AKVARIJNÍ SLADKOVODNÍ ŠNECI DRUHY a nejen to se dozvíte v tomto článku. Šnek jako domácí zvíře má spoustu výhod. Nezpůsobuje alergii, nezapáchá, neuteče (a když už se to nějakému méně pozornému chovateli stane, může šneka lehce vystopovat podle slizových cestiček), nekouše a není agresivní, nevydává žádné zvuky. Jeho chov je snadný, v porovnání s jiným druhy terarijních zvířat potřebuje málo místa, ani na krmení není vybíravý, prostě ideální domácí zvíře. Některé druhy se chovají v akváriích, jiné v teráriích.
Achatina achatina
Tento druh pocházející z tropů afrického kontinentu je u nás znám pod názvem oblovka velká. Na naše poměry dorůstá opravdu gigantických rozměrů a v současné době se stále více začíná rozšiřovat i její chov jakožto domácích mazlíčků.
Jde o největší druh šneka na světě, ulita může dorůstat až 30 cm, ale obvyklá velikost je 15–20 cm. Klasická achatina má žlutooranžovou ulitu s tmavými hnědými pruhy. Apex ulity bývá často načervenalý až červený (ale není u všech jedinců). Columella a patrová část obústí jsou vždy červené či červenohnědé. Výrazným rozpoznávacím znakem jsou dva vystouplé pruhy na konci nohy, které tvoří jakési „véčko“. Podobně tvarovanou zadní část nohy má jako jediná z rodu Achatina. Tyto znaky se pak vyskytují pouze u podrodu Archachatina. Tento druh se v zajetí špatně rozmnožuje a oproti ostatním druhům má vyšší nároky na teplo a vlhko. V případě, že nemá dostatek tepla a vlhkosti, rozmnožovat se nebude.
Pokožka útrobního vaku má schopnost vylučovat sloučeniny vápníku, které na povrchu vytvářejí ulitu. Ulita je tvořena několika závity, které se obtáčejí okolo středového „sloupku“ zvaného columella. Vrchol (apex) ulity je u achatin špičatý (u podrodu Archachatina je tupý) a spolu s columellou a obústím (vnitřní část vchodu do ulity) tak tvoří rozeznávací znaky při určování konkrétního druhu achatiny.
Díky cívkovému svalu dokáže šnek zatahovat a vytahovat nohu ven z ulity. Na noze jsou žlázy, ve kterých se tvoří sliz, který jednak pomáhá v pohybu a jednak chrání tělo šneka. Dýchání šneků zajišťují plíce, kyslík je pak hemolymfou rozváděn do celého těla šneka. V ústním otvoru mají achatiny radulu, na které je velké množství malinkých zubů, díky nimž šneci přijímají potravu. Tu „nekoušou“, ale pomocí raduly ji „strouhají“.
Pro ubytování oblovek je nejvhodnější skleněné nebo plastové terárium, jako podklad lze použít vlhký lignocel (kokosové vlákno) nebo rašelinu, přičemž výška substrátu by měla být cca 10 cm. Substrát by nikdy neměl vyschnout – udržujte jej neustále vlhký, ale ne přemokřený.
Vlhkost vzduchu by se měla pohybovat okolo 80 %, čehož lze dosáhnout pravidelným rosením. Stejně důležitá jako vlhkost je teplota. Některé druhy mohou prospívat i při pokojové teplotě, ale teplota okolí 28 °C je ideální. Afričtí šneci se nezimují, jsou aktivní po celý rok, proto i přes zimu topte na stejnou teplotu jako v létě. Do ubikace je vhodné umístit misku s vodou. Šneci jsou sice schopni vystačit si na pití s kapičkami vody na stěnách terária, ale někteří chodí pít i z misky. Navíc většina šneků se ráda koupe. Miska je ideální plochá, jen s nízkou hladinou, u hlubších misek pak vložte do
Rostliny pěstované v akváriích nejsou jen estetickým doplňkem dotvářejícím celkový výsledný vzhled, ale jsou důležité zejména pro zachování a udržení stabilní biologické rovnováhy v uzavřeném systému akvarijní nádrže. Rostliny pomocí zeleného barviva – chlorofylu a světelné energie přeměňují anorganické sloučeniny na látky organické. Při tomto procesu asimilace – fotosyntéze, kdy rostliny přijímají oxid uhličitý, se uvolňuje jako vedlejší produkt kyslík. Fotosyntéza probíhá pouze přes den, při dostatečně intenzivním přirozeném nebo umělém osvětlení. Rostliny kromě toho také, stejně jako živočichové, neustále ve dne i v noci dýchají, přičemž spotřebovávají kyslík a vydechují oxid uhličitý. Spotřeba kyslíku rostlinami je ale mnohem menší než množství, které díky asimilaci vyprodukují. Další funkcí rostlin v akváriu je schopnost odbourávat odpadní dusíkaté látky, navíc svými kořeny prokysličují akvarijní dno, takže působí v akváriu jako takzvaný živý filtr. Vodní rostliny obsahují dokonce i látky omezující a ničící některé druhy bakterií. Porosty rostlin poskytují dále možnost přirozeného úkrytu rybám a jejich potěru, dalším druhům ryb zase slouží jako třecí substrát a pro některé ryby jsou i potravou.
