krvácející spodinu) a provést mikroskopické vyšetření. Pokud se vzorek odebere alespoň ze tří míst, neměl by být problém parazita zachytit.
Terapie onemocnění se diametrálně liší podle toho, zda se jedná o demodikózu u mladého jedince do 1,5 roku (juvenilní forma), nebo u dospělého psa. Juvenilní forma (je-li lokalizovaná) ve většině případů odezní spontánně i bez terapie. Demodikóza u zvířat dospělých vyžaduje léčbu vždy. Prvním krokem by mělo být dostatečné ostříhání zvířete a odstranění šupinek speciálním šampónem (obsahuje 2,5% benzoylperoxid, který pomáhá vypláchnout chlupové váčky). Po ošetření šampónem je nutné aplikovat amitraz (účinná látka proti vlastnímu trudníkovi) ve formě koupele v ředění 1 : 100. Nejčastěji používaný preparát je Ectodex. Při koupeli je důležité zabránit tomu, aby se amitraz dostal do očí, z tohoto důvodu je dobré před koupelí aplikovat do spojivkového vaku ochrannou oční mast. Také je třeba při koupeli a po koupeli dostatečně větrat a vlastní koupel provádět v rukavicích. Koupele v amitrazu provádíme zpravidla 2x týdně po dobu několik týdnů (cca 6–8 týdnů), a to tak dlouho, dokud není při kontrole u veterinárního lékaře negativní výsledek kožního seškrabu. Poté, co je kožní seškrab negativní, se doporučuje ještě 1 až 2 týdny v koupeli pokračovat. Ectodex (amitraz) by neměl být nikdy použit u čivav, neboť může být toxický. Další, ale výrazně dražší možností je použití milbemycinoximu (Interceptor). Levnější variantou je použití avermectinu (Dectomax, Ivomec) podáváním roztoku do tlamy psa opět po dobu několika týdnů, ale lze ho použít pouze u některých plemen psů (nikdy ne u kolií a jejich kříženců).
Jako doplňková léčba se někdy doporučuje i podávání vitamínu E (200 mg 1x až 2x denně) v kapslích. Je-li přítomna sekundární bakteriální infekce kůže, je nutná i celková léčba antibiotiky, cca 4–8 týdnů (podle hloubky a závažnosti přítomného zánětu kůže).
Prognóza onemocnění je velmi dobrá u lokalizované formy onemocnění ve štěněcím věku. Generalizovaná forma má lepší prognózu, vyskytne-li se opět ve věku do 1,5 roku života psa. U dospělého jedince je prognóza vždy méně dobrá až špatná a vždy hrozí poměrně velké riziko, že dojde k návratu onemocnění. Při výskytu trudníkovitosti psa v dospělosti je třeba pátrat i po jiných onemocněních, která mohou navozovat sníženou nebo neadekvátní funkci imunitního systému psa (onkologická onemocnění, některá hormonální onemocnění – nedostatečná funkce štítné žlázy).
U demodikózy je třeba se zaměřit zejména na prevenci. Zvířata, u kterých se demodikóza vyskytla v dospělosti, nepoužívat v chovu. Feny, u nichž se ve vrhu vyskytla štěňata s demodikózou, se doporučuje vyřadit z chovu, protože se u nich předpokládá přenos genetické dispozice. Dezinfekce prostředí není nutná, protože volně žijící trudníci rychle ztrácejí schopnost infikovat.
připravte štěňátku klidné místo na spaní, ne v průvanu ani u topení;
kupte měkký molitanový pelíšek, případně jej vystelte malou dekou o velikosti 80 x 80 cm;
nikdy štěňátku nepořizujte proutěný koš, mohlo by ho rozkousat.
Potrava:
cca do 3 měsíců krmte 4x denně;
cca do 5 měsíců krmte 3x denně;
cca do 12 měsíců krmte 2x denně;
od 1 roku krmte 1x denně.
