ANCISTRUS ROZMNOŽOVÁNÍ

Fotografie

• Ancistrus sp.
• Ancistrus leucostictus

Zdroj: článek Krunýřovec

Krunýřovec

Tato ryba má latinský název Ancistrus sp., její velikost je 10 až 15 cm, teplotu vody potřebuje v rozmezí 20 až 27 °C. Jde o všežravce (nutná rostlinná potrava, řasy, živé krmivo a tablety na dno).

Jedná se o nejčastěji chované krunýřovce v našich akváriích. Přesné druhové určení je nejisté a možné je také mezidruhové křížení. Nejčastěji uváděné druhy jsou si navzájem velmi podobné.

Krunýřovec mnohoostný je tmavošedě zbarvený s jednotlivými světlými body, ocasní ploutev světle lemovaná. Krunýřovec modrý má tmavě hnědé až šedé tělo s modročerným nádechem. Krunýřovec skvrnitý ja hnědě až tmavohnědě zbarvený se světlými nepravidelnými skvrnami, ploutve hnědavé s tmavě kulatými skvrnami, vpředu na hřbetní ploutvi je sytě černá skvrna.

Tito krunýřovci jsou velmi nenároční, klidní, mírumilovní. V akváriu jim zajistíme dostatek skrýší, tmavých míst, štěrbin mezi kameny a kořeny. Svými přísavnými ústy spásají porosty zelených řas. I když rostlinná složka tvoří podstatnou část jejich potravy, neměla by chybět ani živočišná složka. Důležitý je také dostatek balastních látek, který jim snadno zajistíme umístěním kořenu, jehož povrch pak krunýřovci ožírají. Dospělí jedinci mají v oblibě listy velkých rostlin, hlavně šípatkovců, které doslova ostrouhají. Zabránit jim v tom můžeme dostatečným krmením rostlinou potravou – plátky zeleniny, spařené listy salátu, kopřiv, špenátu.

Dospělé samce snadno rozpoznáme podle kožovitých, rozvětvených výrůstků na rypci a čelu, které u samic chybějí nebo jsou jen částečně vyvinuty. Samice i samci mají pod očima vztyčitelné zkostnatělé trny. Nabízí se také závojová a albinotická forma.

Zdroj: článek Sladkovodní akvarijní ryby

Krunýřovec běloskvrnný (Ancistrus leucostictus)

Je jedním z druhů, který není v našich akváriích tak rozšířen. Od krunýřovce obecného se liší vzhledem - po těle má světlé bílé tečky. Tento druh je aktivní i přes den a zdá se být o něco málo agresivnější. Ostatní podmínky k životu vyžaduje stejné jako běžný krunýřovec. Ať už je to vybavení akvária, krmení, chov atd.

Zdroj: článek Krunýřovec

Chov

Beta bojovnice – ryba chov vyžaduje stabilní prostředí a pravidelnou péči. Přestože je ryba odolná, dlouhodobě špatné podmínky vedou ke stresu a nemocem.

Základní podmínky chovu

Pro zdravý život je důležité dodržet několik zásad.

• objem akvária alespoň 15–20 litrů
• teplota vody 24–28 °C
• klidné prostředí bez silného proudu

Rybka beta bojovnice – péče zahrnuje i pravidelnou výměnu části vody.

Krmení

Dotaz beta bojovnice jak často krmit patří mezi nejčastější.

• krmit 1–2× denně
• malé porce
• kvalitní krmivo pro masožravé ryby

Překrmování je častou chybou a vede k obezitě i zhoršení kvality vody.

Rozmnožování

Rozmnožování ryb beta je zajímavé, ale náročnější na zkušenosti.

Samec staví pěnové hnízdo a po tření se stará o jikry.

Po výtěru je nutné samici oddělit, aby nedošlo k poranění.

Zdroj: článek Ryba beta bojovnice

Rozmnožování ryb beta

Beta bojovnice rozmnožování je fascinující. Samec staví pěnové hnízdo na hladině a samici aktivně ohlídává. Pro úspěšný odchov je třeba zvláštní nádrž, teplá voda a jemné krmení pro potěr.