Kryptokoryny se řadí mezi bahenní neboli obojživelné rostliny, které rostou ve volné přírodě v oblastech, kde během roku v závislosti na ročním období kolísá hladina vody. Při vysokém stavu vody rostou více či méně ponořené pod vodou, tehdy vytváří submerzní formu. Při nízkém stavu vody a v období sucha jsou schopny růst částečně, případně celé mimo vodu v emerzní formě s kořeny ve vlhkém substrátu. Jejich emerzní listy jsou tužší a pevnější než křehké submerzní listy a liší se mnohdy i svým tvarem. Bahenní rostliny přijímají podstatnou část živin i kořenovým systémem a jejich květy vykvétají pouze nad vodou.
Pěstírny akvarijních rostlin využívají schopnosti těchto rostlin vytvářet emerzní formu, protože se snáze pěstují a množí právě emerzně. Do akvarijních prodejen jsou pak většinou dodávány rostliny vypěstované mimo vodu, ve sklenících, při vyšší vlhkosti vzduchu. Tyto rostliny pak po zasazení do akvária nejsou mnohdy schopny beze ztrát přežít takovou náhlou změnu podmínek. Rostlina shazuje původní emerzní listy, které žloutnou a uhnívají. Teprve při dobrých podmínkách postupně vyrůstají nové submerzní listy. Naproti tomu typické vodní rostliny nebo submerzně pěstované bahenní rostliny při přesazení do jiného akvária snáší takovou změnu podmínek bez větších problémů nebo jen s malými ztrátami.
Při vysazování rostlin je základním pravidlem umísťovat rostliny stejného druhu do skupinek po více kusech. Výjimku tvoří solitérní, samostatně zasazené velké druhy, kt
Tito šneci obývají širokou škálu ekosystémů od bažin, příkopů a rybníků do jezer a řek. Vyskytují se převážně v Asii a Jižní Americe, jedná se o vodní druh. V dobách horka a sucha se zahrabávají do substrátu, přičemž se sníží jejich metabolismus a vstupují do období letního spánku. Šneci mají zelenou barvu a jablkovité provedení ulity. Velikost šneků se pohybuje kolem 2 cm x 1,4 cm, váha od 2 do 2,5 g.
Dýchání není jedinou funkcí plic, umožňuje šnekům také nastavení úrovně vztlaku (plovoucí úroveň). Bez naplněné plíce umožňuje pohyb hlemýžďů pod vodou.
Green apple snails nejsou selektivní a jedí téměř vše, co mají k dispozici ve svém prostředí. Obecně dávají přednost měkké a lehce stravitelné vegetaci. Tvrdší rostliny a řasy konzumují, pokud jsou schopny uchopit je svou radulou. Živí se i různými druhy mrtvých zvířat, jako jsou mrtvé ryby, žáby, korýši či hmyz, a také vajíčky (ryb, žab, šneků).
Životní cyklus je ovlivněn dostupností potravy a teplotou vody. Při vysokých teplotách a hojnosti potravy mohou vykazovat velmi krátkou životnost (kratší než tři měsíce) a jsou reprodukční po celý rok. V podmínkách, kde se potýkají s nedostatkem potravin, nebo dokonce s obdobím sucha, mají delší životní cyklus, ale pouze jedno reprodukční období, a to na jaře a počátkem léta. Rovněž jejich růst je závislý na okolní teplotě. Pokud je teplota vysoká, šneci rostou rychle, jejich růst se zastaví v době reprodukce a po jejím skončení opět začnou růst.