Nejvhodnější jako krmivo:
granule - suchá strava dle věku psa (pro štěně, pro dorost, pro dospělé);
vařené maso (nesolené, nekořeněné) - kuřecí, krůtí, telecí, králičí;
zelenina (vařená i syrová);
piškoty, jogurt, sýry, šunka;
je-li štěně starší, cca 5 měsíců, dáváme na mlsání kosti od vepřového masa, žebírka - je to vhodné ke zdravému růstu zubů;
nezapomínáme na "žužlací kostičky", vepřová ucha sušená, játra, plíce, střívka.
Štěně musí mít denně čerstvou vodu!
Štěně čivavy nesmí ani v dospělosti:
mléko;
čokoládu, sladkosti;
sůl;
brambory;
kosti od drůbežího masa.
Odčervení štěněte:
každé štěně by mělo od svého chovatele odcházet 2-3x odčervené, toto musí mít zapsané v očkovacím průkazu či v pase pro malá zvířata;
nový majitel psa odčervuje štěně každých 14 dní od posledního odčervení přibližně do věku 4 měsíců, a to přípravkem získaným od chovatele či od veterináře (Cestal, Drontal, Caniverm a podobně);
příslušná dávka se určí dle váhy psa;
má-li štěně dlouho podezřele nafouknuté bříško, je 100% začervené, je tedy potřeba urychleně se poradit s veterinářem a nasadit odčervovací prostředek;
od věku 6 měsíců se preventivně odčervuje cca 2x ročně.
Očkování štěněte:
" od chovatele by štěně mělo být minimálně 1x očkované proti parvoviróze (cca 7. týden);
" nový majitel jde se štěnětem přibližně v 10. týdnu na očkování proti psince, leptospiróze, hepatitidě, infekčnímu kašli atd. (více informací zjistíte u veterináře);
" po 12 týdnech je třeba zajít na očkování proti vzteklině;
" kompletní plán očkování zvolí veterinář v místě bydliště.
Pokud je psík malátný, zvrací nebo má průjem, ihned vyhledejte veterináře! Nemoci štěněte:
nafouknuté bříško značí nejspíš, že je štěně začervené;
průjem (může mít ze stresu z nového prostředí) - zkuste dietu: černý čaj osladíte Glukopurem a podáváte injekční stříkačkou do tlamičky štěněte. Pozor, štěně se průjmem odvodňuje, musí tedy pít. Samo od sebe nepije tak často, proto jej uměle napájejte oslazeným černým čajem. Přidávejte psí piškoty. I když štěně podomácku léčíte, raději vyhledejte veterináře a ten
Základním předpokladem úspěšného páření je fyzická blízkost dvou dospělých pavouků stejného druhu, určitá dávka vzájemných sympatií, vhodné prostředí a klid. Velice časté jsou pře, zda dávat samce do terária k samici či naopak, ale logická úvaha, která tento postup podporuje, je následující: ve volné přírodě samci po dosažení pohlavní dospělosti opouštějí svá obydlí a vydávají se pátrat po samicích, které zatím sedí doma a čekají, až si pro ně někdo přijde.
Samotné páření může mít velice rozdílný průběh. U některých druhů je to od začátku boj o život, kdy jen tak mezi řečí samec samici oplodní. Jindy je to pohodová akce bez jakýchkoliv známek násilí. Jsou případy, kdy k onomu okamžiku dojde doslova po pětiminutové známosti, ale fáze námluv může trvat i půl roku.
Po umístění do terária samec většinou chvíli zůstává v klidu a vyčkává, co se bude dít. Pokud je klid, začíná opatrně prozkoumávat okolí a zjišťovat, kam se to vlastně dostal a kdo je pánem domu. Pokud mu jeho citlivé chloupky a instinkt řeknou, že tam bydlí dospělá samice stejného druhu, většinou začne třást končetinami, případně makadly jemně klepat do podkladu a tím samici oznamovat svou přítomnost. Běžné jsou i drnčivé zvuky vydávané pomocí stridulačních plošek. Až si samec dodá dost odvahy a přesvědčí se, že ona samice je opravdu dospělá a svolná k páření, troufne si k ní velice opatrně přiblížit, případně ji jakoby jemně hladí po těle a uklidňuje ji.