Beta bojovnice odchov vyžaduje zkušenosti: larvy jsou citlivé na změny teploty a kvalitu vody.

Zdroj: článek Beta bojovnice

Rozmnožování psounů

Rozmnožování psounů běloocasých není snadnou záležitostí a vyžaduje od chovatele dostatek zkušeností. Často se daří odchovávat jen málo mláďat a cena zvířat je tak poměrně vysoká – pohybuje se okolo 6000 korun. Samice rodí zhruba po měsíci březosti obvykle čtyři slepá, hluchá a neosrstěná mláďátka, která po šesti týdnech opouštějí noru. Dospělí jedinci měří až 35 cm a jejich hmotnost se pohybuje mezi 0,9 až 1,6 kg. Dožívají se osmi let, avšak při dobré životosprávě žijí déle. Některé údaje uvádějí i dvanáct let. Hřbet je červenohnědý, pískový, břicho hnědobílé, jsou štíhlí, mají sporadicky osrstěný a výrazně krátký ocas s bílou špičkou.

Zdroj: článek Psouni

Rozmnožování

Pro králíka je také typická jeho časná pohlavní dospělost, protože pohlavně dospělým se králík stává už zhruba ve 3 měsíci života. V tuto dobu se ale stále ještě nedoporučuje březost samic, protože by je to mohlo ohrozit. Obvykle je vhodnější s rozmnožováním králíků počkat až na 6 měsíc jejich života. Zajímavé je, že samice králíka ovuluje v okamžiku páření (není to tedy jako u lidí), naopak ovulace se díky tomu může vyvolat několikrát do roka vždy, když dochází k rozmnožování. Samice je březí zhruba 30 dní. Tento cyklus může být kratší, ale i delší, odvíjí se od něj počet a velikost mláďat. V době březosti by neměla být samice králíka vystavována žádnému stresu, který by u ní mohl vést k předčasnému porodu. Samice mláďata porodí do hnízda, které si připravuje sama.

Zdroj: článek Králík domácí

Rozmnožování

Co se týká rozmnožování, je důležitá pohlavní zralost, která nastává zhruba v období 4-6 měsíce věku, ale to neznamená, že je toto období ideální pro páření. Hlavně pro samičku je lepší s tím ještě nějakou dobu počkat. Co se týká říje samice, tak ta nastává při a po páření se samcem. Březost u ní trvá asi měsíc. Obvykle také platí, čím delší je doba do porodu (třeba o dva dny), tak je větší pravděpodobnost, že mláďat bude méně. Samec dospívá pohlavně už ve třech měsících.

Zdroj: článek Fyziologie zakrslých králíčků

SYFILIS

I králíci mohou trpět pohlavními nemocemi.

Projevy

U králíka se objeví v okolí pohlavních orgánů drobné uzlíky. Tyto uzlíky se mohou vyskytnout ale i u nosu a uší, kde začne vypadávat srst. Sliznice u pohlavních orgánů je u králíků pak oteklá.

Příčiny

Králík se syfilisem může nakazit jen přímo od nemocného jedince obvykle během rozmnožování. Syfilis se ale může také šířit třeba prostřednictvím pokousáním a olizováním.

Léčba

Léčba této nemoci je samozřejmě možná. Výhodou je, že se toto onemocnění dá lehce rozeznat od jiných chorob. Lékař obvykle léčí prostřednictvím antibiotik.

Prevence

Prevencí je v tomto případě ujištění se, že při pouštění není ani jeden z králíků infikovaný.

Nakažlivost

Ano

Zdroj: článek Králík domácí a jeho nemoci

Želva zelenavá

Želva zelenavá je o něco menší než želva nádherná, dorůstá 20 cm, pokud se ale želva vyskytuje ve volné přírodě, může být i větší. Samice jsou větší než samci. Samice váží kolem 2 kg, samec kolem půl kila. Kaparax želvy zelenavé má žluto-hnědé, nebo hnědo-černé zabarvení. Barva kaparaxu se mění při dlouhodobém pobytu venku.