Šneci mohou zůstat aktivní po celý rok, nebo mají určitou dobu letní spánek – v závislosti na okolních podmínkách. Hlavními faktory, které určují činnost, jsou teplota, množství srážek a dostupnost potravin. Během letního spánku se šneci zavrtají v blátě a jejich metabolismus se zpomaluje snížením spotřeby kyslíku – šneci částečně „přepnou“ z normálního aerobního dýchání na anaerobní dýchání (anaerobní glykolýza).
Tyto šneky je možné chovat v akváriu, ve kterém by měla být teplota okolo 25 °C. Ve vodě je nutná dostatečná vegetace.
Lissachatina immaculata je velice variabilní druh, pochází z jihovýchodní Afriky, Malawi, Zimbabwe, Mosambiku, Madagaskaru či Mauritánie.
Lissachatina immaculata patří mezi menší až středně velké druhy achatin. Maximální velikost ulity je okolo 15 cm, ale většina šneků bývá menších a dokonce na Madagaskaru nebo i v Malawi se vyskytuje i trpasličí druh. Průměrná hmotnost šneků odpovídá jejich velikosti, tedy od 30 do 120 g, u větších typů může dosáhnout až 200 g.
Lissachatina immaculata má hnědé zbarvení s bílými (nebo světleji hnědými) pruhy. Mladí jedinci mají pruhovanou ulitu (střídají se pruhy hnědé, žluté až bílé). Tato kresba s věkem zvířete tmavne. Tělo šneka je jednobarevně béžovohnědé. Velikost ulity se nejčastěji pohybuje v rozmezí 7–8 cm a váha šneka kolem 30–70 g.
Chov tohoto druhu někdy nebývá bez problémů. Záleží na původu šneků. Zvláště Immaculata immaculata bývá v poslední době dost problémová. Ideální teplota pro chov je okolo 26 °C při vlhkosti kolem 80 %. Substrát by měl být vždy řádně vlhký (ne promočený), ale zároveň kyprý. Po mokrém stelivu se šneci neradi pohybují. Zároveň se ve dne zahrabávají, proto výška substrátu musí být alespoň tak vysoká, jak je vysoký šnek. Na jednoho šneka v teráriu by se mělo počítat s prostorem minimálně 5 l. Do terária je vhodné přidávat mělkou misku s vodou, ve které se šneci rádi povalují. Immaculaty nejsou náročné na potravu rostlinného původu, některé mají rády i citrusové plody. Základem ale zůstává zdroj vápníku. Do terária nedáváme různé kameny, o které si šneci trvale poškozují ulitu, immaculaty na mechanické poškození dost trpí.
Jednotlivé druhy či typy chováme zvlášť, protože se mohou pářit i s ostatními lissachatinami. Immaculaty dospívají kolem 6–9 měsíců. Lissachatina immaculata je hermafrodit (sama se přemění v samici a snese vajíčka, aniž by k oplození potřebovala dalšího partnera). Tento stav není ještě zcela prozkoumán a je tak trochu záhadou. Anatomicky je tento jev hodně problémový, působí zde mechanismy zabraňující autofekondaci (oplození vajíček vlastními spermiemi): oddělené vývody ovotestis, v některých případech autosterilita, nedovolují kvůli látkám vylučovaným gametami kontakt a splynutí gamet téhož jedince, u některých druhů však tomu nedochází a zřejmě k nim patří i Immaculata immaculata. Potomci jsou vlastně po genetické stránce homozygoti, tedy jedinci, kteří získají stejné vlastnosti. Na jednu stranu to může být výhodou, ale ve většině případů je zdvojení stejných vlastností nežádoucí. Dochází pak ke genetickým vadám, špatnému zdravotnímu stavu, s čímž je spojený i růst, a k předčasnému úhynu.
U vodních želv se rozlišuje, jestli se jedná o mořské nebo sladkovodní želvy. Jejich původ určuje i jejich velikost. Sladkovodní bývají totiž daleko menší než mořské.