Samotné páření probíhá tak, že samec samici pomocí tibiálních háků, které zachytí za její chelicery, nadzvedne natolik, že se svými bulby dostane k jejím spermatékám a oplodní ji. Poté se většinou snaží svou pozici bez výraznějších projevů opustit a zachránit si tak život.
V průběhu páření jsou sklípkani velice ostražití a na sebemenší vyrušení mohou reagovat podrážděně, což může vést k napadení kterékoliv zúčastněné strany, včetně chovatele.
Pavoučí vývoj začíná v kokonu, do něhož samice naklade vajíčka (přáním každého chovatele samozřejmě je, aby byla vajíčka oplodněná). Pro samotnou snůšku není nutné páření, někdy se stává, že dobře živená samice vytvoří kokon, aniž by o samce jen chloupkem na noze zavadila. Po uplynutí inkubační doby samice kokon roztrhne a vypustí na svět mláďata ve stáří prvního svleku (1. instar). Po dalších pár dnech se maličký pavouček svléká znovu a už konečně připomíná pavouka.
Koloběh potrava, svlékání, chvilkový růst, potrava bude vašeho chovance doprovázet až do smrti. Fáze pavoučího dospívání může být různě dlouhá. Obecně to je od několika měsíců po několik dlouhých let. Intervaly mezi jednotlivými svlékáními jsou ovlivněny množstvím krmení, věkem pavouka, ročním obdobím, teplotou,
Čivavy většinou dědí váhu po svých rodičích. V dospělosti váží kolem 2 kg. Štěňata váží půl kilogramu. Na váze čivava přibývá až cca do 7.-9. měsíce. Poté se váha začne zpomalovat, ale nenápadně se bude zvyšovat. Definitivní váha je až kolem 1,5 roku, tedy v plné dospělosti.
Zdravé šťastné štěně je živé, hravé, s hlavou plnou báječných nápadů jak co ve svém okolí udělat, předělat a podobně. Vysvětlujte a odměňujte, mazlete se a hrajte si s ním, věnujte mu veškerý svůj čas a bláznivé štěně rychle pochopí, co se smí a co nikoli.
Cane corso je snadno vychovatelný a vycvičitelný pes. Kdo pochopí povahu tohoto plemene, dokáže reakce svého psa předvídat, pes ho nemůže svým jednáním překvapit a už vůbec ne zaskočit.
V přátelském prostředí bude pes přátelský, nikoli však vtíravý, v cizím neutrálním prostředí bude klidný a zároveň pozorný, v cizím nepřátelském prostředí bude pozorný, ale zároveň klidný. V případě ohrožení pána pak bleskurychle přejde z klidového režimu do režimu bojového, tedy zaútočí.
Majitelé psů-obranářů nesmějí dopustit, aby se dostali do situace, kdy bude pes nucen zasáhnout.
Také dobráka od kosti lze zkazit, zlomit jeho psychiku. Proto nesmíme ke štěněti cane corso přistupovat jako k potenciálnímu zabijákovi, jímž žádný pes coby vysoce domestikované zvíře už stovky let není. Dokonce u mnoha jedinců služebních plemen se musí vynaložit jisté úsilí, aby zaútočili na figuranta ohrožujícího je či psovoda.
Cane corso zaútočí na cizího člověka jen v případě, kdy ohrožuje je (pud sebezáchovy) nebo jejich člověka (instinkt obrany), výcviku na obranu netřeba. S láskou vychovaný pes nikdy nenapadne svého pána a jeho děti. Dá se tvrdit, že více než 80 procent jedinců molossoidních plemen nekousne pána naplno ani v případě, kdy se jím cítí být ohroženi na životě. Na mysli máme pouze psychicky zdravé jedince.