Tyto želvy se dožívají až 100 let, v domácím chovu se ale věk může i o 30 let zkrátit.

Latinský název

Testudo hermanni

Nároky na chov

Želva zelenavá je velmi oblíbený druh pro chov, je pro ni typické, že budí dojem, že si vše vychutnává, jídlo, slunění atd. Želva zelenavá se živí rostlinami, nejvíce jí chutná pampeliška, jetel, jitrocel, šťovík. V zimním období je zase vhodné zařadit do stravy čínské zelí.

Kromě správné stravy je důležitý i přísun ultrafialového záření, nejvhodnější je pro ni venkovní chov, kde je přístup ke slunečnímu záření, který želvě poskytne dostatek vitamínu D, který je pro ni velmi důležitý. Pokud želvu zasvěcujeme, je potřeba, aby měla přísun světla aspoň 3 x denně na 1 hodinu. Jakmile se želva dostatečně zahřeje, vydá se za potravou. V teráriu by měla být teplota 25 – 35 °C. Želva má sice ráda teplo, ale neměla by se přehřívat.

V teráriu by kromě tepla měla být i správná vlhkost. V jednom místě terária by mělo být vyšší množství vlhkého substrátu, protože želva se do něj velmi ráda zahrabe. Stejně jako tam má být tento vlhký kout, měl by tam být i kout suchý, který může být tvořený pískem, kamínky, vysušeným substrátem.

I zde platí, že zimování je vhodné jen u zdravých jedinců. Zimování může nahradit klidové období, které by trvalo asi 4 týdny. Ale ani toto období není nutné navozovat. Zimování je ale nutné pro rozmnožování želv. Jejich sexuální aktivita je nejvyšší v době po zimním spánku.

Nejčastější onemocnění

Onemocnění u želvy zelenavé jsou velmi podobná jako u želvy nádherné. I u želvy zelenavé se dají obvykle na jejím chování vypozorovat změny, které ukazují, že želva není v pořádku. Může se jednat o pokles aktivity, apatii, polehávání pod lampou, nepřibírání na váze, měknutí krunýře a jiné.

I želva zelenavá může trpět zápalem plic, který je často způsoben špatným zazimováním, nebo průvanem. Častá je i rýma, kterou můžou způsobit roztoči v substrátu, nebo prašnost. I želva může trpět alergií. Řídká rýma často odezní sama, pokud se udržuje správná teplota prostředí. Pokud by ale trvala déle než dva týdny, nebo byla hustá, budou potřeba antibiotické kapky. U suchozemských želv se může stát, že jejich krunýř je propadlý, měkký a v karapaxu dochází k praskání, to je způsobeno nedostatečnou vlhkostí.

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Želva

Felsuma zlatoocasá

Latinský název je Phelsuma latituda. Třináct centimetrů dlouhá ještěrka se vyskytuje na Madagaskaru, Komorských ostrovech a Seychelách. Tento druh potřebuje přes den teplotu 25 až 30 °C, v noci 20 až 23 °C, vlhkost vzduchu by měla být v rozmezí 60 až 70 %. Ještěrka je aktivní přes den, potravu tvoří hmyz a ovoce.

Základní zbarvení je zelené, na ocase přecházející do žlutozelena, s třemi červenými skvrnami na zádech. Na hřbetě se vyskytují žluté skvrnky tvořící dva rovnoběžné pruhy, na hlavě tři oranžové proužky a jasně modré kroužky kolem očí.

Samci mají širší ocas a jsou celkově robustnější, samice mají v době rozmnožování po stranách hlavy velké vápníkové kapsy.

Terárium by mělo mít minimální rozměr 40 x 40 x 60 cm (d x h x v). Terárium je dobré mít hustě zarostlé živými rostlinami. Jako substrát se používá rašelina, která se nepravidelně vlhčí. Další vybavení terária tvoří několik bambusových tyčí o průměru asi 2 cm a jedna stěna z polystyrenu posypaného jemným pískem. K osvětlení se používá UV zářivka a obyčejná lineární zářivka. Felsumy se rády sluní zejména pod trubicí s UV, proto je nutné nízko pod zářivku (nebo pod výhřevný zdroj) umístit větev, na kterou si mohou vylézt.