I u vodních želv jsou stejné typy zatahování krku jako u želv suchozemských. Pro masožravé želvy je ale typické, že umí rychle pohnout hlavou a chytit svou kořist. Některé mořské želvy mají u očí slané žlázky, které jim pomáhají zbavovat se nadbytečné soli z mořské vody, kterou pijí.
Krunýř vodních želv je většinou plochý, a tak mohou rychle a snadno plavat a potápět se. Zároveň je jejich krunýř také lehčí než u želv suchozemských. Vodní želvy svou kůži svlékají postupně po malých částech. Sladkovodní želvy mají na končetinách plovací blány a zároveň i drápy, které používají při šplhání na souš. Velké sladkovodní želvy příliš neplavou, často jen chodí po dně na rozdíl od menších druhů. Mořské želvy mají ploutve. Předními ploutvemi pohybují nahoru a dolů, zadní používají spíše ke kormidlování. Mořským želvám se špatně pohybuje po souši, proto na ni vylézají jen samice, aby nakladly vejce. Přestože se želvy pohybují v obrovských hloubkách a vydrží tam dlouho, občas se potřebují nadechnout vzduchu, a proto musí vyplouvat na povrch.
Otcem masové evropské akvaristiky se stal Emil Adolf Rossmässler (1806–1867). Narodil se v rodině známého lipského mědirytce a již od mládí se věnoval pozorování přírody. Po ztrátě otce jej dala matka na teologická studia, kterých však zanechal, protože ho více než teologie zajímala botanika a zoologie. Nejprve se stal učitelem zoologie na Akademii pro lesní a polní hospodářství a později profesorem botaniky tamtéž.
Mezi akvaristy je stále nejběžnější a asi nejoblíbenější tropická sladkovodní nádrž, která slouží k chovu nejrůznějších druhů ryb. V současnosti běžně dostupné akvarijní ryby – ačkoliv pocházejí z geograficky rozličných oblastí – jsou snadno chovatelné ve společenské nádrži, a to nejen díky své určité domestikaci (zdomácnění), ale také díky podobným nárokům na prostředí. Neznamená to však, že veškeré rybky nabízené v obchodech můžeme spolu umístit do jakéhokoliv akvária.
Při výběru ryb musíme dbát na charakteristiku jednotlivých druhů a na jejich vzájemnou snášenlivost. Do společné nádrže nepatří ryby, které jsou dravé, nesnášenlivé a rvavé, nebo druhy, které ničí a požírají rostliny. Mnohé druhy vyžadují pro svůj zdárný chov dostatečně velkou nádrž, u jiných je vhodné do určité míry přihlížet k jejich nárokům na některé parametry vody. I když se prostředí v domovině mnoha ryb a tamní kvalita vody často dost liší od domácího akvária, jsou dospělé ryby značně přizpůsobivé, zejména díky tomu, že jsou již po několik generací zdárně akvaristy odchovávány a přizpůsobeny tak podmínkám v našich akváriích. Výjimku tvoří ty druhy, které se doposud v akváriích běžně nemnoží a jejichž nabídka v obchodech pochází většinou z importů z volné přírody.
Už při nákupu ryb v akvarijních prodejnách si všímáme stavu ryb v prodejních nádržích. Můžeme tak předem zabránit pozdějším neúspěchům a úhynům ryb. Rybky by samozřejmě neměly jevit známky nemoci, měly by být čilé, s nepoškozenými ploutvemi, nesmí mít zakalené oči, propadlé nebo vyboulené břicho či odstávající šupiny nebo jiná poškození. Nákup raději úplně odložíme, pokud se v některých prodejních nádržích povalují uhynulé ryby, a také tehdy, je-li v nich voda zakalená, zbarvená od léčiv nebo působí-li celkově neudržovaně.
Od každého druhu si pořizujeme vždy více kusů, neboť většina rybek se cítí lépe ve společnosti několika jedinců svého druhu, či alespoň v páru. Navíc jsou obvykle nabízeny ryby mladé, takže u mnoha z nich nejde doposud rozeznat jejich pohlaví, což je další důvod pro pořízení si většího počtu.
V každém případě u nákupu ryb z prodejny, případně i od spolehlivého chovatele, se doporučuje karanténa všech nových ryb. I když se rybky moho
Tato ryba má latinský název Pterophyllum scalare, její velikost je 12 cm, výška až 20 cm, teplotu vody potřebuje v rozmezí 22 až 28 °C. Jedná se o všežravce (převážně živé, mražené krmivo, umělé krmivo jako doplněk).