Při přebírání štěněte se chovatele zeptáme, čím krmil, abychom z hodiny na hodinu štěně nepřevedli na diametrálně odlišný druh potravy. Krmil-li granulemi, ty samé granule štěněti koupíme. Jakmile psovi něco libě voní, vylučuje velké množství slin, které potravu nejenom změkčí, ale i částečně chemicky zpracují. S chutí pozřenou potravu proto pes lépe tráví. Pes po potravě, kterou pozře jen proto, že má obrovský hlad, neprosperuje. Nevyváženou potravou lze i ze zdravého štěněte z kvalitního chovu udělat psychicky labilního a přihlouplého tvora. Zejména v prvním roce věku psa je vyvážená potrava v patřičném množství důležitá: nervové buňky se u podvyživeného psa plně nevyvinou a špatně fungují. Když štěně krmíte, musíte je naučit, aby si nechalo odebrat potravu a strpělo dotyk během krmení. Není nic horšího než obrovský lakotný pes, který si hlídá potravu, kosti a hračky.
Naučte štěně včas povelu „Dej!“ nebo „Pusť!“. Dá-li vám svou oblíbenou hračku, pochvalte je a dejte mu pamlsek. Pak si s ním pohrajte. Vrčí-li, ihned je potrestejte plácnutím nebo zatřepáním a hračku mu
Ve Francii byla birma uznána v roce 1925 jako samostatné plemeno se statutem CAC. Jakým způsobem se kočky do Francie dostaly, či zda byly vyšlechtěny až na jejím území, je stále nevyřešeno. První pár dovezený do Francie pocházel údajně z jihovýchodní Asie a nezachovali se po něm žádní potomci. Jiné domněnky uvádějí jako předka současných koček birma křížence siamské a dvoubarevné dlouhosrsté kočky. Toto plemeno bylo vyšlechtěno v klášteře tibetském, mniši darovali pár francouzskému diplomatu Augustu Paviemu a anglickému majoru Gordonu Rusellovi za to, že jim pomohli při útěku z Tibetu. Kocour cestu do Evropy nepřežil, březí kočička ale dala základ chovu tohoto plemene na starém kontinentu.
Birma patří mezi polodlouhosrsté kočky. Je to středně velká kočka s dlouhým hedvábným kožichem, ten však nedosahuje ani délky, ani hustoty perských koček. Má delší tělo a užší obličej než typická perská kočka. Váha dospělé kočky se pohybuje mezi 2,5 až 4,5 kg, kocour je robustnější, dosahuje váhy až 5 kg. Birmy dospívají zhruba ve věku 18 měsíců, plné dospělosti však dosahují až ve věku 4 let. Od počátku se dlouhá desetiletí chovaly birmy pouze v klasických plných barvách odznaků. Novinkou a oblíbenou zajímavým oživením ve standardu se stala kresba tebby. Zhruba v osmdesátých letech se o toto zpestření zasadila především chovatelská stanice Las Perlas Sin, která přinesla gen pro aguti (díky němuž kresba vzniká) do pestré palety zabarvení birem a je považována za matku kresby v barvených varietách těchto koček. Birmy se dožívají až 15 let věku.
O birmách se říká, že vyvolávají závislost. Jsou to kočky velmi vnímavé, inteligentní, milé, učenlivé, přizpůsobivé, společenské, mají klidnou a mírnou povahu. Postrádá agresivitu vůči lidem, ostatním kočkám či psům. Náklonnost dává najevo vrněním, předením, láskyplným otíráním a tichým mňoukáním. Hlučnější bývá jen v období říje, tehdy se projevem trochu podobá siamkám. Birma nebývá ráda o samotě. Dovede velmi přilnout ke svému páníčkovi a dávat mu najevo svou lásku a náklonnost. Velmi vnímá i výkyvy nálad osoby, která je jí blízká, a celkovou rodinnou atmosféru. Spřátelí se snadno s ostatními jedinci stejného druhu. Jedna birma je sice krásná a milá společnice, ale pozorovat dvě nebo tři při hře je ještě daleko působivější. Klidná povaha birmy je zárukou, že bude dobře vycházet s dětmi. K typickým vlastnostem tohoto plemene patří i výrazná zvědavost a přizpůsobivost. Birmy pozorují svého člověka a snaží se napodobovat jeho běžné činnosti, například otevírání dveří a podobně. Naučí se ty nejúžasnější kousky a pak je využívají k prosazení své vůle i&
Terárium je prosklené nebo jinak kryté zařízení, v němž se chovají živočichové různých, především však exotických druhů. Cílem teraristy je chovat živočicha v co nejpřirozenějších podmínkách, které simulují jeho původní biotop (stanoviště, životní prostor).