Živí se především různými druhy hmyzu. V zajetí je krmíme především cvrčky, drobným polním hmyzem, octomilkami. Monostrava tučnými cvrčky může způsobovat obezitu, s tím spojenou lenost, pomalost a případně i poruchu plodnosti. Stravu jim můžeme obohacovat nektary či medem, občas i banánem, pokud ho přijímají. Důležité ve výživě jsou také vitamíny. Každý den několikrát postřikujeme terárium vodou, abychom dosáhli požadované vlhkosti. Felsumy olizují ulpělé kapičky na skle či na bambusu.

Pohlavně dospívají kolem 10. až 12. měsíce. Ve věku 6 měsíců již můžeme odlišit pohlaví. Samečci mají výrazněji vyvinuté femorální póry. Mohou mít výraznější barvu, širší hlavu a rozšířený kořen ocasu.

Samičky kladou vajíčka v párech jednou za 4 až 6 týdnů. Při kladení jsou vajíčka měkká, zranitelná, a proto je samička lepí často na nepřístupná místa. Nejčastěji je schovává mezi listy rostlin či do dutého kmene bambusu. Mláďata se líhnou za 60 dní a měří 4 cm.

Ještěrka se dá koupit ve specializovaných prodejnách nebo na internetu. Cena ještěrky se pohybuje okolo 1 300 Kč.

Zdroj: článek Ještěrky felsuma

Tetra stříkavá

Tato ryba má latinský název Copella arnoldi, její velikost je 7 cm, teplotu vody potřebuje v rozmezí 23 až 28 °C. Jedná se o všežravce (vločkové, mražené nebo živé krmivo).

Snadno chovatelná, klidná, nenáročná tetra s podlouhlým oblým tělem patří do čeledi Lebiasinidae (štíhlotělovití). Chov se doporučuje v hejnu, v němž by měly převažovat samice, v dobře přikryté nádrži, neboť výborně skáčou. Samečci jsou větší, pestřejší, s delšími ploutvemi.

Velmi zajímavé je jejich rozmnožování a péče o jikry. Tyto tetry vyskakují při tření nad hladinu a lepí jikry na spodní stranu listů rostlin nahnutých nad hladinou (v akváriu i na krycí sklo). Sameček se pak o jikry stará, ostřikuje je občas vodou pomocí ocasní ploutve. Posléze se líhne plůdek, který odpadává do vody.

Zdroj: článek Sladkovodní akvarijní ryby

Rozmnožování a odchov

Pro úspěšný odchov je dobré již od mládí v jednom akváriu chovat nejlépe jednoho samce a dvě samičky. Dospělý sameček totiž obhajuje své teritorium. Samečka poznáte podle velkých a silnějších výrůstků (vousků) na tlamičce a na čele. Oproti samičce je celkově větší a v břišní partii štíhlejší. Když je samička připravená na kladení jiker, sameček vybere vhodnou skrýš, předem ji vyčistí a připraví. Jakmile jsou jantarově žluté jikry nakladené, samička ihned skrýš opouští. Sameček jikry oplodní, hlídá je až do vykulení (trvá 5 dní) a následně se o potěr stará sám. Po dalších cca 5 dnech se vstřebá žloutkový váček, malý potěr začne mít hnědou barvu, vyplave do volné vody a vy můžete začít s krmením. Na začátek úplně stačí suché tablety s vyšším obsahem rostlinné složky. Později můžete přidávat i spařený mražený špenát a sekané nitěnky. Krmte častěji a v menších dávkách. Samec pečuje o mladé až do jejich rozplavání a pak si jich již nevšímá. Ve věku 3 měsíců mají mladí krunýřovci délku cca 3 cm.