Skaláry patří mezi nejznámější a nejpopulárnější akvarijní ryby. Zbarvení původních přírodních forem skalár je stříbřité, s 5 až 7 tmavými příčnými pruhy, z nichž jsou tři sytě černé. Během let bylo vyšlechtěno velké množství rozličných barevných forem – kouřové, černé, mramorové, zlaté, albinotické, závojové a mnoho dalších.
Skaláry vyžadují bezpodmínečně dostatek různorodé živé či alespoň mražené potravy. Chováme je ve velkých nádržích, vysokých minimálně 50 cm. Jsou to majestátné, dlouhověké a klidné ryby. Pouze v období tření, kdy tvoří revíry, jsou agresivnější. Mohou být lekavé a citlivé na hluk. Jsou dosti vnímavé vůči chemikáliím a léčivům. V případě potřeby je můžeme léčit zvýšením teploty až na 32 °C, případně přidáním roztoku soli. Můžeme je chovat i ve společné nádrži, přičemž chov spolu s drobnějšími druhy rybek (tetry, neonky) je možný za předpokladu, že je spolu chováme odmalička. Pokud ovšem do nádrže s dospělými skalárami přidáme nové a malé rybky, mohou se následně stát terčem útoků skalár, které je považují za potravu.
Pohlaví je nesnadno zjistitelné, spolehlivým znakem je pouze v období tření rozdílný tvar vystouplého třecího kladélka (močopohlavní bradavky), které je u samců zašpičatělé, zatímco u samic válcovité. Dospělí velcí samci mívají často vyklenuté čelo s menším tukovým hrbolem.
Zelení šneci(Edentulina obesa) se vyskytují v Kamerunu, Keni a Tanzanii. Jedná se o stromový druh. Šnek má jasně zelenou ulitu, noha je žlutá s tenkými podélnými tmavými pruhy. Tento druh se vyznačuje dlouhým a tenkým krkem s malou hlavovou částí – vše je vyvinuto k lepšímu pronikání do ulity. Také pohlavní kloaka je z tohoto důvodu posunuta až k ulitě. Obústí je obdélníkové. Zbarvení ulity je dáno barvou vnitřních orgánů, které jsou zelené. Vlastní ulita je bělavě průhledná. Velikost šneků se pohybuje kolem 2,5–3 cm x 1,4–1,8 cm, váha cca 2–3 g.
Jeho pohyb je rovněž zajímavý, nedotýká se totiž podkladu celou nohou, ale pouze na dvou místech, takže se vlní od hlavy až k ocasní části nohy, což spíš připomíná pohyb píďalky než šneka. Pohybuje se nejvýše rychlostí kolem 0,0871 km/h, jinak je ale velmi pomalý. Často zvedá hlavu a kontroluje svými dlouhými očními tykadly okolí, pomocí prodloužených „pysků“ přitom sleduje slizové cesty plžů. Uchopení plže je pevné a edentulina zřejmě vypouští žaludeční šťávy či enzym působící jako neurutoxin, který během několika minut znehybní plže. Útok je velmi zajímavý – než se zakousne, zvedne přední část nohy těsně před svou kořistí. Plž není vysáván, jako to dělá například jiný šnečí predátor eugladina, ale je doslova požírán strouháním raduly. Tento proces vypadá, jako kdyby šnek kousal. Při krmení může vylučovat velké množství slizu – bublinek, jimiž si označuje svoji kořist. Spořádání plže trvá několik desítek minut, malý 20–30 minut.