Podobným zařízením je akvaterárium, známější pod názvem paludárium, které se od terária liší pouze stálou vodní plochou, jak samotný název napovídá. Například při chovu pouštního terarijního živočicha použijete suchý písek, kameny a pouštní rostliny, při chovu obojživelníka v paludáriu zasadíte bujnou vlhkomilnou zeleň, přidáte vodní rostliny, zeminu, kameny a podobně.
Rostliny do terárií volíme podle vlhkosti a teploty, které konkrétní druh živočicha v chovném zařízení potřebuje.
Podle teploty dělíme terária na pouštní (jsou suchá a velmi teplá, s teplotou kolem 40 °C); tropická (vytápí se na 30 °C); subtropická (s teplotou kolem 25 °C) a terária mírného pásma (teplota se většinou udržuje přes 20 °C).
Při výběru terarijních rostlin je nutné přihlédnout k jejich nárokům. Ne každý druh patřící do biotopu vámi chovaného živočicha snese omezené podmínky, i kdyby se co nejvíce podobaly těm přírodním. Největším problémem je nedostatek světla, proto dobrou volbou vhodného osvětlení zvýšíte možnost širšího výběru rostlinných druhů.
Poté, co si novou rostlinu přinesete domů, osprchujte ji – může být totiž postříkána nějakým ošetřujícím chemickým přípravkem.
Nejčastěji užívané terarijní rostliny jsou šplhavník (Epipremnum aureum), lopatkovec (Spathiphyllum floribundum), monstera (Monstera), fíkus (Ficus) a různé mechy.
Je problém osadit rostlinami terárium, které se vytápí na vyšší teploty kolem 30 °C, protože dochází hlavně v zimních měsících k velké nerovnováze světla a tepla. Čím vyšší máme teplotu, tím více světla rostliny potřebují a naopak. Při vyšších teplotách rostliny vyčerpávají rychle zásobní látky, které načerpaly během jarních a letních měsíců. Žijí vlastně na dluh, neboť mají málo světla a nedovedou si fotosyntézou vytvořit látky potřebné k životu. Další problém spočívá v tom, že málokdo má terárium u okna. V zimních měsících je intenzita světla tak malá, že i venku je světla nedostatek. Z toho mála nám ještě něco ubere okenní tabule a v místnosti pak světlo ubývá do čtverce tak, že například jeden metr od okna je již jen asi 25 % světla. Vypadá to sice, že těsně u okna a třeba 2–3 m od okna je světla stejně, není to však bohužel pravda, neboť lidské oko je přizpůsobivé množství světla a nedokáže to posoudit. Pokud tedy máme terárium hned vedle okna, je také intenzita světla nevyhovující, toto se však dá vyřešit umělým přisvětlováním. Nestačí
Agamy většinou nebývají agresivní. Pokud chováme více agam společně, mohou být občas agresivní vůči sobě navzájem (například při sporu o potravu). Většinou se však jedná jen o malé potyčky. Velmi agresivní ale mohou být vůči sobě dva samci, tudíž nelze mít dva samce společně v jednom teráriu. Jsou velmi teritoriální a nesnesli by se – mohli by se vážně poranit, případně by mohl jeden druhého i zabít. Poražený jedinec totiž nemůže z uzavřeného terária uniknout, jak by to udělal ve volné přírodě. Agresivní vůči sobě mohou být ale i samice. Samice před snůškou bývají neklidné, pobíhají po teráriu, hrabou a hledají vhodné místo pro svou snůšku. Není vhodné je v tomto období vytahovat ven z terária a rušit.