Zdroj: článek Krunýřovec

Páv zelený

Páv zelený patří mezi největší druhy pávů na světě. Kohout může měřit 180 až 300 cm a slepice 70 až 100 cm, dospělý kohout váží od 3,8 do 5 kilogramů. Samci jsou mnohem větší než samice, ty váží přes kilo. Peří samce je převážně zelené a modré, ale má i zlaté, šedé, černé a bílé odstíny. Krásným ocasem láká samice v době páření. Tato pera mohou měřit více než jeden metr na délku a mají krásný design ve tvaru očí. Původně tento páv obýval primární a sekundární lesy, louky a pastviny v Asii a v zemích, jako je Jáva, Malajsie, Bangladéš a Indočína. Samci žijí osaměle a tvoří páry pouze v období rozmnožování. Samice žijí v malých rodinných skupinkách. Tento druh pávů je tišší než páv indický a je ho slyšet hlavně ráno a pozdě odpoledne.

Krmí se ovocem, obilím, semeny, pupeny, listy a hmyzem, které najdou na zemi. I když vědí létat, raději chodí pěšky. Ve večerních hodinách, spí v korunách stromů, aby se vyhnuli predátorem. Hnízdí na zemi, kde mají mělkou prohlubeň v písku, skrytou ve vegetaci a mezi skalami. Samice snese čtyři až šest vajec, které inkubují až 28 dní.

Zde můžete vidět, jak vypadá páv zelený.

Tento druh byl kdysi zcela běžný v Asii, ale dnes je druhem ohroženým vyhynutím. V některých zemích (například v Malajsii) již zanikl. Zelený páv byl loven pro své peří na ozdoby a oblečení, i pro maso. V Číně zemědělci tráví tento druh páva, protože jim ničí úrodu.

Zde můžete koupit páva zeleného.

Zdroj: článek Páv

Rozmnožování

Základním předpokladem úspěšného páření je fyzická blízkost dvou dospělých pavouků stejného druhu, určitá dávka vzájemných sympatií, vhodné prostředí a klid. Velice časté jsou pře, zda dávat samce do terária k samici či naopak, ale logická úvaha, která tento postup podporuje, je následující: ve volné přírodě samci po dosažení pohlavní dospělosti opouštějí svá obydlí a vydávají se pátrat po samicích, které zatím sedí doma a čekají, až si pro ně někdo přijde.

Samotné páření může mít velice rozdílný průběh. U některých druhů je to od začátku boj o život, kdy jen tak mezi řečí samec samici oplodní. Jindy je to pohodová akce bez jakýchkoliv známek násilí. Jsou případy, kdy k onomu okamžiku dojde doslova po pětiminutové známosti, ale fáze námluv může trvat i půl roku.

Po umístění do terária samec většinou chvíli zůstává v klidu a vyčkává, co se bude dít. Pokud je klid, začíná opatrně prozkoumávat okolí a zjišťovat, kam se to vlastně dostal a kdo je pánem domu. Pokud mu jeho citlivé chloupky a instinkt řeknou, že tam bydlí dospělá samice stejného druhu, většinou začne třást končetinami, případně makadly jemně klepat do podkladu a tím samici oznamovat svou přítomnost. Běžné jsou i drnčivé zvuky vydávané pomocí stridulačních plošek. Až si samec dodá dost odvahy a přesvědčí se, že ona samice je opravdu dospělá a svolná k páření, troufne si k ní velice opatrně přiblížit, případně ji jakoby jemně hladí po těle a uklidňuje ji.

Samotné páření probíhá tak, že samec samici pomocí tibiálních háků, které zachytí za její chelicery, nadzvedne natolik, že se svými bulby dostane k jejím spermatékám a oplodní ji. Poté se většinou snaží svou pozici bez výraznějších projevů opustit a zachránit si tak život.

V průběhu páření jsou sklípkani velice ostražití a na sebemenší vyrušení mohou reagovat podrážděně, což může vést k napadení kterékoliv zúčastněné strany, včetně chovatele.

