Bolest kromě varování nemá žádný užitek. Pokud je silná a déletrvající je pro organismus nepříznivá až škodlivá. Zvíře trpící bolestí má, zjednodušeně řečeno, zhoršený metabolismus, snížený příjem potravy, odmítá se pohybovat, hůře se vyprazdňuje atd. V důsledku toho může být snížena obranyschopnost, prodlužuje se doba hojení a rekonvalescence obecně, nemluvě o fyzickém a psychickém utrpení jak zvířete, tak jeho majitele.
Akutní bolest je typická rychlým nástupem, relativně kratší dobou trvání, často je její intenzita zejména v počátku vyšší. Vzniká nejčastěji po úrazech spojených s frakturami, vykloubením nebo zhmožděním, jako jsou úrazy po střetu s vozem nebo pády z výšky, dále při křečových stavech trávicího traktu, vyskytuje se i při výhřezu meziobratlových plotének. Potlačením bolesti výrazně zmírníme nepříznivé změny spojené s těmito stavy – jde zejména o nebezpečné zvýšení srdeční frekvence, zrychlené dýchání, změny krevního tlaku, hormonální změny vyvolané stresem.
Chronická bolest je charakterizována delší dobou trvání, zpravidla 4 týdny a více. Tento typ bolesti se nejčastěji vyskytuje při degenerativních onemocněních pohybového aparátu, jako jsou artrotické změny kloubů a spondylóza páteře, a také v pokročilých stadiích rakoviny. Chronická bolest představuje dlouhodobý stres, který výrazně snižuje hybnost zvířete, zhoršuje funkci postižených končetin a znemožňuje rehabilitaci. Kromě toho se při chronické bolesti snižuje celková odolnost organismu, zvyšuje se riziko infekcí, snižuje se příjem potravy a tím dochází k nedostatku živin.
Zvláštní kategorií je pooperační bolest. Lze ji přirovnat k akutní bolesti, ale při jejím nedostatečném potlačení je riziko komplikací ještě vyšší. Pociťovaná bolest může způsobit neklidné probouzení s možností sebepoškození. Stejně tak je zpomaleno hojení chirurgických ran, čímž se prodlužuje doba zotavení po operaci.
U každé bolesti je důležité rozeznat její příčinu a tuto příčinu je nutno léčit. U mnoha chorob je však bolest dominujícím příznakem, který má kromě výše zmíněných závažných důsledků na zdravotní stav zvířete i zásadní vliv na jeho psychiku. Neléčená bolest, zejména chronická, může způsobit vážné změny v osobnosti zvířete, které jsou později obtížně léčitelné. V neposlední řadě, u nevyléčitelných chorob, jako je například rakovina nebo těžké degenerativní změny kloubů a páteře, představuje potlačení bolesti prakticky jedinou alternativu, jak zmírnit utrpení zvířete a tím pro něj zajistit přijatelnou kvalitu života. Je věcí veterinárního lékaře, aby podle příčiny bolesti a celkového stavu pacienta zvolil vhodnou léčbu pro zmírnění bolesti.
Agamy většinou nebývají agresivní. Pokud chováme více agam společně, mohou být občas agresivní vůči sobě navzájem (například při sporu o potravu). Většinou se však jedná jen o malé potyčky. Velmi agresivní ale mohou být vůči sobě dva samci, tudíž nelze mít dva samce společně v jednom teráriu. Jsou velmi teritoriální a nesnesli by se – mohli by se vážně poranit, případně by mohl jeden druhého i zabít. Poražený jedinec totiž nemůže z uzavřeného terária uniknout, jak by to udělal ve volné přírodě. Agresivní vůči sobě mohou být ale i samice. Samice před snůškou bývají neklidné, pobíhají po teráriu, hrabou a hledají vhodné místo pro svou snůšku. Není vhodné je v tomto období vytahovat ven z terária a rušit.
Plachá mohou být především mláďata, a to platí dvojnásob při zakoupení a umístění do nového prostředí. Vždy se potřebují aklimatizovat, potřebují nějaký čas na „rozkoukání“. S postupem věku agamy svou plachost ztrácejí a stávají se klidnými (ve většině případů).
Agamy si obvykle na kontakt s člověkem dobře zvyknou. Je to ještěr, který kontakt s člověkem snáší nejlépe. To ale v žádném případě neznamená, že je agama nějaký „mazlíček“. Neustálé tahání ven z terária a muchlování zde nepřipadá v úvahu. Pořád je to ještěr, pro kterého takové jednání není vůbec přirozené. Agama není pes a nepochopí, proč ji člověk vytahuje ven, proč ji hladí a nosí. Určitě není dobré agamu vytahovat z terária každý den, natož několikrát denně. Nejspokojenější jsou vždy ve svém teritoriu – v teráriu. Přílišnou manipulací agamu zbytečně stresujeme. 1x týdně jí můžeme dopřát volný pohyb po pokoji, aby se proběhla. I to největší terárium není pro agamu dostatečně velké, pokud jde o pořádné „proběhnutí se“. Zde ale pozor, aby byl pokoj dostatečně zabezpečen, aby nemohla někam zalézt a v horším případě tam uvíznout. Taktéž ji nepouštíme na studené dlaždice a podobně, nenecháváme ji běhat v místech, kde je nízká teplota. Proběhnout se může dle potřeby půl hodiny či 10 minut, záleží, jak se agama bude chovat. Pokud bude spokojeně pobíhat a šmejdit, klidně ji necháme déle. Pokud se bude chtít schovat a bude „nesvá“, dáme ji zpět do terária. Jestliže budete chtít takto nechat agamu jednou za čas proběhnout, pouštějte ji vždy ve stejné místnosti, tedy tam, kde to zná. Neustálé změny prostředí ji mohou zbytečně stresovat. Samozřejmě ji takto proběhnout nemusíte dávat vůbec. Také nedáváme agamu ven ve chvílích, kdy v klidu odpočívá nebo se vyhřívá pod lampou. Proběhnout ji můžeme nechat v případě, že v teráriu pobíhá a šmejdí.