Plachá mohou být především mláďata, a to platí dvojnásob při zakoupení a umístění do nového prostředí. Vždy se potřebují aklimatizovat, potřebují nějaký čas na „rozkoukání“. S postupem věku agamy svou plachost ztrácejí a stávají se klidnými (ve většině případů).
Agamy si obvykle na kontakt s člověkem dobře zvyknou. Je to ještěr, který kontakt s člověkem snáší nejlépe. To ale v žádném případě neznamená, že je agama nějaký „mazlíček“. Neustálé tahání ven z terária a muchlování zde nepřipadá v úvahu. Pořád je to ještěr, pro kterého takové jednání není vůbec přirozené. Agama není pes a nepochopí, proč ji člověk vytahuje ven, proč ji hladí a nosí. Určitě není dobré agamu vytahovat z terária každý den, natož několikrát denně. Nejspokojenější jsou vždy ve svém teritoriu – v teráriu. Přílišnou manipulací agamu zbytečně stresujeme. 1x týdně jí můžeme dopřát volný pohyb po pokoji, aby se proběhla. I to největší terárium není pro agamu dostatečně velké, pokud jde o pořádné „proběhnutí se“. Zde ale pozor, aby byl pokoj dostatečně zabezpečen, aby nemohla někam zalézt a v horším případě tam uvíznout. Taktéž ji nepouštíme na studené dlaždice a podobně, nenecháváme ji běhat v místech, kde je nízká teplota. Proběhnout se může dle potřeby půl hodiny či 10 minut, záleží, jak se agama bude chovat. Pokud bude spokojeně pobíhat a šmejdit, klidně ji necháme déle. Pokud se bude chtít schovat a bude „nesvá“, dáme ji zpět do terária. Jestliže budete chtít takto nechat agamu jednou za čas proběhnout, pouštějte ji vždy ve stejné místnosti, tedy tam, kde to zná. Neustálé změny prostředí ji mohou zbytečně stresovat. Samozřejmě ji takto proběhnout nemusíte dávat vůbec. Také nedáváme agamu ven ve chvílích, kdy v klidu odpočívá nebo se vyhřívá pod lampou. Proběhnout ji můžeme nechat v případě, že v teráriu pobíhá a šmejdí.
Agamu můžeme položit také na parapet, kde s oblibou z okna
Malamut je společenský, přátelský, dobrosrdečný a laskavý pes. Je velmi hravý a v dospělosti důstojný. Dokáže být také poměrně tvrdohlavý. Je to krásný pes, který je věrný svému majiteli. Snáší se dobře s dětmi. Vyznačuje se svou odolností a spolehlivostí. Je to pes jednoho pána. Od mládí je dobré ho navykat na kontakt s jinými psy, je totiž dominantní a může vyvolávat rvačky. Pro svou přátelskou povahu je malamut ideálním společníkem dětí. K jejich divočejším hrám bývá trpělivý a tolerantní.
Toto plemeno pochází ze severozápadní Aljašky. Bylo chováno původními obyvateli Mahlemuty. Malamut byl jimi používán k lovu a tahání nákladů. Na konci 19. století, s příchodem osadníků a nástupem zlaté horečky, nastal pro toto plemeno počátek zániku. Zlatokopové si našli zálibu v závodech psích spřežení a místní psi byli příliš pomalí. Z tohoto důvodu zájem o malamuty upadal. Naštěstí ve 30. letech 20. století začali příznivci této rasy s čistokrevným chovem. V současnosti je plemeno malamut velmi oblíbeno v USA a Kanadě jako rodinný společník, saňový pes a partner pro sportování.
Malamut je pes společenský, má rád svobodu, vzduch a celoroční ubytování venku. Kotec nemusí být zateplený. Nesnáší suchý vzduch. Může se pohybovat i v domě, ale jen v chladnějších prostorech.