Při zacházení s edentulinou buďte obezřetní, na její enzym totiž může být chovatel citlivější. Chov edentulin je v současné době hodně náročný, stále se hledá takový způsob chovu, aby při něm nedocházelo k častým úhynům, blížícím se 100 %. Edentulina je predátor v pravém slova smyslu, požírá jiné šneky nebo například slimáky menší velikosti i žížaly. Rozhodně se tento druh nehodí pro útlocitné povahy, kterým je líto každého šnečka. Edentulina je dost žravá, obvykle denně sežere jednoho a někdy (dle velikosti) i dva šnečky s ulitou kolem 1 cm. Ale troufne si i na větší sousto. Po dostatečném nakrmení si dopřeje klid a zavěsí se na strop terária nebo na větvičku. V klidu může trávit i několik dní. Dokáže si „zahrát“ i na mrtvého, kdy zaleze do ulity a nic ho nepřinutí vylézt – ani voda, která u jiných šneků zapůsobí. To, že šnek není mrtvý, poznáte podle toho, že má vnitřní orgány stále zelené. Uhynulý šnek je má již zahnědlé. Pokud chcete chovat edentuliny, musíte souběžně počítat i s chovem jiných malých šneků, je pravděpodobné, že jim mohou chutnat i naše páskovky o velikosti ulity do 1,5 cm. Další druhy krmných plžů či jiných nižších živoči
Tato ryba má latinský název Ancistrus sp., její velikost je 10 až 15 cm, teplotu vody potřebuje v rozmezí 20 až 27 °C. Jde o všežravce (nutná rostlinná potrava, řasy, živé krmivo a tablety na dno).
Jedná se o nejčastěji chované krunýřovce v našich akváriích. Přesné druhové určení je nejisté a možné je také mezidruhové křížení. Nejčastěji uváděné druhy jsou si navzájem velmi podobné.
Krunýřovec mnohoostný je tmavošedě zbarvený s jednotlivými světlými body, ocasní ploutev světle lemovaná. Krunýřovec modrý má tmavě hnědé až šedé tělo s modročerným nádechem. Krunýřovec skvrnitý ja hnědě až tmavohnědě zbarvený se světlými nepravidelnými skvrnami, ploutve hnědavé s tmavě kulatými skvrnami, vpředu na hřbetní ploutvi je sytě černá skvrna.
Tito krunýřovci jsou velmi nenároční, klidní, mírumilovní. V akváriu jim zajistíme dostatek skrýší, tmavých míst, štěrbin mezi kameny a kořeny. Svými přísavnými ústy spásají porosty zelených řas. I když rostlinná složka tvoří podstatnou část jejich potravy, neměla by chybět ani živočišná složka. Důležitý je také dostatek balastních látek, který jim snadno zajistíme umístěním kořenu, jehož povrch pak krunýřovci ožírají. Dospělí jedinci mají v oblibě listy velkých rostlin, hlavně šípatkovců, které doslova ostrouhají. Zabránit jim v tom můžeme dostatečným krmením rostlinou potravou – plátky zeleniny, spařené listy salátu, kopřiv, špenátu.
Dospělé samce snadno rozpoznáme podle kožovitých, rozvětvených výrůstků na rypci a čelu, které u samic chybějí nebo jsou jen částečně vyvinuty. Samice i samci mají pod očima vztyčitelné zkostnatělé trny. Nabízí se také závojová a albinotická forma.
Tato ryba má latinský název Hemigrammus erythrozonus, její velikost je 4 cm, teplotu vody potřebuje v rozmezí 23 až 28 °C. Jedná se o všežravce (vločkové, mražené nebo živé krmivo).
Jedna z nejkrásnějších teter, nenáročná na vodu i potravu. Ve společné nádrži ji chováme v hejnu spolu s menšími druhy rybek. Její barvy nejvíce vyniknou nad tmavým dnem, při slabším osvětlení rozptýleném plovoucími rostlinami. Sameček je štíhlejší, samička plnější v bříšku.
Tato ryba má latinský název Brachydanio trio, její velikost je 4 cm, teplotu vody potřebuje v rozmezí 18 až 24 °C. Jedná se o všežravce (vločkové, mražené nebo živé krmivo, drobný hmyz).
Čilá, mírumilovná, hejnová rybka, nenáročná, vhodná pro začátečníky. Bývá také nazývána zebřička, a to díky kovově lesklým podélným pruhům, zbarveným střídavě modře a zlatožlutě. Často je v nabídce obchodů také závojová forma, kterou se však nedoporučuje chovat současně s klasickou formou, neboť závojoví jedinci jsou choulostivější, méně pohyblivější a nemusí se cítit nejlépe spolu s rychlejšími, čilejšími, krátkoploutvými danii. Navíc jejich dlouhé, závojové ploutve mohou utrpět újmu při vzájemném prohánění.