Pavoučí vývoj začíná v kokonu, do něhož samice naklade vajíčka (přáním každého chovatele samozřejmě je, aby byla vajíčka oplodněná). Pro samotnou snůšku není nutné páření, někdy se stává, že dobře živená samice vytvoří kokon, aniž by o samce jen chloupkem na noze zavadila. Po uplynutí inkubační doby samice kokon roztrhne a vypustí na svět mláďata ve stáří prvního svleku (1. instar). Po dalších pár dnech se maličký pavouček svléká znovu a už konečně připomíná pavouka.

Koloběh potrava, svlékání, chvilkový růst, potrava bude vašeho chovance doprovázet až do smrti. Fáze pavoučího dospívání může být různě dlouhá. Obecně to je od několika měsíců po několik dlouhých let.

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Chilobrachys fimbriatus

Blechy na člověku

Navzdory názvu žije a saje tento parazit nejenom na člověku, ale bez větších problémů cizopasí i na domácích zvířatech, zejména na psech, kočkách a vepřích. Příležitostně se může objevit i na jiných hostitelích. Blecha lidská byla nejhojněji rozmnožena v domácnostech od 14. do 19. století. Na přelomu 20. století ji vystřídala blecha psí, která převažovala až do 50. let, kdy začala být vytlačována blechou kočičí. Momentálně je blecha lidská zcela na ústupu. K jejímu potlačení přispěl vývoj a vliv hygienické úrovně obyvatelstva. Nicméně ještě i dnes je možné se s ní setkat. Od ostatních blech se velmi výrazně liší především absencí hřebenu na těle.

Blecha si dělá většinou takové cestičky, kde vás pokouše. To znamená, že se ráno vzbudíte a máte třeba 5 štípanců skoro v řadě nebo vedle sebe. Špatné je, že kousnutí není cítit. Kdyby ano, tak blechu prostě chytnete a utopíte.

Blecha obecná (Pulex irritans) je v Evropě nejčastější cizopasník člověka z řádu blech. Žije i na domácích zvířatech a na divoce žijících šelmách. Blecha je drobný bezkřídlý hmyz s tělem bočně zploštělým, s mohutně vyvinutým bodavě savým ústním ústrojím a s jednoduchou stavbou oka. Nohy jsou uzpůsobeny ke skákání. Blechy prodělávají proměnu dokonalou a dospělci cizopasí sáním krve na teplokrevných obratlovcích. Ve vztahu k člověku představuje blecha obecná přímého cizopasníka a přenašeče nemocí.

Tělo blech se skládá z hlavy, hrudi a zadečku. Dospělé blechy mají jednoduché oči a tělo vejčité, bočně zploštěné. Tělní obal je sklerotizovaný (ztvrdlý), porostlý nazad směřujícími štětinami, což usnadňuje pohyb srstí hostitele. Blecha obecná je 2–8 mm dlouhá. Její tělo je zbarvené od hnědé do černé (dle složení potravy). Hlava s charakteristickým zubem je zaoblená a těsně spojená s předohrudí, tu střechovitě překrývá límcem. Po obou stranách hlavy jsou hluboké žlábky, v nichž jsou v klidu ukryta kyjovitá tykadla, která nejsou symetrická. Před tykadlovým žlábkem leží jednoduché velké pigmentované oko. Oční štětina sedí vždy pod spodním okrajem oka. V zadní tykadlové části hlavy je další a jediná velká štětina. Předohrudní hřeben není vyvinut. Ústní ústrojí je bodací a sací. Oproti původnímu tvaru je značně pozměněno. K bodání a sání slouží bodec, na jehož zadní stěně je hluboký žlábek. Za účasti páru maxil (horních čelistí) blecha saje krev. U ústního ústrojí jsou nápadná čelistní a pysková makadla (čtyřčlenná), která chrání bodec. Pysková makadla zasahují asi do tří čtvrtin délky přední kyčle. Hruď (thorax) blechy je rozdělena na tři stejné části. Prostřední břišní část je přizpůsobena funkci skákání.

(...více se dočtete ve zdroji)

Zdroj: článek Blechy