Tento pes potřebuje opravdu hodně pohybu. Jeho majitel by měl být sportovně založený. Malamut je skvělý společník při jízdě na kole, joggingu, ale také plavání je mu vlastní. Nejpřirozenější je pro něho práce v zápřahu. Malamut vyniká vytrvalostí, nikoliv rychlostí. Nejlépe mu vyhovují závody na dlouhé tratě.
Výška psa v kohoutku je 63 cm, u fen je to 58 cm. Váha psů se pohybuje od 39 do 40 kg, u fen od 30 do 34 kg. Srst má malamut středně dlouhou a hustou a ta ho ochraňuje v jakémkoliv počasí. Tento pes má silnou kostru s mohutnou skladbou svalstva. Jeho tělo je prodloužené, má silný krk, hlubokou hruď a rovná záda. Končetiny jsou silné a pevné. Hlava široká, velká, čumák protažený a objemný. Oči malamuta jsou tmavé, mandlového tvaru. Uši má stojaté, trojúhelníkové. Čenich je většinou černý. Ocas je položený vysoko a v klidovém stavu se otáčí se na záda. Barva srsti je našedlá až do barvy černé, někdy může být zlatavá až hnědá. Břicho a spodní část končetin jsou bílé. Pro souvislé zabarvení je povolena pouze bílá barva. Průměrný věk malamuta činí 13 let.
Srst malamuta je třeba pravidelně pročesávat. Mimo dobu línání stačí 1x týdně kartáčovat. Při ušpinění stačí srst vykartáčovat. Jestliže budete svého psa koupat, tak pomocí kvalitního šamponu pro psy. Srst se nestříhá ani netrimuje, pouze se odstraňují přerostlé chlupy mezi polštářky
Obezita se u psů stává závažným problémem. Snižuje kvalitu jejich života, poškozuje jim klouby a utlačuje všechny vnitřní orgány. Řešení je prakticky stejné jako u lidí, zvýšit pohyb, přizpůsobit stravu dennímu výdeji a změnit její skladbu.
U každého psího plemene jsou jasně popsány standardy vzhledu. K tomuto „ideálu“ se přímo přibližovat nemusíme, ale pokud má pes mírně zvětšené břicho nebo pohmatem přímo necítíme mezižebří, můžeme mluvit o nadváze. Málo zřetelný pas nebo faldíky u kořene ocasu již mohou signalizovat obezitu (navýšení hmotnosti o 15 %). V obou případech pes trpí dýchavičností i při nenáročných aktivitách, má pomalejší reakce při hře a celkově u něj převládá neochota k pohybu.
Nadváhu, natož obezitu nelze brát na lehkou váhu. Stejně jako u lidí představuje vážná zdravotní rizika. Nejčastěji cukrovku, vysoký krevní tlak, poškození kloubů a kostí, špatnou jaterní funkci, sníženou imunitu, problémy s reprodukcí a podobně. V neposlední řadě je psí život méně aktivní a až o čtyři roky kratší oproti běžnému průměru.
Možná jste si ani nevšimli, že v krmení psa nemáte řád a nahodile jej krmí každý člen domácnosti. Pamlsky mají přílišnou kalorickou hodnotu a jsou i v malém množství hrozbou. Dalším problémem může být špatně zvolené krmivo, nejde ani tak o značku, jako spíš o špatný typ vzhledem k vývojovému stadiu psa a životnímu rytmu. Jinou potřebu má štěně, dospělý pes, fena, nebo pes běhající celý den venku.
Nejrizikovějším obdobím pro vznik obezity je přechod štěněte od matky k novému majiteli. Nadšení z nově příchozího člena domácnosti nás natolik ovládne, že psa překrmujeme a podporujeme vznik nových a nových tukových buněk. Ty už pes nikdy neztratí, pouze v dospělosti zredukují objem, obvykle jsou ale celoživotním problémem.