Všechna dania mají v oblibě různý drobný hmyz vhozený na hladinu, kdy díky jejich nahoru postavené tlamce se tento stává okamžitě snadnou kořistí a vítaným zpestřením potravy. Pokud se uvádí, že jsou dania houfové rybky (podobně jako také jiné druhy), neznamená to, že se budou zdržovat neustále v jednom hejnu a proplouvat nádrží vždy spolu pohromadě. V omezeném prostoru akvária se vždy rozptýlí po celé nádrži a do hejna se shlukují jenom při vyrušení. Ve větším počtu kusů se ale určitě vždy cítí mnohem lépe, než pokud se chová jen několik málo osamocených jedinců.
Kryptokoryna červená (Cryptocoryne affinis) je nenáročná rostlina, ale emerzně se špatně pěstuje, a tak není snadno k dostání. Pro pěstování v akváriích stačí rozptýlené osvětlení. Optimálně roste ve středně tvrdé nebo tvrdé vodě, slabě alkalické při teplotě 22–26 °C. Dorůstá do výšky 30 cm. Když se jí daří, dokáže se rychle rozmnožovat odnožemi. Tento druh kryptokoryny je velmi náchylný ke kryptokorynové hnilobě. Pod vodou, zvláště ve dně s množstvím organických zbytků, příležitostně kvete dlouhým květenstvím.
Jedná se o odolnou a nenáročnou akvarijní rostlinu, v minulosti u nás často pěstovanou, které postačí i slabší osvětlení, takže se hodí také jako podrost pod kořeny nebo na místa stíněná vysokými rostlinami. Pokud má více světla, rozprostírá své listy po dně do šířky. Při větší intenzitě světla převládá na horní straně sytě zelená barva a na spodní červená. Při horších podmínkách jsou pak listy spíše hnědé nebo nafialovělé barvy. Pokud je slabě osvětlena, má červenohnědou barvu, při silnějším osvětlení jsou pak listy zelené a puchýřnaté. Při příliš silném osvětlení může vytvářet zakrslé formy. Bezproblémově se množí pomocí postranních výběžků. Kvůli tomu se porost kryptokoryn po čase výrazně zahušťuje a rychle rozšiřuje, a je tedy třeba jej neustále protrhávat. Co se týká umístění v akváriu, ve větších nádržích je vhodnější je sázet spíše do popředí, v menších pak doprostřed. Přestože se jedná o běžnou akvarijní rostlinu, dnes se v akvaristikách shání obtížně a získáte ji spíše u jiných akvaristů. V přírodě roste převážně v alkalických vodách nebo na bahnitých březích řek ve vápencových oblastech.
Je to jeden z nejrozšířenějších druhů, ale v obchodech není většinou k dostání. Hodně akvaristů s ní začínalo. Řapíky má přibližně stejně dlouhé jako čepele. Rychle se množí z kořenových výběžků. Ale je náchylná ke kryptokorynové hnilobě. Při příliš silném světle vytváří pouze zakrslé formy s listy přilehlými ke dnu.
Bojovnice pestrá (Betta splendens) je oblíbená akvarijní ryba. Žijí ve stojatých vodách jižní a jihovýchodní Asie (v povodí řeky Mekong), které jsou velmi často chudé na kyslík, proto se u tohoto druhu vyvinul pomocný dýchací orgán, takzvaný labyrint, který rybám umožňuje přijímat kyslík přímo ze vzduchu. Jejich místní thajský název zní plakad (kousající ryba).
Bojovnice obvykle dorůstají do velikosti 6 cm a dožívají se zhruba 4–6 let, ve velmi dobrých podmínkách pak i 8–10 let. V své domovině byla bojovnice po dlouhou dobu využívána k zápasům, podobným známějším zápasům kohoutů.
Tyto ryby dlouhou dobu byly a stále jsou šlechtěny, proto se akvarijní forma od divoké formy značně liší. Samci i samice se vyskytují v mnoha barvách, jako je modrá, fialová, zelená, červená, bílá a v mnoha různých kombinacích. Ploutve samečků bývají v případě správného chovu velmi dlouhé a rozličných tvarů. Nejčastější barvou těchto rybiček je tmavomodrá a červená, případně fialová. Nejvzácnější jsou žluté a oranžové varianty.