Agamu můžeme položit také na parapet, kde s oblibou z okna
I když byl první jedinec plemene australský ovčák do naší republiky dovezen z USA před více než 12 lety, do nedávné doby se dali jedinci australského ovčáka v České republice počítat na prstech jedné ruky. Především neznalost tohoto plemene a rozmach border kolií, které bylo možno vidět nejen v soutěžích, na obalech krmiv a v televizní reklamě, které se těší rovněž velmi vysoké inteligenci a pracovitosti, a dokonce možná i snadnější dostupnosti, byly zřejmě příčinou, proč čeští chovatelé na australského ovčáka nějak „pozapomněli“. Možná že i nevhodná a spíše negativní reklama, i když zcela bezdůvodně, byla zpočátku tomuto jedinečnému plemeni spíše na škodu. S rozvojem kynologických sportů a se stále větší možností našich chovatelů cestovat do zahraničí a vidět toto plemeno při vrcholných soutěžích a především setkávat se osobně s povahou tohoto plemene, však lze nyní konstatovat, že je v české plemenné knize spolu s importy a jednotlivými zápisy vrhů štěňat zapsáno již více než 200 jedinců.
Zatímco na Slovensku dosud nebyl odchován jediný vrh, několik jedinců mají v Polsku, a to velice kvalitních a v mnoha sportech již úspěšně soutěžících. Opačná situace je směrem na západ od nás. Velmi početně jsou aktivní chovatelské stanice zastoupeny především ve Francii, kde je jich více než 40. V Německu je to přibližně 90 aktivních chovných stanic, kde většina chovatelů zapisuje svá štěňata pouze v ASCA organizaci, nikoliv pod FCI, a v Rakousku je to přibližně 20 chovných stanic. Významný rozvoj s mnoha importy ze země původu probíhá také v Itálii, Španělsku a oblibu má toto plemeno v mnoha severský zemích. Například ve Finsku je plemeno AUO známo, chováno a aktivně používáno téměř 15 let!
Papoušek senegalský červenobřichý žije v Ghaně a západní Nigérii. Velikost papouška je 22 až 25 cm, hmotnost se pohybuje od 130 do 150 g. Samice snáší 2–4 ks vajec, inkubační doba je 28–30 dnů. Délka života je až 25 let.
Je velmi hojný v lesnatých savanách a otevřených lesích a často zalétá v malých hejnech i do zahrad na okrajích měst. Zdržuje se ve skupinách od 10 do 20 jedinců, v době hnízdění v párech. Samice snáší do stromové dutiny 3 až 4 vejce a sedí na nich 28 až 30 dnů. Mláďata opouštějí hnízdo obvykle ve stáří 11 týdnů. Potrava se skládá ze semen, výhonků a různého ovoce.
Papoušek senegalský hnízdí brzy na jaře a je závislý na období dozrávání vegetace. V této době vykazuje jeho opeření nejvyšší intenzitu barvy. Není nijak hlučný, přestože umí vydat pronikavé písknutí, projevuje se většinou jen mírně hlasitě a jeho přirozené hlasové projevy nejsou nepříjemné. Má-li tento bravurní letec možnost každodenního proletu po místnosti, spokojí se i se středně velkou klecí. Takové vlastnosti z něj činí velmi vhodný druh pro chov v bytech. Poznáme jej podle jasně žlutých očí. Na tmavých prstech má ostré drápy. Jejich úchop je pro člověka dosti bolestivý. Pustíme-li ho do voliéry, zůstane plachý.
Papoušek senegalský se v přirozeném prostředí živí semeny, bobulemi, ořechy, květy, listy a větvičkami stromů, příležitostně i hmyzem.
Voliéra pro tento druh papouška by měla mít železnou konstrukci se silnějším pletivem a rozměry alespoň 2 x 1 x 2 m (vnitřní část), s přilehlým výletem 4 x 1 x 2 m (d x š x v). Důležité je dostatečné vybavení bidly vodorovnými i svislými, protože rádi a často šplhají. Budky jim vyhovují vertikální, zavěšené ve vyšší úrovni. Rozměry budky by se měly pohybovat kolem 60 x 20 cm (výška x průměr), s vletovým otvorem 8 cm. Vzhledem k tomu, že v přírodě obsazují dutiny poměrně těsné, je vhodné, pokud to jde, předložit jim na výběr ještě i budku s menším vnitřním průměrem. V našich klimatických podmínkách připadá hlavní období hnízdění na listopad/prosinec, kdy je jim nutné vytvořit patřičné podmínky. Nezbytné je včasné přemístění z venkovních voliér do vytápěných prostor, respektive možnost přitápění ve vnitřní chráněné části u celoročních kombinovaných voliér.