Nejdříve si udělejte takovou malou inventuru a přibližně týden bedlivě sledujte, klidně si to i sepište, co váš pes žere, v jakém množství a v jaký čas. K tomu doplňte evidenci o pohybu, ale pozor, pouze toho pravidelného. Tato malá sondáž vám sama napoví, jak dál postupovat. Pokud má váš pes jen pár kilo navíc, jistě bude stačit zvýšit pohyb a omezit příděl pamlsků. Postupně zvyšte intenzitu procházek, časem si společně klidně i zaběhejte.
Při nadváze je již nutný zásah do jídelníčku. Obvykle stačí v rozmezí několika týdnů snížit příděl krmiva o třetinu a rozdělit jej do několika denních dávek. Pes nesmí mít trvalý přístup k potravě! Tento postup je v kombinaci s pohybem velmi účinný, pes ale nesmí hubnout příliš rychle. Maximální úbytek na váze by měl činit 1 % z celkové hmotnosti!
Vymkla-li se vám váha vašeho psa z rukou, navštivte veterináře. Ten dokáže p
Na výchově pejska začněte pracovat okamžitě, jakmile si ho přivedete domů. Klidně už v 8 týdnech. Práce se štěnětem je mnohem snadnější než s dospívajícím puberťákem, u kterého se na výchovu zapomnělo. Výcvik štěněte však nemusí být vůbec snadný, pokud je neposlušné.
Cvičit pejska neznamená s ním hned trávit 2 hodiny na cvičáku, tak dlouho pozornost neudrží ani dospělý pes. Cvičit můžete 5 minut při každém venčení.
Na každé venčení byste měli mít s sebou následující vybavení (jak na manipulaci s pejskem, tak na jeho výcvik):
obojek a vodítko – obojek bude nosit pejsek po celý život, měl by si na něho zvyknout co nejdřív; snadno ho za něho chytnete nebo připnete k vodítku;
hračku – osvědčený je uzlík na přetahování, upoutáte jím pejskovu pozornost a zabavíte ho;
pamlsky – díky pamlskům pejsci většinou udělají vše, na dobrotu se naláká každý pejsek.
Pejska oslovujeme jménem, voláme na něj a neustále mu jej opakujeme. Zároveň však učíme štěně základům slušného chování a socializaci, to znamená, že mrňouska bereme všude s sebou. Vozíme ho autem, bereme do města mezi lidi (obzvlášť je dobré mezi malé děti, aby si jej chovaly a hrály si s ním). Vyroste vám tak sebevědomý a nebojácný pes. Po jméně můžeme začít učit štěně přivolání, zalehnutí či sednutí, které se učí formou hry, a můžeme použít i pamlsky jako odměny. Je dobré štěněti na obojek připevnit tenkou šňůrku několik metrů dlouhou, která nám bude sloužit jako prodloužená ruka.
Mezi nejčastější chyby při výcviku patří:
Neznalost práce s pejskem – bývá asi nejčastější příčinou všech neposlušných psů. Člověk si pořídí psa a vůbec netuší, jak s pejskem pracovat. Mezitím štěněcí období je to nejdůležitější. Nejdříve si tedy něco nastudujte z knížek, nebo se jděte podívat na cvičák.
Trestání pejska – musíte štěně nejdřív naučit všechny povely, a netrestat ho za to, že neposlouchá, když jste ho to nenaučili, když neví, co se po něm chce.
Negativní přístup – navazuje na předchozí bod. Lidé si myslí, že když budou na pejska křičet, že poslechne. Opak je pravdou. Pejsek se bude bát a povel nesplní.
Nedůslednost – často se volá na psy „ke mně, k noze, čekej“ a další povely zakřičené téměř společně. Jak má pejsek vědět, jaký povel splnit? Nakonec pejsek nesplní ani jeden, dostane vynadáno a páníčkovi je to jedno.
Ignorace – s trendem mít pejska je trend nechat ho dělat cokoli. Při útoku na jiného psa je to majiteli jedno, při nežádoucím skákání na lidi je to majiteli také jedno a pes nedostane žádný signál, že