Samci jsou vůči sobě (a někdy i vůči samicím) velmi agresivní, a proto se doporučuje v akváriu chovat vždy pouze jednoho samce. V případě chovu více samců současně je nezbytné chovat je v dostatečně velkém akváriu s množstvím přirozených skrýší. V přírodě samci sice nebojují až do usmrcení protivníka, ale v nevhodně řešeném akváriu nemá poražený kam uprchnout, takže boj může skončit jeho smrtí. Chovatelé, kteří se zaměřují na výcvik výstavních samců, používají obvykle propojená menší akvária, kdy je v každém jeden samec, který soupeří s ostatními přes sklo a díky tomu rostou jeho ploutve.
Někdy mohou být navzájem nesnášenlivé i samice, ačkoliv jejich agresivita je obvykle vedena k vytváření poměrně přísné, nicméně klidné hierarchie – za předpokladu, že je v nádrži 3 a více samic. Soužití dvou samic, pokud je jedna z nich dominantní, obvykle končí smrtí té slabší. Samice mohou napadnout i slabšího samce, na což je třeba brát ohledy především při odchovu. V každém případě platí pro chov stejná pravidla jako pro samce, tedy prostorná a členitá akvária.
Jakkoliv je vlastní chov bojovnic, co se týče přípravy, poměrně složitý, odchov je díky silně vyvinutému rozmnožovacímu pudu tohoto druhu poměrně snadný a skutečně velmi zajímavý. Sameček pomocí sekretu z tlamy postaví pěnové hnízdo z bublin, do kterého ukládá oplodněné jikry. Samička je ihned po tření od hnízda vyhnána a musí se z akvária odlovit. Sameček neustále hnízdo upravuje a opětovně do něj zabudovává popadané potomstvo. Přibližně za tři dny, když plůdek vstřebá svůj žloutkový váček a rozplave se, se odloví i sameček. Potěr je velmi drobný a odchovává se prachovou potravou a planktonem. Rozmnožovací pud lze posílit zvýšením teploty a snížením hladiny vody v akváriu.
Samička nemá tak dlouhé ploutvičky jako samec, je většinou méně zbarvená, nejčastější je červená, černá, šedá anebo bílá. Samec má dlouhé ploutve, zbarven je většinou do modré nebo červené barvy.
Tato ryba má latinský název Xiphophorus variatus, její velikost je 7 cm, teplotu vody potřebuje v rozmezí 18 až 25 °C. Jde o všežravce (vločkové, mražené, živé krmivo a rostlinná potrava).
Samičky jsou zavalitější a samečci mají delší hřbetní ploutev. Péče o tyto rybky je jednoduchá, dobře se cítí v hustě zarostlé nádrži. Z potravy jim vyhovuje dostatek řas, jejichž porosty spásají a ve kterých se nacházejí i různé mikroorganismy, kterými se také živí. Jejich potěr se v prvních dnech života může takto živit i bez jiné doplňující potravy.
Tato ryba má latinský název Hyphessobrycon lues, její velikost je 4 cm, teplotu vody potřebuje v rozmezí 23 až 28 °C. Jde se o všežravce (vločkové, mražené nebo živé krmivo).
Nádherně jasně červená až cihlově červená tetra, vyskytující se v mnoha variacích a v nejrůznějších tónech červené barvy, na boku těla za hlavou s různě velkými příčnými černými skvrnami.
Je to mírumilovná hejnová ryba, platí pro ni nutnost chovu ve skupince více kusů, kdy jsou rybky čilé a všímavé jen vůči sobě navzájem. Vyhledávají rády úkryty mezi vodními rostlinami, kde postávají hlavou šikmo dolů. Sameček je štíhlejší, sytěji vybarvený.
Tato ryba má latinský název Cleithracara maronii, její velikost je 10 cm, teplotu vody potřebuje v rozmezí 22 až 28 °C. Jde o všežravce (převážně živé, mražené krmivo, umělé krmivo jako doplněk).
Jedna z nejklidnějších, nejmírnějších rybek, často je až plachá a lekavá. Velmi dobře se hodí do většího společného akvária, kde se dá chovat i spolu s menšími rybkami.
Péče a chov nejsou problematické, v nádrži však vyžaduje dostatek úkrytů a klidné společníky. Zbarvení těchto akar je velmi variabilní, mění se podle nálady rybek i podle prostředí. Pohlaví je obtížně rozeznatelné, sameček je zpravidla větší a má mírněji protažené konečky hřbetní a řitní ploutve.
